Máme ještě svobodu slova?

 Už nějaký čas narážím na podobné postupy v různých debatách: někdo něco prohlásí, jiný mu to zkritizuje, načež se ten dotčený, případně jeho fandové, začne ohánět svobodou slova, kritika obviňovat z intolerance, prosazování jednotného názoru atd. Svoboda slova se vztahuje m.j. na:

• Přesvědčení, že Země je plochá,
• Že nám vládnou ilumináti, Soros, Gates a židozednáři,
• Putin je největší křesťan a Ukrajina ho spolu se Západem ohrožuje,
• COVID-19 je podvod, nic takového neexistuje, a navíc je to americká biologická zbraň,
• Očkování proti němu (i proti jiným chorobám) je neúčinné, nebezpečné a při vakcinací jsou lidé čipováni,
• Američani nikdy nebyli na Měsíci, do kosmu se létat nedá, i když Rusům se to povedlo,
• Svět byl stvořen v sedmi dnech,
• Homosexuálové ohrožují rodinu,
• Chystá se spiknutí, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou rasu a konzervativcům budou odebírány děti,
• Elity chtějí zredukovat počet obyvatel Země, aby si udržely své výhody, proto přišli s Green dealem, očkováním, ekologií, homosexualismem ...
• Liberálové útočí na křesťany,
• Horší než utrpení ukrajinských dětí je výchova dětí stejnopohlavními páry,
• Milada Horáková se přece přiznala a v koncentráku dělala kápo,
• Kundera je kunda a žádný spisovatel ...

Myslím, že seznam by mohl pokračovat do nekonečna.

Omylem 90. let minulého století nebyl jen mafiánský kapitalismus, ale též postmodernistické opojení svobodou myšlení a názorů (i když i to spolu souvisí). Sebevětší pitomost se prezentovala jako úctyhodný názor a přesvědčení. Bylo téměř neslušné říct, že je něco pravda, tudíž opačné tvrzení lež nebo hloupost. Každý máme přece právo na tu svoji pravdu, a na všem může něco být. Také se nesmíme dotknout něčích citů a přesvědčení. I vzdělaní lidé byli tehdy ochotni věřit, že je uzdraví nějaký minerál, strejda z Tramtárie, nebo že naši zemi chrání kus plechu ve Staré Boleslavi. A najdou se takoví i dnes. Mluvil jsem tehdy s jedním profesorem ETF UK, který si posteskl, že studenti z některých církví odevzdávají nesmyslné práce, ale uznat jim je v zájmu dobrých ekumenických vztahů musejí, protože se hájí: "Ano je to blbost, ale naše církev to takhle učí, proto to tak musíme napsat".

Celkem by to bylo pro pobavení, kdyby se svobody slova nezačali dovolávat šiřitelné pomluv, hoaxů a naprostých kravin, které se dotýkají i konkrétních osob, nebo hrají nějakou úlohu v hybridní válce.

J. Kmenta, Rudý Zeman: Herec Martin Dejdar se stylizuje
do oběti za svoje názory. Nepochopil, že není
stíhán politickou mocí, jenom jeho kolegové s ním
pro hodnotové rozpory odmítají dále spolupracovat,
na což mají stejně legitimní právo, jako on své,
jim odporné, "hodnoty" prezentovat.

Pokud jde o toho Kunderu, napsal o něm tlustospis jistý Jan Novák. Ten někoho, zejména toho, kdo už beztak neměl Kunderu rád, nadchl, ale spíš vyvolal kritiku (příklad). Jeden evangelický farář se kvůli tomu čílil na svém facebookovém profilu, že je snad zakázáno Kunderu kritizovat. Úplně tím argumenty kritiky přešel, jakoby kritika kritiky byla jen nějakým duševním vyšinutím. Zajímavé je, že tento rádoby ochránce svobody slova podepsal petici proti filmu Havel, protože neodpovídá tomu, jak by Havla chtěl vidět on sám. Pan farář zkrátka nepochopil, že svoboda slova neznamená nekritizovatelnost řečeného. Jako může Novák zdrbat Kunderu, aniž by ho za to pověsili na kandelábr, sám může být kritizován též. Tím jeho právo slova porušeno není.

Takhle se můžeme dozvědět, že liberálové nechápou svobodu slova, protože kritizují jiné názory než svoje. Ale o tom svoboda slova není. Říct, že je něčí názor špatný či chybný, není porušením jeho práv. Tím by byla kriminalizace, ale ne odmítnutí a vyvrácení jeho tvrzení. To ke svobodě slova naopak patří také. Odmítnutí něčího názoru neodporuje tudíž liberalismu.

Jaromír Nohavica tvrdí, že byl zakazován za komunismu,
a teď znovu. Nebyl zakazován nikdy. I když nesměl vystoupit
na Portě, sám Miroslav Šlouf mu zařídil koncert v Praze.
Skutečně zakazovaní umělci takové "štěstí" neměli.
Ani dnes není zakazován, jen je částí veřejnosti pro svoji ostudnou
kolaboraci s Stb, Putinovým režimem a hanebné písně z poslední
doby odmítán. I to je zcela legitimní, a nijak neporušuje
jeho práva. Na přízeň posluchačů žádný nárok nemá.

Kritika cizího názoru je měřitelná věcnými argumenty, nikoliv emocemi a rozkrýváním temných stránek kritikovi mysli. Už v roce 1994 vydal Jiří Krupička knihu Renezance rozumu, v níž kritizuje rezignaci na kvalitativní posuzování různých názorů. Ne každá pitomost je názor, už vůbec ne úctyhodný. Názor musí být podložen něčím pevnějším a objektivnějším, než je pevné a upřímné přesvědčení svého nositele. Ani to, že mu to "něco dává," nebo že to pro něj "něco znamená", že to má tradici, sdílí komunita a učí sekta, nestačí. Není porušením ničího práva říct o blbosti, že je to blbost, stejně jako o blbci říct, že je to blbec. Bude-li někdo tvrdit například, že je Země plochá, a lidi, kteří s tím nesouhlasí, označovat za "kulozemce", jako by šlo o nějaké dva rovnocenné názorové proudy, je třeba to odmítnout. Že je Země plochá, to není názor, nýbrž pitomost. Pokud to někdo tvrdí jinak než z recese, je tudíž pitomec. Racionální debata s ním možná není. Je jen na místě se mu vysmát.

Václav Klaus and his Boys
z jeho tzv. "institutu" se
v této knížce čílí, že jsou
umlčováni. Prý je
potlačována jiná, než
"mainstreamová" pravda.
Že jsou jejich lživá
tvrzení z not ruské
propagandy rozporována
neznamená,
že jsou jejich názory
potlačovány. Ke svobodě
slova patří i svoboda
bláboly vyvracet.
Neexistuje žádná
mainstreamová ani
alternativní pravda.
Alternativou k pravdě je
vždy lež. Ten jeho institut
plný zkrachovanců dál
existuje, a nikdo mu ho
ještě ani nezavřel, ani
nevypálil.

Shrnuji tedy: svoboda slova neznamená, že mohu lhát, že mohu domněnky vydávat za fakta, že mohu tvrdit, že pravda neexistuje, protože každý máme právo na tu svoji, vedle pravdy jsou ještě "alternativní pravdy," které jsou plnoprávnou alternativou k pravdám "mainstreamovým" (tuto demagogii se dnes obrnilo i několik sektářů - že prý reprezentují alternativní křesťanství proti maninstreamovému) a Křemílek s Vochomůrkou fakt existují. Svoboda slova neznamená, že se hloupost nesmí nazvat hloupostí a že každé tvrzení je úctyhodný názor. Pokud člověk smí říkat hlouposti, a nejít proto na popraviště, je tu svoboda slova. Svoboda říct, že pitomost je pitomost je ovšem svobodou slova také.

