Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

---

K tématu:

• Rozhovor s bývalým jehovistou Janem Pietroschem Dvořákem.
• Článek o bývalém jehovistovi Lukášovi Klůcovi.

Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

„⁴ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

⁵ Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

⁶ Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

„⁴η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται

⁵ ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον

⁶ ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6 ř,l)

AIDS jako fenomén:

Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?

---

PEREX

Esej Jakuba Dvořáka zkoumá, jak se nemoc AIDS stala nejen zdravotním, ale i kulturním, morálním a náboženským fenoménem. Autor kriticky reflektuje stereotypy, strach a moralizování, které nemoc provázely, a klade důraz na lidskost, soucit a odmítnutí zneužívání utrpení druhých k ideologickým cílům.

---

In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák, wie AIDS nicht nur als Krankheit, sondern auch als kulturelles, moralisches und religiöses Phänomen wahrgenommen wurde. Er kritisiert Stereotype, Angst und Moralisierung und plädiert für Menschlichkeit, Mitgefühl und die Ablehnung ideologischer Instrumentalisierung von Leid.

---

Dans cet essai, Jakub Dvořák explore comment le sida est devenu un phénomène non seulement médical, mais aussi culturel, moral et religieux. Il critique les stéréotypes, la peur et la moralisation, et appelle à l’humanité, à la compassion et au refus de l’instrumentalisation idéologique de la souffrance.

---

In this essay, Jakub Dvořák examines how AIDS evolved from a medical issue into a cultural, moral, and religious phenomenon. He critiques the stereotypes, fear, and moralizing that accompanied the disease, and advocates for compassion, humanity, and resistance to the ideological exploitation of suffering.

---

Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8 he,ř,l)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 (ř,l) a J 5, 14 (ř,l) by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób (he,ř,l) a Ž 73. (he,ř,l) však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 (ř,l) se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš z něj udělá příležitosti k oslavení Boha.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n ř,l).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n ř,l), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n ř,l). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20 ř,l).

„Kde je vědo tvůj osten?“

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.

Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14 ř,l; srv. i 1Tm 1, 8-11 ř,l). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29 ř,l).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)

Je možné ČCE pochválit?

 Od chvíle, kdy se papež František pustil do řešení dlouho přezíraných a pod církevní rohožky i koberce zametaných problémů, zejména se sexuálním násilím (ale i s finančními toky a vazbami jeho církve na organizovaný zločin), způsobilo to sice v některých regionech zděšení, zejména v Čechách, nebo v Polsku, kde se někteří katolíci modlili, aby ho už brzo švihlo, než stačí napáchat více škody, ale jinde (Francie, Španělsko, Německo ...) se rozjela v této věci mohutná kampaň.

Tato nová móda v církvích zřejmě zasáhla i ekuménu v naší zemi. První takovou vlaštovkou byla událost, k níž došlo v Evangelické církvi Metodistické (ECM). Šokující nebylo ani tak to, že se v církvi něco podobného vyskytlo. Ekuménu spíš zaskočila razance, s jakou se tomu vedení ECM postavilo. Dokonce s tím vyšlo na veřejnost (kdosi na internetu k tomu například napsal, že se to nemělo dělat, protože to byla služba satanovi, který se potřebuje na veřejnosti pochlubit, co se mu povedlo, že se to mělo řešit diskrétně), že zasáhla rychle a nekompromisně, troufla si přizvat k řešení i odborníky mimo svoji komunitu, což je zejména pro nekatolíky v naší zemi velký krok. A hlavně předala viníka příslušným orgánům. Tím přerušila církevní, ekumenickou, tradici tutláni.

Že byl postup této církve pro ekuménu šokující, dokazuje fakt, že se k němu potřeboval vyjádřit i senior Českobratrské církve evangelické (ČCE), i když jí se to přímo netýkalo. Ale jistě cítil, že minima sesterské církve se stává maximou i pro ostatní. V zásadě jí vyjádřil podporu, i když jí současně ujistil, že v ČCE se nic podobného stát nemůže, protože to má ČCE ošetřené. Kdo nežil v ČCE se zavřenýma očima, ví, že to tak rozhodně není.

ČCE má lety vypěstovanou kulturu nevnímání a neřešení problémů, tedy těch vnitřních. Podrobněji se tomu věnuji jinde. Protože se neustále cítí někým ohrožována, má za to, že by nebylo taktické prát špinavé prádlo na veřejnosti. Víc než sexuálních problémů, má problémů finančních. I zde platilo, že vinen je ten, kdo na problém upozorní. Církevní funkcionáři dlouhodobě považují za chybu, kdyby se nechávali zatahovat do problémů. Bývalý synodní senior Pavel Smetana v jedné vypjaté chvíli hystericky řval: "Synodní rada nemá zájem o problémy, synodní radu problémy nezajímají" (viz zde). Velmi často jsem slyšel různé vedoucí osobnosti prohlašovat, že cítí jako svoji povinnost veškeré spory obracet v žert. Nebrat to vážně.

Jak dopadne člověk, který si dovolí vznést obvinění, to ukazují kauzy jako Travná nebo Prokop (ušetřím si odkazy, všichni v ČCE vědí). Ti, kdo upozornili na zpronevěry faráře Adolfa Petra, museli odejít, dokonce i z církve, zatímco na podvodníka Český bratr psal ódy a synodálové mu poslali dopis na podporu. V případě kauzy Prokop nikdo nikdy nevysvětlil, jak se mohl vrchním ekonomem stát mnohokrát stíhaný a trestaný podvodník na útěku před vězením, který jako jediný z uchazečů nepředložil výpis z trestního rejstříku? V kauze Travná synodní senior Smetana prohlašoval i do tisku, že když mu bratr řekne, že je nevinný, tak on mu věří, ačkoliv je to v rozporu i s vlastními řády ČCE. Jak by asi dopadlo za jeho působení podání na sexuálního agresora?

Velkým problémem ČCE je, že je provázána příbuzenskými vztahy. Upozornit na selhání jednoho, znamená postavit si proti sobě celé jeho příbuzenstvo, což může znamenat, postavit si proti sobě i své vlastní příbuzné. Spor je v ČCE nebratrský, proti vedoucím činitelům je to vnímáno jako zrada církve, Krista a Boha. Tyto psychologické faktory bude velmi těžké překonávat.

Ačkoliv jsem k ČCE kritický a jejímu novému synodnímu seniorovi skeptický, zejména pro to, jak se postavil k té kauze v ECM, zdá se z posledních kroků, že svůj tehdy vyjádřený závazek, že s tím něco udělá, přece jen bere vážně a chce v tom podniknout nějaké kroky. Brzy po událostech v ECM zveřejnil na stránkách ČCE iniciativu proti sexuálnímu násilí v ČCE.

Pro ČCE to bylo donedávna tabu. U nás se to neděje, přece nebudeme obviňovat své bratry z  něčeho tak nízkého. V ČCE se zdůrazňují hlavně takové verše, jako Mt 7, 1-5. Osobně jsem zažil několikrát, že když jsem na něco upozornil, nezodpovědní odpovědní na to reagovali: "no to je špatné, co říkáte, bratře, to by se dít nemělo. A co u vás, u vás je všechno v pořádku? Jste si jistý, že by se i na vás nedalo něco najít?" Když jsme z Evangelické akademie upozornili na některé problémy seniora Vojena Syrovátku, odbyl nás, že ho faráři Kitta a Žárský ujistili, že je tam všechno v pořádku, on jim věří, proto se naším podáním zabývat nebude. Když jsme v poradním odboru pro vzdělávání laiků zorganizovali přednášku o domácím násilí v křesťanských rodinách, snažil se mi v tom zástupce našeho seniora zabránit (později jsem zjistil, že je ve svém okolí i mimo sbor znám tím, že buší dceru i manželku). Takhle se řeší spory v této církvi, kterou jsem musel nakonec opustit.

Nová iniciativa Pavla Pokorného by mohla být ovšem přelomová:

• Nabádá k řešení takových problémů, varuje před jejich "zametáním pod koberec" (to tam zazní několikrát, zjevně pod vlivem citátu papeže Františka).
• Doporučuje, aby se dotčené osoby obracely na pomoc i mimo církev (podává i seznam podpůrných organizací), pokud nemohou lidem v církvi důvěřovat.
• Výslovně odmítá solidaritu s viníky, odmítá promlčení.
• Také výslovně nabádá, aby se lidé neváhali obrátit na orgány činné v trestním řízení, což by dříve bylo vnímáno jako hřích a zrada (viz 1Ko 6, 1-7).
• Slibuje osvětu mezi členy církve a jejich představenými.
• Slibuje, že jde jen o začátek, že problém bude dál studován, řešen a postupy vylepšovány.

K tomu je třeba zmínit i dva další pozitivní body:

• Řád pastýřské služby byl od doby, co v ČCE nejsem, vylepšen o to, že pastýřská služba může přijímat podání od všech členů a na všechny členy, dřív to bylo jen mezi funkcionáři. Byl rozšířen její záběr. Navíc proti dřívějším pokusům zavázat členy mlčenlivostí před orgány činnými v trestním řízení je dnes v tomto řádu výslovně řečeno, že povinnost mlčenlivosti se na tyto případy nevztahuje (čl. 6,1), jakož i povinnost předávat trestné činy těmto orgánům a nesnažit se je suplovat (čl. 8,6). To by bylo dřív nemyslitelné.
• Už 4. 5. 2021 vydala synodní rada etický kodex pro pracovníky s dětmi a mládeží, v němž jsou případy sexuálního násilí zmíněny. To je také neobvyklé, protože dodnes se jakýchkoliv etických pravidel členové ČCE bojí jako čert kříže.

Dá se říct, že takto proaktivně pojatou iniciativu zatím jiná církev v ekuméně neformulovala. V podstatě jedině Ochranovská jednota se k sexuálnímu násilí stavěla donedávna proaktivně. Iniciativa, otázkou je, zda ČCE nebo jen seniorova, by byla přelomová a určitě příslibem nějakých zlepšení. Je tu ovšem několik problematických bodů:

• Narazí nepochybně na mnohaletou tradici, v podstatě stoletou, neřešení, nepřipouštění si problémů.
• Letitá nevole k připouštění vlastních chyb církve.
• S ní je spojená neochota rozhodujících osobností špinit si ruce.
• Neméně bytelnou tradici má formální přístup k řádům: nikdo si s nimi nakonec hlavu neláme. Například podle Řádu pastýřské služby by neměl být člen rady členem seniorátního výboru (čl. 3,8), přitom v Královéhradeckém seniorátu jsme měli několik let členem pastýřské rady zástupce seniora a multifunkcionáře, aniž by to někdo napadl. ČCE měla vždy v podstatě dobré řády, ale nikdo je nikdy nedodržoval, ani se jimi nezabýval. Je tedy otázkou, zda tuto iniciativu budou její členové brát vážněji, než jakékoliv jiné řády.

Pokud by se povedlo Pavlovi Pokornému touto iniciativou překonat dosavadní stereotypy, měla by ČCE přece jen šanci stát se zase křesťanskou církví a přiznal bych, že jsem se mýlil když jsem vyjádřil po jeho zvolení pochybnost, že by zrovna on dokázal udělat v ČCE nějakou revoluci. Ale nebude to snadné. Tradice popírání a bagatelizování problémů jsou velice hluboko zakořeněné a přátelské či rodinné vazby poskytují ochranu proti jakýmkoliv postihům.

Nelze popřít, že se mezi některými členy ČCE o těchto problémech mluvilo i z ostra. Myslím především na článek v Protestantu 4/2020, nezávislém evangelickém časopisu, od Magdalény Trusinové. Dokonce několikrát varuje před tím, aby si evangelíci nemysleli, že se jich to netýká. Ale nikdy je nepojmenuje. Synodní rady dlouhodobě přikrývaly majetkové i sexuální průšvihy svých kazatelů i jiných pracovníků. Faráře Pavla Křivohlavého, známého podvody a obtěžováním děvčat už z dob bohosloveckého studia a působení v YMCA (odkud byl kvůli tomu vyhozen) krylo několik synodních rad, než se povedlo jej alespoň na šest let zbavit volitelnosti za faráře, přičemž i přesto kázal a působil mezi mládeží! Vedoucí mládeží mají sice odpovědnost, ale my museli dceru stáhnout z akcí mládeže, protože se tam setkala ne jen se sexuálním obtěžováním, ale i se šikanou, navíc tam jely díky synům jednoho faráře drogy. Vinen byl farář, který to sice organizoval, ale nikdy se akcí mládeže pod záminkou, že mládeži je třeba dávat důvěru, neúčastnil. Neměl ani tušení, co se tam děje, nebo před tím zavíral oči. Je otázkou, zda bude mít tedy taková iniciativa větší sílu než všechny tradice? Je problematické vydávat jakékoliv etické kodexy, když je ze zkušeností pravděpodobné, že se jimi stejně nebude nikdo řídit. K překonání těchto stereotypů by musel senior ukázat víc než jen prohlášeními, že bude jeho úřad proti podobným jevům nekompromisní. Musel by nevyhnutelně za dosavadní praxi své předchůdce kritizovat, případy přezírání problémů veřejně pranýřovat a církev by musela dosavadní praxi vyznat jako svůj hřích. Tady se mi jeví iniciativa ještě nedostatečná. Senior by pochopitelně riskoval, že naštve hodně lidí, často své příbuzné.

Je ČCE za co pochválit? Jestli nezůstane jen u proklamací, jestli se informace o této iniciativě dostanou vůbec k běžným členům a jestli je dokáže ČCE uvést v život, pak by konečně bylo.

---

Post scriptum:

Tento příspěvek ve FB skupině Přátelé ČCE, zejména pak diskuse pod ním, až na pár výjimek, schvalující či alespoň bagatelizující alkoholismus na církevním dětském táboře, což je v rozporu s výše zmíněným kodexem, dokazuje, že iniciativy synodního seniora zůstanou bohužel, jako obvykle, jen bezzubou iniciativou, jen aby se před veřejností předstíralo, že církev se svými problémy jako něco dělá.

---

Odkazy:

• Rozhovor se superintendentkou ECM Ivanou Procházkovou.
• Síť víry - Známky duchovního zneužívání.
• PROBOHA! - Klára Ptáčková, Církevní prostředí bývá leckdy spolupachatelem sexuálního násilí.
• Marek OPraem - případ zneužití v ČCE. Fatální na něm je, že farářka, která to odhalila, se zachovala přesně podle synodně seniorských instrukcí. Přesto sklidila od kolegů hubování, protože "takhle se to v církvi nikdy nedělalo," aby se volala na bratry policie. Na některé setrvačnosti je synodní senior krátký.
• Rozhovor Někdo ti uvěří s Pavlem Pokorným. Za mě, mluví hezky, ale poněkud ploše a naprázdno. Stále se chce stydět, chápat atd. Jistě je dobře, že ani jednou nezmínil odpuštění. Ale pořád v tom něco chybí. Především jasné kroky vůči pachatelům, zvláště, když je jich mezi faráři ČCE dost, a vzájemně se kryjí!
• Magdaléna Trusinová - Sexuální násilí v českých církvích se „řeší“ dalším násilím - Protestant 4/2020.
• Sexuální násilí na dětech se nevyhýbá ani českým církvím - Český rozhlas Plus - Vertikála - 24. 2. 2019. Bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml tvrdí, že si nevzpomíná, že by narazil na to, že farář zneužíval děti: „Je pravda, že sexualita u duchovenstva hraje roli a že jsme řešili různé případy vybočující vůči morálce i vůči evangeliu, ale zneužívání dětí? S tím jsem se nepotkal.“ - Jiní jeho kolegové však takových případů připustili 1-10 (!), které se ovšem „řešily interně“.
• Filip Outrata - Ke kořenům zneužívání v církvi, Christnet 16. 4. 2019. Německá teoložka a filozofka Doris Wagnerová, sama oběť zneužívání, popisuje ve své knize širší kontext spirituálního zneužívání v církvi. Tvrdí, že sexuální zneužívání je jen vrcholem ledovce, pod nímž se skrývá systematické duchovní zneužívání

Whoopi Goldbergová v soukolí blbosti.

