Charakteristika osob s Aspergerovým syndromem

„Když se setkáte s jedním autistou, setkali jste se s jedním autistou.“

(http://mujautismus.cz/2019/04/proc-autiste-trepou-rukama/)

Jakub Dvořák, seminární práce PSYCHOP, 28. 5. 2019

Jako téma své práce jsem si vybral právě charakteristiku nositelů výše zmíněného syndromu, protože jsem o tomto jevu jednak hodně četl, s jeho diagnostikovanými a možná i nediagnostikovanými nositeli se i osobně setkal. Hlavně však jde stále o značně otevřený problém, protože jde o syndrom, tedy souběh různých příčin a projevů, tudíž těžko zmapovatelný jev. Navíc velmi mladý, takže málo prozkoumaný, mnohými odborníky dokonce neuznaný, ostatní se na jeho charakteristikách nemohou shodnout, je těžké odlišit jej od jiných postižení. Do debaty však začínají čím dál více promlouvat sami nositelé tohoto syndromu[1], nezřídka současně odborníci na danou problematiku (např. Christine Peißmann[2]), jejich rodiče, učitelé či vychovatelé[3] a další.

Téma se od Levinsonova filmu Rain Man (1988) stalo populárním i na veřejnosti, vznikly spousty dalších filmů[4], seriálů nebo knih[5], které pomohly zpopularizovat téma poruch autistického spektra (dále PAS) a Aspergerova syndromu (dále AS) na veřejnosti. Zároveň ovšem pomohly z pochopitelné neznalosti vytvořit i zafixovat mnohé falešné stereotypy. Zejména osobní svědectví vyvolala mimořádná očekávání, neboť nositelé AS, jimž se podařilo překonat komunikační bariéru, byli nutně vysokofunkční, tedy i nadprůměrně inteligentní, což ale neplatí o všech nositelích AS. Opačný vliv měla diagnostika AS u pachatele[6] teroristických útoků v Oslo a masové vraždy na ostrově Utøya v roce 2011. AS bývá zpětně sledován u osobností z minulosti, zejména u géniů, jako byl Albert Einstein, ale i problematických osobností současnosti, jako u Vladimira Putina. U aspergeriků bývá vynášen i zatracován zonální zájem – obsedantní, soustředěné sledování nějakého detailu, které slibuje, že jeho nositel bude v běžném životě nepraktický, ale v určité disciplíně může dosáhnout mimořádných výsledků. Někdy se tomu říká savantské schopnosti[7]. Ty se ale neprojevují vždy a u všech. Naopak jiní jsou přesvědčeni, že každý, kdo na poli vědy a umění dosáhl nějakého úspěchu, musel být alespoň z části nositelem AS. To posílil stereotyp potrhlého vědce a učence.

Podrobně popisuje dějiny objevu a výzkumu PAS Kateřina Thorová[8], proto se jimi nechci zbytečně zabývat v této práci. Jen zmíním pár bodů, které jsou zdrojem výše zmíněných nejasností.

Především jde o objev autismu vůbec. První zmínku o něm učinil v roce 1911 E. Bleuer, jako o symptomu schizofrenie. Dodnes bývají osoby s PAS nesprávně diagnostikovány, jako schizofrenici[9], což je součást zmatků kolem PAS. Autismus, jak mu rozumíme dnes, popsal teprve roku 1943 americký psychiatr Leo Kanner. Všiml si dětí jakoby zakletých do svého vnitřního světa[10]. U nich předpokládal sníženou inteligenci. Už o rok později si všiml ve své habilitační práci Hans Asperger autistických psychopatů, jedinců s běžnou i nadprůměrnou inteligencí, kteří vykazují znaky Kannerova autismu. Ti se lišili ne jen vyšší inteligencí, ale i neobvyklými zájmy a také tím, že vývoj jejich řeči nebyl jako u Kannerových autistů opožděn.

Kannerův raný autismus byl okamžitě předmětem studií a bádání, zatímco Aspergerovi autističtí psychopati upadli do 80. let minulého století v zapomnění. Teprve v roce 1992 jej WHO uznala za samostatnou diagnózu v klasifikačním systému ICD-10 s označením F84.5. Pro záporné konotace slova psychopat se ujalo označení Aspergerův syndrom (AS). Charakteristická pro nositele AS je sociální neohrabanost, vyplývající z neporozumění běžným sociálním kódům. Autorka knih o AS, sama nositelka této diagnózy, Liane Holliday Willey se charakterizuje jako „hranatý kolík, který se snaží vecpat do kulaté dírky společnosti“[11]. Na své okolí může tedy působit ne jen jako nositel všemožných psychóz, ale nezřídka mu bývají přisuzovány morální nedostatky, nebo snížená inteligence. AS ale může být diagnostikován jen u osob s průměrným a vyšším IQ, tedy 90 a výše.

Jinou kapitolou je původní předpoklad odborníků, že jde výhradně o mužskou záležitost, nebo převážně – tedy v poměru 1 žena na 8 mužů. To zpochybňuje právě Rudy Simone v díle Aspergerka[12], v originálu „Aspergirls“. Podle ní jsou jen projevy AS u mužů nápadnější, než u žen. Osobně jsem se jako učitel setkal především se žačkami s AS.

