Večeře Páně? Jen podle Bible

Tento obraz Paola Veronese známe jako Svatbu v Kani galilejské. Fakticky byl malován jako Večeře Páně.
Inkviziční cenzura ho ale donutila jej přejmenovat kvůli rozverné atmosféře a "nechutnostem",
jako je "přítomnost trpaslíků a německých žoldáků".

Co je správné při Večeři Páně (VP)? Je skoro neuvěřitelné, v jakou spoustu otázek tento obřad mohl vyústit! …

Je to už trochu dávno, co Jiří Hoblík otevřel na Svobodných protestantských stránkách otázku, zda by se při slavení VP neměl, nebo alespoň nemohl, dělat zvláštní kruh pro alkoholiky s nealkoholickým vínem či spíše moštem. To vyvolalo otázku, bez čeho všeho by VP nebyla tím, čím být má – raději bez kalichu, než bez alkoholu, byla zásada jistého bratra faráře. Ježíš prý ustanovil víno, tak to má být víno. Že by tudíž byl lichý jeho argument – je-li chléb tělem Kristovým, tělo obsahuje i krev, to si nepřipouštěl. Stejně tak ani to, že Ježíš ustanovil chléb a kalich, tudíž by VP neměla být celá, pokud by jedno chybělo, máme-li brát vážně argument Ježíšem ustanoveného.

Sám jsem inicioval debatu na Facebooku (FB), která odhalila, v jakém názorovém spektru se v Českobratrské evangelické církvi (ČCE), jíž jsem byl do podzimu 2015 členem, dokonce duchovním, pohybují! Trocha vhledu prozradí, že podobně se k VP stavěla církev vždy, že ani v Římskokatolické církvi nezněl jen jeden názor – zatímco některé autority zastávaly principy až evangelické, mnozí evangelíci jsou katoličtější než papež sám. Ostatně na Tridentském koncilu, který měl mimo jiné definitivně stanovit, co vlastně tato církev o VP učí, dostala skupina „nižších“ theologů (bez biskupského svěcení) pověření prozkoumat evangelické spisy o VP a stanovit, co neodporuje (!) katolické víře. Zajímavé je, že obstály i mnohé názory Kalvínovy, vadili spíš Zwingli a Oecolampad. Na FB pak je jedněm jasné, že s VP se má šetřit, jinak zevšední, jiný tvrdí, že bible nám „jasně“ (!) říká, že bez VP není bohoslužba úplná. Najdou se i takoví, jimž VP zavání magií, že je v bibli, s tím se dodnes nesrovnali, raději by ji však vyškrtli z bohoslužebného života úplně.

Historie vyvolala neskutečný seznam otázek, volajících po definici jak platnosti samotného obřadu, tak i způsobilosti k jeho výkonu a účasti na něm:

• Smysl?
• Platnost?
• Přítomnost Kristova?
• Četnost vysluhování?
• Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
• Četnost účasti?
• Podmínky/překážky pro účast?
• Liturgické kroky?
• Materie?
• Okolností a prostředí?
• Místo mezi svátostmi?
• Postavení mezi funkcemi církve?

Tyto otázky krystalizovaly v průběhu církevních dějin, nezřídka jako vedlejší produkt řešení jiných, neméně důležitých, jakými jsou otázky Boží jedinosti a osob v Trojici, poměr lidství a božství Kristova či podmínky spasení. Už brzy začala být VP považována za něco mimořádného. Mluvilo se o ní jako o „léku nesmrtelnosti“ (Ignatius; ~50-107), spolu s Modlitbou Páně a dalšími vyznavačskými texty byla v dobách pronásledování křesťanů „rodinným tajemstvím“ církve; ve východní liturgii Jana Zlatoústého se zachoval výkřik „tas tchyras“ (dveře!), neboť před zahájením obřadu se muselo zkontrolovat, zda nemůže přihlížet někdo nepovolaný. Podle Jana Zlatoústého probíhá VP za zamčenými dveřmi! Najednou jsou některé prvky křesťanské nauky „tajné“ a svěřují se jen spolehlivě obráceným, a tedy pokřtěným. Zřejmě důsledek života v ilegalitě a pronásledování. V Písmu nic podobného není, ačkoliv se Jan Zlatoústý odvolává na tajemné místo v Mt 7, 6 (ř,l) (srv. Did 9,5e), ale souvislost nejasného výroku s eucharistií je záhadou ještě větší. VP se tak stává skoro mystériem jen pro zasvěcené. Neubráníme se pocitu magična.

Západní církevní autority se nemohly dohodnout, zda je Ježíš v materiích přijímán reálně, či zda je taková myšlenka rouhavá, v praxi však účastník – komunikant – vnímal živly jako reálné tělo a krev Kristovu, ať si universitní mistři debatují, o čem chtějí. To vedlo ke zvláštnímu zacházení s materiemi – uchovávání hostií v monstrancích, klanění se monstrancím – vše to, co jinak uznávané církevní autority odsuzovaly jako modlářství, se nakonec stalo běžnou praxí, theologicky dodatečně zdůvodňovanou.

Kapitolou samou o sobě je, proč se vytratilo v západní liturgii z užívání víno? Na to existují mnohé výklady. Víno, které vtrhlo mezi nové národy v mírném pásmu ze středomoří, však bývalo považováno za nápoj křesťanský; pivo (obilné víno – vinum cereale → cerevisia), milované Germány i Slovany, za nápoj pohanský. Součástí konverze měla být i změna nápojů. Na synodu v Cáchách (817) padl dokonce návrh křesťanům pivo zakázat, ale vaření piva se tou dobou stalo významným zdrojem příjmů řeholních řádů a klášterních bratrstev, takže se to neprosadilo. Proč se tedy víno stáhlo z VP, proč bylo omezeno jen na vysluhujícího, zatímco ostatní se museli spokojit s tím, že v hostii, jako v těle Kristově, je obsažena i krev? Do debat s evangelíky, kteří se vrátili k přijímání pod obojí, neexistuje pro to žádný výklad ani dokument. Lze jen spekulovat o velmi pragmatických důvodech. V mírném pásmu nebylo vhodné klima pro pěstování středomořské révy. Až do mírného globálního oteplení, které ovlivňovalo dějiny Evropy od 13. století, bylo asi její pěstování na většině kontinentu sotva možné. U nás révu zaváděl až Karel IV. a nebylo to jednoduché. Víno se proto muselo při šíření křesťanství na sever dovážet. Lze si představit, jaký nedostatek musel vzniknout, když celá obec či město byli plně křesťanské. Pokud se kněz nenaučil od Ježíše měnit vodu ve víno, patrně se nedostalo na každého. Ale může to také souviset s představou reálné krve Kristovy ve víně. Chléb či hostie se daly snadno uchovat, ale víno už hůře. Problematické je i zajištění, aby nebyla krev Páně zneuctěna: přijímajícímu mohla stéct koutky nebo po bradě, mužům, většinou zarostlým, ulpět ve vousech, chabá ruka mohla kalich upustit. Jsou dokonce záznamy o tom, že se v jednom klášteře museli mniši bičovat, pokud jim při přijímání z kalichu cvakly o kalich zuby. To pak musel být obřad nikoliv radostný, ale spíš stresující (nebyl-li mnich masochista).

