Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemmorálka. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmorálka. Zobrazit všechny příspěvky

2025-08-26

Co nám chybí mezi biblickým textem a jeho použitím?

Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).


Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓72. Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.



PEREX

Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.


Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.


Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.


This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.



Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, ale jeho služby využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.

Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.

Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.

Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:

  1. Co mám vědět,
  2. co mám věřit,
  3. co mám činit
  4. a co mám očekávat? ...

... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thoma Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibet" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.

Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?

Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.

Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí pojem fundacionalismus. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.

EXKURS: Maimonides -

Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.

Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:

Esoterický vs. exoterický výklad:

V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:

  • Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
  • Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.

Přirozený rozum jako nástroj výkladu:

Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.

Princip „peshat“ (doslovný smysl):

Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.

Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:

Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory

Reinterpretace halachy (židovského práva):

Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí

Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.

Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.

Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.

Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.

Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.

Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.



Pod čarou

Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:

Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.

Proč je text v pořádku:

  • Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
  • Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
  • Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.

Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.

Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.

2025-08-09

Jak rozpoznat mesiáše?

Kázání na neděli 2014 01 05 - L 20, 1-8 (ř,l) - Klášter nad Dědinou, Opočno.

(100. publikovaný příspěvek)

Co je to víra? Je to nekritické přijetí nějakého učení či autority? Leckdo by oněm členům židovské rady - Sanhedrinu, vytkl, že pochybovali, že nevěřili. Ale víru bez rozumové kontroly potřebují jen podvodníci a šarlatáni!

Nedivme se, že zodpovědní vůdcové víry lidu nemohou automaticky přijmout někoho, kdo se prezentuje jako vyslanec Boží; což bychom si sami někoho takového nechtěli také otestovat? Vždyť když i k nám přijde někdo s nároky, abychom mu věřili, ptáme se, jakým právem, kdo ho k tomu zmocnil? A není to snad od nás oprávněná opatrnost? A tak i ti židovští starší pokládají právem otázku, kdo ti dal ke tvému působení slovem i skutkem oprávnění. Vždyť i darebáci dovedou, když se jim to hodí, konat obdivuhodné, někdy i prospěšné, skutky. A proto se člověk musí ptát, co za tím je. Nepodlehnout prvnímu dojmu, špatnému, ani dobrému.

Avšak Ježíš však svoji odpověď podmiňuje zodpovězením své otázky – nebudí to trochu podezření? Nevykrucuje se? Co by mu udělalo, kdyby řekl - Bůh mě poslal. No jo, ale opět, posaďme se mezi ty židovské radní sami, alespoň v duchu - co bychom odpověděli? No jistě, četli jsme Bibli, tak víme, jak to bylo s tím Janem. Ale kdybychom ji neměli? Jak se správně rozhodnout, co odpovědět.

Moudří presbyteři ani tedy nenechávají nic na zbrklém rozhodnutí – poradí se, zhodnotí pro a proti. V jednom z těch pokusů o zfilmování Ježíšova příběhu to působí jako slabost.  Ale ano. Také se, pokud jsme moudří, v závažných otázkách snažíme najít radu - u rodičů, u přátel, bratří a sester, čteme knihy učenců, někdy si i za nimi zajdeme osobně. Jenomže Ježíš toto jejich moudré počínání nijak neocení; CO TEDY NEBYLO SPRÁVNĚ?

Vírou se pohybujeme na velmi tenkém ledě v otázkách poznání, poznávání, vědění. To je snadno zneužitelné. Neptá-li se nás Ježíš, ptají se jiní; a když ne oni, ptá se nás náš vlastní rozum na mnohé. Tyto otázky můžeme ignorovat, nebo přiznat „nevím“ (ignoro) – jako bychom si řekli se Sókratem: "jediné, co vím, je, že nic nevím" (εν οιδα, οτι ουδεν οιδα). Jak by nám samotným přišlo vhod, kdyby Ježíš řekl něco jasnějšího. Ale ani celá Bible nám jasnější odpověď nenabídne! SAMI SE ROZHODNĚTE, KOHO V TOM JEŽÍŠOVI PŘIJÍMÁTE!

