Otvírák na Bibli 12. - HOTOVO

Korunou studia biblického textu je HERMENEUTIKA - VÝKLAD toho, co má přečtené znamenat dnes!

Zejména dnes si budeme muset vzít k ruce protokol, který jsme si při studiu biblického místa vedli. Shrneme si, co jsme vypátrali, a zda a jak se naše postoje k němu od těch počátečních nějak vyvinuly. Uděláme si nyní generální shrnutí celé práce. Ale to nebude její vrchol. Všechno, co jsme až doposud dělali, byly podklady k tomu nejdůležitějšímu.

Až doposud jsme se snažili pochopit, co oddíl kdysi říkal těm, jimž ho Pavel adresoval. Zejména v kroku 7. jsme si museli ujasnit, že dopis nám určen nebyl, a ani při detailním rozboru neřeší naše otázky a problémy. Zabývá se těmi, které chtěl řešit Pavel se svými adresáty. V posledním kroku si tedy budeme hledat cestu, jak z té cizí korespondence vyposlechnout něco i pro sebe. I když to není to, co Pavel psal a zamýšlel, jen když pochopíme tehdejší význam, můžeme od něj odvodit legitimně nějaký dnešní. Avšak síla toho dopisu (Pavel jich napsal určitě mnohem víc, než co máme v Bibli), že se dostal do NZ, je důvodem, proč si ho pak začali číst i jiní, jímž také určen nebyl, až ho udělali součástí našeho biblického kánonu - byla to schopnost promlouvat i do jiných situací, než pro kterou vznikl.

Co jsme vyčetli z komentářů?

Nespoléhejme nikdy na jeden. I komentáře podléhají mnoha subjektivním faktorům. Proto je dobré poučit se u více, alespoň dvou, nejlépe různého charakteru, theologického pozadí a zaměření (viz pojednání o komentářích z minula). Vždy je dobré podívat se na věc z několika úhlů, i kdyby to mělo znamenat, že se dostanou do konfliktu s tím naším.

Nabídl jsem několik českých komentářů, k dispozici jsou však i jiné, zejména v jiných jazycích. Je nesporné, že se všechny v něčem shodly - nutně  v otázkách faktografických. Ale určitě vykázaly mnoho rozdílů:

• Komentátor, zejména odborník, je různě zaměřený: tak například u některých komentářů převažují informace historického charakteru, zatímco jiné se věnují jazykovému stavu textu, gramatickým rozborům a podobně.
• I komentátor, stejně jako čtenář, vnáší do výkladu svá očekávání a preference. Jako jsme si pořádek v těch svých udělali tím, že jsme si je pojmenovali  a zapsali, u komentářů se nejlépe projeví porovnáním různých od různých autorů.
• Přístupy se lišily v různých dobách: dříve šlo často o dogmatické výklady - snaha nalézt potvrzení nebo vyvracení nějakého theologického směru, jindy se hledala jazyková, textologická, historická či strukturální analýzy. Často se snaží přečtené aktualizovat a spiritualizovat.

V zásadě by ale správně koncipovaný komentář měl postupovat nějak tak, jako jsme postupovali i my, i když na hlubší úrovni:

• Měl by postupovat od celku k detailům a od nich zpět k celku.
• Měl by z celku izolovat odůvodněně menší úsek, který dále rozdělí na menší segmenty.
• Tyto pak pojedná z různých perspektiv, ale ...
• ... vždy je nakonec vrátí do celku jak svého spisu, tak i do celku ostatní  Bible a víry.
• Měl by zhodnotit stav, strukturu, literární a dobové pozadí, literární druh a styl, použitou slovní zásobu atd.
• Může pojednat vliv rozebíraných částí na dějiny církve, dogmatu, případně i umění a politiky.
• Nakonec buď vydestiluje nějaké poselství pro soudobého čtenáře, nebo k tomu alespoň ukáže cestu.
• A samozřejmě by měl se čtenářem spolupracovat, ne se ho snažit vodit za ručičku či mu něco, svůj výklad, vnucovat. Jeho závěry musejí být podloženy srozumitelnými a logickými argumenty.

Protože je mnoho komentářů, a určitě jich ještě mnoho napsáno bude, protože se budou otvírat nové otázky i nové pohledy na Bibli samu i její jednotlivé spisy, nemohu předvídat, co jste si nastudovali vy (moje poznámky najdete zde). Vynechám zde výklady slovíček a podobných detailů, které můžete najít v těch komentářích. Jen několik podstatných bodů, které vycházejí ze všeho, co jsme doposud nastudovali.:

Midraš Sifrej Devarim XXXIII,  343, 6:

Hospodin napřed oslovuje Edómce, zda chtějí Tóru. Když se dozvědí, že v ní je i nezabiješ, odmítnou ji, protože je má živit jejich meč (Gn 27, 40 he,ř,l). Oslovil Amónce a Moábce. Ti však odmítli kvůli přikázání nesesmilníš, protože smilstvo je původem jejich rodu (Gn 19, 31-38 he,ř,l). Naposledy oslovil Araby (Izmaelity), ti však odmítli přikázání nepokradeš, protože loupež je jejich osud (Gn 16, 12 he,ř,l). Potom oslovil veškeré národy (Ž 138, 4 he,ř,l), ale všichni odmítli, pouze Židé řekli, že podle ní budou jednat a poslouchat ji.

Podobně i další midraše.

• Pavel nepíše dogmatiku, i když sepsal nejucelenější a nejsystematičtější souhrn křesťanské víry, jaký lze v NZ, a vůbec v celé Bibli, najít. Stalo se to ale bezděky: účelem listu bylo představit se římským křesťanům a získat si jejich důvěru.
• Nebylo to snadné, protože přichází se zcela novým pojetím křesťanství, které bourá dosavadní představy: Ježíš nepřišel udělat z Židů ještě lepší Židy, nýbrž otevřel boží náruč naprosto dokořán vůči všem lidem. Atributy židovství (obřízka, kašrut, bohoslužba, oběti, etnická čistota ...), které odlišovaly vyvolený národ od nevyvolených, jsou nyní pasé. Jediné, co se po lidech, Židech i nežidech, žádá, je důvěra v to, co Ježíšova smrt znamená: smrt starého lidství a zrození nového - to je cesta ke spravedlnosti, nebo jinak řečeno, ke spáse.
• Smyslem listu je především ukázat, proč k tomu došlo, a jaká je dnes pozice Židů a křesťanů, zejména těch, kteří najednou vstupují do církve, ačkoliv nejsou Židé a Pavel je odmítá podrobovat předpisům Tóry.
• Jeho dopis je kázáním na toto téma, řečnickou diatribou, která zahrnuje určité pasáže: náš text patří k úvodu, jímž si Pavel připravuje téma, že evangelium je mocí ke spáse pohanům i Židům (Ř 1, 16n ř,l).
• Náš text je portrétem pohanů - uctívačů model. Pavel i ostatní Židé je vidí jako bezuzdné lidi, jimž nebyla dána Tóra, nebo ji podle některých legend dostali, ale odmítli (midraš Sifrej Devarim 343 i další. Viz výše vpravo). I pohanům dal ale podle těchto legend Bůh sedm přikázání už Noemovi (Gn 9, 1-17 he,ř,l), ale ani ta nedodržovali. Podobné představy mohou být i za Pavlovými výroky, současně ale předpokládá, že sláva boží je viditelná, když se člověk zamyslí nad světem a přírodou.
• Proti nim následuje portrét Židů, kteří sice Tóru měli, ale neplnili ji také, takže to nakonec vyjde nastejno.
• Poselstvím listu tedy je, že oba tábory potřebují boží milost, která se jim nabízí v Kristu, tom ukřižovaném. S ním umřeli svému starému životu, s ním vstali z mrtvých skutků k životu novému, s novou motivací.
• Tím jsou si ale rovni, proto není třeba na sobě dělat nějaká znamení oddělení - typicky obřízku.
• Náš text tedy nepodává žádné učení - dokonce ani o pohanech, ani o lidstvu. Ilustruje jeho situaci, ale ne jako článek víry, nýbrž jako pozvánku k božímu smíření.
• To lze říct i o té homosexualitě: Pavel ji nevnímal tak, jak ji vnímáme my. Spolu se svým národem, když viděl, co Řekové, Římané i další národy v impériu dělají či tolerují, vysvětloval si to jako součást jejich pohanství. Dnes víme, že s náboženstvím to nesouvisí. Ale ani v jeho očích nebyla tím hříchem - hříchem byla neúcta k pravému bohu. To, co Židy na pohanech pohoršovalo, viděl jako důsledek toho, že byly tyto národy ponechány samy sobě.

