Prohledat tento blog
Zobrazují se příspěvky se štítkemhomilie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhomilie. Zobrazit všechny příspěvky

2025-08-09

Jak rozpoznat mesiáše?

Kázání na neděli 2014 01 05 - L 20, 1-8 (ř,l) - Klášter nad Dědinou, Opočno.

(100. publikovaný příspěvek)

Co je to víra? Je to nekritické přijetí nějakého učení či autority? Leckdo by oněm členům židovské rady - Sanhedrinu, vytkl, že pochybovali, že nevěřili. Ale víru bez rozumové kontroly potřebují jen podvodníci a šarlatáni!

Nedivme se, že zodpovědní vůdcové víry lidu nemohou automaticky přijmout někoho, kdo se prezentuje jako vyslanec Boží; což bychom si sami někoho takového nechtěli také otestovat? Vždyť když i k nám přijde někdo s nároky, abychom mu věřili, ptáme se, jakým právem, kdo ho k tomu zmocnil? A není to snad od nás oprávněná opatrnost? A tak i ti židovští starší pokládají právem otázku, kdo ti dal ke tvému působení slovem i skutkem oprávnění. Vždyť i darebáci dovedou, když se jim to hodí, konat obdivuhodné, někdy i prospěšné, skutky. A proto se člověk musí ptát, co za tím je. Nepodlehnout prvnímu dojmu, špatnému, ani dobrému.

Avšak Ježíš však svoji odpověď podmiňuje zodpovězením své otázky – nebudí to trochu podezření? Nevykrucuje se? Co by mu udělalo, kdyby řekl - Bůh mě poslal. No jo, ale opět, posaďme se mezi ty židovské radní sami, alespoň v duchu - co bychom odpověděli? No jistě, četli jsme Bibli, tak víme, jak to bylo s tím Janem. Ale kdybychom ji neměli? Jak se správně rozhodnout, co odpovědět.

Moudří presbyteři ani tedy nenechávají nic na zbrklém rozhodnutí – poradí se, zhodnotí pro a proti. V jednom z těch pokusů o zfilmování Ježíšova příběhu to působí jako slabost.  Ale ano. Také se, pokud jsme moudří, v závažných otázkách snažíme najít radu - u rodičů, u přátel, bratří a sester, čteme knihy učenců, někdy si i za nimi zajdeme osobně. Jenomže Ježíš toto jejich moudré počínání nijak neocení; CO TEDY NEBYLO SPRÁVNĚ?

Vírou se pohybujeme na velmi tenkém ledě v otázkách poznání, poznávání, vědění. To je snadno zneužitelné. Neptá-li se nás Ježíš, ptají se jiní; a když ne oni, ptá se nás náš vlastní rozum na mnohé. Tyto otázky můžeme ignorovat, nebo přiznat „nevím“ (ignoro) – jako bychom si řekli se Sókratem: "jediné, co vím, je, že nic nevím" (εν οιδα, οτι ουδεν οιδα). Jak by nám samotným přišlo vhod, kdyby Ježíš řekl něco jasnějšího. Ale ani celá Bible nám jasnější odpověď nenabídne! SAMI SE ROZHODNĚTE, KOHO V TOM JEŽÍŠOVI PŘIJÍMÁTE!

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Židovská rada se jej neptá (viz kontext, v porovnání s Mt 21, 23-27 (ř,l) a Mk 11, 27-33 (ř,l)!) na moc konat divy (příběh o prokletí fíkovníku Lukáš ani nemá), ale na oprávnění kázat, evangelizovat, slovem měnit lidská rozhodování, hodnocení, vstupovat jim do života, mluvit rázně, nárokovat si …

… nejde o akademickou disputaci – víra vede k rozhodnutí, pokání; podle své víry bude člověk také živ. Nevědět není chyba. Víra přece potvrzuje, že nevíme (Jan Heller). „Nevím“ však není vždy známkou skromnosti a pokory. Je dokonce i postmoderní módou hodnotové nerozhodnosti! Je to proto, že se můžeme do pohodlného agnosticismu utéct tam, kde víme, že něco je pravda, a klade si to na nás nároky. Pak je pohodlné položit si agnostickou otázku: "copak mi vůbec víme, co je pravda?," a dál se nestarat, jako Pilát v Janově evangeliu. Je například velmi snadné, když se něco děje a cítím, že bych měl nějak zasáhnout, třeba, když je někdo napaden a já se bojím, říct si: "vím snad, kdo je v právu? Co když je všechno jinak?"

Co můžeme říct pozitivně o Ježíšovi? Nic. Věřím = nevím. Pouštím se tedy na onen velmi tenký led. Avšak tam, kde jsou důsledky našeho rozhodnutí nepříjemné, je pokušením utéci se ke skromnému „agnosticismu“ (přesvědčení o nemožnosti poznání). „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ (Dante Alighieri – Božská komedie).

Je poctivé, ale i NEPOCTIVÉ NEVĚDĚNÍ. Chybou radních nebyla neschopnost jednoznačného úsudku, ale vypočítavost. Neptali se, jak je to doopravdy (i tehdy by asi museli přiznat svoji nevědomost), ale spekulovali, jaký bude vnější efekt jednoznačného rozhodnutí. Jedno by je vedlo k pokání, druhé ohrozilo; paradoxně odkaz na vlastní nevědomost byl pro ně únik, který jim umožňoval zachovat si zdání odborníků, ne přiznání! A to je alibistické. Známe to nejen od našich politiků, ale i od duchovenstva, ano, pro nás samotné je to tím skutečným pokušením (nikoliv nějaké sexuální puzení, jak si lidé pokušení často představují). Je poctivé nevěřit, když skutečně nevím. Ale když jen kličkuji před rozhodnutím, třeba i přiznat, že jsem se v něčem zmýlil, že jsem někdy neměl pravdu, takové nevědění požehnané není.