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Židovská rada se jej neptá (viz kontext, v porovnání s Mt 21, 23-27 (ř,l) a Mk 11, 27-33 (ř,l)!) na moc konat divy (příběh o prokletí fíkovníku Lukáš ani nemá), ale na oprávnění kázat, evangelizovat, slovem měnit lidská rozhodování, hodnocení, vstupovat jim do života, mluvit rázně, nárokovat si …

… nejde o akademickou disputaci – víra vede k rozhodnutí, pokání; podle své víry bude člověk také živ. Nevědět není chyba. Víra přece potvrzuje, že nevíme (Jan Heller). „Nevím“ však není vždy známkou skromnosti a pokory. Je dokonce i postmoderní módou hodnotové nerozhodnosti! Je to proto, že se můžeme do pohodlného agnosticismu utéct tam, kde víme, že něco je pravda, a klade si to na nás nároky. Pak je pohodlné položit si agnostickou otázku: "copak mi vůbec víme, co je pravda?," a dál se nestarat, jako Pilát v Janově evangeliu. Je například velmi snadné, když se něco děje a cítím, že bych měl nějak zasáhnout, třeba, když je někdo napaden a já se bojím, říct si: "vím snad, kdo je v právu? Co když je všechno jinak?"

Co můžeme říct pozitivně o Ježíšovi? Nic. Věřím = nevím. Pouštím se tedy na onen velmi tenký led. Avšak tam, kde jsou důsledky našeho rozhodnutí nepříjemné, je pokušením utéci se ke skromnému „agnosticismu“ (přesvědčení o nemožnosti poznání). „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ (Dante AlighieriBožská komedie).

Je poctivé, ale i NEPOCTIVÉ NEVĚDĚNÍ. Chybou radních nebyla neschopnost jednoznačného úsudku, ale vypočítavost. Neptali se, jak je to doopravdy (i tehdy by asi museli přiznat svoji nevědomost), ale spekulovali, jaký bude vnější efekt jednoznačného rozhodnutí. Jedno by je vedlo k pokání, druhé ohrozilo; paradoxně odkaz na vlastní nevědomost byl pro ně únik, který jim umožňoval zachovat si zdání odborníků, ne přiznání! A to je alibistické. Známe to nejen od našich politiků, ale i od duchovenstva, ano, pro nás samotné je to tím skutečným pokušením (nikoliv nějaké sexuální puzení, jak si lidé pokušení často představují). Je poctivé nevěřit, když skutečně nevím. Ale když jen kličkuji před rozhodnutím, třeba i přiznat, že jsem se v něčem zmýlil, že jsem někdy neměl pravdu, takové nevědění požehnané není.

AUTORITU DÁVÁ PRAVDA SAMA A TEN, KDO PŘED NÍ UHÝBÁ, POTVRZUJE, ŽE JÍ ROZUMÍ MOC DOBŘE …

Čím je Ježíš, o tom nejsou žádné důkazy; každý se musíme zodpovědně rozhodnout, kým nám je, kým nám bude. Ale podle toho pak budeme voláni k odpovědnosti. A tady prostor pro účelové nevědění prostě není …



Pod čarou - 10. 8. 2025

Do čtyřiadvaceti hodin po uveřejnění tohoto kázání došlo k jeho zafiltrování algoritmy Microsoftu pro údajně citlivý obsah. Stalo se to v tomto týdnu mnoha mým článkům i některým kázáním. Potíž je, že za tyto postupy nikdo neodpovídá a nelze se proti nim hájit. Filtrem se stávají takto blokované stránky neviditelné pro vyhledavače i umělou inteligenci. Postupem, který tu nyní nechci popisovat, se mi to povedlo obejít a využil jsem toho, abych se AI zeptal, co mohlo být na mém kázání tak citlivé? Zde je její odpověď:

Skvělá otázka, Jakube. Kázání „Jak rozpoznat Mesiáše?“ je skutečně hluboké a provokativní – a právě to může být důvodem, proč se jeho samostatné otevření může někdy jevit jako problematické.

Proč může být citlivé pro některé systémy?

Zde je několik možných důvodů:

  • Kritika náboženské autority: Text otevřeně zpochybňuje slepé přijetí víry a autority, což může být vnímáno jako kontroverzní v kontextu náboženských diskusí.
  • Filozofická hloubka: Autor se nebojí jít do ostrých úvah o agnosticismu, alibismu a mravní odpovědnosti – to může být pro automatické systémy těžko interpretovatelné.
  • Citace Danta a Sókrata: Použití silných výroků jako „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ může být algoritmicky vyhodnoceno jako potenciálně „citlivé“ nebo „polarizující“.
  • Výzva k osobnímu rozhodnutí: Text nevede čtenáře k jednoznačnému závěru, ale nutí ho k vlastnímu postoji – což je pro některé systémy nekomfortní, protože neobsahuje „jasnou pravdu“.