 Mekkou blbosti amerického fundamentalismu a z ní plynoucích represí je stát Tennessee. Je to ten stát, který se proslavil tzv. Opičím procesem. Aby nepřišel o svoji pověst, přidala jeho školská rada nové rozhodnutí, které by určitě u nás dokázali vymyslet leda radní města Kocourkova. Rozhodli vyloučit ze školních knihoven místo Darwina tentokrát komiks Maus. Ten sice nepovažuji za moc zdařilé dílo, i když se samozřejmě zabývá vážným tématem, holokaustem. Vadí mi, jak jsou tam vypodobněni Poláci, myslím totiž, že je to vůči nim nefér. Ale "moudří" radní narazili na mnohem závažnější problém: považte, v knize, která se zabývá utrpením především Židů v koncentračních táborech, se objevují klení, nadávky a, hrůzo nepopsatelná, nazí lidé! No nešokovalo by vás to? Co je proti tomu zde popisovaná fyzická likvidace jednoho národa! A tak zase jednou zbožná blbost vydala své květy i s ovocem. Vyšel zákaz. Ale zdá se, že bohyni hlouposti to ještě nestačilo. Rozhodnutí školské rady v Tennessee totiž rozpoutalo úplné orgie lidské tuposti a kretenismu.

    Podivné rozhodnutí vyvolalo mnoho diskusí i u nás na internetu a sociálních sítích. V americké televizní stanici ABC v pořadu moderovaném i u nás slavnou herečkou tmavé pleti Whoopi Goldbergovou se k němu 31. 1. 2022 stočila diskuse také. V jejím rámci vyjádřila moderátorka pochybnost, zda při holokaustu šlo o rasismus, když to byl konflikt dvou etnik bílé rasy? Doslova řekla, že to byl mezietnický konflikt, ne rasový. Teď už nešlo jen o tupostí pověstný stát Tennessee. Vibrace hlouposti rozvlnily klima na celé planetě, dorazily dokonce i k nám. Okamžitě zareagovaly židovské obce, že se ten výrok dotkl mnoha jejích členů. Ředitelka stanice pohotově herečku za tyto výroky na dva týdny suspendovala. Ale český bulvární list Expres, rozpálený spravedlivým rozhořčením, vyjádřil 2. 2. 2022 přesvědčení, že by běloch za takový projev dostal větší pálku, proto se téhož dožaduje i pro černošku. A najde se toho víc.

    Whoopi Goldbergerová se "dotýká citů" lidí opakovaně. Tak se například zastala kolegy obviněného ze sexuálního obtěžování tím, že dokud nerozhodne soud, bude pro ni kolega nevinný. Nedopustila se tím ničeho víc, než že se postavila za presumpci neviny, která by v každé slušné společnosti měla platit. Ale tím se prý dotkla citů obtěžovaných žen. Slušní lidé, kteří se tak perou za jejich city, dokonce považovali za svoji morální povinnost bombardovat herečku rozhořčenými telefonáty, dopisy a výhrůžkami, dokonce i smrtí. To máme ale mravné a čestné lidi mezi sebou!

Nyní tedy zpochybnila holokaust. Čím prosím, vy spravedliví? Herečka nikde neřekla, že by to bylo v pořádku, nebo že by vina nacistů na průmyslové likvidaci jednoho národa byla o něco menší tím, že by nebyla rasistická. Hereččina argumentace je samozřejmě divná, související s jejím osobním vnímáním rasismu, ale sotva nemorální či dokonce zločinná. Avšak u mnoha lidí je už dávno myšlení vytěsněno emocemi, především "spravedlivým" zápalem, rozhořčením a naštváváním se téměř na povel. Cožpak tolik záleží na tom, zda to zapadne do kategorie rasismu nebo ne?

Herečka ostatně i v onom výroku prohlásila holokaust za zločin, jen se nahlas zamyslela nad definicí rasy a rasismu. Minimálně upozornila na určité mezery ve vymezení těchto pojmů. Rozhodně však nespáchala nic, za co by měla být trestána, co by se mělo kohokoliv dotknout. I její omlouvání se za tyto výroky považuji za zbytečné.

A tak mlýny blbosti se točí dál, teď dokonce melou slavnou černošku, a to pod "ušlechtilou" záminkou boje proti rasismu, i u nás! Nastávají orgie všech, kdo si z boje proti rasismu i z utrpení Židovského národa udělali kšeft.

Blázni bez Krista

 Psychopathologie českého církevního života

O tom, že v českém církevním prostoru není něco v pořádku, jsem už psal mnohokrát a na různých místech. Naposledy hlavně v Panoptiku. Nakousl jsem to a znalost tohoto eseje zde předpokládám, v Nebát se a nekát. Tehdy však šlo hlavně o empirický, autoptický, přelet nad tímto prostorem. Mezi tím jsem ale kromě studia pedagogické psychologie začal víc pronikat díky dalším studiím a praxím do světa psychiatrie, poruch chování, defektů lidské mysli i osobnosti. Krom toho jsem pracoval i jako speciální pedagog v takovém prostředí. Postupně mi začalo docházet něco, čemu jsem dřív nerozuměl, nebo snad dokonce si to ani nechtěl připustit. Církevní život v Čechách je zkrátka poznamenán psychopatií, kterou zároveň zdárně na svých členech replikuje. Opět se budu věnovat hlavně církvi, v níž jsem od narození až do roku 2015 žil (48 let), dokonce v ní působil i jako farář, ale obdoby se jistě najdou i v těch ostatních. Tou církví je Českobratrská církev evangelická (ČCE).

---

PEREX

Esej Jakuba Dvořáka je ostrou reflexí psychopatologických rysů českého církevního prostředí. Autor, bývalý farář, odhaluje, jak církevní instituce mohou přitahovat a reprodukovat psychopatické vzorce chování, místo aby je léčily. Text je výzvou k hluboké sebereflexi víry, morálky a role církve ve společnosti.

---

Jakub Dvořáks Essay ist eine scharfsinnige Analyse psychopathologischer Strukturen im tschechischen Kirchenleben. Der Autor, selbst ehemaliger Pfarrer, zeigt auf, wie kirchliche Institutionen destruktive Verhaltensmuster nicht nur dulden, sondern oft auch fördern. Ein provokanter Aufruf zur ethischen und spirituellen Selbstprüfung.

---

Dans cet essai percutant, Jakub Dvořák explore les dynamiques psychopathologiques au sein des Églises tchèques. Ancien pasteur, il dénonce la manière dont les institutions religieuses peuvent attirer et reproduire des comportements manipulateurs. Un texte lucide qui invite à repenser foi, éthique et authenticité.

---

Jakub Dvořák’s essay offers a piercing critique of the psychopathological patterns within Czech church life. As a former pastor, he examines how religious institutions may attract and replicate manipulative behaviors rather than heal them. A bold call for moral clarity and spiritual authenticity.

---

Je možné, že by křesťanská víra byla zdrojem psychopatie? Že by měla dokonce v nějaké osobnostní poruše původ? Po mnoha historických i osobních zkušenostech se to dost nabízí. Tomu ale nevěřím, což je ovšem také produkt mé víry. Křesťanem jsem zůstal navzdory církvi, ze které jsem musel nakonec odejít, protože víře spíš bránila, než aby jí pěstovala. Ale nenašel jsem zázemí ani v jiných církvích. Všude musí nakonec člověk žít v rozporu se svým rozumem, svědomím a poznáním, v neustálém předstírání a falši. Církve jsou tím ekumenicky známy; zrcadlí se to ve všech druzích a vrstvách umění, ale odvahu ani vůli k poctivému vyrovnání se s tímto znepokojivým faktem nemají. Už roku 1670 to ve svém spise Tractatus theologico-politicus zjišťuje Baruch Spinosa, když pátrá po sklonech lidí k pověrčivosti, pro kterou je nakonec úplně jedno, jakého jsou náboženství. Podle něj je to především soběstředností náboženských spolků a jejich úřadů na straně jedné, které zneužívají lehkověrnosti lidí v oslabení, zmítaných nadějí a strachem. Pokud na to kdokoliv upozorní, raději ho umlčují, popírají, jako pacient, který nechce nic vědět o tom, že jeho stav je terminální. Začne překřikování, že církev také podporovala vzdělání, charitu, diakonii, umění ... vše to bude pravda, ale tím se to špatné neodstane. Nebudou takhle postupovat ti špatní. Vždy jsou za tím nějací dobráčkové, kteří si ani neuvědomují, že tím plní vůli těch zlých. Jejich dobrota je paradoxně přivádí na stranu zla. Když už to nejde dál ukřičet, vzpomenou si, že církve jsou společenstvím lidí nedokonalých, hříšných, proto je třeba odpouštět, a ne mluvit o chybách. Nebrání jim to v kritizování tzv. "světa", tam je to v pořádku. Tam žádné smíření a odpuštění neplatí, ale v církvi přece nebudeme mluvit o tom, co se nepovedlo, ne? Tento postup kopíruje činnost falešných proroků ve Starém zákoně, především v proroctví Jeremjášově (Jr 23, 17; he,ř,l). A právě tím se církve stávají vhodným substrátem pro zhoubnou setbu psychopatie. Psychopat je totiž vlastně velmi milý, mírumilovný člověk. On nestojí o žádné pátrání, podrývání, hovory o zlu. Má rád mír, dobré vztahy a pohodu. To ti, kdo jej kritizují, kdo se brání jeho útokům a intrikám, vnášejí do církve rozkol.

Psychopat není nadávka, stigma, ani nálepka

Kdo je to psychopat? Psychopat je člověk, který si myslí něco jiného, než já, a ještě má tu drzost o tom mluvit veřejně. Tak by se dalo soudit z užívání tohoto pojmu v různých emocionálně vypjatých diskusích, ať v osobním styku, nebo na chatech a sociálních sítích, zejména křesťanských, kde se každý, kdo má nějaký protinázor, jeví jako nemocný nebo osobnostně narušený. Přesto šlo původně o seriózní pokus o klasifikaci nezdravého postoje člověka k druhým a společnosti. Tento řecký pojem zahrnuje představu nemocné duše. Jenže nemoc by svého nositele omlouvala. Psychopat však zůstává plně odpovědným za své postoje, jednání a rozhodování. Žijeme samozřejmě v době přebujelé korektnosti. Ta se podepsala i na tom, proč je dnes toto označení považováno za zastaralé. Ale jiné pojmy pro tento stav mysli se hledají i proto, aby byly přesnější a výstižnější. Například porucha osobnosti, sociální dysfunkce a podobně. Koukolík a Drtilová (1996, 2001, 2002, 2008 a elektronicky 2011) razili pojem deprivant (Vzpoura deprivantů, ISBN 978-80-7262-814-8 a 978-80-7262-815-5) který ovšem pracuje s překonanou domněnkou, že zdrojem psychopatie je deprivace - tedy to, že se v raném věku nedostalo dítěti dost lásky a pozornosti. To ale také není vždy pravda. Bill Eddy v knize Proč volíme psychopaty (ISBN 978-80-262-1911-8) hovoří o "vysoce konfliktních osobách" (High Conflict Personalities - HCP), zabývá se však hlavně a především jejich fungováním v politice. Všímá si nebezpečných kombinací jejich poruchy s narcismem a paranoiou. Problém původu (etiologie) psychopatie tu řešit nechci. Ačkoliv je pojem psychopat nedostatečný a zatížený zneužíváním, podržím se ho, protože je nejznámější.

Psychopata tu nechci definovat ani podle původu, ani jej hodnotit, pouze fenomenologicky poukážu na to, čím se psychopatie vyznačuje a jak ve společnosti funguje, abych mohl potom popsat její místo v soudobém křesťanství i stručně v dějinách církve.

Psychopat není blázen

Výhodou psychopata je, že většina lidí si ho představuje jako nějaké monstrum. Tím snáze proniká do lidských struktur, ačkoliv jednou z jeho vlastností je nezdravý vztah k lidem a lidským komunitám. To ale neznamená, že by v nich působil nějak nepatřičně. Naopak. Sociálně bývají velmi úspěšní. Dokonce se nacházejí v řídících funkcích těchto struktur, na manažerských postech, protože přesně sem je žene jejich nezdravý vztah k lidskému společenství. Bývají oblíbení, dovedou se vlichotit. Jejich vztah k lidem i společnosti je ovšem parazitní, to je jejich patologie.

Místo definice tu vypíši jen několik charakteristických znaků a projevů psychopatie, abych pak mohl ukázat, proč je pro ně církevní prostředí nejvhodnějším substrátem k seberealizaci a replikaci na další osoby.

Psychopata charakterizuje:

• absence empatie
• vnitřní prázdnota, která vede k
• podvodnému jednání, ke lžím, či spíše nepravdě (což, jak dále ukáži, není úplně totéž).
• vyznačuje se povrchním kouzlem, které mu umožňuje
• manipulativní jednání.
• Permanentní pocit vyprázdnění, který stupňuje
• potřebu stimulace. Psychopat potřebuje být stále baven.
• Ztráta odpovědnosti,
• honba za požitky v povrchních, spíš krátkodobých, vztazích,
• parazitní, i emocionálně parazitní, chování.
• Chabá sebekontrola,
• impulsivita.
• Ty vedou často ke kriminálnímu jednání už v raném věku, ale ne vždy ani většinou.

Jak církev svojí zvěstí, svým prostředím, svojí kulturou, tedy mixem toho všeho, vytváří prostředí vhodné pro tento druh lidstva? Velikou. Začíná to u pocitu, někdy i přiznávaném, že víra dává odpověď na všechny problémy lidstva. Má na všechno řešení. Proto je běžná ignorance všeho, co horizont víry (hlavně její katecheticko dogmatické podoby) přesahuje. Psychické, mentální a osobnostní poruchy především nezapadají do obrazu světa věřících lidí. Je složité zařadit je do kategorií hříchu, trestu a milosti, na které bylo moderní křesťanství redukováno. Proto se snaží jejich existenci nevidět, i když psychopatii lze spatřovat i u některých biblických postav obou Zákonů. Ale je to ještě složitější.

Církev láká psychopata

Proč láká církevní prostředí právě tento typ lidí? Jak už jsem řekl výše, nemyslím, že by to bylo učením samotným. Ale to neznamená, že i to v tom svoji roli nehraje. Faktorů je ale víc: sociologické, psychologické ale i theologické. Těžké není je podrobně popsat, spíš je seřadit za sebou. Začnu tou sociologií, ale není to tím, že by byla nejdůležitějším faktorem. Ty působí souběžně a jeden bez ostatních by sám nic nevykonal.

