Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky

2024-05-29

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.


2023-01-10

Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

 Recenze knihy Julie Boydové, Cestovatelé ve Třetí říši (Travellers in the Third Reich, 2017), ARGO 2019, Překlad Robert Novotný, ISBN 978-80-257-3067-6 (váz.), 978-80-257-3144-4 (e-kniha).

Chytli jste COVID? A jak to probíhalo? Ano, u mnoha mých známých zle, někteří i zemřeli. Já měl to štěstí, že jsem přežil, dokonce jsem měl potíže minimální. Kdyby bylo jen na mně, mohl bych na to vzpomínat s potěšením. Mně dal čas na čtení, protože kromě záchvatů únavy jsem netrpěl ničím. A také se rozběhly naplno internetové obchody, takže jsem mohl z domácí karantény zběsile kupovat knihy, i do čtečky, kterou jsem krátce před tím dostal od synka, a číst a číst, jak už jsem dlouho čas neměl. Mimo jiné jsem se věnoval tématu Třetí říše, především otázce, jak ji prožívali obyčejní Němci. A jak ji prožívali obyčejní turisté, kteří tudy jen projížděli, vedla je sem nějaká humanitární aktivita, studovali tu, přilákala je zvědavost, vědecké či umělecké angažmá, Olympiáda, nebo 5. baptistický kongres, který se konal v Berlíně od 4. do 10. 8. 1934? A jak to na ně působilo? Mohli rozpoznat, co se tam děje doopravdy a co z toho vzejde? Takovou otázku si položila britská historička Julia Boydová, když studovala deníky, dopisy a vzpomínky těchto turistů. Sleduje vývoj jak německé mentality tak i mentality pozorovatelů z venčí (ale třeba i vzpomínky čínského studenta, který kvůli válce v Německu uvíznul!) od konce války, přes hospodářské krize, opojení "novým věkem" až po vypuknutí další světové války.

Kniha nabízí zcela nový pohled, jak toto téma pojmout, proto ji vřele doporučuji i Vám. Zde budu upozorňovat na další tituly na toto téma, které jsem díky uvržení do karantény mohl v klidu prostudovat.


Dále k tématu:


2022-10-22

Hitlerovy ukradené děti, Ingrid von Oelhafen a Tim Tate

 

Koho zajímá projekt Lebensborn?

    • Grada 2019 (pův. 2016)
    • překlad Martin Vondrášek
    • ISBN
      • ePub 978-80-271-1120-6
      • pdf 978-80-271-111-0
      • tisk 978-80-271-0885-5

Počátkem 90. let, kdy padl komunismus, zdroj mnoha tabuizací historie, se stalo módou "objevování holokaustu" s tehdy typickým slovíčkařením: praví "znalci" se při zaslechnutí slova holokaust ostentativně pohoršeně optali: "to myslíte šoa?". Tehdy se tvrdilo, že prý komunisté i toto tajili. Dokonce i lidé, s nimiž jsem o tom před revolucí mluvil, najednou překvapeně zjišťovali, že něco takového vůbec bylo, aby mohli dojít k závěru, že je třeba udělat "novou theologii", ta však už dávno nesla efektní označení "theologie po Osvětimi". I kdyby komunistický režim jinde tuto kapitolu nacismu tajil, v Československu určitě ne. Zmínky byly ve filmu i v literatuře, umlčet se je nepovedlo ani po emigraci některých autorů, jako byl Arnošt Lustig, Jiří Weiss nebo Ján Kadár a Elmar Klos i dalších. Hovořil jsem o tom i se studenty v NDR, ani pro ně to nebylo nic tajemného, i když Honeckerův režim tajil i slova oficiální hymny svého státu. Lze tak maximálně s profesorkou Lipstadtovou (Popírání holokaustu, 2001, ISBN 80-7185-402-6) říct, že se komunisté snažili privatizovat si utrpení pro ty své, židovské oběti jen jakoby bokem, ale tajemství to nebylo.

Nemenší zrůdností, kterou nacistický režim vynalezl, nemenší, než likvidace údajně "podřadných ras", bylo pěstování té nadřazené. Především projekt Lebensborn. Ten byl však zrůdný tak, že se o něm vlastně pořádně mnoho neví, jeho odborný výzkum je stále dost váhavý. V naší filmové tvorbě se sice v roce 2000 objevil film Pramen života od Milana Cieslara, obsahuje však dost historicky sporných tvrzení. Společným nedostatkem je fatální nezájem o osudy takto nakultivovaných dětí!

Nebudu se pouštět do výkladu Himmlerova projektu Lebensborn, zde odkáži na Wikipedii. Jen připomenu, že podle obecně přijímané představy se skládal ze dvou složek:

  1. Řízené plození rasově dokonalých potomků, zejména s příslušníky SS, což se dělo podobně jako vyhlazování jiných ras s jakousi živočichářskou technologií, a
  2. Poněmčování dětí uloupených na okupovaných územích, které vykazovaly rysy Himmlerem vyfabrikované arijské či nordické rasy. (Vzpomeňme na lidické děti!)

Když americká jednotka v jednom jihoněmeckém městě čistě náhodou narazila na cosi, co připomínalo sanatorium plné kojenců, o jejichž původu přítomné sestřičky zarytě mlčely, a ani místní obyvatelé o tom, co se v tom zařízeně SS děje, neměli sebemenší potuchy, byli stejně šokováni, jako když jejich kolegové i z jiných armád naráželi na koncentrační tábory. Přitom bylo jasné, že jde jen o jednu buňku větší sítě, ale další podobné objekty nalezeny nebyly, leda prázdné, navíc se zlikvidovanou dokumentací. Jako se nechtělo dlouho nikomu věřit, že někdo mohl druhé lidi likvidovat průmyslovou metodou, dodnes se nechce mnohým přijmout, že někdo mohl vyrábět děti jako v nějaké líhni nebo psí množírně. A hlavně, že takto nakultivované děti žijí stále mezi námi!

Kniha, kterou tu doporučuji, je dílem jednoho z těchto dětí. Paní Ingrid, která se nakonec se jménem, na které byla zvyklá, identifikovala, i když později zjistí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak, že byla ušetřena pro své "nordické rysy" a na rozdíl od svých sourozenců ukradena, ne zlikvidována, se jí pokusila ze svých životních traumat vypsat. Novinář Tim Tate, který se jako jeden z mála po osudech dětí Lebesbornu pídil, jí povzbudil ke knižnímu vydání a pomohl jí to uspořádat.

V knize poznáváme děvče, které prožívalo peripetie německého dítěte na konci druhé světové války, kdy se s paní, kterou považovala za svoji matku, a "bratrem", jehož tato počala s jiným mužem než s manželem, museli několikrát před postupujícími Spojenci prchat, a které i tak žilo v rodině s velmi chladnými vztahy, jak mezi údajným otcem a matkou, tak i dospělých k dětem. Bylo však na to zvyklé. Jediný, ke komu měla bližší vztah, byl ten bratr, ten se však v dospělosti zabil.

Při všem tom utíkání cítila, že je předmětem nějakých konspirací, ale jako malé dítě to neřešila. Bylo ovšem divné, že jí dlouho neposílali do školy, a když chtěla studovat na střední, bylo to ne jen matkou, ale i prapodivně tajemným spolkem osob, které do jejich záležitostí mluvily, zamítnuto. Musela se jít učit na praktický obor. Když dosáhla dospělosti, na truc se na střední školu přihlásila. A tehdy zjistila, proč jí v tom všichni bránili: osobní doklady, které musela předložit, byly falešné. Celá její identita byla falešná!