Josef Schovanec, Francouz s českými kořeny, kterému byl AS diagnostikován teprve v 19 letech, tedy v roce 2000, a to po sérii nesprávných, často dost bizarních, diagnóz, tvrdí, že tou dobou bylo ve Francii jen pár psychiatrů, kteří o PAS něco věděli[13]! Popravdě, přečteme-li si definici AS u různých autorů[14], nelze se zbavit dojmu jistého tápání. K tomu je třeba AS odlišit od jiných diagnóz s podobnými projevy, jako je ona schizofrenie, nebo obsedantní jednání, úzkosti a deprese, nebo od vysokofunkčního autismu, který je pro některé autory totožný s AS, pro jiné zásadně odlišný. Také je třeba vyloučit smyslová postižení.

Předmětem sporů byla etiologie AS a PAS vůbec: jde o důsledek výchovy, společnosti, nebo o organický a genetický původ? Poslední verze dnes dominuje, neboť moderní technologie umožňující sledovat aktivity mozkových center, odhalily dysfunkce v oblasti amygdaly i špatnou koordinaci mozkových center. V již zmíněném filmu Rain Man byl ovšem příčinou postižení špatný otec, také Larsův otec se choval k synovi odmítavě. Fakticky, jako syndrom, však nemá AS jedinou příčinu a jde o pervazivní, tedy všepronikající, poruchu. Předpoklad viny na straně rodičů, vycházející z psychoanalýzy, u veřejnosti rodičům dětí s PAS velmi ublížil[15].

Základní poučka zní, že je to porucha sociální interakce, porucha v oblasti verbální a nonverbální komunikace a omezené, stereotypní zájmy. Charakteristická je omezená mimika a chudá fantazie. Ale právě tyto charakteristiky bývají dnes v dílech samotných nositelů AS zpochybňovány.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že není člověk jako člověk, tudíž ani nositel AS jako nositel AS. Jako syndrom je AS vícesložkový a jeho jednotlivé složky se nemanifestují vždy ve stejné míře. Nepomůže ani dělení AS na nízkofunkční (IQ v pásmu normálu), vysokofunkční (IQ v nadprůměru) a nespecifický (částečný či nezařaditelný). Ve všech těchto kategoriích jde především o osobnost nositele AS, její lidskou jedinečnost, která by se neměla za diagnózou ztrácet, nebo s ní být ztotožňována.

AS spočívá do značné míry v nekompatibilitě myšlení v oblasti společenského kódování: člověk s „normálním myšlením“ rozumí těmto kódům jaksi intuitivně – tedy ví, co se má v určitých situacích říkat, jak se má tvářit, jak reagovat, jak plnit sociální očekávání. Přes vysokou inteligenci se musí nositel AS těmto kódům učit, nejsou pro něj srozumitelné. Nízkofunkční nositelé AS proto často reagují agresivitou, mylně považovanou za jejich vlastnost, vysokofunkční naopak vyvíjejí netradiční strategie, jak svůj handicap překonat. I přesto působí na své okolí neohrabaně. Co mi chybí, je snaha o porozumění z druhé strany, tedy od těch „normálních“.

Rudy Simone se ptá, proč na AS nahlížet jen jako na nedostatek? AS je především součástí osobnosti svých nositelů (ona mluví ovšem hlavně o nositelkách), něco bere, ale otvírá i jiné možnosti, především nové, laterální, pohledy na známé skutečnosti. Specifické, zonální či obsedantní zájmy nositelů AS mohou působit patologicky. Musí však člověk odpovídat tabulkám? Není sice normální, dokáže-li se šestnáctileté děvče do omrzení zabývat historií leteckých motorů vyrobených v letech 1940-1945, ale nemůže právě z tohoto jejího zájmu společnost i něco vytěžit? Rudy Simone nezpochybňuje, že je třeba nositelům AS rozšiřovat obzory proti tak typickému ulpívání na detailech bez vztahu k celku. Ale rozhodně radí svým aspergirls, aby si nedaly své zájmy brát. Tím směrem by se asi měla ubírat i pedagogika při práci s těmito osobami – ne jen, jak je socializovat, ale především, jak rozvíjet jejich potenciál a jak jej do společnosti adaptovat či asimilovat?

Základním problémem je odlišné myšlení, logika a způsob hodnocení. Následkem toho má nositel AS problémy se sociálními kontakty. Nerozumí řeči těla, proto ji sám neužívá, reaguje na ni neočekávaně. Domnělá absence emocionality je též důsledkem toho, že jeho emocionalita funguje jinak. Následkem toho se v běžné společnosti ocitá jakoby v cizině, ačkoliv je krajan a nejeví známky postižení. Proto jsou reakce okolí odmítavé i obranné. Aspergerik se proto často uzavírá do sebe, což problém zhoršuje. Pokud k tomu mají, jako třeba Josef Schovanec, předpoklady, uchylují se někteří nositelé AS k předstírání, že jsou cizinci. Protože oni mají na rozdíl od autistů vůli komunikovat, vymýšlejí různé strategie, které ovšem na okolí působí podivně.  Je charakteristické, že stránky www.mujautismus.cz, jsou zcela v rukou nositelů AS, ne autistů, protože ti nejeví o komunikaci zájem. Prostředí elektronické komunikace osobám s PAS vyhovuje lépe než kontakt osobní.

