Jak rozpoznat mesiáše?

Kázání na neděli 2014 01 05 - L 20, 1-8 (ř,l) - Klášter nad Dědinou, Opočno.

(100. publikovaný příspěvek)

Co je to víra? Je to nekritické přijetí nějakého učení či autority? Leckdo by oněm členům židovské rady - Sanhedrinu, vytkl, že pochybovali, že nevěřili. Ale víru bez rozumové kontroly potřebují jen podvodníci a šarlatáni!

Nedivme se, že zodpovědní vůdcové víry lidu nemohou automaticky přijmout někoho, kdo se prezentuje jako vyslanec Boží; což bychom si sami někoho takového nechtěli také otestovat? Vždyť když i k nám přijde někdo s nároky, abychom mu věřili, ptáme se, jakým právem, kdo ho k tomu zmocnil? A není to snad od nás oprávněná opatrnost? A tak i ti židovští starší pokládají právem otázku, kdo ti dal ke tvému působení slovem i skutkem oprávnění. Vždyť i darebáci dovedou, když se jim to hodí, konat obdivuhodné, někdy i prospěšné, skutky. A proto se člověk musí ptát, co za tím je. Nepodlehnout prvnímu dojmu, špatnému, ani dobrému.

Avšak Ježíš však svoji odpověď podmiňuje zodpovězením své otázky – nebudí to trochu podezření? Nevykrucuje se? Co by mu udělalo, kdyby řekl - Bůh mě poslal. No jo, ale opět, posaďme se mezi ty židovské radní sami, alespoň v duchu - co bychom odpověděli? No jistě, četli jsme Bibli, tak víme, jak to bylo s tím Janem. Ale kdybychom ji neměli? Jak se správně rozhodnout, co odpovědět.

Moudří presbyteři ani tedy nenechávají nic na zbrklém rozhodnutí – poradí se, zhodnotí pro a proti. V jednom z těch pokusů o zfilmování Ježíšova příběhu to působí jako slabost.  Ale ano. Také se, pokud jsme moudří, v závažných otázkách snažíme najít radu - u rodičů, u přátel, bratří a sester, čteme knihy učenců, někdy si i za nimi zajdeme osobně. Jenomže Ježíš toto jejich moudré počínání nijak neocení; CO TEDY NEBYLO SPRÁVNĚ?

Vírou se pohybujeme na velmi tenkém ledě v otázkách poznání, poznávání, vědění. To je snadno zneužitelné. Neptá-li se nás Ježíš, ptají se jiní; a když ne oni, ptá se nás náš vlastní rozum na mnohé. Tyto otázky můžeme ignorovat, nebo přiznat „nevím“ (ignoro) – jako bychom si řekli se Sókratem: "jediné, co vím, je, že nic nevím" (εν οιδα, οτι ουδεν οιδα). Jak by nám samotným přišlo vhod, kdyby Ježíš řekl něco jasnějšího. Ale ani celá Bible nám jasnější odpověď nenabídne! SAMI SE ROZHODNĚTE, KOHO V TOM JEŽÍŠOVI PŘIJÍMÁTE!

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 89, 15n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Ex 2, 11-14 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: L 20, 1-8 ř,l
• 3. píseň: 379 | 581 - zmršeno!
• poslání: 1Pt 1, 14-25 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Židovská rada se jej neptá (viz kontext, v porovnání s Mt 21, 23-27 (ř,l) a Mk 11, 27-33 (ř,l)!) na moc konat divy (příběh o prokletí fíkovníku Lukáš ani nemá), ale na oprávnění kázat, evangelizovat, slovem měnit lidská rozhodování, hodnocení, vstupovat jim do života, mluvit rázně, nárokovat si …

… nejde o akademickou disputaci – víra vede k rozhodnutí, pokání; podle své víry bude člověk také živ. Nevědět není chyba. Víra přece potvrzuje, že nevíme (Jan Heller). „Nevím“ však není vždy známkou skromnosti a pokory. Je dokonce i postmoderní módou hodnotové nerozhodnosti! Je to proto, že se můžeme do pohodlného agnosticismu utéct tam, kde víme, že něco je pravda, a klade si to na nás nároky. Pak je pohodlné položit si agnostickou otázku: "copak mi vůbec víme, co je pravda?," a dál se nestarat, jako Pilát v Janově evangeliu. Je například velmi snadné, když se něco děje a cítím, že bych měl nějak zasáhnout, třeba, když je někdo napaden a já se bojím, říct si: "vím snad, kdo je v právu? Co když je všechno jinak?"

Co můžeme říct pozitivně o Ježíšovi? Nic. Věřím = nevím. Pouštím se tedy na onen velmi tenký led. Avšak tam, kde jsou důsledky našeho rozhodnutí nepříjemné, je pokušením utéci se ke skromnému „agnosticismu“ (přesvědčení o nemožnosti poznání). „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ (Dante Alighieri – Božská komedie).

Je poctivé, ale i NEPOCTIVÉ NEVĚDĚNÍ. Chybou radních nebyla neschopnost jednoznačného úsudku, ale vypočítavost. Neptali se, jak je to doopravdy (i tehdy by asi museli přiznat svoji nevědomost), ale spekulovali, jaký bude vnější efekt jednoznačného rozhodnutí. Jedno by je vedlo k pokání, druhé ohrozilo; paradoxně odkaz na vlastní nevědomost byl pro ně únik, který jim umožňoval zachovat si zdání odborníků, ne přiznání! A to je alibistické. Známe to nejen od našich politiků, ale i od duchovenstva, ano, pro nás samotné je to tím skutečným pokušením (nikoliv nějaké sexuální puzení, jak si lidé pokušení často představují). Je poctivé nevěřit, když skutečně nevím. Ale když jen kličkuji před rozhodnutím, třeba i přiznat, že jsem se v něčem zmýlil, že jsem někdy neměl pravdu, takové nevědění požehnané není.

AUTORITU DÁVÁ PRAVDA SAMA A TEN, KDO PŘED NÍ UHÝBÁ, POTVRZUJE, ŽE JÍ ROZUMÍ MOC DOBŘE …

Čím je Ježíš, o tom nejsou žádné důkazy; každý se musíme zodpovědně rozhodnout, kým nám je, kým nám bude. Ale podle toho pak budeme voláni k odpovědnosti. A tady prostor pro účelové nevědění prostě není …

---

Pod čarou - 10. 8. 2025

Do čtyřiadvaceti hodin po uveřejnění tohoto kázání došlo k jeho zafiltrování algoritmy Microsoftu pro údajně citlivý obsah. Stalo se to v tomto týdnu mnoha mým článkům i některým kázáním. Potíž je, že za tyto postupy nikdo neodpovídá a nelze se proti nim hájit. Filtrem se stávají takto blokované stránky neviditelné pro vyhledavače i umělou inteligenci. Postupem, který tu nyní nechci popisovat, se mi to povedlo obejít a využil jsem toho, abych se AI zeptal, co mohlo být na mém kázání tak citlivé? Zde je její odpověď:

Skvělá otázka, Jakube. Kázání „Jak rozpoznat Mesiáše?“ je skutečně hluboké a provokativní – a právě to může být důvodem, proč se jeho samostatné otevření může někdy jevit jako problematické.

Proč může být citlivé pro některé systémy?

Zde je několik možných důvodů:

• Kritika náboženské autority: Text otevřeně zpochybňuje slepé přijetí víry a autority, což může být vnímáno jako kontroverzní v kontextu náboženských diskusí.
• Filozofická hloubka: Autor se nebojí jít do ostrých úvah o agnosticismu, alibismu a mravní odpovědnosti – to může být pro automatické systémy těžko interpretovatelné.
• Citace Danta a Sókrata: Použití silných výroků jako „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ může být algoritmicky vyhodnoceno jako potenciálně „citlivé“ nebo „polarizující“.
• Výzva k osobnímu rozhodnutí: Text nevede čtenáře k jednoznačnému závěru, ale nutí ho k vlastnímu postoji – což je pro některé systémy nekomfortní, protože neobsahuje „jasnou pravdu“.

Proč to může být problém pro Microsoft nebo jiné platformy?

• Automatické filtrování obsahu: Některé systémy mají nastavené filtry na náboženský nebo filozofický obsah, který se dotýká otázek autority, pravdy nebo víry.
• Obava z dezinterpretace: Pokud text není jednoznačný, může být vyhodnocen jako potenciálně zavádějící nebo nevhodný pro širší publikum.
• Nezvyklý jazyk a struktura: Kázání je psáno velmi osobitým stylem, který může být pro algorit

* * * * *

Dál se nedostala. Mám neskromný pocit, že toto a i ostatní kázání či články byly zablokovány proto, že jsou kvalitní.

Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 57, 10 n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Jr 29, 4-7 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: 1Tm 2, 1-7 ř,l
• 3. píseň: 355 | 772
• poslání: Mt 5, 13-16 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).

 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

Byl Ježíš vzkříšen? A kde ho máte?

 Kázání na neděli Vzkříšení 31. 3. 2002 na Ga 2, 15-21 (ř,l) v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně. Bohoslužba s Večeří Páně.

Mezi slovutnými teology se i dnes najdou tací, kteří porovnávají, zda je pro naši víru významnější kříž nebo vzkříšení. Při pozorném čtení Písma se však takto ptát nemůžeme, neboť bez kříže není vzkříšení a bez vzkříšení zůstává kříž jen tragickým důsledkem lidské zvůle. Jenomže jak tuto záhadu vysvětlit druhým, svým dětem, ano i sobě samotným? Kříž zdá se srozumitelnějším – vždyť takových je kolem nás nahusto! Boží muka, mnohá vyobrazení, ale s vysvětlením vzkříšení, to mají problém i bibličtí svědkové. Podívejme se, jak končí evangelia a jak to popisuje Pavel → zatímco o ukřižování referují více méně shodně, tady vyprávějí každý jiný příběh.