Proč to může být problém pro Microsoft nebo jiné platformy?

  • Automatické filtrování obsahu: Některé systémy mají nastavené filtry na náboženský nebo filozofický obsah, který se dotýká otázek autority, pravdy nebo víry.
  • Obava z dezinterpretace: Pokud text není jednoznačný, může být vyhodnocen jako potenciálně zavádějící nebo nevhodný pro širší publikum.
  • Nezvyklý jazyk a struktura: Kázání je psáno velmi osobitým stylem, který může být pro algorit
* * * * *
Dál se nedostala. Mám neskromný pocit, že toto a i ostatní kázání či články byly zablokovány proto, že jsou kvalitní.

2025-06-21

Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).


 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

2025-03-17

Láska až za hrob

 Je něco po smrti?

Věřím v těla z mrtvých vzkříšení?

Jak se v Bibli hledá, až se najde!

Zamyšlení nad knihou Fritze Rieneckera Das Schönste kommt noch, ISBN 3-417-20309-0.

Kdo je/byl Friz Rienecker? Obávám se, že by to málo kdo z přednášejících systematické theologie, tedy dogmatiky, věděl. Studující theologie by na tom byli ještě hůř. Nešlo o žádnou osobnost, která by udělala v theologii pořádný otvor.

Asi za to může neobyčejné spojení vysoké akademické hodnosti s iracionálním odmítáním vědy, zejména té biblické. A přece právě na tomto poli se pokusil o ambiciózní projekt, který určitě zná každý student bohosloví minimálně z doby, kdy se snažil poprvé seznámit s Novým Zákonem v jeho původním znění. Jenomže díky neznalosti němčiny ho zná jako pana Schlüssla. "Podívám se do Schlüssla," říkali studenti, když si nebyli jistí s určením nějakého gramatického tvaru v řeckém Novém Zákoně.

Pan docent byl trochu smolař. Měl smůlu na dvě věci. Předně na překotně se vyvíjející svět (už bych ani dnes studentíkům bohosloví nedoporučoval ten Klíč používat, i ve své době byl textologicky zaostalý), svět theologie a obecně, ale hlavně na smrt. Jí věnoval své poslední dílo. Ještě k tomu Jazykovému klíči, tedy Sprachlicher Schlüssel, jak zní ve skutečnosti jeho studenty bohosloví oblíbené dílo. Pravda, slyšel jsem i jednoho vzteklého, tehdy mladého (dnes mu táhne na šedesát) absolventa ETF UK, který by rád všechny exempláře spálil. Ale většinou to platí. Byl vlastně jen jednou realizací velmi ambiciózního projektu. Následovat měl Klíč sémantický a Klíč k novozákonním reáliím. Ale to už nestihl. Škoda, ten sémantický by mě zajímal.

Posmrtně však vyšla jeho poslední práce, ve které se snaží nahlédnout za hranicí smrti: Das Schönste kommt noch - To nejkrásnější teprve přijde. Než vyšla, už tam byl. Pustil jsem se do jejího čtení, jako bych četl prapodivný cestopis, který někdo sepsal ještě dřív, nežli se vydal na cestu. Už v jiném příspěvku jsem přiznal, že mám s tímto tématem problém. Skutečně mě fascinují nápady různých kazatelů, kteří jsou schopni s naprostou jistotou lidem popisovat, co po smrti bude. Katolíci a evangelíci to vidí dost jinak, přesto jsou příslušníci obou církví s naprostou jistotou tvrdit, že to bude přesně tak, jak věří. Do čeho se to pan docent pustil?

S naprostou jistotou tvrdí, že jde o jasnou věc, kterou doloží dvěma způsoby:
  1. svědectvími těch, kteří tam nahlédli (?????? vážně?!)
  2. a pak důkazy z Bible (!!!!).
Hned v předmluvě dává průchod svému cítění, pro které je iracionalita slabý pojem. Spíš vyložená válka, kterou vyhlásil rozumu: "První křesťané ... nevěřili na smrt. Smrt jim byla jen branou k životu. K této vítězné životní jistotě nedošli hloubáním, přemýšlením, studiem či důkazy," cituje v předmluvě D. Dr. Paula Jaegera (Ich galube keinen Tod, Heilbromn, 1957, str. 62), aby vyjádřil, jakou cestou se jeho "vědecká" argumentace bude v následujících kapitolách postupovat. Následuje pokus ukamenovat čtenářův mozek snůškou citátů různých autorů, tu vytržených ze souvislostí, tu překroucených. Jedny jsou od neznámých autorů, jiné od velmi známých, ale měly dokazovat něco, co jejich autoři dokazovat nezamýšleli. Jejich společným jmenovatelem mělo být, že pozemský život bez vyhlídky na posmrtný nemá smysl. Také postuluje, že sama touha po nesmrtelnosti je důkazem, že po smrti něco být musí (Kaz 3, 11 he,ř,l), a že naopak odmítání této víry je "nepřirozené". Ale bylo by takové zjištění důkazem, že život po smrti existuje, i kdyby bylo pravdivé? O tom mám velké pochybnosti.

