Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓72. Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.
PEREX
Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.
Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.
Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.
This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.
Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, ale jeho služby využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.
Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.
Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.
Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:
Co mám vědět,
co mám věřit,
co mám činit
a co mám očekávat? ...
... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thoma Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibet" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.
Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?
Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.
Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí pojem fundacionalismus. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.
EXKURS: Maimonides -
Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.
Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:
Esoterický vs. exoterický výklad:
V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:
Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.
Přirozený rozum jako nástroj výkladu:
Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.
Princip „peshat“ (doslovný smysl):
Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.
Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:
Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory
Reinterpretace halachy (židovského práva):
Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí
Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.
Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.
Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.
Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.
Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.
Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.
Pod čarou
Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:
Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.
Proč je text v pořádku:
Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.
Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.
Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.
Jistě, rád vám pomohu s exegesí textu Matouš 25:31-46. Tento text je známý jako “Podobenství o ovcích a kozlech” a je to jedno z posledních učení Ježíše v Matoušově evangeliu.
Doufám, že toto vám pomůže lépe porozumět tomuto textu. Pokud máte další otázky, neváhejte se zeptat!
I když jsem nečekal nic moc, tohle předčilo i mé neočekávání! Nevím, bude-li někdy AI s to nahradit práci líných studentů bohosloví a farářů, ale zatím to na to nevypadá.
Jinak jsem si od AI nechal udělat obrázky na téma: Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46. Schválně jsem to takto rozepsal, protože většinou biblický text při takových příležitostech AI ignoruje. Jak se jí to povedlo nyní, posuďte sami.
Bývalý spolužák z ETF UK z BJB mě žertem požádal, abych mu zjistil, co si AI počne s textem Mt 5, 4ř,l? Byl to fór, ale nedalo mi to. Takže postup a výsledek:
Tak jsem AI zadal úkol: Proveď důkladnou exegesi textu Matouš 5:4 a připrav na něj podle toho kázání, jak by ho napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů.
Matouš 5:4 je součástí tzv. "blahoslavenství", které je součástí Ježíšovy Kázání na hoře. Verš říká: "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."¹
**Exegeze:**
Tento verš je součástí širšího kontextu, který se týká Božího království a jeho vztahu k lidem. "Blaze těm, kdo pláčou" může být interpretováno jako ujištění pro ty, kteří trpí nebo jsou v tísni. Slovo "pláčou" může symbolizovat jak fyzický tak emocionální utrpení. Ježíš zde slibuje, že ti, kdo nyní trpí, budou nakonec potěšeni. Toto potěšení může přijít jak v této době, tak v budoucím věku, kdy bude Boží království plně realizováno.
**Kázání:**
Podle stylu kazatelů Bratrské jednoty baptistů, by kázání na toto téma mohlo vypadat takto:
"Milí bratři a sestry, dnes se zaměříme na slova našeho Pána Ježíše Krista z Matouše 5:4: 'Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.' Tato slova nám připomínají, že Bůh je s námi i v našem utrpení a slibuje nám útěchu.
Ježíš neříká, že bychom měli usilovat o utrpení nebo ho vyhledávat. Ale když přijde - a v tomto světě přijde - můžeme mít jistotu, že nejsme sami. Bůh je s námi. A slibuje nám útěchu.
Tato útěcha může přijít mnoha formami. Může to být pocit míru uprostřed bouře. Může to být nové pochopení nebo perspektiva, která nám pomáhá vidět naše utrpení v novém světle. Může to být prostě vědomí, že Bůh je s námi, že nás miluje a že má pro nás plán.
A konečně, tato útěcha přijde plně v budoucím věku, kdy Bůh 'smaže každou slzu z našich očí' (Zjevení 21:4). Takže ať už procházíme čímkoli, můžeme mít naději a důvěru v Boží sliby. Amen."
Doufám, že toto kázání by bylo v souladu s tím, jak by to napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů, například kazatel Alois Boháček⁴.
Když jsem si prve hrál s umělou inteligencí, jak pojme kázání na tento text, myslím, že je dobré ukázat, jak se k tomuto textu dá také přistoupit, živou, neartificiální, inteligencí, a vyvarovat se přitom zbožným klišé. Proto zde nabízím kázání, které jsem měl v náchodskošonovském sboru ČCE 27. 9. 2009.
I tento text je ale spíš koncept - živé kázání vypadá jinak:
Výrok školáka o významu diskuse: „nevím,
co si myslím, dokud to nepovím,“ (viz Robert Fisher, Učíme děti myslet a učit se, ISBN 978-80-7178-966-6) by mohl vzít za svůj i jeden z Ježíšem uzdravených/vzkříšených u Jana (ze 3 ten 2.). Kolikrát jsme někomu přáli, aby
byl s Bohem, kolikrát jsme vyznali, že Ježíš je vzkříšen, že je při nás,
ale rozumíme tomu?
Ježíš se odmítne zabývat neplodnou otázkou, kdo
může za slepcovu slepotu; nahradí ji otázkou, k čemu může daný stav
posloužit: k oslavení Boha! V momentu uzdravení se však z života
slepcova on sám vytrácí, zato kolem něj se začnou dít věci: než se stačí rozkoukat, je
předmětem dohadů, sporů, útoků, odpor k Ježíšovi sublimuje
v narůstající nenávist vůči uzdravenému, a ten nemá po ruce ani Ježíše,
ani církev. Musí odpovídat na nebývalý příval otázek …
Cyberpunkové obrazy J 9, 9, vyprodukovaný AI.
A v tom zazní slepcovo „Já jsem“! Slovo
lidské, a přece jako by jeho ústy promluvil sám Ježíš, který s ním i
nadále zůstává. Slovy, jimiž se Ježíš hlásí ke svému Kristovství, jimiž utěšuje
ustrašené učedníky, se nyní prohlédnuvší hlásí ke své slepotě a žebrotě. Je sice uzdraven, ale jeho slepota není minulostí. Stává se přiznaným stavem. Právě k tomu musí prohlédnout, k tomu
potřebuje být uzdraven, spasen.
Co nám vlastně dává naše víra? Stáváme se při setkání s Kristem lepšími, nežli ti druzí? Dostáváme nadlidské schopnosti? To sotva. Největší úspěch v Kristu zjevené boží milosti je, když sami sebe rozpoznáme, jací doopravdy jsme a jaké to s námi je. Ježíš sňal ze slepce fyzickou slepotu. On se nyní přiznává ke slepotě vnitřní.
Chudák ještě neví, co se to s ním všechno stalo, a už musí odpovídat na spoustu otázek. Avšak právě v těch odpovědích krystalizují dva vztahy: uvědomuje si a přijímá sebe, jaký je, a ujasňuje si svůj vztah k tomu, kdo jej uzdravil. Že se ho dotkl Ježíš, to neznamená, že se na něj stal odborníkem. Naopak: teprve teď, vystaven palbě otázek pochybovačů a odmítačů, se jemu samotnému ujasňuje, kým mu Ježíš je, a kým je on Ježíšovi - učedníkem.
Ale jeho rodiče to řeknou vzápětí ještě lépe: je dospělý. Oni to řeknou ze zbabělosti, aby nenesli za své přesvědčení následky, ale je to tak. A to je to, co míníme slovem pasení = dospělé, zralé lidství. Dospělost – což nutně neznamená drzou a vzpupnou „vševědoucnost“, jíž oplývají
ti, kdo ho vyslýchají. Ti říkají: "My víme..". Ten, který prohlédl, říká i v klíčových otázkách, jako kdo je to ten Ježíš, "nevím..". A přece je Kristus s ním, ačkoliv fyzicky jej
ukázat nemůže, neví, kde je a čím mu je, k tomu se musí teprve
dopracovávat. Tím je onen slepý/uzdravený vzorem křesťanství pro všechny
generace.
Rozpoutala se diskuse o krizi ČCE, křesťanství vůbec. A já
jsem z těch, kdo tu krizi berou velmi vážně. Nejde o to, že je nás málo a
máme potíže se zafinancováním. Jde spíš o to, jsme-li tam, kde je Kristus. Onen
slepý o tom nemusel pochybovat, protože na to neměl najednou ani čas. Cokoliv
se týká Ježíše, týká se bezprostředně i jeho, stejně jako třeba Lazara.
S Pavlem může říct „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2, 20ař,l).
A právě tam, kde zazní Ježíšovo „Já jsem“ také my odpovídáme: „i
já jsem“ - otevřeni jemu, tomu, čím je, čím nám byl i čím vším nám ještě bude. Ne jako machři, kteří ho mají už zmáknutého. Ale stejně otevření musíme být i druhým lidem, a v neposlední řadě i sobě samým - čím jsme, a čím vším ještě můžeme být, srovnáme-li krok s Ježíšem: ne bohy, ale lidmi. A to je velký dar!