Ženy od hrobu, apoštolové a všichni vyznavači jsou až podnes podezíráni z bláhovosti a za křesťanskou vírou se skutečně mnohá bláhovost s pověrčivostí nezřídka skrývají. Divme se proto třeba tomu Janovu Tomášovi, který si nechtěl „pouze sáhnout“, nýbrž opřít svoji víru ve Vzkříšeného o pevný základ – chce se přece dotknout Kristových ran! Nejde o všetečnost. Chce vědět, že ten, o kterém vyprávěla Marie i kolegové, já totožný s tím, kterého viděl umírat na kříži. Neodmítá Kristovo vzkříšení, jak mu někteří vykladači vyčítají, ale chce tuto víru uzemnit. A Ježíš mu v tom vyhoví.

Texty:

• introitus: Ž 16, 8-11 he,ř,l
• 1. píseň: 667/383 | 560/711
• čtení: J 20, 19-31 ř,l
• 2. píseň: 346 | 549
• text: Ga 2, 15-21 ř,l
• 3. píseň: 660/344 | 548/541
• poslání: 1Kor 15, 42b-49.57n ř,l ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 334 | 534

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Ž 98, 1bn he,ř,l

propuštění: Ř 8, 31bn ř,l

Optejme se svědků Kristova vzkříšení, předně Pavla, abychom pochopili, jak se takového vzkříšeného dotknout.

Potíž s referencemi o vzkříšení je, že jsou v evangeliích, skutcích i epištolách dost odlišná → zjevně je to silně osobní zážitek, vždyť ani my Kristem nedisponujeme. Přesto zvěstujeme, že byl vzkříšen.

Známa je Pavlova polemika o Vzkříšení z 1Ko 15 (ř,l), kde vypráví svoji verzi o setkání se vzkříšeným. Avšak v Ga tuto historku nepřipomene. Zde jde o něco jiného – o otázku ospravedlnění a v této souvislosti slovo o živém Kristu padne, nezaujatě, prosto vší polemiky a apologie.

Vyznáváme-li, že Kristus byl vzkříšen dosvědčujeme, že to pro nás je více, nežli odpověď pro konfirmační cvičení a tečka za případnou debatou → je to zkušenost.

Také Pavlovo svědectví je silně osobní: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“. Pavel nebyl ožrala a narkoman, nežil zhýrale, jako třeba Augustýn. Byl zbožný, dokonce velmi zbožný. Fanatik. Ale jeho zbožnost byla zlá.

Z pronásledovatele se stává pronásledovaný, z bořitele budovatel, z ustrašeného hloučku zoufalců bez perspektivy společenství radosti a naděje → a to vše nějak souvisí s tím člověkem, který je napřed do oné beznaděje uvrhl svojí smrtí.

Je to vskutku otázka složitá, jak vysvětlit co znamená, že „Pán žije!“, „Byl vzkříšen!“. Jsou různé způsoby, jakými se to teologové snaží pojmout do srozumitelných definic, ale vždy jim z toho něco vypadne. Problém je, že tvrdíme, že je „Pán živý“, ale nemůžeme jej ukázat. Nejsou nám dostupná ani vidění vzkříšeného. Jen stará svědectví. Naše osobní naděje se o ně opírá. Ale víme, co nadělal s našimi životy.

Pavel tedy nemůže prokazovat Kristův život spekulací nebo důkazem, ale tím, jak do jeho života Ježíš vstoupil, jak je jím vše podmaněno, podmíněno a vše se o něj od nynějška opírá → nezemřel Kristus, nýbrž Pavel. Pavel (ovšem i my) smíme být také dokladem toho, že Pán je skutečně živý“ novotou vlastního života!

Za nás ...

 Kázání na Velký Pátek 21. 3. 2008 v Bohuslavicích nad Metují, na text Ř 5, 6-8 (ř,l).

I po letech jsme ještě plni důsledků útoků islámských teroristů. Nejvíc nás dráždí to, co vnímáme jako fanatismus - jejich sebevražedné akce. Ty ovšem obsahují morální apel na nás. Výslovně to říkají, a dva novináři to popsali takto: „Moderní společnost dělá z lidí bezduchá, zbabělá stvoření, jimž jsou cizí jakékoliv ideály a schopnost obětovat se pro vyšší cíle, jako je národ, vlast či Bůh“ (Buruma, Magalit, OKCIDENTALISMUS, ISBN 80-7106-762-8). Ani nám není cizí představa, že svět, který nás obklopuje a jehož jsme součástí, je jaksi změkčilý a na odpis, honící se jen za svým pohodlím. Amedeo Molnár, evangelický historik, píše o Husovi: „Biblický christocentrismus vedl Husa k přesvědčení, že pravda se v dějinách uskutečňuje tam, kde je za ni člověk ochoten obětovat život“ (A. Molnár a Rejchrtovi, SLOVEM OBNOVENÁ).

Na výhrady těchto lidí jsme citliví: vždyť u základů naší víry (která mimochodem zplodila tzv. „západní civilizaci“) je oběť, oběť, kterou si dnes připomínáme – „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Bohužel je dnes módou tuto stránku Ježíšovy smrti, pod záminkou odmítání "satisfakční theorie," představu zástupnosti, popírat. A přece je pro naši víru naprosto zásadní, že Ježíš neumíral ani jako fanatický vyznavač nějakého učení, pravdy, ani se mu nestala nehoda, nebylo to nedorozumění, ale stalo se to pro ČLOVĚKA, konkrétně i pro NÁS SAMOTNÉ.

Texty:

• introitus: Ž 22, 20-24 he,ř,l
• 1. píseň: 308, 1-9 | 510, 1-96
• čtení: J 11, 47-52 ř,l
• 2. píseň: 309 | 517
• text: Ř 5, 6-8 ř,l
• 3. píseň: 312 | 518
• poslání: Ř 8, 31n ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 308, 10-15 | 510, 10-15

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Pavlovo poselství bývá jednostranně vykládáno, jako učení o ospravedlnění pouhou vírou. To také budí mnoho nedorozumění. Ale je to víra ve význam a moc Kristovy oběti. Ale jeho skutečným poselstvím je, co ta smrt způsobila – že vyvolení i nevyvolení jsou si před Bohem rovni v hříchu. Bůh jim všem dal stejnou šanci v Kristu. Je to šance na nový, jiný život. Už není důležité, kdo z jakého národa či klubu pochází!

Ani v Pavlových slovech, která mají především význam zaslíbení, nelze přeslechnout určitý mravní apel. Vždyť tím novým rozměrem křesťanského života je právě být podoben tomu, který se za nás obětoval! Ukřižování s Kristem!

Etika sebeobětování je jistě důležitá, ještě víc zneužitelná! Islámští teroristé jsou instantní podobou něčeho, co prošlo našimi vlastními dějinami, kdy se jedni nadchli pro myšlenky, které je povznášely k sebeobětování i obětování druhých; zůstali jen ti, kdo se tomu dokázali vyhnout.

Časté nářky na absenci ochoty k oběti jsou jen planým moralizováním, zejména tehdy, když vlastní oběť nahrazujeme uctíváním těch obětovaných. A tak, když přehlížíme, co zla přineslo zbrklé sebeobětování jiných, ať již ve válkách, nebo v morálním vydírání těch, kdo se pro druhé „obětovali“, není určitá únava z obětí v naší kultuře nakonec oprávněná? Také však přehlížení, že i v naší vlastní kultuře jsou pořád lidé ochotní se za něco či někoho obětovat, dokonce za dobré věci, a ani k tomu nutně nepotřebují náboženství. Ostatně i Pavel říká, že ochotni obětovat se za někoho dobrého, kdo za to stojí, lidé jsou, také lhostejno, jaké jsou víry. Poselství Kristova kříže by nebylo plné, kdybychom si neřekli, že Ježíš mezi tím, kdo za to stojí a kdo ne, vůbec nerozlišuje.

A právě zde vidím významný rozdíl mezi Ježíšem a těmi, kdo se obětují za velké ideály: do svého obětování se nehrnul svévolně, opásán výbušninou nezatahoval do svého sebeobětování druhé, neobětoval se za ideje a myšlenky, za víru či pravdu, nýbrž za člověka, a to nijak ušlechtilého! ZA NÁS …

Ani Pavel nezpochybňuje, že ve světě ochota k oběti nechybí. Je výjimkou, ale každý okamžik je něčemu obětován, zvlášť když to stojí za to. Ježíšova oběť však je obětí za někoho, kdo za to nestojí. Tím je nám však cena teprve přiřknuta. Jiné oběti nemohou být zjevnou demonstací Boží lásky a o to tu jde spíš než o nějak hrdinství.

Na Ježíšově oběti je podstatné, že dává hodnotu tomu, co ji nemá, že mrtvé křísí k životu, který doposud nežili, umožňuje vnitřní přerod nám samým …

Pryč s Lazarem!

 Kázání na květnou neděli 24. 3. 2002 ve sboru ČCE v Bohuslavicích nad Metují a v kazatelské stanici v Opočně na text J 12, 9-11 (ř,l).

(Sborové shromáždění)

Společně s celou církví Kristovou i my si dnes připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. V Janově evangeliu je v této souvislosti zaznamenána opomíjená epizodka: nejen Ježíš kráčí na Golgotu, ale také kolem Lazara se stahuje smyčka! Tím je u Jana vyjádřen onen podvojný význam oné triumfální atmosféry.

Lazar tu je spíše pasivní figurkou, objekt různých událostí a zájmů. Nic nedělá, jenom je. Ale už sama jeho existence se stává předmětem debat, dohadů, ano, dokonce i úkladů. Proč?