Jako cizinec ve vlastní domovině se tedy nositel AS musí normálním, intuitivním interakcím učit. Proto je vržen do zdánlivého chaosu, ve kterém si musí dělat pořádek, jako Bůh v počátečním chaosu v Gn 1. Vnášet systém do toho, co jemu smysl nedává. Naproti tomu on vidí systém tam, kde jej nevidí většinová společnost. Proto se může jevit jako pomatený, čemuž se snaží uniknout křečovitým lpěním na poučkách, které si o té normální společnosti vytvořil. Někdy až tak, že je vyžaduje od druhých. Proto se zdá, že nechápe jemné rozdíly, neví, že vedle pravdy a lži je také domněnka, omyl, přesvědčení …. Fakticky každodenní pohyb v cizím prostředí neúměrně zatěžuje jeho myšlenkovou kapacitu, proto se s ním nejlépe vyrovnávají vysokofunkční nositelé AS, kteří mají také nejlepší prognózu v budoucí socializaci.

To se dotýká i údajně omezené fantazie aspergeriků, kterou zpochybňuje sama umělkyně s AS Rudy Simone[16]. Podle stereotypu o AS se tito zabývají jen věcmi, jako jsou seznamy, řády, matematika, fyzika, astronomie, biologie – vším, co je exaktní. Předně se mohou tyto ulpívavé zájmy během života měnit, ale to samo neznamená absenci smyslu pro umění, estetiku, filosofii a jiné vědy, vyžadující víc představivosti. Naopak, nositel AS musí vyvinout hodně představivosti k překonávání komunikačních bariér, čímž se do značné míry vyčerpává. Ale jde také o to, že jeho fantazie opět narážejí na nepochopení, působí bláznivě i úchylně, proto se s nimi přestane svěřovat. Podle Rudy Simone, je pro nositele AS, zahnané do vnitřního Ghetta, naopak charakteristický bohatý vnitřní život. Navenek ale manifestují zálibu ve všem, co má řád, včetně svých soukromých rituálků (často zmiňované je třepání rukama), lpění na významech pojmů, nezřídka soukromých, které jim dávají v cizím prostředí alespoň nějaký pocit jistoty. Cokoliv ji narušuje, vnímají s nedůvěrou, třeba i jako nepřátelství. Proto nemají rádi vtípky, dvojsmysly, nepoznají, kdy si z nich děláte legraci v dobrém, nebo kdy na ně útočíte.

Cílem edukace nositelů AS by tedy neměla být jejich normalizace. Je třeba vyjít z podmínek, které mají. Pomoct jim překonávat sociální problémy v komunikaci, v hledání kamarádů, partnerů, vzdělání a uplatnění – to jsou pole, na nichž jsou handicapováni. Ale vlastně toho od nás nepotřebují mnoho – jen vstřícnost, porozumění a toleranci. Totéž bychom měli očekávat i od nich a pomáhat jim k tomu. Složité je zde uplatnit ideje integrace a inkluze. Snaží se o to např. Miroslav Vosmik a Lucie Bělohlávková[17]. Naproti tomu zde hojně zmiňovaná Rudy Simone by za pokrok, v jehož naplnění doufá, považovala zřízení speciálních škol pro nositele AS, dokonce pohlavně rozdělené.

Téma je otevřené, charakteristiky nositelů AS nejsou zatím tedy úplně jasné. Promlouvají do nich už i sami takto charakterizovaní. Jejich hlas je samozřejmě značně zaujatý, moudří odborníci by jej měli brát ale velmi vážně.

Seznam citovaných prací

Autor	Název	ISBN
Thorová Kateřina	Poruchy autistického spektra	978-80-7367-091-7
Vosmik Miroslav, Bělohlávková Lucie	Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole	978-80-7367-687-2
Simone Rudy	Aspergerka	978-80-262-1395-6
Preißmann Christine	Život s Aspergerovým syndromem	978-80-7367-688-9
Schovanec Josef	O kolečko míň	978-80-7432-497-0
Axel Brauns	Pestrostíni a netopýři	978-80-7367-832-6
Mark Haddon	Podivný případ se psem	978-80-7203-541-0

Autor	Článek	URL
Koukolík František	Autismus: Vše, co jste chtěli vědět a báli se zeptat	https://vtm.zive.cz/clanky/autismus-vse-co-jste-chteli-vedet-a-bali-se-zeptat/sc-870-a-186917/default.aspx
Drtinová Daniela	Matka autisty: Stát nenabízí nic. Terapie stojí 22 tisíc měsíčně, ale děláme pokroky	https://video.aktualne.cz/dvtv/matka-autisty-stat-nenabizi-nic-terapie-stoji-22-tisic-mesic/r~9156627e67bc11e9ae850cc47ab5f122/?redirected=1558274100&fbclid=IwAR2rfttDrNJE9tbkRAq_-nnPMh7oIe9rVXNNaFRE-xXC7FwHUmy24w20Z-8
		http://mujautismus.cz/
Sparrow Max	Proč autisté třepou rukama?	http://mujautismus.cz/2019/04/proc-autiste-trepou-rukama/

---

[1] Axel Brauns, Pestrostíni a netopýři, ISBN 978-80-7367-832-6; Josef Schovanec, O kolečko míň, ISBN 978-80-7432-497-0; Denise Linke, Dost dobře nenormální, ISBN 978-80-88290-17-9; Rudy Simone, Aspergerka, ISBN 978-80-262-1395-6.