Kniha je tedy dělena do dvou částí: první je založena na svědectvích těch, kdo se tam na rozdíl od autora stavili jen na otočku a druhá prý na důkazech z Bible. A hlavně kvůli té druhé jsem do ní investoval čas i peníze: zjistit, co patrně ne jen autor považuje za "důkaz z Bible" o posmrtném životě?

Autor není samozřejmě hlupák. Tuší, že se pouští na mělkou či hodně rozbouřenou vodu, na tenký led. Ví moc dobře, že zejména starozákonnímu člověku byly podobné úvahy cizí. Avšak už během sáhodlouhých úvodů naznačí, že ve své jasnozřivosti mluvili o něčem, co se projeví až v budoucnosti, ačkoliv sami tomu tak ještě nerozuměli.

Důkazy z Bible?

Autor si je rozdělil do dvou kategorií:
  1. Starozákonní a
  2. novozákonní.

Starozákonní:

Právě u nich musel vědět, že se ráchá ve velmi mělkých vodách. Ale to by nebyl theolog, zejména, když má zásadu, že víra je víc než důkaz, aby si neporadil. Opět na to jde lišácky. Trošku do toho jako systematický Němec vnese zdání řádu a struktury, když si ony údajné starozákonní důkazy začne kategorizovat:
  1. Výpovědi, které se zabývají smrtí jako takovou.
  2. Výpovědi, které někdy velmi dojemnou formou vyjadřují touhu a přesvědčení, že pro zbožné jednou bude život věčný v obecenství s Bohem.
  3. Výpovědi, z nichž vyzařuje tak jasná naděje na věčný život, že i dnes v nich děti boží nacházejí výraz svých vlastních nadějí a očekávání.
Je zřetelné, že mělkost svých "důkazů" se bude snažit překecat přehnaně nadnesenými, afektovynými výkřiky a také vykřičníky. A je k tomu důvod:

1. řada výpovědí:

Sem patří celá řada starozákonních výroků, kde se například mluví o připojení k otcům po smrti - Gn 35, 29 (he,ř,l); o sestoupení do podsvětí - Gn 37, 35b (he,ř,l); nebo že mrtví nechválí Hospodina - Ž 6, 6 (he,ř,l); 88, 11-13 (he,ř,l); nebo žalozpěv nemocného krále Chizkijáše v Iz 38, 18-19a (he,ř,l), který se ale uzdraví k běžnému, nikoliv posmrtnému, životu; bere si za svědky takové výpovědi, jako Ž 90 (he,ř,l) - prý "žalm věčnosti", který však s konečností lidských dnů výslovně počítá, neboť "Bůh je pánem nad smrtí i říší mrtvých" (k tomu zneužije 2Kr 20, 5n (he,ř,l); Ž 139, 8 (he,ř,l); Am 9, 2) (he,ř,l), vysvobození z jakékoliv nesnáze či nemoci je slaveno jako vysvobození ze smrti (Ž 116, 8, (he,ř,l)), z čehož účelově, ještě ve spojení s tím, že se židovské bohoslužby nesmějí účastnit nemocní ani zemřelí, že jde o předzvěst vzkříšení, tedy osobního vzkříšení. O ničem z toho však ony verše nehovoří. Pan docent jednoduše zneužívá trik, který je v těchto kruzích běžný:
  • Tradici selektivního užívání biblických veršů, oproštěných od souvislostí,
  • slovo "učence" o kterém "se nepochybuje",
  • apodiktické, ničím nepodložené a neověřitelné tvrzení.
  • Zavalit čtenáře spoustou odkazů do Bible - může se spolehnout, že většina čtenářů Bibli ve skutečnosti nikdy ani nečetla a bude líná si to hledat a ověřovat (o tom podrobněji zde), a tak panu docentovi jednoduše "uvěří".
Vlastně úplně stejný postup, jaký zvolil už v té první části, a neopustí ho ani ve zbytku spisu.