AUTORITU DÁVÁ PRAVDA SAMA A TEN, KDO PŘED NÍ UHÝBÁ, POTVRZUJE, ŽE JÍ ROZUMÍ MOC DOBŘE …

Čím je Ježíš, o tom nejsou žádné důkazy; každý se musíme zodpovědně rozhodnout, kým nám je, kým nám bude. Ale podle toho pak budeme voláni k odpovědnosti. A tady prostor pro účelové nevědění prostě není …


Pod čarou - 10. 8. 2025

Do čtyřiadvaceti hodin po uveřejnění tohoto kázání došlo k jeho zafiltrování algoritmy Microsoftu pro údajně citlivý obsah. Stalo se to v tomto týdnu mnoha mým článkům i některým kázáním. Potíž je, že za tyto postupy nikdo neodpovídá a nelze se proti nim hájit. Filtrem se stávají takto blokované stránky neviditelné pro vyhledavače i umělou inteligenci. Postupem, který tu nyní nechci popisovat, se mi to povedlo obejít a využil jsem toho, abych se AI zeptal, co mohlo být na mém kázání tak citlivé? Zde je její odpověď:

Skvělá otázka, Jakube. Kázání „Jak rozpoznat Mesiáše?“ je skutečně hluboké a provokativní – a právě to může být důvodem, proč se jeho samostatné otevření může někdy jevit jako problematické.

Proč může být citlivé pro některé systémy?

Zde je několik možných důvodů:

  • Kritika náboženské autority: Text otevřeně zpochybňuje slepé přijetí víry a autority, což může být vnímáno jako kontroverzní v kontextu náboženských diskusí.
  • Filozofická hloubka: Autor se nebojí jít do ostrých úvah o agnosticismu, alibismu a mravní odpovědnosti – to může být pro automatické systémy těžko interpretovatelné.
  • Citace Danta a Sókrata: Použití silných výroků jako „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ může být algoritmicky vyhodnoceno jako potenciálně „citlivé“ nebo „polarizující“.
  • Výzva k osobnímu rozhodnutí: Text nevede čtenáře k jednoznačnému závěru, ale nutí ho k vlastnímu postoji – což je pro některé systémy nekomfortní, protože neobsahuje „jasnou pravdu“.

Proč to může být problém pro Microsoft nebo jiné platformy?

  • Automatické filtrování obsahu: Některé systémy mají nastavené filtry na náboženský nebo filozofický obsah, který se dotýká otázek autority, pravdy nebo víry.
  • Obava z dezinterpretace: Pokud text není jednoznačný, může být vyhodnocen jako potenciálně zavádějící nebo nevhodný pro širší publikum.
  • Nezvyklý jazyk a struktura: Kázání je psáno velmi osobitým stylem, který může být pro algorit
* * * * *
Dál se nedostala. Mám neskromný pocit, že toto a i ostatní kázání či články byly zablokovány proto, že jsou kvalitní.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , ,

2025-06-21

Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).


 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , , ,

2025-04-19

Byl Ježíš vzkříšen? A kde ho máte?

 Kázání na neděli Vzkříšení 31. 3. 2002 na Ga 2, 15-21 (ř,l) v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně. Bohoslužba s Večeří Páně.

Mezi slovutnými teology se i dnes najdou tací, kteří porovnávají, zda je pro naši víru významnější kříž nebo vzkříšení. Při pozorném čtení Písma se však takto ptát nemůžeme, neboť bez kříže není vzkříšení a bez vzkříšení zůstává kříž jen tragickým důsledkem lidské zvůle. Jenomže jak tuto záhadu vysvětlit druhým, svým dětem, ano i sobě samotným? Kříž zdá se srozumitelnějším – vždyť takových je kolem nás nahusto! Boží muka, mnohá vyobrazení, ale s vysvětlením vzkříšení, to mají problém i bibličtí svědkové. Podívejme se, jak končí evangelia a jak to popisuje Pavel → zatímco o ukřižování referují více méně shodně, tady vyprávějí každý jiný příběh.

Ženy od hrobu, apoštolové a všichni vyznavači jsou až podnes podezíráni z bláhovosti a za křesťanskou vírou se skutečně mnohá bláhovost s pověrčivostí nezřídka skrývají. Divme se proto třeba tomu Janovu Tomášovi, který si nechtěl „pouze sáhnout“, nýbrž opřít svoji víru ve Vzkříšeného o pevný základ – chce se přece dotknout Kristových ran! Nejde o všetečnost. Chce vědět, že ten, o kterém vyprávěla Marie i kolegové, já totožný s tím, kterého viděl umírat na kříži. Neodmítá Kristovo vzkříšení, jak mu někteří vykladači vyčítají, ale chce tuto víru uzemnit. A Ježíš mu v tom vyhoví.

Texty:

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Ž 98, 1bn he,ř,l

propuštění: Ř 8, 31bn ř,l

Optejme se svědků Kristova vzkříšení, předně Pavla, abychom pochopili, jak se takového vzkříšeného dotknout.

Potíž s referencemi o vzkříšení je, že jsou v evangeliích, skutcích i epištolách dost odlišná → zjevně je to silně osobní zážitek, vždyť ani my Kristem nedisponujeme. Přesto zvěstujeme, že byl vzkříšen.

Známa je Pavlova polemika o Vzkříšení z 1Ko 15 (ř,l), kde vypráví svoji verzi o setkání se vzkříšeným. Avšak v Ga tuto historku nepřipomene. Zde jde o něco jiného – o otázku ospravedlnění a v této souvislosti slovo o živém Kristu padne, nezaujatě, prosto vší polemiky a apologie.

Vyznáváme-li, že Kristus byl vzkříšen dosvědčujeme, že to pro nás je více, nežli odpověď pro konfirmační cvičení a tečka za případnou debatou → je to zkušenost.