V minulém pokusu jsem zadal AI parametry, které nemohly vést k ničemu jinému, nežli hodně blbému kázání, a to také splnila. Nyní se jí pokusíme naopak přimět k velmi poctivé kazatelské práci: tentokrát ji donutíme k exegesi, a teprve potom bude dělat kázání na základě takové přípravy. Uvidíme, jestli to dopadne lépe, než v předchozích pokusech. Nebudu ji zatěžovat tím, aby se přizpůsobila nějaké osobnosti nebo směru. V tom dostane volnost. Dostane ale verš z Jóba - 21, 26, který sehrál jistou roli i v Československé televizi. Vybírám ho proto, že jako většina spisu Jób je silně poetický, jeho překlad nejednoznačný, patří k těm místům v Jóbovi, která jsou překládána dosti různě.
(Článek doprovázejí i ukázky obrázků AI na téma: "Faráři se perou o Bibli" ve stylu pop-artu).
Takže vykopávám - první příkaz zní:
Porovnej české překlady Job 21:26 s původním zněním a urči nejlepší:
Jób 21:26 je verš z biblické knihy Jób, který popisuje různý úděl lidí po smrti. Původní znění je v hebrejštině a zní takto:
יחד ישכבו עפר ויכסם רמה
Což lze přeložit jako:
Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi.
Existuje několik českých překladů tohoto verše, například:
Český ekumenický překlad: Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi.
Bible, překlad 21. století: Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi.
Bible kralická: Spolu ležeti budou v prachu, a červové je přikrývati budou.
Porovnáním těchto překladů s původním zněním lze vidět, že Český ekumenický překlad a Bible, překlad 21. století jsou velmi věrné a doslovné, zatímco Bible kralická používá jinou slovní zásobu a gramatiku. Všechny tři překlady však zachovávají smysl a poselství verše.
Nejlepší překlad je tedy otázkou preference a účelu čtení. Někteří čtenáři mohou upřednostňovat přesnost a jednoduchost Českého ekumenického překladu nebo Bible, překladu 21. století, zatímco jiní mohou ocenit poetičnost a tradici Bible kralické. Osobně bych si vybral Český ekumenický překlad jako nejlepší, protože je snadno srozumitelný a blízký originálu.
Poznámka:
Zaujalo mě ono "osobně"! Může mít AI k něčemu osobní postoj?
Kralické znění zní ve skutečnosti: "Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou," znění známé znalcům 30 případů majora Zemana, tedy předposledního dílu Mimikry. Výše uvedené znění je z verze Šestidílky. To je na internetu dostupné běžně, třeba i na Evangetu, avšak Biblí kralickou se míní její poslední předbělohorská verze z roku 1613. Ta je na internetu prakticky nedostupná (Kdysi byla na stránkách ETF UK, pak se ale stránky pro veřejnost kromě úvodní uzavřely), nenašla ji ani AI. AI hodnotí vztah překladu k textu opačně, než bývá obvyklé (a má pravdu): běžně lidé považují Bibli kralickou za doslovnou, ale není tomu tak. Dodejme, že většina těch "odborníků" na kvalitu překladu nikdy Bibli v původních jazycích nečetla, není k takovému posouzení kompetentní, řídí se víc emocemi. AI je zjevně schopná porovnat text s překladem, čímž také předčí průměrného kazatele.
Přejdeme k dalšímu úkolu:
Proveď exegesi textu Job 21:26:
Exegese textu Job 21:26 je kritické vysvětlení nebo interpretace tohoto biblického verše. Tento verš zní: „Společně leží v prachu a červy je pokrývají.“ (Český studijní překlad) Exeget musí zvážit historický a kulturní kontext, literární žánr, gramatiku a syntaxi textu, aby pochopil jeho význam a poselství.
Historický a kulturní kontext: Text Joba patří do žánru moudrostní literatury, která se zabývá otázkami lidského utrpení, spravedlnosti a Boží prozřetelnosti. Job je spravedlivý muž, který je podroben zkoušce Satanem, který tvrdí, že Job slouží Bohu jen kvůli svému blahobytu. Job ztrácí svůj majetek, děti a zdraví a je obviňován svými přáteli, že musel zhřešit proti Bohu. Job hájí svou nevinu a volá na Boha, aby mu dal odpověď. Verš 21:26 je součástí Jobovy řeči, ve které popisuje nespravedlnost světa, kde se zlí lidé těší dobrému životu a spravedliví trpí.
Literární žánr: Text Joba je psán formou dialogů a monologů mezi Jobem, jeho přáteli a Bohem. Verš 21:26 je součástí básnického verše, který používá obrazný jazyk a paralelismus. Obrazný jazyk je způsob vyjádření myšlenek pomocí slov nebo frází, které mají jiný než doslovný význam. Paralelismus je způsob uspořádání slov nebo frází tak, aby byly podobné ve struktuře nebo významu. V tomto verši je použit paralelismus synonymní, kdy se stejná myšlenka opakuje různými slovy. „Společně leží v prachu“ a „červy je pokrývají“ jsou dvě různé fráze, které vyjadřují stejnou myšlenku smrti.
Gramatika a syntax: Text Joba je psán hebrejsky a verš 21:26 má následující strukturu:
Společně (yachad) leží (yishkabu) v prachu (ba-aphar)
a červy (rimmah) je pokrývají (takas).
Yachad je adverbium, které znamená „společně“ nebo „jednomyslně“. Yishkabu je sloveso ve třetím plurálu imperfekta kalu, které znamená „ležet“ nebo „spát“. Ba-aphar je prepozice s podstatným jménem v konstrukt stavu, které znamená „v prachu“. Rimmah je podstatné jméno ve femininu singuláru s určitým členem ha-, které znamená „červ“ nebo „hmyz“. Takas je sloveso ve třetím singuláru imperfekta pielu s předmětnou příponou -am, které znamená „pokrýt“ nebo „z
Poznámka:
Bez nadsázky lze říct, že AI toho o exegesi ví víc, než průměrný kazatel. Je otázkou, zda ji také zvládne použít. Ovšem ani ta nejde do takových hloubek, jaké sama požaduje.
Nyní tedy zkusíme další krok: do předcházejícího příkazu ještě dodáme:
... a napiš na základě důkladného rozboru vysoce profesionální, křesťanské, kázání:
Milí bratři a sestry,
dnes bych vám chtěl promluvit o jednom verši z knihy Job, který nám ukazuje, jak máme chápat smrt a vzkříšení. Verš zní takto: **Společně leží v prachu a červy je pokrývají.** (Job 21:26)
Co nám tento verš říká o osudu spravedlivých a bezbožných? Job zde odpovídá na argumenty svých přátel, kteří tvrdili, že Bůh odměňuje spravedlivé a trestá bezbožné už na tomto světě. Job jim ukazuje, že to není pravda. Že oba skončí stejně - v hrobě, kde je čeká rozklad a zapomnění.
Ale je to celá pravda? Je to konec naší naděje? Ne, milovaní. Job sám v jiném místě prohlašuje: **Vím, že můj vykupitel žije a že se postaví nad prachem.** (Job 19:25) Job ví, že Bůh je schopen ho vyvést z hrobu a dát mu nový život. Job ví, že Bůh je spravedlivý a že jednou nastolí své království, kde bude odměna i soud.
My máme ještě větší důvod k naději než Job. My známe jméno našeho vykupitele - Ježíš Kristus. On sám prošel smrtí a vstal z mrtvých. On nám slíbil, že nás neopustí ani nezanechá. On nám slíbil, že přijde znovu a vezme nás k sobě. On nám slíbil, že vymaže každou slzu z našich očí a že nebude už smrti ani pláče ani bolesti.
Proto nezoufejme nad naším osudem. Proto nezavidme bezbožným jejich zdánlivé štěstí. Proto nezapomínejme na Boha a jeho slovo. Proto se podřiďme Bohu a buďme s ním v pokoji. Takto nám přijde požehnání.
Amen.
poznámka:
Toto je několikátá varianta. Několik předchozích bylo nedokončených. Nápadně v nich chyběla christologie. To jsem se chystal zdůraznit dodatečně. K mému překvapení my poslední pokus vysekl christologické kázání i bez toho. Odbornost se proměnila v některých předcházejících pokusech v pouhé šťourání Bible; zde ne. Po důkladné přípravě umí být AI i stručná, bez ní kecá. Ale to není problém jen AI, to je problém i té inteligence neumělé. Proč jsem tam dal to křesťanské? Inu u starozákonního textu je ještě jedna možnost, a tu si prubneme teď:
... promluvu do synagogy, zapoj znalost Talmudu:
V textu Job 21:26 se Job ptá, proč má Bůh stejný osud pro spravedlivé i pro hříšníky. Proč mají oba ležet v prachu a červi je pokrývají? Tento verš vyjadřuje Jobovu ztrátu smyslu a naděje v Boží spravedlnost. Job se cítí opuštěný a zrazený Bohem, který ho neodměňuje za jeho věrnost, ale nechává ho trpět.