Do jeho života nějak vstoupil Ježíš a proto, aniž by se o to musel jakkoliv přičinit, je zde živým důkazem, že Pán je živý! Lidé nejsou zvědaví na Ježíše jenom tak. Máme-li i dnes lidem říct něco o něm, lze jen poukázat na to, jak vstupuje do životů lidí, jak je přeměňuje, dokonce i křísí. Jeho samotného však ukázat nemůžeme, leda na jeho díle.

Lazar, ale i třeba slepý v 9. kapitole, nebo chromý v 5., to jsou jediné důkazy, že Ježíš není jen jedním z rádoby spasitelů světa. Kdo chce poznat Ježíše, musí přes Lazara; kdo chce Ježíše odstranit, nemůže také jinak, nežli přes tento živý důkaz.

Texty:

• introitus: Za 9, 9n he,ř,l
• 1. píseň: 118 | 146
• čtení: J 12, 12-19 ř,l
• 2. píseň: 504 | 723
• text: J 12, 9-11 ř,l
• 3. píseň: 317 | ×
• poslání: Iz 9,1-6 Kral. 2-7  he,ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 312 | 518

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Má-li nás cokoliv pálit a tlačit, snad jenom otázka, zda i my jsme živým svědectvím o Kristu a jeho moci. Může na nás svět poznat, že Ježíš stále koná mezi lidmi své dílo?

Na Lazarovi se to pozná právě tím, že to, co se týká Krista, týká se i jeho osobně a co se jeho osobně týká, dotýká se samotného Ježíše. Stejné je to i s těmi dalšími.

Není přitom důležité, abychom byli za každou cenu pronásledováni. Byl by dokonce hřích o to usilovat, neboť pak by na sebe musel někdo vzít hříšnou úlohu pronásledovatele. Avšak to, že nás Ježíš povolal k jinému, svojí „logikou“ prostoupenému životu, nesmí zůstat zasuto!

Nesetkáváme se zde dnes jen, abychom si každoročně připomněli Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma, nýbrž abychom se také zamysleli nad tím, jak jsme prožili minulý rok a jaké úkoly nás do budoucna čekají. Máme, můžeme vůbec mít nějaký úkol od Pána?

Ať je nás málo či mnoho, ať jsme kde jsme, církev má úkol jediný: být živým důkazem působení Krista. Těmi, s nimiž Pán něco učinil a tak s tím i žijí. Jeho samého není možné vidět ale důsledky jeho působení vidět jsou - mají být k vidění právě zde, mezi námi. I když jsme slabí a stísnění, máme přece úkol mimořádný. Ne jen ti, kdo byli uzdraveni, také ti, kteří spolu s ním slouží (viz J 2, 9 Svatba v Káni galilejské ř,l), jsou s ním.

Přišel jako dítě? - kázání na Boží hod vánoční na text Mt 18, 1-5

Kázání na Boží hod vánoční 2006 v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně

Texty:

• introitus: Ž 131, 1b-3 he
• 1. píseň: 288 | 472
• čtení: L 1, 1-20 ř
• 2. píseň: 654 / 297 | 479 / 483
• text: Mt 18, 1-5 ř
• 3. píseň: 281 | 464
• poslání: 1Ko 13, 8-13 ř
• požehnání: Ž 121, 5-8 he
• 4. píseň: 294 | 481

(/ = alternativní, | = starý a nový evangelický zpěvník)

Zjišťuji, že mnoha kolegům farářům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho faráře: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu“

Tento čas je dobou, kdy má kde kdo potřebu se nějak proti těmto svátkům ohradit, napomenout nás třeba, že „to není o dárcích a uklízení“. Ale že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Kdo prošel konfirmací, ten by to vědět měl.  Nemluvě tedy o absolventovi studia bohosloví. Že bychom se neměli honit, netěšit se na dárky, o tom už se namluvilo, až hanba, a zřejmě to bude pokračovat i v příštích letech. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu.

Až teprve švýcarský psycholog Piaget nás naučil vnímat dítě jako svébytnou bytost. Dětství bylo dřív vnímáno spíše jako dětská choroba, jako něco, z čeho by měl člověk honem rychle vyrůst. Jistě, nad kočárkem se rozněžňuje kde kdo, ale novozákonní svědkové Mt a L, kteří Ježíšovo dětství rozehráli, s tím mají úplně jiný záměr. Ani v Bibli totiž není dětství ničím něžným a pozitivním. V NZ jsme sice konfrontováni s dětmi i s Ježíšem samotným, jako s dítětem, ale i zde je tlak na dospělost. Nakonec ani křesťanství nevede i infantilizaci dospělce. Je nám současně předkládáno dítě i jako vzor, ale je to vlastně překvapivé, mělo by být, protože jinak i ve víře je třeba nakonec překonat to, co je dětinské (1Ko 14, 20 ř; Ga 4, 3 ř; Ef 4, 14 ř; J 9, 21 ř ... a další).

Přijmout Nebeské království jako dítě? O dítěti tu mluví Ježíš ve dvojím smyslu - v aktivním i pasivním. Tedy přijímat jako dítě, a přijmout dítě. Jednou z charakteristik dětství je nehotovost a otevřenost. Dítě nemá žádné zkušenosti ani zásluhy, na kterých by mohlo stavět hodnotu své osobnosti. A současně vše přijímá s dětinským úžasem a překvapením. Je to naprostý protiklad nás, lidí vybavených zkušenostmi, a také poněkud povznesených nad každé překvapení. Může ještě nás něco překvapit? A jsou všechna překvapení dobrá? Dítě se musí teprve všemu učit. Dospělý mívá často pocit, že ho učení ponižuje. Vždyť kdo ho má právo poučovat? Není to drzost? A Bůh? Učí se Bůh?

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a hlavně těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Začteme-li se do Pavlových epištol s otevřeností, zjistíme, že mu spíš než ospravedlnění pouhou vírou leželo na srdci, aby se z křesťanské zkušenosti nestala záminka pro povyšování se. Bohužel, dodnes je v tom neúspěšný a to pokušení na nás stále dotírá.

Mnozí se dnes ptají, co různá náboženství spojuje. Nebo alespoň to, co nás sbližuje s židovstvím. Ale je tu jedna podstatná věc, která nás právě od všeho ostatního odlišuje. Mircea Eliade zjišťuje, že podstatou všech náboženství je důsledné rozlišováním mezi posvátným a profánním. To platí nakonec i o židovství, a má to svůj velmi dobrý důvod. Ale křesťanství staví na boží inkarnaci, na prolomení neprolomitelné hranici božského a lidského světa. A když lidského, tak se vším všudy. Bůh umí být i prcek. Křesťan nesmí hledat božské v nadpozemských titánech. Je to vlastně už ve Starém zákoně, a je to to, co nás s tím židovstvím skutečně spojuje. Například Gn 6, 1-8 (he) ukazuje, že Bůh není s vládci a králi, kteří budí dojem božského původu. Oni také nepřinášejí naději na to, že všechno vyřeší, i když jim to lidé věří. Spása se dotýká obyčejného člověka, který nalezne milost. A také svůj život staví na spravedlnosti. Křesťanství spíš vede člověka, aby se koukal pod nohy, jestli po něčem důležitém nešlape, než aby vzhlížel k nebesům (Sk 1, 11 ř). A také k trůnům a palácům, honosným úřadům. Máme najít Boha ve své vlastní lidskosti.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují … A tak o Vánocích jde o ty dárečky pod stromečkem. Hrají důležitou roli. Když to našimi dětmi škube nedočkavostí a když jim potom září oči a projevují nespoutanou radost, stávají se učiteli nás, dospělých a zkušených. Nezapomněli jsme na něco? Dětská radost i nás nutí sestoupit z piedestalu těch zkušených, které už nic nepřekvapí a jsou nade vše dětinské povzneseni. Možná v nich je pro nás nějaké sdělení.

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Nemáme rozhodně právo se nad nikým ošklíbat, ani kohokoliv shazovat a zesměšňovat. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musím vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Výtvory AI na téma punkový obraz Ježíšova narození.

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

---

K tématu:

• Rozhovor s bývalým jehovistou Janem Pietroschem Dvořákem.
• Článek o bývalém jehovistovi Lukášovi Klůcovi.

Není to o homosexualitě, ale o Bibli, prioritách a ochotě mluvit s ...

Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

Ἴστε, ἀδελφοί μου ἀγαπητοί· ἔστω δὲ πᾶς ἄνθρωπος ταχὺς εἰς τὸ ἀκοῦσαι, βραδὺς εἰς τὸ λαλῆσαι, βραδὺς εἰς ὀργήν ὀργὴ γὰρ ἀνδρὸς δικαιοσύνην θεοῦ οὐ κατεργάζεται.

(Jk 1, 19-20; ř,l)

Umělá inteligence dostala za úkol
udělat realistickou fotografii evan-
gelických farářů, kteří se upro-
střed moderního, až futuristického,
města přetahují o Bibli.

Moje bývalá církev ČCE vždy jednou asi tak za dekádu rozčeří hladiny stojatých vod ekumény nějakým prohlášením o vztahu k homosexuálům. Teď už to akceleruje, už po roce, ale tím se dnes nechci zabývat přímo, protože jsem tomuto tématu věnoval několik příspěvků (tam jsou i další relevantní odkazy). V nich jsem naznačil, že obsedantní motání se církví kolem tohoto tématu vlastně není o homosexuálech, ale o hledání podstaty křesťanství. V ničem jiném totiž církve a křesťanstvo vůbec tak nerozumí samo sobě. Homosexualita je jen zástupným problémem neschopnosti komunikovat o tom, co je prioritou a podstatou křesťanské víry, jakou roli v tom hraje Bible a vůbec absence upřímného zájmu rozdováděných, soupeřících, stran o pochopení těch druhých. To je to, co tu chci rozebrat podrobněji.