Kniha popisuje její zápas o poznání vlastní identity, hledání po archivech, souboj s lidmi, kteří mnoho tajili, protože se nevzdávali naděje, že "myšlenka" národního socialismu zase ožije, ale také poznání dalších stejně postižených lidí. Setkání se skutečnými příbuznými, k nimž si však vztah už nevytvořila, jejich jazyk se nebyla s to naučit. Vztah k sobě - kým skutečně je, i ke jménu, které jí sice nepatřilo, ale už si na ně zvykla, proto se ho nevzdala ani později, když jí příbuzní pěstounů o to žádali, nebo aby alespoň nepoužívala to "von". Pátrala i po motivaci pěstounů, proč se do programu Lebensborn zapojovali a přisvojovali si uloupené děti.

Na knize mě zarazilo pouze to, že bod 1. účelu Lebensbornu autorka ne zpochybňuje, ale dokonce popírá. Tvrdí, že se nikdy nepotvrdilo, že by se tam děti přímo plodily. Historici to mají za jisté a doložené. Kdyby ne, od svého dědy, evangelického faráře v Libiši, jsem slyšel historku, jak se ho jedno nacismem zfanatizované děvče pokoušelo přemluvit, aby jí pomohl v matrice zamazat židovské předky, aby se mohla programu Lebensborn zúčastnit. Nepřesvědčila ho a tím jí v tom zabránil.

Kniha tedy vyplňuje alespoň trochu onu mezeru v povědomí o dějinách nacionálního socialismu, co se stalo s dětmi z nacistických líhní a jak vlastně žily/žijí?

Téma je třeba otevřít ne jen kvůli minulosti. I na Ukrajině jsou dnes kradeny děti a jejich osud bude zřejmě podobný, jako plodů zrůdného projektu Lebensborn.



Dále k tématu:

2022-09-24

Emilio Alberich a Ludvík Dřímal, KATECHETIKA

 Výchova a vzdělávání víry (katecheze) potřebuje důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Vhodnou příručku k tomu jsem nalezl v knize KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala

  Průzkumy, jak u nás fungují nedělní školy a konfirmační příprava, mě přivedly k myšlence, že jistá bezradnost a zmatenost je způsobena absencí jasné, celkové koncepce katecheze v naší církvi. Existují sice různé komise, které připravují praktické příručky a jiné, ale v podstatném se takzvaně "spoléhá na samostatné, tvůrčí osobnosti" přímo na sborech. Ty bývají zatíženy potom neustálým improvizátorstvím, theoreticky nezajištěním prakticismem, vyvíjejícím činnost pro činnost samu, a stíhaní pocitem, že církvi na jejich činnosti vlastně nezáleží. Tyto problémy navíc nelze přiznat, protože by takový katecheta vypadl z kategorie "samostatné, tvůrčí osobnosti", a mohlo by se mu pokrytecky vytknout, proč se své služby vůbec ujímal, když to neumí?

Je sice pravda, že katechetika se vyučuje jako součást praktické theologie na ETF-UK, že se zástupci naší církve jak ze SR tak z fakulty účastní ekumenických katechetických konferencí, ale minimálně od jednoho z nich vím, že si uvědomuje to, co nakonec vnímáme na sborech všichni, totiž že to na výchovu a vzdělávání ve víře žádný praktický vliv nemá. I pracovníci vedení církve bývají pak zaskočeni, mají-li například odpovědět na otázku po cíli evangelické edukace. To je z pedagogického hlediska dost závažné.

Přes onen všepronikající prakticismus a nevoli k theoretické přípravě jsem došel nakonec k přesvědčení, že katecheze (nejen) v naší církvi potřebuje právě důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Při shánění takové příručky jsem nalezl výraznou inspiraci v jiných vodách než evangelických - v práci dvou katolických autorů KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala (ISBN 978-80-7367-382-6, Portál Praha 2008).

Jde o odborníky v daném oboru na slovo vzaté, těšící se dobré pověsti i u učitelů a profesorů na ETF-UK. Prof. Emilio Alberich je emeritním profesorem katechetiky na salesiánské univerzitě v Římě; jeho národností si ovšem nejsem jist - zprávy které mám oscilují mezi italskou a španělskou. Doc. Dr. Ludvík Dřímal, Th.D. přednáší katechetiku na Katedře křesťanské výchovy na olomoucké CMTF UP. Katechetiku studoval právě u E. Albericha, k němuž jej pojí i přátelský vztah. Na dotaz po podílu na konečné podobě díla skromně říká, že hlavní podíl má právě E. Alberich, který "většinu kapitol (alespoň v hrubých rysech) vytvořil". On sám prý hlavně "doplňoval a dolaďoval", samostatně vytvořil pouze tři kapitoly včetně kapitoly o katechezi a škole. Jde však o dílo kolektivní, nelze přesně vymezit, která kapitola je dílem kterého z autorské dvojice. Musí-li tudíž evangelík při četbě knihy skousnout, že jde o knihu z katolického prostředí a (především) pro katolíky, není také zcela snadné určit, ze zkušeností které země je čerpáno (kritici upozorňují na její přílišnou španělskost, ale já ji tam nevnímám). Výhodou katolické literatury je ovšem její globální zaujetí.

Už přečtení obsahu naznačí, že katechetika je zde postavena na solidním biblickém základu, jaký je i u evangelíků nevídaný a jaký ani nejsme katolíkům příliš ochotni přiznávat. Přece právě tato skutečnost činí příručku použitelnou pro každého, bez ohledu na denominaci. Může proto překlenout nedůvěru některých evangelíků (s níž jsem se bohužel setkal) dát se poučit při výchově a vzdělávání ve víře právě katolíkem. Biblicistní rys je pak přítomen na každé řádce díla.

Dílko rozebírá otázky identity katecheze v životě církve vůbec, i v církvi současné (a ne jen římskokatolické). Pro evangelického čtenáře pak bude určitě zajímavý exkurs do historie katechetiky, kterou většinou známe jen izolovaně, tedy pouze svoji vlastní. Zde je zasazena do širšího dějinného rámce, též v souvislosti se sociologickými a filosofickými proměnami ve světě. Je zasazena do rámce dějin pedagogiky vůbec, proto i pro pedagogy může být četba knihy v mnohém poučná. Zabývá se ovšem i identitou katecheze v životě každého křesťana, což může být poučné i potud, že se překoná tradiční zúžení katecheze pouze na práci s dětmi a mládeží, ne-li dokonce jen na vyučování náboženství. Vše, také kázání, liturgie atd. je součástí přímé i nepřímé katecheze, v jakési Eriksonovské celoživotní katechezi. Katecheze je součástí pastorace i misie, takže i tato témata jsou zde zmíněna.

Všímají si samozřejmě také chyb, kterých se církev či jednotliví katecheti při katechezi dopouštěli a dopouštějí, pro něž má katecheze u veřejnosti, včetně té křesťanské, nelibou pachuť. Po přečtení knihy evangelík zjistí, že římskokatolická církev dnes řeší stejné problémy v katechezi jako evangelíci, ačkoliv k nim dospěla jinou historickou zkušeností.

