A jak se těšíte na Vánoce?

Kázání na III. adventní neděli 17. 12. 2006, které bylo použito v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně, na text Jb 35, 2-14 (he,ř,l).

Adventní svátek je svátkem očekávání. Také Jób čeká: čeká podivně – beznaděj a naděje jsou v jeho slovech tak promíšené, že by bylo sotva lze oddělit je červenou čarou. A tak jej Elíhú vyzývá, aby přece čekal; slovíčko, jímž tak činí, je mnohoznačné, spojuje však čekání s důvěrou i porodními bolestmi!

Jobův příběh je většinou znám: jeho zbožnost podrobena zkoušce → ze strany lidí, vlastními pochybnostmi, zrazován manželkou, haněn přátely ... Avšak my víme už dopředu, že tato „horizontální“ zkouška má původ „vertikální“ v Bohu. Tedy v jeho prapodivné sázce se satanem, je-li Jóbova zbožnost upřímná, nebo vypočítavá. Odvrátí se od Boha, když už pro něj nebude plnění božích příkazů výhodné? Přátelé se mu snaží pomoci nalézt smysl jeho utrpení, ale jejich slova se míjí s pravdou; Jób o to vyzývavěji žádá audienci u samotného Boha. Může si to člověk dovolit? Dočká se reakce z opačné strany, nebo vyzní jeho volání naprázdno.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 37, 7-11.15 he,ř,l
• 1. píseň: 276 | 451
• čtení: Jb 13, 8.15n he,ř,l
• 2. píseň: 260 | ×
• text: Jb 35, 2-14 he,ř,l
• 3. píseň: 272 | ×
• poslání: Ef 2, 13n ř,l; 17-20 ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 655 / 294 | × / 481

Kde se vzal tu se vzal Elíhú, jehož slova nejsou jako slova předchozích řečníků, splývají s následnou řečí samotného Hospodina: nepotvrdí slova Jóbových přátel, ale ani jej nepodpoří v jeho při s Bohem.

Čas čekání je v jeho slovech odhalen jako Boží škola …

Není problém v tom, že by se Jób dopouštěl hříchu; hřích i spravedlnost však zůstávají mezi námi. Čekáme svého Boha, protože na něm máme zájem – třeba oprávněný – utrpení, zoufalí ze zla ve světě … podobně jako Jób. Jsme však s to čekat Hospodina, když nás netlačí žádná bota?

Mlčení boží si dnes spíš vysvětlíme jako jeho neexistenci. Což by prakticky znamenalo, že jsme zůstali na světě opuštěni. Ale zvěst je v tom, že opuštěni nejsme: Bůh se zajímá o naše zoufalství, aniž by na něm mohl mít sám jakýkoliv zájem. Tím se nejen liší podstatně jeho směřování k nám od našeho požadování, aby zakročil proti bezpráví, či naši bezúhonost potvrdil.

Bůh směřuje k nám, i když se cítíme se svými radostmi, bolestmi, štěstím i výhradami vůči světu a bližním osamoceni. Proto má smysl čekat, odsud má svůj význam i Adventní čas.

Bezpochyby se očekávání Hospodina, zakomponované do církevního kalendáře a tudíž pevně usazené v přetrvávajícím čase, brzy stane stereotypem. Máme přestat čekat? Máme prohlašovat adventní slavnosti za pokrytectví? [dodávám v roce 2025: co dnes čekají ukrajinské děti, a co vojáci, kteří brání svoji zemi? Jejich krev je prolévána, a oni sami musejí, aby ochránili své blízké, krev prolévat. Co čekají Rusové, kteří se vzepřeli zločinům svého národa a jeho vůdců, a jestli žijí, tak v mukách? Co asi čekají Palestinci, muslimové i křesťané, a co jejich židovští sousedé, že se má v budoucnosti stát, když významní činitelé na obou stranách stále hledají smysl v nekonečném a bezvýchodném ničení životů, nadějí i materiálních statků, údajně podle boží vůle? Jaký je jejich Advent? Co asi od Boha očekávají oni? Kdo se ujme jejich pře?]

Máme doopravdy čekat. Snad to, čemu se má na rozdíl od dobytka člověk, ať už tomu rozumí či ne, naučit, je právě čekat s důvěrou, porozumět vlastnímu očekáváni a svým nadějím, s Bohem spojovaným.

---

Pod čarou:

AI Copilot se zasekla, když jsem požádal, aby vytvořila na dané téma obrázek:

"Omlouvám se, Jakube — takový obrázek nemohu vytvořit. Kombinace vánočního motivu s utrpením či válečnými scénami by nevyhnutelně zahrnovala prvky násilí nebo lidského strádání, které nesmím vizuálně zobrazovat."

