Řekl bych, že náboženství (ale mně jde především o křesťanství, neboť, ač necírkevně, zůstávám Kristu věrný) stojí na křižovatce, kdyby to nebylo už trochu otřepané klišé. Kdy vlastně nestálo? Pozorný čtenář Nového Zákona musí vycítit, že tato kniha je plná odkazů na takové křižovatky, kdy se v raném období křesťanství rozhodovalo, kudy se budou jeho dějiny, a tím i podoba, ubírat. Až pozdější generace začala "učení" chápat, jako by to byla ona zázračná Jankova hůl, kterou Janko v pohádce dostal, aby ji zapíchl do země, ovce se mu kolem ní pásly, a nerozutíkaly se. Tím je však vývoj křesťanstva, ne-li zbržděn, pak alespoň silně zpomalen a limitován. V domnění, že se pasou věrně kolem své kouzelné pastýřské hole (Bible/učení), přešlapují církve bezradně na různých křižovatkách, řešíce aporie, jak se pohnout přece jen vpřed, nemuset si vybírat směr, nepřebrat odpovědnost, a nepřiznat, že se hnuly, že se hnout vůbec musely: "Svět se mění, ale my zůstáváme!"
A přece muselo církevní učení naznat za dva tisíce let mnoho změn. Už vlastně prvotní církev, očekávající, že si pro ni Pán brzo přijde, jen vytrvat, se proměnila v seriózní společenství s nějakým programem pro tento, ne pro nějaký příští či jinak imaginární, svět. Ale vždy bylo nutné dodat, že to tak vlastně bylo vždycky: "my byli první, kdo to říkali," a podobně.
Ačkoliv reformace zaútočila na nárok neomylnosti církevního magisteria, v letech konfesijních válek a formování ortodoxie v podstatě propadla témuž. I ona se zafixovala proti jakékoliv reformovatelnosti, také proti hledačskému typu zbožnosti ve zbožnosti vlastnické.
Dokladem budiž souboj některých křesťanských kruhů s humanismem. Humanismus je křesťany brán dílem shovívavě, jako nějaká úchylka, jindy s opovržením, jako cosi odporného, dokonce prý (mylně ztotožňován s anthropocentrismem): "Kam až zajde touha nahradit Kristovo učení nejstarším Satanovým svodem- antropocentrismem?" (viz zde→). Očekávám, že se mnou budou mnozí nesouhlasit a poukáží na výroky a práce slovutných theologů. Leč ti jsou zpravidla v ghettu akademické obce. Jejich sebelepší myšlenky do terénu nepronikají, a když, pak bývají přijímány s ostražitostí. Obracím se proto k onomu terénu, k výrokům laiků i farářů na internetu. Právě zde, na chatech, jsem v poslední době několikrát narazil na velmi signifikantní projevy odporu k humanismu. Ukázky pocházejí z diskusí na Evangnetu, ale ty jen odrážení celkové klima (ne jen) v ČCE.
Ačkoliv reformace zaútočila na nárok neomylnosti církevního magisteria, v letech konfesijních válek a formování ortodoxie v podstatě propadla témuž. I ona se zafixovala proti jakékoliv reformovatelnosti, také proti hledačskému typu zbožnosti ve zbožnosti vlastnické.
Dokladem budiž souboj některých křesťanských kruhů s humanismem. Humanismus je křesťany brán dílem shovívavě, jako nějaká úchylka, jindy s opovržením, jako cosi odporného, dokonce prý (mylně ztotožňován s anthropocentrismem): "Kam až zajde touha nahradit Kristovo učení nejstarším Satanovým svodem- antropocentrismem?" (viz zde→). Očekávám, že se mnou budou mnozí nesouhlasit a poukáží na výroky a práce slovutných theologů. Leč ti jsou zpravidla v ghettu akademické obce. Jejich sebelepší myšlenky do terénu nepronikají, a když, pak bývají přijímány s ostražitostí. Obracím se proto k onomu terénu, k výrokům laiků i farářů na internetu. Právě zde, na chatech, jsem v poslední době několikrát narazil na velmi signifikantní projevy odporu k humanismu. Ukázky pocházejí z diskusí na Evangnetu, ale ty jen odrážení celkové klima (ne jen) v ČCE.
 |
Tak například 23. 4. tohoto roku zareagoval nějaký Jiří Polák, prý laik, starší jednoho ze sborů zmíněné církve, na deset let starý, poněkud primitivní, výpad jakéhosi Deštenského, který bibli vytýká nedostatek humanismu. Za tím účelem vykousává ze starého zákona verše, v nichž se hovoří o tom, že Bůh vyhání či přímo likviduje různé národy. Polák je se svou mizernou erudicí neschopný odpovědět, leč spoustou floskulí a klišé, prostých jakéhokoliv obsahu i významu. Hned na prvním místě prohlásí: "Bible nechce ani nemůže být humanistická. Humanismus je lidský výmysl, je to antropocentrické učení, které si z Kristova učení vzalo jen lásku k bližnímu, nic víc."
 |
| Odkaz >>> |
Zatímco zde jsme měli tu čest s theologicky nepolíbeným, prapodivná argumentace překvapí v jiném vlákně u faráře, toho času spirituála a učitele křesťanských nauk na Evangelické akademii - na olomoucké církevní konzervatoři, u pana Aleše Wrany.