[2] Christine Peißmann, Život s Aspergerovým syndromem, ISBN 978-80-7367-688-9.

[3] Ludmila Janáková, Sama bych se v nebi bála, 978-80-7387-538-1; Torey Haydenová – veškeré dílo; a další

[4] Např. Craig Gillespie, Lars a jeho vážná známost, 2007.

[5] Zejména v roce 2003 Whitbreadovou cenou oceněná kniha Marka Haddona Podivný případ se psem, ISBN 978-80-7203-541-0.

[6] Jméno záměrně neuvádím.

[7] Rudy Simone, pozn. 1.

[8] Poruchy autistického spektra, ISBN 978-80-7367-091-7, stry. 34nn.

[9] Josef Schovanec, pozn. 1.

[10] Christine Preißmann, pozn. 2.

[11] Rudy Simone, pozn. 1.

[12] Pozn. 1.

[13] Josef Schovanec, tamtéž.

[14] Srv. Thorová, pozn. 8, Tab. 4.4, str. 187, kde jsou srovnána dvě diagnostická kritéria z roku 1989.

[15] Thorová (pozn. 8) hovoří o psychoanalýze jako o „černém období“.

[16] Pozn. 1.

[17] Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole, ISBN 978-80-7367-687-2.

Jaromil Jireš: Neúplné zatmění

Normalizační film ze života zrakově postižených dětí

Jakub Dvořák | UVEDSPP | 10. 12. 2018

O filmu:

Film natočil roku 1981 režisér Jaromil Jireš podle scénáře Daniely Fisherové. Hlavní dětskou roli zahrála Lucie Pátíková, tehdy žákyně jazykové školy. Většinu dětských rolí zahrály přímo děti ze Školy pro děti se zbytky zraku na Malé Straně v Praze, ve Šporkově ulici, kde bylo také nasnímáno nejvíc obrazů, dokonce i přímo v internátu, v pokojích těchto dětí.

Film byl ve své době unikátní svým syžetem, ale i tím, že se v něm objevily opravdu zrakově postižené děti ve svém soukromí, ačkoliv socialistický stát se jejich existenci snažil popírat. To se podepsalo na mnoha cenzurních zásazích, které konečnou podobu filmu ovlivnily. Jaromil Jireš dokonce zamýšlel svěřit hlavní roli jednomu z dětí tzv. „Šporkárny“, kandidátkami byla dvě děvčata na obrázku vlevo, totalitní dohled však trval na Lucii Pátíkové. Důvody sděleny nebyly. Podrobně v úvaze níže.

• Námět:   Daniela Fisherová
• Režie:        Jaromil Jireš
• Kamera:   Emil Sirotek
• Hudba:    Zdeněk Pololáník
• Rok natočení/uvedení: 1981/1982
• ČSFD:    http://csfilm.cz/filmy/neuplne-zatmeni/2017-07-26-14-00-00
• URL:        https://www.youtube.com/watch?v=mHeuSBgy2Lk

Zrakově postižené děti v socialistickém státě (ne)existují

Budu muset uznat hned na počátku, že ve své době (bylo mi tehdy 15 let) byl pro mě tento film skutečným zážitkem. Dodneška si jej pamatuji, ačkoliv za celou éru normalizace se objevil na obrazovce jen jednou, a ani po revoluci neslavil žádné komerční úspěchy. A to jsem nemohl ani tušit, že s většinou dětských herců se za pár let seznámím osobně, stanou se mými kamarády, jedno z děvčat i mojí ženou. Díky ní jsem také získal vhled do věcí které vznik filmu ovlivňovaly. Pokud bych se měl zamyslet proč, bylo to tím, že mě problematika zrakového postižení zajímala od malička, ale prakticky se o ní nedaly sehnat informace, a nebylo to jen proto, že nebyl žádný internet. Můj zájem byl inspirován dvěma věcmi. Předně jsem v dětství trpěl zrakovou vadou, brýle mě obtěžovaly a léky byly nechutné. Rodiče mi často hrozili, že jestli nebudu dělat, co říkají lékaři, mohu o zrak i přijít. Zajímalo mě tudíž, zda je taková perspektiva horší, než vitamín A v odporném oleji. Brzy jsem se seznámil s Brailleovým písmem, což byla druhá motivace, protože písma mě vždy zajímala (v době shlédnutí filmu jsem se obíral ze stejného důvodu japonštinou), ale ani seznámení s tímto písmem nebylo snadné, dokonce ani studenti speciální pedagogiky s ním nepřišli do styku! Ostatně zřídka kdy člověk potkal na ulici v Praze někoho s bílou holí, občas, protože jsem jezdíval Ječnou ulicí do školy, jsem potkával děti, které se dorozumívaly rukama. Ale navenek se stát tvářil, že nic takového, jako postižené děti, v socialistickém ráji není. Film tedy působil jako stržení nějaké opony, za kterou se ukrýval zcela jiný svět.