---

PEREX

Jakub Dvořák se v této rozsáhlé eseji zamýšlí nad hlubšími příčinami církevních sporů o homosexualitu. Ukazuje, že skutečným jádrem konfliktu není sexualita, ale neschopnost církve vést otevřený dialog o autoritě Bible, prioritách víry a ochotě naslouchat druhým. Text je výzvou k teologické poctivosti a odvaze myslet.

---

In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák die tieferliegenden Ursachen kirchlicher Konflikte über Homosexualität. Er zeigt, dass es dabei nicht um Sexualität geht, sondern um die Unfähigkeit der Kirche, offen über die Autorität der Bibel, Glaubensprioritäten und echtes Zuhören zu sprechen. Ein Plädoyer für theologische Redlichkeit und Denkfreiheit.

---

Dans cet essai dense, Jakub Dvořák explore les racines profondes des conflits ecclésiaux autour de l’homosexualité. Il affirme que le véritable enjeu n’est pas la sexualité, mais l’incapacité de l’Église à dialoguer honnêtement sur l’autorité biblique, les priorités de la foi et l’écoute mutuelle. Un appel à la rigueur théologique et au courage de penser.

---

In this in-depth essay, Jakub Dvořák examines the deeper roots of church conflicts over homosexuality. He argues that the real issue is not sexuality itself, but the church’s inability to engage in honest dialogue about biblical authority, faith priorities, and the willingness to listen. A call for theological integrity and the courage to think.

---

Když nyní na posledním zasedání 36. synodu schválili svolení žehnat stejnopohlavním párům, neobešlo se to bez následných vzrušených reakcí. Leccos zapříčinil i způsob, jak se návrh na synod vůbec dostal. Nevzešel z žádného k podobným otázkám ustanoveného odboru, nýbrž šlo o tzv. spěšný návrh, který vzešel od někoho s hlasem poradním, zřejmě z odboru pro vzdělávání. Takový postup vedl k tvrzení jedněch, že prý nebyl dobře prodiskutován. Jiní kontrují, že diskuse se už přece vedou zatraceně dlouho.

Ty, kdo se k tomu na synodu vyjádřili, by bylo lze rozdělit do tří skupin:

1. Na prvém místě jsou ti, kteří byli pro. Ti zastupovali 78% synodálů, kteří hlasovali pro, takže je to jasná převaha. K jejich příspěvkům jen tolik, že počítali i s tím, že ČCE kvůli tomu někoho ztratí, ale jiní se třeba zase najdou.
2. Pak jsou tu ti, kdo byli proti. Ti vynikli nepřekvapivě tím, že byli jasně proti, ale nedokázali říct, proč. Především lounsko-žatecký farář Pavelka, o kterém se ještě zmíním.
3. Poslední skupinu tvoří ti, kdo se snažili zahrát to nějak do autu. Tato skupinka se rekrutovala hlavně z prostředí církevního managementu. Jejich motivace není jednoduše postižitelná. Někdy to byl skrytý protest, většinou však nejrůznější kalkuly. Pod záminkou slabého prodiskutování se snažili odročit to na příští synod, přehodit mu tento horký brambor. Někdo je podezírá, že vůbec spekulovali o tom, že se na to za rok zapomene a vyšumí to samo. U členů synodní rady byl patrný strach z rozkolu v církvi.

Jak to dopadlo, je jasné. Již zmíněný Pavelka byl jeden z mála, kteří byli jasně proti. Ale dokázal jen říct, že to odporuje tomu, jak on rozumí Bibli. Je to sice subjektivně podané, ale postihuje to podstatu sporu nejlépe: jak vlastně rozumíme Bibli a její autoritě?

Bible:

Tady dostala AIda zadání jiné:
Komenský kárá Koperníka za
zbourání vesmíru.

První a hlavní bolestí nejen ČCE je, že si křesťané nevědí rady s Biblí. Nevědí si s ní rady hlavně proto, že se o její význam servaly tři hlavní proudy západního křesťanství: římští katolíci, lutheráni a helvíti. Lutheráni s kalvinisty, stejně jako naši husité, utraquisté či Čeští bratří důrazem na Bibli hlavně čelili moci a svévoli církevního magisteria. Vymysleli úderná hesla, jako sola scriptura (jedině Písmo) a podobně. Avšak katolíci se s nimi brzy sešli na jedné lodi, když Biblí začali mlátit po hlavách přírodovědce, často kněze či řeholníky se zájmem o přírodu, kteří objevovali rozpory čím dál hlouběji empiricky prozkoumaného světa s tím, jak je popisován v Bibli. I tak svobodomyslný muž, jakým nesporně Jan Amos Komenský byl, srovnal ve svém Labyrintu Koperníka s Hérostratem, který se chtěl proslavit spálením chrámu. Koperník, podle Komenského samozřejmě motivován svojí slávychtivostí, boural stavbu vesmíru, jak si ji představovali zbožní křesťané. A to nemluvím o tom, že čím dál svobodomyslnější badatelé o Bibli samotné si víc a více troufali objektivně vnímat rozpory v jejím vlastním obsahu!

Galileovi v jádru nakloněný papež Urban VIII. mu domlouval, že je třeba svět vykládat podle Bible, až když to nejde jinak, přijmout obraz jiný. To byl v jeho době celkem snesitelný kompromis, ale měl za následek, že "biblivěrné" církve i jednotliví křesťané to tak praktikují dodnes. V podstatě jen reaktivně ustupují, když už to nejde jinak, ale snaží se zoufale z Bible uchovat, co jde, případně, co si do ní sami vložili. Správný postup by byl proaktivní: zodpovědný křesťan by se měl ptát, jak to tedy s tou biblickou pravdou a poselstvím je? Měl by se tak ptát permanentně, ze své vůle porozumět, ne až něčím z vnějšku dotlačen.

Nemohu ani souhlasit s nedávným, i když nepochybně dobře míněným, tvrzením synodního seniora ČCE Pavla Pokorného, že je třeba respektovat, že máme každý svůj výklad Bible (zde). Jako pokus šéfa církevního spolku zachovat narušený vnitřní smír je to pochopitelné, ale theologicky i logicky je to nonsens. Nelze mít svůj výklad Bible, stejně jako třeba nemůže mít lékař svůj názor na fungování mozku. To neznamená, že ten správný výklad někdo musí nutně držet ve svých rukou, ale je třeba jej hledat, ptát se, jak chce být sama Bible, respektive její jednotlivé spisy, chápány (viz zde). Své pojetí Bible podložit relevantními argumenty. Nemohu si do ní nic svévolně vkládat ani z ní nic ubírat. Veškeré "názory" nutně ústí do bodu, kde podle nich začínáme jednat vůči druhým, sobě i světu. Tam už pak začínají být ideály plurality na obtíž. Povolení jedněm žehnat je také čin. Ten se dotkl těch druhých, kteří mají také "své pojetí Bible". A proto je nutné usilovat ne o své, ale o správné pojetí Bible.

I komentáře některých diskutérů na chatech, které na rozhodnutí 36. synodu reagují, se ozývají hlasy, že je třeba začít mluvit o autoritě Bible. V onom veřejném rozhovoru to zmíní nakonec sám Pavel Pokorný. Zdálo by se, že je to naděje, že už konečně někomu začíná svítat. Jsou to ale bohužel zatím jen takové jiskřičky, které vyprsknou z kotle vášnivých sporů, avšak jen vyletí, zasyčí a zhasnou, nezapálí nic. Proč? Jednoduše: autorita Bible je pro tyto lidi tabu. Všichni nakonec dojdou k tomu, že "je to jasné", aby o tom nemuseli přemýšlet. Všichni křesťané vždy zdůrazní, že nemilují spory. A přesto se nakonec do krve zhádají o kdejakou pitomost, protože i ty největší prkotiny se mohou stát stavebním kamenem jejich víry. Nejde o to, že by se neradi přeli, ale o to, že nemají rádi, když s nimi někdo nesouhlasí. Mezi sebou si to pak vysvětlují tím, že jde o osobnostní poruchu, o pravdomanství. To samozřejmě diagnostikují u těch druhých. I když i to je občas ve hře, ve skutečnosti jde o chybu systému. Aby mohli otázku pravdy a autority Bible opravdu otevřít, museli by ji vystavit pochybnosti, což je základ opravdového přemýšlení. Tím by ale ohrozili fungování a soudržnost celého systému.

Karl Brath, vůdčí a poněkud kontroverzní, osobnost nejen evangelické theologie, která nepostrádá jisté psychopatologické rysy, napsal pro ekumenickou thelogickou konferenci, která se konala 5. 1. 1947 v Ženevě, přednášku Písmo a církev (Die Schrift und die Kirche, in Theologische Studien, Heft 22, 1947), s podtitulem "Autorita a význam Bible". V první kapitole si položí otázku: "proč má Bible autoritu?" A odpoví na ni, jak je u theologů zvykem, podobenstvím: "Když se zeptáte malého dítěte, proč tý ženský říká mámo, odpoví, že je to máma". Tak také zbožný křesťan musí na otázku, proč má Bible autoritu, odpovědět, prostě proto, že ji má. Ve zbývajících osmi kapitolách se od toho v podstatě neodlepí: tak to je, protože to tak je. Podobnými hříčkami se mezi křesťany maskuje, že odpověď nemají, a hlavně jí ani nechtějí hledat. Myšlení je cesta do neznáma, kdo ví, co by bylo na jejím konci? Abychom vyřešili otázku, jak autoritu Bible chápat, muselo by se o tom začít přemýšlet, ale to si církev nemůže dovolit, protože by ji to destabilizovalo. Nemohou si to dovolit ani jednotliví křesťané, ne pro pravdomanství, ale čistě proto, že většinou věří, aby někam zapadli - učení, které zastávají, definuje jejich osobní i skupinovou identitu, ne zkušenost, věří, aby myslet nemuseli.  To je pravý důvod, proč ani mezi sebou, a hlavně o zásadních věcech víry, nejsou schopni komunikovat.