Silnou stránku díla představují momenty, kdy autoři vyjasňují otázky, před kterými naše autority zpravidla uhýbají, považujíce je někdy i za nehodné řešení. Velice důležité je mezioborové rozkročení mezi teologií a pedagogikou, aniž by se určovalo kdo je tu pán a kdo služka. Jde o plodnou mezioborovou spolupráci. Stejně dospěle jsou řešeny i další otázky, které nás často nechávají bezradné: vztah mezi (nad)historickým pokladem církve a individuální, aktuální, zkušeností člověka, zkušenost lidu Božího smlouvy staré a nové, růst, zrání či dospívání ve víře a obecná ontogeneze. Potěšující jsou řádky, které řeší kompetenci ke katechezi poukazem na všeobecné kněžství všech věřících, kategorie, kterou jsme si jako evangelíci příliš přivlastnili jako svůj osobitý prvek. I zde se však nevyhnou autoři otázkám osobnostní způsobilosti ke katechezi, erudici a také pověření církevním úřadem. Zejména to poslední zní našim uším podezřele, ale musíme domyslet, že tím církev svého katechetu vybavuje spoluodpovědností. Ostatně církevní pověření, ordinaci, potřebují i naši duchovní k výkonu své služby. Proč ne katecheta (učitel náboženství, učitel nedělní školy, pracovník s mládeží, střední generací či se starými bratřími a sestrami)?

Druhým výrazným a velmi plodným rysem je tedy mezioborovost, překonání "theologické arogance" (na kterou si stěžuje např. D. Sölle ve Fantazie a poslušnost, Kalich, ISBN 978-80-7017-089-2). Pojetí katecheze zde nevystupuje vůči ostatní společnosti ani přezíravě, ani povýšeně či konfrontačně, nýbrž kooperativně. Kniha proto staví vedle sebe křesťanské vzdělávání a výchovu v kontextu společenského života, obecné výchovy a vzdělávání (školní), ale též otázky evangelizace a inkulturace.

Největším přínosem je konečně stanovení a rozbor didaktických cílů (kompetencí), které má katecheze sledovat (stry. 23-40; obr. 2-4). Protože jsou sledovány v kontextu funkce katecheze uvnitř církve, a to v souvislosti se smyslem existence církve samotné, dochází se tu i k úvahám eklesiologickým, možná překvapivě blízkým i eklesiologii evangelické. Je to konečně příležitost nehledět na katolický vklad nedůvěřivě skrz prsty, ale něčemu se tu i přiučit. Východiskem je proto nejen katechetická, ale i eklesiologická theze, že úkolem církve a cílem její katecheze je být "ve světě pro svět ve službě Božímu království". Není nutné jednoduše jejich postřehy převzít; jde o otevření otázek, které by snad mohly přispět k překonání krize křesťanství, kterou alespoň někteří vnímáme a která rovněž ochromuje katechezi.

Kniha je ovšem psána pro katolíky. Evangelík proto asi přeskočí pasáže o funkci katecheze v rozhodnutí pro řeholní život, fenomén, který u nás nepěstujeme. Méně cize bych se díval na pasáže o významu katecheze v rámci iniciace (mystagogii!) k liturgickému život, nebo opačně, o katechetické funkci téhož. Nejde jen o to, že i v některých našich sborech se liturgie pěstuje, i ty reformované mají svoji "liturgii", či lépe: jakýkoli bohoslužebný pořádek vykazuje liturgické rysy a potřebuje "zasvěcení" k plné účasti na něm. Pro evangelíka, nemá-li hlubší zájem o římskokatolickou církev, budou ovšem problematické nekonečné citace z katolických dokumentů a odkazy na ně. Avšak i ty mohou být pro nás poučné. Současně musíme chápat, že každý katolík, který své církvi přináší něco nového (a to autoři určitě přinášejí), je nucen cíleným čtenářům propojit toto nové s dokumenty své církve. Kniha je však uspořádána přehledně, není problém tyto pasáže přeskočit.

Co tedy bude asi čtenář, zejména evangelický učitel nedělní školy, postrádat právem, je skutečnost, že autoři nedospějí ke kurikulu, dokonce ani v předpředposlední kapitole, nazvané Východiska katechetické metodologie. To lze ovšem nahradit jinou literaturou, třeba dnes bohatou pedagogickou literaturou o didaktickém projektování a tvorbě vzdělávacího programu. S dobrým theoretickým základem si však nakonec může (musí) každý učitel snadno vytvořit kurikulum sám. Kniha k tomu dá dobrý podklad.


P.S.:

Příspěvek jsem psal původně ještě jako farář ČCE a učitel na jedné z jejích škol. Tehdy jsem také vedl Seniorátní odbor pro vzdělávání laiků (stránka byla patrně zrušena) královéhradeckého seniorátu této církve. Poprvé jsem jej uveřejnil 30. 7. 2009 na Evangnetu. Paradoxně člověk, který mi za ni v komentáři poděkoval, rozpoutal o rok později proti mně a především jedné další osobě kampaň, kvůli které jsme působení na tomto prostoru opustili a založili si prostor vlastní, tzv. "Svobodné protestantské stránky" (SPS). Tam jsem ho přenesl brzy po roztržce s Evangnetem 4. 8. 2010. SPS jsou sice nezávislé, ale stále vázané na ČCE. Už tehdy jsme byli předmětem útoků. Trutnovský farář Tomáš Molnár, t.č. senior královéhradeckého seniorátu, neváhal dokonce zneužít k pomlouvání SPS i mě osobně prostoru, který mu byl dán v rámci našich akcí 23. 10. 2010 v Třebechovicích pod Orebem, kde měl mluvit o něčem zcela jiném, a před lidmi, kteří o SPS vůbec nic nevěděli. Když jsem nakonec narazil v samotné ČCE a musel z ní raději odejít, kdy mě tam kvůli tomu dodnes mnozí vnímají jako odpadlíka, raději jsem i přes nesouhlas oné druhé osoby (hodnostně 1.) v SPS skončil, ale mé další působení v SPS by jim jen přitěžovalo.

Příspěvek je tedy psán z pozice člena, faráře a aktivisty této církve, i když v ní dnes nepůsobím, nebudu na tom však nic měnit. Podstatné pro mě je, že dotčené dílo považuji za stále velmi významné a chci na něj upozornit, aby nezapadlo. Opravil jsem jen několik chyb.

2022-02-27

K dopisu Synodní rady ČCE k válce v Ukrajině

 

Pamatuji se, jak v roce 2001 po 11. září řešili mnozí faráři na pastorálce, zda se k tomu mají vyjadřovat a jak vlastně? Jeden říkal, že neví, ale myslí si, že "se to od něj očekává", druhý zase, že na nic nepřišel, měl své "standardní" kázání a lidé mu pak děkovali, že je tím neotravoval. Bylo zajímavé, že jejich postoje k této otázce řídilo pouze domnělé či faktické očekávání obce věřících. A také chyběla otázka, proč, a zda mám vůbec co sdělit? Theoreticky samozřejmě všichni věděli, že by odpovědi na tyto otázky měly vycházet z nitra víry. Ale jako mnoho věcí v mé bývalé církvi, ani toto se v ní prakticky vůbec nijak neuplatňuje. Pokud tedy něco už k nějaké aktuální události řeknou, bývá to zmatené hledání slov, do kterého se jen sem tam nějak vrazí Bůh a Ježíš, případně i třetí člen Trojice a také se tam plácne jako motto nějaký biblický verš.