Východní církev tyto problémy asi neřešila: z jejich prosfory a vína se umíchá kaše, která se servíruje lžící, takže možnost ztráty je minimalizována. Navíc nehrály přesné definice na východě tak významnou roli, jako na západě. Proměnění vína a chlebu na tělo a krev Páně se prožívalo, nepochybovalo se o něm, neřešilo se, jak? Je to především západní křesťan, kdo potřebuje mít vztah mezi materiemi a tělem s krví Kristovou vysvětlené, aby byl vůbec schopen účasti na obřadu. Také pak chce vysvětlení, jaké z toho plynou praktické důsledky – pro vysluhujícího, komunikanty i pro materie.

Večeři Páně, její obsah, provedení, výroky a postoje při ní, způsobilost k účasti i vysluhování, přítomnost „těla a krve Kristovy“ v ní – to vše se řešilo nejen na koncilech a synodech, ale bývalo i důvodem k napětím jak mezi jednotlivci, tak i mezi čtyřmi křesťanskými patriarcháty. Když pak zbyly po islámské invazi jen dva – východní (Konstantinopol/Moskva) a západní (Řím), rozkol mezi nimi si nalezl svůj výraz i v eucharistické praxi. Totéž lze říct o západní reformaci. Odpor proti západnímu, lateránskému, „přijímání pod jednou způsobou,“ byl vyjadřován ostentativním „přijímáním pod obojí způsobou,“ což vedlo v Čechách až ke stavění symbolu kalicha proti symbolu kříže, které je pro evangelíky ve světě nepochopitelné.

Každé zjednodušení je samozřejmě špatné, ale i s tímto nebezpečím lze říct, že pro katolíka je ústřední otázkou vysvětlit vztah mezi živly (materiemi) a tělem s krví Kristovou, zatím co evangelík si musí vyřešit otázku, proč chodit k VP, když jedinou podmínkou spásy je oběť Kristova, která se člověku dává z milosti a bez zásluh, tudíž se účast na obřadech nesmí proměnit v takovou zásluhu, onen Pavlovský „skutek zákona“. Ale ani v odměnu za ctnostný život, vždyť Kristus se nabízí hříšným! Otázkou společnou je, co může tento akt znehodnotit – kdo je oprávněn jej „moderovat“ a kdo se jej (ne)smí účastnit?

Čtyři konfese, jimiž se řídí moje bývalá církev (ČCE), v nás však zanechají pocit zmatků. Přístupy a důrazy se zásadně liší: Helvetské s Augustanou se spolu rvou o přítomnost Kristovu v živlech, Helvetské s Bratrským se shodne, že přijímat tělo a krev Páně není jen tak, ale praxe je podstatně jiná: zatímco v Ženevě mohl přistupovat každý, o kom nebylo známo nic špatného, Bratří měli takovou obavu, aby někdo „nejedl a nepil sobě odsouzení“ (1Ko 11, 29 ř,l), že bránili v přístupu každému, koho před tím starší sboru řádně neprověřili. Co z toho je správně?

Jako bibli věrní evangelíci hledáme v takových zmatcích pomoc v Písmu svatém. To však nechávají naše otázky lhostejným. Přesto jsou všichni přesvědčeni, že VP slaví tak, jak ji slaví, „podle Bible“, a byl by hřích, dělat to byť jen trochu jinak. Je neuvěřitelné, jak bohaté jsou naše palce, co vše si z nich dokáží lidé vycucat ve věcech víry, a ještě pak jejich obsah nalézt v bibli! Co se tedy doopravdy v bibli o VP píše?

V bibli, tedy v novém zákoně, se nám o slavení Večeře Páně dochovaly čtyři hlavní zprávy: Mt 26, 26-30 (ř,l) (dále MT), Mk 14, 22-26 (ř,l) (dále MK), L 22, 15-20 (ř,l) (dále LK) a 1Ko 11, 23-25 (+ 26-34) (ř,l) (dále KO). Ani v jednom případě však nejde o přesný záznam události; s tímto záměrem byly jakoby napsány zprávy v evangeliích synoptických (Mt, Mk a L), ale i ty jsou spíše již dokladem liturgického uchopení, než popisem události. Později si ukážeme, proč. Mezi jednotlivými zprávami jsou více či méně závažné rozpory, které umožnily odborníkům rozlišit dvě tradice: na jedné straně MT a MK (někdy zvaná Jeruzalémská), na druhé LK a KO (zvané podobně Antiochijská). Dvě poslední však vykazují další zvláštnosti mezi sebou, dané už tím, že zatímco Pavel hovoří o pořádcích v životě a liturgii korintského sboru, Lukáš zase vypráví příběh, který se snaží (jak na začátku evangelia slíbil – L 1, 3 ř,l) historicky co nejpřesněji zarámovat, čímž se dostane do rozporu s již zjevně zaběhanou praxí: místo jednoho se mu objeví v průběhu eucharistie kalichy dva!

Předobraz Večeře Páně hledala církev už mezi 9. až 13. stoletím také v poněkud tajemné události v Gn 14, 18 (he,ř,l), kdy šálemský král Malkísedek (מַלְכִּי־צֶ֨דֶק֙) přináší Abrahamovi, který se vrací z boje, chléb a víno, protože byl knězem Boha nejvyššího. Vmáčkne se tak mezi Abrahama a krále sodomského, který k němu přistoupil už před tím. Ale ani toto místo nelze považovat za nějaký obřad, žádný z toho nevzešel, ale text mohl inspirovat. Tuto souvislost zmiňují i tzv. svaté z Lutychu, jimž se (ačkoliv Vilemína byla posmrtně upálena a vyškrtnuta z kalendáře) nakonec povedlo prosadit Svátek těla a krve Páně.

Geneze podání události VP v NZ je asi taková: nejstarším dokladem je KO (52/53), která se úvodem odvolává na starší tradici. Následuje podání MK (50. léta). Podání MT i LK se pohybuje mezi roky 70-80, a podle většinové shody novozákoníků měli oba tradenti k dispozici vedle svých zdrojů i MK a hypotetickou sbírku Ježíšových výroků (Q).

