KŘESŤANSKÝ INTERNET?

Poslední z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 2,14-26 (na den 6. 10. 2016 - čtvrtek)

Ježíš nám v Mk7,15 říká, že „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ Přesto jsme stále nakloněni věřit tomu, že nás kazí společnost, televize, a v nové době třeba internet. Že není něco v pořádku, o tom svědčí všechny pokusy o křesťanské servery na internetu, chaty, nebo diskusní skupinky na sociálních sítích. Dost mě to osobně tíží, ale všechny končí v pekle hádek a sporů o víru, bojích o slovíčka, útocích jeden na druhého. Pocit, že hájím pravdu, a ještě k tomu Boží, osvobozuje od naslouchání bližnímu. A pak si člověk řekne, že nebýt těchhle novot, nic takového by se nestalo. Ale ne. Jak vidíme, Pavel řešil stejný problém dva tisíce let před internetem. Tak nějak se nám to lepí na paty. Internet jen dal vyniknout tomu, co je v lidech. Nelze se na něj zlobit. Kdyby tu nebyla ta příležitost, jen by se to někde dusilo a tutlalo, gangréna by však bujela v skrytu dál. Ptejme se spíš, co proti tomu dělat? Jak se máme chovat, ne jen na internetu, ale i mezi sebou? Proč je mezi námi kvůli víře tolik řevnivosti, že mnozí považují i podlosti, pomluvy a všelijaké úskoky za ospravedlnitelné, vedou-li k likvidaci odpůrce té správné podoby víry?

V té příručce mladému následovníkovi, správci sboru, předává Pavel především pověření bránit jalovým sporům a hádkám. Leckdo z toho i po těch internetových zkušenostech vyvodí, že jakékoliv diskuse v církvi jsou nepřípustné. Ale i to je omyl. To by byl největším rozvratníkem sám Pavel. Cožpak ve svých epištolách, a zřejmě i v reálném působení, mnohokrát nepolemizuje? Cožpak přímo tady se nenaváží do učení dvou naprosto nekorektně jmenovaných pánů (jako prve jmenoval jiné dva, kteří jej zradili)? Je tedy moudrostí správce sboru, který je však příkladem ostatním, takže nakonec úkolem všech, rozpoznat, kdy jde skutečně o víru, kdy jde o něco podstatného, a kdy se to lidé jen domnívají.

Ano, často nám přijdou veledůležité věci, u nichž s odstupem rozpoznáme jejich malichernost. Napomíná-li Pavel mladého Timothea, aby utíkal před mladickými tužbami, jde mu především o to, co odporuje pravým znakům zbožnosti: spravedlnosti, víře, lásce a pokoji. Úkolem správce není sbor zglajchšaltovat – sbor bude vždy plný rozporů a různých pojetí, jak už do Korintu píše (1Kor 11,18n). Něco jsou názory hodnotné, něco méně, jiné hodné zavržení. Ale skutečný boží člověk, a nemusí k tomu ani mít úřad, jim však může uniknout, jak jsme si včera řekli, v duchu Kristově: sledovat zájem i těch druhých, i těch odpůrců. Zájem neznamená přání. Zájem určuje duch Kristův. Jeho následovník je svobodný sám od sebe pro druhé. Jestli s nimi polemizuje, ne proto, aby prosadil sebe a své protivníky zdrtil, ale abychom se všichni něčemu naučili a poučili, obohatili. Tak, jak Bůh skrze Krista napomíná a poučuje nás samotné. Jen ten, kdo je vyučován, může učit. Kdo se poučení vzpírá, prosazuje se hádkami o hlouposti.

Píši tyto úvahy v červnu 2016. Společností hýbají spory o přijímání uprchlíků či setrvání v EU. Nevím, jak to bude vypadat, až to budete číst. Ale dnes se mi zdá, že ani na jedné straně není moudrých. Tím hůř, že se v tom snaží působit i křesťané. Místo trpělivého a laskavého působení však i oni jen přilévají oleje do různých ohňů. A z toho je mi úzko.

Úkolem Kristova člověka není nutně umlčovat „špatné“ názory, zapírat rozpory, ale působit trpělivě ve prospěch všech. Naslouchat, zajímat se, ale také odpovídat, ovšem osvobozen od své ješitnosti. A právě tady vidíme hlavní význam Kristovy oběti: být pevným základem, na nějž se můžeme postavit i proti svým pudům a vášním, které vedou boj proti tomu, k čemu je Kristův služebník ustanoven. Bůh je spravedlivý, soudí lidi, rozlišuje mezi dobrým a zlým, a přece na oba nechá svítit své slunce. Úděl všech bere na sebe inkarnací svého syna, jemuž ani naše úzkosti či bloudění nejsou cizí, nepohrdá námi pro ně.

Modlitba:

„Prosíme tě, Pane náš, abychom se plně postavili pod tvůj soud, chodili před tebou, tebe se dotazovali. Byli tak osvobozeni od potřeby obstát před druhými, prosadit sebe samotné, i když třeba pod rouškou nějakého svatého boje. Vysvoboď nás od zahleděnosti do sebe, abychom mohli být solí a světlem světu.“