Církev je instituce, člověk její funkce

Když jsem studentům vysvětloval, co je instituce, zeptal jsem se, co je to škola? První odpověď vždy byla, že budova. Až potom jsme došli k tomu, že škola může existovat i bez budov. Je to instituce, to znamená, že člověk, který do ní vstoupí, přestane být jedinečnou bytostí, osobností, ale stane se funkcí v předdefinovaných vztazích, které by jako osoba musel teprve vybudovat. To mimo jiné znamená, že vy můžete funkci opustit, umřít, ale funkce zůstává, zaujme ji někdo jiný. Abych nevyvolal nedorozumění, nevidím to jako chybu, ani hřích. Spíš nutnost. Ale přináší to i všelijaká nebezpečí, především odhumanizování člověka, jeho redukci na funkci. A právě to je jedno z lákadel pro psychopatickou osobnost, a to hned ze dvou důvodů. Sám je dehumanizován, dehumanizováni, instrumentalizováni, jsou i lidé, které potřebuje použít ke svým cílům.

Církev je institucí se vším, co k tomu patří. O to hůř, že si tento fakt a z něj plynoucí důsledky lidé v ní zapletení nechtějí připouštět, ani o nich přemýšlet. Ještě horší je, že tyto funkce mají iracionální charakter. Jsou podle přesvědčení většiny zřízeny transcendentní bytostí a její nositelé jsou touto do svých funkcí ustanoveni. Podobně se k nim staví už Starý Zákon, kdy královská i kněžská funkce měly být z tohoto titulu nezpochybnitelné a mimo kritiku (Ex 22, 27 [28] he,ř,l). Ovšem proroci i Ježíš tuto zásadu zhusta porušovali (Jr 23, 11 he,ř,l), za což byli také, jako Jeremjáš, označováni za zločince (Jr 38, 4 he,ř,l), o Ježíšovi nemluvě! Ale i křesťané své funkce nakonec obestřeli tajemným hávem nekritizovatelnosti (1Tm 5, 19 ř,l), a to i ty reformační, přestože reformace právě na tento institut zaútočila.

Tento citát sice pochází z knihy autorské dvojice Martin Sodoma, Jehovista,
ISBN 978-80-257-4332-4 váz., 978-80-257-422-2 el., avšak,
i když ne tak explicitně, i v ostatních náboženských spolcích je víra
ztotožňována s nekritickou důvěrou v instituci
a její ztráta je považována za osobní selhání

Zde si připomeňme, že psychopat není žádný klaun, pronásledující po nocích lidi na ulici motorovou pilou, ale obyčejný člověk, jen s vyprázdněným cítěním, s oploštěnou morálkou. Tyto deprivace jej zbavují možnosti cokoliv prožívat. Vnitřně jde o vyprázdněnou skořápku. Má neukojitelný hlad po tom být něčím, ale není nic. Tíhne tudíž k parazitování na cizích identitách. A to mu umožňují funkce všeho druhu, protože mu propůjčují identitu a zakrývají jeho vlastní prázdnotu. A je-li funkce obestřena clonou tajemství, tím lépe.

Duchovenská funkce navíc budí jistou dávku povinné důvěry a nedotknutelnosti. Když jsme například v letech 2000-2002 řešili krádeže v Diakonii ČCE, ve kterých byl namočený jeden z jejích farářů, ačkoliv byla církev i Diakonie v pozici poškozených, bránily vyšetřování. Jejich představitelé posílali po sborech i do církevního tisku pomluvy o vyšetřovatelích, o novinářích, kteří o tom psali, ale zejména o členech církve, kteří to odhalili. Přitom o tom moc dobře věděli. Ale když jste na ně udeřili, proč ho kryjí, vždy odpověděli: "copak chcete, aby šel farář do kriminálu?" A proč ne, když krade, ještě ke všemu prostředky charitativní služby? Ve funkci duchovního můžete dostat i jakousi imunitu. Koho budete v této funkci mlátit, on vás sám bude omlouvat a hájit. Pokud je potrestán , vždy se najde "dobrá duše", které to přijde nespravedlivé, proto mu pomůže veškerá opatření obcházet. Kvůli funkci, nebo pro špatně pochopené odpuštění. Proto jsou funkce v církvi velmi lákavé pro všechny, kdo si s důsledky svých činů nelámou hlavu, jen by jim vadilo, kdyby jim na to někdo přišel a tím jim zmařil možnost v jimi zamýšlené činnosti pokračovat.

Jsou lidé, kteří díky funkcím získávají odstup od svého lidství ("jako Franta Vopička s tím nesouhlasím, ale jako generální ředitel firmy musím ..."), jednání za instituci jim pak umožňuje se od morálních důsledků svých činů zcela odříznout. Ale psychopat tím vyplňuje svoji osobnostní prázdnotu, on se teprve někým stává. Psychopati proto mají vysoký tah na funkce, a díky absenci skrupulí jich také snadno dosahují. I lidé, kteří by jako oni nejednali, obdivují jejich úspěchy, že se s ničím tak nemažou. Tím samozřejmě není myšleno, že každý manažer a funkcionář je psychopat. Ale právě při obsazování nejrůznějších funkcí je třeba dávat si na to pozor. V církvi je to však spojeno se značnou dávkou iracionality a neschopností kritického myšlení, která je, jak dále ukáži, lidem systematicky vnucována. A tak v nekritickém prostředí proklouzávají psychopati do funkcí snadno a rychle. Navíc v církvi není funkce chápána jako úkol, práce, ale už samo přijetí funkce je chvályhodným úkonem, aniž by se někdo zamyslel nad tím, jak může jeden člověk vykonávat několik funkcí najednou. Jsou ochotni uvěřit v nadpřirozené schopnosti jejich nositelů. A proto se může v církvi psychopat úspěšně oddat funkcionářskému obžerství. Kolik funkcí máš, tolikrát jsi člověkem. Už ve středověku se někteří pozastavovali nad "mnohoobročnictvím", ale vzdor vší kritice to funguje dál. A tak jsou funkce i instituce ne jen štítem a pavézou psychopata, ale vůbec realizací jeho ega.

Lámání charakterů

Zejména dnešní křesťané trpí schizofrenním vztahem k etice. Na jednu stranu o sobě mluví všechny církve jako o záruce morálky, bez nich by prý společnost propadla chaosu a bezuzdnosti, mezi sebou se však po celé ekuméně ujišťují, že křesťanství přece není morálka a víru nelze zaměňovat za etiku. Je přitom zjevné, že zbožnost obou biblických Zákonů je neodmyslitelná od praxe, od jednání a jeho kvalitativního hodnocení. Vyslovením slova "morálka", "etika" nebo "mravy" se však jejich myšlení zcela zatemní. Slyší jen to, co pod tímto pojmem rozuměla kultura romantiky posměšně nazývaná Biedermeier, hledající sebepotvrzení v občanských ctnostech a dobré pověsti rodiny. V podstatě myšlení dnešních křesťanů zamrzlo v romantismu, který i v Bibli, třeba v takzvaných "farizejích", vidí jen biedermeierovského měšťáka (buržousta) a vzhledem k absenci, či přímo odmítání, veškeré metatheorie v theologii je nemožné, aby jim došlo, že jsou zde zcela mimo. Podrobněji se tomu věnuji v eseji Med a smetana, proto se tím nebudu zabývat více zde. Pro zdejší úvahu je podstatné, že ono morální vakuum je přímo substrátem pro bujení všech možných deviací, psychopatie především. Ta vždy bují na každém rozporu a nevyrovnanosti, protože na ní je možné lidi znejišťovat.

„Nečinné očekávání a pasivní přihlížení, to není křesťanský postoj. Křesťana volají nikoliv zkušenosti na vlastním těle, nýbrž na tělech bratří, kvůli kterým trpěl Kristus, k činu a soucitu.“

Dietrich Bonhoeffer, Widerstand und Ergebung, ISBN 978-3-579-07119-0.

V poslední kapitole chci shrnout theologické pozadí podrobněji. Tady chci jen konstatovat, že v průběhu dvou posledních století dějin theologie se tato ocitla na podivné mělčině, ze které se neumí pohnout. To je zapříčiněno hlavně neochotou věřících si tuto mělčinu připustit, natož ji reflektovat. Je tu sice pocit, že počátkem 20. století se tu dělala nějaká "velká theologie", ale ta už dávno splaskla jako pouťový balónek. Důsledkem je vyprázdnění. A vyprázdnění theologie, tím i církve, tady skvěle koresponduje s hlavní vlastností psychopata: osobnostní, citová a mravní vyprázdněnost, oploštělost. Vyprázdnění theologie a víry v moderním světě vedlo totiž k bouřlivému zdůrazňování údajné boží vůle proti dobrým aktivitám člověka. Lze to demonstrovat na Emanuelovi Vejnarovi, dnes farářovi ČCE v důchodu, který kdysi tuto církev reprezentoval i v Českém rozhlasu v náboženském vysílání a byl redaktorem jejího časopisu, na jeho článku "Eschatologie versus aktivismus". Církev, která nemá pro tento svět žádný praktický program, jen čekání na kufrech, kdy si pro ni Pán přijde a všechno vyřeší, je v podstatě zmařenou solí (Mt 5, 13 ř,l). Pokud někteří theologové ze zápasů 20. století mají dodnes co říct, museli na rozdíl od Karla Bartha, který se fatálně točil na představě, že etika slouží jen k sebeuspokojování měšťáka, vzít vážně i mravní rozměr křesťanství (Emil Brunner, Dietrich Bonhoeffer). Toho si byl ostatně vědom už evangelista Matouš, kde zejména 25. kapitola (ř,l) upouští od planého očekávání brzkého konce světa ve prospěch aktivní víry (rezervní olej, hřivny k podnikání a sebeidentifikace Krista s průšviháři v tomto světě), bez které pouhé eschatologické čekání Pána vede ke kolapsu víry.

Velkým problémem je ovšem přístup církví, zejména v naší zemi, k Bibli. Přese všechna theoretická východiska jsou ve hře v podstatě jen dva: buď prvoplánové čtení, nebo její cudné odložení ad acta, jako nějakého přívažku z minulosti. Jedněm slouží jako arzenál pro dogmatické spory, jiní se od ní jen tak zlehka odrazí při svých úvahách, aby měly pro církevní prostředí potřebnou štábní kulturu. Systematická reflexe v praxi zcela chybí. Už proto, že nutně zahrnuje pochybnost, ale o věřeném se nepochybuje. Chabou, nejistou a mělkou, vyprázdněnou víru si nikdo nechce komplikovat myšlením, dokonce ani Biblí a přemýšlením o ní, ne!

Tím ovšem unikne jedna ne neznámá, ale přesto přehlížená skutečnost: důvodem vzniku většiny biblických knih byla nějaká krize. To potom poznamenává její sémantiku, která působí vypjatě. Bible, zejména její křesťanská část, v podstatě nezná všední a klidný život. Jen boje, války a ohrožení. A pravda, v takových situacích vždy nejhlasitěji k lidem promlouvá. Ale co s tím, když křesťany či boží lid nikdo nepronásleduje? Za všechny bolesti křesťanské historie může hodně právě přenášení pocitu ohrožení do neohrožující doby. Nakonec z toho zbyde taková paranoia, kdy člověk ve všem a ve všech hledá nějaké ohrožení, především ohrožení své víry. Hrozbou může být i člověk stejné víry, vždyť už v Novém Zákoně se hovoří o vlcích v rouše beránčím (Mt 7, 15 ř,l), nebo o falešných "bratřích" (např. Fp 3, 2 ř,l). Ale pokušením může být člověk i sám sobě, neboť ani sám na sebe nesmí člověk spoléhat, je hříšný, omylný ... To jsou motivy, které se v církevním životě až nezdravě zdůrazňují.

Každá církev, a to i vzešlá z Reformace, z kritiky dosavadní církevní praxe, nakonec dojde k závěru, že instituce je příliš důležitá, příliš ohrožená a příliš křehká a zranitelná, než aby směla vůbec připustit, že se v jejím středu děje něco nedobrého. Všichni proto mají údajnou morální povinnost hledat chyby výhradně jen u sebe. Jeden evangelický farář razí heslo, že "církev nemůže za vaše pos.ané životy." Za dva tisíce let vyvinuly církve, záměrně i bezděky, spousty nástrojů, jak odvracet pozornost svých členů od vlastních chyb do jejich nitra. Rády zvedají prst nad veškerou kritikou odkazem na Ježíšova slova v Mt 7, 1-5 (ř,l), aby tak odvrátily pozornost od jiných míst, které jsou s tímto jejich pojetím v rozporu (např. 1Ko 5, 1-7, ř,l; Žd 12, 15 ř,l). Všechny nakonec dospějí k onomu jezuitskému, že účel světí prostředky. Zavede se povinné mlčení o zlu a tím se církve spolehlivě stávají zločineckými spolky (Jr 7, 1-11, he,ř,l; Mk 11, 17, ř,l). Nastává paradoxní situace, kdy církev sice chce po svých členech (tedy jen některých), aby činili pokání, ale sama je ho neschopná!

Absence morálky bývá vysvětlována zpravidla obavou z farizejství, z moralismu, ze zkostnatělých pravidel, proti nimž se bouřila ona romantika. Progresivnější kruhy se obávají o svobodu tvůrčího ducha. Všichni pak nechávají morální rozhodování často na bázi citu. Zastírají si přitom, jak jsou právě city vrtkavé. Právě schopnost formulovat pravidla pro život vždy usvědčí jakoukoliv theologii či filosofii z pouhého žvanisltví, což už věděl Sókratés. Dokud si nepoložíme otázku po praktických důsledcích přijetí takové či onaké myšlenkové pozice, můžeme lítat v nekonečných "úhlech pohledů" a theoriích. Jak však máme jednat, zůstane nám jen dvojí možnost: buď něco uděláš, nebo neuděláš. Jaké jsi měl theoretické východisko či úhel pohledu, je bezpředmětné. Své o tom vědí soudcové, když musejí rozhodnout o vině či nevině, což nelze odbýt postmoderním, postfaktickým a v církvi oblíbeným poukazem na to, že každý má svoji pravdu. Ale i v běžném životě se musí člověk rozhodnout, na kterou stranu se postavit. Jen zbabělí oportunisté se alibisticky schovávají za rádoby intelektuální poznatek polysémie faktů, aby nemuseli udělat nic, a ještě být za inteligenty. Jenže Šalomoun by nebyl Šalomounem, kdyby ve sporu dvou matek ne jen vynesl chybný soud, ale kdyby nevynesl žádný, pouze alibisticky prohlásil, že obě mají svůj díl pravdy a kdo ví, jak to vlastně bylo, a vůbec to jsou obě kurvy (1Kr 3, 16-28, he,ř,l). Tak by to řešilo dnešní církevní pojetí moudrosti, nestrannosti a vyváženosti řešení sporů.