K dalším svědectvím o eucharistii patří četné zmínky a narážky, více či méně spekulativní, v dalších novozákonních spisech: zmínky o „dík činění“ (eucharistii), krvi, kalichu, chlebu, lámání, sycení zástupů a další. Bez zajímavosti nejsou citace u církevních otců a zmínka o eucharistii v Didaché v 9., 10. a pak i ve 14. kapitole, kde jsou kladeny i podmínky k účasti a provedení: křest, modlitby, vyznání hříchů a vzájemné smíření (po roce 100, kdy již existují všechny novozákonní spisy, ale ještě nejsou uznány za Písmo svaté).

Viz Českou synopsi

Naprosto svérázným se jeví přístup k Večeři Páně v Janovské tradici. Na první pohled je po přečtení evangelia zřejmé, že v pašijním příběhu něco chybí. Při pozornější četbě však musíme konstatovat zřejmý časový posun: podle J 19  (ř,l) je Ježíš ukřižován v pátek před (!) Velikonočními svátky, které splývají se sobotou (vv. 14. (ř,l) 31. (ř,l) a 42. (ř,l)). Ježíš umírá v průběhu příprav k paschálnímu hodu, kdy jsou zabíjeni beránci – je na něj dokonce vztaženo ustanovení o velikonočním beránkovi z Ex 12, 46c (he,ř,l) (viz J 19, 36 (ř,l). Srovnej s J 1, 29 (ř,l).36 (ř,l); viz i 1Ko 5, 7 (ř,l)). To je zřetelný posun proti Synoptikům, neboť v jejich podání Ježíš Velikonoce se svými učedníky oslaví a přitom se odehraje cosi, z čeho se vyvine velmi brzy obřad Večeře Páně. S tímto posunem měli vykladači Janova evangelia vždy problém. Podle nátury jej buď přezírali, vykládali ho jako vliv „jiné tradice“, která by Večeři Páně neznala (další, výrazně eucharistický text u Jana J 6, 11 (ř,l).26-71 (ř,l) pak musel být vykládán jako dodatečná vsuvka, která toto nekonformní evangelium harmonizovala s běžnou liturgickou praxí), až po čarování s qummránskými rukopisy, které bylo od 50. let XX. století v módě (mnozí komunitu, která nám rukopisy zachovala, ztotožňovali s jakousi protokřesťanskou sektou, z níž vzešli Janovci. To jim umožňovalo tvrdit, že janovci používali jiný kalendář svátků. Jedna australská „theoložka“ dokonce tvrdila, že z qummránkých rukopisů vyčetla zasedací pořádek u Večeře Páně!). Nic z toho mě však nepřesvědčuje. Jan má i jiné, výrazně eucharisticky podbarvené místo, které vyústí do překvapivých důsledků – J 13, 1-27 (ř,l): text zahrnuje společné stolování, lámání chlebu a jeho rozdílení, neméně důležitou okolností eucharistie je i označení zrádce, neboť ve všech tzv. „Ustanoveních Večeře Páně“ je zrada zmíněna, zejména v KO! Dojde tu i k ustanovení obřadu, ale společný hod to nebude. Naopak do Jidáše s kouskem chleba vstupuje Satan (J 13,27 ř,l)! Jan tedy Večeři Páně znal. Je proto třeba se ptát, proč ji vynechal a proč s tímto obřadem asociuje negativa?

Událost, která dala vzniknout VP, popisují vlastně jen tzv. synoptická evangelia (MT, MK, LK). Shodnou se hlavně na tom, že k ní dochází v rámci paschálního hodu, že její součástí je chléb a kalich, že jsou prohlášeny za tělo a krev Ježíšovy, vlastně stylem pars pro toto – tedy části mají znamenat Ježíše celého. Dalo by se dokonce snad říct, že se shodnou na dvou krocích, asi ve smyslu, že svědectví doložené dvěma svědky, je třeba považovat za pravdivé (Dt 17, 6 he,ř,l → J 8, 17 ř,l). Ale to narušuje poněkud LK (jak bylo již výše řečeno), který působil potíže i rukopiscům: v jeho podání figurují kalichy dva, jeden před chlebem a druhý po chlebu. Ještě víc znesnadňuje, že výroky, spojované s kalichem VP, zazní při prvním kalichu, ale kalich by měl následovat až po chlebu. To se stalo kritickým pro toho, kdo nám zanechal bilingvní kodex Bezův. Jde o rukopis řecko-latinský, přičemž latinský text ne vždy odpovídá sousednímu řeckému. Řecký text je v aparátech vědeckého vydání nového zákona označován „D“ (případně 05 = větší část, která se nachází v Cambridge, 06 = zlomky, které jsou v Paříži. 0 = rukopis psaný velkými písmeny, tedy zpravidla starší, než které jsou psané malými. U D se počítá s 5. – 6. stoletím), latinský „d“ (zlomky evangelií z 5. Století, které jsou v Cambridgi). Jeden kalich škrtá, ale výroky, spojované s kalichem, zazní u prvého, škrtá tudíž kalich druhý (!). Jako v Did 9 se tak kalich dostává před chleba, což už tehdejším liturgickým obyčejům odporovalo!

Nejstarší zpráva o slavení VP je tedy z KO – z Pavlovy epištoly, která je víc než jiná nabitá parenetickými (napomínajícími i kárajícími) prvky. Také zmínka o společném hodu je součástí pareneze. Není tudíž popisem velikonoční události kdysi v Jeruzalémě, ale na něco takového se odvolává (v 23.). Popis však nebyl účelem. Tím bylo mravní působení na adresáty listu. Právě tento text se stal liturgicky nejosvědčenějším textem ustanovení (je dobře strukturovaný, má rytmus), ačkoliv je to spíš vedlejší produkt. Mnohem plastičtěji však ukazuje spíš než historickou událost průběh obřadu, jak se odehrával za Pavlových časů v Korintu a nejspíš i v jiných sborech (všech?), ale v Korintu měl zřejmě svá specifika, proto také korintské Pavel kárá. Pavel spojil s referencí o ustanovení VP svoji parenezi, tudíž i témata, která jsou známa pouze z jeho podání, totiž téma hodného a nehodného užívání VP. Ačkoliv jde o tak ojedinělé téma, zřejmě díky liturgické použitelnosti Pavlova podání v církevní praxi zarezonovalo a vyvolalo otázky po tom, co se tím vlastně míní? K tragice církve patří, že takové otázky nejsou řešeny cestou exegeze, nýbrž neuvěřitelně sofistikovaných úvah, které okolnosti a souvislosti Pavlovy pareneze ostentativně ignorují.