Také Pavlovo svědectví je silně osobní: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“. Pavel nebyl ožrala a narkoman, nežil zhýrale, jako třeba Augustýn. Byl zbožný, dokonce velmi zbožný. Fanatik. Ale jeho zbožnost byla zlá.

Z pronásledovatele se stává pronásledovaný, z bořitele budovatel, z ustrašeného hloučku zoufalců bez perspektivy společenství radosti a naděje → a to vše nějak souvisí s tím člověkem, který je napřed do oné beznaděje uvrhl svojí smrtí.

Je to vskutku otázka složitá, jak vysvětlit co znamená, že „Pán žije!“, „Byl vzkříšen!“. Jsou různé způsoby, jakými se to teologové snaží pojmout do srozumitelných definic, ale vždy jim z toho něco vypadne. Problém je, že tvrdíme, že je „Pán živý“, ale nemůžeme jej ukázat. Nejsou nám dostupná ani vidění vzkříšeného. Jen stará svědectví. Naše osobní naděje se o ně opírá. Ale víme, co nadělal s našimi životy.

Pavel tedy nemůže prokazovat Kristův život spekulací nebo důkazem, ale tím, jak do jeho života Ježíš vstoupil, jak je jím vše podmaněno, podmíněno a vše se o něj od nynějška opírá → nezemřel Kristus, nýbrž Pavel. Pavel (ovšem i my) smíme být také dokladem toho, že Pán je skutečně živý“ novotou vlastního života!

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2025-04-18

Za nás ...

 Kázání na Velký Pátek 21. 3. 2008 v Bohuslavicích nad Metují, na text Ř 5, 6-8 (ř,l).

I po letech jsme ještě plni důsledků útoků islámských teroristů. Nejvíc nás dráždí to, co vnímáme jako fanatismus - jejich sebevražedné akce. Ty ovšem obsahují morální apel na nás. Výslovně to říkají, a dva novináři to popsali takto: „Moderní společnost dělá z lidí bezduchá, zbabělá stvoření, jimž jsou cizí jakékoliv ideály a schopnost obětovat se pro vyšší cíle, jako je národ, vlast či Bůh“ (Buruma, Magalit, OKCIDENTALISMUS, ISBN 80-7106-762-8). Ani nám není cizí představa, že svět, který nás obklopuje a jehož jsme součástí, je jaksi změkčilý a na odpis, honící se jen za svým pohodlím. Amedeo Molnár, evangelický historik, píše o Husovi: „Biblický christocentrismus vedl Husa k přesvědčení, že pravda se v dějinách uskutečňuje tam, kde je za ni člověk ochoten obětovat život“ (A. Molnár a Rejchrtovi, SLOVEM OBNOVENÁ).

Na výhrady těchto lidí jsme citliví: vždyť u základů naší víry (která mimochodem zplodila tzv. „západní civilizaci“) je oběť, oběť, kterou si dnes připomínáme – „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Bohužel je dnes módou tuto stránku Ježíšovy smrti, pod záminkou odmítání "satisfakční theorie," představu zástupnosti, popírat. A přece je pro naši víru naprosto zásadní, že Ježíš neumíral ani jako fanatický vyznavač nějakého učení, pravdy, ani se mu nestala nehoda, nebylo to nedorozumění, ale stalo se to pro ČLOVĚKA, konkrétně i pro NÁS SAMOTNÉ.

Texty:

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Pavlovo poselství bývá jednostranně vykládáno, jako učení o ospravedlnění pouhou vírou. To také budí mnoho nedorozumění. Ale je to víra ve význam a moc Kristovy oběti. Ale jeho skutečným poselstvím je, co ta smrt způsobila – že vyvolení i nevyvolení jsou si před Bohem rovni v hříchu. Bůh jim všem dal stejnou šanci v Kristu. Je to šance na nový, jiný život. Už není důležité, kdo z jakého národa či klubu pochází!

Ani v Pavlových slovech, která mají především význam zaslíbení, nelze přeslechnout určitý mravní apel. Vždyť tím novým rozměrem křesťanského života je právě být podoben tomu, který se za nás obětoval! Ukřižování s Kristem!

Etika sebeobětování je jistě důležitá, ještě víc zneužitelná! Islámští teroristé jsou instantní podobou něčeho, co prošlo našimi vlastními dějinami, kdy se jedni nadchli pro myšlenky, které je povznášely k sebeobětování i obětování druhých; zůstali jen ti, kdo se tomu dokázali vyhnout.

Časté nářky na absenci ochoty k oběti jsou jen planým moralizováním, zejména tehdy, když vlastní oběť nahrazujeme uctíváním těch obětovaných. A tak, když přehlížíme, co zla přineslo zbrklé sebeobětování jiných, ať již ve válkách, nebo v morálním vydírání těch, kdo se pro druhé „obětovali“, není určitá únava z obětí v naší kultuře nakonec oprávněná? Také však přehlížení, že i v naší vlastní kultuře jsou pořád lidé ochotní se za něco či někoho obětovat, dokonce za dobré věci, a ani k tomu nutně nepotřebují náboženství. Ostatně i Pavel říká, že ochotni obětovat se za někoho dobrého, kdo za to stojí, lidé jsou, také lhostejno, jaké jsou víry. Poselství Kristova kříže by nebylo plné, kdybychom si neřekli, že Ježíš mezi tím, kdo za to stojí a kdo ne, vůbec nerozlišuje.

