Recenze knihy Éliana Cuvilliera APOKYLYPSA BYLA ZÍTRA, Mlýn, ISBN 80-902296-4-6.
Jestliže jsem ve své minulé recenzi musel produkci nakladatelství Mlýn (která je drtivou většinou velmi dobrá, zdůrazňuji) zkritizovat, z díla jejich starší produkce, ročník 1999, převažují pocity velmi dobré, i když drobné výhrady také mám.
I v tomto díle jde o otázku interpretace biblického textu, interpretace pro jeho použití dnes, a to o jednu z nejkomplikovanějších částí, totiž spisy apokalyptické. Zdaleka nejde jen o Apokalypsu, tedy tzv. Zjevení svatého Jana (Zj), poslední knihu v Novém zákoně (NZ). Ona by tak komplikovaná nebyla, pokud vezmeme v úvahu takové věci, jako je doba a okolnosti vzniku, pravidla a funkce této formy, ale to se u biblických, zejména tak působivých knih, jako je Zj, moc nedělá, i když se o tom samozřejmě ví.
PEREX
Tato recenze představuje Cuvillierovu knihu Apokalypsa byla zítra, která se srozumitelně a kriticky noří do světa biblické apokalyptiky. Autor zde ukazuje, že apokalypsa není scénářem konce světa, ale symbolickým jazykem naděje, a otevírá čtenáři cestu k hlubšímu porozumění Zjevení Janovu i širší tradici apokalyptické literatury.
Diese Buchrezension widmet sich Élian Cuvilliers Die Apokalypse war morgen, einem Werk, das die apokalyptische Literatur der Bibel verständlich und kritisch erschließt. Das Buch zeigt, dass Apokalyptik nicht als Weltuntergangsszenario zu lesen ist, sondern als symbolische Sprache der Hoffnung – und bietet zugleich einen fundierten Zugang zur Offenbarung des Johannes und ihrer Tradition.
Cette critique présente l’ouvrage d’Élian Cuvillier, L’Apocalypse… c’était demain, qui explore avec clarté et rigueur la littérature apocalyptique biblique. L’auteur y démontre que l’apocalypse n’est pas un récit catastrophiste, mais un langage symbolique porteur d’espérance, offrant ainsi une lecture renouvelée de l’Apocalypse de Jean et de son héritage littéraire.
This review examines Élian Cuvillier’s The Apocalypse Was Tomorrow, a book that offers a clear and thoughtful introduction to biblical apocalyptic literature. Rather than treating apocalypse as a prediction of global catastrophe, the author presents it as a symbolic language of hope, providing readers with a deeper understanding of the Book of Revelation and the broader apocalyptic tradition.
.png) |
| AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze magický realizmus. |
Jde o literární manýru, známou již ze Starého zákona (SZ), avšak ani v té době, dokonce ani v době novozákonní, nebudila příliš důvěru. Při kanonizaci obou zákonů málem došlo k tomu, že se takto vyvedené knihy do Bible ani nedostanou. A ano, většina apokalyptické literatury se tam skutečně nedostala. Apokalypsa neznamená katastrofu, jak se to běžně chápe. Znamená odhalení, ovšem odhalení konce všeho, tedy i světa. Už to samo působí hrůzostrašně, ale ona se také v hrozivých obrazech vyžívá. A tak ji někteří raději ani nečtou, zatímco jiní věří, že skutečně popisuje scénář závěru lidských dějin. Někteří se pak na to těší, ale většinou moc ne.
Ambici vysvětlit běžnému, laickému, čtenáři věci, ve kterých často nemají jasno ani faráři, má tedy Cuvillierova kniha s příznačným názvem Apokalypsa byla zítra (L'Apocalypse ...c'était demain, 2. vydání, 1996, překlad a vydavatel Jan Keřkovský). Název napovídá, jaký smysl apokalyptická literatura má.
Autorem knihy je bývalý (bohužel patří k těm, kteří museli po obvinění z nevhodného sexuálního chování ke třem studentkám svoji kariéru 2025 ukončit) profesor Nového zákona na evangelické theologické fakultě v Montpellier. Podílel se i na jiném mlýnském produktu, který zde jinde doporučuji: Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2. Zpracoval do tohoto úvodu kromě Matoušova evangelia právě Zjevení Janovo.
Už v první části nás srozumitelnou a přístupnou formou zavede do světa apokalyptiky a ukáže nám, kde je její místo a jaký má význam. Popisují víc současnost cílených čtenářů a její smysl, než budoucnost. Následně nám ukáže, jak s ní pracují různí novozákonní autoři. Zdaleka to není jen Jan, který nám zanechal poslední novozákonní knihu: (odhlédněme nyní od starozákonní a apokryfní apokalyptiky) prvky apokalyptického vyjadřování nacházíme už u Pavla, v synoptických evangeliích, zejména pak v pozdní novozákonní literatuře. Jak s ní jednotliví autoři pracovali, v čem se lišili od jiných apokalyptiků, to se tedy dočteme v části druhé. Podrobnější rozbor Zjevení Janova pak v části třetí. Závěrem i několik nástřelů, jak jí rozumět dnes.
.png) |
| AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze indická grafika. |
Elian Cuvillier je nesporným odborníkem. Proto mě zarazila v 2. oddílu 2. kapitoly O novou spravedlnost (ss. 36-41), zejména pododdílu V logice přicházejícího království a Život a smrt (ss. 31-41) jistá nedotaženost, ano, nepoctivost. Aniž by vysvětlil proč, vykládá závěr Ježíšovy apokalyptické řeči právě v tom Matoušově evangeliu, na které je zřejmě uznávaným odborníkem, Mt 25, 31-46 (ř,l), jako útěchu pro své následovníky, že "to má cenu" následovat ho i přes veškerá příkoří. Přezírá (a protože je odborník, určitě záměrně, nikoliv z neznalosti!), že zde samozřejmě pracuje s výkladem, který je poměrně mladý, a vůbec ne nějak masově přijímaný. Jde totiž o výklad toho, kdo vlastně jsou ti maličcí/nepatrní (ελαχιστοι) ve vv. 40. (ř,l) a 45. (ř,l)?
Klasické církevní chápání jejich identity je právě v tom, co o nich říká sám Ježíš. Tedy jako všechny trpící. Avšak už v dobách pietistických, a dnes je to hlavně pole různých evangelikálních kruhů, začali bojovat s údajným katolickým skutkařením: je-li spravedlnost pouze z víry, nikoliv ze skutků (Ř 3, 28 ř,l), tak jak to, že jsou tu najednou lidé souzeni podle toho, jak jednali? Tento tupě dogmatický přístup vyřešili tvrzením, že křesťané stojí mimo shromáždění národů. Stojí, či spíš sedí, bokem, za Ježíšem (Mt 19, 28 ř,l), a "národům," které neuvěřily v Ježíše, je dána ještě poslední šance na spásu - podle toho, jak se chovali ke křesťanům (Mt 10, 42 ř,l). V duchu Jl 4 [3], 12 (he,ř,l), který bývá vykládán tak, jako že všichni gójové budou souzeni podle toho, jak se chovali k Židům, vykládá tento směr nepatrné jako křesťany. Argumentuje se, že Ježíš bratřími označuje jenom učedníky (Mt 12, 50 ř,l). Tento výklad je i dnes velmi populární, protože zdánlivě dává prostor multikulturní a multináboženské toleranci: křesťanství ano, je jediným správným náboženstvím, ale když se ti pohani budou chovat ke křesťanům dobře, mají také šanci (podrobně zde). Avšak i toto propojování různých veršů, byť z Mt, v sobě skrývá faleš: ti, kdo činí vůli boží, nutně nemusejí být formální křesťané. Onen apokalyptický oddíl, který tu Cuvillier vykládá, je zrcadlem Kázání na hoře, a zde má náš oddíl paralelu v Mt 7, 21-23 (ř,l), tam nejde o křesťany a nekřesťany - Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Království nebeského! To potvrzuje i oddíl, který je součástí Matoušova podání tzv. Malé synoptické apokalypsy: Mt 24, 45-51 (ř,l): není důležité, koho Pán ustanovil, aby plnil jeho vůli, ale kdo ji opravdu plní. Tedy nemusí to být ani formálně křesťan. V Matoušově pojetí, a to musí novozákonník Cuvillier přece vědět, tím spíš, že je znám i jako expert na toto evangelium, nejsou křesťané privilegovanou skupinou - i oni jsou souzeni. Výklad, se kterým tady pracuje, nemá oporu ani v žánru: celá ta apokalypsa je parenezí vůči křesťanům, jak ho mají čekat, když se doba druhého Kristova příchodu (parúzie) jaksi protáhla (viz častý motiv čekání na někoho, kdo se opozdil - Pán domu, ženich ...). Cuvillier i tento motiv raného křesťanství vlastně ignoruje. Není to o žádné útěše pro trpící učedníky. Ale toto pojetí je samozřejmě příjemnější pro sebestředné křesťanství a církev.
Tradiční pojetí oněch nepatrných je tak mnohem přesvědčivější. Problém je spíš i v Cuvillierově pojetí spásy a posledního soudu, ve kterých stále úřadují otázky co za co, a zapomínají, že spasení není to, že budu po smrti v nirváně. Spasení se projevuje už zde. Křesťan má vidět svého Pána v těch, kdo jsou v potížích, ti jsou jeho bratřími a sestrami v utrpení.
Až na tohle škobrtnutí a fakt, že v závěru nedotáhne to, že apokalyptika dává naději v pronásledování, opět se vrátí k tradičním motivům boje s pomíjivostí, lze tuto knihu skutečně doporučit. Ukazuje, že jde o symbolický jazyk, který si nebere za cíl lidi strašit, ale naopak povzbudit v kritických dobách. Ovšem ke křesťanské víře patří i jako blechy k psovi jakási paličatost, kterou si mnozí pletou s pevnou a nezlomnou vírou. Kdo bude chtít stále trvat na tom, že v apokalyptice jde o scénář konce světa, i když je to nesmysl, toho prostě ani Cuvillier nepřesvědčí. Kdo však chce, ne jen věřit, ale také porozumět a chápat, má tady šanci.
Další informace o autorovi:
Odborné zaměření a metodologie
- Formován historicko-kritickou metodou, silně ovlivněn Rudolfem Bultmannem a teologií dialektickou.
- Později propojuje historickou kritiku s novou literární kritikou, zejména naratologií.
- Jeho exegezi výrazně ovlivňuje psychoanalýza (Freud, Lacan) a kontinentální filosofie (Nietzsche, Heidegger, Derrida, Ricœur, Nancy, Badiou, Agamben).
Oblasti výzkumu:
- Zjevení Janovo
- Evangelium podle Marka
- Evangelium podle Matouše
- List Jakubův (komentář 2013, s J. Assaëlovou)
- Současné zaměření: paulinismus a jeho vztah k derridovské dekonstrukci.
Publikace a veřejná činnost
- Au pied de la lettre. Ces textes bibliques qui nous résistent (Labor et Fides, 2023).
- Traversée du christianisme. Exégèse, anthropologie, psychanalyse (s J.-D. Caussem; původně Bayard 2013, reedice 2021).
- Komentář k Listu Jakubovu (2013).
- Během pandemie publikoval v týdeníku Réforme „Chroniques du confinement“, později vydané knižně.