Rád bych se této tématice tudíž věnoval v dalších úvahách. Toto je zatím jen vstupní esej pro další rozbory a přemýšlení nad výše nastíněnými otázkami. Shrňme jen předběžný výsledek, že slavit VP tak, jak je to v Písmu, by bylo velmi složité, neboť bible žádný přesný návod neobsahuje. Částečně proto, že to bylo něco, co „všichni znali“, částečně proto, že tyto věci vyvolaly spor, a staly se tak důležitými, až mnohem později. O VP se v ní proto mluví jen v narážkách a náznacích. Cokoliv, co o ní můžeme říct, čteme mezi řádky. Víc, než otázky materií či organizace (včetně promluv nad materiemi a během obřadu) se řeší obsah obřadu s praktickými, mravními důsledky pro účastníky. Podmínky pro materie či vysluhujícího nejsou žádné. Technická stránka věci je tudíž spíš otevřená našim rozhodnutím, včetně inkulturace.

(Jakub Dvořák)

p.s.: Tato studie byla napsána původně pro Svobodné protestantské stránky, jako úvod k sérii článků na dané téma. Mezi tím se ale moje cesty rozešly s ČCE. Tím jsem jednak vypadl z účasti na VP, zároveň jsem vnitřně nezvládal další účast na projektu Svobodných protestantských stránek. Jsou sice alternativní, nonkonformní, ale pořád součástí života ČCE. Nemohl bych v nich uveřejnit nic, co by jen trochu zavánělo kritikou, aniž bych nebyl podezírán z řevnivosti a nepřátelství vůči ČCE. Projekt studie tak zůstal nedokončen. S pomocí Boží bych jej chtěl dokončit zde.

---

Dále k tématu:

• Souhled relevantních textů v řečtině i češtině.
• Kolik svátostí ustanovuje Bible?
• Téma eucharistie v tomto blogu.
• Téma eucharistie v biblickém blogu.

Křesťanský satanismus

V době svého bohosloveckého studia na Komenského evangelické theologické fakultě (dnes ETF UK) jsem se účastnil jedněch modlitebních chvil. Ty ale začala jedna skupinka rozvracet, protože v ní prý nedostávají ke svým modlitbám dostatečný prostor (nebylo výjimkou, že jeden se tam modlil klidně až hodinu! To se muselo kvůli ostatním omezit), že potřebují víc času, jelikož oni věří v satana ..." Samozřejmě, že to nebyli jeho uctívači, nýbrž vymítači. Ale to nic nemění na faktu, že kvůli svému přesvědčení o reálné, bytostné existenci jakéhosi antiboha prostě rozvrátili fungující obecenství. Tehdy jsem se s tou modlitební skupinkou raději rozloučil.

Později jsem však musel konstatovat, že víra v satana je čímsi pro soudobé křesťanství (lhostejno, ze které firmy) důležitější, než víra v Boha samotného. Až bylo třeba se ptát, zda je vůbec křesťanství bez satana možné? Považuji tento jev za jeden z nejvážnějších symptomů "krize křesťanství" dnes, o které se sice v církvích mluví hodně, ale fakticky se před ní zavírají oči.

Satan, bytost v bibli doložená jen ve výjimečných případech, mamutí část starého zákona se bez ní obejde, představuje v křesťanské víře negativum. Bůh je naproti tomu pozitivní. Formulovat pozitivně, proč tu je církev, co je předmětem její naděje a cílem jejího vyznávání či zvěstování, je skoro nemožné. Zvláště v dnešní době. Ještě se dá pochopit, snad dokonce ocenit, že se věřící už dnes nepokoušejí tuto absolutně svobodnou a neuchopitelnou bytost zamotat do sítí definic a jí ho spoutat, jako to dělali církevní otcové a scholastika. Někteří theologové dokonce používali bonmot, že o Bohu se dá říct pouze to, čím není, ale ne, čím je. Proto i mnohé patristické výpovědi o víře vyznívají negativně. Například, že "osoby Trojice jsou nerozdělené, nespojené ...".

Když se však zeptáte dnešního křesťana, zejména profíka, v co to teda věří, dozvíte se spíš, v co všechno nevěří. Ale pozitivní výpověď z něj nevyřežete ani nožem. A tak nakonec nezbývá, než i svůj program formulovat negativně: nemohu-li říct, pro co vlastně žiju a věřím, zdá se snadnější říct, proti čemu jsem. A to je ten satan v současném křesťanství. Něco, co v bibli ani není, ale pro dnešního křesťana je to tak důležité, že je schopen nakonec se i s bratřími ze stejné denominace shádat do krve. Proti čemu to tedy máme být, když už nejsme s to být pro něco, pro někoho?

Apoštol Pavel nás zejména v listu k Římanům vyzývá, abychom žili pro Krista, když on místo nás zemřel. Víra v bibli bývá podávána, jako cesta, jako proces - "chození" s nebo před Bohem. Ale dnešní křesťané spíš řeknou, před čím se snaží utéct, srdnatější, proti čemu napochodovat. A tady vidím ten kritický moment, symptom zjevného vyprázdnění křesťanské víry.

Jistě chápete, že satan, o kterém tu mluvím, nemusí být metafyzická bytost, ani hajný s kravským ocasem a koňskou nohou místo levé. Jde o negativní cíl dnešního křesťanstva. V podvědomém hledání smyslu existence církví i křesťanství v moderním světě zoufale hledá negativní cíle. Dnešnímu člověku, navíc v rozměru globálním, nelze s takovou samozřejmostí nabízet Boha, spasení, odpuštění. Církev už dávno nemá na skladě posmrtný úděl člověka, protože moderní člověk se po něm vážně neptá. Navíc nevěří ničemu, co nemůže změřit a zvážit. Spíš jej zajímá dobré prožití tohoto života, než, aby ho na věčnosti nesmažili čerti v kotli. Ještě horší je fakt, že ani bible nám o této stránce víry nic určitého neříká. Setkal jsem se sice s lidmi schopnými barvitě líčit, "jaké to tam bude," ale nebylo to víc, než jejich fantazie. Někteří křesťanští humanisté a multikulturalisté, ve snaze o vstřícnost k jiným náboženstvím, sice řeknou, že všechna náboženství usilují o spasení, ale co tím slovem myslí, to už raději neřeknou. A právě proto doufají mnozí, že negativní cíle budou dnešnímu člověku srozumitelnější a budou pro něj přesvědčivější.