---

Pod čarou:

• Dále k tématu pravda na mém blogu.

---

Odkazy:

• Seznam zprávy 11. 3. 2024: Pavel Kasík - Ruská hybridní válka nepřesvědčuje. Cílem je zpochybnit hledání pravdy.
• Podobné téma.
• Erik Tabery, Nová totalita hrozí, když zmlkneme, RESPEKT 9. 9. 2023.
• ČRo Plus, Vinohradská 12, Nula, parazit, debil nebo zmrd, 13. 9. 2023.
• iRozhlas: Kam až sahá svoboda slova?
• Jiří Leschtina: Soud přivřel oko nad jednou z Babišových lží.
• Otakar Foltýn o dezinformacích a právu na vlastní názor:
„Máte právo na svůj názor, ale nemáte právo na svá fakta.“

AI a dialog dvou farářů o homosexualitě

 Tak to trochu odlehčíme: ČCE rozpoutala vnitřní bouři rozhodnutím povolit svým duchovním oddávat stejnopohlavní páry. Bouře už přešplouchává i přes okraje českobratrské skleničky; dnes jsem zaznamenal při procházce rozpačitou reakci jednoho husitského faráře. A tak, co kdyby se místo skutečných křesťanů porvali spolu dva AI faráři? Co řekne AIda na požadavek: "Vytvoř dialog dvou farářů, liberálního, který se bude jmenovat Tonda, a konzervativního, který se bude jmenovat Jarda, na téma homosexualita."? (zakliknul jsem pojetí neformální)

AIda dostala také úkol: "Vytvoř obrázek farářů Tondy a Jardy, kteří spolu diskutují o homosexualitě, jakoby je namaloval Rubens."

A výsledek?

Tonda: Ahoj, Jardo. Jak se máš?

Jarda: Dobře, díky. A ty?

Tonda: Také dobře. Poslouchal jsi včera rozhlasovou debatu o homosexualitě?

Jarda: Ano, poslouchal. Musím říct, že mě to docela rozčílilo.

Tonda: Proč? Co tě na tom tak rozčílilo?

Jarda: No, to, jak někteří lidé chtějí změnit tradiční pojetí manželství a rodiny. Jak mohou tvrdit, že homosexualita je normální a přirozená? Přece víme, co o tom říká Bible a církev.

Tonda: Já si myslím, že Bible a církev nejsou neomylné a že bychom měli být otevření novým poznatkům a zkušenostem. Homosexualita není nemoc ani hřích, je to jen jiný způsob lásky a sexuality. Myslím, že bychom měli respektovat a podporovat lidi, kteří jsou homosexuální, a ne je odsuzovat nebo diskriminovat.

Jarda: Ale to je proti Božímu plánu! Bůh stvořil muže a ženu, aby spolu žili v manželství a plodili děti. To je smysl lidského života. Homosexualita je protipřirozená a nemorální, je to porušení Božího zákona.

Tonda: Já si nemyslím, že Bůh má nějaký pevný plán pro každého z nás. Myslím, že Bůh nás miluje takové, jací jsme, a chce, abychom byli šťastní a naplnění. Homosexualita je součástí Božího stvoření, je to dar a požehnání, ne prokletí. Nevidím v tom žádné porušení Božího zákona, ale projev Boží lásky.

---

No řekněte, není to paráda, přestat si s přirozenou (ne)inteligencí dávat vzájemně po držce, a nechat to raději na té inteligenci umělé?

Nebýt homosexuálů ...

Komunikace křesťanů v dnešním světě a její patálie s ... Biblí.

Díky jednomu trollovi se i
ostatní vlákna Evangnetu
věnovala homosexualitě.

Právě vrcholí Prague pride, údajně akce na zviditelnění homosexuálů. Ve skutečnosti se zde zviditelňují hlavně křesťané. Jedni, aby upozorňovali na údajné pošlapávání božích řádů, jiní pak chtějí připomenout, že božími řády jsou láska, vstřícnost, tolerance a přijímání lidí různých, prostě i těch jiných. Nebýt homosexuálů, nevěděl by dnes nikdo o tom, že církve ještě existují.

Nebýt homosexuálů, co by se vlastně stalo? Tedy nemyslím, co by se stalo ve světě, ale o co by přišly církve a podobná společenství?

Homosexualita se v moderním světě ujala jako výrazné téma pro nejrůznější:

• manifesty,
• protesty,
• prohlášení,
• téma do kázání (pro i proti),
• námět k odborné (často spíš "odborné") diskusi,
• pořádání různých aktivit (pro i proti),
• poučovat veřejnost o Boží vůli a řádech a modelech tradiční rodiny, nebo
• o otevřenosti, toleranci a lásce,
• nebo také o pluralismu v církvi, když už jim to začíná přerůstat přes hlavu.

Ale hlavně jde o to, dát si pěkně křesťansky a pobratrsku vzájemně do držky. Byly doby, kdy k tomuto bohulibému účelu sloužila témata, jako je třeba spasení, víra a dobré skutky, jedinost či trojjedinost boží, a když trojjedinost, poměr osob v Trojici, vztahy hierarchie a nakonec vztah k jedinosti boží, otázka predestinace, předpoznání Boha ... no zkrátka témata, u kterých dnes spolehlivě usnou i fakultní theologové. A právě zde je podle mého názoru důvod, proč se homosexualita stala tak šťavnatým tématem. Nahrazuje totiž dřívější obsahy víry, se kterými si dnes samy církve už vlastně nevědí rady.

---

PEREX

Jakub Dvořák se v této eseji s ironií a kritickým nadhledem zamýšlí nad tím, jak se téma homosexuality stalo v církevních kruzích náhradou za ztracený obsah víry. Ukazuje, že spory o homosexuály často zastírají hlubší krizi identity, autenticity a schopnosti církve vést smysluplný dialog.

---

In diesem Essay reflektiert Jakub Dvořák mit Ironie und Schärfe, wie das Thema Homosexualität in kirchlichen Debatten zum Ersatz für verlorene Glaubensinhalte geworden ist. Er zeigt, dass der Streit um Homosexuelle oft eine tiefere Identitäts- und Kommunikationskrise der Kirche verdeckt.

---

Dans cet essai, Jakub Dvořák analyse avec ironie et lucidité comment l’homosexualité est devenue un thème de substitution dans les débats ecclésiastiques. Il y voit le symptôme d’une crise plus profonde de l’identité chrétienne et de la capacité de l’Église à dialoguer avec le monde.

---

In this essay, Jakub Dvořák critically and ironically explores how homosexuality has become a substitute topic in church discourse, masking a deeper crisis of faith, identity, and the church’s ability to engage in meaningful dialogue with society.

---

Už asi 500 let je církev odsouvána ze svých postů. Nevnímá to primárně jako útok na sebe. Nebo se alespoň tváří tak, že vyklízí pozice kvůli útokům "světa" na Boha. "Svět" si (slyšíme to v mnoha kázáních kazatelů všech konfesí) chce poradit bez Boha, nechce si jím nechat mluvit do života. Ale on si nechce nechat jen do života kecat od farářů. Avšak v tom kecání lidem do života stále církve hledají svůj raison d'être. Čím méně dnes církev může malovat lidem před očima slasti posmrtného ráje či čerty a hrůzy pekelné, tím víc si samy hledají nějaké vysloužilecké trafiky. Ne, samozřejmě, že ne pro sebe, ale pro svého Boha. To dá rozum. Copak jim jde jen o žvanec svého personálu? (Jo, ale nikomu to neříkejte).

Je možné říct, jak se křesťané staví k homosexuálům a homosexualitě?