Ovšem ani tento svět neměl s realitou mnoho společného. Tandem Jireš/Fisherová měl pochopitelně upřímnou snahu vynést utajovaný svět postižených dětí do veřejného povědomí, a i když se jim to povedlo, cenzura se postarala o několik zásadních úprav, které jej znevěrohodnily, později se stával v zasvěcených kruzích i předmětem posměchu. Avšak díky tomu, že jsem získal přístup do zákulisí, nemohu být k němu až tak kritický.

V prvním plánu sledujeme příběh dospívajícího děvčete Marty (Lucie Pátíková), kterou úraz na kolotoči zcela připraví o použitelný zrak (zůstává jí jen světlocit a barvocit), předpokládá se, že už před tím měla nějakou latentní vadu. Značně necitlivým způsobem je vržena do jí neznámého světa, odloučena od rodiny, která jejího odchodu sice lituje, ale pro dlouhodobé odloučení její místo v domácnosti zabírá víc a více mladší sestra. V novém prostředí se aklimatizuje jen těžko: ve snaze nepřipustit si, že její stav je trvalý, sabotuje veškeré pokusy o terapie, sebe i druhé přesvědčuje, že se jednou uzdraví. Její souboj s realitou vrcholí útěkem z ústavu domů, kdy se jí i poslepu povede stopem dojet domů a ohlásit se do telefonu: „to jsem já“. Tím aktem nakonec dochází k sebepřijetí. V tomto procesu je jí nápomocen zkrachovalý psycholog (Oldřich Navrátil), který se pokusí své akademické neúspěchy překonat vědeckou prací o dětech z onoho ústavu, a právě Martu si velmi oblíbil, spojil s ní i naději na svůj vlastní návrat do vědeckého světa. I když mu Marta svojí vrtkavostí zmaří obhajobu vědecké práce, je to on, kdo jí nakonec provede peripetiemi sebeuvědomění, a přijetí své situace.

Druhý plán však spočívá v něčem jiném: film ukazuje, že zrakově postižené děti jsou, že žijí stejný život, jako děti zdravé, mají své naděje i zklamání, radosti i starosti, baví se, ale za poněkud odlišných podmínek. Vidíme děti, které spolu zpívají, vyvádějí za zády vychovatelů rošťárny, děvčata sledují módu, i když spíš hmatem, dokonce i otíráním materiálů o tváře a podobně. Seznamují se s (tehdy) novými technologiemi kompenzace zrakového deficitu. Sledujeme šachový turnaj, výuku sebeobsluhy a prostorové orientace a jiné praktické dovednosti.

Bohužel jsme svědky i toho, jak postižený jedinec začíná být pro svoji rodinu přítěží: když například mladší sestra vezme Martu do divadla a zapovídá se s kamarády, na Martu docela zapomene. Ta zůstane nevědomky stát před zrcadlem, odkud jí neurvale vyhodí dámy, které se potřebují doupravit.

… a je o ně dobře postaráno

Celé to byla ale od A až do Z fikce. První cenzurní zásah byl veden proti samotné škole, kde se tyto děti vzdělávaly. V průběhu natáčení se ze školy, která měla fakticky sídlo přímo v centru Prahy na Malé Straně, hned pod Hradem, stalo jakési rehabilitační sanatorium kdesi v obci Staré Zámky. Režim si nepřál, aby se o existenci školy, a tím i o šíři její potřeby, vůbec vědělo. Podle filmu by měla být hlavní hrdinka jakoby na rehabilitaci. Taková rehabilitace by ale trvala jen krátkodobě, kdežto pobyt hrdinky i ostatních dětí v zařízení byl zjevně dlouhodobý. Navíc rehabilitované by byly jen děti po úrazech, ale děti, které ve filmu vystupují, byly většinou postižené od narození, což je i ve filmu patrné.

Ačkoliv škola ve Šporkově ulici byla na vysoké úrovni, má tento způsob vzdělávání zrakově postižených dětí určitě značný nedostatek v tom, o čem film i hovoří, že mimopražské děti tak byly dlouhodobě, někdy už od předškolního věku (!), odloučené od svých rodin.