A tak tu máme faráře i laiky, kteří statečně bojují proti ... proti čemu vlastně? Satan na sebe bere podoby rozmanité: romány, biografy, televize, média vůbec. Oblíbenými terči kázání jsou racionalita, údajná pýcha vědy, moderní technologie ... a našli bychom toho víc. Jeden z nejoblíbenějších satanů je pochopitelně "konzumní společnost". Proti ní bojují lidé, kteří v minulosti vášnivě i bázlivě atakovali komunistickou společnost. Když komunismus chvála Bohu padl, začala poptávka po novém satanovi. A tak se hráblo po konzumu, přímém důsledku tržní ekonomiky a demokratizace statků. Tito mudrcové si ani nepřipouštěji, že dnes brojí proti něčemu, o co dříve usilovali, protože už za protikomunistických let vlastně žádný pozitivní cíl neměli. Neuvědomují si, že všelijakými ekonomickými bojkoty nadnárodních molochů nebojují jen proti firmám a tučným ziskům hrabivých kapitalistů, nýbrž ohrožují pracovní místa jejich zaměstnanců. Nepřipouštějí si provázanost společenských vazeb. Někteří se s anarchisty pustí do boje proti "společnosti," "systému", aniž by bylo jasné, co je na něm špatného, než jen to, že je. Jen u toho víc mluví o Bohu a Kristu. I to je příznačné, že tyto rhétorické války se nesou na vlně všelijakých mimokřesťanských hnutí a nálad, ale tito se snaží i sami sebe přesvědčit, že to vyčetli z bible, že to je ten nejryzejší obsah křesťanství. Ve skutečnosti se propadají do své trapnosti, když se do bible snaží vpašovat něco, co tam není, když jim není dáno vyposlechnout z ní žádné její vlastní sdělení dnešnímu člověku.

A tak tu máme faráře ekology, bojovníky proti antisemitismu, hypermarketům, automobilismu, televizi, internetu ... ale dnes už žádného skutečného theologa.

Nevím, jak z toho ven. Ani si nejsem jist, že se tím někdo z nich dá oslovit. Ale jsem přesvědčen, že skutečné křesťanství by se mělo od satana osvobodit tím, že tu budeme pro Boha skrze Krista. Co to znamená, nevím, ale podstatné není vědět, nýbrž poznávat. Spíš, než stále bojovat proti všelijakým satanům a satánkům, bychom si měli ujasnit, na jakých základech stojíme a k čemu směřujeme. Že při tom nutně budeme proti něčemu a někomu, je jasné, ale jen druhotné.

Trumpování po českých médiích a internetu

Občas přemýšlím, jsem - li ještě v Čechách, nebo spíš v USA. Všemi médii stále hýbe Donald Trump, skoro, jako bychom my sami neměli za prezidenta Miloše Zemana. Zeman se sice snažil na Trumpově úspěchu přiživit: prý ho někdo nazval českým Trumpem (spíš trumpetou), a on to bere, jako poklonu. O tom teda nevím, nikde jsem to nezaznamenal, ale spíš mu jeho vítězství pomohlo, jako mediální polostín. Protože na Zemana a jeho úlety dnes média dlabou. Všichni sledují, co Trump: jedni vyzdvihují jeho úspěchy, šikula, kolik jich má, sotva pár týdnů v úřadě! Druzí sáhodlouze komentují i to, jak se kde blbě zatvářil. Obě strany mají své mohutné davy křiklounských sympatizantů, kterým je jasné, že média jsou zkorumpovaná (říká to ostatně i ministr financí, a ten o tom asi ví své, když jich tolik skoupil), že straní tomu druhému. Atmosféra, alespoň na sociálních sítích houstne, a kdyby jich nebylo, asi by ti dobří lidičkové vyšli do ulic, aby si místo šťavnatých nadávek a obviňování ze spiknutí dali pořádně do čuni. Člověk se ptá, proč nějaký pantáta za oceánem tak rozdmýchává emoce v jedné prťavé zemi uprostřed Evropy (pravda, její hlavní město je o fous větší, než Lucembursko, a Náchodský zámek je větší, než hlavní město Lichtenštejnska)?

Ještě víc otázek budí, proč tento pantáta zaujal křesťanské servery a kruhy. I tady platí, že Trump je jedněm mesiášem, druhým jinou hypostazí satana samotného. I tak, stará církevní dogmata a "pravdy víry" ztrácejí na půvabu: Trump, ne Ježíš/satan.

Chci se pokusit napřed o politicko sociální analýzu tohoto jevu, abych na ni navázal theologickou.

Můj první dojem vychází z kontextu, že dlouhodobě v zemích hlavních hráčů globální politiky jaksi dostávají na frak ti "správní" lidé; vůle lidu, motor demokratické společnosti, vynáší na vrchol dlouho posmívané, a jako populisty nálepkované jedince. Třešničkou na tomto cukrářském počinu demokracie se stal prezident nejdůležitějšího z nich - USA. Opakuje se stále tentýž scénář: předvolební průzkumy naznačují, že populista nemá moc šance, ačkoliv tomu správnému pěkně šlape na paty, ale stále jsou tu moudří voliči. Pak vyhraje, a všichni se třesou, nadávají voličům za jejich blbost, malují apokalyptické scénáře dalšího vývoje globální politiky, zpochybňují základní prvky demokracie, včetně smyslu svobodných voleb - jako A. Hitler odmítají "vládu davu", ačkoliv i jeho k moci takový dav vynesl.

Můj dojem z toho je dvojí: předně očekáváme, že volby za naší hranicí se povedou lépe, než u nás. Kvantitativně by pak měly potvrdit, že náš samozřejmě správný názor, je opravdu správný. Avšak v Evropě vyhrávají lidé, kterým to ti "správní" nepřejí (a hlavně sobě). O to víc tedy očekávali kvalitativní potvrzení, které má správnost potvrdit, že alespoň v zemi největšího lídra globální politiky stane ve vrcholné funkci ta správná osoba. Nestalo se, a tak liga správných se utěšuje alespoň vtípky na vítěze, slíděním po těch jeho skutečných i domnělých chybách a omylech, a hlavně analýzami voličské stupidity.

Ovšem zajímavé je, jak jeho zastánci jeho úspěch reflektují: prý vyhrál hlas lidu nad zájmy jakých si skrytých oligarchických struktur. Může být. Ale cožpak tento miliardář není jedním z takových oligarchů?

Mnohem děsivější je však theologické očekávání. Křesťané obecně oscilují mezi pokusy vzdělávat mocensky boží království na zemi (zvláště po Konstantinovi) nebo se ze záležitostí tohoto světa stahovat do svého občanství v nebesích. Avšak obě tyto formace najednou neumějí zaujmout k Trumpovi rozumně vyčkávací neutralitu. Obě k němu potřebují říct své.