Samozřejmě, i vy k tomu můžete přičinit své poznámky. Ty si udělejte také k jednotlivým bodům, které jste si vyznačili ve svém protokolu, zejména v analýze svého pochopení a prožitku. Tady nemohu odpovídat za vás, ani rozebírat jednotlivé postřehy k tomu, co jsem si označil při diakritické analýze. Za sebe jen mohu říct, že třeba v otázce co se mi nelíbilo jsem se zmínil o tom, že mě zarazilo (spíš ale kdysi. Popravdě - už se tím zabývám mnoho let, takže to byla spíš vzpomínka na dřívější zkušenosti), bylo jakési nabubřelé škarohlídství. Ostatně dodnes mají mnozí křesťané pocit, že jsou povinni na všem v tomto světě hledat pouze chyby a nedostatky. Ale zasazený do celku listu vyznívá i tato pasáž úplně jinak. Pavel tu vědomě přehání, protože si zjednává pozornost pro mnohem důležitější poselství.

Ale to jsme si jen řekli, co oddíl znamenal ve své době. My ale Bibli čteme, abychom si z ní něco přebrali dnes. A tím se zabývá poslední krok:

Výklad, čili hermeneutika:

Ani Bible není výjimkou mezi starými spisy, že ti, kdo ji dnes čtou (my), nejsou autorem cílenými čtenáři. A přesto, že zejména tady nakukujeme do cizí korespondence, biblické knihy si ovšem právě tím získaly respekt, že i tak měly co nabídnout i jiným čtenářům. Nejde to ale přímou cestou. Nestačí jen přečíst a porozumět. Posledním krokem je INTERPRETACE pro aktuální situaci, osobní i skupinovou.

My nemůžeme vnímat biblické spisy tak, jako dřívější čtenáři. Připomeňme si krok 7. V něm jsme si uvědomili, že původní a dnešní (my) čtenář, jsou naprosto jiní čtenáři, s jinými zkušenostmi, vědomostmi, otázkami a problémy. Jako byla jedinečná a neopakovatelná situace těch kdysi, i ta naše je jedinečná. Proto můžeme z Bible přijmout i naprosto jedinečné poselství. Ale to je stále závislé na tom původním. Porozumění původnímu sdělení má tedy svůj význam, protože na něm můžeme teprve postavit naše vlastní.

V kroku 4. jsme si tudíž museli připomenout, že se na biblický text v dějinách nabalilo mnoho nepůvodních významů. Ty samozřejmě musíme pomocí exegeze odhodit, rozlišit, co je smyslem vykládané pasáže, a co už ty příměsi. Ale nyní bych se na ně chtěl podívat z jiného úhlu. Samozřejmě, že Bible při své cestě dějinami a různými situacemi musela dostávat další významy. Stejně i my si z něj dnes vyloupneme ten svůj. A vlastně, pokud budeme text číst znovu a v jiné situaci, možná že nám zase řekne něco nového, proto čteme Bibli opakovaně, a to i tehdy, když ji máme celou přečtenou.

Tomuto aktualizačnímu procesu se tedy říká hermeneutika. Samozřejmě na to, jak se to má dělat, jsou různé názory (viz odkazy v patě stránky). Hermeneutika, ačkoliv ji budeme věnovat jen jeden modul, je velmi nesnadný proces, protože je právě jedinečnou událostí v neopakovatelných souvislostech a situacích. Proto ani návod, jak to dělat, nemůže být jednou pro vždy a jednoduše poskytnutý. Je nutné zachovávat si navíc zdravou otevřenost, být připraven na nové podněty a zužitkovávat nové přístupy, které se teprve vyvinou.

Už starocírkevní hermeneutika pracovala se čtyřmi body působení biblického textu:

1. CO MÁM VĚDĚT? - význam doslovný
2. CO MÁM VĚŘIT? - theologie / věrouka
3. CO MÁM DĚLAT? - pragmatika / etika
4. CO MÁM OČEKÁVAT? - naděje / eschatologie

Samozřejmě jsou i jiné možnosti, jsou dokonce i takové názory, že nad biblickým textem nic takového ani řešit nemáme, máme jenom poslouchat a čekat na oslovení. Obecně lze proti tomu namítnout, že mám-li něco poslouchat, musím to pochopit. To se dělá hlavou, tedy rozumem, stejným božím darem, jako všechno ostatní. K tomu nám ho Bůh dal. Proč ho tedy zrovna nad Biblí nepoužívat? Bůh by byl špatný otec, kdyby chtěl dělat všechno za nás. Vypnout rozum a čekat na oslovení je stejně zatraceníhodné, jako skočit z věže a čekat, že nás Bůh zachrání (Mt 4, 5-7 ř,l || L 4, 9-12 ř,l; srv. zde III, 20.).

Naopak různé alternativy hermeneutického tázání jsou zcela legitimní (v. 5. modulu jsem nabídl otázky Clause Wegenasta, ty se mohou hodit i zde), je dokonce nutné, aby vznikaly stále nové, jak se mění naše otázky, hledání i způsob vnímání světa. To starocírkevní je hlavně jednoduché a přehledné.

1. - Co mám vědět?

Z toho, co jsme si nastudovali, je zřejmé, že oddíl z Ř není informativní, spíš preinformativní. Informace, které podává, jsou přípravou pro jiné, důležitější. Ty byly hlavně pro tehdejšího čtenáře. I nám pomáhají zorientovat se v tom, co bude následovat, ale neříkají nám nic pro naše momentální poučení, leda, jak Pavel a jeho současníci viděli svět, který je obklopoval.

2. - Co mám věřit?

