Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.

Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf, jako Führer, wir folgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.

Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

 Recenze knihy Julie Boydové, Cestovatelé ve Třetí říši (Travellers in the Third Reich, 2017), ARGO 2019, Překlad Robert Novotný, ISBN 978-80-257-3067-6 (váz.), 978-80-257-3144-4 (e-kniha).

Chytli jste COVID? A jak to probíhalo? Ano, u mnoha mých známých zle, někteří i zemřeli. Já měl to štěstí, že jsem přežil, dokonce jsem měl potíže minimální. Kdyby bylo jen na mně, mohl bych na to vzpomínat s potěšením. Mně dal čas na čtení, protože kromě záchvatů únavy jsem netrpěl ničím. A také se rozběhly naplno internetové obchody, takže jsem mohl z domácí karantény zběsile kupovat knihy, i do čtečky, kterou jsem krátce před tím dostal od synka, a číst a číst, jak už jsem dlouho čas neměl. Mimo jiné jsem se věnoval tématu Třetí říše, především otázce, jak ji prožívali obyčejní Němci. A jak ji prožívali obyčejní turisté, kteří tudy jen projížděli, vedla je sem nějaká humanitární aktivita, studovali tu, přilákala je zvědavost, vědecké či umělecké angažmá, Olympiáda, nebo 5. baptistický kongres, který se konal v Berlíně od 4. do 10. 8. 1934? A jak to na ně působilo? Mohli rozpoznat, co se tam děje doopravdy a co z toho vzejde? Takovou otázku si položila britská historička Julia Boydová, když studovala deníky, dopisy a vzpomínky těchto turistů. Sleduje vývoj jak německé mentality tak i mentality pozorovatelů z venčí (ale třeba i vzpomínky čínského studenta, který kvůli válce v Německu uvíznul!) od konce války, přes hospodářské krize, opojení "novým věkem" až po vypuknutí další světové války.

Kniha nabízí zcela nový pohled, jak toto téma pojmout, proto ji vřele doporučuji i Vám. Zde budu upozorňovat na další tituly na toto téma, které jsem díky uvržení do karantény mohl v klidu prostudovat.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Normální život v nenormálním světě.

Zhulený Hitler?

 Norman Ohler, Totální Rauš, drogy ve třetí říši (Der totale Rausch. Drogen im Dritten Reich, 2015), překlad Nina Vojtů 2016. ISBN 978-80-7491-790-5 (vázaná kniha); 978-7577-022-6 (pdf); 978-7577-023-3 (ePub); 978-7577-04-0 (MobiPocket). HOST Brno 2016. RECENZE

Před nějakým časem bylo v debatách o nacismu (ale i jiných totalitách) otevřeno dlouho ignorované téma: jaký je podíl drog na hrůzách 2. světové války nebo holokaustu? A není to znevažování dějin a jejich obětí, budeme-li to nahlížet z této stránky? Leckoho napadne, že mluvit o drogách v této souvislosti, může být bulvární honba za senzací. Vědecká historická publikace se ptá po seriózních, logických, procesech, které vyplodily události, a také jejich neméně logické důsledky. S iracionálními faktory obvykle nepracují, protože jsou sotva objektivně uchopitelné pomocí nějaké kvantifikace. A přece se v roce 2015 objevila publikace, hned následující rok nabídnutá i českému čtenáři, která má obsahovou i formální podobu seriózní vědecké, historické, publikace, právě na takové téma.

V očích některých českých, povrchních, recenzentů dílu ublížil i fakt, že autor není historik, nýbrž novinář, že nemluví seznamy čísel a nečtivým, nesrozumitelným jazykem. Ale žijeme již dávno v době, kdy se takto ani odborná práce nedělá, protože i ty největší kapacity všech oborů vědí, jak jsou závislé na popularizaci výsledků svého bádání. Avšak ona tam i ta čísla, která někomu chybí, jsou. Jsou tam například přehledy objednávek, které u chemiček udělal Wehrmacht, z čehož se dá leccos dovodit. Jsou tam i přehledy o obchodech, které uzavíral osobní Hitlerův "lékař" doktor Morell. Vše, co autor tvrdí, je nějak podložené. Spis je nakonec vybaven všemi náležitostmi, včetně seznamu použité literatury a věcného i jmenného rejstříku.