Komunikace:

V námitkách proti usnesení 36. Synodu se tedy ozývá, že nebyl dostatečně prodiskutován (to ne jen 2. skupina, ale i ta 3.). Zastánci naopak rezolutně tvrdí, že se o tom diskutuje už přes dvacet let, takže to žádný problém není. Kdo má pravdu? Nechci být oportunní alibista, ale musím konstatovat, že obě tvrzení, byť protichůdná, jsou pravdivá.

Vzkaz panu profesorovi
Tomášovi Petráčkovi,
když podepsal petici
proti vlivu Aliance pro
rodinu na vládu, ukazuje,
že hlavní nadějí víry mnohých
křesťanů je, že ti druzí se
budou smažit v pekle.

Ano, mluvilo se o tom až hanba, ale byla to diskuse? Dovolím si tvrdit, že to byl jen diskurs. Klasická diskuse, je konfrontací thesí a antithesí, zahrnuje pohyb kupředu v synethesích, novým krokem se opouštějí ty dříve dosažené. Je methodou hledání a vysvětlování. Diskurs proti tomu jen verbálně vymezuje komunitou zastávané pozice. Jeho smyslem je uchování dosaženého poznání a jeho interpretace. V zásadě tedy nedovoluje žádný pohyb, protože by tím musely být prozatímní pozice opuštěny. Lenin svým lidovým komisařům vtloukal do hlavy, aby se nedali zavléct do věcné diskuse, protože by tím připustili, že i druhá strana může mít pravdu. Avšak církev, bez ohledu na to která konkrétní parta, už dva tisíce let svým ovečkám vtlouká, že musejí hlavně věřit, být věrní ve víře až do (hořkého) konce, ne intelektuálně poctiví. Víra splynula s doktrínou - s přitakáním k nějakému názoru. Ten se neřídí zkušeností, nýbrž oddaností. Církve z podstaty věci nikdy neučily lidi přemýšlet, protože co by měl udělat člověk, který dojde k závěru, že to s tím učením někde nesedí? Má být i dále věrný? Myšlení se proto v církvích deleguje vždy na osobnosti: myslet, no ano, ale jsem já snad Pavel, Augustýn, Hus, Luther nebo Kalvín, či dokonce Barth nebo Hromádka?

Ve 2. vydání slavné německé theologické encyklopedie Religion in Geschichte und Gegenwart (RGG) v roce 1927 píše u hesla Poslušnost Siegmud Jakob Baumgarten: "Jen velice málo lidí je schopno vytvořit si svůj vlastní systém. Většina lidí uplatní svoji svobodu nejlépe tak, že se připojí k nějakému systému, k nějakému širšímu celku. V mnoha oblastech to není možné. V oblasti náboženství má však poslušnost svůj trvalý význam. ... základem veškeré náboženské výchovy je poslušnost, spolehnutí na autoritu ... je nejlepší připustit působení nějakého vlivu, a neptat se hned po základech a důvodech ... bez věčných otázek a odpovědí." Je sice pravda, že z mého 3. vydání RGG z roku 1958 toto "moudro" z 18. století vypadlo, ale ještě po celé 20. století bylo mezi protestantskými theology populární. Za mého studia theologie si jeden profesor posteskl, že "Barth a Hromádka už zemřeli, a noví se nenarodili. Proto musíme čerpat z jejich díla, dokud se zase nějaký velký theolog neobjeví (Hromádka za sebe doporučoval Hanse Joachima Iwanda, ale ten raději brzo na to zemřel a nijak moc se neprosadil), a být ve střehu, abychom ho neprohlídali." Ale hlavně nemyslet! Je to totiž pohodlnější: když nemyslíte, můžete se utěšovat tím, že neuděláte chybu. Pokud jste jen pokorně a poslušně následovali autoritu, pak veškerá vaše pochybení jdou na účet autority. Proto nemohou ani tolerovat samostatné myšlení druhým, protože ti svým myšlením zpochybňují, že tohle je ta správná cesta.

Lidé z větších církví budou samozřejmě tvrdit, že neříkám pravdu: jejich církve od sekt odlišuje právě to, že jsou v ní různé proudy. Ano, jsou, ale standardizované (dříve to byli barthiáni a jiní -jáni či -ovci, charizmatici atd. dnes jakoby se to scvrklo jen na jakési konzervativce a liberály, nebo progresivisty), a navíc spolu nekomunikují. Jde jen o přihlašování se k různým autoritám, ne o vlastní myšlení (1Ko 1, 12 ř,l). Jak tedy mohou účinně debatovat lidi, kteří se jen vezou v nějakém systému, zastávající nauky, ne na základě zkušenosti, ale z potřeby patřit do nějaké sociální struktury? Neautentičtí křesťané nebyli nikdy školeni v řešení problémů, jejich analýze, ani v argumentaci. Jejich debaty jim pouze pomáhají k verbálnímu vytýčení svých sociálních bublin.

To má i praktické důsledky: jeden z důvodů, proč jsem se s ČCE k oboustranné spokojenosti rozešel, bylo, že když nastal praktický problém, který bylo třeba řešit, nezodpovědní odpovědní činitelé před tím ustrašeně utíkali. Jakákoliv mozková činnost jim naháněla smrtelnou hrůzu. Než aby něco rozhodovali, raději někomu takzvaně věřili, hlavně někomu, kdo jim říká, co beztak chtěli slyšet (1Kr 22, 6-8 he,ř,l).

Snad bude i líp...

Na celé té rádoby diskusi evangelíků o vztahu k homosexuálům totiž zaráží jedna věc: na názor a postoje té druhé strany nikdo není zvědavý. Jakoby si říkali, že je jim všechno jasné. Pan Pavelka jen řekne, že to odporuje jeho pojetí Bible, ale neobtěžuje se už to dále vysvětlovat. A ani se ho nikdo nezeptá: "a tak, Tomáši, jaké je to tvé pojetí Bible?" Ale ani nikdo z toho Pavelkova tábora nepoloží otázku těm druhým: "Jak jste tedy došli k tomu svému postoji, když Bible mluví proti?" Oba tábory mají jednoduše jasno: tamti jsou fundamentalisté a homofobové a pitomci, ti druzí zase vědí, že tamti jsou liberálové, bezbožníci, Bibli nečtou, nebo si z ní dělají "trhací kalendář" (rádi jako kolovrátek citují Ř 1, 26n ř, tapetují tím různé chaty, dnes i o synodním seniorovi tím naznačují, že snad Bibli v životě nečetl) a vlastně jsou to také pitomci. Diskuse je nemožná, protože jejich komunity od nich nečekají, že budou něco zkoumat, či dokonce měnit své názory. Vysílá je do střetů jako boží bojovníky. Od nich se nečeká nic jiného, než že nepřátele Boží porazí, nebo hrdinně padnou. Církev nikdy nevybavila lidi do situace, kdy rozpoznají, že není v jejich samotném prostoru něco v pořádku. Ani reformační ne, přestože z takové situace reformace vzešla. Kritika církve? Ano, ale jen za reformace. A dnes už reformační doba není, takže ... Církev zná jen boj víry až do smrti, zachování víry navzdory všemu, i faktům, ale ne rozpoznávání omylů. Kdyby se tito lidé opravdu pustili do diskuse, museli by jednak odkrýt své slabiny, ale i naslouchat druhým, a už od počátku počítat s nějakou korekcí svých postojů. To by ale před svojí komunitou neobhájili. Vrátili by se jako matláci, nebo zrádci. To není pravdomanství, co jim nedovoluje vážně komunikovat.

Může být ale hůř: kdyby se toho Pavelky někdo zeptal, byl by Pavelka schopen odpovědět? Určitě ne. Pavelka byl totiž už dříve pozván do komise, která se postoji k homosexuálům zabývala, která loni vyprodukovala omluvu homosexuálům. Tato komise byla dost jednobarevná, ale ne vinou synodu. Ten přizval jmenovitě pana Pavelku i další podobně smýšlející, ti však práci v komisi "statečně" odmítli s výmluvou, že podezřívají tuto komisi, že jejím účelem je legitimovat stejnopohlavní sňatky. Návrh nakonec přišel z úplně jiné, nečekané, strany. Tedy možnost vyjádřit se měli, ale raději se stáhli do své bubliny. Tvrzení, že jejich hlas nebere nikdo vážně, je tedy licoměrné. Mlží nějakým pojetím Bible, které považují za tak správné, že se o něm ani nepotřebují bavit, takže se najednou ocitli mimo vnitrocírkevní debatu. Je třeba zdůraznit, že vlastní vinou.

A druhá strana, co ta by řekla, kdyby se jí už Pavelka či někdo jiný zeptal, jak z Bible vyposlechli, že mají žehnat homosexuálním párům? Ani oni nedávají jiné, než vyhýbavé odpovědi. Z křesťana jasné slovo o jeho naději nedostanete ani na mučidlech (1Pt 3, 15n ř,l). Pokud se pustí do nějaké takové aktivity, lidskoprávní, ekologické či jiné, není úplně jisté, zda jim to dala skutečně jejich víra, nebo by se tato aktivita bez ní celkem snadno obešla? Zda jen nenahrazuje dnes dost diskutabilní křesťanské obsahy? I konzervativní boje proti "homosexualismu", za práva rodin a jiné, maskují, že se klasické křesťanské obsahy vyprázdnily. Ani farář ani profesor theologie dnes nejsou schopni říct, čemu to vlastně věří. Z mnoha farářů se stávají horliví aktivisté pro něco či proti něčemu, co ale s křesťanstvím nesouvisí. Mikuláš Vymětal, tzv. "farář pro menšiny", nedávno přiznal, že mu vlastně křesťanské obsahy nic neříkají, ale křesťanství mu umožňuje realizovat jeho aktivity (rozhovor v dnes již nevycházejícím a na webu nedostupném časopisu Notanebe). V minulosti jsem některé lidi pohněval, když jsem tyto aktivity nazval kašpařinami, ale stojím si zatím. Ač nositel akademického titulu, nikdy neprovedl žádný vědecký výzkum této otázky. Hlavně nikdy nevysvětlil své názorové přemety v této ani jiných otázkách; nikdy nevysvětlil, jak došel ke své současné pozici. Nedělá žádnou osvětu, kde by své názory obhajoval, jen vyvolává kontroverze, které lidi víc štěpí na nesmiřitelné tábory, a snaze o porozumění hledání lepšího vztahu křesťanů k homosexuálům a jiným, dříve odmítaným, spíš znevěrohodňuje a tím jim škodí.