Z odborného hlediska lze posuzovat i způsoby, jakými rehabilitace zrakově postižených dětí probíhá:

• Přístup filmového personálu je bez sentimentu, což je dobře, ale někdy to vyústí až v hrubost a vyhoření. Fakticky se to občas skutečně děje, ale ne v až takové míře. Ovšem sekernická vychovatelka a terapeutka nebyla jen karikaturou. Měla i své reálné předlohy, i v tom, že se pod drsnou slupkou skrýval upřímný zájem o svěřence.
• Trávení volného času zrakově postižených dětí bylo přes veškerou hranost zobrazeno reálně, včetně hry se zápalkou, kterou skutečně přes veškerá zákazy tyto děti hrály a se kterou se filmaři seznámili při natáčení. Ve filmu hraje moje žena šachy, ty hrála i doopravdy. Podobné aktivity však nebyly systémové, hodně závisely na angažovaných lidech, kteří se jim věnovali ve volném čase. I tady platilo oficiální tabu. Film pochopitelně neprozrazuje úplně všechno, ale i postižené děti vyvádějí takové věci, o kterých se prostě nemluví.
• Odhadování prostoru pomocí luskání prstů byla naprostá fikce. Dokonce to ani nikde nebylo popsáno v literatuře. Přesto jsem si to párkrát vyzkoušel a domnívám se, že by to i fungovat mohlo. Tyfloped Pavel Wiener (autor např. Prostorové orientace zrakově postižených, ISBN 80-239-6775-4) i s tímto propagoval bílé hole s kovovým, a tedy znějícím zakončením, protože vytvářely zvukový obraz prostoru.
• Přebírání korálků patří rovněž k reálným terapeutickým aktivitám zrakově postižených dětí.
• Naprosto nereálný byl výcvik chození s bílou holí, při kterém dojde i k působivé scénce, kdy se spolu dva hoši začnou svými holemi šermovat. Ve skutečnosti ani na speciálních školách taková výuka systematicky neprobíhala, jelikož režim neměl o nevidomé na veřejnosti zájem. Skutečnost byla taková, že přesně v době vzniku filmu po takové výuce někteří odborníci volali, ale pokud se konala, bylo to opět díky soukromým iniciativám. Podle informací od mé manželky k nim do školy právě v době vzniku filmu začal docházet již zmíněný Pavel Wiener. Protože jsem později měl tu čest patřit do jeho týmu, vím, jak složité to bylo. Oficiálně jsme dokonce předstírali, že na těchto školách zakládáme pionýrskou organizaci. Kuriozní bylo, že některými pionýrskými vedoucími byli tajní mniši a řádové sestry! Fakticky tedy film říkal, co by se dělat mělo, ale co se ve skutečnosti zanedbává.
• Manželce se na filmu nejvíc líbily výcviky odhadů směrů, vzdáleností a hloubky. Ve filmu bylo k posledně jmenovanému použito jójo. Ani tato metoda nikde popsána není a nikdy nebyla použita, o její funkčnosti se ale pro změnu přesvědčila díky filmu moje manželka. Reálné na té scénce je však to, jak kreativně musí speciální pedagog postupovat.

Sci-fi nebo promo?

Právě rozpory s realitou byly předmětem zmíněné odborné kritiky. Stručně: tak to přece není. Jaromil Jireš ovšem nebyl žádným miláčkem režimu, už vůbec ne spisovatelka, scénáristka a pedagožka Daniela Fisherová. Jejich záměrem určitě nebylo vylepšovat před veřejností pozici postižených dětí v reálném socialismu. Faktograficky se tedy zásahy cenzury podepsaly na celkové podobě filmu spoustou naprostých nesmyslů, které jsou při pozorném sledování zřejmé. Ovšem díky určitým kompromisům (včetně zákazu svěřit hlavní roli skutečně zrakově postiženému dítěti) se nakonec film na veřejnost do jejího povědomí dostal, tím i vědomí, že takové děti jsou, že se s nimi nějak pracuje, a nebo, že by se s nimi určitým způsobem pracovat mohlo a mělo. Z tohoto pohledu se film jeví spíš jako určitá promoakce iniciativ, usilujících o zlepšení v této oblasti. Určitě nebude náhodou, že aktivity jiného neoblíbence režimu, Pavla Wienera, syna a manžela husitských farářek, právě v té době, ač potajmu, přešly z teoretické fáze do praktických aktivit. Později se začaly postižené děti, i když nesměle, objevovat ještě před pádem totality i v dalších filmech. Spíš tedy, než za nějakou režimní selanku, je třeba tento film považovat za průkopnický počin s velmi reálnými i praktickými důsledky, ovšem v mezích tehdy daných možností.

Mgr. Jakub Dvořák, účastník programu CŽV, k zápočtu z UVEDSPP.

Čemu křesťané nerozumějí, do toho nemohou mluvit!

Rozpaky nad úvodníkem k Evangelickému časopisu Český bratr 4/2018 Daniely Ženaté: Kdo je tady dylina?

Celkem vzato mi může být fuk, co se píše v časopisu církve, se kterou už toho mnoho společného nemám. Potíž je, že se vyjadřuje bezděky k oboru, který je mi blízký - k pedagogice, zejména k té speciální.

Autorka, šéfredaktorka časopisu a manželka současného synodního seniora této církve, se snaží zaujmout úvodníkem pro téma romské menšiny ve společnosti a v církvi. Přitom začíná v typicky sebemrskačské poloze, jakou se vyznačují všechny nešikovné pokusy vycházet vstříc menšinám, útokem do vlastních řad, útokem na majoritu, když romské slovo dilino (zde psáno jako dylina, ale já se držím pravopisu kapesního slovníku ISBN 80-04-21768-0). Tvrdí, že toto slovo, s významem blázen (také hlupák), mluví spíš o "nás", protože jsme přece vinni:

"Začít můžeme dvacet let trvajícími tahanicemi kolem romského koncentračního tábora v Letech u Písku a pokračovat můžeme přes posílání romských dětí do speciálních škol, které jim zavřou cestu ke kvalitnímu vzdělání, až po problémy ve vyloučených lokalitách."