Kladně Trumpa hodnotí především extrémní, zejména fundamentalistické kruhy. Už jeho volba byla řádně modlitebně připravena (jak jeden z mých spolužáků na ETF UK říkal, a mě to tahalo za uši: "promodlována" :-D ): internetem koloval videoklip, kde byl Trump, tvářící se jako Mussolini, obklopen kazately všech barev (ač je Trump odpůrci nálepkován, jako rasista) a různých denominací, převážně baptistických. Sám jen uznale pokyvoval hlavou na všechny strany, že by se modlil, to se nezdálo. Zatímco kolem něj se ti muži i ženy (jo, také je to mačo) modlili jak satani. Ten klip je pro pozici Trumpa v křesťanském elektorátu příznačný: sám se toho neúčastní, ale je spokojen, že jiní za něj na modlitbách potí krev. Je totiž s podivem, co právě tyto kruhy vede k takovému modlitebnímu zápalu, jako by šlo o život, když, kdyby byl členem jejich denominace, asi by jím už pro svůj životní styl, tak vzdálený křesťanskému, obzvláště fundamentalistickému, nebyl. I když, církve umějí odpouštět, zejména miliardářům.

Liberální kruhy jsou naopak otřesené a bijí na poplach: od Trumpovy vlády se čeká vše nejhorší: rasové nepokoje, třetí světová válka, příležitostně možná i Armagedon.

Na tom celém nejvíc zaráží, že je to vlastně jen takový člobrda. Jeho pokusy přetvořit právní systém své země svému přesvědčení se stále ukazují, jako liché. Ústavnost USA je tak pevná, že s tím nikdo nic neudělá, ani prezident, který má v USA mocnější postavení, než v ČR. Proti všem očekáváním se dokonce postavil Rusku v otázce Krymu, ačkoliv je svými odpůrci považován za Putinovu loutku.

Co si tedy od tohoto neznaboha slibují oni zbožní? Někdy neuvěřitelné věci. Hlavně zní "ochrana tradičního způsobu života a rodiny", zejména vůdčí postavení mužů, ochrana nenarozených proti potratům a podobně. Jindy, že omezí příliv uprchlíků a zabrání pronikání islámu do Ameriky, ačkoliv ten je již dávno její součástí. U těchto tradicionalistů však člověk nikdy neví, co to je ten tradiční způsob života. Ani, zda v tom mají sami jasno. V každém případě v jejich podání je Clintonová satanem v sukních - údajně podporuje islám, násilím chce nutit církve k oddávání homosexuálům, div, že každou těhotnou ženu nežene na potrat! Předně, ona je produktem a nástrojem moci oligarchů, jimž údajně sklaplo.

Mezi českými církvemi je moderní judaizování, a tito judaisté chtějí své přesvědčení projevovat nadržováním státu Izrael. A tady je problém: Trump je jedněmi prezentován, jako rasista, a to už je jen krůček od nálepky antisemita! Judaismus prochází liberálními i fundamentalistickými kruhy. Liberálové tudíž o jeho proizraelských postojích zarytě mlčí. Mlčí i proto, že současně chtějí být vstřícní vůči islámu, což nejde úplně dohromady, protože jsou antipalestinští, a Palestinci jsou, tumáš čerte kropáč, křesťany a muslimy. I nad tím se musejí oči přimhouřit. Přimhuřují je ovšem i oni fundamentalisté, když přezírají palestinské křesťany. Od Trumpa si slibují jasně proizraelský postoj, zastavení podpory Palestinského státu, podpora židovských osad na palestinském území, a hlavně přenesení americké ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma, navzdory všem mezinárodním dohodám o jeho statusu. I v této věci měl však Trump víc řečí, než činů; Izrael je ostatně od USA hodně daleko, a lidé jeho typu přece hlásají "Amerika na prvním místě".

Co k tomu dodat? Z hrůzou sleduji ekumenickou bolest všech denominací: z církví se vytratil Bůh, tedy otázka po jeho vůli. Jedni mají za to, že Jeho vůle je ta jejich, druhé to nezajímá. O to víc se upínají k takovým dílčím projevům (ne)úspěšnosti svého přesvědčení na poli politickém. Ale kdo doufá v Hospodina ví, že takový úspěch, ať kvantitativní či kvalitativní, nic nepotvrzuje a nic nevyvrací. Nikomu nedává za pravdu. Říká to jen, kdo dokázal spíš přesvědčit potřebný elektorát. Pokud jde o dobro politické, každý občan, věřící i nevěřící, by se měl především ptát sám u sebe, co pro něj na své úrovni udělat, a ne čekat spasení od mocenských struktur.

KŘESŤANSKÝ INTERNET?

Poslední z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 2,14-26 (na den 6. 10. 2016 - čtvrtek)

Ježíš nám v Mk7,15 říká, že „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ Přesto jsme stále nakloněni věřit tomu, že nás kazí společnost, televize, a v nové době třeba internet. Že není něco v pořádku, o tom svědčí všechny pokusy o křesťanské servery na internetu, chaty, nebo diskusní skupinky na sociálních sítích. Dost mě to osobně tíží, ale všechny končí v pekle hádek a sporů o víru, bojích o slovíčka, útocích jeden na druhého. Pocit, že hájím pravdu, a ještě k tomu Boží, osvobozuje od naslouchání bližnímu. A pak si člověk řekne, že nebýt těchhle novot, nic takového by se nestalo. Ale ne. Jak vidíme, Pavel řešil stejný problém dva tisíce let před internetem. Tak nějak se nám to lepí na paty. Internet jen dal vyniknout tomu, co je v lidech. Nelze se na něj zlobit. Kdyby tu nebyla ta příležitost, jen by se to někde dusilo a tutlalo, gangréna by však bujela v skrytu dál. Ptejme se spíš, co proti tomu dělat? Jak se máme chovat, ne jen na internetu, ale i mezi sebou? Proč je mezi námi kvůli víře tolik řevnivosti, že mnozí považují i podlosti, pomluvy a všelijaké úskoky za ospravedlnitelné, vedou-li k likvidaci odpůrce té správné podoby víry?

V té příručce mladému následovníkovi, správci sboru, předává Pavel především pověření bránit jalovým sporům a hádkám. Leckdo z toho i po těch internetových zkušenostech vyvodí, že jakékoliv diskuse v církvi jsou nepřípustné. Ale i to je omyl. To by byl největším rozvratníkem sám Pavel. Cožpak ve svých epištolách, a zřejmě i v reálném působení, mnohokrát nepolemizuje? Cožpak přímo tady se nenaváží do učení dvou naprosto nekorektně jmenovaných pánů (jako prve jmenoval jiné dva, kteří jej zradili)? Je tedy moudrostí správce sboru, který je však příkladem ostatním, takže nakonec úkolem všech, rozpoznat, kdy jde skutečně o víru, kdy jde o něco podstatného, a kdy se to lidé jen domnívají.