Jak bychom měli číst tento verš jako Židé? Co nám říká o našem vztahu k Bohu a k životu? Myslím, že bychom měli mít na paměti, že Job není historická postava, ale literární symbol. Jeho příběh je alegorií o lidském utrpení a Božím záměru. Job není vzorem víry, ale spíše výzvou k dialogu s Bohem. Job neustále hledá odpovědi na své otázky, i když mu jeho přátelé a jeho žena radí, aby se vzdal a proklel Boha. Job je příkladem toho, jak se nevzdávat hledání smyslu, i když se zdá, že Bůh je mlčenlivý nebo nepřátelský.
V talmudu se píše, že Job byl pohanem, který se stal žákem Abrahama. Podle jedné tradice byl Job jedním z tří králů, kteří navštívili Izraele v době krále Šalomouna. Podle jiné tradice byl Job prorokem mezi pohany. V každém případě je Job uznáván jako člověk moudrosti a zbožnosti, který si zasloužil Boží pozornost. Talmud také říká, že Job byl zkoušen Bohem proto, aby se ukázalo, že jeho víra není založena na odměnách a trestech. Bůh chtěl ukázat Satanovi, že Job ho miluje bezpodmínečně.
Co z toho plyne pro nás? Myslím, že bychom se měli poučit z Jobovy vytrvalosti a odvahy. Měli bychom si uvědomit, že Bůh nás miluje a stará se o nás, i když nerozumíme jeho plánům. Měli bychom si také uvědomit, že Bůh nás chce slyšet a komunikovat s námi. Měli bychom být ochotni položit mu naše otázky a sdílet s ním naše pochybnosti a bolesti. Měli bychom být také ochotni naslouchat jeho odpovědím a radám. Bůh nás neodsuzuje za naše slabosti a chyby, ale nabízí nám své milosrdenství a odpuštění.
Milovaní bratři a sestry, text Job 21:26 nám ukazuje, že život není jednoduchý ani spravedlivý. Ale také nám ukazuje, že Bůh je s námi a pro nás. Neztrácejme naději ani víru v něj. Hledejme ho upřímně a důvěřujme mu plně. Ať nám Bůh žehná a chrání nás. Amen.
Shrnuji:
Dnes bych se chtěl zamyslet nad tím, zda je legitimní, aby si kazatel pomáhal AI? A hned odpovím, že je to dost závislé na tom, zda mu to bude jeho církev a jeho sbor či farnost trpět. Ale jde také o obecně morální pravidla. Bylo by špatné, kdyby si kazatel ulehčil a zkvalitnil práci použitím AI?
Tady bych mohl očekávat na základě mnohých zkušeností, že by mohli někteří remcat něco o nespravedlnosti. Ale v tom problém nevidím. Nejde tu o žádnou soutěž. Ve všech oborech jsou užívány nějaké technologie k ulehčení i vylepšení díla. Není důvod, proč by tomu nemělo být i v řemesle kazatelském. Ale je otázkou, kam až je to legitimní usnadnění práce, a kdy už se kazatel jen veze někomu na zádech?
Kazatel si klidně může nechat poradit a pomoct od kolegy. To je v pohodě. Ale pokud bude kázat jeho kázání, bude to špatně. Pro něj, protože bude ztrácet své schopnosti, ale hlavně pro sbor, protože to nebude kázání pro něj. Je to neúcta k lidem i k Bohu. Ale není to tak neobvyklé. Vzpomínám na kouzelnou scénu z filmu Kuličky (2008), kde evangelický farář zápasí s kázáním a touží po tom, aby na internetu byla někde databáze kázání, když člověka zrovna nic nenapadne (Řehoři, dočkal ses!). Pak mu jeho nervózní, těhotná, žena rychle nadiktuje kázání asi na úrovni AI, aby už šel raději konečně opravit plot. Ke vzteku křesťanů, ale autorka filmu věděla, o čem mluví.
Zejména evangeličtí kazatelé by měli být s to provést exegezi. Ale většinou, a to ještě jen ti nejlepší, tak akorát přečtou text a k tomu nějaký komentář, kterému nerozumějí, ale zato mu věří. Wilhelm Egger v Methodenlehre zum Neuen Testament (ISBN 3-7462-0441-0) před takovým postupem právem varuje, že si vykladač Bible odvykne sám přemýšlet a stane se na komentářích závislým. Četba komentářů patří až na konec vlastní práce. Podobně bych to viděl i s užíváním AI.
Je nesporné, že faráři budou proti AI kázat (zvláště, když nebudou mít, o čem by kázali), ale budou ji užívat. A bude to čím dál lákavější. Tomu se nedá bránit, a není ani důvod. V mnoha případech, jak vidíme výše, by to bylo možná lepší. Ale nemělo by to nahrazovat jejich vlastní práci. Postup, který jsem použil výše, že za mě AI udělala exegesi i kázání, nebo kombinaci předchozích pokusů, kdy jsem si od ní nechal dokonce i vybírat text ke kázání podle tématu, bych za podvod považoval.
Je skutečným nebezpečím AI, že se na ní stanou kazatelé závislými. Ale není to problém AI. Je to problém těch kazatelů.
Komunikace křesťanů v dnešním světě a její patálie s ... Biblí.
Díky jednomu trollovi se i ostatní vlákna Evangnetu věnovala homosexualitě.
Právě vrcholí Prague pride, údajně akce na zviditelnění homosexuálů. Ve skutečnosti se zde zviditelňují hlavně křesťané. Jedni, aby upozorňovali na údajné pošlapávání božích řádů, jiní pak chtějí připomenout, že božími řády jsou láska, vstřícnost, tolerance a přijímání lidí různých, prostě i těch jiných. Nebýt homosexuálů, nevěděl by dnes nikdo o tom, že církve ještě existují.
Nebýt homosexuálů, co by se vlastně stalo? Tedy nemyslím, co by se stalo ve světě, ale o co by přišly církve a podobná společenství?
Homosexualita se v moderním světě ujala jako výrazné téma pro nejrůznější:
manifesty,
protesty,
prohlášení,
téma do kázání (pro i proti),
námět k odborné (často spíš "odborné") diskusi,
pořádání různých aktivit (pro i proti),
poučovat veřejnost o Boží vůli a řádech a modelech tradiční rodiny, nebo
o otevřenosti, toleranci a lásce,
nebo také o pluralismu v církvi, když už jim to začíná přerůstat přes hlavu.
Ale hlavně jde o to, dát si pěkně křesťansky a pobratrsku vzájemně do držky. Byly doby, kdy k tomuto bohulibému účelu sloužila témata, jako je třeba spasení, víra a dobré skutky, jedinost či trojjedinost boží, a když trojjedinost, poměr osob v Trojici, vztahy hierarchie a nakonec vztah k jedinosti boží, otázka predestinace, předpoznání Boha ... no zkrátka témata, u kterých dnes spolehlivě usnou i fakultní theologové. A právě zde je podle mého názoru důvod, proč se homosexualita stala tak šťavnatým tématem. Nahrazuje totiž dřívější obsahy víry, se kterými si dnes samy církve už vlastně nevědí rady.
PEREX
Jakub Dvořák se v této eseji s ironií a kritickým nadhledem zamýšlí nad tím, jak se téma homosexuality stalo v církevních kruzích náhradou za ztracený obsah víry. Ukazuje, že spory o homosexuály často zastírají hlubší krizi identity, autenticity a schopnosti církve vést smysluplný dialog.
In diesem Essay reflektiert Jakub Dvořák mit Ironie und Schärfe, wie das Thema Homosexualität in kirchlichen Debatten zum Ersatz für verlorene Glaubensinhalte geworden ist. Er zeigt, dass der Streit um Homosexuelle oft eine tiefere Identitäts- und Kommunikationskrise der Kirche verdeckt.
Dans cet essai, Jakub Dvořák analyse avec ironie et lucidité comment l’homosexualité est devenue un thème de substitution dans les débats ecclésiastiques. Il y voit le symptôme d’une crise plus profonde de l’identité chrétienne et de la capacité de l’Église à dialoguer avec le monde.
In this essay, Jakub Dvořák critically and ironically explores how homosexuality has become a substitute topic in church discourse, masking a deeper crisis of faith, identity, and the church’s ability to engage in meaningful dialogue with society.
Už asi 500 let je církev odsouvána ze svých postů. Nevnímá to primárně jako útok na sebe. Nebo se alespoň tváří tak, že vyklízí pozice kvůli útokům "světa" na Boha. "Svět" si (slyšíme to v mnoha kázáních kazatelů všech konfesí) chce poradit bez Boha, nechce si jím nechat mluvit do života. Ale on si nechce nechat jen do života kecat od farářů. Avšak v tom kecání lidem do života stále církve hledají svůj raison d'être. Čím méně dnes církev může malovat lidem před očima slasti posmrtného ráje či čerty a hrůzy pekelné, tím víc si samy hledají nějaké vysloužilecké trafiky. Ne, samozřejmě, že ne pro sebe, ale pro svého Boha. To dá rozum. Copak jim jde jen o žvanec svého personálu? (Jo, ale nikomu to neříkejte).