Ten se dal zaplést do diskuse o homosexualitě. Věnuje se tomu už, vlečen jedním trollem, několik let.
Předně chci ocenit, že se do tohoto podniku pouští, tím se liší od většiny svých kolegů, kteří strčili hlavičky do svých písečků a potenciál v chatech i sociálních sítích je zcela míjí. Ale ani on nevykazuje žádnou velkou erudici.
V této diskusi je zcela rozerván: snaží se být loajální ke své církvi, ale to, že se začala dívat na homosexuály a homosexualitu vstřícněji, nežli by se od ní dalo ještě třeba před dvaceti lety očekávat, s tím se též nevyrovnal. Není zlý, není homofob (k užívání těchto nálepek viz →), jen mu to prostě neštymuje s biblí, jak jí rozumí a chce rozumět. Tím se do jisté míry solidarizuje s trollem, který je mu protivný, jenž ho už pár let úspěšně vodí Evangnetem za nos, ale současně se musí proti své církvi postavit. Její rozhodnutí ke vstřícnosti vůči homosexuálům je prý pražské (Morava je dnes sebevědomější, dnes už by si to líbit nedala), bylo vedeno vlivem nekriticky přijímaných autorit ETF UK. Fakultní odborníci prý verše týkající se stejnopohlavní erotiky odvysvětlili, sebrali bibli laikům, a tak podobně. Uznává však, že je k tomu nevedl žádný mrzký záměr, prý jen podlehli humanismu. Účelově se přitom utíká k až marxistickému agnosticismu: "objektivní pravda neexistuje, všichni jsme něčím zaujatí." Tím zcela odmítl jeden z hlavních pilířů jakékoliv vědy, včetně theologie, chce-li ještě patřit do společnosti věd, že je možné pracovat objektivně, vzdor různým zaujetím, i když se k pravdě spíš blížíme, než abychom ji jednou pro vždy odhalili. Upadl tak do tenat sofistiky, proti které se, jak dále ukáži, bude ohrazovat. Církev totiž pravdu vlastnit potřebuje, aby mohla říkat, že vždy říkala, co je zrovna trendy. V devadesátých letech to byla tolerance, dnes zase volání po všech návratech k evropským a křesťanským hodnotám. Proto pravda nemůže existovat objektivně, jinak by za ni nebylo možné prohlašovat co chvíli jinak protichůdné věčné pravdy.
Ten se dal zaplést do diskuse o homosexualitě. Věnuje se tomu už, vlečen jedním trollem, několik let.
Předně chci ocenit, že se do tohoto podniku pouští, tím se liší od většiny svých kolegů, kteří strčili hlavičky do svých písečků a potenciál v chatech i sociálních sítích je zcela míjí. Ale ani on nevykazuje žádnou velkou erudici.
V této diskusi je zcela rozerván: snaží se být loajální ke své církvi, ale to, že se začala dívat na homosexuály a homosexualitu vstřícněji, nežli by se od ní dalo ještě třeba před dvaceti lety očekávat, s tím se též nevyrovnal. Není zlý, není homofob (k užívání těchto nálepek viz →), jen mu to prostě neštymuje s biblí, jak jí rozumí a chce rozumět. Tím se do jisté míry solidarizuje s trollem, který je mu protivný, jenž ho už pár let úspěšně vodí Evangnetem za nos, ale současně se musí proti své církvi postavit. Její rozhodnutí ke vstřícnosti vůči homosexuálům je prý pražské (Morava je dnes sebevědomější, dnes už by si to líbit nedala), bylo vedeno vlivem nekriticky přijímaných autorit ETF UK. Fakultní odborníci prý verše týkající se stejnopohlavní erotiky odvysvětlili, sebrali bibli laikům, a tak podobně. Uznává však, že je k tomu nevedl žádný mrzký záměr, prý jen podlehli humanismu. Účelově se přitom utíká k až marxistickému agnosticismu: "objektivní pravda neexistuje, všichni jsme něčím zaujatí." Tím zcela odmítl jeden z hlavních pilířů jakékoliv vědy, včetně theologie, chce-li ještě patřit do společnosti věd, že je možné pracovat objektivně, vzdor různým zaujetím, i když se k pravdě spíš blížíme, než abychom ji jednou pro vždy odhalili. Upadl tak do tenat sofistiky, proti které se, jak dále ukáži, bude ohrazovat. Církev totiž pravdu vlastnit potřebuje, aby mohla říkat, že vždy říkala, co je zrovna trendy. V devadesátých letech to byla tolerance, dnes zase volání po všech návratech k evropským a křesťanským hodnotám. Proto pravda nemůže existovat objektivně, jinak by za ni nebylo možné prohlašovat co chvíli jinak protichůdné věčné pravdy.