Běžný občan si nejspíš myslí, že názor křesťanů na homosexualitu a homosexuály je jasný: NE! HANBA! Proč? Inu i ten nejignorantštější pohan ví, že to jaksi neštymuje s Biblí. Správný konzervativní křesťan okamžitě vysolí nejdůležitější místa v Bibli, tak především Lv 18, 22 (he,ř,l); 20, 13 (he,ř,l); odhlédneme-li od tzv. "hříchu sodomských", protože je nesmysl, aby všichni muži v Sodomě byli homosexuálové Gn 19 (he,ř,l) (podobně i hřích Benjamínců Sd 19 (he,ř,l), v obou případech šlo spíš o xenofobii). Neopominou zdůraznit, že Bůh stvořil člověka jako MUŽE a ŽENU (Gn 1, 27; (he,ř,l)), takže žádné jiné kategorie se nepřipouštějí.

EXKURS K HERMAFRODITISMU: Je nesporné, že se někteří lidé narodí s oběma pohlavními znaky. Podle hrubé znalosti fungování chromozomů by to sice možné být nemělo, ale je to realita i u lidí. Některé organismy, jako třeba hlemýždi, jsou hermafroditi vůbec. Mezi rybami jsou ale i takové, které mění pohlaví buď v rámci dospívání, nebo podle potřeby, když například v hejnu vymřou samci, posamčí nejstarší samice. Když je v hejnu samců zase dost, opět se stane samicí. Žádný z mnou oslovených genetiků mi to vysvětlit nedokázal, ale je to tak. Ještě zajímavější však je skutečnost, že většina náboženské literatury, i mnohem starší než je Bible, dokonce i v prostoru, kde Bible vznikala, to nějak reflektuje: s hermafrodity se setkáváme v literatuře egyptské, mezopotamské, římské, řecké indické i jiných národů, Bible se o tomto fenoménu vůbec nezmiňuje. Ne tak literatura rabínská. Ta řeší, se kterým pohlavím se smí, je-li toho schopen, hermafrodit pářit. Dávají přednost jeho mužské části, tedy páření s ženou. Pokud by se pářil s mužem, je prý hoden s odvoláním na Lv 20, 13 trestu smrti (Mišna, Jevamot 8:6). Tzv. "Bibli věrní" křesťané (a ne jen oni a ne jen v tomto případě) před skutečností prostě zavřou oči. Nechtěná fakta se naučili odfiltrovávat.

Navíc se ohánějí tím, že Bůh ustanovil manželství pro muže a ženu, manželství je prý Bohem stvořená instituce. Sice se nic takového v Bibli nepíše, ale to je otázka, jak si co v té Bibli vysvětlíte. Gn 1, 28 (he,ř,l) a 2, 24 (he,ř,l), které je spíš nádhernou erotickou básní, vnímají mnozí jako ustanovení manželství, tak třeba slovník Adolfa Novotného, heslo  "Manžel, manželka, manželství". U něj je ovšem třeba podotknout, že jako pro mnohé jiné křesťany je i pro něj erotika bez manželství nemyslitelná, současně polemizuje proti představě manželství, jako ústupku lidské hříšnosti - zdůrazňuje, že bylo ustanoveno už před hříchem. Fakticky je ale manželství kulturně podmíněnou institucí, Bible o ní mluví, ale nikde ji neustanovuje.

EXKURS K MANŽELSTVÍ: Pro katolíky, zejména ty římské, je to samozřejmě tématem víry. Manželství je pro ně svátostí. Je sice jednou ze záhad dějin dogmatu, jak k tomu došlo, protože dokonce i v tzv. středověku bylo manželství spíš civilní záležitostí, ale stalo se. Pojem svátost ovšem v Bibli nenajdeme, tudíž i evangelické bazírování na tom, že svátosti jsou pouze dvě: křest a večeře Páně, kulhá na absenci definice svátosti jako takové. Katolické pojetí, které sdílejí i církve jako Starokatolická nebo CČSH, však vychází z nesprávného překladu Ef 5, 32 do latiny (ř,l. a různé pk.), kde je řecké slovo μυστηριον nešťastně přeloženo ve Vulgátě jako sacramentum. Běžně je slovo přepisováno jako mysterium, pouze v této epištole a na několika místech v sesterské Epištole Koloským, na jednom v 1. Timoteovi a ve Zjevení, však nelogicky jako sacramentum = svátost (podrobně zde). Bez definičních nároků, ale pozdější sakralizace manželského svazku se tohoto místa chopila (podrobně zde). Ačkoliv jde o zřetelnou kravinu, katolické spory o definování manželství jsou pochopitelné, i když oběma výše zmíněným církvím, Starokatolické vyloženě, CČSH částečně, to v podpoře stejnopohlavních párů nevadí. Co však pudí evangelíky k bojům za tu "správnou" definici manželství, to Bůh sám suď?

Zatím co na sebe jedni upoutávají pozornost
tím, že proti homosexuálům protestují ...

V Novém Zákoně mají žně samozřejmě bohatší: přímo ikonickým je oddíl Ř 1, 18-32 (ř,l; dále k tomu viz rozbor a kázání), kterým se v této souvislosti mává vždy a který se zastáncům homosexuálů stále nedaří přesvědčivě (od)vysvětlit. Dále jsou tu seznamy nejrůznějších pohanských nectností a ve dvou z nich - 1Ko 6, 9 (ř,l) a 1Tm 1, 10 (ř,l) se objevuje pojem arsenokoités (αρσενοκοιτης, syr. "ܫܳܟ݂ܒ݁ܰܝ ܥܰܡ ܕ݁ܶܟ݂ܪܶܐ" = ten, kdo leží s muži, lat. masculorum concubitor), který bývá překládán různě: Kral. samcoložní(k), ČEP zvrhlík, zvrácený. Mimo Pavla a patristické odkazy na Pavla není tento pojem znám. Nejspíš ho sám vymyslel. Trochu komplikovanější je význam slova malakos (μαλακος, syr. "ܡܚܰܒ݁ܠܶܐ" = ničemníci) v 1Ko 6, 9 (ř,l), které je pouze zde použito v nějakém mravním významu a vztaženo na člověka, jinak je použito jen na oděv, který je měkký. Někteří to tedy překládají jako změkčilý (lat. mollis), ale Kral. jako zženštilý, ČEP rovnou jako nemravný. Předchází onomu arsenokoités a různé překlady si s tím radí všelijak - od rozvracečů rodin až po zhýčkanost. Většinou ale cílí do oblasti sexuality.

Díky takto nabitému kanónu drtivého střeliva se tedy věc zdá jasná. Křesťan je proti homosexuálům, nemůže jinak. Je to tak jasné, že to těžko vymluvíte křesťanovi, ale pohan má v té věci jasno ještě víc. Nic na tom už nikdy asi nezmění fakt, že je dosti početná skupina křesťanů, kteří to vidí přesně opačně. Ti "Bibli věrní" to ovšem vědí a jsou z toho velmi nervózní. I druhá strana má nabito a naládováno. Možná ne tak ničivé střely, ale dovedou se svým arzenálem pracovat taktičtěji. Bitva může začít. Nepřítelem křesťanovým totiž nikdy nebyl pohan, Žid, ani satan sám. Největším nepřítelem křesťana je vždy hlavně jiný křesťan (např. 1J 2, 18n (ř,l)). Ani inkvizice vlastně nelikvidovala lidi jiné víry, alespoň ne tolik a tak systematicky, jako jiné křesťany. A tak je zase oč se hádat, když už stará dogmata tak neinspirují.

Je-li společnost v této otázce rozdělena, křesťany najdeme na obou stranách!

... jiní s nimi pochodují v jednom šiku.
Veřejnost si ale s křesťanstvím spojí
vždy to prvé, protože to od
křesťanů očekávají spíš.