Pavel v tuto chvíli nepodává žádné články víry, nedává žádnou katechezi. Neříká nám tedy žádné "pravdy", ať už o lidstvu či pohanech. Pravdu, kterou nám chce sdělit, říká dál - že vyvolený národ i ty nevyvolené jsou pod stejným soudem, nemohou dosáhnout spravedlnosti vlastním úsilím, pouze boží milostí, zásluhou Kristovou.

3. - Co mám dělat?

Pavel žádné konkrétní pokyny, co máme dělat, nepodává. Kdyby, dával by je adresátům. My v jeho době nežijeme. Lze však dovodit, že v prvé řadě chtěl, aby se křesťané z Židů i pohanů přijímali jako rovnocenní. I v jiných epištolách, zejména 1Kor, Ga a Fp usiluje o totéž - aby se nikdo nepovyšoval a nemyslel si, že je pro svůj původ, své zážitky, prožitky a hloubku víry, něco víc, než ostatní. Vzkaz pro sebe i současnou křesťanskou komunitu (lhostejno, pod kterou firmou, či zda vůbec pod nějakou), bych tudíž hledal zde. Rozhodně mě však jeho slovo nezavazuje k nějakému škarohlídství vůči lidem, jak toho býváme svědky v kázáních, už vůbec ne k nenávisti vůči nevěřícím, jinověrcům, ani k homosexuálům. Určitě mám sám vědět, že jsem si nic, ničím nezasloužil.

4. - Co mám očekávat?

Doufám, že to platí pro mě, ale i pro druhé - že právě to nás přivede k větší spravedlnosti, ale také k lepšímu vzájemnému porozumění

Tak tolik stručně. Protože se však hermeneutika odehrává v určitých osobních i globálních souvislostech, je jisté, že každý dojdeme k jiným závěrům a při příštím studiu objevíme zase něco nového.

MÁME HOTOVO? NE, HERMENEUTIKA JE NEKONČÍCÍ PROCES. TAK HODNĚ ZDARU DO DALŠÍHO STUDIA!

Připomeňme si na závěr, jak jsme postupovali:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?
11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!
12. Korunou výkladu je HERMENEUTIKA

1. Napřed jsme si propátrali své osobní důvody, proč Bibli vlastně otvíráme, s jakými očekáváními, protože ta ovlivňují naše vnímání. Tím, že si je uvědomíme, získáme od nich odstup. Zavedli jsme si studijní protokol, abychom mohli sledovat vývoj svého chápání textu.
2. Ujasnili jsme si i výběr. To bylo důležité kvůli tomu, že vykládáme jen oddílky, ale ty patří do většího celku. Výběrem může dojít k přerušení souvislostí a tím zmatení významů. Vybraný oddíl jsme si důkladně pročetli, tedy nejlépe v několika překladech, pokud nepoužíváme původní jazyky, abychom si ujasnili, ne ani tak, který překlad je nejlepší, spíš, který se bude nejlépe hodit k našemu účelu: důkladnému studiu.
3. V přečteném oddílku jsme si napřed udělali pořádek hrubou segmentací, abychom si uvědomili strukturu zkoumaného textu a získali přehled o jeho vnitřních, posléze i vnějších, souvislostech.
4. K tomu jsme ale potřebovali ještě jemnější segmentaci na smyslové řádky, abychom si víc uvědomili, co a jak na nás v textu působí a jaké další kroky budeme potřebovat.
5. V následujícím kroku jsme se proto naučili používat interpunkční analýzu a analýzu prožitku.
6. Pak jsme se naopak učili vnímat náš oddíl jako součást těch větších celků a širších souvislostí. Pomáhaly nám v tom i odkazy, kterými vydavatelé Bible biblické texty opatřují.
7. Následně jsme se věnovali tématu, o jaký v textu šlo. Přitom jsme si museli ujasnit, že je tu mezi námi a biblickými texty silný kulturní a historický rozestup, že vlastně nejsme původními adresáty těchto spisů. Autor i my máme rozdílné představy, klademe si jiné otázky a máme jiné představy i informace. Tyto rozdíly však nelze ani popírat, ani potírat a stírat. Stačí o nich vědět, potom můžeme použít nástroje sémantické analýzy. Také ujasnění si literárního druhu a jeho zákonitostí.
8. Dále jsme se seznámili s některými pomůckami, z nich vybrali ty, které se nám pro daný oddíl a typ textu budou hodit. Začali jsme konkordancemi,
9. ... pokračovali biblickými slovníky, ...
10. ... doplňující literaturou,
11. ... až jsme dospěli k tomu, abychom se naučili pracovat s komentáři.
12. Korunou všeho se stal výklad. Co si z toho mohu přebrat dnes, v naší situaci, s našimi zkušenostmi. Co si z toho mohu přebrat ne jen já, ale i věřící obecně, a třeba i ostatní společnost?

Tyto postupy jsme si vyzkoušeli na jednom konkrétním místě v Bibli. Bylo třeba, abychom pochopili, jak se na výkladu jednoho místa projevují různé vlivy:

• prostředí vzniku - jinak bychom museli přistupovat ke Starému zákonu, ale i k novozákonní látce různých generací. Pavel psal za zcela jedinečných a neopakovatelných podmínek i okolností.
• situace - jinak se psalo v dobách raného křesťanství, jinak v dobách formování církve, v dobách pronásledování, a jinak zase, když církev prožívala pokojnější časy. Také situace autorova i jeho adresátů se na tom podílejí, jako i jejich vztahy a události v církvi a ve společnosti té doby. To má vliv na přístup, jaký bychom měli při výkladu zvolit.
• Žánr - epištola má jiné zákonitosti, než třeba vyprávění, evangelia, nebo poezie, kázání či apokalyptika.
• Důvody a záměry autorovy, se kterými psal - jiný byl důvod sepsání epištoly třeba Korinťanům, jiný Římanům.
• Pozice spisu v korpusu biblické literatury a zvoleného místa v něm - tak například, my jsme pracovali jen s pouhým úvodem k epištole. Páteřní epištole v NZ i v dějinách církve, ale jádro sdělení bychom museli očekávat někde uprostřed. Výklad okrajové části musí tudíž vést od středu ke kraji, ne opačně, a ne hledat v oddílu, který připravuje čtenáře k jádru, samostatné sdělení.
• Dějiny výkladu - jsou neméně důležité, protože uchovávají povědomí o určitých věcech a faktorech (uvědomme si, jak se do biblického vyjadřování vtiskly pastevecké zkušenosti židovského národa, ačkoliv se z hlediska dějin jednalo o epizodu, přesto jim rozuměli a používali je i pozdější generace, které pastevecký život už znaly jen z vyprávění, a dokážeme jim rozumět i my, kteří mají ještě menší zkušenosti s životem kočovných pastýřů!), současně ale mohou zatížit výklad cizími významy (například zápasy renezančních reformátorů se v Ř sice inspirovaly, ale jejích zápasy nejsou ani Pavlovými, ani našimi!).
• Vlastní očekávání - naši četbu a chápání velmi ovlivňuje důvod, proč jsme určitou část Bible (případně Bibli celou) vůbec četli, a co si z ní nakonec vezmeme (pokud vůbec něco). Nezapomeňme, že četbou Bible můžeme dospět ke zcela fatálním důsledkům: zkusme domyslet, co všechno by se mohlo přihodit nesprávným výkladem třeba Mk 9, 42-48 (ř,l)! Výklad je proto vždy velmi citlivou a zodpovědnou věcí, týká-li se knihy s jistou mírou autority. JE JISTÉ, ŽE NÁM NEMŮŽE ŘÍKAT TO, CO PŮVODNÍM ČTENÁŘŮM, ALE NEMŮŽE SE SE SVÝM PŮVODNÍM OBSAHEM ANI MINOUT, ANI DOSTAT DO ROZPORU. Aby se to nestalo, musíme spis především opravdu pochopit, a svá pochopení vždy znovu prověřovat.