Spis dává nahlédnout do předhitlerovského období moderních německých dějin, o kterém se i u nás ještě málo ví, kdy období mezi roky 1918-1933 zůstávají zahaleny stínem toho, co přišlo po nich. Přitom jde o velmi dynamické období, ve kterém se formoval první německý pokus o demokratický stát na materiálních i duševních troskách první světové války. Ty začaly bojem proti pokusům komunistů zavést svoji diktaturu, vyrovnávání se s ekonomickými nedostatky, zátěží z reparací, ztrátou perspektivy, čachry junkerů z Východního Pruska podporované senilním prezidentem. To by se však nakonec dařilo, nebýt světové ekonomické krize, překonat. Začaly se rýsovat obory, ve kterých jsou Němci dodnes na špici, tedy včetně chemického a farmaceutického průmyslu. Autor netvrdí, jak mu některé české recenze podsouvají, že nacismus a světová válka jsou výlučně produktem chemie, ale že i tyto obory život v zemi, která si lízala rány, jež si zavinila, ale za žádnou cenu se nechtěla vzdát představy, že je jen obětí událostí a spiknutí, ovlivnily. Samozřejmě i jinde se konzumovaly drogy na veliko (vzpomeňme jen tuto neblahou stránku u takových osobností našich vlastních dějin, jako byl Jan Masaryk, bohužel také kokainista), ale v Německu se sešla síla chemického a farmaceutického průmyslu s celkovou depresí ve společnosti. Němci se chopili japonského Pervitinu, aby jej nabídli běžným občanům jako antidepresivum, později jím nabudili vojáky při "Blitzkriegu".

Autor velmi pečlivě zkoumá veškeré dokumenty, ať v archivech, osobních vzpomínkách či materiální pozůstatky po činnosti distributorů drogy, rozpory mezi oficiálním bojem nacistů proti drogám a rozporuplnou skutečností, včetně toho, že přísný abstinent, nekuřák a vegetarián Hitler se musel nechat před svými veřejnými vystoupením stimulovat ne jen vitamíny a proteiny živočišného původu, že jeho nejbližší spolupracovník Göring byl závislý na morfiu a další. U recenzí, které mu podsouvají, že se snad pokouší události z doby nacismu vyložit pouze jedním, poněkud bulvárním, aspektem, jsou stejně nesmyslné, jako tvrzení, že se snad pokouší Hitlera a spol. vyvinit tím, že nebyli při smyslech. I tomu je tam věnovaná jedna kapitola. Podobné výtky jsou jen bohužel důsledkem úpadku české literární kritiky, která se často spokojí jen s letmou četbou a sžíravými, zdánlivě duchaplnými, komentáři.

Kniha je užitečná z mnoha ohledů, už proto, že se věnuje aspektu, kterému se snad ze strachu, že by tím vážnost 2. světové války utrpěla, historici nevěnovali prakticky vůbec, i když se o nich vědělo. Je připomínkou, že historii netvoří jen ekonomické, sociální a historické příčiny, nýbrž i lidská rozhodnutí, decise, ale také spousta iracionalit. Jelikož, sledujeme-li výroky vůdčích osobností nacismu i ty, kdo je od nich hltali, nemůžeme se zbavit dojmu, že se jejich myšlení pohybovalo v nějaké jiné dimenzi (za dob svého působení v Německu jsem se ještě mohl stýkat s tehdejšími aktéry, kteří vysloveně mluvili o tom, že své dřívější myšlení a rozhodování dnes nechápou), musíme vzít v úvahu i kolektivní blouznění. Cerman a jemu podobní by si měli uvědomit, že historické události se skládají z nekonečného množství různých kamínků, jako mozaika. "Velké" dějiny se skládají z atomů těch "malých". Hlubokých rozborů historicky vážných, sociálně a ekonomicky popsatelných determinantů, byly napsány mraky. Jen v nich stále zůstávají prázdná místa. Ta budou, pokud do nich nepustíme i ta méně "vážná", ale fakticky působící témata.