Nový synodní senior ČCE Pavel Pokorný zjevně pocítil nutkání k událostem na Ukrajině něco říct, něco zbožného, snad i zásadního, a tak poslal do sborů pastýřský list. Jsem k této církvi kritický, ale začnu něčím pozitivním. Především je dobré, že se pokusil něco říct, že dokonce povzbuzuje k praktické pomoci a proti pocitu, že nemá nic cenu (bohužel spíš mentorsky). Díky tomu snad není ten list až tak zbytečnou písemností.

Avšak i u něj je patrné, že šlo jen o jeho vnitřní nutkavost cosi říct, ale co vlastně? Byla to výpověď víry, byla v tom nějaká theologie, jakou by se dalo právem od člověka v jeho postavení očekávat? Ano, je tam zmíněn Bůh i Ježíš, ale stačí to?

Počínaje výběrem biblického verše (Ž 46, 2-3, tedy bez chybně uvedeného 1. verše) z dopisu dýchá něco divného, co se latinsky nazývá curvelatio in se ipsum, což blahé paměti výstižně přeložil církevní historik Amedeo Molnár jako zakurvenost do sebe samotného. Místo thelogické výpovědi víry z toho vyšel jen pokus amatérského psychologa pofoukat zraněnou duši. Celý text je chiasticky koncipován tak, že začíná jakoby psychotherapeuticky využitým biblickým textem a končí modlitbou. Centrální výpovědí jsou povzbuzení k pomoci, která bázlivě vystrčí růžky z hlavního masa textu, utěšujícího dušičku, aby se nebála svých citů. Vystupuje poněkud zmateně. Celé je to zmatené, protože něco předpokládá, co ale vůbec nemusí být pravda. V tomto případě pomáhajícího adresáta, nebo alespoň takového, který má vůli, ale tělo je slabé. Ale je to skutečně tak?

Také se můžeme k onomu masu rámujícímu mohutně střed textu ptát, je skutečně dušička křesťánků bolestivá a potřebuje pofoukat? S pohledem na to, čím trpí lidé pod ruskou palbou to působí divně. Je opravdu třeba foukat sofistikovaná uskřinutí dušiček v Čechách, když válečné pole je úplně jinde? Tohle se Pavlovi (dříve jsme si tykali) zjevně moc nepovedlo.

Ale nejde mi o výsměch. Chtěl bych mu i jeho církvi pomoct najít cestu z tohoto plácání se na mělčinách víry. A tou by neměla být ani vnitřní potřeba mluvčího ani očekávání oslovené obce, nýbrž vedení Slovem Božím. Biblický text by neměl být jen mottem, měl by být zdrojem. Vše to předpokládá nějaké hledání, ale to tam není. Jen strach církevního potentáta, že lidi při pohledu na události přestanou věřit. Jistě, i Bible takové texty zná (např. Fp 2, 12-14), ale jejich funkce je spíš okrajová.

To co mi v tom mase chybí je pevná kostra. Tu může dát skutečně jen pevný základ. Je mnohem víc, a závažnějších, otázek víry, například celá etika válečného konfliktu, co tady s vírou ve smíření a odpuštění, jak si stojí před Bohem obránci své domoviny, co teď s láskou k nepřátelům, když musejí v sebeobraně zabíjet vojáky, často vyložené děti, které zfamfrněl, dokonce i podvedl, nepřítel? Sami sebe vydávají na smrt. To jsou otázky, se kterými si ČCE nikdy nevěděla rady. Lavírovala vždy mezi naivním pacifismem a přimhuřováním očí nad tím, že se to bez toho kvéru asi vždycky nedá. ČCE se samozřejmě děsí portrétu feldkuráta Katze, který žehná zbraním. Ale o to tady nejde.

ČCE totiž už dávno, zamotaná do všelijakých ohledů - tu na mocné, tu na nemocné, aby šla s dobou (většinou včerejší), ztratila schopnost formulovat svoji víru. Rezignovala na veškerou theologii, jíž tak maximálně zahnala do fakultního ghetta, především theologii morální. Je to zase další příklad toho, jak bez theologie, která navíc přejde do morálních, praktických, důsledků, jsou výpovědi církevních představitelů vlastně prázdné. Prázdné jako duše do sebe zakurveného křesťana.


  • Prohlášení SR rok po té. Koncepčně už lepší, přesto je to stále jakoby "o nás". Stále uhýbá před pojmenováním morálních důsledků ruské agrese vůči Ukrajině, zazní i zmínka o "zneužívání náboženství k ospravedlnění agrese", ale příliš soft.

2022-01-01

Když padnou ploty?

 Marianne Suhr, Roter Milan, ISBN 978-3-86915-026-0, Edition Ebersbach, Berlín

Recenze

Kdybych se orientoval podle recenzí a anotací, asi bych tento román přešel bez zájmu. Například vydavatelská anotace na zadní straně přebalu knihy tvrdí, že "Roter Milan (Luňák červený) je román o pevném vztahu dvou žen a jejich životě během rozdělení Německa a po něm. Přes pochybnosti o mírové přítomnosti chtějí otevřít novou cestu". Taková anotace udělá z velmi hluboké reflexe něčeho zcela jiného, než osobních citů, naprostou banalitu, kterou ani nestojí za to číst. Naštěstí vím, jak takové recenze a anotace vznikají - často sotva přečtením obsahu. Naštěstí jsem na něj byl upozorněn svými přáteli, takže mě to neodradilo, protože se jedná skutečně o velmi hlubokou reflexi života Němce a němectví v poválečné historii, kde se velké dějinné události proplétají se soukromými životy lidí, kteří se narodili přibližně stejně jako autorka, narozená v bývalé NDR v místech, kde příběh začíná, a stejně jako jedna z hrdinek v 18 letech přesídlila do Berlína západního, kde podobně jako ona různě pracovala, aby pak studovala sociologii. Na rozdíl od ní z něj ale po sjednocení neutekla, naopak stala se místní političkou, vědkyní a od roku 2004 i spisovatelkou. Roter Milan je jejím pátým literárním počinem.

Roter Milan - Luňák červený. U nás poněkud vzácný pták. Vyskytovat se tu opět začal až po roce 1989. V západní části Evropy je ale celkem hojný. Provádí své pátravé lety nad braniborskými mokřady a dívá se spatra na lidské hemžení pod sebou, jsou mu lhostejné zdi, které si kolem sebe lidé nastaví - buď si to ta berlínská, nebo zdi v nás samotných. Pro jednu z hrdinek románu, Karin, je prý pro Braniborsko příznačnější, než jeho erbovní orel, který se tam pro změnu nevyskytuje vůbec (asi jako dvouocasý lev v Čechách). Je částí její duše, kterou zdi na jednu stranu vězní, na druhou stranu chrání a ona se z nich snaží uletět, snaží se propátrat terén pod sebou objektivně, i když je v něm namočená víc, než je jí milé. O to hůř, že se začíná kolem její padesátky měnit k nepoznání.

Román začíná po pádu berlínské zdi, kdy se bývalá občanka NDR, pak Západního Berlína, přestěhuje do Lucemburku, údajně, aby byla blíže své kamarádce z dětství, Janne, která tam už déle pobývá. Ale spíš tam, jak se ukáže, ze sjednoceného Berlína prchá. Jenomže i Lucemburk má svoji zeď, a do té doslova a do písmene Karin svým autem hned po příjezdu narazí.