Materiály k tomuto modulu budou ve dvou souborech, pdf i powerpoint: pro hermeneutiku a pro závěrečné shrnutí.

---

K dalšímu studiu:

• Moje poznámky k textu Ř 1, 18-32.
• Laická práce s Biblí.
• Odborná práce s Biblí.
• Četba Bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce.
• Biblická nedorozumění.
• Vše o Bibli na tomto blogu.
• Vše o exegezi na tomto blogu.
• Vše o hermeneutice na tomto blogu.
• Biblický blog.
• Přehled biblických pomůcek, dostupných na internetu.
• Úvahy o autoritě Bible.

Otvírák na Bibli 11.

 Už jsme dozráli k četbě komentářů ...

Ano, zatímco někteří lidé hledají v komentářích hned po přečtení nějaké biblické pasáže, možná i dříve, pro nás to bude vrcholem vlastní exegetické práce. Někdo může namítnout, že to vypadá, jako bychom se cítili být chytřejšími a vzdělanějšími, než autoři komentářů. Jiná námitka může znít, proč se napřed neseznámit s tím, co už o daném místě bylo napsáno? Nebudeme pak objevovat Ameriku, nebo dokonce, nedostaneme se na scestí, která jsme si mohli přečtením komentářů ušetřit?

První námitka je hloupá. Nikdo není neomylný, dokonce ani autoři komentářů ne, a vůbec tím nesnižujeme jejich vzdělanost a inteligenci. Vzpomeňme však na poučku z modulu 7., že autor i čtenář jsou dětmi své doby, mají jiné zkušenosti, kladou si jiné otázky, protože také řeší jiné problémy. Platí to i o těch čtenářích, kteří sepsali ty komentáře. Psychologicky by se dalo říct i to, že jsme každý jiného zaměření. I proto je dobré své zkušenosti sdílet s jinými, abychom se na věc mohli podívat z více pohledů. Komentáře neslouží, tedy NEMĚLY BY SLOUŽIT k tomu, aby nahrazovaly naše zkušenosti. I když budeme svoji zkušenost sdílet s velmi vzdělaným odborníkem prostřednictvím komentáře, pořád je to jen člověk. A naopak, může být naše zkušenost a postřehy méně významné, ale jejich význam je v autentičnosti - pokud bychom začali komentářem, ztratili bychom schopnost vlastních postřehů i vlastního tázání. I neučeného může napadnout otázka či postřeh, kterých si odborník nevšiml.

Jen vybaveni vlastním studiem budeme autorům komentářů partnery. Jinak hrozí, že budeme jejich otroky. A to i za cenu, že při četbě komentářů zjistíme, že něco už bylo někým popsáno, nebo že jsme něco viděli špatně. To k procesu myšlení patří také. STUDIUM BIBLE NESPOČÍVÁ V HLEDÁNÍ NEOMYLNOSTI. Tím padá i ta námitka druhá.

Teď ale shrnutí minulé lekce:

Jestli by bylo složité vypsat všechno, co vám mohly dát biblické slovníky, pak odborná, populárně odborná, nebo vůbec tematicky šířeji či specifičtěji zaměřená literatura už by se nám sem sotva vešla. Záleží na tom, po čem jste sáhli, na co jste se zaměřili, a i na těch otázkách, které jste si na počátku položili i těch, které vám vyvstaly v průběhu předchozího studia. A ano, i na těch očekáváních, se kterými jsme po Bibli sáhli, ještě než jsme si vybrali konkrétní oddíl, jak jsme o tom hovořili v úvodním modulu.

Aby bylo možné shrnout sklizeň studia doplňující literatury, zkusme si stručně ujasnit odpovědi na otázky ohledně epištoly a okolností jejího vzniku, které nám tato literatura poskytla:

1. Kdo je autor?
2. Kdy epištolu psal?
3. Komu?
4. Jaké byly okolnosti a podněty sepsání?
5. Jaký to mělo účinek a dopad?
6. Jaký prostředek autor zvolil?
7. A možná vás napadne i něco dalšího ...

Nyní si tedy to, co jste načetli, zkuste do této osnovy shrnout. Následně tedy ukáži, co vše jsem z této literatury vyčetl já, ale znovu zdůrazňuji, že jsme lidé různí, proto i to, co nám v paměti uvázne, co nás zaujme, může být různé. I to je nakonec dobrý podnět pro různé rozhovory a debaty.

Podle standardní biblické mapy je
patrné, že do Říma vedla až úplně
poslední Pavlova cesta.

Tak tedy:

1. Ačkoliv je nepochybné, že epištolu psal skutečně Pavel, jemuž je věnována větší část knihy Skutky apoštolů a hlavní část Epistoláře (o jiných jemu připisovaných epištolách pochybnosti jsou). I podle jeho vlastních zpráv (Fp 3, 4-6 ř,l; 2Ko 11, 22 ř,l; hlavně však Ř 11, 1 ř,l!) se jedná o diasporního Žida, který pocházel z Tarsu, dnes turecký Mersin. Patřil prý do benjamínského kmene (jeho původní jméno Saul odkazuje na prvního izraelského krále z téhož kmene), což bývá zpochybňováno, zda tou dobou nějací Benjamínci zbyli. Ale i když kromě Judejců většina izraelských kmenů zanikla, část Levijců a Benjamínců se zachovala také. Kdyby Pavel takto lhal, mohl by oklamat nás, sotva však své současníky (jeho židovský původ dnes zpochybňují někteří autoři, jako Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu, ISBN 80-7252-038-5; Hyam Maccoby, The Mythmaker: Paul and the Invention of Christianity, ISBN 978-0-7607-0787-6; oba ale pracují pouze s nedoloženými domněnkami). Pavel sám se hlásí k farizejské tradici, dokonce se k ní hrdě hlásí i jako křesťan, alespoň podle Sk 23, 6 (ř,l) vnímá víru v Ježíšovo vzkříšení jako naplnění farizejského přesvědčení o vzkříšení. Nejen Sk, i sám Pavel připomíná, jak byl ve víře horlivý. Sice sám netvrdí, že by byl žákem rabana Gamaliela staršího, známe to jen z Lukášova podání (Sk 22, 3 ř,l). I to dnes mnozí zpochybňují. Rozhodně nepřejal jeho tolerantní přístup ke křesťanství (Sk 5, 34-39 ř,l). I on sám ve svých listech přiznává, že se tento nový (zatím jen v rámci židovství) směr snažil vyhubit. Pak ale došlo k obratu, který Sk popisují velmi fantasticky hned 3 × (9, 1-19 ř,l; 22, 6-16 ř,l; 26, 12-18 ř,l), vždy s drobnými odchylkami, sám Pavel se o tom v epištolách vyjadřuje jen velmi stručně. Důsledkem ale je, že se z pronásledovatele křesťanů stal velmi horlivý misionář. Ovšem křesťanství se až dosud šířilo jen po Židech. Také Pavel začal po synagogách, ale v Korintu došlo mezi ním a Židy k roztržce (Sk 18, 1-11 ř,l srv. i 13, 46 ř,l), už před tím jsou v Antiochii i slovně stoupenci tohoto hnutí odlišeni od židovství - poprvé jsou nazváni křesťany (Sk 11, 26 ř,l)! Nakonec se křesťanství rozdělí do dvou větví: židovská a pohanská (Ga 2, 9 ř,l). Zatím co ta židovská nezaznamenala žádný valný úspěch, ta pavlovská nastavila dnes běžný stav, kdy je křesťanství světovým, nejen etnocentrickým, náboženstvím. V jeho době to bylo ale nové, a je to jeho skutečný vklad do nové víry. Zároveň vykazuje dobré povědomí o tehdejší helénské filosofii, používá helénské prostředky argumentace. Byl tak dobře na svůj úkol apoštola pohanů (Ř 11, 13 ř,l) vybaven. Současně byl ale Pavel římským občanem, a to už od narození (Sk 22, 25-28 ř,l), což mu zajišťovalo i určitá privilegia (i to někdy budí pochybnosti o jeho židovství, ale Židé s římským občanstvím výjimkou nebyli). Určitě nebyl chudý: jako farizeus byl vyučen řemeslu, a i když je zastává názor, že ten, kdo je vyučován "ve slovu", má se s vyučujícím dělit o prostředky k živobytí (Ga 6, 6 ř,l), alespoň v Korintu se drží farizejské zásady, že učitel zákona se má živit sám (1Ko 9, 4-15 ř,l). Jeho řemeslem bylo šití stanů, což ho spojovalo s manželi Priscillou (Priskou) a Akvilou (Sk 18, 1-3 ř,l), Židy z Říma, které zmiňuje i ve svých epištolách (Ř 16, 3 ř,l). Jejich pohyb umožňuje Pavlovy epištoly datovat, protože se stali obětí Claudiova vyhnání Židů z Říma, což je dobře datovatelný údaj. Pavlovo vyjadřování prozrazuje filosofické a rétorické vzdělání.

2. 

   Pravděpodobné místo sepsání.

   Epištola má sice čelnou pozici v epistoláři, ale nejstarší není. Spíš nejpropracovanější (viz bod 3.) což bylo dáno okolnostmi. Jelikož zde Pavel podává velmi kompletní přehled svého učení, už od dob patristických, zejména pak v reformaci, se stává zdrojem dogmatik. Pravděpodobně tedy byla sepsána roku 55 při poslední návštěvě Korintu, kdy se chystá pokračovat ve svých cestách do Říma. Jeho kolegové, manželé Priscilla s Akvilou, jsou už zase zpět (Ř 16, 3 ř,l).
3. Důvod, proč je epištola tak obsáhlá a zároveň systematická, spočívá právě v tom, že římský sbor Pavel nezaložil, znal tam jen pár lidí, ale osobně ho římští křesťané neznali. Musel se jim představit a také své učení. Byl už sice v církvi známý, dokonce o něm kolovaly mezi křesťany i pomluvy (Ř 3, 8 ř,l), nebyl ale ve své době ani v církvi autoritou. Dlouho se vyrovnával s Petrem a Jakubem, bratrem Ježíšovým, který řídil jeruzalémskou církev. Autoritou se stal až po své smrti, když si církev uvědomila význam jeho epištol. Situace římských křesťanů se tak podobá naší: ani my nejsme v přímém kontaktu s Pavlem. Zatímco ostatní epištoly působí zmateně, protože je Pavel píše svým známým, a nemusí jim tudíž spoustu věcí vysvětlovat, zde je situace jiná. To zajistilo Ř její postavení v epistoláři, ale i v dějinách dogmatiky.

Pavel se chystá pokračovat do Říma, jakmile doručí do Jeruzaléma sbírku, kterou vykonaly jeho pohanokřesťanské sbory na jeruzalémské chudé (Ř 1, 8-15 ř,l; 15, 22-23 ř,l).
, čímž mimo jiné demonstrovali sounáležitost obou větví raně křesťanské misie - Pavlovské i apoštolské (srv. 1. bod). Tam však byl zatčen a teprve po průtazích, kdy se raději odvolá přímo k císařskému soudu do Říma, deportován. Takže to dopadne trochu jinak, než měl v plánu (viz časovou osu vlevo - nedostatky v češtině padají na vrub AI, která se to teprve učí. Buďme shovívaví). Na rozdíl od jiných epištol neřeší Pavel s adresáty žádné problémy. Na druhou stranu mějme na paměti, že v době sepsání ještě nedošlo k oddělení křesťanství od židovství. Také Židé provozovali v té době misii mezi pohany, a i mezi nimi se o to vedou spory, zda je to tak správně. Mnozí učenci tuto praxi nakonec zavrhnou. Jejich proselyté jsou však plně podrobováni starozákonním pořádkům, včetně obřízky a dietetických předpisů. I raná církev si dlouho nevěděla rady, jak prozrazuje zejména 15. kapitola Sk (1-29 ř,l). Podle Sk ovšem raná církev i na tyto křesťany, i když v míře omezené, některé příkazy, s výjimkou obřízky, aplikovala. Sám Pavel ale proti tomu, zejména v epištolách Fp a Ga, dost vášnivě brojí - podle něj je po Kristu zbytečné nadále udržovat tyto vnější znaky oddělení vyvolených od nevyvolených, jejich význam byl dočasný (Ga 3, 19 ř,l). Nyní se rozdíl mezi Židy a góji stírá, stejně jako i další rozdíly: muž × žena, urozený × neurozený, bohatý × chudý, svobodný × otrok ... (Ga 3, 28 ř,l; 1Ko 12, 13 ř,l). Tím Pavel vyvolal jak mezi Židy, ale i v zárodku budoucí křesťanské církve, nejedno napětí, shádal se kvůli tomu dokonce i s apoštoly (Ga 2, 11-14 ř,l)! Protože se situace od těch dob už v následujících století radikálně změnila, tím spíše dnes žijeme v jiné realitě, mnoho z významů těchto souvislostí nám uniká a připisujeme jim významy jiné. Všimněme si hlavně, že Pavel nemluví pouze o spasení, jak mu to čteme často mezi řádky, nýbrž o spravedlnosti pouhou milostí! Jedno z falešných pochopení Pavla je i představa, že je odpůrcem Tóry (pražský rabín Sicher ho v jednom ze svých článků charakterizoval jak geniálního odpůrce Tóry. nebyl ani jedno - geniální, ani odpůrcem Tóry). Je třeba také připomenout, že Pavel žil ve zkráceném horizontu dějin, neboť očekával brzký druhý příchod Kristův (parúzii), tudíž i konec dějin (1Te 4, 15 ř,l). S nenaplněním takových očekávání se církev po něm, jak je doloženo i v NZ, také až bolestně vyrovnávala. Mnohé z jeho výroků, které si dnes čtenáři vysvětlují jako odkaz na posmrtný soud, cílily ve skutečnosti tímto směrem.