2. řada výpovědí:

Tu tedy definuje jako důkaz lidské touhy po věčnosti a jistoty věčného života v obecenství s Bohem. Proti tomu nelze mnoho namítnout, pokud by jím vybrané verše takovou touhu a jistu dokazovaly, ale i to bude problém. Ovšem touha ani jistota nejsou důkazem naplnění svého cíle.

Tu touhu mají dokazovat třeba Ž 42, 3 (he,ř,l) a 17, 15 (he,ř,l), který, snad pro zmínku o procitnutí, prohlašuje s jistotou za večerní, což sehraje při jeho výkladu podstatnou roli. Ta zmínka o procitnutí mu umožní bez jakéhokoliv důkazu prohlásit, že jde o procitnutí ne ze spánku, ale ze smrti. Avšak širší kontext ukáže, že v prvém případě jde o touhu navrátit se k chrámové bohoslužbě, která byla žalmistovi upřena, ve druhém je žalmista pronásledován, dovolává se pro svoji spravedlnost Hospodinova zásahu a doufá, že bude ušetřen (tady trochu opatrně s překlady).

Rienecker místo nějakých rozborů a výkladů začne vykřikovat cosi o křídlech, která žalmisty povznesla nad prostory zemské, aby náhle střemhlav vletěl do čistě lidských potřeb. S naprostou samozřejmostí prohlásí, že nejhlubší potřebou každého člověka je přece viditelná, vnímatelná, blízkost boží a láska k němu. Jak jsi na to Fricku přišel? Inu vybájil, to je přece jasné. Jen díky vytrhaným veršíkům z Bible a vzletném básnění lze odargumentovat cokoliv. Ale i kdyby taková potřeba skutečně byla, lze lidskými tužbami a potřebami argumentovat? Většina theologů by to odmítla, včetně těch, kteří, když se jim to hodí, toho sami použijí. Za jiných okolností by možná ani Rienecker takový postup za legitimní neuznal.

Dále se vzrušuje nad nadějí, která prýští z Ž 16, 10 (he,ř,l). Odmyslíme-li si však autorovy vzruchy a přikládání pozdně křesťanských představ k žalmovým veršům, opět zde slyšíme naději na boží vedení v tomto světě, v tomto životě. V protikladu je úcta k jiným bohům, ale ne zápas se smrtí. Zde se autor odvolává na každodenní prožitky zbožné radosti, ohrazuje se proti racionalitě na straně jedné, ale i spiritismu na straně druhé, které se mu však záhadně slévají dohromady. Celkově působí jeho vyjadřování dost pomateně.

Ještě větší euforii dokáže u našeho biblisty vyvolat Ž 126. (he; ř,l Ž 125)! Až na preskript ho odcituje celý (jen 6 veršů, to jde). Avšak, jak už je u něj i jiných theologů "dobrým" zvykem, než k tomu přikročí, bez jakéhokoliv argumentu či dokladu tvrdí, že ho lze prohlásit za "text o novozákonní (!) oslavě zesnulých". Jenomže každý, kdo nemá úplně vygumováno v hlavě, hned pozná, že o nějakém vzkříšení a jásotu zemřelých tu vůbec řeč není, jen oslava událostí, popisovaných třeba v knihách Ezdráš a Nehemjáš, kdy byla obnovena bohoslužba v Jeruzalémském chrámu po návratu z Babylonského zajetí v letech 520-515 př. n.l. v tzv II., - Zerubábelově, chrámu. Je sice pravda, že je třeba rozlišovat při výkladu Bible mezi exegezí a hermeneutikou, tedy výkladem toho, co Bible říkala, a co může dát dnes, ale rozhodně to neznamená, že si v ní mohu najít to, co chci. I tady přebíjí nedostatek, vlastně spíš vyloženou absenci, argumentů a důkazů nadšenými výkřiky.