Výchozí postavou celého děje je vlastně Janne. O ní se také něco dozvíme, ale Janne je tu proto, aby si nad podivným počínáním své kamarádky kladla otázky. Zeptat se jí v nemocnici netroufá. Karin je zachráněna, ale proč do té zdi vrazila, to nikomu nesvěří. Jak Janne, tak i čtenář se mohou jen dohadovat, zda to byl pokus o sebevraždu, nebo její soukromý boj se zdmi. Včetně té, kterou má v sobě, a která pádem Berlínské nezmizela, naopak vyrostla ještě výš. Skutečným tématem románu není hledání vztahu obou žen k sobě, jak sugeruje vydavatelská anotace, jako právě tyto zdi. To se vyjevuje pátráním Janne po tom, proč to Karin udělala, ale i po tom, co tomu předcházelo a co následovalo. Život Karin, její podivný přesun do Lucemburku a stejně záhadné zmizení z nemocnice, kde Janne zanechá jen klíče od bytu, v němž nalezne její deníky, do kterých se začte.

Román je dělen na tři části psané ichformou. Ich je v první části Janne, které je zmatena tím, co to Karin udělala a kam zmizela. Ve druhé části je to Karin, která je zde přítomna ve svých denících, kterými čtenář listuje společně s Janne. Ve třetí části jsou to obě ženy dohromady, protože vypravěčce Janne se Karin nakonec ozve svými dopisy až z Izraele, kde nakonec zakotvila definitivně.

Můj zájem vzbudil právě pohyb obou žen jednak prostorově - po obou stranách německých zdí, jednak historií. Obě se narodí zhruba v letech 1938-1939. Tedy ještě před válkou, do které vstoupí jako nemluvňata. Až po válce začnou brát rozum, slyší o nějakém čase "za Adolfa", ale ani netuší, že nějakou válku zažily, že tyto velké dějiny dupaly po jejich soukromých, kojeneckých a batolecích, životech už od začátku. Netuší dlouho, jaký význam má, že se s jednou snažila maminka přežít v troskách Berlína, než přešla k příbuzným do Braniborska, zatímco druhou tam zanesl odsun Němců z Východního Pruska. Jakoby to byly nějaké povídačky o pravěku. Ale stopy to na jejich životech nutně zanechalo. I v dospělosti těžko chápaly, proč je němectví ve světě přijímáno s nedůvěrou, odporem i opovržením, proč by se za to, že jsou Němky, měly stydět? Spíš, než že by hledaly vztah k sobě navzájem (obě se nakonec ocitnou na Západě ještě zamlada, naváží spolu kontakt prakticky okamžitě, takže jejich osobní vztah narušen nebyl) hledají vztah k sobě samotným a k historii svých rodin i svého národa. Snaží se proniknout do důsledků života v totalitě, v jejich případě ve dvou totalitách. Proniknout i přes to, o čem se doma ani ve společnosti raději nemluví.

Hlavní otázka zní, co přijde potom, až tyto ploty padnou. Bude to dobré, nebo špatné? Pro mě, jako člověka vyrostlého ve východním bloku a na východní straně berlínské zdi, je zajímavé, jak to mohl vidět člověk z té vnitřní, i když svobodnější, strany. A i tam byla velmi citlivá Karin spíš výjimkou. Nenáviděla zeď, která je svírala, ale její pád nepřijala s všeobecným nadšením. Naopak vnímala, že se do jejího světa, který se jí stal domovem, vřinula realita NDR, před kterou prchla. Ať jde o ducha těch lidí, kteří se přeci jenom vyvíjeli jinak, než ti na západě, nebo o konkrétní lidi. Například ji v roce 1989 v jedné kavárně obsluhoval číšník, v němž poznala sekretáře SED, který jí kdysi, jako školačce, vyhrožoval, že ji zastřelí. Ale když došlo k exodu východních Němců, i on se s ním svezl přes Prahu, protože i partajníci věděli, že Honeckerovu režimu odtikávají poslední hodiny. Potlačované frustrace pod vládou komunismu se transformovaly do neonacismu, takže do multikulturního, svobodomyslného a tolerantního Berlína západního vstoupil rasismus a neonacismus. My z východu asi méně chápeme, že i těm za zdí se nějak změnil svět, a to ne nutně pozitivně. Jestli je román něčím přínosný, určitě ne jen pipláním se v citech dvou dam v nejlepších letech, ale právě v té reflexi, jak velké dějiny šlapou po těch soukromých a jak se v tom může jedinec snažit zorientovat.

Jak román dopadne? Dobře nebo špatně? Těžko říct. To musí čtenář rozhodnout sám. Na jednu stranu můžeme bořit zdi v sobě i okolo nás, na druhou po každé zbořené zdi vyrostou jinde zdi nové, a možná ještě větší. A přece to snad má smysl v tom pokračovat.

2021-06-23

Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl.

 (Joz 6, 20c)

Ian MacGregor: Checkpoint Charlie, ISBN 978-80-257-3462-9 (váz.), 978-80-257-3492-6 (e-kniha)


Co je to blázinec? To je, když normální lidé udělají zdi kolem bláznů, aby jim nenarušovali jejich normální život. Co je to Berlínská zeď? To je blázinec naruby: blázni udělají zeď kolem normálního světa, aby jim normální lidé nenarušovali jejich bláznivý život. Tohle může těžko pochopit člověk, který u Berlínské zdi nežil. Pár let jsem u ní strávil a dodnes nemohu ten pocit plně vyhodnotit. Neuvěřitelná situace, která snad nemá v historii obdoby. Jedni postaví zeď kolem druhých, prý na obranu před pronikáním nacismu, fakticky ale každý věděl, že tím vězní své lidi. Ano - ti zazdění byli svobodní, kdežto ti venku byli tou zdí uvězněni. Z pohledu Čecha za totality se mohlo zdát, že normální život se odehrává někde daleko, za horami, močály a ostnatým drátem, a možná také ve filmech západní provenience, které se i k nám občas dostaly, v nichž žili lidé, kteří se nemuseli bát nějaké strany, mohli si dělat, co chtěli, a nemuseli žádat o povolení na každou pitomost. Mohli si zajít do obchodu a koupit, co potřebovali, aniž by se řešilo, zda to potřebují doopravdy, či si to snad zaslouží. Z pohledu Berlína i okolních obcí a měst, jako je Postupim, se to vše odehrávalo za plotem. Všichni to věděli, ale ani podívat se nějakou dírou v tom plotě nešlo, nešlo se k němu ani přiblížit. Ještě bizárnější ten pocit byl, když člověk přistával letadlem na východoberlínském letišti Schönefeld u samé zdi a říkal si, co kdyby se tak piloti netrefili? Zeď přetínala ulice, vodovody, telefonní a elektrické vedení, kanály řek Sprévy a Havoly, kanalizaci, trasy tramvají, podzemní i povrchové dráhy, vlaků ... stále na člověka mířily hlavně samopalů ...

Osudem Němců na východě bylo okusit dva totalitní režimy během jednoho století. Kdo nebyl náhodou od 9. listopadu 1989 v Berlíně, nepoznal, jaký je to rachot, když se znenadání dají do pohybu dějiny, které už čtyřicet let zamrzly v jednom bodě. Já to potěšení měl, proto mi dodnes fenomén Berlínské zdi straší v hlavě. Jsem proto vděčný britskému novináři a znalci obou Berlínů za jeho ne jen faktografický, ale vyloženě vědecký počin, kdy v této knize zadokumentoval její dějiny, a všem jí chci tímto doporučit.