Pavlovým záměrem bylo představit se římským křesťanům a vyvrátit některé pomluvy. Jak to římští křesťané přijali a zpracovali, to už se nezvíme. Mezi nimi a Pavlem neproběhla tak čirá korespondence (nebo se nám z ní alespoň nic nezachovalo), jako mezi ním a korintskými. Také mezi ně přišel už jinak, než jako misionář. Avšak jeho korespondence se stane krystalizačním bodem budoucích písem svatých křesťanů, NZ, takže už 2Pt 3, 15n (ř,l) o ní mluví v jedné rovině s "Písmem," čímž v té době (80. léta 1. století) mohl myslet pouze židovský kánon. Už pro generaci otců, hlavně Augustina, se Ř stala základem pro shrnutí křesťanského učení do dogmatik, podobně pro renezanční reformátory, když reagovali na kupčení s odpustky, ale je východiskem dogmatik a věrouk až do dnes. Sám Pavel, a to musíme stále držet v paměti, NESEPISOVAL DOGMATIKU.


Otvírák na Bibli
1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?
11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!
12. Korunou výkladu je HERMENEUTIKA
V důsledku svého cestování, také několikerého věznění, udržoval Pavel se svými sbory, či tím římským, styk písemný. To mělo v té době velmi vlivnou literární paralelu: populární epištoly Epikúrovy. Pavel, stejně jako Epikúros, ani nepomyslel, že by spisovali nějaké knihy. Epikúros proto, že nevěřil ve význam smrti: "pokud jsme tu my, není tu smrt; pokud je tu smrt, nejsme tu my. Proto se nás smrt netýká". Pavel na tom byl částečně podobně: tím, že očekával brzký konec světa, pro něj nemělo spisování nějakého svědectví pro příští generace cenu. Ale pro něj byly ještě Písmem svatým knihy Starého zákona. Určitě neměl vůli jim konkurovat. Bohatě se na ně naopak odkazuje. Pro křesťany však založil epištolu jako literární druh a manýru. Jeho řecké vzdělání prozrazuje, že jeho epištola je spíš řečnickým projevem: klade si v ní otázky, na které odpovídá, řeší různá pro a proti ... MUSÍME MÍT NA PAMĚTI, ŽE JEHO POSLOVÉ PŘEČETLI ADRESÁTŮM DOPIS NARÁZ, NE VERŠÍK PO VERŠÍKU jak se stalo později zvykem! Pavlovým tématem je tedy setření rozdílů mezi Židy a góji (Ř 10, 12n ř,l), a zcela jinak nastavená otázka spravedlnosti i přístupu, už zcela bezprostředního (Ga 3, 20 ř,l), člověka k Bohu, díky Kristově oběti, ale také z toho vyplývající morální důsledky, nové morálky. Tedy ne obchodování církve s odpustky, ani polemika s Pelagiem. Pavel také neřešil pozdější filosoficko theologickou otázku poznatelnosti Boha rozumem, i když některé formulace v nám zkoumaném oddílu tyto debaty vyprovokovaly. I na to je při výkladu Pavlovy epištoly třeba pamatovat.
To už je na Vás ...

To je shrnutí toho, co lze z různé literatury, z těch slovníků a encyklopedií, jimiž jsme se zabývali před tím, vyčíst, co je vlastně čitelné i z novozákonních spisů; soudobé autory Pavel a jeho dílo nijak nezaujali. Tyto informace potřebujeme k tomu, abychom se podívali na to, o čem ten spis doopravdy je, nezatížený dalšími dějinami výkladů a použití. To, na čem až dosud pracujeme, je exegeze: rozpoznání, co text kdysi znamenal. V posledním modulu se budeme zabývat tím, co si z toho vzít pro sebe v našem životě. Ale napřed se musíme prokousat k vlastnímu, dobovému, významu.

U té literatury jsme se měli soustředit na několik otázek:

• Co nám autor o sledovaném tvrdí?
• Jak ke svým závěrům došel?
• Jsou jeho argumenty přesvědčivé?
• Umí svá tvrzení dobře vysvětlit?
• Staví se vůči nám partnersky, nebo nás nutí věřit bez možnosti ověření?

A totéž budeme hodnotit i u těch komentářů:

Co je komentář, co od něj očekávat, a jak s ním pracovat?

Komentáře k biblikým textům jsou zřejmě starší než Bible sama. Pořizovali je už židovští autoři, některé pasáže v NZ jsou vlastně komentáři k výrokům starozákonním. Koncem 16. století vydala Jednota českých bratří svůj překlad Bible v 6 dílech, poslední roku 1579, i s komentáři.

Komentáře pomáhají vyložit hlavně nejasná místa, doplnit další souvislosti, zejména o historickém, kulturním a jazykovém pozadí biblických textů, pro lepší porozumění laikům i na podporu práce vykladačům a kazatelům. Bývají vydávány samostatně, nebo jako součást biblických překladů. Ale spíš než tyto technické otázky je důležitý charakter komentářů, které použijeme a proč právě ty. Také komentáře a výklady jsou totiž různého typu:

• 

  Akademické: ty sdílejí poznatky mezi odborníky a jejich studenty či kazateli, kteří v praxi nerezignovali na kritické zkoumání biblické látky. Zabývají se biblickými jazyky, doplňující literaturou, dobovým a materiálním pozadím, theologickými debatami. Zaměřují se spíš na výzkum, než na praktickou použitelností. Naproti tomu ...
• Aplikační: ty se snaží historický text propojit víc s dneškem, s lehčím exegetickým zájmem.
• Spirituální: zaměřené na podporu osobní zbožnosti. Nejsou ani pro kazatele, ani pro odborníky. Snaží se formovat zbožnost jednotlivce, nebo k použití pro menší skupinky.
• Exegetické: pracují s biblickou hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou, sledují slovní zásobu, syntaxi, strukturu, textové varianty dostupných rukopisů (podrobně zde) a podobně.
• Výkladové: snaží se vyvážit důkladný rozbor s pastorační jasností, vysvětlení autorova záměru s uplatněním konkrétních míst v dnešní době, zpravidla verš po verši. Ty bývají většinou součástí vydání Bible. V hodné při přípravě kázání, vyučování náboženství, pastoraci, nebo soukromou, ale hlubší, práci s biblickým textem.
• Homiletické: ty jsou pořizované na podporu kazatelů při přípravě kázání nebo látky k vyučování. Nabízejí vysvětlení biblických pasáží, ale nezahlcují technickými detaily.
• Specializované: věnují se velmi úzkým tématům, jako třeba reflexi SZ v NZ, biblickému zeměpisu, historickému bádání a podobně. Jsou spíš doplňkem k jiným komentářům, nebo rozvádějí ty akademické.
• Theologické: v Bibli sledují především témata dogmatiky.