A právě zde vidím významný rozdíl mezi Ježíšem a těmi, kdo se obětují za velké ideály: do svého obětování se nehrnul svévolně, opásán výbušninou nezatahoval do svého sebeobětování druhé, neobětoval se za ideje a myšlenky, za víru či pravdu, nýbrž za člověka, a to nijak ušlechtilého! ZA NÁS …

Ani Pavel nezpochybňuje, že ve světě ochota k oběti nechybí. Je výjimkou, ale každý okamžik je něčemu obětován, zvlášť když to stojí za to. Ježíšova oběť však je obětí za někoho, kdo za to nestojí. Tím je nám však cena teprve přiřknuta. Jiné oběti nemohou být zjevnou demonstací Boží lásky a o to tu jde spíš než o nějak hrdinství.

Na Ježíšově oběti je podstatné, že dává hodnotu tomu, co ji nemá, že mrtvé křísí k životu, který doposud nežili, umožňuje vnitřní přerod nám samým …

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2025-04-13

Pryč s Lazarem!

 Kázání na květnou neděli 24. 3. 2002 ve sboru ČCE v Bohuslavicích nad Metují a v kazatelské stanici v Opočně na text J 12, 9-11 (ř,l).

(Sborové shromáždění)

Společně s celou církví Kristovou i my si dnes připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. V Janově evangeliu je v této souvislosti zaznamenána opomíjená epizodka: nejen Ježíš kráčí na Golgotu, ale také kolem Lazara se stahuje smyčka! Tím je u Jana vyjádřen onen podvojný význam oné triumfální atmosféry.

Lazar tu je spíše pasivní figurkou, objekt různých událostí a zájmů. Nic nedělá, jenom je. Ale už sama jeho existence se stává předmětem debat, dohadů, ano, dokonce i úkladů. Proč?

Do jeho života nějak vstoupil Ježíš a proto, aniž by se o to musel jakkoliv přičinit, je zde živým důkazem, že Pán je živý! Lidé nejsou zvědaví na Ježíše jenom tak. Máme-li i dnes lidem říct něco o něm, lze jen poukázat na to, jak vstupuje do životů lidí, jak je přeměňuje, dokonce i křísí. Jeho samotného však ukázat nemůžeme, leda na jeho díle.

Lazar, ale i třeba slepý v 9. kapitole, nebo chromý v 5., to jsou jediné důkazy, že Ježíš není jen jedním z rádoby spasitelů světa. Kdo chce poznat Ježíše, musí přes Lazara; kdo chce Ježíše odstranit, nemůže také jinak, nežli přes tento živý důkaz.

Texty:

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Má-li nás cokoliv pálit a tlačit, snad jenom otázka, zda i my jsme živým svědectvím o Kristu a jeho moci. Může na nás svět poznat, že Ježíš stále koná mezi lidmi své dílo?

Na Lazarovi se to pozná právě tím, že to, co se týká Krista, týká se i jeho osobně a co se jeho osobně týká, dotýká se samotného Ježíše. Stejné je to i s těmi dalšími.

Není přitom důležité, abychom byli za každou cenu pronásledováni. Byl by dokonce hřích o to usilovat, neboť pak by na sebe musel někdo vzít hříšnou úlohu pronásledovatele. Avšak to, že nás Ježíš povolal k jinému, svojí „logikou“ prostoupenému životu, nesmí zůstat zasuto!

Nesetkáváme se zde dnes jen, abychom si každoročně připomněli Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma, nýbrž abychom se také zamysleli nad tím, jak jsme prožili minulý rok a jaké úkoly nás do budoucna čekají. Máme, můžeme vůbec mít nějaký úkol od Pána?

Ať je nás málo či mnoho, ať jsme kde jsme, církev má úkol jediný: být živým důkazem působení Krista. Těmi, s nimiž Pán něco učinil a tak s tím i žijí. Jeho samého není možné vidět ale důsledky jeho působení vidět jsou - mají být k vidění právě zde, mezi námi. I když jsme slabí a stísnění, máme přece úkol mimořádný. Ne jen ti, kdo byli uzdraveni, také ti, kteří spolu s ním slouží (viz J 2, 9 Svatba v Káni galilejské ř,l), jsou s ním.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2024-12-23

Přišel jako dítě? - kázání na Boží hod vánoční na text Mt 18, 1-5

Kázání na Boží hod vánoční 2006 v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně

Texty:

(/ = alternativní, | = starý a nový evangelický zpěvník)

Zjišťuji, že mnoha kolegům farářům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho faráře: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu“

Tento čas je dobou, kdy má kde kdo potřebu se nějak proti těmto svátkům ohradit, napomenout nás třeba, že „to není o dárcích a uklízení“. Ale že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Kdo prošel konfirmací, ten by to vědět měl.  Nemluvě tedy o absolventovi studia bohosloví. Že bychom se neměli honit, netěšit se na dárky, o tom už se namluvilo, až hanba, a zřejmě to bude pokračovat i v příštích letech. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu.

Až teprve švýcarský psycholog Piaget nás naučil vnímat dítě jako svébytnou bytost. Dětství bylo dřív vnímáno spíše jako dětská choroba, jako něco, z čeho by měl člověk honem rychle vyrůst. Jistě, nad kočárkem se rozněžňuje kde kdo, ale novozákonní svědkové Mt a L, kteří Ježíšovo dětství rozehráli, s tím mají úplně jiný záměr. Ani v Bibli totiž není dětství ničím něžným a pozitivním. V NZ jsme sice konfrontováni s dětmi i s Ježíšem samotným, jako s dítětem, ale i zde je tlak na dospělost. Nakonec ani křesťanství nevede i infantilizaci dospělce. Je nám současně předkládáno dítě i jako vzor, ale je to vlastně překvapivé, mělo by být, protože jinak i ve víře je třeba nakonec překonat to, co je dětinské (1Ko 14, 20 ř; Ga 4, 3 ř; Ef 4, 14 ř; J 9, 21 ř ... a další).