Druhá strana má taky řádnou munici. Teda, vlastně nemá. Měla by, ale Bibli zná stejně mizerně, jako ta první. Výhodou té první ovšem je, že má už své veršíky dávno vyhledané. Jejich veršíky se druhá strana obírat nechce, protože jí nepomáhají. Musela by se jimi zabývat, ale ona je nepotřebuje. Když jsem kázal výše odkazované kázání na Ř 1, 18-32 (ř,l) jistá farářka mě za to kritizovala. Paradoxně ne za obsah kázání, s tím byla srozuměná, ale za výběr textu: "se to prostě tomu Pavlovi nějak nepovedlo, už to v tý Bibli je, tak to škrtat nebudeme, ale nemělo by se to připomínat." Tím bezděky formulovala vůdčí hermeneutický princip, uplatňovaný na Bibli všemi a vždy.

1. Bible je slovo Boží!
2. Bible má vždycky pravdu!
3. Když jí nemá, když se mi něco nelíbí, tak to přejdeme, ale to neznamená, že bychom rušili body 1.-2.!

Bibloni mají jasno, ani,
a hlavně, věda je
nezlomí!

Tak čím naládovala druhá strana? "Bibli věrní" je poťouchle žádají, aby jim ukázali v Bibli alespoň jeden veršík, kde by Bůh schvaloval homosexualitu. Tím samozřejmě posloužit nemohou. Dalo by se říct, že jsou vybavení jen jakýmsi neurčitým, přesně nereflektovaným, pocitem, že odmítání homosexuálů asi nebude nějak v pořádku. Spíš než veršíky jí pomáhá jakási generální intence Bible, úsilí o spravedlnost a férovost. V oblíbené křesťanské hře veršíková přebíjená ovšem nedrží v rukou žádné trumfy. Obecná intence se nedá vyřešit jedním řízným citátem. Předpokládá to větší intelektuální výkon na straně jedné, která si na to však netroufá, ochotu nepředpojatě vnímat na té druhé, tu nelze od druhé strany očekávat vůbec. Proto homosexuálům vstřícní sahají ke kartám poněkud sporné, až velmi nízké, hodnoty. Pozice konzervativců se jim tak trochu kryje s novozákonními farizey. Částečně, ale ne zcela, právem. Jisté je, že Ježíš se úplně písmácky nechoval (např. Mk 2, 23-27 (ř,l), L 13, 10-14 (ř,l)), ale především J 7, 50-52 (ř,l) ukazuje, že čistě podle litery Starého Zákona by ani nebyl Ježíš Mesiášem.

Další kartou ne zcela jisté hodnoty jsou odkazy do biblicko kritických nálezků. Ty míří především do oblasti starozákonní. Připomínají nábožensko dějinné, religionistické, souvislosti s egyptskými, a zejména babylonskými, obyčeji.

EXKURS - SODOMÁŘI: Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he,ř,l); 15, 12 (he,ř,l); 22, 47 [46] (he,ř,l) a 2Kr 23, 7 (he,ř,l) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he,ř,l). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he,ř,l) označena jako "זֹונָ֑ה", čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (he,ř,l, comp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14 he,ř,l, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly ne jen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce.

 Termín byl a stále ještě je užíván k označení homosexuality, varinata sodomie bývala užívána pro zoofilii (srv. Lv 18, 23  - he,ř,l || 20, 15n - he,ř,l a Ř 1, 26b - ř,l ?). Marta Poříčská v Komenského Historii těžkých protivenství církve české obviňuje kněze, kteří ji vedou na hranici k upálení, mimo jiné i z toho, že jsou sodomáři, aby jim lid nevěřil.

(Podrobněji v samostatném článku)

Ne jen, že Pavel už měl jiné zkušenosti, než svědkové ve Starém zákoně, ale odpůrci podobných výkladů se právem ptají, jak tedy tyto hodně historické výroky aplikovat v dnešní době? Tábor příznivců vstřícnosti vůči homosexuálům se vzmůže tak leda na nějaký vtip, jímž by je zesměšnili, aby už si žádné ptaní nedovolovali. Třeba jestli také dodržují příkazy v Dt 22, 5-12 (he,ř,l) a jiné tomu podobné? Ale to nikdy nefungovalo. Jejich uražená ješitnost je spíš zradikalizuje.

Nebýt homosexuálů, asi by se tak významně neprojevilo, že církev má spousty svých vnitřních problémů. Především, zda má ještě co říct a co to vlastně je?

Homosexualita - problém křesťanů?

"Diskuse" na Evangnetu
odhalila smýšlení
mnohých členů ČCE.

Nebýt homosexuálů, neviděli bychom tak zřetelně, že křesťany už nerajcují vlastní křesťanské obsahy, musí si tudíž hledat témata zástupná. V nedávno zrušeném evangelickém časopisu pro mládež, který ovšem četli už jen kmeti jako já, Nota nebe, byl v některém z posledních čísel rozhovor s farářem "pro menšiny" Mikulášem Vymětalem, což je v této tématice figurka dost klíčová. Nemohu na to odkázat, protože po zrušení časopisu zmizel z internetu i archiv. Ale v rozhovoru přiznává, že mu vlastně křesťanství nic neříká. Umožňuje mu však realizovat své aktivity. Kdyby to byl nějaký sympatizant církve, nic proti. Ale farář?

Křesťané mají problém se svojí vírou

Nebýt homosexuálů, nebylo by tak hned zřejmé, že křesťané neumějí ani o takových tématech komunikovat mezi sebou. A člověk se musí ptát, kde se v těch lidech, lhostejno ze kterého táboru, bere tolik zaťatosti?

Jeden problém, který by se tak jasně, nebýt homosexuálů, nemanifestoval, je, že mezi křesťany, ať si chtějí být věrní Bibli, ať jsou jak chtějí být sebezaťatějšími fundamentalisty, se zcela ignorují všechna místa v Bibli, která vedou k vzájemnému naslouchání (např. Ř 12, 10.16 (ř,l.ř,l); Fp 2, 1-11 (ř,l); Jk 1, 19n (ř,l) a mnohé další ...), avšak požadavek zachování věrnosti nějakému učení je v jejich kultuře přetažen až do absurdna. A přetažené letadlo padá.

Zaťatost se projevuje především neschopností diskuse. Podle některých myslitelů je smysluplná diskuse možná jen mezi stoupenci stejného názoru. Stoupence jiného názoru lze prý tak akorát tolerovat. Je to nesmysl. Diskuse, má-li být opravdu prostorem, v němž se střetávají these s antithesemi, aby se pomocí synthese posunuly na vyšší úroveň poznání, musejí probíhat mezi různými názory. Tolerance jiného názoru je pouze politikaření k zachování zdání smíru. Ale je to nesmysl i v předpokladu, že stoupenci stejného názoru jsou schopni spolu diskutovat. Jak diskuse křesťanů ukazují, je to spíš složitější. Křesťané, dvě tisíciletí vychovávaní v paranoidní představě, že se celý svět spiknul k tomu, aby prubnul jejich věrnost a pokusil se připravit je o spasení, jsou ze všeho nejméně připraveni poslouchat, co říká někdo jiný. Cítí spíš povinnost hájit pozice, než se někam posouvat. Jiný představuje pokušení a ohrožení, možný svod z pravé cesty. Platí to pro liberály, progresivce, stejně jako pro konzervativce.

K tomu se druží další plod dvoutisícileté výchovy, kdy víra splývá s přitakáním doktríně, vsugerováním si nějakého "názoru", sebenesmyslnějšího, a zůstat mu věrný navzdory všem nástrahám, třeba i faktům. Stejně tak vidím jako problematické přesvědčení německého theologa Waltera Sparna, že prý náboženství knihy jsou více odolná vůči fixaci na dogmata, jsou učenlivější, protože znají rozdíl mezi kánonem a jeho interpretací (Lösen sich die dogmatische Fixierungen auf? in Theologie für die Praxis, 2020). Dějiny ukazují, že křesťané (ale i stoupenci jiných knižních náboženství) takovou učenlivost projevovali jen výjimečně, neochotně, nezřídka u toho i tekla krev.