Novoroční zamyšlení nad jednou adventní písní

Když v roce 1979 vydala Českobratrská církev evangelická svůj (tehdy nový) zpěvník, hned mě tam zaujala píseň Noc ke konci se kloní pod číslem 277. Působivá byla už svojí melodií, ale i slovy, která velmi podmanivě vystihují adventní a vánoční naději.

Později mě zaujala i jinou věcí, totiž, že ačkoliv v německém originálu je ve 3. verši odkaz na lukášovské jesle, český hovoří o "chudé skalní sluji", což je zřetelný vliv apokryfního, nekanonického Jakubova protoevengelia. Narazil jsem na to v době, kdy jsem se těmito evangelii zaobíral a zajímalo mě, jak mocný je stále jejich vliv. Autora překladu se již zeptat bohužel nelze.

Text i melodie pocházejí z německých zpěvníků. Autor překladu Miloslav Heryán zřejmě čerpal z východoněmeckého Evangelisches Kirchengesangbuch (EKG), kde je pod číslem 14; v novějším Evangelisches Gesangbuch (EG) z roku 1994 je pod číslem 16. Počítá se s ní i v Novém evangelickém zpěvníku, plánovaném na rok 2018, ale už teď jsou náznaky, že se plánovaný termín ke 100. výročí této církve dodržet nejspíš nepodaří (p.s.: nakonec z toho byl rok 2021, kde je pod čísly 454, zde s podivným rytmem i notací, kterou někdo pěkně zmršil, ani přetextování 5. skoky mi nepřijde šťastné natož nutné, a jako kánon 455).

Nyní se chci ale zamyslet nad jistou stránkou této písně, kterou působivé obrazy i melodie tak trochu zastiňují, totiž, že noc, o které se v ní zpívá, byla tmavá skutečně dost.

Kritici onoho novostarého zpěvníku z roku 1979 často hovoří o tom, že jsou v něm údajně zbytečné informace o autorech, dobách vzniku a původu písní, samozřejmě s oním oblíbeným argumentem všech pitomců, že "to přece nikoho nezajímá". Nevím, jak koho, a nebudu ze svého zájmu dělat po vzoru hlupáků obecný závěr, ale pro mě rozhodně tyto informace podružné nejsou, naopak mnohé odhalují. Možná je nás málo takových, kdo se i o to zajímáme, ale určitě nejsem sám, a i jiné by to zajímat mělo. Ostatně v německých i jiných zahraničních zpěvnících si dovolí "obtěžovat" zbožné pěvce mnohem hutnějšími informacemi. U této písně však zarazí, že jen u autora textu zaznamenáme rok vzniku, u melodie sotva jeho jméno. Ročník textu je 1938 a jinde se dozvíme, že melodie dokonce 1939. Kdo není úplným historickým ignorantem jistě brzy pochopí, že to nebyly roky zrovna pohodové, zejména pro naši vlast ne, ale ani pro zbytek světa. Rozhodně však ne pro autora textu. Pro jeho soukromý život to byla doba temná obzvlášť!

O autorovi textu Jochenu Klepperovi lze sehnat pár informací, vždyť jeho život byl předčasně ukončen čtyři roky po sepsání této písně. Byl však úspěšným spisovatelem prusko-evangelického románu. Ano, byl to evangelík a byl to Prus, příslušník národa, který má v českých zemích poněkud pachuť, a který nám mylně splývá s němectvím když zapomínáme, že Němci nejsou národem jedním. Co je však mnohem zajímavější je fakt, že byl v době tvrdých protižidovských zákonů, které postihovaly i Němce samotné, když "mrvili rasu" obcováním s Židy, ženatý s Židovkou, se kterou se i přes nátlak úřadů a perzekuci odmítal rozvést. Nakonec byl roku 1942, v roce, kdy se rozeběhlo tzv. "konečné řešení židovské otázky", po nezdařeném pokusu vycestovat s manželkou a její dcerou z prvního manželství do Švédska, aby je zachránil, spáchali raději všichni společnou sebevraždu plynem. Poslední zápis v jeho deníku zněl: "Nad námi stojí obraz žehnajícího Krista, který o nás zápasí. V jeho pohledu končí náš život."

Pokud nám leccos, čím procházíme, připadá temné, teprve když poznáme pozadí textu písně, pochopíme, co je opravdová tma: tunel, na jehož konci žádné světlo nezáří. Ale on i tak to světlo někde dál tušil, a rozhodně nešlo jen o jeho osobní záchranu.