Je možné říct, jak se křesťané staví k homosexuálům a homosexualitě?
Běžný občan si nejspíš myslí, že názor křesťanů na homosexualitu a homosexuály je jasný: NE! HANBA! Proč? Inu i ten nejignorantštější pohan ví, že to jaksi neštymuje s Biblí. Správný konzervativní křesťan okamžitě vysolí nejdůležitější místa v Bibli, tak především Lv 18, 22 (he,ř,l); 20, 13 (he,ř,l); odhlédneme-li od tzv. "hříchu sodomských", protože je nesmysl, aby všichni muži v Sodomě byli homosexuálové Gn 19 (he,ř,l) (podobně i hřích Benjamínců Sd 19 (he,ř,l), v obou případech šlo spíš o xenofobii). Neopominou zdůraznit, že Bůh stvořil člověka jako MUŽE a ŽENU (Gn 1, 27; (he,ř,l)), takže žádné jiné kategorie se nepřipouštějí.
EXKURS K HERMAFRODITISMU: Je nesporné, že se někteří lidé narodí s oběma pohlavními znaky. Podle hrubé znalosti fungování chromozomů by to sice možné být nemělo, ale je to realita i u lidí. Některé organismy, jako třeba hlemýždi, jsou hermafroditi vůbec. Mezi rybami jsou ale i takové, které mění pohlaví buď v rámci dospívání, nebo podle potřeby, když například v hejnu vymřou samci, posamčí nejstarší samice. Když je v hejnu samců zase dost, opět se stane samicí. Žádný z mnou oslovených genetiků mi to vysvětlit nedokázal, ale je to tak. Ještě zajímavější však je skutečnost, že většina náboženské literatury, i mnohem starší než je Bible, dokonce i v prostoru, kde Bible vznikala, to nějak reflektuje: s hermafrodity se setkáváme v literatuře egyptské, mezopotamské, římské, řecké indické i jiných národů, Bible se o tomto fenoménu vůbec nezmiňuje. Ne tak literatura rabínská. Ta řeší, se kterým pohlavím se smí, je-li toho schopen, hermafrodit pářit. Dávají přednost jeho mužské části, tedy páření s ženou. Pokud by se pářil s mužem, je prý hoden s odvoláním na Lv 20, 13 trestu smrti (Mišna, Jevamot 8:6). Tzv. "Bibli věrní" křesťané (a ne jen oni a ne jen v tomto případě) před skutečností prostě zavřou oči. Nechtěná fakta se naučili odfiltrovávat.
Navíc se ohánějí tím, že Bůh ustanovil manželství pro muže a ženu, manželství je prý Bohem stvořená instituce. Sice se nic takového v Bibli nepíše, ale to je otázka, jak si co v té Bibli vysvětlíte. Gn 1, 28 (he,ř,l) a 2, 24 (he,ř,l), které je spíš nádhernou erotickou básní, vnímají mnozí jako ustanovení manželství, tak třeba slovník Adolfa Novotného, heslo "Manžel, manželka, manželství". U něj je ovšem třeba podotknout, že jako pro mnohé jiné křesťany je i pro něj erotika bez manželství nemyslitelná, současně polemizuje proti představě manželství, jako ústupku lidské hříšnosti - zdůrazňuje, že bylo ustanoveno už před hříchem. Fakticky je ale manželství kulturně podmíněnou institucí, Bible o ní mluví, ale nikde ji neustanovuje.
EXKURS K MANŽELSTVÍ: Pro katolíky, zejména ty římské, je to samozřejmě tématem víry. Manželství je pro ně svátostí. Je sice jednou ze záhad dějin dogmatu, jak k tomu došlo, protože dokonce i v tzv. středověku bylo manželství spíš civilní záležitostí, ale stalo se. Pojem svátost ovšem v Bibli nenajdeme, tudíž i evangelické bazírování na tom, že svátosti jsou pouze dvě: křest a večeře Páně, kulhá na absenci definice svátosti jako takové. Katolické pojetí, které sdílejí i církve jako Starokatolická nebo CČSH, však vychází z nesprávného překladu Ef 5, 32 do latiny (ř,l. a různé pk.), kde je řecké slovo μυστηριον nešťastně přeloženo ve Vulgátě jako sacramentum. Běžně je slovo přepisováno jako mysterium, pouze v této epištole a na několika místech v sesterské Epištole Koloským, na jednom v 1. Timoteovi a ve Zjevení, však nelogicky jako sacramentum = svátost (podrobně zde). Bez definičních nároků, ale pozdější sakralizace manželského svazku se tohoto místa chopila (podrobně zde). Ačkoliv jde o zřetelnou kravinu, katolické spory o definování manželství jsou pochopitelné, i když oběma výše zmíněným církvím, Starokatolické vyloženě, CČSH částečně, to v podpoře stejnopohlavních párů nevadí. Co však pudí evangelíky k bojům za tu "správnou" definici manželství, to Bůh sám suď?
Zatím co na sebe jedni upoutávají pozornost tím, že proti homosexuálům protestují ...
V Novém Zákoně mají žně samozřejmě bohatší: přímo ikonickým je oddíl Ř 1, 18-32 (ř,l; dále k tomu viz rozbor a kázání), kterým se v této souvislosti mává vždy a který se zastáncům homosexuálů stále nedaří přesvědčivě (od)vysvětlit. Dále jsou tu seznamy nejrůznějších pohanských nectností a ve dvou z nich - 1Ko 6, 9 (ř,l) a 1Tm 1, 10 (ř,l) se objevuje pojem arsenokoités (αρσενοκοιτης, syr. "ܫܳܟ݂ܒ݁ܰܝ ܥܰܡ ܕ݁ܶܟ݂ܪܶܐ" = ten, kdo leží s muži, lat. masculorum concubitor), který bývá překládán různě: Kral.samcoložní(k), ČEPzvrhlík, zvrácený. Mimo Pavla a patristické odkazy na Pavla není tento pojem znám. Nejspíš ho sám vymyslel. Trochu komplikovanější je význam slova malakos (μαλακος, syr. "ܡܚܰܒ݁ܠܶܐ" = ničemníci) v 1Ko 6, 9 (ř,l), které je pouze zde použito v nějakém mravním významu a vztaženo na člověka, jinak je použito jen na oděv, který je měkký. Někteří to tedy překládají jako změkčilý (lat. mollis), ale Kral. jako zženštilý, ČEP rovnou jako nemravný. Předchází onomu arsenokoités a různé překlady si s tím radí všelijak - od rozvracečů rodin až po zhýčkanost. Většinou ale cílí do oblasti sexuality.
Díky takto nabitému kanónu drtivého střeliva se tedy věc zdá jasná. Křesťan je proti homosexuálům, nemůže jinak. Je to tak jasné, že to těžko vymluvíte křesťanovi, ale pohan má v té věci jasno ještě víc. Nic na tom už nikdy asi nezmění fakt, že je dosti početná skupina křesťanů, kteří to vidí přesně opačně. Ti "Bibli věrní" to ovšem vědí a jsou z toho velmi nervózní. I druhá strana má nabito a naládováno. Možná ne tak ničivé střely, ale dovedou se svým arzenálem pracovat taktičtěji. Bitva může začít. Nepřítelem křesťanovým totiž nikdy nebyl pohan, Žid, ani satan sám. Největším nepřítelem křesťana je vždy hlavně jiný křesťan (např. 1J 2, 18n (ř,l)). Ani inkvizice vlastně nelikvidovala lidi jiné víry, alespoň ne tolik a tak systematicky, jako jiné křesťany. A tak je zase oč se hádat, když už stará dogmata tak neinspirují.
Je-li společnost v této otázce rozdělena, křesťany najdeme na obou stranách!
... jiní s nimi pochodují v jednom šiku. Veřejnost si ale s křesťanstvím spojí vždy to prvé, protože to od křesťanů očekávají spíš.
Druhá strana má taky řádnou munici. Teda, vlastně nemá. Měla by, ale Bibli zná stejně mizerně, jako ta první. Výhodou té první ovšem je, že má už své veršíky dávno vyhledané. Jejich veršíky se druhá strana obírat nechce, protože jí nepomáhají. Musela by se jimi zabývat, ale ona je nepotřebuje. Když jsem kázal výše odkazované kázání na Ř 1, 18-32 (ř,l) jistá farářka mě za to kritizovala. Paradoxně ne za obsah kázání, s tím byla srozuměná, ale za výběr textu: "se to prostě tomu Pavlovi nějak nepovedlo, už to v tý Bibli je, tak to škrtat nebudeme, ale nemělo by se to připomínat." Tím bezděky formulovala vůdčí hermeneutický princip, uplatňovaný na Bibli všemi a vždy.