Neautentické náboženství

Proč? Pro pevnou víru? Ale vůbec ne. Veškerý fanatismus a dogmatismus je projevem rozkolísání vlastního přesvědčení. Přesvědčení, které se neptá po pravdě, nýbrž chce za každou cenu prosadit sebepitomější nauku jako Pravdu. Nebýt homosexuálů, nebylo by tak zřejmé, že "víra" dnešních křesťanů je neautentická.

Pokud jsem doma, chodím oblečen neformálně, chovám se volně a nenuceně. Dokonce si smím přestavět nábytek, když se mi jeho současná pozice nelíbí nebo přestane vyhovovat. Jsem doma. Na návštěvě se člověk, alespoň je-li slušný, chová strojeně. I neformální oděv je formalizován, protože jej nosí se svolením domácích. Aby jim tam začal přestavovat nábytek, to už by byl úplný dacan. A takhle je to i s vírou. Je-li autentická, je-li žitá, vlastní, jsem v ní doma, smím se v ní pohybovat volně. Mohu si dokonce dovolit pochybnost, mám nad ní kritický nadhled. Tehdy mohu opravdu věřit jako člověk učenlivý, připravený korigovat případné omyly. Pokud je ve víře člověk pouze na návštěvě, musí se držet pravidel, kterým ani nerozumí, protože to není jeho byt. Dogmatická strnulost je vždy typická pro takovou nevlastní víru, kterou sdílím pro jiný účel, než je věřené samo. Pro jaký účel? To vezmu trochu ze široka. Jen připomenu, že i v liberalismu či progresivismu se nakonec může člověk chovat strnule a dogmaticky, bez možnosti jakéhokoliv pohybu.

EXKURS PSYCHOLOGIE NEAUTENTIČNA: dovolím si takové vyznavače přirovnat k duchovnímu autismu. U autistů bývá často zmiňována fixace na řády a přesné definice slov, nervozita ze změn a jejich nepřijímání. Dnešní výklad tohoto jevu zní, že autista je v našem světě permanentním cizincem a těžko si v něm dělá záchytné body. Stejně tak jsou cizinci vyznavači věr, které ani nechápou, ale chtějí je sdílet. Nikdo jim v nich proto nesmí dělat chaos. Nejsou schopni se v nich sami volně pohybovat. To vede k dalším autistickým projevům, jako je nevnímání okolí, především všech, kdo jim jejich svět komplikují či berou. Proto nejsou ani schopni diskuse. Diskuse předpokládá připravenost opustit překonané. Tu si dovolit nemohou.

 

Zejména v 50. letech minulého století se diskutovalo o takzvaném "nenáboženském člověku". Jestli na tom bylo něco pomýleného, pak předpoklad, že všichni lidé určité doby jsou stejní. Egon Hostovský má v románu Všeobecné spiknutí postavu doboslovce. Původně to byl bohoslovec, ale z výmluv na dobu vyrozuměl, že skutečným bohem je doba. Církve a křesťané v podstatě praktikují dobosloví: táhnou to s dobovými náladami, i když se tváří, že jejich momentální učení tu vždycky bylo a bude. Jen v jedné době je těch nálad hodně. Po celé dvacáté století se objevují neustále práce o moderním člověku, jako by to byl nějaký fyzikální objekt. Mnoho úvah o nenáboženském člověku bylo stiženo podobným neduhem.

Jistě, i u nás stoupenci nenáboženské interpretace, civilní interpretace, nebo nové orientace v theologii občas podléhali domněnkám, že tak budou blíže tomu smyšlenému dnešnímu člověku, ale to byla ta slabší stránka. Síla tohoto přesvědčení byla jinde. Dietrich Bonhoeffer, který je s myšlenkou dospělého, tudíž nenáboženského, člověka spojován, vycházel spíš z toho, jak být vůči lidem i Bohu samotnému poctivý a ve víře autentický. Podobně je třeba chápat i dílo J. A. T. Robinsona Honest to God (1963), které bylo do češtiny přeloženo po všech stránkách špatně, počínaje názvem Čestně o Bohu (1969), což zcela přeznačilo jeho smysl. I když si jeho odpůrci představují, že se chtěl onomu hypotetickému dnešnímu člověku zalibovat, ve skutečnosti šlo o to být poctivě před boží tváří dnešními lidmi a nehrát si na současníky svatopisců či reformátorů, protože před Bohem se nic předstírat nedá. A také svatopisce je potřeba tak vnímat. Celý problém, který dnes církve kolem homosexuálů vyvolávají, je jen důsledkem nezvládnuté theorie Bible, které se vyhýbají, jako to prý dělají čerti se svěcenou vodou.

EXKURS - BONHOEFFER: jedna z mých zkušeností, kterou jsem si z prostředí ČCE odnesl, byla, že tam všichni, především faráři, ale ani laici toho nejsou prostí, chlubí svojí sečtělostí. Když s nimi však hovoříte o knihách, které jako že četli, znají jenom to, co se o autorovi a knize člověk dočte v nějakých přehledech, sotva to, co se o tom píše na přebalu. V jejich pojetí tedy Bonhoeffer = theorie nenáboženského člověka. Působil jsem deset let jako farář v Královéhradeckém seniorátu. Občas tam v diskusích mezi faráři létaly floskulizované výroky z Bonhoefferova Následování o drahé a laciné milosti, ale kdokoliv vyslovil jeho jméno, hned dodal, že v tom dospělém, nenáboženském, člověku se mýlil. Pokud to neřekl, určitě to hned dodal někdo z kolegů. Měli přímo nutkavou potřebu se o tom stále ujišťovat. Na přelomu 80. a 90. let proletěla (post)socialistickým světem vlna religiozity. V zahraničí dávno provaření "evangelisté", "misionáři" a zejména šiřitelé západních derivátů indických kultů tu měli žně. Různí "vůdcové" si tu zakládali církve, někdy s jepičí životností, oddaných stoupenců. To mělo dokazovat, že tzv. náboženské potřeby člověka (komunistický termín!) ještě zdaleka nejsou pasé. Jak dále ukáži, právě tato vlna religiozity byla spíš produktem oné nenáboženskosti. Dokazuje to i lehkost, s jakou náboženští vůdcové manipulovali s pojmem boha samotným. Nebylo to nic víc, než náboženský zážitkový hypermarket. I když nezřídka produkoval fanatické vyznavače, fakticky si tito lidé z náboženství vybírali jen to, co se jim líbilo, co jim něco dávalo a podobně. Uspokojování potřeb, ať náboženských, či dokonce touhy po zážitcích, nejsou náboženstvím.

Dnešní křesťanství, zejména v naší domovině, v podstatě potvrzuje nenáboženskost současného světa. A to dokonce i v jiných vírách, nežli je křesťanství. Stejně i dnešní islám, judaismus, hinduismus či budhismus postrádají fakticky náboženský rozměr. Náboženství by mělo být odpovědí na zkušenost s nějakým přesahem (transcendentnem); v tuto chvíli se raději vyhněme pojmu bůh. Generace theologů barthiánského ražení nám sice vtloukala do hlavy, že víra má být odpovědí na boží povolání (klíčový pojem barthianismu!). Když ale byli dotazováni, jak se to projevilo u nich, začali vždy kličkovat. Navíc je těžké odlišit zkušenost povolání od pocitu zkušenosti povolání, a to nemluvím ani o tom, že u mnohých povolanců jde spíš o duševní poruchu - bludy nebo narcismus! Veškerý náboženský fanatismus se rodí ne z přesvědčení, nýbrž naopak z pocitu ohrožení, že to, co vyznávají, by pravda být nemuselo. Náboženství dnes slouží spíš ke konstrukci skupinové identity. Od učení či víry se neočekává pravda, nýbrž kam mě to začlení. Dnešní náboženství není nic víc, než sportovní fandovství. Nebýt homosexuálů, nebylo by to dnes tak patrné.