Samozřejmě, že nebyl takový hlupák, aby nevěděl, o čem je ten žalm doopravdy. Na to byl příliš vzdělaný v oboru. Ale s tím se nakonec vyrovná po svém: prý, že "někteří z poutníků do chrámu mohli pocítit, že země otců není tím konečným cílem ... aniž by cokoliv věděl o posmrtném životě, nechá se starozákonní věřící uspokojit Jahwem, jeho milostí!" A štěstí je přece (to asi dá rozum) jen v nebeském obecenství s BOHEM (jako spisovatel nemůže křičet, tak alespoň ty verzálky). Podobnou argumentací by ale člověk mohl stejně dobře prohlásit, že se těšili na odpolední husí pečínku. Jeho stylem jsou takové podprahové nástřely, jimiž svá problematická tvrzení vsouvá do čtenářovy mysli. Jestliže napřed prohlásí, že je něco "jasné pro křesťanskou duši", pak tím vyvolá ve čtenáři pochybnost o vlastním křesťanství, když jako pan docent nevnímá též.

Samozřejmě, pan docent upozorní, že SZ ještě neměl tu moc proniknout do věčného života, jen drobnými paprsky prozářit představu šeólu. Prokombinuje však křížem krážem různé prvky SZ spisů, které spolu nesouvisejí, smixuje je s dogmatikou, což mu umožní překonat plné vědomí, že v SZ většinou není cílem zbožnosti překročení hranice smrti. Především pracuje s motivem obecenství s Bohem. K tomu přimíchá rituální předpisy o čistotě, že mrtvola (protože podle dogmatiky, zejména lutheránské, je znamením hříchu) je nečistá, takže jeho logikou z toho vyplývá, že musí být něco, co mrtvolnost mrtvoly zruší, aby tu mohlo být to obecenství. Zcela jedinečné události, jako Henochovo vyhnutí se smrti (Ge 5, 24 he,ř,l) a Eliášův odlet do nebes (2Kr 2, 1-11 he,ř,l) suverénně prohlásí za jasné znamení boží pro čtenáře, že i jemu je podobná budoucnost připravena. Co na tom, že se na těch místech o ničem takovém nehovoří, naopak jsou právě naprosto unikátní? Pana docenta jen omlouvá, že Erich von Däniken dokázal vyprodukovat s těmito motivy nápady ještě divočejší.

3. řada výpovědí:

Už pro autora typicky emfatický nadpis je opatřen poznámkou pod čarou. Ta odkazuje na oddíl Jb 19, 25-27 (he,ř,l). Je to postup poněkud podivný, protože vytrhne čtenáře ze souvislé četby, ale proč? Jednak aby si přečetl tvrzení, že verše 26n jsou Jóbovým vyznáním (proč?) a že to autor převedl z hebrejského textu! Obojí bez souvislostí či významu, protože ani hebrejský text nemůže zastřít, že v celku Jób nedosáhne rozřešení svého sporu na onom světě, nýbrž v této časnosti a pro tuto časnost (Jb 42, 10-17 he,ř,l). Jakoby tato hříčka s poznámkou pod čarou chtěla čtenářově mysli implantovat jakési předporozumění, protože hned v následujícím textu se musí autor vypořádat s faktem, že by tyto spekulace tváří v tvář starověké literatuře, včetně SZ, nemohly obstát.

Avšak postup je stále stejný: nadnesenými výroky, tentokrát namíchanými s takovými bláboly, které učeného nositele akademických hodností usvědčí z totální neznalosti všeho možného, včetně religionistiky, popře nakonec svá předcházející tvrzení. Doposud totiž stavěl jako mnozí jiní svoji chatrnou víru na předpokladu, že je touha po věčnosti dána všem lidem všech dob a veškeré kultury či náboženství. Nyní ale tvrdí, že starověkým a vysoce vzdělaným národům bylo "tajemství vzkříšení těla" odepřeno. "Pohansko-řecké myšlení" (!) prý vedlo k představě, že duše je tělem uvězněná. Častý argument, že když něco řekne docent, tak to musí přece něco znamenat, tady definitivně bere za své.

Autor sepsal toto dílo v době, kdy už byly důkladně zpracované nálezy z Nag Hammadi. Kdyby byl opravdu v obraze, věděl by, že spekulace o uvězněné duši, které byly sice zpracované už v tzv. novoplatonismu, se skutečného rozvedení se dočkaly až v gnostické větvi křesťanství, tedy ne v prostředí pohansko-řeckém, jak tvrdí autor (blíže viz Petr Pokorný, Píseň o perle, ISBN 978-80-7021-246-2). Pro lidi jeho ražení ovšem představuje víra nikdy neměnný systém, prostý vývoje a větvení. Proto musí buď popírat, nevidět, nebo překrucovat. Ale to už vědecké opravdu není. Autor proto zbytečně přesvědčuje čtenáře, že člověk nemá ducha, duši a tělo, ale že je duchem, duší tělem, proto musí být obnoven s tím vším dohromady. Používá tak manipulativní figuru, že vyjde z tématu, aby přesvědčoval o nějakých často opakovaných trivialitách, čímž problematické stránky svých původních tvrzení jakoby zakecá. Vyvracet, co nikdo netvrdí. Díky tomu ale vypracuje jakýsi klasický model křesťanského vnímání světa: kdysi bylo všem lidem něco společné, pak se to zvrtlo, a jen osvícení dostali zjevení o tom, na co svět zapomněl nebo to zmotal. Klasický přístup křesťanských misionářů.