 |
| Odkaz >>> |
Jako pan Polák charakterizuje humanismus jako "lidský výmysl, anthropocentrické učení," pan farář jde dokonce tak daleko, že mu přisuzuje heslo, že "člověk je mírou všech věcí," prozrazuje tím mimoděk, jak evangeličtí theologové fatálně ignorují filosofii.
Západoevropský středověk vrcholí rozpadem křesťanského monopolu na vytváření paradigmatu světa. Předně rozpadem spíš chtěné než faktické jednoty církve nástupem Reformace, ale také zpřesněním metodiky a nástrojů k poznávání světa, jimž už nebylo možné oponovat prostředky scholastiky. Připočítáme-li k tomu vynález knihtisku a profanaci informací, vytvoří se z toho prapodivné, matoucí mračno, ve kterém se církve nemohly včas rozkoukat. Církve mají k prostředkům veřejného myšlení vůbec rozporuplný vztah: knihtisk, stejně jako internet, jsou církevními lidmi sice využívány, ale současně haněny, zdůrazňuje se, že autoritami nekontrolované šíření informací může být nebezpečné. Internet a chaty kazatelé ve svých homiliích rádi prezentují jako nějaký hnojník. Skutečně jsem zažil faráře ČCE, který, ač sám účastník mnoha diskusí, varoval lidi, ať tam nechodí. I když se dnes veřejně bijí představitelé církví za svobodu slova, je cenzura čímsi bytostně spjatým s církví, neboť církve byly vždy nervózní z informací, které nemají pod kontrolou. Vzpomeňme jen, že ne premiér Babiš vymyslel okřídlenou "kampáň", ale již zmíněná ČCE takto reagovala kolem roku 2000 na mediální zprávy o tom, že jeden z jejích duchovních rozkrádá majetek Diakonie téže církve, později i na námitky proti podobě zákona o církevních restitucích a způsobu jeho protlačení sněmovnou. Každá negativní, byť pravdivá, informace o jakékoliv církvi je "kampáň".
Pan Wrana je především úplně vedle, charakterizuje-li evropský, novověký humanismus výrokem "člověk mírou všech věcí". Ten totiž s humanismem nic společného nemá, leda pojem lidství (humanitas). Pochází od právníka a sofisty z 5. století před naším letopočtem Prótágorase z Abdér. Doslovně zní: "Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou". Samozřejmě nelze zpochybnit, že humanisté, opojení řeckou literaturou, kterou na západ Evropy přinesli byzantští, před Osmany prchající, učenci, že se tam našlo i něco sofistiky, ale ta už ve své době byla podrobena kritice. Západoevropský humanismus šel zcela jinou cestou. Přesto tu jedna podobnost je, která však ještě víc usvědčuje pana faráře a učitele z ignorance.
I z úst ne moc chvalně známého Prótágorase totiž zní jako noetický princip. V tom může částečně odpovídat i humanistickým ideálům. Ale pan farář se snaží navodit domněnku, že jde o záležitost zájmů: "pravdivé/správné je to, co vyhovuje člověku," jeho zájmům. To už bychom byli o nějaké století jinde, u Epikura, ještě méně dobropověstného filosofa (i humanista Komenský jej odmítá), lépe řečeno u některých epikurejců, kteří hédonismus svého mistra domýšleli k mravním důsledkům, které sám nechtěl. Theologové ale s oblibou své odpůrce klasifikují jako hédonisty, což jim umožňuje jejich názory mravně shodit bez nutnosti argumentace. Humanismus tak pan farář zpochybnil mravně, ačkoliv jeho myšlenka lidství, humanity, nikdy hédonistická nebyla.
Jestliže pan Polák charakterizuje humanismus jako anthropocentrický, pak má pravdu. Ale postuluje tím nějakou mravně-theologickou nepřístojnost, a tu tady nenacházím. Opět jde o zkratkovitou demagogii, kterou sotva pochopí někdo, kdo v prostředí takto polovičatých argumentů nevyrůstal. Peiorativní pojetí anthropocentrismu totiž z pouhého vědomí, že ke skutečnosti přistupujeme z lidské pozice a jako lidé, vytváří cosi náboženského. Předpokládá totiž opozitum theocentrismus = myšlení, zaměřené na boha/Boha, orientující se na jeho vůli, jakoby to byly nějaké nesmiřitelné antagonismy. Tím pádem pan Polák zpochybňuje humanismus jako lidský výmysl, proti Bibli, kterou tiše chápe jako božský produkt, tudíž hodný nekritického přijímání.
