Prohledat tento blog
2024-05-29
Jen Jehovista?
2024-05-24
AI nejlepší učitelka biblistiky?
Pokus dát si od AI poradit postupy při exegezi.
Výsledek:
Jistě, rád vám pomohu s exegesí textu Matouš 25:31-46. Tento text je známý jako “Podobenství o ovcích a kozlech” a je to jedno z posledních učení Ježíše v Matoušově evangeliu.
Kontext: Tento text je součástí pátého a posledního velkého učení Ježíše v Matoušově evangeliu1. Je to závěrečná část jeho učení o posledních věcech1.
Hlavní postavy: Hlavními postavami jsou Syn člověka (Ježíš), ovce (spravedliví), kozli (hříšníci) a “nejmenší z těchto” (lidé v nouzi)1.
Hlavní téma: Tento text popisuje konečný soud, kdy Ježíš “přijde ve své slávě” a oddělí “ovce” (spravedlivé) od “kozlů” (hříšníky)2. Ovce jsou odměněny za to, že se staraly o “nejmenší z těchto”, zatímco kozli jsou potrestáni za to, že je zanedbali1.
Interpretace: Existují různé interpretace toho, kdo jsou “nejmenší z těchto”. Někteří věří, že se jedná o všechny lidi v nouzi, zatímco jiní tvrdí, že se jedná o křesťany v nouzi1. Důležité je, že Ježíš vyzývá ke službě a lásce k bližnímu.
Aplikace: Tento text nás vyzývá, abychom se starali o ty, kteří jsou v nouzi, a ukazuje, že naše činy vůči nim jsou považovány za činy vůči Ježíšovi3.
Doufám, že toto vám pomůže lépe porozumět tomuto textu. Pokud máte další otázky, neváhejte se zeptat!
Jinak jsem si od AI nechal udělat obrázky na téma: Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46. Schválně jsem to takto rozepsal, protože většinou biblický text při takových příležitostech AI ignoruje. Jak se jí to povedlo nyní, posuďte sami.
2024-05-18
Kdo má moc odpouštět?
Kázání na text Mk 2, 1-12 (ř) ve sborech ČCE: na neděli 30. 9. 2007 – 17. n. po Trojici v Proseči, na neděli 28. 10. 2007 – 21. n. po Trojici v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí a na neděli 10. 8. 2008 – 12. n. po Trojici v Šonově, Novém Městě nad Metují a v Bohuslavicích nad Metují.
Jsme svědky začátku Ježíšova působení; ještě toho mnoho nepředvedl, kdekdo si s ním může spojovat různé naděje i pochybnosti. Zatím dokonce nevyvolal ani pohoršení tím, že vyháněl démony v sobotu přímo při bohoslužbách, ačkoliv jindy to pozornost, a ne kladnou, vzbudí. A právě moment, kdy se k němu přes dav vkrádají čtyři, nesoucí ochrnutého kamaráda (těžko říct, co čekali, ale místo uzdravení které čekáme my) se nesenému dostalo odpuštění.. A právě to vyvolá větší rozpaky než samo uzdravení.
Mohli bychom se zaměřit nad tímto nevyčerpatelným příběhem na mnohé: možná by nás mohlo dokonce zaskočit, že uzdravený žádnou víru neprojevil; byl uzdraven vírou svých kamarádů, která se projevila činem, ne nějakým učením. Ale my se většinu s Ježíšem pohoršíme nad kamenným srdcem zákoníků. Neupozornili nás však zákoníci na cosi podstatného?
Pořad bohoslužeb:
- introitus: Ž 51, 11-14 he,ř,l
- 1. píseň: 680 | 315
- čtení: 2Sm 11, 14-25 he,ř,l
- 2. píseň: 217 | 633
- text: Mk 2, 1-12 ř,l
- 3. píseň: 373 | 574
- poslání: Ř 6, 1-11 ř,l
- požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
- 4. píseň: 685 | 418
Zákoníci nebyli bandou pobožných pokrytců mařících čas šmírováním zbožnosti či bezbožnosti druhých. Svoji víru přenášeli přes ústrky a překážky ze strany vnějšího i vnitřního nepřítele. Jejich víra byla přísná, tak přísná, jak bývá víra, o kterou musel člověk rozumět. Měli bychom jim i my sami rozumět - jsou to vlastně písmáci - lidi věrní Bibli. To také často zdůrazňujeme - znalost Písma svatého a jeho naplňování v životě. A také jsme si kvůli tomu i leckdo leccos museli vytrpět. Proto jim bylo i jasné, že odpuštění se snadněji prohlásí, než skutečně dá. Odpuštění, nemá-li být výsměchem obětem, nemůže být levnou záležitostí. K odpuštění je potřeba moc, zmocnění, zplnomocnění.
Sám Ježíš připouští, že odpuštění je možné až příliš snadno plácnout, zvláště když se nás důsledky hříchu netýkají, vždyť Ježíš ani nezjišťoval, čeho se měl ochrnutý vlastně dopustit! Pro jeho víru bylo samozřejmé, že je hříšník, jinak by ochrnutý nebyl. A nebo je pro něj hříšníkem každý člověk? V každém případě - následné uzdravení není pokusem šokovat davy zázrakem, nýbrž potvrzením, že ani s odpuštěním nemluví do větru.
Křesťanství bývá deformováno tím, že jej chápeme jen jako životní moudrost odpuštění: tváří v tvář obětem zla však musíme umlknout. Křesťané, kteří mluví jen o odpuštění a chápou jej pouze jako jakousi amnestii, nechápou, proč by kvůli němu musel Ježíš trpět. Zůstávají však potom bezradní, když jsou konfrontování se skutečným zlem. Hřích je totiž proto hříchem, že po něm zůstávají oběti. A jen oběť má právo vyhlásit odpuštění, jinak se odpuštění zvrhne v cynický žvást (jako v Davidově případě!). A nebo také ve vypočítavost: když dnes přimhouřím oči já, příště ty: nebudeme řešit, že jsem někomu přebral ženu a nechal ho utratit, já zase nebudu řešit, že jsi něco zpackal, že kvůli tomu umírali další, Hospodinu věrní, lidé.
Mluvíme-li o spasení, nesmíme ustrnout jen na odpuštění hříchů, ale též myslet na vlastní uzdravení – ne snad z nemocí, které paralizují nás, ale z těch, jimiž my paralizujeme své bližní. Bohoslužba by měla být místem, kam se neseme navzájem svojí vírou ke Kristu k uzdravení z moci zla …
Kázáním nás provázely pokusy AI pojmout náš příběh ve stylu steampunku. |