Hlavní, co rozhodně z žádného křesťana nedostanete ani na mučidlech, je právě autorita Bible. Svým způsobem ji všichni uznávají. Ale současně, lhostejno jak fanaticky k ní přistupují, si dělají pouze výběr toho, co ještě ano, a co už ne. Svatopluk Karásek v knize rozhovorů Víno tvé výborné vzpomněl na faráře, který ještě v 60. letech minulého století trval na tom, že Země je plochá, protože s její kulatostí Bible nepočítá. Ujišťoval se, zda kolegové nemají jiný názor. A ti, včetně Karáska, ho ubezpečovali, že ne, aby ho nenaštvali. I tato potřeba zatahovat druhé do svého pojetí, zřejmě v bláhové naději, že když nějaká volovina bude mít dost stoupenců, stane se pravdou, je výmluvná. Ale autentická víra se nemůže s takovými postupy spokojit. Autentická víra musí pravdu hledat, ne ji vyrábět a přizpůsobovat Bibli, či tomu, co bychom v ní chtěli číst. Křesťanství, které už od dob Konstantinismu trpí tím, že je spíš znakem skupinové identity, než autentickým přesvědčením, je však zatížené apologetikou, dokazováním pravdivosti vlastních autorit, především Bible, navzdory všem faktům. Většina křesťanů už skousla, že Země plochá nebude. Dnes už by nikdo, kromě vyložených tupců, neargumentoval, jako někteří novověcí theologové, Iz 38, 8 (he,ř,l) proti tomu, že Země obíhá kolem Slunce. Takové ústupky činí křesťané už dávno, ale jen neochotně, reaktivně, ne vědomě, s vlastní touhou po poznání pravdy a po hledání skutečného významu Bible. Pokud jde o vnitrocírkevní spor o homosexuály, problém je, že ať konzervativní odpůrci, nebo liberálnější příznivci, ani jedna strana neopustila koncept Bible jako kouzelné knihy, jen ti liberálové si s ním nevědí rady, zatímco konzervativcům to jde k duhu. Ani jeden z příslušníků obou táborů by si netroufl pomyslet, že by se Pavel mohl v něčem mýlit.

Nebýt homosexuálů, nepoznalo by se, že křesťanům o ně ve skutečnosti nejde

V předcházejícím příspěvku jsem naznačil, že homosexuálové jsou jen trpným bitevním polem dvou koncepcí křesťanství a přístupů k Bibli. Je to podobné jako v roce 2015 s imigranty, kdy spolu v církvích i v sekulární společnosti soupeřili vítači s odpůrci, ale fakticky byli imigranti oběma stranám lhostejní. Církve či křesťanstvo dnes užívá různých společenských problémů ke katalyzování těch svých.

Jeden příklad za mnohé.

Konkrétně homosexualita je dnes bitevním polem o hermeneutiku, o interpretaci Bible (2Ko 3, 6 (ř,l)). Protože se spolu o tak závažných otázkách nedokáží křesťané bavit přímo a otevřeně, zatahují do svých problémů jiné a jejich prostřednictvím si dávají do držky. Zkoušeli to i přes přistěhovalce, ale homosexuálové byli, jsou, a budou a výše dotčená biblická místa také, stejně tak nesmiřitelné a zaťaté postoje. A vždy se některé ze stran podaří přihodit polínko pod kotel. Ale nikdy se nepovede, aby stoupenci protichůdných směrů sedli za jeden stůl a začali spolu mluvit. Mluvit spolu neznamená řvát na sebe, dělat na sebe ramena a snažit se druhou stranu zmáknout, nebo zesměšnit a pokořit. Mluvit spolu znamená umět formulovat své stanovisko, pozitivně, bez okecávek a kličkování, ale také bez napadání a provokování druhé strany. A současně to předpokládá zájem o to, co druhou stranu trápí a oč jí jde. Nic z toho si ovšem tito rozdurdění krocani dovolit nemohou, protože to by jim muselo skutečně o věc samu jít. Pokud je však jejich "víra" a pozice v ní jen nástrojem skupinové identity, nemohou si dovolit myšlení. Myšlení v sobě vždy implikuje pochybnost o vlastním názoru. Kdyby si toto připustili, mohli by se ze svých klubů vyřadit. A tak nebojují s názorem těch druhých, nýbrž obě strany se jen trefují do svých představ o nich.

"Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátit i své vlastní učení, a to zvlášť těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctít pravdu."

Aristotelés, Etika Níkomachova, kap. 4. No jo, ale je to od pohana a ne z Bible, takže křesťanské ucho k tomu zůstane asi hluché.

Rudo před očima

... mají samozřejmě obě strany, když narazí na nositele opačného názoru. Je to jako rudý filtr, který propouští světlo jen o jedné frekvenci. Pak vidí samozřejmě jen to, co chtějí na tom druhém vidět.

Co má před očima "liberál", když pohledí na (ultra)konzervativního křesťana, tedy na každého, kdo plně nesdílí jeho vstřícnost vůči homosexuálům a podobně?

• Tak předně i lidé, kteří ani řečtinu neumějí, si nedávno osvojili používat příponu -fob. Fobie, strach, může být i chorobná. Jsi homofob, měl by ses léčit.
• 
  Nevzdělance, kterému je třeba doporučit buď základní vzdělání, nebo tunu knih, které ani doporučující osoba nikdy nečetla, ani nečeká, že si je dotčený skutečně přečte. Nejde o to, poučit jej, nýbrž pokořit.
• Fundamentalisty. Možná většinou právem. Avšak ne každé volání po autoritě Bible je fundamentalismem. To však jejich odpůrci brát na vědomí odmítají, protože znevěrohodnit oponenta nálepkou fundamentalisty stojí méně námahy, než hledat přijatelnou odpověď.
• Duši vystrašenou měnícím se světem, která zoufale hledá jistoty, kde nejsou. V mnoha případech právem, ale ne ve všech. Naopak jejich liberalismus jim také skýtá metafyzickou jistotu, jíž se křečovitě drží. Nikdo není takový liberál, aby si mohl dovolit připustit, že postoj konzervativce může mít své oprávnění.
• Slibné je také vytáhnout fašistu, nacistu a podobné. 

A co má před očima ten, kdo se pokládá za Bibli věrného, když narazí na vstřícný postoj k homosexuálům?

Farář Wrana už by mohl být
považován za evangnetového
klasika těchto postojů.
Jeden z mála kultivovaných.