Doc. Petr Sláma z ETF UK okomentoval rozhodnutí 36. synodu, že "je to dobrý výsledek, ale bez řešení". To není špatný postřeh, ale je mu třeba jednu věc vytknout: byla to jeho fakulta, už tehdy tam působil, kdo byl o řešení požádán 31. synodem. Ale nevyplodili nic chytřejšího, než snůšku starých známých pouček o religionistické povaze starozákonních odsudků stejnopohlavní erotiky, ale celkem nic k těm novozákonním, a hlavně absence dotažení etických důsledků. Překvapuje mě komentář pana doktora Pavla Říčana, na něhož působil text "důkladně, protože mu je těžké porozumět" (EČČB 1/2022) Jako pedagog vidím text, text učitelů, kterému je těžké porozumět, jako důkladně odfláknutou práci (1Ko 14, 19 ř,l). V řešení, přijmeme-li podobenství pana docenta, spoustu kroků chybělo, zejména několik posledních, tyto mezery pak maskovala přemíra zbytečných a zavádějících tvrzení bez praktického významu. Jestli má pan docent pocit, že synod dospěl ke správnému řešení bez postupu, tak ETF UK nabídla postup, ale bez řešení a výsledků. Produkt ETF UK nese všechny znaky toho, že jeho účelem bylo utlouct všechny pochybovače a odmítače dojmem učenosti. Protože kdo by byl tak troufalý a hloupý, aby neuznal pravdivost tvrzení profesora, kterému sice nerozumí, ale když on umí mluvit, jakoby spolkl slovník cizích slov, aspoň jeho levý sloupec? Také velmi zhoubné jsou tanečky kolem toho, někoho se nedotknout, neurazit ... stejně z toho dotčení, uražení a ponížení nakonec budou. Zde se nemohu ubránit jistým sympatiím vůči těm, kdo ten elaborát nepřijali.

Kdo by to měl, pane
děkane, udělat?

Velkým omylem těch progresivnějších v ČCE, který dnes různí omílají do zblbnutí, je, že jsou úžasnou církví, ve které mohou být liberálové i konzervativci, bratři s druhem druh, pohromadě. Nechápou, že je to tím, že jejich liberalismus drtí konzervatismus. Jejich oponenti se tudíž tak komfortně necítí. Jejich představa úžasné církve to není. Je zřejmé, že různé protiproudy nemohou koexistovat. Vždy bude mít jeden navrch. A pokud nedokáží obě strany vyjít ze sebe hledáním nad svoji bublinu, je rozkol nevyhnutelný, nebo se jedna strana stáhne do katakomb, v nichž bude kout pikle. A to nezmiňuji fakt, že vedle nich je v té církvi oportunní masa, která se vždy přidá k vítězi.

Jak si vede v této věci sám synodní senior Pavel Pokorný? Zoufale. Tím hůř, že se dopouští kopanců veden svojí dobrotou. Zatímco církevní management se snažil rozhodnutí o povolení žehnat stejnopohlavním párům oddálit, postavil se jednoznačně za něj. To je dobře i problém zároveň: jedné straně sporu tím řekl, ať s ním nepočítají. Ale současně se rozhodl rozhádanou církev tmelit, a tady se dopustil největšího kopance: nabídl druhé straně, těm, kteří to ponesou těžce, rozhovor. Jistěže tím nic špatného nemyslel, ale to neznamená, že se toho nedopustil. Jaký rozhovor měl na mysli? Inu pastýřský. A to je dvojí chyba: ke komu se stavíme pastýřsky? K někomu slabému, oslabenému, nemocnému. A kam takový rozhovor vede? Určitě ne k tomu, že by ti druzí dostali prostor synodního přesvědčit o svých názorech. Dostanou jen prostor vypovídat se. Asi v Jungmannce, snad dostanou i dobré kafe od sesterských církví ze Západu, ale to, oč jim jde, nebude zjevně vzato vážně. Ta nabídka je ponižující. Proto tito lidé zvolili jinou cestu: petice, protestní dopisy, obskurní prohlášení a rozhněvané komentáře k chatům na dané téma. Jsou to postupy, které jim umožní nezasednout s druhou stranou tváří v tvář k jednomu stolu, ale hlavně jim pomůže uchovat si svoji důstojnost a pocit důležitosti, protože praktický význam nemají.

Pokorný udělal osudnou chybu - ty druhé ponížil. Ale ještě není pozdě. Mohl by přece jen něco udělat: mohl by všechny ty odpůrce i zastánce sezvat k sobě do kanceláře. Když už prozradil, komu fandí, měl by jejich setkání moderovat, svůj postoj upozadit, nechat je, ať si to před ním vyříkají. Jako jejich šéf jim může návštěvu synodní rady dát, jako pracovní, befelem. Přimět obě strany, aby spolu začaly konstruktivně hovořit o otázkách základů a podstaty víry, především o pojetí autority Bible. To by samo nic nevyřešilo, ale mohlo by prolomit bariéry. Ovšem i on sám by se musel otevřít tomu, že nelze predikovat, kam to povede a jak to skončí. Oni i on by byli vystaveni nároku stáhnout si thelogické trenky.

Stejně nešťastné je ovšem i jeho tvrzení, že Bible odsuzuje jen vynucený pohlavní styk osob stejného pohlaví, ne jejich dobrovolnou lásku. To mu naopak ti odpůrci mohou právem omlátit o nos, protože Pavel (tentokrát apoštol) mluví o zahoření dvou mužů k sobě navzájem.

Kdo Bibli znají lépe, snaží se na to jít jemněji. Jeden takový se pustil do značně sofistického sémantického rozboru, že Pavel napsal, že ti muži opustili přirozený styk. Z toho vyvozuje, že Pavel mluví o těch, kdo před tím žili heterosexuálně, ale pak se zvrhli, ne tedy o homosexuálech, jak tomu rozumíme dnes. Tím by ovšem Pavlovi podsouval problém, který v jeho době nikdo neřešil: rozlišování mezi homosexualitou a homosexuálním chováním. Problém obou stran nakonec je, že dělají Bibli advokáty, pro ně je ta kniha neomylná a kouzelná. Jedni ji berou doslova, druzí do ní vpašovávají to, co by tam chtěli najít. A právě s tím je už třeba skoncovat, protože jinak budou věřící lidé jen pod tlakem z vnějšku dál nuceni ustupovat a ustupovat. Je třeba přiznat, že Bible nemusí mít pravdu, že Pavel byl dítětem své doby a kultury (také nepsal dogmatiku, ale dopis, v němž ani neřešil ne jen homosexualitu, ale dokonce ani ospravedlnění pouhou vírou. Od počátku se obírá něčím úplně jiným), nebyl odborníkem na tyto záležitosti. A ani jeho čtenáře víra nepasuje na odborníky na cokoliv (1Ko 13, 12 ř,l).

Ovšem, má-li se komunikovat, je třeba ne jen mluvit, ale i naslouchat. A tady vidím největší problém. Je možné i násilím přimět znesvářené strany (už teď někteří lidé tvrdí, že v ČCE a mezi křesťany vůbec probíhá něco jako kulturní válka) ke společnému stolu. A když se jim uvaří dobré kafe a pohrozí postihy, určitě mluvit začnou. Ale budou i poslouchat? K tomu už je nelze donutit ani násilím. I kdyby milý pan synodní senior sebral odvahu a přiměl všechny rozvaděné křesťany zasednout k jednomu stolu, nebude z toho nic, než série monologů. Proč? Na vině je opět tisícileté působení církve, jen malou měrou nějaké osobnostní poruchy. Tak třeba pan farář/kaplan Wrana, který bojuje ne jen proti hříchu homosexuálního chování, ale třeba i proti masturbaci, který si váží učenců z ETF UK, ale jen, pokud říkají, to co si myslí on. Pokud mu velmi komplikovaně vysvětlí, jak to s tou homosexualitou je, jednoduše s "věcností" sobě vlastní prohlásí, že Bibli odvysvětlili. Toto obvinění nijak nedoloží, jen pokračuje, že tím tehdejším dokumentem pro 31. synod "sebrali lidem Bibli z rukou" (k tomu blíže zde).

Musím myslet na zážitek z doby mého studia bohosloví na ETF UK - tehdy se konaly každé ráno před přednáškami pobožnosti. Jeden student se při jedné takové modlil: "a dej, Pane, aby to studium neovlivnilo naši víru ...". Je to jeden z mnoha příkladů, že víra (ne jen) dnešních křesťanů se projevuje hlavně neustálým strachem ze všeho, že nás to chce připravit o naši drahocennou víru, o spasení (i když nikdo přesně neví, co to je). Také zde platí, že někteří křesťané mohou trpět nějakou psychickou poruchou, ale určitě ne všichni. Ta úzkost není jejich osobnostní problém. I ona je jim jejich komunitou po dvě tisíciletí intenzivně vštěpována. A proto budou vždy ke všemu, co je pro ně nečekané, přistupovat s obavami, zaujímat obranné pozice. I tady si zakáží myslet, a rovnou to odmítnou. Potřebují si vsugerovat, že už dopředu vědí, o co půjde, že je za vším ještě něco jiného (často nějaké spiknutí), než se přiznává, proto hned uzavřou všechny vstupy do svého myšlení (k tomu podrobněji zde). Zvýšenou měrou tím trpí konzervativci, ale ani oni údajní liberálové od toho svobodní nejsou. Pokud tedy synodní senior přinutí ony strany zasednout, zasednou na obou stranách stolu opice 3 v jednom: nevidím, neslyším, ale hodně řvu! A to je základem oněch pseudodiskusí. Proto je pravda, že se o návrhu ještě nediskutovalo, i když se současně o věci mluvilo už dost. Ale neposlouchalo se.