Bible je slovo Boží!
Bible má vždycky pravdu!
Když jí nemá, když se mi něco nelíbí, tak to přejdeme, ale to neznamená, že bychom rušili body 1.-2.!
Bibloni mají jasno, ani, a hlavně, věda je nezlomí!
Tak čím naládovala druhá strana? "Bibli věrní" je poťouchle žádají, aby jim ukázali v Bibli alespoň jeden veršík, kde by Bůh schvaloval homosexualitu. Tím samozřejmě posloužit nemohou. Dalo by se říct, že jsou vybavení jen jakýmsi neurčitým, přesně nereflektovaným, pocitem, že odmítání homosexuálů asi nebude nějak v pořádku. Spíš než veršíky jí pomáhá jakási generální intence Bible, úsilí o spravedlnost a férovost. V oblíbené křesťanské hře veršíková přebíjená ovšem nedrží v rukou žádné trumfy. Obecná intence se nedá vyřešit jedním řízným citátem. Předpokládá to větší intelektuální výkon na straně jedné, která si na to však netroufá, ochotu nepředpojatě vnímat na té druhé, tu nelze od druhé strany očekávat vůbec. Proto homosexuálům vstřícní sahají ke kartám poněkud sporné, až velmi nízké, hodnoty. Pozice konzervativců se jim tak trochu kryje s novozákonními farizey. Částečně, ale ne zcela, právem. Jisté je, že Ježíš se úplně písmácky nechoval (např. Mk 2, 23-27 (ř,l), L 13, 10-14 (ř,l)), ale především J 7, 50-52 (ř,l) ukazuje, že čistě podle litery Starého Zákona by ani nebyl Ježíš Mesiášem.
Další kartou ne zcela jisté hodnoty jsou odkazy do biblicko kritických nálezků. Ty míří především do oblasti starozákonní. Připomínají nábožensko dějinné, religionistické, souvislosti s egyptskými, a zejména babylonskými, obyčeji.
EXKURS - SODOMÁŘI: Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he,ř,l); 15, 12 (he,ř,l); 22, 47 [46] (he,ř,l) a 2Kr 23, 7 (he,ř,l) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he,ř,l). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he,ř,l) označena jako "זֹונָ֑ה", čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (he,ř,l, comp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14he,ř,l, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly ne jen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce.
Termín byl a stále ještě je užíván k označení homosexuality, varinata sodomie bývala užívána pro zoofilii (srv. Lv 18, 23 - he,ř,l|| 20, 15n - he,ř,l a Ř 1, 26b - ř,l ?). Marta Poříčská v Komenského Historii těžkých protivenství církve české obviňuje kněze, kteří ji vedou na hranici k upálení, mimo jiné i z toho, že jsou sodomáři, aby jim lid nevěřil.
Ne jen, že Pavel už měl jiné zkušenosti, než svědkové ve Starém zákoně, ale odpůrci podobných výkladů se právem ptají, jak tedy tyto hodně historické výroky aplikovat v dnešní době? Tábor příznivců vstřícnosti vůči homosexuálům se vzmůže tak leda na nějaký vtip, jímž by je zesměšnili, aby už si žádné ptaní nedovolovali. Třeba jestli také dodržují příkazy v Dt 22, 5-12 (he,ř,l) a jiné tomu podobné? Ale to nikdy nefungovalo. Jejich uražená ješitnost je spíš zradikalizuje.
Nebýt homosexuálů, asi by se tak významně neprojevilo, že církev má spousty svých vnitřních problémů. Především, zda má ještě co říct a co to vlastně je?
Nebýt homosexuálů, neviděli bychom tak zřetelně, že křesťany už nerajcují vlastní křesťanské obsahy, musí si tudíž hledat témata zástupná. V nedávno zrušeném evangelickém časopisu pro mládež, který ovšem četli už jen kmeti jako já, Nota nebe, byl v některém z posledních čísel rozhovor s farářem "pro menšiny" Mikulášem Vymětalem, což je v této tématice figurka dost klíčová. Nemohu na to odkázat, protože po zrušení časopisu zmizel z internetu i archiv. Ale v rozhovoru přiznává, že mu vlastně křesťanství nic neříká. Umožňuje mu však realizovat své aktivity. Kdyby to byl nějaký sympatizant církve, nic proti. Ale farář?
Křesťané mají problém se svojí vírou
Nebýt homosexuálů, nebylo by tak hned zřejmé, že křesťané neumějí ani o takových tématech komunikovat mezi sebou. A člověk se musí ptát, kde se v těch lidech, lhostejno ze kterého táboru, bere tolik zaťatosti?
Jeden problém, který by se tak jasně, nebýt homosexuálů, nemanifestoval, je, že mezi křesťany, ať si chtějí být věrní Bibli, ať jsou jak chtějí být sebezaťatějšími fundamentalisty, se zcela ignorují všechna místa v Bibli, která vedou k vzájemnému naslouchání (např. Ř 12, 10.16 (ř,l.ř,l); Fp 2, 1-11 (ř,l); Jk 1, 19n (ř,l) a mnohé další ...), avšak požadavek zachování věrnosti nějakému učení je v jejich kultuře přetažen až do absurdna. A přetažené letadlo padá.
Zaťatost se projevuje především neschopností diskuse. Podle některých myslitelů je smysluplná diskuse možná jen mezi stoupenci stejného názoru. Stoupence jiného názoru lze prý tak akorát tolerovat. Je to nesmysl. Diskuse, má-li být opravdu prostorem, v němž se střetávají these s antithesemi, aby se pomocí synthese posunuly na vyšší úroveň poznání, musejí probíhat mezi různými názory. Tolerance jiného názoru je pouze politikaření k zachování zdání smíru. Ale je to nesmysl i v předpokladu, že stoupenci stejného názoru jsou schopni spolu diskutovat. Jak diskuse křesťanů ukazují, je to spíš složitější. Křesťané, dvě tisíciletí vychovávaní v paranoidní představě, že se celý svět spiknul k tomu, aby prubnul jejich věrnost a pokusil se připravit je o spasení, jsou ze všeho nejméně připraveni poslouchat, co říká někdo jiný. Cítí spíš povinnost hájit pozice, než se někam posouvat. Jiný představuje pokušení a ohrožení, možný svod z pravé cesty. Platí to pro liberály, progresivce, stejně jako pro konzervativce.
K tomu se druží další plod dvoutisícileté výchovy, kdy víra splývá s přitakáním doktríně, vsugerováním si nějakého "názoru", sebenesmyslnějšího, a zůstat mu věrný navzdory všem nástrahám, třeba i faktům. Stejně tak vidím jako problematické přesvědčení německého theologa Waltera Sparna, že prý náboženství knihy jsou více odolná vůči fixaci na dogmata, jsou učenlivější, protože znají rozdíl mezi kánonem a jeho interpretací (Lösen sich die dogmatische Fixierungen auf? in Theologie für die Praxis, 2020). Dějiny ukazují, že křesťané (ale i stoupenci jiných knižních náboženství) takovou učenlivost projevovali jen výjimečně, neochotně, nezřídka u toho i tekla krev.
Neautentické náboženství
Proč? Pro pevnou víru? Ale vůbec ne. Veškerý fanatismus a dogmatismus je projevem rozkolísání vlastního přesvědčení. Přesvědčení, které se neptá po pravdě, nýbrž chce za každou cenu prosadit sebepitomější nauku jako Pravdu. Nebýt homosexuálů, nebylo by tak zřejmé, že "víra" dnešních křesťanů je neautentická.
Pokud jsem doma, chodím oblečen neformálně, chovám se volně a nenuceně. Dokonce si smím přestavět nábytek, když se mi jeho současná pozice nelíbí nebo přestane vyhovovat. Jsem doma. Na návštěvě se člověk, alespoň je-li slušný, chová strojeně. I neformální oděv je formalizován, protože jej nosí se svolením domácích. Aby jim tam začal přestavovat nábytek, to už by byl úplný dacan. A takhle je to i s vírou. Je-li autentická, je-li žitá, vlastní, jsem v ní doma, smím se v ní pohybovat volně. Mohu si dokonce dovolit pochybnost, mám nad ní kritický nadhled. Tehdy mohu opravdu věřit jako člověk učenlivý, připravený korigovat případné omyly. Pokud je ve víře člověk pouze na návštěvě, musí se držet pravidel, kterým ani nerozumí, protože to není jeho byt. Dogmatická strnulost je vždy typická pro takovou nevlastní víru, kterou sdílím pro jiný účel, než je věřené samo. Pro jaký účel? To vezmu trochu ze široka. Jen připomenu, že i v liberalismu či progresivismu se nakonec může člověk chovat strnule a dogmaticky, bez možnosti jakéhokoliv pohybu.