Typické pro nekompetentní mluvení do složitých záležitostí je zjednodušování zamotaných problémů, převádění na nějakého společného jmenovatele, generalizace a podobné. Je to i móda v jistých rádoby intelektuálních, ale i duchovních, euroamerických, proudech, kterou i s jejich negativními dopady popsali pánové Buruma a Magalit v knize Okcidentalismus. Dnes se spíš hovoří v této souvislosti o ideologii univerzální viny bílého muže. A pokušením křesťanů je, myslet si, že víra jim dává odpověď na všechny otázky s řešením všech problémů.

V křesťanském podání je tato ideologie svůdná, protože vypadá, jako pokání. Evangelíci ji milují, stejně jako Dostojevského Bratry Karamazovy, kde zazní oblíbený citát: "všichni jsme vinni, a já ze všech nejvíc!" Pokrytectví této ideologie analyzovala v souvislosti s "německou vinou na holokaustu" Hannah Arendtová ve své reportáži o procesu s Adolfem Eichmannem: Eichmann v Jeruzalémě. Proto se nebudu jeho analýzou zdržovat, jen připomenu citát, jímž Arendtová komentuje občasné záchvaty špatného svědomí německé mládeže, která tu dobu ani nezažila: "je příjemné cítit se provinile, když člověk ví, že nic špatného neudělal." Tato komedie odvádí pozornost od skutečných chyb a provinění na pole, v němž se kajícník cítí spíš povzneseně, než zahanbeně.

V tomto duchu tedy autorka úvodník, který se má zabývat pozicí menšin v její církvi (a to by asi byla hutná kapitola, protože v mnoha jejích regionech nepřijmou nikoho, kdo není od nich, a kdo není rodilým evangelíkem, bývá vnímán jako náplava!), teše do společenských záležitostí, na které nemá tato vliv žádný.

Toto pokrytectví se pak vyznačuje oním zjednodušováním: tak třeba koncentrační tábor v Letech u Písku a památník + vepřín. Jistě, zaznívají i všelijaké zhovadilosti, např. výroky jednoho potomka japonsko korejských imigrantů na Moravě. Ale ten problém jednoduchý není: stát musí vypořádat nejen majetková vyrovnání s majiteli vepřína, nýbrž zvážit i fakt, že vepřín patří do struktury místní ekonomiky a pracovních příležitostí. Tlačením na pilu, jak mají ve zvyku lidskoprávní aktivisté, se to nevyřeší. Navíc současná společnost, kterou takto kárá, není původcem, ale dědicem mnohaletého problému. Ale to mě nepálí. To je jenom příklad autorčiny nekompetentnosti.

Nejhorší tvrzení jsem vyznačil v citátu kurzívou. To už je naprostý nesmysl, co tady nepoučená redaktorka, zjevně oblibující mediální klišé, tvrdí.

Speciální školství je neustále terčem nejrůznějších útoků. Zaznívají slova, jako diskriminace a podobně. Dokonce nás za to prý kritizovala Evropská unie. Na ni se nezlobím, ale na české politiky, kteří jen kývali, ale vůbec nic si o problému nezjistili, stejně jako ona.

Tvrzení, že do speciálních škol jsou děti posílány na základě své etnické příslušnosti, je stejná hloupost, jako tvrdit, že tyto školy uzavírají cestu ke kvalitnímu vzdělání. Mnozí mají asi v podvědomí nešikovné pokusy špatných pedagogů motivovat líné děti k učení hrozbami zvláštní (dnes praktickou) školou. Ještě příšernější je to, co jsem na vlastní uši slyšel, dokonce na střední škole, že učitelka nadává zlobícím dětem, že jsou jako z Jedličkova ústavu! Učitel, který takovou nehoráznost vypustí z huby, by měl být zastřelen na školním hřišti! To se ani za studia pedagogiky o tomto ústavu, jeho učitelích, a zejména o jeho žácích, nic nenaučili? Co tam na tom peďáku vlastně dělali?

Pamětní deska v terase náchodského parku
s QR odkazem na stránky města.

Nejen jako pedagog, ale i obyvatel města Náchoda, k jehož osobnostem patří i Josef Zeman, musím proti takovým hloupostem protestovat. On je zakladatelem těchto škol, proto jsou jimi v Evropě a ve světě známy především Čechy, ačkoliv s tím začal jako pedagog rakousko-uherský a spolupracoval na tom s pedagogy německými. V životopisu jiného speciálního pedagoga, Františka Bakule, stejně jako v životopisu ophtalmologa a optopeda Jana Deyla, čteme, že jejich nápady narážely u zemského školního inspektora. Bohužel, jejich životopisci nepíší, kdo to byl a v čem s nimi nesouhlasil. Přitom jde právě o Josefa Zemana a důvod vzájemných rozporů této svaté trojice české speciální pedagogiky je velmi zajímavý: úctyhodní pánové Deyl a Bakule měli totiž za to, že postižené děti třeba ani nepotřebují umět číst a psát, hlavně se uživit. Že se u nich dokonce nemá vzbuzovat falešná naděje, že by se mohly vyrovnat zdravým lidem. Nemysleli to zle, prostě to byl jejich pohled na věc. A právě tohle byl důvod ke sporu se zemským školním inspektorem Josefem Zemanem, který chtěl pro postižené děti plnohodnotné vzdělání, tedy dokonce i pro děti s nějakou mentální poruchou.