Všechny ty hry s polysémií pravdy končí, mám-li dospět k činu. A končí i u těch, kteří o něm nechtějí vůbec theoreticky uvažovat. Jenomže končí v pouhém znejišťování jednajícího. Skutečným důvodem, proč se dnešní křesťanstvo odmítá zabývat etikou není ani touha po svobodě, dokonce ani po svévoli, ale právě proto, že kdyby si někdo myslel, že ví, jak správně jednat, už by nebylo možné stresovat jej nejistotami v mravních rozhodnutích. Výroky theologů, farářů, ale i běžných věřících, prokazují, že je nejvíc dráždí, když jsou si druzí něčím jisti. Uhýbání před morálkou není obranou před moralismem, ale naopak, kde není racionální úvahy o kvalitách lidských praktických rozhodnutí k činu, zbývá jen planý a destruktivní moralismus, vyžívající se v nejistotách, umožňujících mu druhé deptat tím, jak jsou hříšní, jak selhávají. Jsou pak snáze manipulovatelní. Projdete-li si dnes běžný bohoslužebný diskurs, zjistíte, že v něm vlastně o nic jiného nejde.

Církevní lid jsem si takto před nedávnem rozdělil na menšinu ojebávačů a většinu ojebávanců. Oběma stranám to tak vyhovuje. Jedni druhé rádi umravňují, druzí se rádi ponižují (Ko 2, 23, ř,l). Ale obojí je nějaká úchylka. Na jednu stranu se v kázáních hovoří o odpuštění, ale také o potřebě pevných zásad a pevného vedení. Nikdo vám sice přímo neřekne, že je něco špatně, ale všichni vám dají najevo, že jste něco špatného udělali, aniž by řekli, co vlastně. Jako se v Kafkově Procesu odsouzený na smrt za celou dobu nedozví, z čeho to byl vlastně obviněn, stejně to funguje v církvích. V evangelických kruzích je velmi oblíbené dílo farářského synka Friedricha Dürrenmatta. Jeho syžet je vždy stejný: někdo nechce přijmout soud nad sebou, neboť si žádné viny není vědom, tak je odsouzen dopustit se smrtelného provinění, vypluje na něj na povrch něco z minulosti zasutého do nevědomí, nebo, nemůže-li být odsouzen za to, co spáchal, je odsouzen za něco, co nespáchal. To přesně koresponduje s církevním pojetím místa člověka v údajném "božím plánu". Nikdy nesmíte vědět, na čem jste a takhle podle Hannah Arendtové fungovaly i dva hlavní totalitní systémy ve 20. století. Ale církve tohle uměly už dávno před tím.

Je to pochopitelné. Církve byly myšlenkovým kvasem v polovině středověku postupně vytěsňovány ze všech svých domén. Ne Bůh, ale církve, které Boha považují za svůj obchodní artikl. Jejich theologové nezvládli držet krok s rozumem, proto se postavili k racionalitě trucovitě zády, či dokonce do války s ním. Odpuštění se tak stalo jediným obchodním artiklem církví. Jenže kdo chce odpuštění? Jen ten, kdo se cítí provinile. A tak se nakonec skutečným církevním byznysem stalo kupčení se špatným svědomím. Reformace sice zaútočila na obchod s odpustky, ale fakticky je nakonec nucena dělat to samé, jen rafinovaněji.

Jak ukazuje výše odkazovaný článek Emanuela Vejnara, chybou může být naprosto všechno. Když nic neděláte, jste líný. Když ano, jste skutkař. Když děláte něco dobrého, mají mnozí v církvi hned puzení dokázat vám, že to děláte blbě. Minimálně proto, že máte špatnou motivaci, třeba že si chcete něco dokazovat, toužíte po slávě, kryjete své mindráky. A vůbec nejhorší je, že konáte-li něco dobrého, popíráte pravdivost Bible (1J 1, 10, ř,l; Gn 8, 21, he,ř,l; Ř 3, 14, ř,l). Nechodíte do kostela, běda vám. Chodíte? Pak si nemyslete, že si tím snad něco zasloužíte! Po sociálních sítích si křesťané rádi sdílejí vtípek, že "čekat, že se z vás v kostele stane dobrý člověk, je, jako byste v garáži čekali, že se z vás stane auto," aniž by jim došlo, že tím popírají smysl existence církví, jichž jsou členy.

Z ničeho není křesťan, zejména evangelík, tak nervózní, jako z představy, "že by si snad o sobě někdo něco myslel". Rádi citují Aljošu z Bratří Karamazových: "Všichni jsme vinni, a já ze všech nejvíc!" Postupnou redukcí všech obsahů křesťanství se nakonec jedinou "pravdou Bible" stalo, že jsme všichni vinni. Kdyby se našel mezi všemi hříšníky jeden spravedlivý jako Noe (Gn 6, 9, he,ř,l a 7, 1, he,ř,l), byl by to teprve průšvih, protože toto učení, učení o všeobecné hříšnosti, je už dnes jedinou jejich jistotou víry, základem onoho vzájemného ojebávání a nakonec efektní omluvou pro všechna selhání. Pokud by v tom s námi jeden jediný nejel, skončila by i jistota, že sám Bůh je naší všeobecnou hříšností dotlačen k odpouštění, nechce-li odsoudit celý svět. Postupně se totiž povedlo odbourat i smírčí význam Kristovy smrti (např. J. S. Trojan, Ježíšův život - výzva pro nás, ISBN 80-7298-136-6), takže z odpuštění nakonec zůstal jen pragmatický krok a základ vzájemného udržování se v nekritickém odstupu.

Prototypem ojebávače je postava Janinky v knize, která je pro ČCE důležitější než Bible (na kterou autorská práva nevlastní), Karafiátovi Broučci. Naopak Brouček je tam prototypem ojebávance: ať udělal cokoliv, vždy to bylo špatně, a dokud se nenaučil rýt rypákem v zemi, dobře nebylo. Teprve když (prakticky v souladu s cíli staré pruské, "černé" pedagogiky) ztratil veškerou vůli, mohlo být lépe.

Nejhorším ale jevem je permanentní tlak na jako-. Sice se toho v církvích hodně namluví o tom, že máte být upřímní, autentičtí, nikoho nenapodobovat, ale brzy zjistíte, že právě to je v sociostruktuře, jakou církev je, sociostruktuře v pocitu permanentního ohrožení, zcela nemožné. Postupně je vám dáno pociťovat, že ale nejste jako správný křesťan, když ... Římskokatolická církev má na to ve svém arzenálu tzv. "nižšího kultu" bohatou plejádu světců, kteří jejich členům říkají, čím by měli být, ale nikdy nebudou, evangelíci zase nějaké "BRATRY!", kterým nikdo ani po kotníky nesahá. Dozvíte se například, že je divné, že si dáváte hodně cukru do kafe. Samozřejmě, že to není zakázáno, ale opravdu zbožní bratři nesladí třeba vůbec. Dělej si co chceš, ale měl by ses nad tím zamyslet. To zasahuje třeba i oblékání, trávení volného času, vkus, výběr hudby, knih a tak dále. Tak funguje ono ojebávání, jehož produktem je, že zejména slabší povahy si rychle navyknou kopírovat nějaké vzory a trápit se, že jim to nejde dokonale. To pak postihuje i víru. Nakonec není třeba skutečně věřit něčemu, ale zastávat postoje těch vzorových bratří. A to se týká i víry: i zde dostává člověk postupně na vědomí, že by měl věřit a mluvit jako někdo jiný, ne jak si to ve své pýše (ojebávancům jsou neustále podsouvány zlé vlastnosti, až tomu uvěří a začnou se sami sebe bát) myslí sám. A tak se z církve stává jako-církev jako-věřících jako-lidí. Oproti jiným sociálním strukturám, které také své členy (de)formují, je to zde umocněno autoritou nadpřirozené, ale těžko definovatelné víry. To udržuje členy v neustálé nejistotě.

Kritici budou jistě poukazovat na to, že mnohé církve jsou vlastně názorově velice pestré, plné debat a podobně. V podstatě si to o sobě u nás myslí každá, každá si je jistá, že v ní nepůsobí, na rozdíl od sekt, žádná tvrdá autorita. Pokud však sledujete debaty (většina křesťanských debatních serverů brzy umře, nedávno se to povedlo i na Evangnetu), že i ty se pohybují v určitých stereotypech. Jsou navíc prosté argumentů. I ti (a zejména oni) kdo zdůrazňují potřebu odstupu od vlastních názorů, ho ve skutečnosti sami nemají, nejvíc je dráždí, když si druzí myslí, že by mohli mít pravdu. Křesťanská debatní fóra jsou jen planými štěkárnami ze své podstaty. Skutečná diskuse předpokládá otevřené hledání, které je schopné poznat chybné cesty a jít těmi lepšími (Ef 5, 10 ř,l; 1Te 5, 21 ř,l; 1J 4, 1 ř,l). Protože věřící si nemohou připouštět omyl, současně však věřené není možné podložit ničím jiným, než svým přesvědčením, silou hlasu a na internetu nadužíváním velkých písmen a interpunkčních znamének, jakož i co nejšťavnatějších nadávek, pokusů manipulovat, zastrašovat, nebo shazovat oponenty v debatách. Tím ty diskuse umírají a s nimi i vůle po nich. Faráři je obvykle sabotují předstíráním, že by účast na nich měla být nemravná (proč?). Pokud se jich zúčastní, brzy pohoří, protože v nich nelze postupovat jako při debatách ústních, především řvát. Křesťané se dělí do různých táborů, bez ohledu na konfese: tradicionalisté, konzervativci, fundamentalisté, pietisté, evangelikálové, progresivisté, liberálové a další. Ale i ti liberálové mají jen prefabrikované názory. Svobodného myšlení nejsou schopni, protože to by destabilizovalo nejistý systém. Ten svým členům dovoluje, aby se formovali do různých proudů, ale musejí být čitelní. Chceš být liberál? Dobře, já s tebou nesouhlasím, ale jsi-li liberál, mluv o věcech, o kterých mluví liberálové, docházej k takovým řešením, jaká se hodí k liberálům, používej jazyk liberálů, choď oblékán jako liberál ... jako, jako, jako ... Otevřená otázka je ale nebezpečná. Proto i otevřené myšlení. Nakonec není důležité, v co věříš a co si myslíš, ale zda jsi zařaditelný a pro ostatní tím pádem čitelný. Křesťan si postupně odvykne být sám sebou, naopak si navykne stále sledovat, co jeho jednáním, slovům a postojům říkají druzí, aby obstál. Jeho nitro se tím začíná velmi podobat nitru psychopata.

Neustálé působení církevní komunity na svědomí jednotlivce nakonec končí únavou materiálu. Buď se takový člověk sesype (a skutečně někteří končí i na psychiatrii, nebo jinak zničení), nebo se stanou morálně vyprázdněnými cyniky. Pokud vše, co dělám, je špatně, tak je nakonec úplně jedno, co dělám. Tak je člověk připraven k tomu, aby byl použitelný na jakoukoliv sviňárnu, jaké se v církvích dějí, včetně udavačství, nebo zapojování se do všelijakých intrik. Na to je život církve bohatší než na křesťanskou lásku.

Tohle nevzniklo plánovitě. Spíš z praktických důvodů spojených s intelektuální leností jak laiků, tak i farářů a theologů. Církev je živý organismus a podstatou života je látková výměna, konzum. Každý živočich potřebuje žrát. A když mu máte sehnat krmení, začínáte ustupovat od toho, co se jeví jako nadstavba. Nakonec se stane úspěch v přežití instituce důležitějším než to, co by měla předávat. Praktičtí vůdcové nakonec zvolí jen tu nejjednodušší cestu. Tou je mentální manipulace. Co víc: jde o jakousi automanipulaci. I oni sami jsou manipulováni, sami sebou. Přizpůsobují se schématům, na kterých snadno a jednoduše může tento systém vegetovat. Jinak by se z něho vyloučili. A to nemůžou - kvůli tomu, že tam mají své blízké a známé, svoji funkci, i kvůli tomu, že sice nevědí, co je čeká po smrti a zda vůbec něco, ale co kdyby? Co kdyby bylo členství a zapadnutí do tohoto systému podmínkou spasení, ať už se tím myslí, co chce? Církev ovšem není spolek psychopatů. Většině je tento systém nepohodlný, ale čím je nepohodlnější, tím víc se mu snaží přizpůsobit, protože i v tom spatřují svoji chybu, že se jim to nelíbí, a ten systém je tím víc požírá. Psychopat se v tom však cítí jako ryba ve vodě. On se v tom nepohodlně necítí.

Psychopat není schopný lhář, ani geniální herec, jen prázdný divadelní kostým

Podle běžné definice je psychopat chorobný lhář (výše bod 3.). Já jsem ale nahoře napsal, že jen nežije v pravdě a že to je něco jiného než lhaní. V jeho případě jde totiž o to, že permanentně hraje role. Není ani dobrým hercem. Dobrý herec je sám sebou, ale umí z toho přestoupit do jiné bytosti a když jeho role skončí, má se kam vrátit - do své osobnosti. Dobří herci se svojí rolí nesplynou natrvalo. Psychopat je však osobnostním bezdomovcem, proto je vždy stoprocentně tím, na co si zrovna hraje, než se přemístí do role jiné. Proto také působí přesvědčivě. I když lže, nedává najevo žádný rozpor, protože ho neprožívá. Oklamal by i detektory lži, většinou založené na představě, že lhář prožívá napětí. Ale není to jeho genialitou. On jen neprožívá vůbec nic. Proto mu okolí snadno uvěří. V mnoha případech, kdy se nechali církevníci někým obludit, jsem vždy slýchal: "když on měl při biblických takové postřehy! A jak se pěkně modlil!" ČCE se hlásí k různým osobnostem, ale nepochlubí se, že se v jejím prostředí pohyboval i Ivan Roubal, a měli ho tam moc rádi. Nemluvě o farářích úchylech, zlodějích a podvodnících, které nakonec považovali za svoji povinnost krýt a omlouvat. Bezbrannost církevní komunity vůči psychopatům je navíc umocňována přesvědčením mnohých v ní, že neupřímnost a lež mají nějaké vnější znaky, které oni neomylně rozpoznají. Později si pak nepřiznají, že se dali zneužít, jelikož ani před sebou nechtějí být za pitomce.

Lže-li normální člověk, nebo něco předstírá, trpí. To proto, že v podvědomí má pocit povinnosti sledovat svoji osobnostní integritu, která v neupřímnosti dostává na frak. To předpokládá i u druhých. Psychopat žádnou osobnost nemá a potíže, které mají se lží a pokrytectvím jiní, může považovat jen za jejich slabost. Proto říkám, že psychopat není lhář ani pokrytec v tom pravém slova smyslu. On nemůže říkat pravdu, protože ani neví, co to je. Pravda souvisí se sebepojetím, ale on žádné nemá. On vlastně nemůže nic jiného dělat, než hrát role, protože doopravdy nic není. Protože nic není, nebojí se o sebe, sám sebe klidně obětuje. Jediné, čeho se bojí je, že by neuspokojil nějaký svůj zájem. To je jediné, v čem má integritu, že sleduje nějaký cíl.