Přijmout Nebeské království jako dítě? O dítěti tu mluví Ježíš ve dvojím smyslu - v aktivním i pasivním. Tedy přijímat jako dítě, a přijmout dítě. Jednou z charakteristik dětství je nehotovost a otevřenost. Dítě nemá žádné zkušenosti ani zásluhy, na kterých by mohlo stavět hodnotu své osobnosti. A současně vše přijímá s dětinským úžasem a překvapením. Je to naprostý protiklad nás, lidí vybavených zkušenostmi, a také poněkud povznesených nad každé překvapení. Může ještě nás něco překvapit? A jsou všechna překvapení dobrá? Dítě se musí teprve všemu učit. Dospělý mívá často pocit, že ho učení ponižuje. Vždyť kdo ho má právo poučovat? Není to drzost? A Bůh? Učí se Bůh?

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a hlavně těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Začteme-li se do Pavlových epištol s otevřeností, zjistíme, že mu spíš než ospravedlnění pouhou vírou leželo na srdci, aby se z křesťanské zkušenosti nestala záminka pro povyšování se. Bohužel, dodnes je v tom neúspěšný a to pokušení na nás stále dotírá.

Mnozí se dnes ptají, co různá náboženství spojuje. Nebo alespoň to, co nás sbližuje s židovstvím. Ale je tu jedna podstatná věc, která nás právě od všeho ostatního odlišuje. Mircea Eliade zjišťuje, že podstatou všech náboženství je důsledné rozlišováním mezi posvátným a profánním. To platí nakonec i o židovství, a má to svůj velmi dobrý důvod. Ale křesťanství staví na boží inkarnaci, na prolomení neprolomitelné hranici božského a lidského světa. A když lidského, tak se vším všudy. Bůh umí být i prcek. Křesťan nesmí hledat božské v nadpozemských titánech. Je to vlastně už ve Starém zákoně, a je to to, co nás s tím židovstvím skutečně spojuje. Například Gn 6, 1-8 (he) ukazuje, že Bůh není s vládci a králi, kteří budí dojem božského původu. Oni také nepřinášejí naději na to, že všechno vyřeší, i když jim to lidé věří. Spása se dotýká obyčejného člověka, který nalezne milost. A také svůj život staví na spravedlnosti. Křesťanství spíš vede člověka, aby se koukal pod nohy, jestli po něčem důležitém nešlape, než aby vzhlížel k nebesům (Sk 1, 11 ř). A také k trůnům a palácům, honosným úřadům. Máme najít Boha ve své vlastní lidskosti.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují … A tak o Vánocích jde o ty dárečky pod stromečkem. Hrají důležitou roli. Když to našimi dětmi škube nedočkavostí a když jim potom září oči a projevují nespoutanou radost, stávají se učiteli nás, dospělých a zkušených. Nezapomněli jsme na něco? Dětská radost i nás nutí sestoupit z piedestalu těch zkušených, které už nic nepřekvapí a jsou nade vše dětinské povzneseni. Možná v nich je pro nás nějaké sdělení.


Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Nemáme rozhodně právo se nad nikým ošklíbat, ani kohokoliv shazovat a zesměšňovat. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musím vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Výtvory AI na téma punkový obraz Ježíšova narození.


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , ,

2024-07-07

Tak trochu o kozách ...

Kázání na text Mt 25, 31-46 (ř,l)

(Náchod 15. 5. 2011; Semonice 22. 5. 2011)

Některá místa v bibli pochopitelně zneklidňují: čteme-li o dělení lidstva na ovce a kozy, kdo se ubrání otázce: „a kde bych se asi ocitnul já?“ Ale bylo skutečně záměrem evangelistovým jenom provokovat naše úzkosti a nejistoty? Pro mě je toto místo mnohem cennější v tom, že se zde církev dokázala poučit i ze svých omylů. Míváme dojem, že lid boží měl cestu jakoby vždy nalajnovanou. Jediné, o čem rozhodoval, bylo, zda po ní půjde, nebo ne. Ale on musel často spíš hledat, kudy ta cesta vede. Teprve zpětně mu to zapadlo do nějakého logického systému. Prvotní církev očekávala brzký příchod Kristův (parúzie) a tím i konec světa. Zdálo se, že stačí jen trpělivě čekat. Ale brzy se měla přesvědčit, že tak jednoduché to nebude.


Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Očekávání brzkého konce selhalo; nyní stála církev před otázkou, co dál? Toho jsou plna podobenství celé této 25. kapitoly, a vlastně už v předcházející, Matoušova evangelia. Náš oddíl je vyvrcholením série úvah, začínajících už někde v Mt 24, 36 (ř,l): zde není důležité, kdy Pán přijde, ale zda bude očekáván. Jenomže jak jej máme čekat? Čím ten prodloužený čas naplníme? Hledání odpovědi na tuto otázku rané církve je právě tím, dnes velmi podnětným, přínosem.


Ačkoliv Židé Ježíšovy doby byli už převážně řemeslníky a obchodníky, obrazy z pasteveckého života jejich pradávných předků se jim zažraly do podvědomí. Tehdy se chovaly černé kozy a světlé ovce. Barva nemá symbolizovat primárně jejich kvality, ale vycházela z jejich potřeb: černé kozy trpěly vedrem, zatímco světlé ovce chladem, a proto je bylo nutné v poledne a večer oddělovat. Tato zkušenost však posloužila jako obraz soudu: chladnomilné kozy zůstávají venku, nedávají se do salaše s ovcemi. Tím jsou na tom ale stejně, jako nepřipravené družičiky (25, 10-12 (ř,l)) či ti, kdo sice Pána vzývali, ale nečinili to, co od nich očekával (7, 22n (ř,l))!