Právě o to tady jde: i když to budou mnozí popírat, ale nakonec jde o kultivování zástupu lidí, kteří se vzdají vlastního rozumu ve prospěch nějaké nadpřirozené autority. Ale kdo je ta autorita? Bůh? Bible? Ale to vždy předpokládá nějakého mluvčího či interpreta, tedy opět člověka. Theocentrismus je zakuklený a záludný anthropocentrismus. Je vždy pokryteckým zbožštěním nějakého lidského zájmu, který předstírá, že je původu nadpřirozeného, nad lidské chápání.
Církevníci odmítají humanismus, protože je optimistický vůči lidskému rozumu, racionalitě. Tím se ale vymyká kontrole autoritou, která se ukrývá za církevním úřadem i Biblí. Racionalita je dnes spolu se sexualitou strašákem v mnohých homíliích, které kárají "svět" za odklon od Boha, či přímo vzpouru proti němu. Jestliže takový humanista, jako byl Jan Amos Komenský, dokáže např. v písni Ó, sešli Ducha svého (Evangelický zpěvník = EZ 373, 3) v roce 1659 za dar rozumu zdravého Bohu poděkovat, pro soudobého textaře písně 689, 2 - Proč se svět marností, bohatstvím honosí je "hloubání" a "rozum" jen marností, do sebe zahleděním člověka: "Kde jsou dnes ... mudrci hloubaví, v rozum zahledění?" Jasně: Bůh je věčný, myslící lidé omylní a smrtelní, takže - ha, ha, ha!
Ale kde je poznání Boha a boží vůle? K hrůze theocentricky věřících je opět v člověku, jako tvoru, který jediný je nadán schopností poznávat.
Ona Jankova kouzelná hůl mi připomíná jiný, poněkud falický, symbol, o němž se píše v bibli: Gn 11, 1-9. Lidstvo stále hledá nějaká zadní vrátka do nebe, jak se spojit snadno a rychle s božským světem a tím se sjednotit. Dokonce i církve, jejichž posláním by mělo být pokorné odkazování nad sebe, sama chce být věží, kolem níž se má lid shromáždit a věřit, že má horkou linku (nebo wi-fi) na nebesa. Bránit jejich individualitě a svobodnému rozvoji. Humanismus nespočívá ve stavění člověka na boží místo, ale pokorné přistání člověka na lidském zadku.
Údajný theocentrik chce rozhlašovat, co je a co není (skutečné/správné) z pozice neomylné interpretace, kterou nelze nijak verifikovat. Rozpor mezi katolicizmem a protestantizmem kdosi charakterizoval tak, že katolíci mají jednoho neomylného papeže, zatímco evangelíci chtějí být všichni neomylní. A ještě horší charakteristika téhož zní, že katolíci mají v Římě papeže z masa a kostí, kdežto evangelíci mrtvého, papírového, ve dvou deskách s nápisem "Bible". Obojí je špatně a odporuje skutečné Reformaci. Udělat z Bible nebeský telefon, znamená udělat z ní modlu, což je celému duchu Bible odporné.
Ale lidé, odkazující na Bibli, se často zaštiťují údajnou verifikovatelností svých výroků: "Bible jasně říká ...". Vždycky jasně říká to, co si chce mluvčí myslet. Ukážete-li mu, že ani z Bible nic takového "jasně" nevyplývá, nakonec zjistíte, že jí nerozumíte, protože nemáte "ducha" - nadpřirozeného interpreta, který jí nakonec ony neverifikovatelné významy dává. Jiným problémem je, proč by měl člověk brát nekriticky co je v Bibli, i kdyby to tam bylo "jasné"? A myslím i na věřícího člověka. Má přestat myslet?
Humanismus vlastně vrací všechna bloudění člověka po nebesích tam, kam patří. Hříchem v bibli je, chce-li člověk být víc, než člověkem. V novém zákoně sledujeme jasně :-) opačný pohyb: zejména Janovo evangelium, čteme-li jej pozorně, je obrovskou mystikou navráceného lidství člověku. Většina dnešních křesťanů vidí stále spasení v tom, kdo si to za nás a proč po smrti odskáče. Ale to není spása v novozákonním smyslu. Zatím co v bibli i historii se snaží lidé být víc než lidmi, v novém zákoně se Bůh sám stává člověkem, aby nás naučil lidství. Hledat v lidství, humanitě, své poslání a uspokojení. Ne v nadčlověku, nýbrž v člověku. Na Ježíšově lidství máme rozpoznat, že právě lidství se nám nedostává. To je ten hřích.