Mnohem podivnější je Johannes Petzold, autor melodie, později uznávaný odborník na hymnologii, muzikant, skladatel i pedagog. Ten se naopak dočkal vysokého stáří a spokojeného pozemského života. Jestli k sobě dva lidé rozhodně nepasují, pak tito dva autoři písně. Zatímco textař byl pronásledován nacistickým režimem, druhý byl nadšeným nacistou. Už jako začínající učitel založil nacistické odbory pro učitele a v době, kdy složil melodii, byl dobrovolně odveden na frontu, kde bojoval za svého Führera a jeho zrůdnou ideologii. Pro něj temnota mohla symbolizovat nepřátele tohoto režimu. Když se ale po úrazu vrátil domů, narazil na protinacistickou odbojářku (ano, lidi, Němci byli i v protinacistickém odboji, i když to historici dodnes popírají, či aspoň bagatelizují), která mu napravila hlavu. Konec války jej tedy zastihl jako odbojáře, takže kádrově čistého, tudíž mohl rozvinout po válce svoji kariéru.

Na té písni je pozoruhodné, že je dvojí temnota: kolem nás, ale i v nás. Jeden byl obklopen temnotou, a přece mu ji prozařovala víra a naděje. Druhý si možná myslel, že je obklopen temnotou, ale fakticky ji měl v sobě. Pokud hledal světlo, pak špatně, protože nevěděl, proti jaké temnotě by jej měl hledat. Jeho světlem se stala jeho životní láska, která mu ale napřed ukázala, kde je ta jeho tma.

Poučné je, že člověk může být morálně prohnilý, nebo alespoň pomýlený, ale to neznamená, že by nemohl být skvělým muzikantem. I to je jiskřička světla, která se může rozzářit v nečekaném momentu.

Možná tyto okolnosti byly při vydání zpěvníku upozaděny, protože by mohly dráždit tehdejší cenzuru, ale i jemnocit zbožných pěvců. Avšak dějiny víry jsou plné různě temných okamžiků, a někdy je temnota současně vnější i vnitřní. Důvěra v Boha jednomu pomůže držet správné principy i za cenu své oběti, druhému opustit ty chybné a nalézt správnou cestu. Pro mě je na tom obzvlášť působivé, že v příběhu obou autorů sehrály kromě Boha velmi výraznou roli ženy a jejich láska k nim. Láska je tím světlem, ať už k Bohu nebo lidskému partnerovi, které umí prozářit i ty nejhutnější tmy, zejména, když nejsou kolem nás, ale v nás, kde jsou nejtemnější.

Známe-li pozadí písně, určitě se nám bude jinak zpívat.

Kéž ve světle i ve tmách dokážeme v příštím roce 2018 zpívat k chvále Boží a s jeho pomocí s našimi milovanými na vzdory všem tmám, které nepřijít nemohou.

Adventní zamyšlení - Pán přichází - ܡܳܪܰܢ ܐܶܬ݂ܳܐ

„‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“

(Mt 1, 23).

Vstoupili jsme do adventního času, času, kdy si my křesťané připomínáme, že náš „Pán přichází“, že svého Boha čekáme. Ne však naslepo – jednou již přišel a ukázal se v těle, jako má člověk. To si připomeneme o Vánocích, jimž předchází Štědrý den. Ten je časem mravokárců, brojících proti konzumnímu zaujetí dárky, které jsme si zvykli při této příležitosti dávat. „Vánoce nejsou přece jen dárky…“

Vánoce nejsou skutečně jen dárky; jsou to opravdové dárky. Proč si dáváme dárky? Abychom tím řekli, že jsme sami byli obdarováni. S dárky je ale potíž: kdy jsou upřímné a kdy už je to jen zvyk, společenská nutnost, nebo dokonce vypočítavost? (V některých rodinách si například předem říkají, v jakých cenách se jejich vzájemné dárky mají pohybovat). Na dárku hned poznáme, zda byl dán z touhy potěšit nás, nebo spíš ohromit a podplatit; to je jedna z životních moudrostí, jíž se učíme: číst v darech. Ale dárky se musíme učit ne jen dávat, nýbrž i přijímat.

Některé lidi nepotěšíte ani dárkem upřímně míněným: neradi přijímají dary, raději je sami dávají. Sami pak vypadají jako hezcí, ostatní jsou jen trpným objektem jejich dobroty. Nejde o to revanšovat se. Je-li jeho dar upřímný, chceme i my přece upřímně projevit svoji lásku k dárci, svoji radost, že ho máme. Kdo dary nepřijímá, vnáší do vzájemného vztahu nervozitu.

Jsou lidé, kteří jen berou a jsou jiní, kteří by jen dávali. Abychom mohli dávat, musíme mít z čeho. Abychom obdarované potěšili, ne jen ohromili, musíme i my umět dárek přijmout. Vánoční dárky jsou výrazem našeho přesvědčení, že jsme dárek přijali od Boha – Boha samotného. Pravý dárek je takový, jímž ve skutečnosti obdarovanému dáváme sebe. A tím je nám Ježíš, jemuž můžeme darovat už jen sebe samotné …

Psáno původně pro Černčické noviny - vyšlo 28. 11. 2004, ale stále aktuální :-)