• Tak především bezbožníka a zaprodance! Není úplně jasné, komu, co a za kolik zaprodal, asi za 30 stříbrných, ale to nevadí. Konzervativec má jasno.
• Ne-li satana, tak jeho apoštola. Pro tyto kruhy je charakteristické vnímání světa, které se v psychologii nazývá magický realismus. Tito lidé žijí obklopeni spoustou démonů, rarachů, metafyzických nástrah a pokušení, protože celý svět se točí kolem nich. Vše, co je, je tu buď pro ně nebo proti nim. A lidé s jim odporným názorem jsou vyslanci démonských mocností, které se snaží zlomit jejich pevnou víru. Potíž je, že toto myšlení je normální jen v předškolním věku, pak by mělo ustupovat. Svým způsobem to opožděnost je.
• Nevěří v Bibli (31. 10. 2023 byl při videodebatě o daném tématu zaznamenán pokus konzervativců uzurpovat si pro sebe označení písmák). No to je skutečně průser. Pro konzervativní křídlo je Bible totožná se "zjevením boží vůle," ale nejsou s to vysvětlit, jak k tomu došli. Je křesťanská víra vírou v Bibli? Víra tu byla dávno před tím, než Bible. On ale nevěří, že Bible je slovem božím. Tak to je také problém: ona je? A jak jsme na to přišli? Teď se tito "Bibli věrní," rádoby "písmáci," ušklíbnou nad tak hloupou otázkou a hned vysolí na stůl dvě esa: 2Tm 3, 16 (ř,l); 2Pt 1, 20n (ř,l)! Pak se v křesle pohodlně uvelebí a ušklíbnou stejně jako čert na tom žaludském esu, které právě položili na stůl. Tohle nepřebiješ! Opravdu ne? Tihle lidé (ale ani jejich oponenti ne, proto jsou v diskusi tak slabí) nedocení nikdy význam toho, že Bible má své dějiny vzniku. Obě strany byly po staletí vychovávány v tom, že Bible je cosi daného, do sebe uzavřeného, nadčasového, magického. Avšak v době, kdy toto bylo napsáno, ještě nebyl Nový zákon a tyto epištoly nebyly jeho součástí. Na své spisy určitě nemysleli. Tou dobou byl sotva hotový Starý zákon a v církvi se řešil spor o to, zda je ještě po Kristu potřebný. Ještě tak ten Petr mohl za Písmo svaté považovat Pavlovy listy (srv. 2Pt 3, 15n (ř,l)), ale není jasné, které? A kdybych vám tvrdil, že je tento můj spis slovem božím, věřili byste mi? Ne, a právem; stejným, jakým by bylo nevěrohodné každé takové tvrzení. Pokud by si ti bibloni přečetli ony veršíky i se souvislostmi, zjistili by, že jejich autoři tím vůbec nemysleli, že jde o nějakou vševědnu. Cílili na konkrétní věci. A slovo boží? To je v Bibli něco, co se děje, co se stává (viz zde), co nelze spoutat deskami knihy. Avšak Nový zákon o slovu Božím říká, že se zjevilo v Ježíšovi (J 1, 14 (ř,l); Žd 1, 1n (ř,l)). Ježíš je slovo boží, ne slovo Pavlovo, i v tom bychom měli Bibli tedy brát vážně. Vážně bychom měli brát i Pavlovo slovo o poznání (1Ko 13, 8.12 (ř,l.ř,l)), že nenabízí vševědění. To dělá pouze ďábel (Gn 3, 6 (he,ř,l)).
• Pokud slyší nějaký historicko-literárně- a jinak kritický výklad, nepovažují vůbec za nutné prát ho vážně a zamyslet se nad ním, protože mají hned jasno: když se těm liberálům v Bibli něco nelíbí, tok to jednoduše odvysvětlí. Tak proč se tím vůbec zabývat?

• 

  Klasický facebookový, "křesťanský" mudrlant
  k pořadu ČR Můžou být LGBTQ lidé věřící?

  Většinou neupírali svým odpůrcům vzdělání, nýbrž víru. Poslední dobou se však naučili i to. Také oni se chtějí před nimi natřásat jako ti vzdělanější. Ovládli i jiný trik: v podstatě vracejí liberálům jejich argumenty v pozměněné podobě zpět: argument, že nemorální je pouze to, co někomu ubližuje, a homosexuálové nikomu neubližují, pervertovali do podoby - ano, nemorální je to, co ubližuje, a vstřícnost k homosexuálům ubližuje malým dětem, mate jim obraz světa, dokonce prý heterosexuálním manželům, protože prý pak nevědí, kdo je kdo (?). Příkladem budiž licoměrnost generálního vikáře pražské arcidiecéze Jana Balíka v pořadu paní Jílkové v ČT. Tamtéž se ukázal rozporuplný vztah k vědě: na jednu stranu stavějí víru proti vědě, ale rádi operují s kdejakým blábolem jako s jasným vědeckým důkazem pro svá tvrzení. Jeden z debatérů dokonce nabízel, že by mohl soukromě jinému ukázat jiné vědecké články, s sebou je ale nevzal, ani nebyl s to jmenovat autory a interpretovat jejich obsah. Pokud nejsou s to říct, čím homosexualita někomu ubližuje, operují dnes s nedostatky lidského rozumu a prozíravostí boží: to, že nevím, čím homosexualita ubližuje, neznamená, že neubližuje. Bůh ve své prozíravosti dává člověku příkazy a zákazy, kterým člověk rozumět nemusí.
• Ti "nejvlídnější" je litují, že jsou obětmi popkultury a médií. Vidí v nich tupohlavé, bezmyšlenkové konzumenty médií. Sebe cítí ve stavu "prozření". V podstatě jsou si tady kvit.
• Chtějí se někomu zalibovat: tomuto světu, přírodovědcům, politikům ... myslí si, že tak získají víc lidí pro své církve, podléhají tlakům "LGBTQ+ lobby". Že je ve společnosti nálad víc, dá se totéž ovšem říct i o nich.
• K homosexuálům vstřícní jim brání v pokání a tím jim ubližují. Konzervativci rádi zdůrazňují, že to oni jsou praví přátelé homosexuálů, protože je chtějí chránit před hříchem a božím hněvem, zatímco ti druzí je ženou do zkázy.
• Budou také legitimovat zoofilii nebo pedofilii (němečtí Zelení o tom kdysi vážně uvažovali, ale když zjistili, že by jim to kladné body u veřejnosti spíš odňalo, než přidalo, zase toho nechali)?
• Kladou jim za vinu, že matou pojmy a vytvářejí nové. To je trochu pravda, protože už i na nejvyšší úrovni mnohých států se řeší, jak oslovovat, aniž by se zmínilo pohlaví (ve slovanských jazycích je to prakticky neřešitelné). Bývají zdrojem newspeaku, který je právem předmětem ironií. Dovedou se třeba i mezi sebou pohádat o to, zda je správné říkat lesba (etymologický nonsens) nebo lesbička (nikoliv zdrobnělina, za kterou to pokládají a tvrdí, že je to urážející. To by musela být zdrobnělinou i grafička nebo katolička. Je to zkráceně Lesbičanka - obyvatelka ostrova Lesbos - narážka na komunitu řecké filosofky Sapfó), Psaní proti pravidlům českého jazyka koncovky sloves s oběma i*y je také jednou z nesmyslných libůstek, podle které příslušníka tohoto tábora neomylně poznáte. Zatím co jedno křídlo by rádo unifikovalo toalety ve veřejných budovách včetně škol, podle většinových tendencí v těchto kruzích by měly záchody připomínat bubínkový revolver. Biologie je dost kreativní, přibývají další varianty pohlavnosti, za písmenky LGBT přibývají další litery a konce tomu není, ani + na konci to neřeší. S tím rostou i požadavky na počet komor v bubínku záchodového revolveru. Tyto iniciativy jsou spíš provokační, než že by je mohl někdo myslet vážně, a jsou právem terčem kritiky i ironie. Věci samé takové utopické požadavky víc škodí, než prospívají. Takoví "aktivisté" homosexuálům tedy velmi zatápějí, i když se tváří, že to dělají přece pro ně. Každý nesouhlas je pro ně "homofobní", "nenávistný" a "rozdělující" (nejnovější projev idiocie z řad extrémistu této komunity je popsán zde). 
• Pak jsou i tací, kteří za tím vidí tajné spáry různých spiknutí: zednářů, neomarxistů, Sorose a dalších, tam už by asi bylo na místě uvažovat o nějaké léčbě. V "nejlepším případě" je obviňují, že propadli humanismu!