Humanisté tohle pochopili. Bylo úplně jedno, z které denominace, bylo to prohlédnutí nadkonfesijní, dokonce použitelné i mimo křesťanské millieu, i když zde, a nutně zde k němu došlo. Uvědomili si, že lidství, se vším, co k němu patří, tedy včetně omezených, ale přesto daných rozumových a poznávacích schopností, patří k největším božím darům. Vždyť i Bůh se dovolává našeho rozumu (např. Ž 32, 9). Humanisté objevili člověka v sobě i za biblí nebo jinými autoritami. Nebyla to vzpoura proti Bohu, ale poctivost vůči sobě i Bohu, když nemohli z fleku uznat, co jim někdo předkládá autoritativně k věření, byť se to příčí rozumu. Víra ovšem není lehkověrností. Humanisté poznali lidství, jako úkol, který nám dal Bůh sám - být lidmi, zlidšťovat sebe i svět kolem nás, objevovat člověka v bližním, trpícím, či dokonce v nepříteli. Bible je svědectvím o tom, jak k lidem mluvil Bůh, ale mluvil k nim jako k lidem, prostředky jejich doby a v jejich situaci, oni tak jeho slovo vyjadřovali, svými prostředky a pro svoji dobu. Ale to je nekončící proces, který se nedá do knižní vazby uvěznit.
Církve jsou však k této stránce humanismu slepé a hluché. I za komunismu si mnozí s tímto antiklerikálním režimem rozuměli v pohrdání humanismem, jako nějakou naivní ideologií ekonomicky dobře zajištěných vrstev společnosti. Je to asi důvod, proč mají církve fatální afinitu ke všem autoritativním režimům. Kolaborovaly s nacismem i komunismem, mnozí se dali svést fašismem a jinými korporátními ideologiemi, protože svobodomyslný humanismus na ně působil jako zdroj nezdravého chaosu a sebeprosazování lidí, zatímco korporátní ideologie nabízely řád. Ale byl to lidský řád.
Humanismus je poctivý. Theocentrismus je ve skutečnosti nejstarším vynálezem satanovým, protože staví na boží piedestal člověka, který vyvolává dojem, že je božím mluvčím. Není božský, ale je nelidský. To je jeho satanské pokušení, že mate lidi, kteří se domnívají, že skrze nekriticky přijímanou autoritu přijímají Boha samotného. Výkonem víry se pak zdá být schopnost potlačení vlastního myšlení. Zejména evangelíci to budou popírat, ale nejsilnějším argumentem ve sporech mezi evangelíky vždy bylo: "o tom už učenější a zbožnější lidé řekli své, takže vůbec nemá nad tím cenu přemýšlet." Neuznat takový výrok je pak vnímáno jako pýcha rozumu a nedostatek pokory. A tím bohužel táhnou lidi, kteří ve víře hledají osvobození od vlastní povinnosti užívat rozum a zodpovědně za své životy rozhodovat. Stačí přece jen poslouchat, co se mi řekne.
Jestli pan Polák tedy tvrdí, že chybou humanistů bylo, že si z Bible nevzali víc než lásku, měl by si to vyřídit s jiným anthropocentrikem, ve kterého údajně věří, s jistým Ježíšem z Nazaretu, který v jedné velmi theocentrické otázce neváhá vyslovit: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). A mohli bychom pokračovat: nějaký Pavel lásku prohlásí za naplnění Zákona a Jan dokonce za Boha samotného. Lidé, kteří se ve jménu božím vyjadřují proti humanismu a zákonu svobody a lásky, by si měli ujasnit, jestli ještě věří tomu, co jim nabízí Ježíš?
Západoevropský středověk vrcholí rozpadem křesťanského monopolu na vytváření paradigmatu světa. Předně rozpadem spíš chtěné než faktické jednoty církve nástupem Reformace, ale také zpřesněním metodiky a nástrojů k poznávání světa, jimž už nebylo možné oponovat prostředky scholastiky. Připočítáme-li k tomu vynález knihtisku a profanaci informací, vytvoří se z toho prapodivné, matoucí mračno, ve kterém se církve nemohly včas rozkoukat. Církve mají k prostředkům veřejného myšlení vůbec rozporuplný vztah: knihtisk, stejně jako internet, jsou církevními lidmi sice využívány, ale současně haněny, zdůrazňuje se, že autoritami nekontrolované šíření informací může být nebezpečné. Internet a chaty kazatelé ve svých homiliích rádi prezentují jako nějaký hnojník. Skutečně jsem zažil faráře ČCE, který, ač sám účastník mnoha diskusí, varoval lidi, ať tam nechodí. I když se dnes veřejně bijí představitelé církví za svobodu slova, je cenzura čímsi bytostně spjatým s církví, neboť církve byly vždy nervózní z informací, které nemají pod kontrolou. Vzpomeňme jen, že ne premiér Babiš vymyslel okřídlenou "kampáň", ale již zmíněná ČCE takto reagovala kolem roku 2000 na mediální zprávy o tom, že jeden z jejích duchovních rozkrádá majetek Diakonie téže církve, později i na námitky proti podobě zákona o církevních restitucích a způsobu jeho protlačení sněmovnou. Každá negativní, byť pravdivá, informace o jakékoliv církvi je "kampáň".