Priority:

Můj prastrýc Jan Miřejovský napsal kdysi knihu Víra bez důkazů. Kniha je to dobrá, ale to, co většině lidem z ní uvízlo v paměti, je pouze název, který sám o sobě budí představu, jako by šlo o nějaký ideál. Jakoby ta boží PRAVDA bylo to, co se nedá dokázat. Proto se víra neptá po důkazech. Existují už středověké i novověké seznamy tzv. Důkazů boží existence: Anselma z Canterbury, Tomáše Akvinského, Reného Descartesa, nebo židé citují Maimonida. Při vší úctě k těmto učencům, dnes by neobstály ani u okresního soudu. Buď jsou založeny scholasticky na citátech, nebo na falešných premisách, a nebo se dokazují samy sebou - tedy argumentací v kruhu. To, že byli theologové od dob Osvícenství pohrdáni (někdy právem), zejména v komunistických zemích se státní ideologií atheismu i pronásledováni, si dnes mnozí kompenzují pokusy hledět na atheismus jako na nějakou osobnostní nebo intelektuální nedostatečnost. Avšak sami vědí, že důkazy nemají. A proto si v podstatě zakázali o důkazech, ne jen o existenci boží, uvažovat. A tak jsme místo věcných argumentů v jejich diskusích svědky snah jít tomu, kdo nesouhlasí, po krku zezadu, útoky na jeho osobnost. Místo ad rem, ad hominem. I když někdo věcné argumenty použije, naučili se je nevnímat, místo toho jim to hlavách šrotuje: "co za tím je, co tím sleduje? A neměl snad těžké dětství?" Jedním z důvodů je i neochota či neschopnost setřídit si prvky víry podle důležitosti: jednak se bojí, že by to byl prostor ke svévoli, a také, že by mohli udělat chybu. Znají pouze dvě polohy: buď je vše stejně důležité, nebo lhostejné.

Zde jsem AInu požádal o fotky
theologů ždímajících Písmo.

V podstatě klasikou už může být doposud nedostižené dělení věcí víry na podstatné, služebné a případné od původní Jednoty českých bratří (II. Vatikánský koncil to částečně opsal jako hierarchii pravd). Ne jen při formulování obsahů víry a všelijakých provolání, ale už při čtení Bible samotné. Opět tu všichni váhají před strachem ze svévole nebo omylu. Ovšem nicnedělání dává jen pocit bezchybnosti, v žádném případě však bezchybnost. To, co dnešním křesťanům m.j. chybí, je odvaha k chybám, k tomu, co se v moderní pedagogice nazývá práce s chybou. Snaha o neomylnost a věčnost formulací odpovídá klasickému modelu úspěšného žáka, jako bezchybně pracujícího. Jelikož je takový model nereálný, produkuje klasická pedagogika jen zdatné podvodníky - jedničkáře, kteří nic nevědí, nic neumějí, ale na zkoušky se naučí. Moderní pedagogika naopak učí žáka s chybou počítat a pracovat. Kdo četl Vyvolené od Chaima Potoka, jistě si vybaví postavu rabína, který schválně vkládal do svých výkladů nesmysly. Jednak si tím kontroloval, zda ho děti poslouchají pozorně, hlavně je však učil, že i rabína je třeba kontrolovat, nevěřit všemu, co říká, a nebát se mu to říct, že udělal chybu. Tohle křesťanům chybí, ti se jen učí někomu věřit. I když křesťané vědí o omylnosti a o pokání, církve i jednotliví věřící chtějí být premianty ve svých theologiích a konfesích. Vlastně opět musím připomenout Jednotu českých bratří, jejíž Bratrské vyznání je v tomto směru jedinečným dokumentem, neboť jedině oni jsou otevřeni sebereflexi! Ať konzervativní či liberální, všechny pravdy dnešních křesťanů chtějí být definitivní a provždy platné. Chybí smysl pro dynamiku víry, kterou můžeme najít třeba u Pavla v 1Ko 13, 12 (ř,l) (kupodivu nikdo z biblivěrných nebere tady Pavlovo slovo doslova), nebo v Žd 6, 1-3 (ř,lř), ale celé Janovo evangelium je vlastně řetězem uvěřování a u apoštolů i dalších osob zde vyznání o Ježíšovi krystalizuje a zraje, jako i v celém Novém Zákoně. V Knize Bůh sestupující prof. Jan Heller definuje význam Bible pro víru tak, že bibličtí svědkové ušli kus cesty. Naším úkolem je sledovat směr, jakým jdou, navázat na ně a pokračovat. Ne podpírat tedy své názory veršíky. Založeno čistě na veršících, Ježíš by Kristem nebyl.

Své bývalé církvi v této věci vyčítám hlavně to, že nereflektuje svůj posun od odsuzování a mlčení o homosexualitě, od pocitu, že jí se to netýká, až k dnešním veřejně deklarovaným postojům. To ani onen Mikuláš Vymětal nikdy nevysvětlil, jak se jeho pohrdavý postoj k homosexuálům (když si hrál na přísně kalvínského křesťana či ortodoxního žida) proměnil v jeho dnešní? I ve svém vstřícném postoji k homosexuálům jakoby říkala, že od věků až navěky ... Připomene jen, že když začala tato církev ordinovat ženy ke kazatelské službě, také z toho byl rozruch, že je to proti Písmu (1Ko 14, 34 ř,l; 1Tm 2, 11-15 ř,l), a dnes už si lidé zvykli. Přitom nejcennějším odkazem by bylo právě nahlédnutí do procesu vývoje těchto postojů. Možná by byla i pro odpůrce z vlastních řad čitelnější a přesvědčivější.

To by však předpokládalo ono stanovení priorit ve víře, jejich strukturování, a to vše také jasně, srozumitelně a přesvědčivě definovat a odůvodnit. Jinak bude těžko vyvracet, že jen odvysvětlovává a honí se za nějakými dobovými trendy. To by ale musela mít o věc ...

Upřímný zájem:

Může si ho však křesťan dovolit? Z toho, co jsem k tomu už napsal a co je popsáno výše, obávám se, že ne. Upřímný zájem by totiž ochaboval ideál vytrvalosti ve víře, nepodléhání svodům. Je to důsledek chybného pojetí víry. Theoreticky to mají všichni zpracované a proto budou to, co říkám, vehementně popírat. Ale faktem je, že víru stále pokládají za přitakání k nějaké "správné" nauce (2Tm 4, 2-5 ř,l). V praxi nakonec vždy narazíte na to, že spasení má být odměnou za to, že jste něco považovali za pravdu, i kdyby to byla úplná pitomost, tím spíš si zasloužíte odměnu! A do toho přichází představa, že svět je plný ďáblů, chtějících nás zhltiti (1Pt 5, 8 ř,l)! Nemůžete věřit nikomu: ne jen pohanům a neznabohům, také jiní křesťané představují ohrožení vaší spásy (Ga 2, 3-5 ř,l; Jud 1, 4 ř,l)! Už raná církev si prožila své zostření třídního boje! Až na výjimky žádná osobnostní porucha, pravdomanství, ale strach o spásu nutí křesťana nevnímat to, co je v rozporu s jeho přesvědčením! Tím trpí stoupenci všech směrů a klik v církvi! Takto vybavený křesťan je dokonale imunizován proti hledání pravdy, nemůže ani Bibli číst užitečně, protože v ní vždycky bude hledat jen potvrzení toho svého. A tak mu zbývá jediné skutečné potěšení a naděje v životě i ve smrti - totiž že ti druzí se budou smažit v pekle! I nad těmito řádky si mnozí řeknou: "Ha! už je to tady: chce otupit moji ostražitost, aby mě odvedl od pravdy!"

Na jedné pastorální poradě kazatelů jsme zabředli do diskuse o Ř 1, 18-32 ř,l. Jedna farářka horlila, jak nesmíme Pavlova slova odvysvětlovátat. Ptal jsem se jí tedy, co tam mezi námi pohledává a není tiše, vždyť Pavel jasně řekl, že žena má ve shromáždění mlčet a že se jí nedovoluje učit. Prý jim jejich profesor na fakultě řekl, že to musíme chápat v dobovém kontextu a že se to týkalo jen situace konkrétních sborů. Najednou to nebylo odvysvětlováním. Ale takto nekonzistentní přístup k Bibli a biblické vědě je vlastně obvyklý. Připočteme-li k tomu onen paranoidní koktejl biblických veršů a chronickou neschopnost s nimi poctivě pracovat, bude těžké rozhodnout, co je důsledek zralé úvahy nad Biblí a co odvysvětlování, splývání s nějakou dobovou vlnou? Rozvaděné strany si nemohou dovolit pohledět na problém očima těch druhých, protože by ohrozili své přesvědčení. Navíc budou potřebovat, aby to s nimi ti druzí také táhli, pomohli jim vytvořit bublinu, ve které by křesťanství, ta jejich představa o něm, bylo "normální" (× Mt 8, 20 ř,l || L 9, 58 ř,l). Ne jen ostatní křesťany, i celou společnost, byť nekřesťanskou, prý pro její dobro (to je za všemi těmi pokusy působit na zákonodárce a vládu), ale jen si tím chrání svůj svět, kterému říkají "víra". Mezi sebou se budou vyhýbat věcné debatě, raději se budou jeden druhého snažit pokořit, jít si po krku zezadu - obviňování z fobií, špatné morálky nebo intelektu, nedůslednosti, nevzdělanosti, psychických a osobnostních poruch, či dokonce posedlosti ďáblem. Křesťan, lhostejno z kterého gangu, potřebuje mít pocit, že toho druhého má předem přečteného, protože to je jeho obranná reakce, cítí-li se ohrožen, což se cítí stále, nehledě na jeho nejistoty, takže se musí bát i toho, že na něj praskne, že vlastně nevěří. Proto v těchto kruzích bude vždy vítězit emocionalita nad racionalitou (když si křesťan něco přečte, buď se nadchne, nebo naštve, ale rozhodně nezamyslí), místo vnímání Bible, věci i člověka jim zůstanou jen jejich nálepky (liberál, neomarxista, fundamentalista, konzervativec ...), se kterými se takto označení nakonec ztotožní a budou je i hrdě nosit, aby někam zapadli. Kvůli tomu se totiž i církve štěpí do uzavřených spolků lidí přibližně stejného smýšlení. Na ty druhé místo argumentů používají haló efekty, skluzavky a jiné argumentační fauly, protože jim dávají pocit, že je mají přečtené. Pokud totiž podmínkou spasení je správný názor, tak ať raději padnou ti druzí.