Mravními důsledky takových zjištění, tedy, zda se tím neumenšuje tragičnost obětí a vina pachatelů, se 3. díl ostatně zabývá také. Že byl někdo zhulený, to ničí vinu nezmenší, zato tragédie je tím větší. Kdyby si onen kritik dílo raději pořádně přečetl, než aby si dával záležet na kousavé ironii, došlo by mu, že tím zhuleným tam nebyl jenom, a ani hlavně, Hitler, aby bylo možné tvrdit, že kdyby nebyl na drogách, nikdy by se to takhle nestalo. O tom ta kniha opravdu není.

Že ve "velkých" a "vážných" událostech hrají roli i motivy nízké, o tom už dnes není pochyb. Dílo je příspěvkem k tzv. "dějinám všedního dne", jimž se začala konečně několik posledních dekád věnovat pozornost víc.

---

K tématu dále: 

• Dokument na Youtube.
• Rüdiger Barth, Hauke Friederichs: Než přišel Hitler, 2020, ISBN 978-80-7601-253-0, 978-7601-283-7
• Boydová Julia: Cestovatelé ve třetí říši, 2019, ISBN 978-80-257-3067-6, 978-80-257-3144-4
• Roland Paul: Život v třetí říši, 2017, ISBN 978-80-7584-029-5
• Roland Paul: Ženy ve třetí říši, 2018, ISBN 978-80-242-6080-8
• von Oelhafen, Ingrid: Hitlerovy ukradené děti, 2019, ISBN 978-80-271-1120-6, 978-80-271-1119-0, 978-80-271-0885-5

Když padnou ploty?

 Marianne Suhr, Roter Milan, ISBN 978-3-86915-026-0, Edition Ebersbach, Berlín

Recenze

Kdybych se orientoval podle recenzí a anotací, asi bych tento román přešel bez zájmu. Například vydavatelská anotace na zadní straně přebalu knihy tvrdí, že "Roter Milan (Luňák červený) je román o pevném vztahu dvou žen a jejich životě během rozdělení Německa a po něm. Přes pochybnosti o mírové přítomnosti chtějí otevřít novou cestu". Taková anotace udělá z velmi hluboké reflexe něčeho zcela jiného, než osobních citů, naprostou banalitu, kterou ani nestojí za to číst. Naštěstí vím, jak takové recenze a anotace vznikají - často sotva přečtením obsahu. Naštěstí jsem na něj byl upozorněn svými přáteli, takže mě to neodradilo, protože se jedná skutečně o velmi hlubokou reflexi života Němce a němectví v poválečné historii, kde se velké dějinné události proplétají se soukromými životy lidí, kteří se narodili přibližně stejně jako autorka, narozená v bývalé NDR v místech, kde příběh začíná, a stejně jako jedna z hrdinek v 18 letech přesídlila do Berlína západního, kde podobně jako ona různě pracovala, aby pak studovala sociologii. Na rozdíl od ní z něj ale po sjednocení neutekla, naopak stala se místní političkou, vědkyní a od roku 2004 i spisovatelkou. Roter Milan je jejím pátým literárním počinem.

Roter Milan - Luňák červený. U nás poněkud vzácný pták. Vyskytovat se tu opět začal až po roce 1989. V západní části Evropy je ale celkem hojný. Provádí své pátravé lety nad braniborskými mokřady a dívá se spatra na lidské hemžení pod sebou, jsou mu lhostejné zdi, které si kolem sebe lidé nastaví - buď si to ta berlínská, nebo zdi v nás samotných. Pro jednu z hrdinek románu, Karin, je prý pro Braniborsko příznačnější, než jeho erbovní orel, který se tam pro změnu nevyskytuje vůbec (asi jako dvouocasý lev v Čechách). Je částí její duše, kterou zdi na jednu stranu vězní, na druhou stranu chrání a ona se z nich snaží uletět, snaží se propátrat terén pod sebou objektivně, i když je v něm namočená víc, než je jí milé. O to hůř, že se začíná kolem její padesátky měnit k nepoznání.

Román začíná po pádu berlínské zdi, kdy se bývalá občanka NDR, pak Západního Berlína, přestěhuje do Lucemburku, údajně, aby byla blíže své kamarádce z dětství, Janne, která tam už déle pobývá. Ale spíš tam, jak se ukáže, ze sjednoceného Berlína prchá. Jenomže i Lucemburk má svoji zeď, a do té doslova a do písmene Karin svým autem hned po příjezdu narazí.

Výchozí postavou celého děje je vlastně Janne. O ní se také něco dozvíme, ale Janne je tu proto, aby si nad podivným počínáním své kamarádky kladla otázky. Zeptat se jí v nemocnici netroufá. Karin je zachráněna, ale proč do té zdi vrazila, to nikomu nesvěří. Jak Janne, tak i čtenář se mohou jen dohadovat, zda to byl pokus o sebevraždu, nebo její soukromý boj se zdmi. Včetně té, kterou má v sobě, a která pádem Berlínské nezmizela, naopak vyrostla ještě výš. Skutečným tématem románu není hledání vztahu obou žen k sobě, jak sugeruje vydavatelská anotace, jako právě tyto zdi. To se vyjevuje pátráním Janne po tom, proč to Karin udělala, ale i po tom, co tomu předcházelo a co následovalo. Život Karin, její podivný přesun do Lucemburku a stejně záhadné zmizení z nemocnice, kde Janne zanechá jen klíče od bytu, v němž nalezne její deníky, do kterých se začte.

Román je dělen na tři části psané ichformou. Ich je v první části Janne, které je zmatena tím, co to Karin udělala a kam zmizela. Ve druhé části je to Karin, která je zde přítomna ve svých denících, kterými čtenář listuje společně s Janne. Ve třetí části jsou to obě ženy dohromady, protože vypravěčce Janne se Karin nakonec ozve svými dopisy až z Izraele, kde nakonec zakotvila definitivně.

Můj zájem vzbudil právě pohyb obou žen jednak prostorově - po obou stranách německých zdí, jednak historií. Obě se narodí zhruba v letech 1938-1939. Tedy ještě před válkou, do které vstoupí jako nemluvňata. Až po válce začnou brát rozum, slyší o nějakém čase "za Adolfa", ale ani netuší, že nějakou válku zažily, že tyto velké dějiny dupaly po jejich soukromých, kojeneckých a batolecích, životech už od začátku. Netuší dlouho, jaký význam má, že se s jednou snažila maminka přežít v troskách Berlína, než přešla k příbuzným do Braniborska, zatímco druhou tam zanesl odsun Němců z Východního Pruska. Jakoby to byly nějaké povídačky o pravěku. Ale stopy to na jejich životech nutně zanechalo. I v dospělosti těžko chápaly, proč je němectví ve světě přijímáno s nedůvěrou, odporem i opovržením, proč by se za to, že jsou Němky, měly stydět? Spíš, než že by hledaly vztah k sobě navzájem (obě se nakonec ocitnou na Západě ještě zamlada, naváží spolu kontakt prakticky okamžitě, takže jejich osobní vztah narušen nebyl) hledají vztah k sobě samotným a k historii svých rodin i svého národa. Snaží se proniknout do důsledků života v totalitě, v jejich případě ve dvou totalitách. Proniknout i přes to, o čem se doma ani ve společnosti raději nemluví.

Hlavní otázka zní, co přijde potom, až tyto ploty padnou. Bude to dobré, nebo špatné? Pro mě, jako člověka vyrostlého ve východním bloku a na východní straně berlínské zdi, je zajímavé, jak to mohl vidět člověk z té vnitřní, i když svobodnější, strany. A i tam byla velmi citlivá Karin spíš výjimkou. Nenáviděla zeď, která je svírala, ale její pád nepřijala s všeobecným nadšením. Naopak vnímala, že se do jejího světa, který se jí stal domovem, vřinula realita NDR, před kterou prchla. Ať jde o ducha těch lidí, kteří se přeci jenom vyvíjeli jinak, než ti na západě, nebo o konkrétní lidi. Například ji v roce 1989 v jedné kavárně obsluhoval číšník, v němž poznala sekretáře SED, který jí kdysi, jako školačce, vyhrožoval, že ji zastřelí. Ale když došlo k exodu východních Němců, i on se s ním svezl přes Prahu, protože i partajníci věděli, že Honeckerovu režimu odtikávají poslední hodiny. Potlačované frustrace pod vládou komunismu se transformovaly do neonacismu, takže do multikulturního, svobodomyslného a tolerantního Berlína západního vstoupil rasismus a neonacismus. My z východu asi méně chápeme, že i těm za zdí se nějak změnil svět, a to ne nutně pozitivně. Jestli je román něčím přínosný, určitě ne jen pipláním se v citech dvou dam v nejlepších letech, ale právě v té reflexi, jak velké dějiny šlapou po těch soukromých a jak se v tom může jedinec snažit zorientovat.

Jak román dopadne? Dobře nebo špatně? Těžko říct. To musí čtenář rozhodnout sám. Na jednu stranu můžeme bořit zdi v sobě i okolo nás, na druhou po každé zbořené zdi vyrostou jinde zdi nové, a možná ještě větší. A přece to snad má smysl v tom pokračovat.

Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl.

 (Joz 6, 20c)

Ian MacGregor: Checkpoint Charlie, ISBN 978-80-257-3462-9 (váz.), 978-80-257-3492-6 (e-kniha)

Co je to blázinec? To je, když normální lidé udělají zdi kolem bláznů, aby jim nenarušovali jejich normální život. Co je to Berlínská zeď? To je blázinec naruby: blázni udělají zeď kolem normálního světa, aby jim normální lidé nenarušovali jejich bláznivý život. Tohle může těžko pochopit člověk, který u Berlínské zdi nežil. Pár let jsem u ní strávil a dodnes nemohu ten pocit plně vyhodnotit. Neuvěřitelná situace, která snad nemá v historii obdoby. Jedni postaví zeď kolem druhých, prý na obranu před pronikáním nacismu, fakticky ale každý věděl, že tím vězní své lidi. Ano - ti zazdění byli svobodní, kdežto ti venku byli tou zdí uvězněni. Z pohledu Čecha za totality se mohlo zdát, že normální život se odehrává někde daleko, za horami, močály a ostnatým drátem, a možná také ve filmech západní provenience, které se i k nám občas dostaly, v nichž žili lidé, kteří se nemuseli bát nějaké strany, mohli si dělat, co chtěli, a nemuseli žádat o povolení na každou pitomost. Mohli si zajít do obchodu a koupit, co potřebovali, aniž by se řešilo, zda to potřebují doopravdy, či si to snad zaslouží. Z pohledu Berlína i okolních obcí a měst, jako je Postupim, se to vše odehrávalo za plotem. Všichni to věděli, ale ani podívat se nějakou dírou v tom plotě nešlo, nešlo se k němu ani přiblížit. Ještě bizárnější ten pocit byl, když člověk přistával letadlem na východoberlínském letišti Schönefeld u samé zdi a říkal si, co kdyby se tak piloti netrefili? Zeď přetínala ulice, vodovody, telefonní a elektrické vedení, kanály řek Sprévy a Havoly, kanalizaci, trasy tramvají, podzemní i povrchové dráhy, vlaků ... stále na člověka mířily hlavně samopalů ...

Osudem Němců na východě bylo okusit dva totalitní režimy během jednoho století. Kdo nebyl náhodou od 9. listopadu 1989 v Berlíně, nepoznal, jaký je to rachot, když se znenadání dají do pohybu dějiny, které už čtyřicet let zamrzly v jednom bodě. Já to potěšení měl, proto mi dodnes fenomén Berlínské zdi straší v hlavě. Jsem proto vděčný britskému novináři a znalci obou Berlínů za jeho ne jen faktografický, ale vyloženě vědecký počin, kdy v této knize zadokumentoval její dějiny, a všem jí chci tímto doporučit.