Ano, často nám přijdou veledůležité věci, u nichž s odstupem rozpoznáme jejich malichernost. Napomíná-li Pavel mladého Timothea, aby utíkal před mladickými tužbami, jde mu především o to, co odporuje pravým znakům zbožnosti: spravedlnosti, víře, lásce a pokoji. Úkolem správce není sbor zglajchšaltovat – sbor bude vždy plný rozporů a různých pojetí, jak už do Korintu píše (1Kor 11,18n). Něco jsou názory hodnotné, něco méně, jiné hodné zavržení. Ale skutečný boží člověk, a nemusí k tomu ani mít úřad, jim však může uniknout, jak jsme si včera řekli, v duchu Kristově: sledovat zájem i těch druhých, i těch odpůrců. Zájem neznamená přání. Zájem určuje duch Kristův. Jeho následovník je svobodný sám od sebe pro druhé. Jestli s nimi polemizuje, ne proto, aby prosadil sebe a své protivníky zdrtil, ale abychom se všichni něčemu naučili a poučili, obohatili. Tak, jak Bůh skrze Krista napomíná a poučuje nás samotné. Jen ten, kdo je vyučován, může učit. Kdo se poučení vzpírá, prosazuje se hádkami o hlouposti.

Píši tyto úvahy v červnu 2016. Společností hýbají spory o přijímání uprchlíků či setrvání v EU. Nevím, jak to bude vypadat, až to budete číst. Ale dnes se mi zdá, že ani na jedné straně není moudrých. Tím hůř, že se v tom snaží působit i křesťané. Místo trpělivého a laskavého působení však i oni jen přilévají oleje do různých ohňů. A z toho je mi úzko.

Úkolem Kristova člověka není nutně umlčovat „špatné“ názory, zapírat rozpory, ale působit trpělivě ve prospěch všech. Naslouchat, zajímat se, ale také odpovídat, ovšem osvobozen od své ješitnosti. A právě tady vidíme hlavní význam Kristovy oběti: být pevným základem, na nějž se můžeme postavit i proti svým pudům a vášním, které vedou boj proti tomu, k čemu je Kristův služebník ustanoven. Bůh je spravedlivý, soudí lidi, rozlišuje mezi dobrým a zlým, a přece na oba nechá svítit své slunce. Úděl všech bere na sebe inkarnací svého syna, jemuž ani naše úzkosti či bloudění nejsou cizí, nepohrdá námi pro ně.

Modlitba:

„Prosíme tě, Pane náš, abychom se plně postavili pod tvůj soud, chodili před tebou, tebe se dotazovali. Byli tak osvobozeni od potřeby obstát před druhými, prosadit sebe samotné, i když třeba pod rouškou nějakého svatého boje. Vysvoboď nás od zahleděnosti do sebe, abychom mohli být solí a světlem světu.“

BŮH NENÍ VŠEMOHOUCÍ!

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 2,8-13 (na den 5. 10. 2016 - středa)

Rouhavá myšlenka pro mnohé, že? Ale ano: dnes se hovoří o tom, co má společného s křesťanstvím islám, a v čem si podobné být tyto víry nemohou. Málo kdo ví, že v islámu hraje jistou roli i Ježíš, ale není spasitelem, dokonce ani nebyl ukřižován. V islámu je akcentována všemohoucnost boží až k absurdnu. Proto je pro muslima křesťanství těžce nesrozumitelné.

I my vyznáváme Boha všemohoucího, a přece věříme, že se dějí spousty věcí, které Bůh neschvaluje. Ovšem ani svého jednorozeného syna přitom neušetří lidské bídy, nechá na něm náš hřích plně vyřádit. Ne jen na něm, ale kdokoliv jej vyzná, jako svého Pána, jede v tom s ním. To pocítí slepec v Janově evangeliu, nebo Lazar. Jeho svědkové nemusejí mít vždy úspěch; Pavel narazí na nepochopení, je dokonce považován za zločince. To je také to, k čemu Pavel vyzbrojuje svého žáka: buď mocný, mocný jako Bůh – mocný, ale v milosrdenství.

Tady je úběžník mezi mocí, láskou a disciplínou, o které Pavel mluví. Pavel neztrácí svoji osobnost ve vyrovnaných řadách Kristovy armády. Vyčnívá z této raně křesťanské armády tak zřetelně, že kolem jeho epištol vykrystalizuje nový zákon, a inspirují další novozákonní i paralelní autory. Ale jen proto, že jeho životem projde život Kristův, což zdůrazňuje i v listu k Římanům. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ On je zdrojem moci, lásky i kázně svých následovníků. Pavel není důležitý. Důležité nejsou jeho zásluhy o sbor, o církev, o misii. Ty jsou jen nástroji toho hlavního: slovo Boží nesmí být spoutáno. Jeho láska není jen nějaký jalově něžný cit. Projevuje se skutečným nasazením a trpělivostí pro „vyvolené“.

Kazatel, který na první místo staví svoji službu, takový ji dál nepředá, jeho dílo umře s ním. Pavel je v poutech, ale už v listu do Filipis zdůrazňuje, že to není žádný problém. Hlavně, že evangelium jde dál. Tam je mu dokonce jedno, že i přes jeho odpůrce!

Jak poznám, co je Vůle boží? Pro křesťana je to Ježíšův příběh, jak jej dosvědčuje nový zákon. Jak koresponduje s naším životem a našimi volbami? Mnozí theologové se opět snaží Ježíše sundat z kříže, ale jsem si jist, že se jim to nepovede. Ježíš nás vždy bude zvát na nepohodlné cesty. Na těch můžeme selhat, a musíme počítat i s důsledky selhání. Ale v poslední větě slyšíme o Všemohoucím, že ani on nemůže všechno: nemůže být nevěrný sám sobě. A tato jeho věrnost sobě a svému milosrdenství nakonec zvítězí i nad naším případným selháním.

Modlitba:

„Smiluj se nad námi, Pane, když selháváme. Sám víš, jak cesta, na kterou zveš, je nesnadná, jak se příčí naší lidské přirozenosti. Ale čerpáme naději z tvého milosrdenství, že klesající nenecháš ležet na cestě, nýbrž podpíráš je a neseš na svých ramenou. Děkujeme ti, že i když my selháváme, tvé milosrdenství neselhává.“

Něco pro Boží hod Vánoční :-), neboť v tento den je tato meditace v mém blogu publikována.

TROCHU VÁLKY, TROCHA SPORTU…

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 2, 1-7 (na den 4. 10. 2016 - úterý)

Ano, jsou věci, které bychom od svědků Kristových nečekali, ne jen od Krista samotného. Jednou věcí je, že mnoho dnešních křesťanů vyznává pacifismus, jako součást křesťanské víry. Zlobí se na kazatele, kteří dělají feldkuráty. Já k tomu také moc blízko nemám, ale rád si nechám od těch feldkurátů vysvětlit, co je k tomu vede. Stejně nemám moc porozumění pro sport, zejména „profesionální“, nebo televizní. A přece může obojí i křesťana obohatit a inspirovat. A to nemluvím o tom, že za Pavlových časů při sportu tekla krev i v jiných disciplínách, než je box!