Pan Wrana je především úplně vedle, charakterizuje-li evropský, novověký humanismus výrokem "člověk mírou všech věcí". Ten totiž s humanismem nic společného nemá, leda pojem lidství (humanitas). Pochází od právníka a sofisty z 5. století před naším letopočtem Prótágorase z Abdér. Doslovně zní: "Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou". Samozřejmě nelze zpochybnit, že humanisté, opojení řeckou literaturou, kterou na západ Evropy přinesli byzantští, před Osmany prchající, učenci, že se tam našlo i něco sofistiky, ale ta už ve své době byla podrobena kritice. Západoevropský humanismus šel zcela jinou cestou. Přesto tu jedna podobnost je, která však ještě víc usvědčuje pana faráře a učitele z ignorance.
I z úst ne moc chvalně známého Prótágorase totiž zní jako noetický princip. V tom může částečně odpovídat i humanistickým ideálům. Ale pan farář se snaží navodit domněnku, že jde o záležitost zájmů: "pravdivé/správné je to, co vyhovuje člověku," jeho zájmům. To už bychom byli o nějaké století jinde, u Epikura, ještě méně dobropověstného filosofa (i humanista Komenský jej odmítá), lépe řečeno u některých epikurejců, kteří hédonismus svého mistra domýšleli k mravním důsledkům, které sám nechtěl. Theologové ale s oblibou své odpůrce klasifikují jako hédonisty, což jim umožňuje jejich názory mravně shodit bez nutnosti argumentace. Humanismus tak pan farář zpochybnil mravně, ačkoliv jeho myšlenka lidství, humanity, nikdy hédonistická nebyla.
Jestliže pan Polák charakterizuje humanismus jako anthropocentrický, pak má pravdu. Ale postuluje tím nějakou mravně-theologickou nepřístojnost, a tu tady nenacházím. Opět jde o zkratkovitou demagogii, kterou sotva pochopí někdo, kdo v prostředí takto polovičatých argumentů nevyrůstal. Peiorativní pojetí anthropocentrismu totiž z pouhého vědomí, že ke skutečnosti přistupujeme z lidské pozice a jako lidé, vytváří cosi náboženského. Předpokládá totiž opozitum theocentrismus = myšlení, zaměřené na boha/Boha, orientující se na jeho vůli, jakoby to byly nějaké nesmiřitelné antagonismy. Tím pádem pan Polák zpochybňuje humanismus jako lidský výmysl, proti Bibli, kterou tiše chápe jako božský produkt, tudíž hodný nekritického přijímání.
Právě o to tady jde: i když to budou mnozí popírat, ale nakonec jde o kultivování zástupu lidí, kteří se vzdají vlastního rozumu ve prospěch nějaké nadpřirozené autority. Ale kdo je ta autorita? Bůh? Bible? Ale to vždy předpokládá nějakého mluvčího či interpreta, tedy opět člověka. Theocentrismus je zakuklený a záludný anthropocentrismus. Je vždy pokryteckým zbožštěním nějakého lidského zájmu, který předstírá, že je původu nadpřirozeného, nad lidské chápání.
Církevníci odmítají humanismus, protože je optimistický vůči lidskému rozumu, racionalitě. Tím se ale vymyká kontrole autoritou, která se ukrývá za církevním úřadem i Biblí. Racionalita je dnes spolu se sexualitou strašákem v mnohých homíliích, které kárají "svět" za odklon od Boha, či přímo vzpouru proti němu. Jestliže takový humanista, jako byl Jan Amos Komenský, dokáže např. v písni Ó, sešli Ducha svého (Evangelický zpěvník = EZ 373, 3) v roce 1659 za dar rozumu zdravého Bohu poděkovat, pro soudobého textaře písně 689, 2 - Proč se svět marností, bohatstvím honosí je "hloubání" a "rozum" jen marností, do sebe zahleděním člověka: "Kde jsou dnes ... mudrci hloubaví, v rozum zahledění?" Jasně: Bůh je věčný, myslící lidé omylní a smrtelní, takže - ha, ha, ha!
Ale kde je poznání Boha a boží vůle? K hrůze theocentricky věřících je opět v člověku, jako tvoru, který jediný je nadán schopností poznávat.