Anglicky vyšla v roce 2019, česky 2021 v nakladatelství ARGO v překladu Daniely Orlando.

Kniha zachycuje na pozadí nejznámějšího přechodu mezi oběma Berlíny Charlie historii i globální význam událostí, které vyvrcholily roku 1961 izolováním sovětského sektoru v Berlíně od spojeneckých pomocí ostnatého drátu a ostré střelby do východních Němců, snažících se dostat na západ, stejně jako rozpačité reakce spojenců, kteří nevěděli co mají dělat, aby nevyvolali novou světovou válku. Konečná verze zdi pochází z roku 1976, tedy o čtyři roky později po tom, co světové společenství nakonec ustoupilo SSSR a uznalo NDR za samostatný stát. Paradoxem je, že s touto izolací byl konfrontován britský voják, který nakonec velel jako generál britskému sektoru v památný den 9. 11. 1989, když tato před zraky opět stejně zaskočených spojenců padla.

V knize se seznámíme s pozadím některých událostí, které doposud zůstávalo skryto. Pro Čecha je zajímavé i to že právě zde se objevily první náznaky toho, co Rusové chystali v srpnu 1968, a vlastně důvody pro sovětskou intervenci měly svůj hlavní důvod právě v tomto prostoru, kde na sebe mířily zbraněmi dva antagonní světové systémy. Také je důležité, že Čech se zde seznámí s pohledem z opačné strany železné opony. To je třeba mít na paměti. Víme, že lidé vně této zdi to neměli lehké, ale je zajímavé seznámit se s tím, jak ji prožívali i ti uvnitř. Zejména při neustálých sovětsko-východoněmeckých pokusech spojence z Berlína vystrnadit a ovládnout jej celý, které trvaly až do pádu Honeckerova režimu.

Postupně se seznamujeme s prožitky vojáků, jejich rodin, zahraničních studentů, podzemního hnutí, židovské obce, ale i vojenských misí.

Překlad mi přijde místy toporný, což vede k nesrozumitelnosti. I kvůli němu není bohužel hned jasné, o kterém z obou Němecek se právě hovoří. Jak už je v dnešní české literatuře trapným zvykem, kniha obsahuje mnoho gramatických i stylistických chyb, vzácné nejsou nedokončené věty. Také mi úplně nesedí překládání východoněmecké "Volkspolizei" pojmem z československé reality "Veřejná bezpečnost". Bylo by dobré vydat knihu později, ale řádně redakčně zpracovanou. Přesto ji chápu jako jeden z nejvýznamnějších spisů které letos vyšly.

Kniha mi připomněla opojné okamžiky, kdy jsme začali do té zdi kutat (z východu jsem si tenkrát netroufal, ale ze západu to bylo už bezpečné). Ani jsme netušili, že stačilo málo, aby proti nám zasáhla sovětská posádka, která neměla rozkazy, ale cítila se ohrožena. Díky moudrosti britského velitele a prezidenta USA se nakonec povedlo v míru dosáhnout klidu zbraní a zrušení okupačního režimu, takže tehdy teprve doopravdy skončila 2. světová válka. Ano, do sovětského svazu se za to muselo nalít hodně peněz. Západní Němci museli za ty východní také zaplatit hodně dluhů; koncem éry NDR žil už východoněmecký režim jen z půjček od svého nepřítele SRN! To se moc neví. NDR chybělo před pádem zdi jen pár dnů do totálního ekonomického kolapsu. 

Součástí knihy je jmenný rejstřík i přehled známých obětí Berlínské zdi, mapový a obrazový materiál, dokumentující celý fenomén.

Kniha končí slavnostním zrušením americké budky na Checkpointu Charlie. Ta je dnes v Muzeu Berlínské zdi. Na jejím místě dnes stojí na připomínku replika původní, ještě provizornější. Spojenci totiž vždy počítali s tím, že dojde k opětnému sjednocení, proto na přechodech nedělali žádné složité stavby. V roce 1989 ale nikdo nečekal, že k tomu dojde tak brzy.

2018-12-11

Jaromil Jireš: Neúplné zatmění


Skuteční žáci ZŠ pro děti se zbytky zraku ve filmu

Normalizační film ze života zrakově postižených dětí


Jakub Dvořák | UVEDSPP | 10. 12. 2018

O filmu:


Film natočil roku 1981 režisér Jaromil Jireš podle scénáře Daniely Fisherové. Hlavní dětskou roli zahrála Lucie Pátíková, tehdy žákyně jazykové školy. Většinu dětských rolí zahrály přímo děti ze Školy pro děti se zbytky zraku na Malé Straně v Praze, ve Šporkově ulici, kde bylo také nasnímáno nejvíc obrazů, dokonce i přímo v internátu, v pokojích těchto dětí.
Film byl ve své době unikátní svým syžetem, ale i tím, že se v něm objevily opravdu zrakově postižené děti ve svém soukromí, ačkoliv socialistický stát se jejich existenci snažil popírat. To se podepsalo na mnoha cenzurních zásazích, které konečnou podobu filmu ovlivnily. Jaromil Jireš dokonce zamýšlel svěřit hlavní roli jednomu z dětí tzv. „Šporkárny“, kandidátkami byla dvě děvčata na obrázku vlevo, totalitní dohled však trval na Lucii Pátíkové. Důvody sděleny nebyly. Podrobně v úvaze níže.