A tak psychopat dobře zapadá do všech společností, protože poměrně snadno, alespoň většinou, ovládne jejich kódy a není mu hloupé hrát to, co se v tom kterém společenství hraje za hru, i když jde o role protikladné. Přijde-li do církve, bude podle potřeby liberálem i konzervativcem, fundamentalistou i intelektuálem. Tím působí jako dokonale socializovaný. Běžný člověk si ovšem myslí, že psychopat je asociál, proto by byl snadno rozpoznatelný. Ale kdyby to bylo tak jednoduché, těžko by psychopati napáchali tolik škod. Vždycky, dojde-li k jejich odhalení, nemůže jejich okolí pochopit, že si ničeho nevšimli. Psychopat je ovšem asociál, ale v tom smyslu, že struktury, do kterých pronikne, brzy ovládne a začne je využívat a zneužívat k dosažení svých cílů. Navenek se socializuje, ale je to parazit. Je jako pačmelák, který proniká do čmeláčích komunit, zaujme místo královny, kterou zahubí, a ostatní mu pak slouží, aniž by si všimli, že to není jejich královna.

V souvislosti s dělením církevníků na ojebávače a ojebávance se nabízí otázka, kde máme čekat psychopata spíš? Nasnadě je i odpověď: mezi ojebávači. Určitě tam směřují nejvíc. Ale ani toto tak jednoduché to není. On se totiž, pokud na tom má nějaký zájem, nechá celkem ochotně ojebávat. Jelikož nemá osobnost, netrpí žádným ponížením. Často se pak může, když postoupí výš, dávat druhým za příklad. I zde se jedná jen o role, o nic víc.

Tlakem na to, aby byl člen komunity něčím jiným, než je, přetvařovat se, měl destruované sebevědomí i morálku, se začíná podobat psychopatovi, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od něj prožívá rozpor. Tím se stane psychopatovou kořistí: jednak začne myslet jako on, ale on v tom není doma. Stane se na psychopatově vedení závislým, a ještě mu bude za to, že ho tím světem vede za ručičku i nos, vděčným.

Prázdnota psychopata mu propůjčuje zdání empatie. Má o lidi kolem sebe zájem, naslouchá jim, a tím je jim sympatický. Ale on tím sleduje jen svůj dvojí cíl. Jednak svoji prázdnotu zaplňuje tím, že si vypůjčuje jejich životy, jejich příběhy a současně si databázuje všechno, co by se dalo v případě potřeby zneužít (lidé z okolí Andreje Babiše často hovoří o jeho posedlosti informacemi a zájmu o psychologii!). Církevní kultura vede lidí k tomu, aby s důvěrou otevírali své slabiny. Psychopat má v církvi úžasné zásoby materiálu k dalšímu použití. Přijímá cizí identity, přivlastňuje si příběhy jiných, bezostyšně vypráví smyšlené příběhy, jako by je zažil sám. Sleduje bezprostřední efekt, neřeší, že to jednou praskne. Legendy o zbožných jsou takových narativů plné.

Vůbec popisy různých příkladných křesťanů zbožných legend v církvi jsou jak z učebnice duševních a osobnostních poruch. Nejde jen o všelijaké vize. Často jsem slýchal o zbožných lidech, kteří se vyznačovali fixními náladami: buď byli vždy veselí, nebo, a to mnohem častěji, vždy vážní, neholdovali žertům a tak dále. Zdravý člověk mění nálady podle okolností. Být vždy veselý nebo vážný je zjevná porucha. O to víc křesťan musí reagovat empaticky na stavy a potřeby bližních (Ř 12, 15 ř,l).

Mnohem podstatnější ale je, že dějinami a lajdáctvím křesťanů zmrzačená theologie se také vyprázdnila, a proto se začala podobat duši psychopatově. V mnoha případech už theologie dnes funguje jen proto, aby mohly dál existovat theologické fakulty, mohly dávat živobytí profesorům i uklízečkám, proto musejí produkovat theology a faráře ... je to začarovaný kruh, jehož smyslem je existence pro neschopnost umřít. Nedomyšlená a dějinami osekaná theologie, jejíž nositelé valnou většinou nedokázali toto dějinné tříbení pochopit jako příležitost, jen jako nepřátelství, se stala sama psychopatickou, narcistní a paranoidní.

Jdou po nás!

Bill Eddy (viz výše) líčí cíle psychopata (HCP) takto:

• Touží být/je přesvědčen, že je nadřazen ostatním
• Má grandiózní myšlenky
• Fantazíruje o neomezené moci
• Absence empatie.

Jak se dnes projevují náboženská společenství?

• Mindrákem ze "světa", který je ohrožuje, ale ona jsou mu, nebo by alespoň měla být, nadřazena
• Mají odpovědi na všechny otázky, včetně otázek po podstatě a směřování dějin (ráj)
• Spojují se se všemohoucností boží
• Pro světodějnou důležitost své existence pohrdají člověkem.

Výše zmíněné pak vede k tomu, že:

• Touží ovládat druhé -

Vykořeněná církev hledá potvrzení svých pravd v množství lidí, které získá. Věří, že není důležité, co je pravda, ale kolik lidí pro to získá, tím víc se cokoliv pravdou stane. Proto musí mít zástup lidí, kteří její pravdy přejímají bez pochybností a přemýšlení. Mnozí vidí smysl theologického studia k získání "vědeckých" důkazů pro svoji víru, ale ne v pochybování o ní.

• Je nepoctivý a lže -

Psychopat i církev potřebují ovládat druhé z prostého důvodu: nedůvěřují jim a bojí se jich. Oba přestanou rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, začnou ji relativizovat, utíkat se do jindy odmítaného agnosticismu, protože namluví lidem, že pravda je to, co je v zájmu věci, v zájmu velkého poslání, za pravdu považovat třeba. Typické je, že lidi vedou k nedůvěře ve vlastní úsudek, k sebekritičnosti, sebereflexi, ale ta není vyvážena stejnou měrou na straně církve a jejích autorit. Vidí-li člověk nějaký problém na straně církve a jejích lídrů, je mu vždy připomenuto, že chyby má hledat hlavně u sebe. Mnozí křesťané hlásají i prostřednictvím sociálních sítí, že "církev nemůže za vaše posrané životy". Je přitom arogantní dívat se na trpké zkušenosti lidí s církví jako na tzv. "posraný život", jakož i zamlčovat, že mají všechny církve v této disciplíně hodně co reflektovat.

• Zvyšuje se agresivita -

Strach, že by to nemuselo vyjít, zvyšuje pocit ohrožení. Psychopat i církev nakonec dojdou k závěru, že se jen brání nepřátelskému a agresivnímu světu (viz Putinův pocit, že ho "Západ" ohrožuje, protože si ho nevšímá!). Že církev vynikla víc agresivitou, než křesťanskou láskou, je zřejmé. Dnes už neupaluje, ale psychopat vždy přesvědčí v církvi dost lidí, že je nutné v zájmu víry útočit na nějakou jinou skupinku lidí, nebo na konkrétní osobu. Dnes se projevují církve například "bojem proti liberalismu a liberálům," ale i soubojem s médii, se školstvím, s vědou nebo moderními technologiemi, případně s "konzumním způsobem života".

• Nezná výčitky svědomí -

Psychopat svědomí nemá. Církev sama sebe i své členy snadno přesvědčí, že si ho nemůže dovolit, má-li ve výše naznačených "bojích" obstát.

Již jsem se několikrát zmínil o tom, že jediné, čeho se psychopat bojí, je, že by nemohl uskutečnit své cíle. Za ně je schopen obětovat i svůj život. Ale jaký je to cíl? Psychopat potřebuje lidi kolem sebe ovládat. Ať dělá cokoliv, jeho cílem je vždy zvládnout lidi kolem sebe, dostat je pod svoji kontrolu. Církev, tedy ta empiricky reálná, jakékoliv denominace, potřebuje vlastně to samé. Psychopat se cítí být ohrožován svobodnými lidmi, kteří si dělají, co chtějí. A církev? Darmo mluvit. Snad pro ilustraci postačí, že jeden z bohaté palety hebrejských pojmů pro hřích/hříšníka překládá starozákonní skupina, která připravila Český ekumenický překlad (ČEP), důsledně jako svévole/svévolník (srv. i to, jak se ve srovnání s jinými překlady popasovala novozákonní skupina s Ř 8, 5! Srv. originál!). Psychopat netouží být (až na výjimky, které dopadly dost špatně) světovládcem. Inteligentnímu psychopatovi dojde, že by si tím zadělal na spoustu problémů. Stačí mu malé hnojiště, na kterém může být velkým kohoutem, a k tomu nějaký náboženský, do sebe izolovaný, spolek úplně stačí, je dokonce ideální. Protože vlivem ideologie permanentního ohrožení ze strany "světa" či "ďábla", nebo "hříchu" se mu dost podobá. Vlastně se to týká všech náboženských spolků, ne jen křesťanů. Dnešní svět je totiž znejišťuje v tom, co dříve a ve svém prostředí bylo větším počtem lidí přijímáno jako samozřejmost.

Psychopat nemůže usilovat o světovládu, alespoň ne důsledně, protože ke svým cílům potřebuje i nějaké odpůrce, kterými by mohl strašit své stoupence, aby se kolem něj o to těsněji semkli. Církve dělají ale přesně to samé: na světě nemohou být jen samí křesťané, vždyť kdo by je pak ohrožoval, kdo by je víc a více nutil stahovat se do uzavřených skupinek s pocitem permanentního ohrožení? Slováci mají přísloví, že "keď chce bača zhrčiť ovce, ukáže im vlčiu kožu". Přesně to je taktika psychopata, ale i církví!

Leckde se dočteme, že psychopat není schopen sebereflexe, že ze svých neúspěchů viní druhé. To ale není přesné. Co jsou jeho neúspěchy, když jeho úspěchem je, aby ovládal druhé? Jejich svoboda a nezávislost. Psychopat je manipulátor. Příčinou jeho neúspěchů jsou lidé, kteří manipulačním technikám odolávají. Takže jsou oni skutečně příčinou jeho neúspěchu. A opět církve: stačí jen sledovat, jak reagují na svoji kritiku ze strany veřejnosti, třeba dnes mohutně propírané sexuální delikty kněží, paktování se s organizovaným zločinem či diktátorskými režimy, zlodějiny farářů a podobně. Až na výjimky mají jasno: za všechno mohou média, která jsou církvím nepřátelská, sledují jen své obchodní zájmy. Média, která se staví k církvím kriticky, jsou vždycky bulvár. Seriózní média by přece měla referovat hlavně o tom, jak jsou církve úžasné, nebo alespoň na každého faráře, který přefikne ministranta, dát i nějaký příklad veřejně prospěšné činnosti církví, aby to bylo vyvážené. Církve se zlobí na lidi, kteří o zlořádech v nich informují, jejich pachatele naopak (až na několik výjimek v poslední době) chrání. A proto to v nich mají psychopaté tak dobré. Jako mnozí odborníci, ani já si nemyslím, že za sexuálními delikty v církvích může pedofilie pachatelů. Jsem přesvědčen, že za tím není většinou sexuální chtíč. Pro psychopata je důležité stále si testovat, kam až může zajít a co si může dovolit. Psychopat se bude upřímně, ne pokrytecky, pohoršovat nad tím, když jiní budou páchat totéž. Je totiž přesvědčen, že znásilnit kohokoliv je špatné, dělají-li to obyčejní lidé. Ale on sebe za obyčejného nepovažuje, nárokuje si výjimky. Proto ho pohoršuje, když jiní dělají totéž, co on. Proč jsou jejich obětmi ne jen děti, ale třeba i psychicky labilní ženy? Protože je snadněji ovládne. Se sexuálním pudem to vůbec nesouvisí. Církve se zlobí na lidi, kteří jim nechodí do kostelů, kteří jim nefandí, nechtějí být jejími členy. Mnoho farářů ve svých kázáních dochází k tomu, že je to proto, že si nechtějí nikým (prý Bohem, ale fakticky církevními činiteli) nechat mluvit do života. Nikdy se nezamyslí nad tím, proč by si do něj od nich nechat mluvit měli chtít?

Pokud jde o tu sexualitu, psychopat je sice sexuálně aktivní, někdy až moc. Je-li heterosexuálním mužem, chce aby k němu všechny ženy v okolí vzhlížely. Narušuje vztahy druhých lidí. Ale není za tím sexuální, nýbrž vlastnický pud. Chce to, co mají druzí. Ale nechce vztah, který by jej zavazoval. Pokud je pro něj dobré mít vztah, rodinu a podobně, chce ji mít. Žena po jeho boku není milována, je jeho vizitkou: koukejte, co si mohu dovolit! Ale stejně snadno se jich zbaví, jakmile je už nepotřebuje. To platí i o kamarádech a jiných vztazích. Je-li v pozici zaměstnavatele, necítí k podřízeným závazky, jen svojí potřebu. To platí i v sexu: nezná sexuální puzení. Sex je formou přivlastnění si druhého, jeho ponížení a ovládnutí. V partnerovi se snaží vždy budit dojem, že selhává a může být rád, že se s ním vůbec zabývá. Bývá ovšem často neúspěšný: buď se mu záměr nezdaří, nebo dlouhodobě ponižovaný protějšek se časem vzbouří. A ještě horší je, kdyby jej vztah s druhým začal zavazovat! Staví se tedy navenek k sexualitě pohrdavě a odmítavě. Celibátní stav, kdy dívky vzhlížejí k mladému faráři, obdivují jej, že si něco odpírá, každá by ho chtěla mít, ale nemůže, jej dostatečně uspokojuje, stejně jako občasné vybočení z tohoto stavu, které mu potvrzuje, že on může všechno. Sex je pro něj i svým způsobem selhání, protože si někoho pustil příliš k tělu. Ačkoliv křesťanství není asexuální, psychopat právě asexualitu propojuje, a i církve jsou s asexualitou pověstné.

Církev k tomu vytváří ne jen organizační, ale i psychologické prostředí. Je nápadné, že církve i jednotliví křesťané se rádi považují za kompetentní řídit sexualitu druhých a vstupovat do ní. Laura E. Anderson si v knize When Religion hurts You (ISBN 978-1-4934-4315-4) všímá církevních společenství s "vysokým stupněm kontroly" nad soukromým životem svých členů.

Strategie psychopata

Nejhorší je, že psychopat a církve spolu sdílejí stejnou strategii. Bill Eddy ve výše odkazované knize popisuje taktiku psychopata, která mu umožňuje získat menší hlouček lidí, aby je mohl ovládat, a tím si zajistil pro sebe vůdčí pozici, takto:

• přesvědčí své stoupence, že panuje strašná krize, ohrožení, nebezpečí ...
• představí jim jiného člověka nebo skupinu lidí, jako příčinu této krize, čiré zlo a zdroj ohrožení.
• Sebe nabídne jako jediného vůdce, který je schopen je zachránit (vzpomeňme, kdo v minulých prezidentských kampaních vyvolával dojem, že někdo jeho voliče ohrožuje, a jen on bude za ně bojovat, chránit je ...).

Nazývá to triádou falešné krize. Ta může být zcela smyšlená, nebo opravdová, ale nafouknutá a přepálená (zde zase odkazuji na řádění aktivistů z tzv. Poslední generace: pracují s nebezpečím globálního oteplování. To skutečně existuje, ale už se s tím pracuje na nejvyšší úrovni a hledají se řešení. Oni ale dělají, jakoby teprve oni na to museli upozorňovat, a vážnost situace jim dovoluje třeba ničit umělecká díla a ohrožovat lidi v dopravě, vynucovat si pozornost, analysa a racionální řešení jsou příliš pomalé, není čas vyjednávat a myslet, musí se konat! Jejich pokrytectví dokládá fakt, že tak činí jen v zemích, které na ochraně klimatu pracují i za cenu mnoha problémů, ale ne v režimech, většinou diktátorských, totalitních a represivních, které se iniciativ na ochranu klimatu neúčastní, jsou přitom největšími producenty skleníkových plynů!).