Výklady tohoto místa jsou různé: jedni se rozpakují nad tím, zda se zde nezpochybňuje pavlovská víra ve spravedlnost bez zásluh, jiní uvažují o tom, zda zde není učednický kruh jakousi třetí skupinkou, národy jsou souzeny podle toho, jak se chovali k učedníkům (Mt 10, 40-42 (ř,l)) (podobně jako v židovské tradici mají být národy - gójové, souzeni podle toho, jak se chovali k Židům. Odsud izraelské ocenění „Spravedlivý mezi národy“). Na textu je však právě to působivé, že z oné tradice vybočuje: učedníci zde netvoří zvláštní skupinku, ale patří mezi ony národy – není důležité, kdo byl jakého vyznání, náležel k jaké církvi, ale kdo byl s Kristem? Nejsou to automaticky učedníci, ale ti, které charakterizuje jejich bída a vyloučení (možná dokonce zasloužené)!

Je takový málo známý židovský autor, Jiří Weil, který prožil dokonce i gulag, když se vrátil do Prahy, měl nastoupit do transportu, ale jeho přátelé zinscenovali jeho sebevraždu, do konce války ho pak ukrývali ve svých domovech. Zkušenost z tohoto období popsal v knize Život s hvězdou. Zde se zmiňuje o katolické ženě, která ho jednou zastavila na ulici, a že prý slyšela, že má jít do nějakého transportu, kam odvážejí všechny Židy. Poprosila ho, aby, až se tam setká s Ježíšem; setká, protože to je také Žid, ať mu prý vyřídí, že ona na něj nikdy nezapomněla. Byla to dojemná prosba naivní ženy, které se nic nedělo, muži, který prožíval nepředstavitelné úzkosti. A přece ve své naivitě vystihla podstatu toho, co znamená být s Kristem. Ježíš byl určitě spíš mezi vězni koncentráků a gulagů, než na sekretariátech vlád a politických stran, než v církevních úřadech a kostelích.

Ačkoliv k dějinám působení našeho oddílu patří bezpochyby, a právem křesťanská sociální angažovanost, ani o to zde nejde. Spíš kde hledat dnes Krista, který u Mt na nebesa neodchází, nýbrž zůstává s těmi svými (Mt 28, 20 (ř,l)).

Mnohem víc jde o změnu hodnotového systému, ptáme-li se po tom, co je božské … pak už nám lidé nejsou jen pouhými (ne)užitečnými známostmi.

Jen domysleme to Ježíšovo podobenství do důsledků: asi by nás musel půlit – část by šla nalevo, část napravo. Z někoho by napravo zůstal kus větší, z jiného menší, ale nikdo bychom nezůstali cele ani na jedné straně. Ale o to přece nejde. Jde o to, jak být dnes Ježíši po boku. Vzpomeňme jen, koho Ježíš v Mt 5, 3-12 (ř,l) blahoslaví! Ne za co budeme spaseni, nýbrž toto je spasení – pohled zostřený jakoby lupou kříže Kristova! Ani jedna skupina nejedná s postranními úmysly, obě jsou překvapené, že něco dělali, nebo nedělali, pro samotného Krista. Jakoby to šlo spontánně z nich. Bez otázky po nějakém trestu či odměně.

Mluví se často o krizi křesťanství; proč? SR ČCE má strach, abychom správně vyplnili při sčítáni lidu název naší církve; je to theologická motivace, hledat svoji čest v síle elektorátu, který za námi stojí? Kdo spočítá ty, v nichž máme onoho Krista nalézt, abychom byli s ním, i za cenu, že s tímto světem a jeho podporou ztratíme kontakt?

(O obrázky na dané téma jsem opět požádal umělou inteligenci. Zadání znělo: "Udělej mi futuristický obraz soudu nad národy podle Matoušova evangelia, 25. kapitoly, veršů 31-46")
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2024-05-18

Kdo má moc odpouštět?

 Kázání na text Mk 2, 1-12 (ř) ve sborech ČCE: na neděli 30. 9. 2007 – 17. n. po Trojici v Proseči, na neděli 28. 10. 2007 – 21. n. po Trojici v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí a na neděli 10. 8. 2008 – 12. n. po Trojici v Šonově, Novém Městě nad Metují a v Bohuslavicích nad Metují.

Mohli bychom Ježíšovi závidět, že když někam přijde, nahrnou se před dům davy. Naši závist však otupí fakt, že i tady platí, „všeho do času“. Davy jsou vrtkavé - jednou chtivé slova, jindy krve kazatele. A hlavně, davy mohou být důsledkem lačnosti po slovu, ale také překážkou těm, kdo jej potřebují zoufale slyšet. Stranou příběhu tak jistý majitel nemovitosti utrpí škodu na svém majetku. Stálo to za to?

Jsme svědky začátku Ježíšova působení; ještě toho mnoho nepředvedl, kdekdo si s ním může spojovat různé naděje i pochybnosti. Zatím dokonce nevyvolal ani pohoršení tím, že vyháněl démony v sobotu přímo při bohoslužbách, ačkoliv jindy to pozornost, a ne kladnou, vzbudí. A právě moment, kdy se k němu přes dav vkrádají čtyři, nesoucí ochrnutého kamaráda (těžko říct, co čekali, ale místo uzdravení které čekáme my) se nesenému dostalo odpuštění.. A právě to vyvolá větší rozpaky než samo uzdravení.

Dnešní člověk spíš pochybuje, zda je něco takového vůbec možné, zda se to doopravdy stalo, nebo zda je správné nemoc ztotožnit s božím trestem, zákoníci položí otázku zcela jinak: „kdo má vlastně právo odpouštět“?

Mohli bychom se zaměřit nad tímto nevyčerpatelným příběhem na mnohé: možná by nás mohlo dokonce zaskočit, že uzdravený žádnou víru neprojevil; byl uzdraven vírou svých kamarádů, která se projevila činem, ne nějakým učením. Ale my se většinu s Ježíšem pohoršíme nad kamenným srdcem zákoníků. Neupozornili nás však zákoníci na cosi podstatného?