Ani Jan Křtitel (alespoň podle Lukáše) vojákům jejich řemeslo nebere, sám Ježíš ostatně říká, abychom si nemysleli, že přišel uvést na zemi pokoj. Bude to spíš rozdělení, říká v tomtéž evangeliu (L 12, 51). Člověka hned napadnou všechny mrzutosti válek o víru od křížových výprav až po třicetiletou válku. Proti islámskému terorismu bývá zdůrazňován křesťanský humanismus; na některé věci bychom rádi zapomněli. Jen Armáda spásy (alespoň na počátku své historie) se určitých militantních konotací nebojí, i když nemají žádné zbraně, jen jakousi „posádkovou hudbu“. Ale mají disciplínu.

Říkám: sám sportem nežiji, ale docela rád si poslechnu ty, jimž to něco říká, a dost sleduji různé spory o fair play. Respektuji sport jako jakousi laboratoř morálky ve společnosti. Je mi sice putna, který klub vede, ale jak začnou rozhodovat fixly a úplatky, vím, že se děje něco, co ohrožuje podstatu naší civilizace.

Nevím, jaký sportovec byl Pavel. Těžko říct, zda někdy nepřičichl ke zbrani a krvi (zobrazován bývá s knihou a mečem). Přece bere mnoho obrazů z této oblasti. Inspiruje ho především schopnost kázně vojáků a sportovců. Pacifisté se posmívají jednotným vojenským úborům, vyrovnaným pochodovým řadám, poslušnosti rozkazům, které jakoby potlačují individualitu. Ve válce ale může nedisciplinovanost znamenat smrt, vlastní a spolubojovníků. Ve sportu naštěstí jen ztrátu medaile, ale nedisciplinovaný fotbalista to pokazí celému klubu!

Pavel tedy začíná předávat zkušenosti svému nástupci. A co víc, jemu dává návod, jak toto povolání delegovat dál. Povolání se tak řetězí až do časů dnešních. Dnes je ovšem velmi těžké svobodomyslným křesťanům připomínat, co Pavel říká i ve svých nezpochybnitelných listech, že křesťanská svoboda není svévolí. Víra potřebuje disciplínu. Ne pro potlačení individuality a posílení moci církevního úřadu. Je to stejně funkční disciplína, jaká se očekává od vojáků a sportovců: celý svůj život podřídit vytčenému cíli. Bez ní ani řidič neprojede úspěšně našimi dálnicemi.

Modlitba:

„Pane, nauč nás rozpoznávat tvůj hlas, abychom jej odlišili od hlasů falešných. Zaslechneme-li jej však, pomoz, abychom za ním uměli i důsledně vykročit, nerozptylováni ničím, co nás od této cesty odvádí. Dej, abychom tak i druhé mohli věrohodně zvát na cestu života, cestu s tebou, i když je úzká.“

PROČ TOLIK SLOV O MOCI?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1, 8-18 (na den 3. 10. 2016 - pondělí)

Moc je slovo, s nímž si ne jen církve dost naběhly. Moc je velkým pokušením. Ale tady nehovoří představitel nějaké mocné organizace, potlačující práva jiných na svobodu vyznání. Vždy se bavím, když v literatuře či filmech zaznamenám spiklenecké theorie o tom, že církev cosi od počátku svých dějin tají. Jako by vždy byla mocnou. Ne, tady hovoří přece člověk, který je pro svoji víru v okovech, od kterého se i lidé stejného vyznání v celém jednom regionu odvrátili. Bojí se dokonce, že by se snad i jeho milovaný spolupracovník a následovník odvrátit mohl, když uvidí jeho potupu.

Nejčastějšími slovy, která v tomto oddíle zazní, jsou (ne)stydění se a láska. Právě k nim je třeba moci. Ano, láska není zakuklená slabost – k ní je opravdu potřeba zmocnění, aby člověk překonal stud a strach. Nestaral se o to, co na moji víru řeknou lidé, zda mi ji úřady odsouhlasí, dokonce dají státní podporu, budu-li za sebou mít silný lidský elektorát. Podstatné je vědomí, proč člověk má podstupovat utrpení i třeba pohrdání, kdo jej tím pověřil, jaký smysl a cenu to všechno má. To je moc, která mu pomáhá ustát vězení, zradu, ale také i v nich vidět pár těch potěšujících zkušeností, jako je přátelství Timothea, nebo neúnavná služba Oneziforova. Na dva zrádce, či dokonce celý region zrádců, jedna dobrá duše, ale ta právě stojí za to. Ano, i apoštol potřebuje službu a podporu svých bližních. Není žádným akčním hrdinou.

Pavel není akčním hrdinou ani v tom, že by dokázal své okovy rozlomit jedním trhnutím, nebo dovedným rétorickým výkonem zlomit své věznitele. V tom moc víry nespočívá. Ale spíš v tom, že vězení, okovy, zrada, nic z toho jej nepřipraví o důvěru v toho, pro něhož to snáší, kdo sám šel předním takovou cestou. Nepřipraví jej ani o naději a lásku. Taková moc se ale projevuje v bezmoci (2 Kor 12, 9), za hradbami Jeruzaléma (Žd 13, 13), ne na trůnech, ne na široké cestě, kde je církev chráněna politickou mocí, kde její činitelé hrají role VIP při jednáních a na filmových festivalech. Teprve na úzké cestě s Kristem se dá věrohodně mluvit o moci víry.

Sám Bůh se nestydí vstoupit do života lidí a s nimi spojit slávu svého jména. Ne pro naše zásluhy – i na našem hříchu, selháních a slabostech se oslaví. Proto se ani jeho svědkové nemají, zač stydět: za Boha, své poslání, ani jeden za druhého. Naopak jeden z druhého mají potěšení a jsou si navzájem potěšením i posilou. To je ten Duch Kristův, který mezi nimi mocně působí.

Modlitba:

„Pane, chtěli bychom být silní, ale rádi bychom se při tom vyhnuli tvé úzké cestě. A přece si dodáváme odvahy prosit tě, abys právě tuto obavu zlomil, uvedl nás na svoji cestu, abychom v ní objevili cestu života. Přešli tak od cesty k zahynutí k životu s tebou. Kéž už v tomto čase dokážeme vnímat službu svých bližních, jim poskytovat svoji, a za tím vším abychom rozpoznali působení tvého Ducha.“