EXKURS PSYCHOLOGIE NEAUTENTIČNA: dovolím si takové vyznavače přirovnat k duchovnímu autismu. U autistů bývá často zmiňována fixace na řády a přesné definice slov, nervozita ze změn a jejich nepřijímání. Dnešní výklad tohoto jevu zní, že autista je v našem světě permanentním cizincem a těžko si v něm dělá záchytné body. Stejně tak jsou cizinci vyznavači věr, které ani nechápou, ale chtějí je sdílet. Nikdo jim v nich proto nesmí dělat chaos. Nejsou schopni se v nich sami volně pohybovat. To vede k dalším autistickým projevům, jako je nevnímání okolí, především všech, kdo jim jejich svět komplikují či berou. Proto nejsou ani schopni diskuse. Diskuse předpokládá připravenost opustit překonané. Tu si dovolit nemohou.
Zejména v 50. letech minulého století se diskutovalo o takzvaném "nenáboženském člověku". Jestli na tom bylo něco pomýleného, pak předpoklad, že všichni lidé určité doby jsou stejní. Egon Hostovský má v románu Všeobecné spiknutí postavu doboslovce. Původně to byl bohoslovec, ale z výmluv na dobu vyrozuměl, že skutečným bohem je doba. Církve a křesťané v podstatě praktikují dobosloví: táhnou to s dobovými náladami, i když se tváří, že jejich momentální učení tu vždycky bylo a bude. Jen v jedné době je těch nálad hodně. Po celé dvacáté století se objevují neustále práce o moderním člověku, jako by to byl nějaký fyzikální objekt. Mnoho úvah o nenáboženském člověku bylo stiženo podobným neduhem.
Jistě, i u nás stoupenci nenáboženské interpretace,civilní interpretace, nebo nové orientace v theologii občas podléhali domněnkám, že tak budou blíže tomu smyšlenému dnešnímu člověku, ale to byla ta slabší stránka. Síla tohoto přesvědčení byla jinde. Dietrich Bonhoeffer, který je s myšlenkou dospělého, tudíž nenáboženského, člověka spojován, vycházel spíš z toho, jak být vůči lidem i Bohu samotnému poctivý a ve víře autentický. Podobně je třeba chápat i dílo J. A. T. RobinsonaHonest to God (1963), které bylo do češtiny přeloženo po všech stránkách špatně, počínaje názvem Čestně o Bohu (1969), což zcela přeznačilo jeho smysl. I když si jeho odpůrci představují, že se chtěl onomu hypotetickému dnešnímu člověku zalibovat, ve skutečnosti šlo o to být poctivě před boží tváří dnešními lidmi a nehrát si na současníky svatopisců či reformátorů, protože před Bohem se nic předstírat nedá. A také svatopisce je potřeba tak vnímat. Celý problém, který dnes církve kolem homosexuálů vyvolávají, je jen důsledkem nezvládnuté theorie Bible, které se vyhýbají, jako to prý dělají čerti se svěcenou vodou.
EXKURS - BONHOEFFER: jedna z mých zkušeností, kterou jsem si z prostředí ČCE odnesl, byla, že tam všichni, především faráři, ale ani laici toho nejsou prostí, chlubí svojí sečtělostí. Když s nimi však hovoříte o knihách, které jako že četli, znají jenom to, co se o autorovi a knize člověk dočte v nějakých přehledech, sotva to, co se o tom píše na přebalu. V jejich pojetí tedy Bonhoeffer = theorie nenáboženského člověka. Působil jsem deset let jako farář v Královéhradeckém seniorátu. Občas tam v diskusích mezi faráři létaly floskulizované výroky z Bonhoefferova Následování o drahé a laciné milosti, ale kdokoliv vyslovil jeho jméno, hned dodal, že v tom dospělém, nenáboženském, člověku se mýlil. Pokud to neřekl, určitě to hned dodal někdo z kolegů. Měli přímo nutkavou potřebu se o tom stále ujišťovat. Na přelomu 80. a 90. let proletěla (post)socialistickým světem vlna religiozity. V zahraničí dávno provaření "evangelisté", "misionáři" a zejména šiřitelé západních derivátů indických kultů tu měli žně. Různí "vůdcové" si tu zakládali církve, někdy s jepičí životností, oddaných stoupenců. To mělo dokazovat, že tzv. náboženské potřeby člověka (komunistický termín!) ještě zdaleka nejsou pasé. Jak dále ukáži, právě tato vlna religiozity byla spíš produktem oné nenáboženskosti. Dokazuje to i lehkost, s jakou náboženští vůdcové manipulovali s pojmem boha samotným. Nebylo to nic víc, než náboženský zážitkový hypermarket. I když nezřídka produkoval fanatické vyznavače, fakticky si tito lidé z náboženství vybírali jen to, co se jim líbilo, co jim něco dávalo a podobně. Uspokojování potřeb, ať náboženských, či dokonce touhy po zážitcích, nejsou náboženstvím.
Dnešní křesťanství, zejména v naší domovině, v podstatě potvrzuje nenáboženskost současného světa. A to dokonce i v jiných vírách, nežli je křesťanství. Stejně i dnešní islám, judaismus, hinduismus či budhismus postrádají fakticky náboženský rozměr. Náboženství by mělo být odpovědí na zkušenost s nějakým přesahem (transcendentnem); v tuto chvíli se raději vyhněme pojmu bůh. Generace theologů barthiánského ražení nám sice vtloukala do hlavy, že víra má být odpovědí na boží povolání (klíčový pojem barthianismu!). Když ale byli dotazováni, jak se to projevilo u nich, začali vždy kličkovat. Navíc je těžké odlišit zkušenost povolání od pocitu zkušenosti povolání, a to nemluvím ani o tom, že u mnohých povolanců jde spíš o duševní poruchu - bludy nebo narcismus! Veškerý náboženský fanatismus se rodí ne z přesvědčení, nýbrž naopak z pocitu ohrožení, že to, co vyznávají, by pravda být nemuselo. Náboženství dnes slouží spíš ke konstrukci skupinové identity. Od učení či víry se neočekává pravda, nýbrž kam mě to začlení. Dnešní náboženství není nic víc, než sportovní fandovství. Nebýt homosexuálů, nebylo by to dnes tak patrné.
Hlavní, co rozhodně z žádného křesťana nedostanete ani na mučidlech, je právě autorita Bible. Svým způsobem ji všichni uznávají. Ale současně, lhostejno jak fanaticky k ní přistupují, si dělají pouze výběr toho, co ještě ano, a co už ne. Svatopluk Karásek v knize rozhovorů Víno tvé výborné vzpomněl na faráře, který ještě v 60. letech minulého století trval na tom, že Země je plochá, protože s její kulatostí Bible nepočítá. Ujišťoval se, zda kolegové nemají jiný názor. A ti, včetně Karáska, ho ubezpečovali, že ne, aby ho nenaštvali. I tato potřeba zatahovat druhé do svého pojetí, zřejmě v bláhové naději, že když nějaká volovina bude mít dost stoupenců, stane se pravdou, je výmluvná. Ale autentická víra se nemůže s takovými postupy spokojit. Autentická víra musí pravdu hledat, ne ji vyrábět a přizpůsobovat Bibli, či tomu, co bychom v ní chtěli číst. Křesťanství, které už od dob Konstantinismu trpí tím, že je spíš znakem skupinové identity, než autentickým přesvědčením, je však zatížené apologetikou, dokazováním pravdivosti vlastních autorit, především Bible, navzdory všem faktům. Většina křesťanů už skousla, že Země plochá nebude. Dnes už by nikdo, kromě vyložených tupců, neargumentoval, jako někteří novověcí theologové, Iz 38, 8 (he,ř,l) proti tomu, že Země obíhá kolem Slunce. Takové ústupky činí křesťané už dávno, ale jen neochotně, reaktivně, ne vědomě, s vlastní touhou po poznání pravdy a po hledání skutečného významu Bible. Pokud jde o vnitrocírkevní spor o homosexuály, problém je, že ať konzervativní odpůrci, nebo liberálnější příznivci, ani jedna strana neopustila koncept Bible jako kouzelné knihy, jen ti liberálové si s ním nevědí rady, zatímco konzervativcům to jde k duhu. Ani jeden z příslušníků obou táborů by si netroufl pomyslet, že by se Pavel mohl v něčem mýlit.
Nebýt homosexuálů, nepoznalo by se, že křesťanům o ně ve skutečnosti nejde
V předcházejícím příspěvku jsem naznačil, že homosexuálové jsou jen trpným bitevním polem dvou koncepcí křesťanství a přístupů k Bibli. Je to podobné jako v roce 2015 s imigranty, kdy spolu v církvích i v sekulární společnosti soupeřili vítači s odpůrci, ale fakticky byli imigranti oběma stranám lhostejní. Církve či křesťanstvo dnes užívá různých společenských problémů ke katalyzování těch svých.
Jeden příklad za mnohé.
Konkrétně homosexualita je dnes bitevním polem o hermeneutiku, o interpretaci Bible (2Ko 3, 6 (ř,l)). Protože se spolu o tak závažných otázkách nedokáží křesťané bavit přímo a otevřeně, zatahují do svých problémů jiné a jejich prostřednictvím si dávají do držky. Zkoušeli to i přes přistěhovalce, ale homosexuálové byli, jsou, a budou a výše dotčená biblická místa také, stejně tak nesmiřitelné a zaťaté postoje. A vždy se některé ze stran podaří přihodit polínko pod kotel. Ale nikdy se nepovede, aby stoupenci protichůdných směrů sedli za jeden stůl a začali spolu mluvit. Mluvit spolu neznamená řvát na sebe, dělat na sebe ramena a snažit se druhou stranu zmáknout, nebo zesměšnit a pokořit. Mluvit spolu znamená umět formulovat své stanovisko, pozitivně, bez okecávek a kličkování, ale také bez napadání a provokování druhé strany. A současně to předpokládá zájem o to, co druhou stranu trápí a oč jí jde. Nic z toho si ovšem tito rozdurdění krocani dovolit nemohou, protože to by jim muselo skutečně o věc samu jít. Pokud je však jejich "víra" a pozice v ní jen nástrojem skupinové identity, nemohou si dovolit myšlení. Myšlení v sobě vždy implikuje pochybnost o vlastním názoru. Kdyby si toto připustili, mohli by se ze svých klubů vyřadit. A tak nebojují s názorem těch druhých, nýbrž obě strany se jen trefují do svých představ o nich.
"Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátit i své vlastní učení, a to zvlášť těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctít pravdu."
Aristotelés, Etika Níkomachova, kap. 4. No jo, ale je to od pohana a ne z Bible, takže křesťanské ucho k tomu zůstane asi hluché.
Rudo před očima
... mají samozřejmě obě strany, když narazí na nositele opačného názoru. Je to jako rudý filtr, který propouští světlo jen o jedné frekvenci. Pak vidí samozřejmě jen to, co chtějí na tom druhém vidět.
Co má před očima "liberál", když pohledí na (ultra)konzervativního křesťana, tedy na každého, kdo plně nesdílí jeho vstřícnost vůči homosexuálům a podobně?
Tak předně i lidé, kteří ani řečtinu neumějí, si nedávno osvojili používat příponu -fob. Fobie, strach, může být i chorobná. Jsi homofob, měl by ses léčit.
Nevzdělance, kterému je třeba doporučit buď základní vzdělání, nebo tunu knih, které ani doporučující osoba nikdy nečetla, ani nečeká, že si je dotčený skutečně přečte. Nejde o to, poučit jej, nýbrž pokořit.
Fundamentalisty. Možná většinou právem. Avšak ne každé volání po autoritě Bible je fundamentalismem. To však jejich odpůrci brát na vědomí odmítají, protože znevěrohodnit oponenta nálepkou fundamentalisty stojí méně námahy, než hledat přijatelnou odpověď.
Duši vystrašenou měnícím se světem, která zoufale hledá jistoty, kde nejsou. V mnoha případech právem, ale ne ve všech. Naopak jejich liberalismus jim také skýtá metafyzickou jistotu, jíž se křečovitě drží. Nikdo není takový liberál, aby si mohl dovolit připustit, že postoj konzervativce může mít své oprávnění.
Slibné je také vytáhnout fašistu, nacistu a podobné.
A co má před očima ten, kdo se pokládá za Bibli věrného, když narazí na vstřícný postoj k homosexuálům?
Farář Wrana už by mohl být považován za evangnetového klasika těchto postojů. Jeden z mála kultivovaných.
Tak především bezbožníka a zaprodance! Není úplně jasné, komu, co a za kolik zaprodal, asi za 30 stříbrných, ale to nevadí. Konzervativec má jasno.
Ne-li satana, tak jeho apoštola. Pro tyto kruhy je charakteristické vnímání světa, které se v psychologii nazývá magický realismus. Tito lidé žijí obklopeni spoustou démonů, rarachů, metafyzických nástrah a pokušení, protože celý svět se točí kolem nich. Vše, co je, je tu buď pro ně nebo proti nim. A lidé s jim odporným názorem jsou vyslanci démonských mocností, které se snaží zlomit jejich pevnou víru. Potíž je, že toto myšlení je normální jen v předškolním věku, pak by mělo ustupovat. Svým způsobem to opožděnost je.
Nevěří v Bibli (31. 10. 2023 byl při videodebatě o daném tématu zaznamenán pokus konzervativců uzurpovat si pro sebe označení písmák). No to je skutečně průser. Pro konzervativní křídlo je Bible totožná se "zjevením boží vůle," ale nejsou s to vysvětlit, jak k tomu došli. Je křesťanská víra vírou v Bibli? Víra tu byla dávno před tím, než Bible. On ale nevěří, že Bible je slovem božím. Tak to je také problém: ona je? A jak jsme na to přišli? Teď se tito "Bibli věrní," rádoby "písmáci," ušklíbnou nad tak hloupou otázkou a hned vysolí na stůl dvě esa: 2Tm 3, 16 (ř,l); 2Pt 1, 20n (ř,l)! Pak se v křesle pohodlně uvelebí a ušklíbnou stejně jako čert na tom žaludském esu, které právě položili na stůl. Tohle nepřebiješ! Opravdu ne? Tihle lidé (ale ani jejich oponenti ne, proto jsou v diskusi tak slabí) nedocení nikdy význam toho, že Bible má své dějiny vzniku. Obě strany byly po staletí vychovávány v tom, že Bible je cosi daného, do sebe uzavřeného, nadčasového, magického. Avšak v době, kdy toto bylo napsáno, ještě nebyl Nový zákon a tyto epištoly nebyly jeho součástí. Na své spisy určitě nemysleli. Tou dobou byl sotva hotový Starý zákon a v církvi se řešil spor o to, zda je ještě po Kristu potřebný. Ještě tak ten Petr mohl za Písmo svaté považovat Pavlovy listy (srv. 2Pt 3, 15n (ř,l)), ale není jasné, které? A kdybych vám tvrdil, že je tento můj spis slovem božím, věřili byste mi? Ne, a právem; stejným, jakým by bylo nevěrohodné každé takové tvrzení. Pokud by si ti bibloni přečetli ony veršíky i se souvislostmi, zjistili by, že jejich autoři tím vůbec nemysleli, že jde o nějakou vševědnu. Cílili na konkrétní věci. A slovo boží? To je v Bibli něco, co se děje, co se stává (viz zde), co nelze spoutat deskami knihy. Avšak Nový zákon o slovu Božím říká, že se zjevilo v Ježíšovi (J 1, 14 (ř,l); Žd 1, 1n (ř,l)). Ježíš je slovo boží, ne slovo Pavlovo, i v tom bychom měli Bibli tedy brát vážně. Vážně bychom měli brát i Pavlovo slovo o poznání (1Ko 13, 8.12 (ř,l.ř,l)), že nenabízí vševědění. To dělá pouze ďábel (Gn 3, 6 (he,ř,l)).
Pokud slyší nějaký historicko-literárně- a jinak kritický výklad, nepovažují vůbec za nutné prát ho vážně a zamyslet se nad ním, protože mají hned jasno: když se těm liberálům v Bibli něco nelíbí, tok to jednoduše odvysvětlí. Tak proč se tím vůbec zabývat?
Většinou neupírali svým odpůrcům vzdělání, nýbrž víru. Poslední dobou se však naučili i to. Také oni se chtějí před nimi natřásat jako ti vzdělanější. Ovládli i jiný trik: v podstatě vracejí liberálům jejich argumenty v pozměněné podobě zpět: argument, že nemorální je pouze to, co někomu ubližuje, a homosexuálové nikomu neubližují, pervertovali do podoby - ano, nemorální je to, co ubližuje, a vstřícnost k homosexuálům ubližuje malým dětem, mate jim obraz světa, dokonce prý heterosexuálním manželům, protože prý pak nevědí, kdo je kdo (?). Příkladem budiž licoměrnost generálního vikáře pražské arcidiecéze Jana Balíka v pořadu paní Jílkové v ČT. Tamtéž se ukázal rozporuplný vztah k vědě: na jednu stranu stavějí víru proti vědě, ale rádi operují s kdejakým blábolem jako s jasným vědeckým důkazem pro svá tvrzení. Jeden z debatérů dokonce nabízel, že by mohl soukromě jinému ukázat jiné vědecké články, s sebou je ale nevzal, ani nebyl s to jmenovat autory a interpretovat jejich obsah. Pokud nejsou s to říct, čím homosexualita někomu ubližuje, operují dnes s nedostatky lidského rozumu a prozíravostí boží: to, že nevím, čím homosexualita ubližuje, neznamená, že neubližuje. Bůh ve své prozíravosti dává člověku příkazy a zákazy, kterým člověk rozumět nemusí.