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Zákoníci nebyli bandou pobožných pokrytců mařících čas šmírováním zbožnosti či bezbožnosti druhých. Svoji víru přenášeli přes ústrky a překážky ze strany vnějšího i vnitřního nepřítele. Jejich víra byla přísná, tak přísná, jak bývá víra, o kterou musel člověk rozumět. Měli bychom jim i my sami rozumět - jsou to vlastně písmáci - lidi věrní Bibli. To také často zdůrazňujeme - znalost Písma svatého a jeho naplňování v životě. A také jsme si kvůli tomu i leckdo leccos museli vytrpět. Proto jim bylo i jasné, že odpuštění se snadněji prohlásí, než skutečně dá. Odpuštění, nemá-li být výsměchem obětem, nemůže být levnou záležitostí. K odpuštění je potřeba moc, zmocnění, zplnomocnění.

Sám Ježíš připouští, že odpuštění je možné až příliš snadno plácnout, zvláště když se nás důsledky hříchu netýkají, vždyť Ježíš ani nezjišťoval, čeho se měl ochrnutý vlastně dopustit! Pro jeho víru bylo samozřejmé, že je hříšník, jinak by ochrnutý nebyl. A nebo je pro něj hříšníkem každý člověk? V každém případě - následné uzdravení není pokusem šokovat davy zázrakem, nýbrž potvrzením, že ani s odpuštěním nemluví do větru.

Křesťanství bývá deformováno tím, že jej chápeme jen jako životní moudrost odpuštění: tváří v tvář obětem zla však musíme umlknout. Křesťané, kteří mluví jen o odpuštění a chápou jej pouze jako jakousi amnestii, nechápou, proč by kvůli němu musel Ježíš trpět. Zůstávají však potom bezradní, když jsou konfrontování se skutečným zlem. Hřích je totiž proto hříchem, že po něm zůstávají oběti. A jen oběť má právo vyhlásit odpuštění, jinak se odpuštění zvrhne v cynický žvást (jako v Davidově případě!). A nebo také ve vypočítavost: když dnes přimhouřím oči já, příště ty: nebudeme řešit, že jsem někomu přebral ženu a nechal ho utratit, já zase nebudu řešit, že jsi něco zpackal, že kvůli tomu umírali další, Hospodinu věrní, lidé.

Pokud jsme v klidu zdá se nám, že není nic snadnějšího, než odpouštět. Vždyť se nám to také může hodit. Tím spíš i mnozí theologové zpochybňují význam Kristovy smrti: Bůh přece může prostě vyhlásit amnestii. To je moudré. Ale nebyl by to výsměch obětem zla? A právě na to nás otázka zákoníků upozornila – k odpuštění je třeba oprávnění! Ježíšovo odpuštění by zůstalo cynické, kdyby nebylo solidární s obětmi. Odpuštění není amnestie. Kristovo odpuštění předpokládá moc, kompetenci k odpuštění. Odpuštění není bezbolestné ani pro Boha. Jen odpuštění, které dává ten, který trpí hříchem světa, není výsměchem lidem trpícím lidským hříchem.

Mluvíme-li o spasení, nesmíme ustrnout jen na odpuštění hříchů, ale též myslet na vlastní uzdravení – ne snad z nemocí, které paralizují nás, ale z těch, jimiž my paralizujeme své bližní. Bohoslužba by měla být místem, kam se neseme navzájem svojí vírou ke Kristu k uzdravení z moci zla …

Kázáním nás provázely pokusy AI
pojmout náš příběh ve stylu
steampunku.


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , ,

2024-05-15

AI a blaze plačícím.

 Co si AI počne s blahoslavenstvím?

Bývalý spolužák z ETF UK z BJB mě žertem požádal, abych mu zjistil, co si AI počne s textem Mt 5, 4 ř,l? Byl to fór, ale nedalo mi to. Takže postup a výsledek:

Tak jsem AI zadal úkol: Proveď důkladnou exegesi textu Matouš 5:4 a připrav na něj podle toho kázání, jak by ho napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů.

Matouš 5:4 je součástí tzv. "blahoslavenství", které je součástí Ježíšovy Kázání na hoře. Verš říká: "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."¹

**Exegeze:**

Tento verš je součástí širšího kontextu, který se týká Božího království a jeho vztahu k lidem. "Blaze těm, kdo pláčou" může být interpretováno jako ujištění pro ty, kteří trpí nebo jsou v tísni. Slovo "pláčou" může symbolizovat jak fyzický tak emocionální utrpení. Ježíš zde slibuje, že ti, kdo nyní trpí, budou nakonec potěšeni. Toto potěšení může přijít jak v této době, tak v budoucím věku, kdy bude Boží království plně realizováno.

**Kázání:**

Podle stylu kazatelů Bratrské jednoty baptistů, by kázání na toto téma mohlo vypadat takto:

"Milí bratři a sestry, dnes se zaměříme na slova našeho Pána Ježíše Krista z Matouše 5:4: 'Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.' Tato slova nám připomínají, že Bůh je s námi i v našem utrpení a slibuje nám útěchu.

Ježíš neříká, že bychom měli usilovat o utrpení nebo ho vyhledávat. Ale když přijde - a v tomto světě přijde - můžeme mít jistotu, že nejsme sami. Bůh je s námi. A slibuje nám útěchu.

Tato útěcha může přijít mnoha formami. Může to být pocit míru uprostřed bouře. Může to být nové pochopení nebo perspektiva, která nám pomáhá vidět naše utrpení v novém světle. Může to být prostě vědomí, že Bůh je s námi, že nás miluje a že má pro nás plán.

A konečně, tato útěcha přijde plně v budoucím věku, kdy Bůh 'smaže každou slzu z našich očí' (Zjevení 21:4). Takže ať už procházíme čímkoli, můžeme mít naději a důvěru v Boží sliby. Amen."