Zrakově postižené děti v socialistickém státě (ne)existují


Budu muset uznat hned na počátku, že ve své době (bylo mi tehdy 15 let) byl pro mě tento film skutečným zážitkem. Dodneška si jej pamatuji, ačkoliv za celou éru normalizace se objevil na obrazovce jen jednou, a ani po revoluci neslavil žádné komerční úspěchy. A to jsem nemohl ani tušit, že s většinou dětských herců se za pár let seznámím osobně, stanou se mými kamarády, jedno z děvčat i mojí ženou. Díky ní jsem také získal vhled do věcí které vznik filmu ovlivňovaly. Pokud bych se měl zamyslet proč, bylo to tím, že mě problematika zrakového postižení zajímala od malička, ale prakticky se o ní nedaly sehnat informace, a nebylo to jen proto, že nebyl žádný internet. Můj zájem byl inspirován dvěma věcmi. Předně jsem v dětství trpěl zrakovou vadou, brýle mě obtěžovaly a léky byly nechutné. Rodiče mi často hrozili, že jestli nebudu dělat, co říkají lékaři, mohu o zrak i přijít. Zajímalo mě tudíž, zda je taková perspektiva horší, než vitamín A v odporném oleji. Brzy jsem se seznámil s Brailleovým písmem, což byla druhá motivace, protože písma mě vždy zajímala (v době shlédnutí filmu jsem se obíral ze stejného důvodu japonštinou), ale ani seznámení s tímto písmem nebylo snadné, dokonce ani studenti speciální pedagogiky s ním nepřišli do styku! Ostatně zřídka kdy člověk potkal na ulici v Praze někoho s bílou holí, občas, protože jsem jezdíval Ječnou ulicí do školy, jsem potkával děti, které se dorozumívaly rukama. Ale navenek se stát tvářil, že nic takového, jako postižené děti, v socialistickém ráji není. Film tedy působil jako stržení nějaké opony, za kterou se ukrýval zcela jiný svět.
Ovšem ani tento svět neměl s realitou mnoho společného. Tandem Jireš/Fisherová měl pochopitelně upřímnou snahu vynést utajovaný svět postižených dětí do veřejného povědomí, a i když se jim to povedlo, cenzura se postarala o několik zásadních úprav, které jej znevěrohodnily, později se stával v zasvěcených kruzích i předmětem posměchu. Avšak díky tomu, že jsem získal přístup do zákulisí, nemohu být k němu až tak kritický.
V prvním plánu sledujeme příběh dospívajícího děvčete Marty (Lucie Pátíková), kterou úraz na kolotoči zcela připraví o použitelný zrak (zůstává jí jen světlocit a barvocit), předpokládá se, že už před tím měla nějakou latentní vadu. Značně necitlivým způsobem je vržena do jí neznámého světa, odloučena od rodiny, která jejího odchodu sice lituje, ale pro dlouhodobé odloučení její místo v domácnosti zabírá víc a více mladší sestra. V novém prostředí se aklimatizuje jen těžko: ve snaze nepřipustit si, že její stav je trvalý, sabotuje veškeré pokusy o terapie, sebe i druhé přesvědčuje, že se jednou uzdraví. Její souboj s realitou vrcholí útěkem z ústavu domů, kdy se jí i poslepu povede stopem dojet domů a ohlásit se do telefonu: „to jsem já“. Tím aktem nakonec dochází k sebepřijetí. V tomto procesu je jí nápomocen zkrachovalý psycholog (Oldřich Navrátil), který se pokusí své akademické neúspěchy překonat vědeckou prací o dětech z onoho ústavu, a právě Martu si velmi oblíbil, spojil s ní i naději na svůj vlastní návrat do vědeckého světa. I když mu Marta svojí vrtkavostí zmaří obhajobu vědecké práce, je to on, kdo jí nakonec provede peripetiemi sebeuvědomění, a přijetí své situace.
Druhý plán však spočívá v něčem jiném: film ukazuje, že zrakově postižené děti jsou, že žijí stejný život, jako děti zdravé, mají své naděje i zklamání, radosti i starosti, baví se, ale za poněkud odlišných podmínek. Vidíme děti, které spolu zpívají, vyvádějí za zády vychovatelů rošťárny, děvčata sledují módu, i když spíš hmatem, dokonce i otíráním materiálů o tváře a podobně. Seznamují se s (tehdy) novými technologiemi kompenzace zrakového deficitu. Sledujeme šachový turnaj, výuku sebeobsluhy a prostorové orientace a jiné praktické dovednosti.
Bohužel jsme svědky i toho, jak postižený jedinec začíná být pro svoji rodinu přítěží: když například mladší sestra vezme Martu do divadla a zapovídá se s kamarády, na Martu docela zapomene. Ta zůstane nevědomky stát před zrcadlem, odkud jí neurvale vyhodí dámy, které se potřebují doupravit.

… a je o ně dobře postaráno


Celé to byla ale od A až do Z fikce. První cenzurní zásah byl veden proti samotné škole, kde se tyto děti vzdělávaly. V průběhu natáčení se ze školy, která měla fakticky sídlo přímo v centru Prahy na Malé Straně, hned pod Hradem, stalo jakési rehabilitační sanatorium kdesi v obci Staré Zámky. Režim si nepřál, aby se o existenci školy, a tím i o šíři její potřeby, vůbec vědělo. Podle filmu by měla být hlavní hrdinka jakoby na rehabilitaci. Taková rehabilitace by ale trvala jen krátkodobě, kdežto pobyt hrdinky i ostatních dětí v zařízení byl zjevně dlouhodobý. Navíc rehabilitované by byly jen děti po úrazech, ale děti, které ve filmu vystupují, byly většinou postižené od narození, což je i ve filmu patrné.
Ačkoliv škola ve Šporkově ulici byla na vysoké úrovni, má tento způsob vzdělávání zrakově postižených dětí určitě značný nedostatek v tom, o čem film i hovoří, že mimopražské děti tak byly dlouhodobě, někdy už od předškolního věku (!), odloučené od svých rodin.
Z odborného hlediska lze posuzovat i způsoby, jakými rehabilitace zrakově postižených dětí probíhá:
  • Přístup filmového personálu je bez sentimentu, což je dobře, ale někdy to vyústí až v hrubost a vyhoření. Fakticky se to občas skutečně děje, ale ne v až takové míře. Ovšem sekernická vychovatelka a terapeutka nebyla jen karikaturou. Měla i své reálné předlohy, i v tom, že se pod drsnou slupkou skrýval upřímný zájem o svěřence.
  • Trávení volného času zrakově postižených dětí bylo přes veškerou hranost zobrazeno reálně, včetně hry se zápalkou, kterou skutečně přes veškerá zákazy tyto děti hrály a se kterou se filmaři seznámili při natáčení. Ve filmu hraje moje žena šachy, ty hrála i doopravdy. Podobné aktivity však nebyly systémové, hodně závisely na angažovaných lidech, kteří se jim věnovali ve volném čase. I tady platilo oficiální tabu. Film pochopitelně neprozrazuje úplně všechno, ale i postižené děti vyvádějí takové věci, o kterých se prostě nemluví.
  • Odhadování prostoru pomocí luskání prstů byla naprostá fikce. Dokonce to ani nikde nebylo popsáno v literatuře. Přesto jsem si to párkrát vyzkoušel a domnívám se, že by to i fungovat mohlo. Tyfloped Pavel Wiener (autor např. Prostorové orientace zrakově postižených, ISBN 80-239-6775-4) i s tímto propagoval bílé hole s kovovým, a tedy znějícím zakončením, protože vytvářely zvukový obraz prostoru.
  • Přebírání korálků patří rovněž k reálným terapeutickým aktivitám zrakově postižených dětí.
  • Naprosto nereálný byl výcvik chození s bílou holí, při kterém dojde i k působivé scénce, kdy se spolu dva hoši začnou svými holemi šermovat. Ve skutečnosti ani na speciálních školách taková výuka systematicky neprobíhala, jelikož režim neměl o nevidomé na veřejnosti zájem. Skutečnost byla taková, že přesně v době vzniku filmu po takové výuce někteří odborníci volali, ale pokud se konala, bylo to opět díky soukromým iniciativám. Podle informací od mé manželky k nim do školy právě v době vzniku filmu začal docházet již zmíněný Pavel Wiener. Protože jsem později měl tu čest patřit do jeho týmu, vím, jak složité to bylo. Oficiálně jsme dokonce předstírali, že na těchto školách zakládáme pionýrskou organizaci. Kuriozní bylo, že některými pionýrskými vedoucími byli tajní mniši a řádové sestry! Fakticky tedy film říkal, co by se dělat mělo, ale co se ve skutečnosti zanedbává.
  • Manželce se na filmu nejvíc líbily výcviky odhadů směrů, vzdáleností a hloubky. Ve filmu bylo k posledně jmenovanému použito jójo. Ani tato metoda nikde popsána není a nikdy nebyla použita, o její funkčnosti se ale pro změnu přesvědčila díky filmu moje manželka. Reálné na té scénce je však to, jak kreativně musí speciální pedagog postupovat.

Sci-fi nebo promo?