Ti "nejvlídnější" je litují, že jsou obětmi popkultury a médií. Vidí v nich tupohlavé, bezmyšlenkové konzumenty médií. Sebe cítí ve stavu "prozření". V podstatě jsou si tady kvit.
Chtějí se někomu zalibovat: tomuto světu, přírodovědcům, politikům ... myslí si, že tak získají víc lidí pro své církve, podléhají tlakům "LGBTQ+ lobby". Že je ve společnosti nálad víc, dá se totéž ovšem říct i o nich.
K homosexuálům vstřícní jim brání v pokání a tím jim ubližují. Konzervativci rádi zdůrazňují, že to oni jsou praví přátelé homosexuálů, protože je chtějí chránit před hříchem a božím hněvem, zatímco ti druzí je ženou do zkázy.
Budou také legitimovat zoofilii nebo pedofilii (němečtí Zelení o tom kdysi vážně uvažovali, ale když zjistili, že by jim to kladné body u veřejnosti spíš odňalo, než přidalo, zase toho nechali)?
Kladou jim za vinu, že matou pojmy a vytvářejí nové. To je trochu pravda, protože už i na nejvyšší úrovni mnohých států se řeší, jak oslovovat, aniž by se zmínilo pohlaví (ve slovanských jazycích je to prakticky neřešitelné). Bývají zdrojem newspeaku, který je právem předmětem ironií. Dovedou se třeba i mezi sebou pohádat o to, zda je správné říkat lesba (etymologický nonsens) nebo lesbička (nikoliv zdrobnělina, za kterou to pokládají a tvrdí, že je to urážející. To by musela být zdrobnělinou i grafička nebo katolička. Je to zkráceně Lesbičanka - obyvatelka ostrova Lesbos - narážka na komunitu řecké filosofky Sapfó), Psaní proti pravidlům českého jazyka koncovky sloves s oběma i*y je také jednou z nesmyslných libůstek, podle které příslušníka tohoto tábora neomylně poznáte. Zatím co jedno křídlo by rádo unifikovalo toalety ve veřejných budovách včetně škol, podle většinových tendencí v těchto kruzích by měly záchody připomínat bubínkový revolver. Biologie je dost kreativní, přibývají další varianty pohlavnosti, za písmenky LGBT přibývají další litery a konce tomu není, ani + na konci to neřeší. S tím rostou i požadavky na počet komor v bubínku záchodového revolveru. Tyto iniciativy jsou spíš provokační, než že by je mohl někdo myslet vážně, a jsou právem terčem kritiky i ironie. Věci samé takové utopické požadavky víc škodí, než prospívají. Takoví "aktivisté" homosexuálům tedy velmi zatápějí, i když se tváří, že to dělají přece pro ně. Každý nesouhlas je pro ně "homofobní", "nenávistný" a "rozdělující" (nejnovější projev idiocie z řad extrémistu této komunity je popsán zde).
Pak jsou i tací, kteří za tím vidí tajné spáry různých spiknutí: zednářů, neomarxistů, Sorose a dalších, tam už by asi bylo na místě uvažovat o nějaké léčbě. V "nejlepším případě" je obviňují, že propadli humanismu!
Sejmout brunátné brýle
Je patrné, jak je seznam výtek konzervativců vůči "liberálům" bohatší, než obráceně. To nic neříká o charakteru obou skupin, už vůbec ne, kdo má pravdu a kdo ne. Pouze jedna strana toho má té druhé víc co říct, zatímco ta druhá loví vhodná slova v mělčích vodách. Z těch výtek je však také patrné, že obě strany jsou si dost podobné. Předně se charakterizují zaběhanými "myšlenkovými" postupy, používají pro svůj klub charakteristická slova, mobilizují a aktivují proti nějakému zlu, které jen vidí každý někde jinde, a oběma stranám chybí kritický odstup od vlastního názoru, pokus pochopit druhou stranu, nebo s ní vůbec komunikovat.
Obě strany mají sklon sdružovat nesourodé postoje. V jedné diskusi o potratech jistý farář, původně ČCE, dnes Presbyterské církve v USA, řekl, že odpůrci potratů a bojovníci za práva nenarozených bývají i zastánci trestu smrti a volného vlastnění střelných zbraní. Předvedl tak ukázkovou skluzavku, jenden z argumentačních faulů. Může to být pravda. Dokonce i u většiny. Ale to neznamená, že je to tak ve všech případech. Obě strany sporu o homosexuály mají také takové komplexy o těch druhých. Je to ale jen to zjednodušování, které jim umožňuje názor druhého odmítnout, aniž bychom jej vyslechli a zamysleli se nepředpojatě nad ním (srv. J 7, 50-52 (ř,l)). Takové spojování různých motivací dohromady dává pocit, že těm druhým vidím až do žaludku, proto je už nemusím brát vážně a vůbec je vnímat. Identitní víra si totiž na rozdíl od autentické nemůže dovolit žádné zamyšlení, které by ji přivedlo k tomu, že by všechno mohlo být ještě jinak. Autentická víra hledá pravdu. Identitní pouze prosazuje postoj klubu. Nemůže přijít mezi své a říct, "možná se pleteme." Ti jeho by ho nepochopili, jen by měli hned jasno, že ho druhá strana něčím zmákla nebo přeplatila. Byl by zrádcem. Proto si obě strany hýčkají své stereotypy. Pokud se však má něco někam pohnout, je třeba brýle hněvu odložit (Jk 1, 20 (ř,l)).
Podstatné je, že v obou táborech se objevují osoby (někdo říká osobnosti, ale osobnost chápu jako něco kladného, což tady odmítám), vůdčí typy, kteří šikují ty své proti těm druhým. Mívají, zejména ti z tábora konzervativců, sklon chovat se ublíženě, stylizovat se do pronásledovaných proroků a obránců viry. Nedělá se žádná osvěta, to by bylo jen moc práce s nejistým výsledkem. Dělají se provokační iniciativy, různá prohlášení, akce, pochody, které spolehlivě, když už bylo dlouho ticho, druhou stranu naserou, probudí z letargie a zase bude jasné, že jsme ještě tady. To je i to, proč jsem v tom předcházejícím příspěvku vyjádřil negativní postoj k akcím Mikuláše Vymětala (viz tam, odkaz výše). Patří k lidem, kteří problém neřeší, jen ho udržují ve varu. V obou táborech jsou totiž lidé, kteří na probíhajícím sporu založili své živobytí, proto nemají zájem o jeho vyřešení. Co by s nimi bylo, kdyby se přestala formovat stáda, která potřebují vůdce, aby s nimi hulákali buď po návratu k biblickým principům nebo k větší humanitě?
Neztrácím však naději, že, i když v menšině a zakřiknutí, jsou přece jen na obou stranách nějací seriózní hledači pravdy. Že jde na jedné straně o skutečně férový výklad Bible, který jednak neignoruje rozpory se současným vnímáním světa, ale nedává se jimi vláčet, nebere je jako útok, ale jako příležitost Bibli a křesťanské poselství lépe pochopit a očistit ho od balastů, a na druhé straně, že nejde jen o nějakou úzkoprsost, nýbrž o upřímnou obavu z toho, aby se křesťanská zvěst zase jen nepřizpůsobovala nějakým dobovým náladám. O takové by bylo možné se opřít ve snaze ukončit tuto studenou válku, v níž homosexuálové hrají jen trpnou úlohu železné opony, a posunout spor do něčeho plodného. Tím plodným by mělo být přestat si namlouvat, že jde o homosexuály, přiznat si, že jde o chápání autority Bible, o to, co je a co není slovem božím, co je podstatou křesťanské víry a zvěstování a jak to aplikovat v životě? Zkrátka o absentující hermeneutiku. Pokud se budeme stále tvářit, že je to o homosexuálech a my jim nějak pomáháme (k toleranci nebo k pokání), budeme do těchto vnitřních sporů stále jen zatahovat lidi nevinné, kteří potřebují od křesťanů jediné: aby jim už dali konečně pokoj!
Nebýt homosexuálů, co by se stalo? Neprofláklo by se, že křesťané si nedokázali stále vyřešit pár svých problémů.
ČCE vytvořila pro diskuse k dokumentu výlučnou, omezenou a striktně redukovanou platformu. Tuto diskusi je možné sledovat zde. 31. 10. 2023 proběhla na toto téma i videokonference - záznam zde:
V lednu 2024 uspořádala ČCE konferenci na téma Autorita Písma a žehnání stejnopohlavním párům s několika podtématy:
Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).