Má-li se tedy v této věci něco hnout, je třeba všechny věci, které nám brání ne jen komunikovat spolu, ale i číst s užitkem Bibli a posoudit problémy, které před nás moderní svět staví, jednoduše hodit za hlavu. Probudit opravdový zájem o druhé, o kladené otázky, o víru o Bibli, aniž bychom toto všechno cpali do nějakých předem připravených škatulek. Co je poctivé čtení Bible, co je jeho podstatou (co je duch a co litera - 2Ko 3, 6 ř,l), co má ve víře jakou důležitost a jak to vše přesvědčivě zdůvodnit? Tomu musí předcházet poctivá analýza a následovat neméně poctivá argumentace.

---

Relevantní odkazy:

• Vše k tématu homosexualita na mém blogu.
• Vše k tématu komunikace na mém blogu.
• Vše k tématu Bible na mém blogu.
• Vše k tématu hermeneutika na mém blogu.
• Vše k tématu etika na mém blogu.
• Vše k tématu ČCE na mém blogu.
• Vše k 36. Synodu ČCE na mém blogu.
• Biblický, studijní, blog.
• Synodní rada otevřela sice omezený, ale přece diskusní, prostor zde.
• Synodní rada uspořádala 31. 10. 2023 video diskusi na dané téma, kterou je možné sledovat zde, nebo v prohlížeči pod odkazy.
• V lednu 2024 pak ČCE uspořádala konferenci na téma Autorita Písma a žehnání stejnopohlavním párům, z níž byla pořízena nahrávka, také sborník, ale nevím, kde by byl dostupný.

P.s. 2. 10. 2024: Po seznámení s oběma pokusy o dialog na dané téma musím bohužel konstatovat, že se evangelíci zase ničemu nenaučili. Tím nechci říct, že by během oněch debat nezazněly nějaké podnětné myšlenky a postřehy. Potvrdilo se však, že nikdo, a to včetně těžké váhy, jako byl současný děkan ETF UK Doc. Jan Roskovec (Nový Zákon) či Martin Prudký (Starý Zákon - tituly neuvádím, protože si s nimi nejsem jistý), není schopen na položené otázky odpovědět přímo. Asi nejpřímočařeji mluvil druhý jmenovaný. Prvý se naopak ztrácel v dlouhých é-é-é- a-a-a-, která protáhla jeho projev nejméně o 50%, takže se i při překročení řečnické lhůty nikam nedostal. Jen v následné diskusi řekl, že chtěl říct, že Pavel měl před očima praktiky v řecké armádě, ne opravdovou homosexualitu, ale tento "objev" považuji opravdu za slabý. Od novozákoníka by se dalo čekat přece jen něco víc.

P.s. 10. 7. 2025: Pan docent pocítil potřebu své myšlenky, pro které si sám zkrátil prostor, vyjádřit písemně v Teologické reflexi 2/2024 (ss. 129-145) a na stránkách Karolinum.cz, a to ve formátu pdf. K přečtení i stažení zde. Samozřejmě je jeho pokus erudovaný a je, co si z něho přebrat. Avšak jeho finální tvrzení, tentokrát, že v souvislosti s Pavlovým odsudkem homoerotiky v Ř 1, 26n (ř,l) můžeme odsuzovat jen takové homosexuálního chování, kterého by se dopouštěli heterosexuálové, opět nesedí.

"Druhá strana" nepřekvapila. Stále jen omílání starých klišé o nedostatečnosti lidského rozumu, o potřebě pokorně poslouchat "zjevení" (sic!), které ztotožňovali s Biblí. Novotomisticky se argumentovalo řády stvoření. Bůh nás prý varuje svými příkazy a zákazy i před takovými následky našich činů, které si ani nejsme s to uvědomit. Tak zněla i odpověď na otázku, jaké nebezpečí vidí konzervativci v lásce stejnopohlavních párů. Tím by se dalo ovšem okecat cokoliv. Dále používala methody apodiktického opakování vlastních thesí, jako neproblematických a jasných daností. I když občas licoměrně poděkovali druhé straně za její postřehy, buď je přecházeli, nebo je překroutili ve svůj prospěch.

Obě strany se křečovitě ujišťovaly navzájem, že k sobě patří, že jsou jen nedokonalí lidičkové, několirát z obou stran zazní, že nejsme schopni být objektivní, což popírá veškerou snahu o racionální nadhled nad naši podmíněnost, která je součástí skutečného racionálního myšlení, popírají, že rozum je schopen si svoji předpojatost kriticky uvědomit a odstoupit od ní v metatheorii. V podstatě se jen sobě i druhé straně pokoušeli nechat otevřená zadní vrátka, aby se odsud dalo relativně důstojně vycouvat.

Několikrát se zdůrazní, že se nediskutuje proto, aby se něco vyřešilo. Šlo jen o tlumení napětí v církvi, která se bojí rozpadu a dalšího odlivu už tak skromné členské základny. Jenomže to je cesta do pekel. Pokud si předem řeknu, že k pravdě se není možné dobrat, tak si k ní určitě uzavřu cestu.

I přes tyto nedostatky zazní pár podnětných postřehů:

• Jan Roskovec se pokusil vymanévrovat ze zakouzlení Bible velmi dobrým postřehem, že v Bibli máme co činit se SVĚDKY, kteří si mohou dokonce i odporovat (uvedeno několik, bohužel trochu jalových, příkladů, daly by se najít i říznější). Čtenář, má-li se biblickému poselství otevřít, k nim musí takto přistupovat a přemýšlet. NIKDY NEPOSLOUCHÁME BIBLI, NÝBRŽ NĚJAKÉ POROZUMĚNÍ. To znamená i odpovědné rozsuzování, co je a co není podstatné.
• Už v té říjnové debatě zazní, a je to několikrát zopakováno, že tu proti sobě nestojí nějací písmáci (v diskusi se snažili tento titul uzurpovat pro sebe konzervativci) a lidé, kteří na Bibli rezignovali, ale že jde o jiný pohled na autoritu Bible, že k poctivému naslouchání Bibli patří i její kritické zhodnocení, ne tupé následování veršíků. Bohužel všichni konzervativci, především člen SR a libeňský farář Roman Mazur s tímto pojetím dále pracovali. Tentýž se sice přimlouval, aby se jednotlivá křídla nenálepkovala, ale naslouchala si, přesto mluvil neustále o "aktivistech" a lidech, kteří prý tvrdí, že "když jsou některá biblická místa dobově a kulturně podmíněná tak že je odhodíme," o podléhání "světu" a "tlakům LGBTQ+ komunity". Tím své apely zcela popřel.
• Proti neustálému tvrzení, že "Bible (jasně) praví," že "biblické pojetí manželství a sexuality je jednoznačné" a podobně, připomněl Martin Prudký, že mnohá místa, která jsme si zvykli chápat jako slovo o manželství, ve skutečnosti o institucionalizovaném manželství nemluví. Lehce nakousnul, že Bible zná mnohé modely manželství, včetně polygamie. Že i polygynie, kdy muž měl jednak manželky, dále souložnice (ženiny), a že i s otrokyněmi si mohl posloužit jak chtěl, a tudíž žádné biblické pojetí, podle kterého by sexualita patřila jen do manželského vztahu, to už nezmínil. Nezmínil ani problematický levirátní zákon (Dt 25, 5-10 he,ř,l)
• Jeden diskutující i oba biblisté připomněli, že slovo autorita Bible nezná.
• Jedním z diskutujících byl lounský farář Pavelka (za konzervativce) upozorněn, že svým důrazem na poslušnost a neschopnost racionálního úsudku uniká před odpovědným rozhodnutím.
• Nejlépe připravená přednáška, která měla spád, obsah a dokonce se díky tomu vešla do vymezené řečnické lhůty, byla přednáška doc. Petra Galluse. Stojí za to si ji poslechnout celou, vzácně vybroušená byla její argumentace. Bohužel, ani on se nevyhnul jednomu stereotypu, že Bible nezná homosexualitu jako citový vztah. I když většinou ne, právě často zmiňované místo v Ř 1, 27 (ř,l) to narušuje. To jeho příspěvku snížilo přesvědčivost. K pochopení tohoto místa mohla upozornit na tematické zvraty v širším kontextu, ale bohužel to sám vztáhl k lexikálním otázkám, takže oslovení to odmítli řešit, protože se necítí být k tomu kompetentní. Ten problém však není v jazyku.