Sejmout brunátné brýle

Je patrné, jak je seznam výtek konzervativců vůči "liberálům" bohatší, než obráceně. To nic neříká o charakteru obou skupin, už vůbec ne, kdo má pravdu a kdo ne. Pouze jedna strana toho má té druhé víc co říct, zatímco ta druhá loví vhodná slova v mělčích vodách. Z těch výtek je však také patrné, že obě strany jsou si dost podobné. Předně se charakterizují zaběhanými "myšlenkovými" postupy, používají pro svůj klub charakteristická slova, mobilizují a aktivují proti nějakému zlu, které jen vidí každý někde jinde, a oběma stranám chybí kritický odstup od vlastního názoru, pokus pochopit druhou stranu, nebo s ní vůbec komunikovat.

Obě strany mají sklon sdružovat nesourodé postoje. V jedné diskusi o potratech jistý farář, původně ČCE, dnes Presbyterské církve v USA, řekl, že odpůrci potratů a bojovníci za práva nenarozených bývají i zastánci trestu smrti a volného vlastnění střelných zbraní. Předvedl tak ukázkovou skluzavku, jenden z argumentačních faulů. Může to být pravda. Dokonce i u většiny. Ale to neznamená, že je to tak ve všech případech. Obě strany sporu o homosexuály mají také takové komplexy o těch druhých. Je to ale jen to zjednodušování, které jim umožňuje názor druhého odmítnout, aniž bychom jej vyslechli a zamysleli se nepředpojatě nad ním (srv. J 7, 50-52 (ř,l)). Takové spojování různých motivací dohromady dává pocit, že těm druhým vidím až do žaludku, proto je už nemusím brát vážně a vůbec je vnímat. Identitní víra si totiž na rozdíl od autentické nemůže dovolit žádné zamyšlení, které by ji přivedlo k tomu, že by všechno mohlo být ještě jinak. Autentická víra hledá pravdu. Identitní pouze prosazuje postoj klubu. Nemůže přijít mezi své a říct, "možná se pleteme." Ti jeho by ho nepochopili, jen by měli hned jasno, že ho druhá strana něčím zmákla nebo přeplatila. Byl by zrádcem. Proto si obě strany hýčkají své stereotypy. Pokud se však má něco někam pohnout, je třeba brýle hněvu odložit (Jk 1, 20 (ř,l)).

Podstatné je, že v obou táborech se objevují osoby (někdo říká osobnosti, ale osobnost chápu jako něco kladného, což tady odmítám), vůdčí typy, kteří šikují ty své proti těm druhým. Mívají, zejména ti z tábora konzervativců, sklon chovat se ublíženě, stylizovat se do pronásledovaných proroků a obránců viry. Nedělá se žádná osvěta, to by bylo jen moc práce s nejistým výsledkem. Dělají se provokační iniciativy, různá prohlášení, akce, pochody, které spolehlivě, když už bylo dlouho ticho, druhou stranu naserou, probudí z letargie a zase bude jasné, že jsme ještě tady. To je i to, proč jsem v tom předcházejícím příspěvku vyjádřil negativní postoj k akcím Mikuláše Vymětala (viz tam, odkaz výše). Patří k lidem, kteří problém neřeší, jen ho udržují ve varu. V obou táborech jsou totiž lidé, kteří na probíhajícím sporu založili své živobytí, proto nemají zájem o jeho vyřešení. Co by s nimi bylo, kdyby se přestala formovat stáda, která potřebují vůdce, aby s nimi hulákali buď po návratu k biblickým principům nebo k větší humanitě?

Neztrácím však naději, že, i když v menšině a zakřiknutí, jsou přece jen na obou stranách nějací seriózní hledači pravdy. Že jde na jedné straně o skutečně férový výklad Bible, který jednak neignoruje rozpory se současným vnímáním světa, ale nedává se jimi vláčet, nebere je jako útok, ale jako příležitost Bibli a křesťanské poselství lépe pochopit a očistit ho od balastů, a na druhé straně, že nejde jen o nějakou úzkoprsost, nýbrž o upřímnou obavu z toho, aby se křesťanská zvěst zase jen nepřizpůsobovala nějakým dobovým náladám. O takové by bylo možné se opřít ve snaze ukončit tuto studenou válku, v níž homosexuálové hrají jen trpnou úlohu železné opony, a posunout spor do něčeho plodného. Tím plodným by mělo být přestat si namlouvat, že jde o homosexuály, přiznat si, že jde o chápání autority Bible, o to, co je a co není slovem božím, co je podstatou křesťanské víry a zvěstování a jak to aplikovat v životě? Zkrátka o absentující hermeneutiku. Pokud se budeme stále tvářit, že je to o homosexuálech a my jim nějak pomáháme (k toleranci nebo k pokání), budeme do těchto vnitřních sporů stále jen zatahovat lidi nevinné, kteří potřebují od křesťanů jediné: aby jim už dali konečně pokoj!

Nebýt homosexuálů, co by se stalo? Neprofláklo by se, že křesťané si nedokázali stále vyřešit pár svých problémů.

---

Volné pokračování Bude někdy církev učící se, místo poučující?

Další odkazy k tématu:

• ČCE povolila žehnání stejnopohlavním párům
• Svobodná a osvobozující theologie
• Blázni bez Krista

Externí odkazy:

• Vertikála, ČRo Plus, 6. 11. 2022
• Rozhodnutí 36. Synodu ČCE o žehnání stejnopohlavním párům. Po mém soudu kompromisní, ale přiměřené klimatu v této církvi.
• PROBOHA - Barbara Razymanová, Šel by Ježíš na pochod hrdosti?
• ČCE vytvořila pro diskuse k dokumentu výlučnou, omezenou a striktně redukovanou platformu. Tuto diskusi je možné sledovat zde. 31. 10. 2023 proběhla na toto téma i videokonference - záznam zde:

• V lednu 2024 uspořádala ČCE konferenci na téma Autorita Písma a žehnání stejnopohlavním párům s několika podtématy:
• Bible a homosexualita
• Požehnání
• Manželství a
• panelová diskuse.

Můj komentář k těmto akcím je připojen na konec článku Není to o homosexualitě.

Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

„⁴ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

⁵ Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

⁶ Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

„⁴η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται

⁵ ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον

⁶ ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6 ř,l)

AIDS jako fenomén:

Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?

---

PEREX

Esej Jakuba Dvořáka zkoumá, jak se nemoc AIDS stala nejen zdravotním, ale i kulturním, morálním a náboženským fenoménem. Autor kriticky reflektuje stereotypy, strach a moralizování, které nemoc provázely, a klade důraz na lidskost, soucit a odmítnutí zneužívání utrpení druhých k ideologickým cílům.

---

In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák, wie AIDS nicht nur als Krankheit, sondern auch als kulturelles, moralisches und religiöses Phänomen wahrgenommen wurde. Er kritisiert Stereotype, Angst und Moralisierung und plädiert für Menschlichkeit, Mitgefühl und die Ablehnung ideologischer Instrumentalisierung von Leid.

---

Dans cet essai, Jakub Dvořák explore comment le sida est devenu un phénomène non seulement médical, mais aussi culturel, moral et religieux. Il critique les stéréotypes, la peur et la moralisation, et appelle à l’humanité, à la compassion et au refus de l’instrumentalisation idéologique de la souffrance.

---

In this essay, Jakub Dvořák examines how AIDS evolved from a medical issue into a cultural, moral, and religious phenomenon. He critiques the stereotypes, fear, and moralizing that accompanied the disease, and advocates for compassion, humanity, and resistance to the ideological exploitation of suffering.

---

Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8 he,ř,l)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 (ř,l) a J 5, 14 (ř,l) by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób (he,ř,l) a Ž 73. (he,ř,l) však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 (ř,l) se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš z něj udělá příležitosti k oslavení Boha.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n ř,l).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n ř,l), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n ř,l). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20 ř,l).

„Kde je vědo tvůj osten?“

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.

Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14 ř,l; srv. i 1Tm 1, 8-11 ř,l). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29 ř,l).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)