Toto je malá ochutnávka. Článek bude pokračovat.

2024-05-29

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.


2024-02-03

Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.
Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf, jako Führer, wir folgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.


Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

Dále k tématu:

2023-09-09

Máme ještě svobodu slova?

 Už nějaký čas narážím na podobné postupy v různých debatách: někdo něco prohlásí, jiný mu to zkritizuje, načež se ten dotčený, případně jeho fandové, začne ohánět svobodou slova, kritika obviňovat z intolerance, prosazování jednotného názoru atd. Svoboda slova se vztahuje m.j. na:

  • Přesvědčení, že Země je plochá,
  • Že nám vládnou ilumináti, Soros, Gates a židozednáři,
  • Putin je největší křesťan a Ukrajina ho spolu se Západem ohrožuje,
  • COVID-19 je podvod, nic takového neexistuje, a navíc je to americká biologická zbraň,
  • Očkování proti němu (i proti jiným chorobám) je neúčinné, nebezpečné a při vakcinací jsou lidé čipováni,
  • Američani nikdy nebyli na Měsíci, do kosmu se létat nedá, i když Rusům se to povedlo,
  • Svět byl stvořen v sedmi dnech,
  • Homosexuálové ohrožují rodinu,
  • Chystá se spiknutí, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou rasu a konzervativcům budou odebírány děti,
  • Elity chtějí zredukovat počet obyvatel Země, aby si udržely své výhody, proto přišli s Green dealem, očkováním, ekologií, homosexualismem ...
  • Liberálové útočí na křesťany,
  • Horší než utrpení ukrajinských dětí je výchova dětí stejnopohlavními páry,
  • Milada Horáková se přece přiznala a v koncentráku dělala kápo,
  • Kundera je kunda a žádný spisovatel ...

Myslím, že seznam by mohl pokračovat do nekonečna.

Omylem 90. let minulého století nebyl jen mafiánský kapitalismus, ale též postmodernistické opojení svobodou myšlení a názorů (i když i to spolu souvisí). Sebevětší pitomost se prezentovala jako úctyhodný názor a přesvědčení. Bylo téměř neslušné říct, že je něco pravda, tudíž opačné tvrzení lež nebo hloupost. Každý máme přece právo na tu svoji pravdu, a na všem může něco být. Také se nesmíme dotknout něčích citů a přesvědčení. I vzdělaní lidé byli tehdy ochotni věřit, že je uzdraví nějaký minerál, strejda z Tramtárie, nebo že naši zemi chrání kus plechu ve Staré Boleslavi. A najdou se takoví i dnes. Mluvil jsem tehdy s jedním profesorem ETF UK, který si posteskl, že studenti z některých církví odevzdávají nesmyslné práce, ale uznat jim je v zájmu dobrých ekumenických vztahů musejí, protože se hájí: "Ano je to blbost, ale naše církev to takhle učí, proto to tak musíme napsat".

Celkem by to bylo pro pobavení, kdyby se svobody slova nezačali dovolávat šiřitelné pomluv, hoaxů a naprostých kravin, které se dotýkají i konkrétních osob, nebo hrají nějakou úlohu v hybridní válce.

J. Kmenta, Rudý Zeman: Herec Martin Dejdar se stylizuje
do oběti za svoje názory. Nepochopil, že není
stíhán politickou mocí, jenom jeho kolegové s ním
pro hodnotové rozpory odmítají dále spolupracovat,
na což mají stejně legitimní právo, jako on své,
jim odporné, "hodnoty" prezentovat.