Jak postupují už 2000 let církve? Říkají:

• Je to s tebou špatné, jsi k ničemu. Musíš být spasen, ale ...
• jsou tu tací, kteří nám to chtějí zhatit (možná je to i v tobě!), mohou být dokonce i našimi členy! Musíme se mít proti nim na pozoru a bojovat s nimi!
• Mimo církev není spásy - jen ona a její lídři tě mohou zachránit a zaručují správnost tvé víry!

Psychopat je neustále v boji. Církev také. Stav permanentního ohrožení volá po okamžitém zaujetí postoje, a to bez dlouhého přemýšlení. Psychopat ani církev nedávají prostor k přemýšlení, k analýzám. Znají jen jediný způsob reakce - "je proti nám, kdo nejde s námi!" (Mt 12, 30 ř,l || L 11, 23 ř,l, Klement Gottwald × Mk 9, 40 ř,lř). Z kázání je zřejmá averze k moderním informačním technologiím. Je zřejmé, že mnohým kazatelům není zrovna po chuti, že si mohou lidé dát čas s odpovědí, hledat informace a podobně. V rozhovoru či pod kazatelnou takovou možnost nemají, musejí tedy stanoviska zaujímat okamžitě, tudíž nepromyšleně a tak jsou lidé snadněji manipulovatelní.

Chyba v systému

A přece nevidím chybu v samotné křesťanské víře. Upřímně si myslím, že skutečně psychopatických lídrů, lhostejno zda duchovních či laiků, je v církvích méně, než psychopaticky jednajících. Ale jak říká Kazatel: "Mrtvé mouchy způsobí, že mastičkářův olej páchne a kvasí; stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a čest" (Kaz 10, 1 he,ř,l) a Pavel: "Málo kvasu celé těsto prokvasí" (Ga 5, 9 ř,l). Co církvi vyčítám je, že se stala vhodným substrátem pro rozvoj psychopatie, a to hned několika činitely:

• Naivní vírou ve všemocnost vlastního věření, která vede k
• nezájmu o věci lidské, nepřipouští si, že jsou problémy, které nejsou jejími prostředky řešitelné, nejsou na ně ani návody v Bibli.
• Církev je bohužel prokvašená pletichařením, a nechce s tím nic dělat, protože to tak přece bylo vždycky.
• Úpadek do iracionality, souboj s rozumem a fakty, který se nevyhýbá ani těm liberálním, kteří odmítají fundamentalismus.
• Lajdáctví v jejím vlastní základu - nedomyšlená a nedomýšlená, nedostatečně reflektovaná i prezentovaná, theologie.
• Nahrazení myšlení schématy, frázemi a hesly.

Kdo vlastně formuje víru? Zůstanu-li u evangelické zkušenosti, jsou to faráři. Terénní theologové. Univerzitní jsou už dávno vykázání do ghetta fakult, kde si řeší svoje problémy, hlavně granty a citační a publikační indexy. Na kazatelnách se děje ta skutečná theologie. Ale kdo ji dělá? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že poctivých a myslících je mezi nimi málo. Ne že by nebyli sečtělí, ale jejich vztah ke čtenému je spíš narkomanský, než inteligentní. Oni většinou nepřemýšlejí o čteném, jen se jím nechávají povznášet. Čtou také zpravidla jen literaturu určitého typu. Na fakultě jsem byl svědkem toho, že se většina nešla nic učit, protože už před studiem měla svoji představu o své víře a budoucím farářování. Fakulta se chodí hlavně udělat. Pak se to vše zahodí, a to doslova. V ČCE je systém vikariátu: po studiu je adept farářství rok vikářem pod vedením "zkušeného" mentora. První, co od něj slyší, je: "zapomeň na všechno, co ses učil na fakultě." Pokud nezapomene, zjistí, že na sboru skutečně nemůže dále provozovat nějaké hlubokomyslné debaty třeba o predestinaci, a podobně. Ale také zjistí, že mu brzy vyčpí i jakékoliv nadšení. Utopí se v praktických záležitostech, v šarvátkách, jeho nápady mu buď lidi hodí na hlavu, nebo nepřinesou očekávaný efekt. Jak laici tak kolegové ho budou neustále peskovat, co řekl nebo udělal špatně. Nakonec vyhoří. Najde uspokojení v koníčcích, četbě svých oblíbených knížek a na kazatelně bude říkat to, co se z kazatelny vždycky říkalo a jak se na daný text vždycky kázalo, aby mu nikdo nemohl nic vytknout, v upřímné víře, že to stejně nikdo neposlouchá. A přece i slovo, které spíchnul ze soboty na neděli, je mocné a má vliv. Uchovává v lidech určité stereotypy. Nejde o žádné spiknutí psychopatů, ale tahle nepromyšlená a bezmyšlenkovitá kaše, která padá z kazatelen, která nikoho nedráždí a nepohoršuje, je polem, na kterém se dobře uchytí plíseň psychopatova.

Ne jen evangelická theologie, ale především ta, se fatálně zadrhla jen na otázkách hříchu, spasení, vykoupení. Nejen, že se nikam nehýbe, ale tyto pojmy ztratily obsah. Jsou však výborně použitelné k tomu, aby jimi mohl psychopat znejišťovat, ovládat, když jim vetkne své vlastní obsahy. Církev, ani jednotliví věřící, totiž nejsou schopni komunikovat s někým, koho neusvědčí z hříchu. Prof. Petr Pokorný onehdá prohlásil, že usvědčování z hříchu je obsese typická pro ČCE, ale ono to bude asi ekumenické. Vyprázdněním obsahů víry nakonec zbyla z homílie i pastorace jen jakási psychoterapie, k níž ti, co to provozují, nejsou jednak vůbec kompetentní, ale hlavně musejí k druhým přistupovat, jako by byli nemocní. Pokud nejsou, musejí jim tu nemoc vnutit. Ani se nepozná, kdy ještě jde o důsledky tohoto tápání prostého věrouky, a kdy se do toho vlámal psychopat, pro kterého je toto vítaný způsob, jak druhé lidi deptat a ponižovat. Zoufale působí i to, jak ve snaze vnutit lidem rádoby "zvěst o Kristu" tím, že vyvolají v posluchačích rozpor nějakým obviněním, tešou do jejich skutečných i smyšlených nedostatků, kdy například proti hodnotám "pomíjivým" (které jim zpravidla podsouvají) stavějí jakési hodnoty "věčné", které ani nejsou s to pojmenovat. Nezbývá jim, než se tvářit, že je mají někde schované. Ve skutečnosti však ani nevědí, o čem to vlastně mluví. Dnešní křesťan není schopen vydat svědectví o tom, čemu to vlastně věří (1Pt 3, 15 ř,l), ani nedokáží mluvit o tom s jinými s náležitou pokorou (1Pt 3, 16 ř,l). To kritizoval už Dietrich Bonhoeffer, který přirovnal církevní působení k boxerovi, který vrazí jednu ránu zprava: "jsi ztracen", druhou zleva: "jsi spasen", a pak je "oslovený" KO.

„Hloupost je větším nepřítelem dobra, než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se odhalovat, v mezních případech se mu dá i bránit násilím ... Proti hlouposti jsme však bezbranní.“

Dietrich Bonhoeffer, Widerstand und Ergebung, ISBN 978-3-579-07119-0.

Z toho vychází i morální selhání dnešní theologie. Neochota hlouběji promýšlet obsahy víry vedla fatálně k jakési ideologii odpuštění. Zlé na odpuštění je to, že jde proti obětem zla. Spojená s pokřivenou eschatologií, která očekává nápravu všeho až na konci věků, není schopna pachatele násilí pokárat a vést ke změnám. Místo toho nutí oběť ke smíření. Jeden farář ve svém zmateném kázání prohlásil, že prý podle Bible "nejsou vinni dlužníci, ale věřitelé". Převedeme-li dluh na hřích a hřích na zlo, nejsou tedy vinni darebáci, ale jejich oběti. A to už je zvrhlé. V praxi to může končit tím, že je týraná žena vedena ke smíření s tyranským manželem a sebezpytování, zda k jeho hněvu nedává nějaký podnět, nebo šikanované dítě k přemýšlení, zda něčím spolužáky neprovokuje, aby ho týrali. Aniž by to mysleli zle, stávají se křesťánci neochotní myslet o své víře a používat rozum spolupachateli zla, jelikož obětem na utrpení přidávají. Ideologie odpuštění navíc ztratila smysl pro Ježíšovu smrt jako oběť, jejich Ježíš už nevede k solidaritě s obětí, nýbrž s pachatelem, jemuž má být vždy a všechno odpuštěno. "Bůh přece všechno už předem odpouští," prohlásil profesor ETF UK Jakub S. Trojan v jedné přednášce." Bůh, který všechno bianco odpouští, je evangeliem pro darebáka, ale pekelnou zprávou pro jeho oběť. Slyší-li normální člověk o odpuštění, slyší, že má odpouštět. Slyší-li o odpuštění psychopat, dostává se mu potvrzení, že jemu nemá nikdo co vyčítat, jemu se má všechno odpouštět. Vinni jsou ti, kdo se nechtějí smířit, kdo si hýčkají své křivdy, které jim způsobil. Zdánlivě nevinná intelektuální lenost theologů je tak výborným substrátem psychopatie.

„Hloupost je leností ducha a lenost hloupostí těla.“

Lucius Annaeus Seneca

Lenost theologů je však přímo vražedná v tom, co je pro theologii zásadní, a tím je hermeneutika Bible - její výklad a aplikace na současný svět. Samozřejmě, že se farářský potěr učí něco o vzniku Bible a o principech jejího výkladu, ale v praxi to neumí téměř nikdo použít. Většinou se pěstuje jakási "vnitřní četba". Jsou rozpracovány všelijaké metodiky, jak číst Bibli, které jsou laikům předkládány, a jichž se snad i samotní kazatelé drží i osobně. Všechny však pracují s latinským heslem (jedno z těch, která nahradila vygumované myšlení): "tua res agitur" - jde o tvoji věc. Tato chybná kolej se k tradici výkladu Písma připojila, výhybku tady přehodila, zejména (spíš nálada než) theologie pietismu. Víra, která byla postupně vykazována z vědy, politiky a jiných rozhodujících sfér, nalezla své místo "v srdci", v nitru člověka, tedy v něm samotném. Phillip J. Spener (Pia Desideria) špatně pochopil Ef 3, 16 ř,l (srv. Ko 3, 16 ř,l, na níž se v díle také odkazuje!), kde se mluví o vnitřním člověku. (Roger E. Olson, Evangelikálové, ISBN 978-80-7255-274-0). Ačkoliv to tak nemyslel, v podstatě našel pro Boha výměnek v lidském nitru. Pietistický křesťan se nakonec nevědomky, když vzhlíží k Bohu, kochá v sobě, modlí se k sobě a nimrá se v sobě, ve svých pocitech víry a zbožnosti. Víra se přesunula do sféry citů a pocitů, což není až tak neškodné, jak to vypadá. Barthianismus toto sice částečně odmítl, přesto se nakonec v pietismu našel. Barth si sice nepředstavoval "nitro" člověka jako orgán víry, přesto mluví o jakémsi "vnitřním povolání, oslovení", které neumí definovat. Otázka vnitřního svědectví (už u Augustina - Confessiones/Vyznání) není totiž při ignoranci psychiatrie odlišit oslovení od různých poruch, třeba narkomanie, schisofrenie, bipolární poruchy, paranoie, nebo demencí, při nichž se také setkáváme s motivy, se kterými pracuje soudobá theologie, jako jsou všelijaká "oslovení", ale i nespecifikované pocity provinění, se kterými jedině umí vykastrovaná theologie pracovat! Co je však ještě horší, to je onen pocit, který se vždy v církvi pěstoval - axis mundi - světová osa. Církev si vždy pěstovala pocit, že vše se děja kvůli ní, pro ni, nebo proti ní. Tato osa se postupně přesunula do nitra člověka: i jednotlivý křesťan bývá třeba nabádán, aby v Bibli a jejích příbězích hledal svoje místo: "kde jsem či co jsem v tomto podobenství já," a podobně. Aby si to zjednodušili, snaží se Bibli vnímat tak, jako že se v historii vlastně stále všechno opakuje, takže se nic nezměnilo. Stačí najít v Bibli paralelu k současným událostem, a hned tu máme řešení i pochopení. Ale v Bibli jde většinou o něco úplně jiného, než co tam takto vybavený čtenář hledá, rozhodně tam nejde vždy nutně o něj a jeho niterné pochody (podrobněji zde). I v tom se duše církve podobá duchu psychopata, neboť i ten vnímá všechno v nějakém vztahu k sobě, svým potřebám a zájmům! Ještě horší však je, že dnešní křesťan je do svého nitra čím dál víc izolován. Strašen vnějším i vnitřním nepřítelem usebírá se do sebe, ani při Večeři Páně neprožívá komunii, neboť je tradičně veden k tomu, aby filtroval "rušivé momenty", soustředil se na svůj vztah prý k Bohu (fakticky ke svému nitru), a nevnímal okolí, ani ostatní účastníky obřadu. Člověk izolovaný od všeho vnějšího, zahnaný do své vnitřní citadely, živený strachem a nedůvěrou vůči svému okolí, je kvalitní potravou pro manipulátory.

Jak porazit psychopata?

Zkusme se zamyslet napřed nad tím, jak psychopat zareaguje na tento článek? Má v podstatě jen dvě možnosti, tedy pokud se v tom jako psychopat pozná:

1. Hloupější psychopat pochopí, že mu jdu po krku, tak mi po něm půjde také. Rozjede proti mně kampaň.
2. Chytřejší psychopat vyhlásí válku psychopatům. Začne lidi strašit psychopatií, a hned také prstem na několik takových ukáže, začne sestavovat jejich seznamy. Ne proto, že by si neuvědomil, že je jedním z nich. On necítí žádnou solidaritu s podobnými. On jen odvrátí pozornost od sebe a získá zase nové téma, v němž by se mohl angažovat. Psychopatie je skutečně problém, ale on ho přepálí a udělá z něj válku, v níž jedny požene proti druhým. Sám se stane vůdcem proti tomu nebezpečí.

Jako vedoucí Seniorátního poradního odboru pro vzdělávání laiků jsem jednou zajistil přednášku o násilí v křesťanských rodinách. Měl ji mít katolický kněz, výjimečný tím, že jako jeden z mála uznával domácí násilí jako legitimní důvod k rozvodu, navíc se věnoval terapiím násilí v křesťanských rodinách. Jeden farář královéhradeckého seniorátu se mi v tom pokusil zabránit. Dokonce za mými zády přednášejícího odvolal. To jsem ještě nevěděl, zjistil jsem to až potom, že onen farář mlátí svoji ženu i dítě! Přednáška se konala, ale s jinou lektorkou a nebyla úplně tím, co jsem od toho očekával, chyběl tomu ten theologický rozměr. Zajímavé ale bylo, že onen násilnický farář si vzal v diskusi slovo a řekl: "málo kdo ví, že jeden ze zdejších, dobropověstných a oblíbených farářů, doma bije svoji ženu a dítě." Tehdy mi to docvaklo a později se mi to potvrdilo: kdyby něco, mohl by vždy tvrdit, že to bylo přiznání. Fakticky však mezi lidmi vyvolal takovým neurčitým obviněním zvědavost posluchačů, kdo by to tak asi mohl být. A samozřejmě jim to hned šrotovalo, ale na toho, který to řekl, pochopitelně ani nepomysleli. Odvrátil od sebe pozornost. Pochuti mu ta přednáška nebyla od samého počátku, jelikož se jí cítil ohrožen. Avšak ani trochu nepomyslel na to, jestli by neměl něco změnit u sebe. Toho psychopat schopen není.

Psychopat se může chopit jakékoliv myšlenky, čím ušlechtilejší, tím lepší. Může se pustit do boje proti rasismu, antisemitismu, proti klimatickým změnám, může se chopit i křesťanství, a třeba i boje proti psychopatům. Vzorec bude jednoduchý: rozdělí si lidstvo na své spolubojovníky a na nepřátele. Bude to i stupňovat. Církev také vede lidi k nedůvěře vůči "světu", který je prý Bohu nepřátelský (Jk 4, 4 ř,lř), vzápětí však definuje nepřítele i mezi svými stoupenci. Jestli psychopat něco nesnáší, tak to, když se lidé mezi sebou moc druží. Co kdyby se to obrátilo proti němu? Nebojuje nikdy za něco ani proti něčemu. Vždy lidi staví proti sobě, aby je mohl jednodušeji ovládat. Psychopat problémy nikdy neanalyzuje. Vždy aktivizuje k boji. Analýza a řešení problémů jsou pro něj moc složité a nezáživné.

Pokud je tedy možné se s psychopatií ne jen v církvi vypořádat, určitě ne způsobem psychopatovým. Odborníci jsou vůbec skeptičtí k možnosti psychopata zvládnout. Bill Eddy dokonce varuje své čtenáře, aby nikdy neříkali psychopatovi, že je psychopat. On to ví, jen nechce, aby to věděli ostatní. Proto by to mohlo být leda nebezpečné. Jediné, co může člověk udělat, je, vyhnout se mu. To jde ale pouze v interpersonální rovině, ne v sociální. Napadená struktura se s ním vypořádat musí, ale ne bojem proti lidem, které si vyhodnotí a stigmatizuje jako psychopaty, protože i to by byla psychopatická metoda. Jedinou možností, jak se církev i jiná sociální jednotka mohou zbavit psychopatie, je, že se změní podmínky. Chcete-li se zbavit plísně, musíte ji jednak přestat živit, a také změnit zásadité prostředí na kyselé, protože to nemají plísně rády. Podobně musí církev reflektovat, čím psychopatii živí a podporuje, a to změnit. Psychopaté pak odejdou sami, nebo možná zůstanou, ale nebudou moct církvi diktovat svá pravidla hry.

Zde mohu jen doporučit několik zásadních bodů. Ty nebudou až tak překvapivé. Dokonce se dá říct, že většina církví, alespoň těch serióznějších, má ve svých řádech ochranné prvky proti psychopatii. Potíž je, že je obcházejí a nedodržují. Doporučoval bych tyto body:

• Na prvním místě je třeba přestat odkládat a odmítat hlubší revizi jak obsahů víry, tak i kázaného slova. Pokud se theologie, zejména ta terénní, točí dokolečka jen na tématu hříchu a odpuštění, zamotá se z toho hlava. Pokud to zamotání přejde jen do zdůrazňování božího soudu a hněvu, nastává tragédie. Pokud se začne vyžívat v zdůrazňování principů, aniž by bylo jasné, jakých, je lepší ji vysypat na cestu, aby ji sezobali ptáci a lidé pošlapali (Mt 5, 13 ř,l). A ze všeho nejhorší je, začne-li si kazatel do křesťanství vsouvat svá, s křesťanstvím absolutně nesouvisející, témata: boje proti konzumu, televizi a jiným médiím, liberalismu i konservatismu, a podobně.
• Vrátit se k důkladné biblistice a přenesení jejích závěrů do praxe.
• Rehabilitovat v očích theologů i laiků etiku a morálku. Je třeba skoncovat s tou tzv. "eschatologií", která v rámci ideologie principiální zkaženosti "světa" nepřipouští žádné dobro, pouze čeká, že až přijde Ježíš, napraví všechno. Je třeba zcela odmítnout představu, že člověk bez víry nemůže dělat nic dobře, a pokud dobře jedná, musí k tomu mít nutně chybné motivace (Ř 2, 14 ř,l). Skutečnost je taková, že lidé i bez víry dokáží konat dobro, zatímco mezi křesťany bují ledajaká zvrhlost, aniž by se nad tím odpovědní činitelé zamýšleli.
• Rehabilitovat realitu pravdy a dobra v "této časnosti", i když jsou tou časností podmíněné (Artur Rich, Etika hospodářství I., ISBN 978-80-85241-67-9, hovoří o interimní etice).
• Začít bojovat se svým lajdáctvím na všech úrovních.
• Zlepšit všechny kontrolní a evaluační funkce. Praxe v ČCE je taková, že se veškeré vizitace dělají buď z  musu, nebo se chodí tam, kde je to seniorům příjemné. Nejvíc se těchto nástrojů však užívá k vydeptávání farářů, kteří se představeným nelíbí. Vizitace by měly být permanentní, měly by zasahovat všude. Jinak vzniká dojem, že na tom, co farář na sboru dělá, stejně nikomu nezáleží, což vede k vyhoření a zjištění, že je úplně jedno, co tam bude dělat. Význam kontrol pak nesmí být jen ve slídění po chybách. Měly by hledat i to, co se nedaří, ale pokud vizitýrovný panáček nedělá nějaké vyložené lumpárny, mělo by jít hlavně o pomoc a podporu. To ovšem neznamená, že vizitující začne hned od dveří sázet a vnucovat svoje nápady. Musí se napřed se stavem věci důkladně seznámit.
• Zrevidovat své řády tak, aby byly funkční. Funkčnost řádů (i když pro školu, proto zde budu zobecňovat) definuje pedagog James S. Cangelosi (Strategie řízení třídy, ISBN 80-7178-406-0) tak, že musejí mít důvod ve smyslu a účelu fungování organizace a musejíc chránit čest, život, zdraví a majetek všech jejich členů. Revize církevních řádů měla doplnit, co tomu chybí a odbourat veškerý balast. Takto zrevidované řády je pak třeba důsledně a bez výjimek, zejména výjimek pro superbratry/supersestry, dodržovat. Ne jen proto, aby si lidi "nedělali, co chtějí", ale také, aby nemohli planě a bezdůvodně moralizovat, koho se jim zachce, neboť právě tím nejasné a vágní principy končí. Jsou výborným substrátem psychopatie.
• Opuštění mocenských a politických aspirací církve. Církve by se měly víc soustředit na svoje poslání uvnitř, a ne usilovat o vliv na společnost, aby i nevěřící či jinak věřící společnost hrála jejich hru s nimi. Dnes se mnozí snaží intervenovat třeba do kultury nebo veřejného vzdělávání, vnucovat mu určité prvky, a ještě více jiným bránit - typicky tomu, co souvisí se sexualitou (1Ko 5, 9-13 ř,l). Je naprosto trapné, že církve, samy prolezlé úchyláctvím všeho druhu, by stále chtěly poučovat "svět" o zdravé sexualitě!
• Zbavit se nerealistických očekávání jak na laiky, tak i na duchovenstvo. Žádný zázračný farář, který by zázrakem vyřešil nahromaděné problémy sborů či farností, neexistuje. Nikdo nemůže makat 25 hodin denně, dokonce ani těch 24. I farář může pracovat poctivě jen maximálně 1/3 dne. Také se musí věnovat rodině, sobě a dalším věcem. Podobným nárokům může vyhovět leda podvodník, kterých je v církvi hodně, nebo člověk s bipolární poruchou osobnosti, ale ten na to doplatí. Většinou u poctivých lidí taková očekávání pěstují jen neoprávněné pocity selhání a nedostatečnosti.
• Autenticita víry. Nemaskovat mezery vlastního poznání obskurním vyjadřováním.
• Skončit se strašením i sebestrašením, hříšností, smrtelností, omylností, nedokonalostí, svody a podobně. Takováá místa v Bibli, jako třeba J 15, 18-20 (ř,l), jsou reflexí aktuální zkušenosti tehdejší církve, ale žádným programem pro všechny věky.
• Odmítnout starý obraz světa, v němž jsou nějaké ubohé ovečky obklopené smečkou krvelačných vlků - světa. Církev je ve světě, který se k ní někdy choval nepřátelsky, ale ne vždy. Pokud se nechová, není třeba mu to podsouvat a zaujímat obranné pozice. Svět je předmětem boží lásky: J 3, 16 ř,l! A láska nezná strach: 1J 4, 18 ř,l! Zbožnost není podělanost, proto by ji měla církev ne jen přestat pěstovat, ale důsledně se od ní očistit.
• Omítnutí strašení světem by mělo vést k odvaze k mezioborovosti. Jako už dnes pracuje theologie s historií, archeologií, lingvistikou či literární vědou, měla by být vstřícná i k přírodním vědám, medicíně, psychologii, psychiatrii a pedagogice. Církev se musí naučit odvaze dát se poučit, aniž by poučení podmiňovala tím, jaké víry a založení je ten, kdo má co říct.
• Opustit sebestředné vnímání světa. Svět tu byl dávno před lidem božím nové i staré smlouvy, dávno před Biblí. Svět tu není ani jen kvůli církvi, ani se netočí kolem naší potřeby Boha či spasení.
• Opustit iracionalitu a začít důsledně užívat rozum.
• Přestat používat kategorii zjevení tam, kde chybí argumenty, jako vyprošťovák z epistemické krize. Je to nepoctivé, tudíž nemorální. Pokud to (zne)užívá instituce jako církev, legitimuje tím takové postupy, což nahrává podvodníkům, manipulátorům, bláznům a psychopatům. Bůh nás určitě nevede k nepoctivostem.
• Přestat s veškerými kulty osobností, které jsou v rozporu s křesťanstvím, skoncovat s nadržováním osobám a konspiračním šířením informací. Církev se musí stát transparentní ve všech vrstvách (Mt 5, 14-16 ř,l). Pavel píše, že u Boha "není přijímání osob" (Ř 2, 11 ř,l). Právně se tomu říká nadržování. Bůh nenadržuje nikomu, ani svému lidu, i když ten si to tak často vykládá. Jediným privilegiem, které křesťan před Bohem má, je, že je první na řadě v jeho disciplíně (Žd 12, 5-8 ř,l).
• Odbourat veškeré manipulátorství. Většina církví sice mentální manipulaci odmítá, avšak pohled na prázdné lavice v kostele je nakonec vedou k pošilhávání po úspěších manipulátorů. Odmítnout i mírné náznaky manipulace, sebe i druhých. Kristus posílá učedníky, aby mu získávali následovníky, ale ne zmáknout je pro církev (Mt 28, 19n ř,l). Zmáknutý člověk se třeba stane fanatickým členem církve a bude konat různé zbožné úkony, ale následovníkem Kristovým se nestane. Proto je třeba umět víru jen nabízet, ale nechat toho druhého jít si dál svojí cestou, ne ho přesvědčit za každou cenu, třeba i za cenu manipulace.
• Přestat nutit lidi k projevení ochoty vyznat chybu. Chybu je třeba vyznávat jen, pokud se jí někdo dopustil. Pokud jen cvičně projevíme ochotu, už jsme ji přiznali. A to je také osvědčený trik psychopatů k manipulaci. Je třeba přestat klást falešné alternativy, zda člověk má hledat chyby v sobě nebo ve druhých. Fakticky je třeba napřed zjistit, kde se chyba doopravdy stala, jen tam ji je možné řešit.
• Vést k dospělosti a zdravému sebevědomí, ne lidi infantilizovat a ochromovat jejich potence. Církev musí přestat vyvolávat u lidí to, čemu se v psychologii říká naučená bezmoc. Je třeba přestat se zaměňováním pokory s pokořováním a vydeptáváním. Pavel také své adresáty nevede k tomu, aby nevěřili svému rozumu a spolehli slepě na něj (1Ko 10, 15 ř,l), spíš je kritizuje, když si nechávají něco vnucovat od všelijakých osobností a autorit (Ko 2, 16-23 ř,l). Dovolává se jejich vlastních schopností problémy posoudit. Stejně janovská literatura. Už jen liturgické kroky (vstyk - sednout - vstyk - kleknout ...) v sobě obsahují prvky manipulace. Když se k tomu přidá: "A ty čteš tohle, jo? Zamysli se nad tím! A takhle oblečení zbožní nechodí" a podobně, je dokonáno. Církevní pastorace by měla důsledně odbourávat veškeré zbytečné prvky disciplíny (Ga 2, 4 ř,l). Proto je třeba promyslet a do praxe uvést etiku osobní svobody, která bude bránit ne jen jejímu zneužívání, ale také oklešťování ze strany psychopatů (Fp 3, 2n ř,l). Půvabem těchto disciplinátorů, Janinek a ojebávačů je, že působí, jakoby vedli k poctivé víře. Fakticky však jde jen o ubožácké úchyly, kteří si libují v ponižování druhých. Tohle by se měly církve naučit rozpoznávat a bránit tomu.
• Důsledné řešení a analýza problémů. Přestat s jejich přehlížením. Vinou církví je, že naučila lidi vyznávat bianco hříchy. Zejména v ČCE, ale i jinde, slyší člověk během tzv. "bohoslužeb", že je hříšný, neschopný žádného dobrého skutku (Gn 6, 5 he,ř,l). Vede to k tomu, že už pak se má za to, že není třeba zabývat se tím, čím se a jak na něčem člověk podílí. Dokonce se ani nesmí hájit. Je vinen vším a za všechno, takže jen jeho zkaženost jej může vést k obhajobě. Avšak pěstováním pocitů provinění se člověk i církev stávají zcela apatické vůči skutečnému zlu, které působí. Je přímo typické, že církve dnes dokáží okázale vyznávat své viny třeba na holokaustu, ačkoliv (s výjimkou slovenského klérofašismu) s ním nic společného přímo neměly, vyznávat svůj podíl na globálním oteplováním, ačkoliv církevní uhlíková stopa je celkem zanedbatelná, avšak nikdy v ní nepovstane prorocký hlas, který by udeřil do bunu, že současný a aktuální podíl církví na sexuálním zneužívání, zejména nezletilých, podíl na praní špinavých peněz a podobně, jsou průšvih. To je naopak bagatelizováno, pachatelům se zvěstuje odpuštění už předem! (Podrobně zde)
• Dodržování zásady ut altera pars audiatur - ať jsou slyšeny obě strany. Přestat dělit lidi na ty, kterým se věří, což v důsledku znamená, že ostatním se už předem nevěří (J 7, 51 ř,l). Je to zaujatost, právně řečeno nadržování, biblicky "osob přijímání" (Ř 2, 11 ř,l). V každém případě je to špatně. Pokud jde o zpracování informací, zejména takových, které mají pro život jedince i společenství fatální důsledky, nelze dělat bez ochoty vážně se jimi zabývat, ověřovat je, požadovat ode všech důkazy, a rozhodně nepřijímat žádná konspirativní sdělení, která vyžadují slepou důvěru, ať je jejich zdrojem kdokoliv. Pomluvy také nejsou sdělení, která by zasloužila ochranu zdrojů, jejich původci by měli být jasně odhalováni. Psychopaté se snadno dostávají do pozice "důvěryhodných bratří/sester" a rádi vše ovlivňují přes jiné osoby, jež v tajnosti krmí svými "odhaleními". Neřešení problémů je ne jen projevem lenosti církevních potentátů, ale fatální tradice, podle které dobrý církevní manažer nemá problémy. Problémy má tudíž ten, kdo je řeší. Ale problémy jsou vždy a všude. Jen církev si zvykla je držet pod pokličkou, údajně, aby nebyla ostuda. Ty ale nezmizí, jen pod tou pokličkou dál kvasí. A přesně to je živnou půdou psychopatie, protože psychopat nestojí o to, aby se problémy vyřešily, nýbrž aby pěkně bublaly.
• Obviněným je třeba dávat prostor pro obhajobu, neboť kárající nemusí být nutně lump, ale ani ten nejlepší takybratr není neomylný (viz opět J 7, 51 ř,l). I u světského soudu má třeba masový vrah právo na advokáta. Tím spíše v církvi.
• Dodržovat zásady, které brání kumulaci funkcí: člověk může sotva zvládnout dvě funkce, aniž by to postihlo jeho základní úkoly či osobní život, který je nutné respektovat též. Přestat s iluzemi o bratrech/sestrách, kteří nic jiného nedělají, jen makají na vinici Páně. Lidé, kteří se tak tváří, ze sebe dělají nadlidi, což je podvod. Podvodník není dobrý bratr! Už při třetí funkci by měla blikat červená výstražná kontrolka. Pokud někdo hromadí funkce, nemůže je řádně vykonávat, pouze je blokuje. Držitelé funkcí by pak měli za jejich výkon přijmout statečně odpovědnost, a ne ji zbaběle delegovat na někoho jiného.
• Uvědomit si, že existují duševní úchylky, které neumí a není církev či jedinec pouhou vírou kompetentní řešit. Nejde jen o psychopatii. Jde také o lidi, kteří se stávají snadno na někom či něčem závislými. Třeba i na církvi či jejích osobnostech. Ty náboženství přitahuje, ale stávají se v nich obětmi zneužívání, jsou potravou psychopatů. Církev by je měla přijímat, ale ne zneužívat jejich slabosti. Nezaměňovat projevy duševní nemoci za projevy pokory, zbožnosti nebo třeba prorockého nadání.
• Přestat ze svých chyb a selhání vinit druhé, jako to dělají psychopaté - dobu, režim, svět, společnost, média, sexuální revoluci (jako Benedikt XVI.!) ... Chce-li církev po lidech pokání, musí ho být schopná sama. Ale pokání není obřadné, ušlechtilé a krásné sypání si kdejakého popela na hlavu, nýbrž skutečná sebereflexe.
• Zásadně ukončit veškeré formy deptání a znejišťování lidí. Je třeba o ně mít naopak upřímný zájem. Nedívat se na svět a lidi v něm falešnými filtry svých klišé a paradigmat. Psychopat miluje lidi, umí se pro ně i nasadit, shánět jim pomoc a dárečky, ale jen, pokud je potřebuje. Jakmile mu jsou k ničemu, už je nezná. Církve se bohužel chovají pod vlivem pocitu své důležitosti obdobně: jsou schopné milovat lidstvo, ale člověk jim je přítěží, pokud to samozřejmě není nějaký superbratr.
• Uvědomit si, že Ježíš je ne jen výkupným za naše hříchy, ale též obětí, která se solidarizuje s obětmi. Proto je třeba mít ne jen soucit s viníkem, ale též se solidarizovat s obětí. Ne ji traumatizovat výzvami ke smíření a odpuštění. Ideologie odpuštění a smíření musí být znovu theologicky uchopena a promyšlena. Tzv. theologii po holokaustu vnímám spíš jako určitou módu. Pokud nás ale zkušenost s masovým vyvražďováním milionů ne jen Židů k něčemu volá, pak především znovu promyslet odpuštění a smíření. To i kvůli zkušenosti s dalšími totalitami 20. století.
• Přestat krýt veškeré lumpárny v církvi, ani pod záminkou, aby nebyla ostuda, ta bude stejně. Začít s Bohem počítat doopravdy, ne jej mít jen plnou pusu. Pokud by se v církvi totiž věřilo doopravdy, nestarala by se církev tolik o média, ani se na ně nezlobila, co o ní píší. Spíš by jim měla být vděčná za to, že jí na její bolesti upozorňuje. Církev nemůže své úchyláctví ukrýt ani před veřejností, natož před Bohem (Mt 10, 28 ř,l)!
• Církev se musí přestat považovat pro své údajné poslání za důležitější, než lidé. Nesmí vyvolávat v lidech pocit, že jsou nedůležití, že se mají pro ni obětovat. Jako nebyl člověk stvořen pro sobotu, nebyl stvořen ani pro církev (Mk 2, 27 ř,l; Mt 20, 25-28 ř,l; J 13, 12-15 ř,l).
• Poctivá církev povede lidi k sebeobraně proti zneužívání, nebude je podporovat v závislosti na sobě. Vychovávat ke skutečně zdravému sebevědomí.
• Jednotlivci se musejí umět bránit asertivitou, v níž by neměla poctivá církev bránit, naopak by ji měla podporovat. Avšak mnoho lidí neví, co tento občas nadužívaný termín doopravdy znamená:
• Asertivita je pojem, který je hodně užívaný, ale nepochopený. Mnozí jej zaměňují za agresivitu (např. v médiích se často mluví o asertivitě čínského režimu), sebeprosazování. Nejde o návod k prosazení svého cíle za každou cenu, nýbrž o pevné, ale otevřené jednání. jde o způsob jednání, které není ani agresivní, ale ani docilní v negativním slova smyslu. Nenechat si vnutit vůli druhých. Poprvé se o ní začalo u nás mluvit v souvislosti se závislostmi: schopnost přímo a bez vytáček odmítnout návykové látky: "ty si s námi nedáš? ty jsi srab!" "Ano, nedám."
• Asertivita zahrnuje i schopnost odmítnout plané obviňování, ale také přímé přiznání slabin a skutečných selhání, a to bez vytáček, třeba stylem: "no komu se to nestane, že". Prostě: "ano, tohle jsem podělal." Tím se zabrání hlavnímu církevnímu nástroji psychopatů, neurčitému a nejasnému obviňování.
• Asertivita je vlastně jiný pojem pro poctivost a autenticitu, umění nehrát role, jak to dělají psychopaté. Asertivní člověk říká, co ví a umí, aniž by předstíral skromnost, jak se v církvi často očekává, ale také umí říct, co neumí, nezná a nezvládne, aniž by ze sebe dělal mistra světa. Pro věřícího by to neměl být problém, protože máme-li být poctiví před Bohem, který o nás všechno ví, neměl by být problém být poctiví a otevření vůči lidem.