Ona Jankova kouzelná hůl mi připomíná jiný, poněkud falický, symbol, o němž se píše v bibli: Gn 11, 1-9. Lidstvo stále hledá nějaká zadní vrátka do nebe, jak se spojit snadno a rychle s božským světem a tím se sjednotit. Dokonce i církve, jejichž posláním by mělo být pokorné odkazování nad sebe, sama chce být věží, kolem níž se má lid shromáždit a věřit, že má horkou linku (nebo wi-fi) na nebesa. Bránit jejich individualitě a svobodnému rozvoji. Humanismus nespočívá ve stavění člověka na boží místo, ale pokorné přistání člověka na lidském zadku.
Údajný theocentrik chce rozhlašovat, co je a co není (skutečné/správné) z pozice neomylné interpretace, kterou nelze nijak verifikovat. Rozpor mezi katolicizmem a protestantizmem kdosi charakterizoval tak, že katolíci mají jednoho neomylného papeže, zatímco evangelíci chtějí být všichni neomylní. A ještě horší charakteristika téhož zní, že katolíci mají v Římě papeže z masa a kostí, kdežto evangelíci mrtvého, papírového, ve dvou deskách s nápisem "Bible". Obojí je špatně a odporuje skutečné Reformaci. Udělat z Bible nebeský telefon, znamená udělat z ní modlu, což je celému duchu Bible odporné.
Ale lidé, odkazující na Bibli, se často zaštiťují údajnou verifikovatelností svých výroků: "Bible jasně říká ...". Vždycky jasně říká to, co si chce mluvčí myslet. Ukážete-li mu, že ani z Bible nic takového "jasně" nevyplývá, nakonec zjistíte, že jí nerozumíte, protože nemáte "ducha" - nadpřirozeného interpreta, který jí nakonec ony neverifikovatelné významy dává. Jiným problémem je, proč by měl člověk brát nekriticky co je v Bibli, i kdyby to tam bylo "jasné"? A myslím i na věřícího člověka. Má přestat myslet?
Humanismus vlastně vrací všechna bloudění člověka po nebesích tam, kam patří. Hříchem v bibli je, chce-li člověk být víc, než člověkem. V novém zákoně sledujeme jasně :-) opačný pohyb: zejména Janovo evangelium, čteme-li jej pozorně, je obrovskou mystikou navráceného lidství člověku. Většina dnešních křesťanů vidí stále spasení v tom, kdo si to za nás a proč po smrti odskáče. Ale to není spása v novozákonním smyslu. Zatím co v bibli i historii se snaží lidé být víc než lidmi, v novém zákoně se Bůh sám stává člověkem, aby nás naučil lidství. Hledat v lidství, humanitě, své poslání a uspokojení. Ne v nadčlověku, nýbrž v člověku. Na Ježíšově lidství máme rozpoznat, že právě lidství se nám nedostává. To je ten hřích.
Humanisté tohle pochopili. Bylo úplně jedno, z které denominace, bylo to prohlédnutí nadkonfesijní, dokonce použitelné i mimo křesťanské millieu, i když zde, a nutně zde k němu došlo. Uvědomili si, že lidství, se vším, co k němu patří, tedy včetně omezených, ale přesto daných rozumových a poznávacích schopností, patří k největším božím darům. Vždyť i Bůh se dovolává našeho rozumu (např. Ž 32, 9). Humanisté objevili člověka v sobě i za biblí nebo jinými autoritami. Nebyla to vzpoura proti Bohu, ale poctivost vůči sobě i Bohu, když nemohli z fleku uznat, co jim někdo předkládá autoritativně k věření, byť se to příčí rozumu. Víra ovšem není lehkověrností. Humanisté poznali lidství, jako úkol, který nám dal Bůh sám - být lidmi, zlidšťovat sebe i svět kolem nás, objevovat člověka v bližním, trpícím, či dokonce v nepříteli. Bible je svědectvím o tom, jak k lidem mluvil Bůh, ale mluvil k nim jako k lidem, prostředky jejich doby a v jejich situaci, oni tak jeho slovo vyjadřovali, svými prostředky a pro svoji dobu. Ale to je nekončící proces, který se nedá do knižní vazby uvěznit.
Církve jsou však k této stránce humanismu slepé a hluché. I za komunismu si mnozí s tímto antiklerikálním režimem rozuměli v pohrdání humanismem, jako nějakou naivní ideologií ekonomicky dobře zajištěných vrstev společnosti. Je to asi důvod, proč mají církve fatální afinitu ke všem autoritativním režimům. Kolaborovaly s nacismem i komunismem, mnozí se dali svést fašismem a jinými korporátními ideologiemi, protože svobodomyslný humanismus na ně působil jako zdroj nezdravého chaosu a sebeprosazování lidí, zatímco korporátní ideologie nabízely řád. Ale byl to lidský řád.