(podrobnosti - viz The Expositor's Library)

Avšak každý dobrý komentář nakonec obsahuje od toho všeho něco. I tady je výběr závislý na osobních očekáváních, zájmu a vlastní orientaci. U každého komentáře můžeme totéž sledovat i u jejich tvůrců. Také si musíme všímat záměrů, dogmatických předznamenání, ale i poctivosti, srozumitelnosti a jasnosti a nezáludnosti v argumentaci. Je to vlastně stejné, jak jsem o tom výše mluvil o té rozšiřující literatuře. Komentáře autorů, kteří se domnívají, že nic dokazovat ani vysvětlovat nemusejí, dovolávají se na nějaké tajemné zdroje a inspirace, nebo vám nedostupné vzdělanosti, ty můžeme klidně odložit. Nestačí ani odvolávání se na starší či respektované autory. Také oni musejí svá tvrzení něčím doložit, a to srozumitelně. Všímejme si i toho, do jaké míry jsou komentáře orientovány nejen na konkrétní místo, ale i na celek (viz modul 6.)!

Jaké komentáře jsou k dispozici?

No, v našem jazykovém prostoru je to horší. Tady skutečně pomohou naše jazykové znalosti. Ještě víc zaráží, že v češtině je toho k tak významné epištola, jako je Římanům, obzvlášť málo. Série ekumenických komentářů České biblické společnosti k ní také dosud nedospěla. Pár věcí se přesto najde:

• Jan Blahoslav Souček, Spravedlnost Boží: Výklad epištoly k Římanům, Praha 1948.
• Alois Adlof, Výklad epištoly Pavla Římanům, 1. díl 1902 a 2. díl 1925.
• Jiří Beneš, Formování spirituality v listu Římanům, Návrat domů 2023.
• Karl Barth, Stručný výklad listu Římanům, Praha 1989.
• Michael Theobald, List Římanům - Malý stuttgartský komentář k NZ, Karmelitánské nakladatelství 2002.
• Michal Klus - Kázání a studijní výklady k Římanům - vlastní stránky.
• Různé on-line nástroje mívají i nějaké komentáře, že jsou však zdarma, jsou buď historické, nebo ne úplně nejlepší. I tak ale stojí za studium - viz zde.

Není důležité, co si o nich myslím, nebo co si o nich myslí jiní. Stejně budeme jejich nálezky porovnávat s tím, co jsme už nastudovali v předcházejících krocích, a budeme si tak schopni udělat opravdu svůj názor. Také není dobré být závislí na jednom komentáři, nýbrž srovnat si jich víc, nejlépe komentářů různého typu.

Úkol?

Zkuste si vybrat, co znáte, nebo co seženete. Vezměte si k ruce své úvodní otázky i postřehy z průběhu studia. Podívejte se zejména na to, jak vám osvětlily ta místa, kde jste si udělali nějakou tu značku. Potom se to pokuste celé vyhodnotit a shrnout. 

Až budeme mít to všechno pohromadě, pustíme se do posledního, vrcholného kroku, a tím bude VÝKLAD, neboli HERMENEUTIKA.

QR kód k získání veškerých
studijních materiálů,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení
Ř 01, 18-32 - Analýza 06 - Práce s komentáři.

Jo, těším se na Vánoce jako dítě ...

Kázání na Boží hod Vánoční 25. 12. 2006 Bohuslavice n. Metují / Opočno na text Mt 18, 1-5 (ř,l). Bohoslužby s Večeří Páně.

Zjišťuji, že mnoha kolegům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho kolegy: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu.“

Že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu. Dokonce ji lze považovat za podstatu křesťanské zvěsti. Bůh s námi (Iz 7, 14 he,ř,l; Mt 1, 23 ř,l Mt 28, 20 ř,l)! Bůh ne proti nám, ale na naší straně. A hlavně, ne Bůh, který je nad našel lidské životy povýšený, tak, jako my často od něj očekáváme, že nás někam pozvedne, dovolí nám shlížet na lidský život z nadhledu.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 131, 1b-3 he,ř,l
• 1. píseň: 288 | 472
• čtení: L 2, 1-20 ř,l
• 2. píseň: 654/297 | ×/483
• text: Mt 18, 1-5 ř,l
• 3. píseň: 281 | 464
• poslání: 1Kor 13, 8-13 ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 294 | 481

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Zj 19, 9b - Blaze ... ř,l

propuštění: Tt 3, 4-7 ř,l

Dětství v Bibli, to není vždy kladné. Děti určitě nejsou nevinné, jak se to někdy interpretuje. A také není cílem víry ani podmínkou dětinskost, jak také může někdy křesťanství působit. Dokonce převažují hodnocení negativní nad kladnými. Pavel nás v 1Ko 14, 20 (ř,l) varuje před dětinštěním. Ale pro Ježíše je dítě nejlepší odpovědí na to, když se jeho učedníci začnou hádat o to, kdo je mezi nimi důležitější, významnější, zasloužilejší. Přiznejme si, že i nás víra k takovým otázkám nezřídka vede.

Přijmout Nebeské království jako dítě? Možná je to Království nebeské tím dítětem, které má být přijato. Nejde, jak si to mnozí často vysvětlují, o posmrtnou blaženost - jak se říká: přijít, nebo nepřijít, do nebe. Možná je to království tak slabé v našem světě, že je nutné se ho ujmout jako toulavého kotěte. Jenže ono se pak ujímá nás, a pak zjišťujeme, že naše důležitost vůbec důležitá není. Království nebeské/boží stoji na lidskosti - na lidském příběhu boha samotného. Hřích je, chce-li se člověk stát bohem (Gn 3, 5 he,ř,l). Ale naše víra dosvědčuje, že Bůh se nechce, nemusí chtít, stát Bohem, nýbrž přijímá na sebe lidský příběh.

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Což jít kus cesty s nimi, jako i Bůh jde, ne jen kus, ale plnou cestu lidského života s námi?

Židé dodnes čekají svého mesiáše jako válečníka, který je osvobodí od jejich nepřátel. Ano, i my bychom chtěli mít za zády nějakého supermana. Ale dostáváme dítě - tvora bez hodnosti, bez významu, širokých ramen a loktů, bez úřadu, světského, ani církevního. A tam máme Boha hledat, tam se s ním máme potkat. Na dítěti je poutavé právě to, že má svůj příběh před sebou teprve otevřený. I dospělý následovník Kristův může mít svůj příběh otevřený, i když už toho má za sebou dost, dokonce i něco dokázal. Ale důležité je právě to lidství, ne nadlidství. Ne moc, trůny, dobývání společenských, geografických a politických kolonií, ne v kancelářích a palácích obložených zlatem, ne zbyteční potentáti, rozplývající se nad svojí důležitostí - tam Království nebeské nehledejme.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují …

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musíme vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Konec proroků ... adventní kázání na Za 13, 1-6

Kázání na text Za 13, 1-6 (he,ř,l) na neděli 19. 12. 2004 – 4. Advent Bohuslavice n. Metují

Mnohé očekávali proroci od příchodu Mesiáše. Ale to nechtěné na očekávání je, konec vlastního poslání.

Sotva se začnou jejich naděje naplňovat, hned ne zcela tak, jak si před tím Judejci představovali. Jsou zklamáni Bohem (vývojem událostí) i sebou samými. Prorok jim musí dodat odvahu, víru ve smysl. Tomu hlavnímu musíme připravit prostor.