Pokud jde o toho Kunderu, napsal o něm tlustospis jistý Jan Novák. Ten někoho, zejména toho, kdo už beztak neměl Kunderu rád, nadchl, ale spíš vyvolal kritiku (příklad). Jeden evangelický farář se kvůli tomu čílil na svém facebookovém profilu, že je snad zakázáno Kunderu kritizovat. Úplně tím argumenty kritiky přešel, jakoby kritika kritiky byla jen nějakým duševním vyšinutím. Zajímavé je, že tento rádoby ochránce svobody slova podepsal petici proti filmu Havel, protože neodpovídá tomu, jak by Havla chtěl vidět on sám. Pan farář zkrátka nepochopil, že svoboda slova neznamená nekritizovatelnost řečeného. Jako může Novák zdrbat Kunderu, aniž by ho za to pověsili na kandelábr, sám může být kritizován též. Tím jeho právo slova porušeno není.

Takhle se můžeme dozvědět, že liberálové nechápou svobodu slova, protože kritizují jiné názory než svoje. Ale o tom svoboda slova není. Říct, že je něčí názor špatný či chybný, není porušením jeho práv. Tím by byla kriminalizace, ale ne odmítnutí a vyvrácení jeho tvrzení. To ke svobodě slova naopak patří také. Odmítnutí něčího názoru neodporuje tudíž liberalismu.

Jaromír Nohavica tvrdí, že byl zakazován za komunismu,
a teď znovu
. Nebyl zakazován nikdy. I když nesměl vystoupit
na Portě, sám Miroslav Šlouf mu zařídil koncert v Praze.
Skutečně zakazovaní umělci takové "štěstí" neměli.
Ani dnes není zakazován, jen je částí veřejnosti pro svoji ostudnou
kolaboraci s StbPutinovým režimem a hanebné písně z poslední
doby odmítán. I to je zcela legitimní, a nijak neporušuje
jeho práva. Na přízeň posluchačů žádný nárok nemá.

Kritika cizího názoru je měřitelná věcnými argumenty, nikoliv emocemi a rozkrýváním temných stránek kritikovi mysli. Už v roce 1994 vydal Jiří Krupička knihu Renezance rozumu, v níž kritizuje rezignaci na kvalitativní posuzování různých názorů. Ne každá pitomost je názor, už vůbec ne úctyhodný. Názor musí být podložen něčím pevnějším a objektivnějším, než je pevné a upřímné přesvědčení svého nositele. Ani to, že mu to "něco dává," nebo že to pro něj "něco znamená", že to má tradici, sdílí komunita a učí sekta, nestačí. Není porušením ničího práva říct o blbosti, že je to blbost, stejně jako o blbci říct, že je to blbec. Bude-li někdo tvrdit například, že je Země plochá, a lidi, kteří s tím nesouhlasí, označovat za "kulozemce", jako by šlo o nějaké dva rovnocenné názorové proudy, je třeba to odmítnout. Že je Země plochá, to není názor, nýbrž pitomost. Pokud to někdo tvrdí jinak než z recese, je tudíž pitomec. Racionální debata s ním možná není. Je jen na místě se mu vysmát.

Václav Klaus and his Boys
z jeho tzv. "institutu" se
v této knížce čílí, že jsou
umlčováni. Prý je
potlačována jiná, než
"mainstreamová" pravda.
Že jsou jejich lživá
tvrzení z not ruské
propagandy rozporována
neznamená,
že jsou jejich názory
potlačovány. Ke svobodě
slova patří i svoboda
bláboly vyvracet.
Neexistuje žádná
mainstreamová ani
alternativní pravda.
Alternativou k pravdě je
vždy lež. Ten jeho institut
plný zkrachovanců dál
existuje, a nikdo mu ho
ještě ani nezavřel, ani
nevypálil.

Shrnuji tedy: svoboda slova neznamená, že mohu lhát, že mohu domněnky vydávat za fakta, že mohu tvrdit, že pravda neexistuje, protože každý máme právo na tu svoji, vedle pravdy jsou ještě "alternativní pravdy," které jsou plnoprávnou alternativou k pravdám "mainstreamovým" (tuto demagogii se dnes obrnilo i několik sektářů - že prý reprezentují alternativní křesťanství proti maninstreamovému) a Křemílek s Vochomůrkou fakt existují. Svoboda slova neznamená, že se hloupost nesmí nazvat hloupostí a že každé tvrzení je úctyhodný názor. Pokud člověk smí říkat hlouposti, a nejít proto na popraviště, je tu svoboda slova. Svoboda říct, že pitomost je pitomost je ovšem svobodou slova také.



Pod čarou:

  • Dále k tématu pravda na mém blogu.

Odkazy: