Kdy už bude ta apokalypsa?

Recenze knihy Éliana Cuvilliera APOKYLYPSA BYLA ZÍTRA, Mlýn, ISBN 80-902296-4-6.

Jestliže jsem ve své minulé recenzi musel produkci nakladatelství Mlýn (která je drtivou většinou velmi dobrá, zdůrazňuji) zkritizovat, z díla jejich starší produkce, ročník 1999, převažují pocity velmi dobré, i když drobné výhrady také mám.

I v tomto díle jde o otázku interpretace biblického textu, interpretace pro jeho použití dnes, a to o jednu z nejkomplikovanějších částí, totiž spisy apokalyptické. Zdaleka nejde jen o Apokalypsu, tedy tzv. Zjevení svatého Jana (Zj), poslední knihu v Novém zákoně (NZ). Ona by tak komplikovaná nebyla, pokud vezmeme v úvahu takové věci, jako je doba a okolnosti vzniku, pravidla a funkce této formy, ale to se u biblických, zejména tak působivých knih, jako je Zj, moc nedělá, i když se o tom samozřejmě ví.

---

PEREX

Tato recenze představuje Cuvillierovu knihu Apokalypsa byla zítra, která se srozumitelně a kriticky noří do světa biblické apokalyptiky. Autor zde ukazuje, že apokalypsa není scénářem konce světa, ale symbolickým jazykem naděje, a otevírá čtenáři cestu k hlubšímu porozumění Zjevení Janovu i širší tradici apokalyptické literatury.

---

Diese Buchrezension widmet sich Élian Cuvilliers Die Apokalypse war morgen, einem Werk, das die apokalyptische Literatur der Bibel verständlich und kritisch erschließt. Das Buch zeigt, dass Apokalyptik nicht als Weltuntergangsszenario zu lesen ist, sondern als symbolische Sprache der Hoffnung – und bietet zugleich einen fundierten Zugang zur Offenbarung des Johannes und ihrer Tradition.

---

Cette critique présente l’ouvrage d’Élian Cuvillier, L’Apocalypse… c’était demain, qui explore avec clarté et rigueur la littérature apocalyptique biblique. L’auteur y démontre que l’apocalypse n’est pas un récit catastrophiste, mais un langage symbolique porteur d’espérance, offrant ainsi une lecture renouvelée de l’Apocalypse de Jean et de son héritage littéraire.

---

This review examines Élian Cuvillier’s The Apocalypse Was Tomorrow, a book that offers a clear and thoughtful introduction to biblical apocalyptic literature. Rather than treating apocalypse as a prediction of global catastrophe, the author presents it as a symbolic language of hope, providing readers with a deeper understanding of the Book of Revelation and the broader apocalyptic tradition.

---

AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze
magický realizmus.

Jde o literární manýru, známou již ze Starého zákona (SZ), avšak ani v té době, dokonce ani v době novozákonní, nebudila příliš důvěru. Při kanonizaci obou zákonů málem došlo k tomu, že se takto vyvedené knihy do Bible ani nedostanou. A ano, většina apokalyptické literatury se tam skutečně nedostala. Apokalypsa neznamená katastrofu, jak se to běžně chápe. Znamená odhalení, ovšem odhalení konce všeho, tedy i světa. Už to samo působí hrůzostrašně, ale ona se také v hrozivých obrazech vyžívá. A tak ji někteří raději ani nečtou, zatímco jiní věří, že skutečně popisuje scénář závěru lidských dějin. Někteří se pak na to těší, ale většinou moc ne.

Ambici vysvětlit běžnému, laickému, čtenáři věci, ve kterých často nemají jasno ani faráři, má tedy Cuvillierova kniha s příznačným názvem Apokalypsa byla zítra (L'Apocalypse ...c'était demain, 2. vydání, 1996, překlad a vydavatel Jan Keřkovský). Název napovídá, jaký smysl apokalyptická literatura má.

Autorem knihy je bývalý (bohužel patří k těm, kteří museli po obvinění z nevhodného sexuálního chování ke třem studentkám svoji kariéru 2025 ukončit) profesor Nového zákona na evangelické theologické fakultě v Montpellier. Podílel se i na jiném mlýnském produktu, který zde jinde doporučuji: Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2. Zpracoval do tohoto úvodu kromě Matoušova evangelia právě Zjevení Janovo.

Už v první části nás srozumitelnou a přístupnou formou zavede do světa apokalyptiky a ukáže nám, kde je její místo a jaký má význam. Popisují víc současnost cílených čtenářů a její smysl, než budoucnost. Následně nám ukáže, jak s ní pracují různí novozákonní autoři. Zdaleka to není jen Jan, který nám zanechal poslední novozákonní knihu: (odhlédněme nyní od starozákonní a apokryfní apokalyptiky) prvky apokalyptického vyjadřování nacházíme už u Pavla, v synoptických evangeliích, zejména pak v pozdní novozákonní literatuře. Jak s ní jednotliví autoři pracovali, v čem se lišili od jiných apokalyptiků, to se tedy dočteme v části druhé. Podrobnější rozbor Zjevení Janova pak v části třetí. Závěrem i několik nástřelů, jak jí rozumět dnes.

AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze
indická grafika.

Elian Cuvillier je nesporným odborníkem. Proto mě zarazila v 2. oddílu 2. kapitoly O novou spravedlnost (ss. 36-41), zejména pododdílu V logice přicházejícího království a Život a smrt (ss. 31-41) jistá nedotaženost, ano, nepoctivost. Aniž by vysvětlil proč, vykládá závěr Ježíšovy apokalyptické řeči právě v tom Matoušově evangeliu, na které je zřejmě uznávaným odborníkem, Mt 25, 31-46 (ř,l), jako útěchu pro své následovníky, že "to má cenu" následovat ho i přes veškerá příkoří. Přezírá (a protože je odborník, určitě záměrně, nikoliv z neznalosti!), že zde samozřejmě pracuje s výkladem, který je poměrně mladý, a vůbec ne nějak masově přijímaný. Jde totiž o výklad toho, kdo vlastně jsou ti maličcí/nepatrní (ελαχιστοι) ve vv. 40. (ř,l) a 45. (ř,l)?

Klasické církevní chápání jejich identity je právě v tom, co o nich říká sám Ježíš. Tedy jako všechny trpící. Avšak už v dobách pietistických, a dnes je to hlavně pole různých evangelikálních kruhů, začali bojovat s údajným katolickým skutkařením: je-li spravedlnost pouze z víry, nikoliv ze skutků (Ř 3, 28 ř,l), tak jak to, že jsou tu najednou lidé souzeni podle toho, jak jednali? Tento tupě dogmatický přístup vyřešili tvrzením, že křesťané stojí mimo shromáždění národů. Stojí, či spíš sedí, bokem, za Ježíšem (Mt 19, 28 ř,l), a "národům," které neuvěřily v Ježíše, je dána ještě poslední šance na spásu - podle toho, jak se chovali ke křesťanům (Mt 10, 42 ř,l). V duchu Jl 4 [3], 12 (he,ř,l), který bývá vykládán tak, jako že všichni gójové budou souzeni podle toho, jak se chovali k Židům, vykládá tento směr nepatrné jako křesťany. Argumentuje se, že Ježíš bratřími označuje jenom učedníky (Mt 12, 50 ř,l). Tento výklad je i dnes velmi populární, protože zdánlivě dává prostor multikulturní a multináboženské toleranci: křesťanství ano, je jediným správným náboženstvím, ale když se ti pohani budou chovat ke křesťanům dobře, mají také šanci (podrobně zde). Avšak i toto propojování různých veršů, byť z Mt, v sobě skrývá faleš: ti, kdo činí vůli boží, nutně nemusejí být formální křesťané. Onen apokalyptický oddíl, který tu Cuvillier vykládá, je zrcadlem Kázání na hoře, a zde má náš oddíl paralelu v Mt 7, 21-23 (ř,l), tam nejde o křesťany a nekřesťany - Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Království nebeského! To potvrzuje i oddíl, který je součástí Matoušova podání tzv. Malé synoptické apokalypsy: Mt 24, 45-51 (ř,l): není důležité, koho Pán ustanovil, aby plnil jeho vůli, ale kdo ji opravdu plní. Tedy nemusí to být ani formálně křesťan. V Matoušově pojetí, a to musí novozákonník Cuvillier přece vědět, tím spíš, že je znám i jako expert na toto evangelium, nejsou křesťané privilegovanou skupinou - i oni jsou souzeni. Výklad, se kterým tady pracuje, nemá oporu ani v žánru: celá ta apokalypsa je parenezí vůči křesťanům, jak ho mají čekat, když se doba druhého Kristova příchodu (parúzie) jaksi protáhla (viz častý motiv čekání na někoho, kdo se opozdil - Pán domu, ženich ...). Cuvillier i tento motiv raného křesťanství vlastně ignoruje. Není to o žádné útěše pro trpící učedníky. Ale toto pojetí je samozřejmě příjemnější pro sebestředné křesťanství a církev.

Tradiční pojetí oněch nepatrných je tak mnohem přesvědčivější. Problém je spíš i v Cuvillierově pojetí spásy a posledního soudu, ve kterých stále úřadují otázky co za co, a zapomínají, že spasení není to, že budu po smrti v nirváně. Spasení se projevuje už zde. Křesťan má vidět svého Pána v těch, kdo jsou v potížích, ti jsou jeho bratřími a sestrami v utrpení.

Až na tohle škobrtnutí a fakt, že v závěru nedotáhne to, že apokalyptika dává naději v pronásledování, opět se vrátí k tradičním motivům boje s pomíjivostí, lze tuto knihu skutečně doporučit. Ukazuje, že jde o symbolický jazyk, který si nebere za cíl lidi strašit, ale naopak povzbudit v kritických dobách. Ovšem ke křesťanské víře patří i jako blechy k psovi jakási paličatost, kterou si mnozí pletou s pevnou a nezlomnou vírou. Kdo bude chtít stále trvat na tom, že v apokalyptice jde o scénář konce světa, i když je to nesmysl, toho prostě ani Cuvillier nepřesvědčí. Kdo však chce, ne jen věřit, ale také porozumět a chápat, má tady šanci.

---

Další informace o autorovi:

Odborné zaměření a metodologie

• Formován historicko-kritickou metodou, silně ovlivněn Rudolfem Bultmannem a teologií dialektickou.
• Později propojuje historickou kritiku s novou literární kritikou, zejména naratologií.
• Jeho exegezi výrazně ovlivňuje psychoanalýza (Freud, Lacan) a kontinentální filosofie (Nietzsche, Heidegger, Derrida, Ricœur, Nancy, Badiou, Agamben).

Oblasti výzkumu:

• Zjevení Janovo
• Evangelium podle Marka
• Evangelium podle Matouše
• List Jakubův (komentář 2013, s J. Assaëlovou)
• Současné zaměření: paulinismus a jeho vztah k derridovské dekonstrukci.

Publikace a veřejná činnost

• Au pied de la lettre. Ces textes bibliques qui nous résistent (Labor et Fides, 2023).
• Traversée du christianisme. Exégèse, anthropologie, psychanalyse (s J.-D. Caussem; původně Bayard 2013, reedice 2021).
• Komentář k Listu Jakubovu (2013).
• Během pandemie publikoval v týdeníku Réforme „Chroniques du confinement“, později vydané knižně.

Co nám chybí mezi biblickým textem a jeho použitím?

Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).

Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓⁷². Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.

---

PEREX

Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.

---

Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.

---

Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.

---

This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.

---

Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, jeho služby však využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.

Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.

Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.

Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:

1. Co mám vědět,
2. co mám věřit,
3. co mám činit
4. a co mám očekávat? ...

... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thoma Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibt" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.

Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?

Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.

Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí epistemologický pojem fundacionalismus - přesvědčení, že alespoň některé body v biblickém textu jsou samy o sobě platné, nepotřebují výklad ani zdůvodnění, prakticky totožné se zjevením. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.

EXKURS: Maimonides -

Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.

Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:

Esoterický vs. exoterický výklad:

V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:

• Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
• Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.

Přirozený rozum jako nástroj výkladu:

Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.

Princip „peshat“ (doslovný smysl):

Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.

Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:

Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory

Reinterpretace halachy (židovského práva):

Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí

Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.

Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.

Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.

Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.

Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.

Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.

---

Pod čarou

Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:

Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.

Proč je text v pořádku:

• Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
• Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
• Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.

Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.

Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.