Anglicky vyšla v roce 2019, česky 2021 v nakladatelství ARGO v překladu Daniely Orlando.

Kniha zachycuje na pozadí nejznámějšího přechodu mezi oběma Berlíny Charlie historii i globální význam událostí, které vyvrcholily roku 1961 izolováním sovětského sektoru v Berlíně od spojeneckých pomocí ostnatého drátu a ostré střelby do východních Němců, snažících se dostat na západ, stejně jako rozpačité reakce spojenců, kteří nevěděli co mají dělat, aby nevyvolali novou světovou válku. Konečná verze zdi pochází z roku 1976, tedy o čtyři roky později po tom, co světové společenství nakonec ustoupilo SSSR a uznalo NDR za samostatný stát. Paradoxem je, že s touto izolací byl konfrontován britský voják, který nakonec velel jako generál britskému sektoru v památný den 9. 11. 1989, když tato před zraky opět stejně zaskočených spojenců padla.

V knize se seznámíme s pozadím některých událostí, které doposud zůstávalo skryto. Pro Čecha je zajímavé i to že právě zde se objevily první náznaky toho, co Rusové chystali v srpnu 1968, a vlastně důvody pro sovětskou intervenci měly svůj hlavní důvod právě v tomto prostoru, kde na sebe mířily zbraněmi dva antagonní světové systémy. Také je důležité, že Čech se zde seznámí s pohledem z opačné strany železné opony. To je třeba mít na paměti. Víme, že lidé vně této zdi to neměli lehké, ale je zajímavé seznámit se s tím, jak ji prožívali i ti uvnitř. Zejména při neustálých sovětsko-východoněmeckých pokusech spojence z Berlína vystrnadit a ovládnout jej celý, které trvaly až do pádu Honeckerova režimu.

Postupně se seznamujeme s prožitky vojáků, jejich rodin, zahraničních studentů, podzemního hnutí, židovské obce, ale i vojenských misí.

Překlad mi přijde místy toporný, což vede k nesrozumitelnosti. I kvůli němu není bohužel hned jasné, o kterém z obou Němecek se právě hovoří. Jak už je v dnešní české literatuře trapným zvykem, kniha obsahuje mnoho gramatických i stylistických chyb, vzácné nejsou nedokončené věty. Také mi úplně nesedí překládání východoněmecké "Volkspolizei" pojmem z československé reality "Veřejná bezpečnost". Bylo by dobré vydat knihu později, ale řádně redakčně zpracovanou. Přesto ji chápu jako jeden z nejvýznamnějších spisů které letos vyšly.

Kniha mi připomněla opojné okamžiky, kdy jsme začali do té zdi kutat (z východu jsem si tenkrát netroufal, ale ze západu to bylo už bezpečné). Ani jsme netušili, že stačilo málo, aby proti nám zasáhla sovětská posádka, která neměla rozkazy, ale cítila se ohrožena. Díky moudrosti britského velitele a prezidenta USA se nakonec povedlo v míru dosáhnout klidu zbraní a zrušení okupačního režimu, takže tehdy teprve doopravdy skončila 2. světová válka. Ano, do sovětského svazu se za to muselo nalít hodně peněz. Západní Němci museli za ty východní také zaplatit hodně dluhů; koncem éry NDR žil už východoněmecký režim jen z půjček od svého nepřítele SRN! To se moc neví. NDR chybělo před pádem zdi jen pár dnů do totálního ekonomického kolapsu. 

Součástí knihy je jmenný rejstřík i přehled známých obětí Berlínské zdi, mapový a obrazový materiál, dokumentující celý fenomén.

Kniha končí slavnostním zrušením americké budky na Checkpointu Charlie. Ta je dnes v Muzeu Berlínské zdi. Na jejím místě dnes stojí na připomínku replika původní, ještě provizornější. Spojenci totiž vždy počítali s tím, že dojde k opětnému sjednocení, proto na přechodech nedělali žádné složité stavby. V roce 1989 ale nikdo nečekal, že k tomu dojde tak brzy.