Humanismus je poctivý. Theocentrismus je ve skutečnosti nejstarším vynálezem satanovým, protože staví na boží piedestal člověka, který vyvolává dojem, že je božím mluvčím. Není božský, ale je nelidský. To je jeho satanské pokušení, že mate lidi, kteří se domnívají, že skrze nekriticky přijímanou autoritu přijímají Boha samotného. Výkonem víry se pak zdá být schopnost potlačení vlastního myšlení. Zejména evangelíci to budou popírat, ale nejsilnějším argumentem ve sporech mezi evangelíky vždy bylo: "o tom už učenější a zbožnější lidé řekli své, takže vůbec nemá nad tím cenu přemýšlet." Neuznat takový výrok je pak vnímáno jako pýcha rozumu a nedostatek pokory. A tím bohužel táhnou lidi, kteří ve víře hledají osvobození od vlastní povinnosti užívat rozum a zodpovědně za své životy rozhodovat. Stačí přece jen poslouchat, co se mi řekne.
Jestli pan Polák tedy tvrdí, že chybou humanistů bylo, že si z Bible nevzali víc než lásku, měl by si to vyřídit s jiným anthropocentrikem, ve kterého údajně věří, s jistým Ježíšem z Nazaretu, který v jedné velmi theocentrické otázce neváhá vyslovit: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). A mohli bychom pokračovat: nějaký Pavel lásku prohlásí za naplnění Zákona a Jan dokonce za Boha samotného. Lidé, kteří se ve jménu božím vyjadřují proti humanismu a zákonu svobody a lásky, by si měli ujasnit, jestli ještě věří tomu, co jim nabízí Ježíš?
P.S.
Protože sleduji dále vývoj křesťanského diskursu i historii komunikace církví o humanismu, musím doplnit ještě pár detailů: humanismus nezaútočil, jak si to křesťané různých konfesí rády vysvětlují, na Boha tím, že se začal zabývat člověkem. Ale samozřejmě rozkotal vírou v rovnost lidí dosud fungující systém, který kladl důraz na nerovnosti dané společenským stavem. V něm mělo svoje místo, a ne špatné, rovněž duchovenstvo. Církev cítila, že ztrácí půdu pod nohama a nastupující racionalitou je i obírána o svůj monopol na vytváření paradigmatu světa a jeho výklad. Protože už k tomu neměla co říct, přestali se jí lidé ptát. A tak se brzy objevily představy nějakého spiknutí: nejčastěji tzv. žido-zednářské, (později i žido-bolševické), které se staly velmi populárními i mimo církevní kontext. Dnes jsou známé hlavně z tzv. Protokolů mudrců ze Siona. Tvrdí, že humanismus je výtvorem nějakého spiknutí, které má pomoct jisté skupině ke světovládě tím, že se rozkotají dosud nezpochybnitelné hodnoty.
Dnes tyto výrazy používají jen vyložení extrémisté, ačkoliv jsem články o spiknutí Zednářů, kteří diktují zákonodárným sborům všech zemí vytvářet zákony zrovnoprávňující třeba homosexuály (dřív třeba i rasy, nebo rehabilitaci Židů v křesťanských kulturách, náboženskou toleranci), našel i v katolickém časopise s licoměrným názvem Světlo! Většinou si to ale vývojem světa poplašené kruhy "seriózních" církví takto pojmenovat nedovolí, takže se objevilo nové spiknutí: spiknutí progresivistů, neomarxistů či liberálů, nebo ještě víc dnes zaznívají úvahy o spiknutí elit, které si prostřednictvím tlaku na společenské změny (rovnost pohlaví, odpovědné nakládání s životním prostředím ...) chtějí prý uchovávat svá navyklá privilegia (?). Princip je ale stále stejný: humanismus je dílem spiklenců, kteří z podnětu nějakého satana berou církvi její oblíbené hračky a chtějí svět uvrhnout do zkázy. Jde o stále stejné koncepty, jen místo Židů a zednářů nastupují jiné proměnné. V ČCE, kterou jsem opustil, byli rafinovanější: tam se všichni bojí spiknutí nějakých nepojmenovaných "tamtěch".
P.s. 10. 6. 2023:
Zaznamenal jsem další demagogický trik některých taky křesťanů, jak znevěrohodnit homanismus: prohlašují, že nacismus a komunismus jsou vrcholem humanismu. Humanismus prý logicky končí v těchto ideologiích. Záminkou k tomu je, že i ony chtěly vylepšovat člověka. Trochu jim uniklo, že tyto ideologie humanismus odmítaly. Humanismus s těmito ideologiemi nic společného nemá. Jejich snaha o zlidštění těmto ideologiím naprosto odporuje.