Samozřejmě bych mohl pokračovat v dalších návrzích. Možná je i přidělám, neboť půvabem bloggerství je, že dílo není nikdy definitivní. Ale raději to ukončím závěrečnou poznámkou, že pokud se křesťané nevzchopí a nezačnou myslet, pokud budou stále jen opakovat staré fráze, bude to mít fatální následky. Václav Havel v několika svých hrách reflektuje, jak užívání klišé a obvyklých průpovídek v komunitě vede k vzájemnému nevnímání. Měl na mysli komunistickou, později i normalizační, společnost. Církvi se však takovou situaci povedlo vytvořit prakticky už před dvěma tisíciletími. Lidé, kteří jsou tímto skupinovým nevnímáním izolováni do sebe, jsou pak snadným nástrojem ke zneužití. Jak jsem řekl: většina křesťanů psychopaty nejsou. Ale protože jsou líní myslet, lajdáčtí kazatelé stále sypou z kazatelen stejná moudra - tu obviňující, jindy peskující k odpuštění, vytvářejí k tomu nevědomky prostor. V něm se pak zneužití stávají nástrojem psychopatů v pozadí různých událostí, nechávají se jimi řídit, dělají jim užitečné blázny. Ale to s bláznovstvím pro Krista (1Ko 4, 10 ř,l) nemá nic společného, spíš s lodí bláznů - stultifera navis.

Post scriptum - 13. 3. 2024:

Práci na této studii mi znemožnilo několik osobních potíží, včetně oslepnutí a následné léčby. Měl jsem na počátku určitou představu, jak to má vypadat. Tu jsem ale, než jsem se k dokončení zase dostal, pozapomněl, protože si většinou žádné poznámky nedělám. Někdy je to asi chyba. Ale vzhledem k tomu, že jsem se musel do přípravy dokončení znovu ponořit a prostudovat si ne jen kvůli tomu spoustu dalších materiálů, mělo to nakonec na definitivní podobu blahodárný vliv. Jedna věc mi ale vypadla, na kterou jsem si vzpomněl až po publikaci celé studie: na závěr měla být úvaha o tom, jaká je ...

... možnost napravení psychopata?

Tuto otázku jsem položil kdysi lektorce, která nás na dané téma vzdělávala v prostorách Diakonie ČCE. Vedly mě k ní dvě motivace - theologická i pedagogická. Theolog (tedy jakýkoliv křesťan) by měl mít pro hříšníky naději. Pedagog se musí ptát po smyslu svého působení. Edukace není jen vzděláváním, nespočívá v napráskání lidem nauk do hlav, ale také formuje jejich postoje. Je ošemetné to říkat, ale měla by kultivovat jejich lidství. Pochopitelně to bylo a bývá děláno špatně, učitel si musí vždy klást otázku, zda je k tomu oprávněn. Může své hodnoty přenášet na edukanty? Není i to trochu psychopatické? Samozřejmě, pokušení je veliké, ještě větší nebezpečí. Ale nelze se toho tak úplně vzdát. Pedagogická činnost vždy ovlivňuje životní postoje druhých. Zavírat před tím oči by vedlo jen k oněm nežádoucím efektům. Naopak je třeba o tom zodpovědně přemýšlet.

Opomenutý odstavec jsem kvůli už tak velkém rozsahu studie doplňovat nechtěl. Ale pro dotazy, které jsem na toto téma dostal, se k tomu tedy přece jen vracím.

Ambicí pedagogického působení na psychopata by mělo být i to, změnit jeho postoje. Theolog by jej měl zvát k novému životu v duchu Kristově. Potíž je, že psychopat to vše ví, a pokud mu to přinese nějaký prospěch, určitě to zvládne zahrát. Ví, co chtějí vidět učitelé a slyšet bratří ve sboru. Je téměř prožluklým postupem, že, má-li psychopat nést důsledky svých hříchů, ohlásí, že prošel sebereflexí a změnil se. Velmi často mu to lidi žerou, tragické to bylo v mnoha případech týraných žen. Ale pamatuji i na případ podvodníka, který v 90. letech vybral neuvěřitelné sumy od důvěřivců, že jim je zhodnotí. Stále se nic nedělo. Najednou "investory" svolal, přiznal se jim, že je podvedl, jejich vklady už dávno promrhal, ale potkal Ježíše, ten jeho život změnil. A proto je chce odškodnit. Žádal je o nové peníze, aby mohl podnikat a vydělat na to, aby je odškodnil. Tuším, že mu to už tenkrát nezbaštili.

Žijeme v představě, že každý má právo na druhou šanci. Křesťan je vychováván v tom, že každý spor má končit odpuštěním a smířením. Jenže právě na to psychopat čeká. Křesťané si často představují odpuštění mechanicky: vrazím do hříšníka odpuštění a on se obrátí. Psychopat na to nemá receptory. On ví, že to tak bude, a tak to také má být, aby mu všechno, jak očekává, prošlo a on mohl pokračovat. Tento probuzenecký model předpokládá svědomí. Psychopatie však spočívá v jeho totální absenci. U upřímně: církevní nakládání s odpuštěním ho lidem gumuje také.

Lektorka na můj dotaz jen pokrčila rameny. Řekla, že psychopata je možné pouze naučit držet se na uzdě, ale musel by chtít, jenže to je málo pravděpodobné. Nelze ho léčit. Proto jediné, co s psychopatem můžeme udělat, je, jít mu z cesty. Totéž říká i veškerá zmíněná i nezmíněná literatura. Je naděje pro psychopata? Nevím. Nikdy to nelze vyloučit, ale také s tím nelze počítat. Jsem tedy k pokusům napravovat psychopata bohužel skeptický. Spíš se modlím, než abych se o to pokoušel. Prakticky lze jen nevytvářet prostor pro jeho uplatnění a osobně se mu širokým obloukem vyhýbat.

---

Další články na podobné téma:

• Nebát se a nekát
• Med a smetana
• Panoptikum
• Svobodná a osvobozující theologie
• Je možné ČCE pochválit?
• Bude někdy církev učící se, místo poučující?
• Nebýt homosexuálů ...
• Témata:
• Psychopathologie

Odkazy:

• Síť víry - Známky duchovního zneužívání.
• PROBOHA! - Klára Ptáčková, Církevní prostředí bývá leckdy spolupachatelem sexuálního násilí.
• Tamtéž - David Novák - Pro nevyzrálou osobnost s mindráky může být práce v církvi lákadlem.
• Dingir 10/2023: Když náboženství ubližuje.
• iRozhlas: První trest za znásilnění na území Vatikánu - dokumentuje, jak těžce se Římskokatolická církev propracovává k sebereflexi, i jaké lidi tím přitahuje. Pachatel byl víc než sexem posedlý mocí, kterou mu církev dala. Typické je, že nerozporuje, že by se dopustil skutků, ale odmítá, že by tím porušil zákon.
• iRozhlas: Katolický kněz a jeho druh vyšetřováni pro distribuci drog. Případ je frapantním dokladem života v rozporech, který je v církvích obvyklejší, než jsou ochotni si jejich členové připustit.
• Pavel Houdek o znásilnění, DVTV. Odkaz se objevil na jedněch křesťanských stránkách. Většinou to bylo přijato s pochopením, ale dost reakcí bylo i v tom duchu, že na křesťanské stránky "takové věci nepatří," nebo: "TRAPAS DÁVAT SEM TAKOVÉ HNUSY!"
• Případ Mariiných bojovníků.
• Duši psychopata vystihl velmi plasticky Jakub Trpiš v románu Revoluce. Jeho prvotinu Volba neznám, možná se tím zabývá i tam.
• Vyrostla jsem v kultu zneužívání, Síť víry, 10. 9. 2024. Článek ne jen potvrzuje mnohé z mých závěrů zde, ale na příkladu extrémního baptistického spolku odhaluje i pravý důvod, proč římskokatolická církev, ale i ty evangelikální, zejména nezdravě zdůrazňující autoritu a nedotknutelnost, brání sexuální výchově: nepoučené děti jsou snadnější kořistí svých duchovních a nepoznají, kdy se obrátit na orgány činné v trestním řízení.
• Vyrazit zuby kamarádovi. Mezi teology věc běžná - Christnet - Areopag / Zdeněk A. Eminger / 22. 6. 2025.