Zaslíbení nepřichází pro lidstvo, ani pro Židy, ale pouze pro židovskou vrchnost – královskou dynastii a ty, jimž se dostává cti bydlet v sídelním městě. Všechno bude: porážka nepřátel, nový začátek bývalého lidu božího, jako lidu božího budoucnosti. Ale první, co musí v centru dění vytrysknout, je pramen očištění; vyříznutí vředů z organismu božího lidu: hřbet, nahrbený nesprávným směrem. Proč jen pro ty přední z lidu? Ne-li pro to, že toho mají nejvíc zapotřebí!

A tu, jedním dechem s odřezáváním idolů a ducha nečistého zazní slovo o těch, kteří byli doposud vnímáni jako jejich protivníci: i s prorockým úřadem bude konec, až bude dokonáno smíření a očištění.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Iz 9, 1.5n [9, 2.6n] he,ř,l
• 1. píseň: 262 | 447
• čtení: Mt 1, 18-23 ř,l
• 2. píseň: 265 | 449
• text: Za 13, 1-6 he,ř,l
• 3. píseň: 379 | 446
• poslání: 1Ko 14, 1-4 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 276 | 451

Odkud se bere taková nevraživost vůči prorokům jednoho z nich? Snad konkurenční tahanice mezi kolegy? Ale Zacharjáš nemluví o nějaké zvláštní skupině (falešných – tak LXX) proroků, nýbrž o prorocké službě jako takové.

S prorockou službou bývaly zkušenosti rozporné – maximum, co může poctivý prorok učinit, je ohlásit příchod plnosti. Tím si podepisuje vyhazov z úřadu: skutečná plnost už nebude potřebovat interpreta. K čemu může být prorok, když už se proroctví naplnilo?

Naplnění zvěstí Zacharjášových věříme, že jsme se dočkali příchodem Božím v Kristu: Může přijít něco víc, nežli Bůh sám? A přece, zdá se, to není všechno. Ani srdce nemáme úplně nová a v nich vepsán Zákon Hospodinův. A jsme-li čisti, pak ve víře; plné zjevení musíme očekávat. Ale poslední prorok, Jan Křtitel, musí také ustoupit ze scény, když přichází Ježíš. Tak i Luther říká, že „pracuju na tom, aby moje práce byla zbytečná“.

Mnohé očekávala církev od příchodu Krista; zatím však žije v trvalém Adventu. Jedním ze znaků je fakt, že jsme již tak blízko naplnění, a znovu potřebujeme proroky …

Církev čeká – má-li v tomto světě ještě nějaké prorocké poslání, pak to jen potvrzuje jistou nenaplněnost jejích nadějí. Až se opravdu dokoná služba očištění, bude její služba zbytečná. Advent nám připomíná, že naším úkolem budování církve není.

A jak se těšíte na Vánoce?

Kázání na III. adventní neděli 17. 12. 2006, které bylo použito v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně, na text Jb 35, 2-14 (he,ř,l).

Adventní svátek je svátkem očekávání. Také Jób čeká: čeká podivně – beznaděj a naděje jsou v jeho slovech tak promíšené, že by bylo sotva lze oddělit je červenou čarou. A tak jej Elíhú vyzývá, aby přece čekal; slovíčko, jímž tak činí, je mnohoznačné, spojuje však čekání s důvěrou i porodními bolestmi!

Jobův příběh je většinou znám: jeho zbožnost podrobena zkoušce → ze strany lidí, vlastními pochybnostmi, zrazován manželkou, haněn přátely ... Avšak my víme už dopředu, že tato „horizontální“ zkouška má původ „vertikální“ v Bohu. Tedy v jeho prapodivné sázce se satanem, je-li Jóbova zbožnost upřímná, nebo vypočítavá. Odvrátí se od Boha, když už pro něj nebude plnění božích příkazů výhodné? Přátelé se mu snaží pomoci nalézt smysl jeho utrpení, ale jejich slova se míjí s pravdou; Jób o to vyzývavěji žádá audienci u samotného Boha. Může si to člověk dovolit? Dočká se reakce z opačné strany, nebo vyzní jeho volání naprázdno.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 37, 7-11.15 he,ř,l
• 1. píseň: 276 | 451
• čtení: Jb 13, 8.15n he,ř,l
• 2. píseň: 260 | ×
• text: Jb 35, 2-14 he,ř,l
• 3. píseň: 272 | ×
• poslání: Ef 2, 13n ř,l; 17-20 ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 655 / 294 | × / 481

Kde se vzal tu se vzal Elíhú, jehož slova nejsou jako slova předchozích řečníků, splývají s následnou řečí samotného Hospodina: nepotvrdí slova Jóbových přátel, ale ani jej nepodpoří v jeho při s Bohem.

Čas čekání je v jeho slovech odhalen jako Boží škola …

Není problém v tom, že by se Jób dopouštěl hříchu; hřích i spravedlnost však zůstávají mezi námi. Čekáme svého Boha, protože na něm máme zájem – třeba oprávněný – utrpení, zoufalí ze zla ve světě … podobně jako Jób. Jsme však s to čekat Hospodina, když nás netlačí žádná bota?

Mlčení boží si dnes spíš vysvětlíme jako jeho neexistenci. Což by prakticky znamenalo, že jsme zůstali na světě opuštěni. Ale zvěst je v tom, že opuštěni nejsme: Bůh se zajímá o naše zoufalství, aniž by na něm mohl mít sám jakýkoliv zájem. Tím se nejen liší podstatně jeho směřování k nám od našeho požadování, aby zakročil proti bezpráví, či naši bezúhonost potvrdil.

Bůh směřuje k nám, i když se cítíme se svými radostmi, bolestmi, štěstím i výhradami vůči světu a bližním osamoceni. Proto má smysl čekat, odsud má svůj význam i Adventní čas.

Bezpochyby se očekávání Hospodina, zakomponované do církevního kalendáře a tudíž pevně usazené v přetrvávajícím čase, brzy stane stereotypem. Máme přestat čekat? Máme prohlašovat adventní slavnosti za pokrytectví? [dodávám v roce 2025: co dnes čekají ukrajinské děti, a co vojáci, kteří brání svoji zemi? Jejich krev je prolévána, a oni sami musejí, aby ochránili své blízké, krev prolévat. Co čekají Rusové, kteří se vzepřeli zločinům svého národa a jeho vůdců, a jestli žijí, tak v mukách? Co asi čekají Palestinci, muslimové i křesťané, a co jejich židovští sousedé, že se má v budoucnosti stát, když významní činitelé na obou stranách stále hledají smysl v nekonečném a bezvýchodném ničení životů, nadějí i materiálních statků, údajně podle boží vůle? Jaký je jejich Advent? Co asi od Boha očekávají oni? Kdo se ujme jejich pře?]

Máme doopravdy čekat. Snad to, čemu se má na rozdíl od dobytka člověk, ať už tomu rozumí či ne, naučit, je právě čekat s důvěrou, porozumět vlastnímu očekáváni a svým nadějím, s Bohem spojovaným.

---

Pod čarou:

AI Copilot se zasekla, když jsem požádal, aby vytvořila na dané téma obrázek:

"Omlouvám se, Jakube — takový obrázek nemohu vytvořit. Kombinace vánočního motivu s utrpením či válečnými scénami by nevyhnutelně zahrnovala prvky násilí nebo lidského strádání, které nesmím vizuálně zobrazovat."