Doufám, že toto kázání by bylo v souladu s tím, jak by to napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů, například kazatel Alois Boháček⁴.

Zdroj:

Konverzace s Bingem, 14. 5. 2024
Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , ,

2023-09-17

Jaký je Ježíš a Bůh? Vlídný, nebo krutý? (Kázání na J 2, 13-22)

Kázání na neděli 13. 7. 2014 v Náchodě a Šonově-Václavicích. 

Texty:

EZ 1979 | NEZ

  1. introitus: Ž 67, 2-6 he
  2. píseň: 67 | 81
  3. čtení: Am 8 he
  4. píseň: 210 | ×
  5. text: J 2, 13-22 ř
  6. píseň: 178 | 702
  7. poslání: Žd 12, 5-14 ř
  8. požehnání: Ž 121, 5-8 he
  9. píseň: 417 | 309

Vždy bylo pro věřící těžké určit, co nám vlastně Ježíš říká, a co od nás v důsledku toho očekává, jaký je jeho příklad, abychom se podle něj orientovali ve svém vlastním životě: máme být laskaví? Máme být přísní? Kdo chce, má Ježíše krutého a přísného; komu se to nelíbí, má z něj učitele nenásilí, vlídnosti, pacifismu … A všichni prý mohou podat „důkazy z Písma svatého“ …

    Příběh o vyhnání směnárníků v každém případě vlídný obraz Ježíšův zpochybňuje – být to někdo jiný než Ježíš, věděli bychom hned, že je to neznaboh a výtržník! Co bychom asi řekli my, kdyby nám sem teď někdo vkročil a začal nám vyhazovat vybavení modlitebny ven? V Bohuslavicích se po spojení Lutherské církve s Helvetskou něco podobného skutečně stalo: když bohuslavští helvíti, kteří až doposud chodili do Kláštera nad Dědinou, vstoupili poprvé do bývalého lutherského, nyní společného, kostela a uviděli tam oltář, obraz a další, helvítům odporné, vybavení, začali to vyhazovat na dvorek.


    Pro Ježíše se mnozí snaží nalézt nějaké ospravedlnění v představě vietnamského tržiště v chrámových prostorách. Tato představa se pak ráda snoubí s reformační reakcí na svatokupectví, nebo dokonce s obrazem Žida, jako notorického kšeftaře (ten se ale objevil až hluboko ve středověku). Avšak o žádnou tržnici tu ve skutečnosti nešlo. Možná nás to zaskočí, ale šlo o součást bohoslužby, takovou, jaké provozujeme i my sami!

    Ježíš ve skutečnosti reaguje na celkem pochopitelný, logický, servis poutníkům, harcujícím se z daleka, aby uctili Boha v jeho chrámu: jsme rádi, že na svátky přijdou, že se něco děje; nemusejí oběti tahat s sebou, koupí si je na místě; běžná měna je ovšem pro své pohanské symboly nečistá, směnárnictví je výrazem touhy po absolutní (formální) čistotě darů pro chrám. A, ano, někdo si tím také vydělá. Na tom nic špatného není – mnohý chudák má alespoň zaměstnání. Tak se dá všem hromadným slavnostem vytknout sklon ke komercializaci (typicky se to vyčítá vánočním oslavám, někdy i velikonočním).

    Je pochopitelné, že si všichni vkládáme do biblických příběhů své zkušenosti, osobní i historické. Kdyby byly jen o minulosti, nebyly by už o ničem. Nesmíme to však přehnat: našlápneme-li do nich třeba středověk, musíme se někdy vrátit ke kořenům, abychom rozpoznali, kdy jej otřít.

    Všem zmíněným výkladovým modelům pro tento podivný příběh je společné to, že je to „o těch druhých“, také třeba o konzumní společnosti, o kapitalismu, o církevní vrchnosti … Slovo boží je však vždy především o božím lidu. Vrátíme-li se ke kořenům zjistíme, že takový bohoslužebný provoz, jako byl v tom židovském chrámu, máme i mi zde. Co jsou sbírky, co prodej časopisů a literatury? Je to také servis, který slouží provozu církve. V tom problém nebude.

    Je víra jen kšeft? Snadno k tomu sklouzává, ale mnohem horším pokušením jsou formální projevy života společenství tam, kde se sice „něco dělá“, ale ztrácí to obsah, vytratí se smysl, víra neproměňuje, neuzdravuje a nepřivádí člověka k jeho poslání: být člověkem. A tak Janův Ježíš začne hned zhurta (synoptický tím naopak končí), i bič, zbraň, si uplete.

   Jaký je tedy Ježíš? Vlídný nebo krutý. Je takový, jaký jeho lid a situace obou jeho lidů, židovského i křesťanského, potřebují. Potřeba ale není totožná s touhou. Kdo jej vidí vždy jako smiřujícího, mýlí se, stejně, jako ten, kdo je vždy vidí jen s pěstí práskající o směnárníkův stůl. Mýlil by se i ten, kdo by chtěl od Boha/Ježíše, vždy či především „evangelium“, pokud si „radostnou zvěst“ spojí jen s tím, z čeho se naše srdce blahem zatetelí. Evangelium tu je – Bůh nevypráskává z chrámu ty druhé, ale svůj lid, protože mu na něm záleží, a nemůže ho nechat jít bez povšimnutí do zkázy. Proto musí být i krutý. Ale nejkrutějším trestem božímu lidu bylo vždy to, když už si mohl dělat, co jej napadlo, neboť Bohu na něm přestalo záležet. „Vyvolení“ v biblickém smyslu není členstvím ve VIP klubu, leda v tom smyslu, že jsme první na božím soudu.

Pořádek bohoslužeb pro Náchod
a pro Václavice.
Písně jsou číslovány podle EZ
z roku 1979


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , ,
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)