Josef Zeman je tak českým průkopníkem toho, o co se neúspěšně pokoušeli ve stejné době adaptivní pedagogové v USA: přizpůsobení výuky možnostem a potřebám žáka. Při frontální výuce však není možné věnovat se, nebo přizpůsobit speciálním potřebám, některých žáků. Vznik zvláštních škol však rozhodně nebyl motivován jejich separací. Spíš nešlo jinak vytvořit podmínky, vstřícné jejich způsobu učení. Jeden z adaptivních pedagogů tvrdil: "ukažte mi jakékoliv dítě ve slumu, a já z něj udělám doktora." To je samozřejmě přemrštěné, ale podle něj, když některému dítěti nevyhovují běžné podmínky a tempo učení, ještě neznamená, že je nevzdělavatelné. Jen to potřebuje podat jinak, nebo pomaleji. Podobně i Zeman usiloval o vytvoření paralelního školství, v němž by se s dětmi se speciálními potřebami dalo pracovat jinak, než jak to vyhovuje většině. Smyslem zvláštních škol však nikdy nebylo tyto děti stigmatizovat, nebo jim dokonce zamezit v přístupu ke kvalitnějšímu vzdělání. Vzdor tomu, co se školstvím udělali komunisté, to bylo přesně naopak. Navzdory zažitým představám někteří absolventi speciálních škol dokonce odmaturovali, jiní vychodili i školu vysokou.

Jiná, médii i evropskými politiky šířená, hloupost je, že jsou tam umisťovány romské děti. V devadesátých letech některé lidskoprávní organizace proto požadovaly jejich zrušení. Ve světě bývají zmiňovány jako porušování práv dítěte v ČR. Celkově je to chyba především českých politiků a diplomatů, že ještě nedokázali světu vysvětlit, o co ve skutečnosti jde. Je to spíš něco na co bychom měli být hrdi.

Jako učitel z jedné takové školy (ale navštívil jsem i jiné), mohu potvrdit, že romských dětí je tam opravdu minimum a žádné dítě, které tam je, není jenom odklizené proto, že vadilo nějaké nervní učitelce, nebo rodičům "bílých" spolužáků. Na to, aby se dítě do takové školy dostalo, nestačí být jen líný, zlobit, nebo se špatně učit. Musí mu být akreditovanými pracovišti diagnostikována nějaká porucha. Byly dokonce zaznamenány pokusy rodičů o uplacení specialisty, aby dítěti zvláštní školu doporučil, neboť rodič, sám absolvent této, se tam měl dobře.

Kdo se však v této oblasti pohybuje, ví, že romský vztah ke vzdělání je složitý. Dovolím si proto zde odkázat na poučenější bakalářskou práci Ireny Růžičkové Romské děti v české škole. Rozhodně ovšem nejde o to, že by majoritní společnost šoupala systémově tyto děti do nějakých odkladišť. I romští aktivisté přiznávají že pro jejich komunitu má vzdělání minimální význam. To je také důvod slabé úspěšnosti, která dotčenými jako neúspěch vnímána není. I když je jim vzdělání lhostejné, v moderní (ne jen bílé) společnosti se bez něj obejít nelze. Tady je na místě otázka, co s tím? Rozhodně ne falešné obviňování společnosti a speciálního školství.

Možná si řeknete, je to jen úvodník, žádná studie nebo vědecké pojednání. Ale cožpak krátký úvodník nemá být poctivý a poučený? I kvůli takovému štěku by měl autor mít o věci, k níž se vyjadřuje, nějaké informace, a ne se spokojovat se všelijakými stereotypy, byť velmi rozšířenými.

Pokud by to tato církev se svojí vstřícností k romským (ale i jiným menšinám) myslela vážně, měla by se sama něčemu naučit. Především by měla zapátrat spíš u sebe, než se trefovat do terčů, do nichž se v takové debatě střílí vždycky. Obecně se dá konstatovat, že předsudky vůči menšinám se nevyřeší živením předsudků vůči většině. Analýzu problému nelze nahradit simplifikací.

Shrnuji:

• Speciální školy nejsou nástrojem diskriminace, nýbrž pomoci.
• Speciální školy nebrání v kvalitním vzdělání, ale vyrovnávají vzdělávací potřeby dětí, kterým běžné školy nestačí. Jsou tu pro ně, ne proti nim!
• Speciální školy nejsou primárně pro žádnou etnickou skupinu, ani nejsou za trest!
• Společnost si musí problém své interakce s menšinami řešit a není to nikdy ukončený proces. Sebemrskačství, stejně jako odpor vůči menšinám, to ovšem nevyřeší.