Právě rozpory s realitou byly předmětem zmíněné odborné kritiky. Stručně: tak to přece není. Jaromil Jireš ovšem nebyl žádným miláčkem režimu, už vůbec ne spisovatelka, scénáristka a pedagožka Daniela Fisherová. Jejich záměrem určitě nebylo vylepšovat před veřejností pozici postižených dětí v reálném socialismu. Faktograficky se tedy zásahy cenzury podepsaly na celkové podobě filmu spoustou naprostých nesmyslů, které jsou při pozorném sledování zřejmé. Ovšem díky určitým kompromisům (včetně zákazu svěřit hlavní roli skutečně zrakově postiženému dítěti) se nakonec film na veřejnost do jejího povědomí dostal, tím i vědomí, že takové děti jsou, že se s nimi nějak pracuje, a nebo, že by se s nimi určitým způsobem pracovat mohlo a mělo. Z tohoto pohledu se film jeví spíš jako určitá promoakce iniciativ, usilujících o zlepšení v této oblasti. Určitě nebude náhodou, že aktivity jiného neoblíbence režimu, Pavla Wienera, syna a manžela husitských farářek, právě v té době, ač potajmu, přešly z teoretické fáze do praktických aktivit. Později se začaly postižené děti, i když nesměle, objevovat ještě před pádem totality i v dalších filmech. Spíš tedy, než za nějakou režimní selanku, je třeba tento film považovat za průkopnický počin s velmi reálnými i praktickými důsledky, ovšem v mezích tehdy daných možností.


Mgr. Jakub Dvořák, účastník programu CŽV, k zápočtu z UVEDSPP.

2017-09-05

recenze: Hans Georg Wiedemann, HOMOSEXUELLE LIEBE


Für eine Neuorientierung in der christlichen Ethik
3. aufl. Kreuz Verlag Stuttgart 1991
(©1982)

Je večer, 15. 6. 1979. V Norinberku se koná „Kirchentág“ Německé evangelické, Luterské církve. V pavilonu „A“ by měla právě začít přednáška na téma: „Homosexualita a Evangelium“. Přednášející se však bojí vystoupit na podium. Přední místa v sále obsadili příslušníci hnutí: „Křesťané za duchovní a morální obnovu“. Každý, kdo vstoupil do haly, obdržel jejich letáček, ve kterém upozorňují na svůj postní protest proti „zradě kirchentágu“, spočívající ve stavění homosexuálních „perverzí“ na roveň „podivuhodnému aktu stvoření nového lidského života“. Jeden mladík z jejich řad stojí na podiu, Bibli v ruce, křičí do mikrofonu: „Je to hanba církve, že jsou tu mezi námi homosexuálové...“. Jaký div, že přednášející si netroufá dál. Přemýšlí, jak je to možné, že právě svědectví o Kristu může v lidech vyvolat tolik vášní a nenávisti. Kajícně si uvědomuje, že sám, když se představoval, vyjádřil zdůrazněním svého manželského stavu a otcovství od právě napadaných účastníků distanci. Také on sám je obětí obav a předsudků jako mladík, který křičí do mikrofonu. Když tento skončil svůj rozhořčený projev, ujala se mikrofonu starší malá, nenápadná žena. Oznámí shromážděným, že má rakovinu a to v nejhorším stádiu: „Kdyby mne láska tamté ženy nepřesvědčovala o smyslu mého života, už bych tu dávno nebyla... Jakto že my, kteří se odvoláváme na Ježíše, snášíme brutalitu a spory mezi lidmi, jsme ale rozhořčeni, když se dva lidé milují...“. V hale A nastalo ticho. Za chvíli jejímu osobnímu svědectví tleskají i ti v prvních řadách, kdosi jí poslal kytičku. Atmosféra se znenadání změnila, přednášející se může bez obav ujmout slova.
Oním přednášejícím je Dr. Hans Georg Wiedemann (*1936), farář v Düsseldorfu, externí lektor praktické teologie v Bonnu a člen představenstva „Telefonseelsorge“ v Düsseldorfu. Vzpomínkou na dramatický začátek své přednášky na norinberském Kirchentágu r. 1979 uvádí osobní doslov ke své knize Homosexuelle Liebe, která vyšla poprvé v roce 1982. Její obsah zřejmě zasáhl citlivé místo v praxi a etice Lutherské církve i křesťanských církví vůbec. Proto se v roce 1991 dočkal svého již třetího vydání. Jak naznačuje podtitulek, kniha není věnována především homosexuálům, ale těm, jimž je homosexualita vnějším problémem. Neumějí ji pochopit, proto se s ní nemohou vyrovnat. Působí jim rozpaky a obavy, tzv. homofobii. Je věnována těm, které láska dvou lidí stejného pohlaví provokuje až k nenávistným a agresivním reakcím. Adresáty nejsou pouze jednotlivci. S homosexualitou se těžko vyrovnávají celé skupiny lidí. Jako teolog a farář věnuje autor svoji knihu především církvi, jejíž rozpaky před homosexualitou jsou jen částečně totožné s těmi obecnými, nýbrž má k nim zcela vlastní důvody. Kniha přitom není žádným pranýřem předsudků; autor se snaží s pastýřskou citlivostí analysovat jejich původ. Jde mu o porozumění, neboť církev je svým vztahem k homosexualitě handicapována v realizaci svého poslání.
Úvod a první kapitola nás uvádějí do vlastního problému. Autor seznamuje s projevy tzv. „homofobie“ ve společnosti a v církvi. Pomáhá čtenáři ohledat kořeny vlastní homofobie. Odsud dochází k poznatku, že homosexualita není problémem pouze homosexuálů, nýbrž každého, kdo má strach z kontaktu s ní. Proto je homosexualita také problémem církve. Jedním ze zdrojů předsudků vůči homosexualitě je redukce homosexuality na pouhou otázku pohlavního ukojení. Autor se snaží čtenářovi homosexualitu objasnit v celé její šíři. Heterosexuálně orientovaný muž si jen těžko dovede představit, že homosexuální cítí ke svému partnerovi to samé, co on k ženě. Autor zároveň zjišťuje, že neschopnost církve otevřít se homosexuálům a pochopit je, spočívá v nepochopení sexuality vůbec. Chceme-li pochopit homosexualitu, musíme napřed pochopit, co to je sexualita obecně, též neredukovatelná na pouhý koitus. Tato oblast je však v církevní tradici zatížena. V první kapitole seznamuje autor s některými důležitými pojmy i pokusy jak obsah toho, co homosexualitou nazýváme, vystihnout lépe. Přes všechny nedostatky termínu se autor nakonec přidrží „homosexuality“.
Ve druhé kapitole předává Dr. Wiedemann slovo pedagogovi, a na problém homosexuality uznávanému odborníkovi panu Helmutu Kentlerovi. V kratičkém úvodu je Helmut Kentler představen, po té následuje rozhovor s tímto mužem, který je sám homosexuál. Rozhovor vyplňuje první polovinu kapitoly. Za ním pak následuje pár autorových vysvětlivek k tématu „homosexualita“. H. Kentler ukazuje v rozhovoru, že sexualita se neobjevuje u člověka pouze po dobu schopnosti rozmnožování, ale své projevy sexuality mají i děti a staří lidé. Sexualita je více, nežli prostředek k rozmnožení, nýbrž je součástí mezilidské komunikace a jako taková má důležitou společenskou funkci. Jako se učíme mluvit, tak se již od malička učíme sexuálně komunikovat. Děti, které jsou ochuzeny o něhu, budou mít v dospělosti potíže s erotickou imaginací a tím i se vztahy k druhým lidem. Děti nejsou asexuální a není třeba sexualitu přednimi tajit. Spíše je třeba naučit je s tímto vybavením zacházet, jako se učí mateřskému jazyku. Tím je odkryt další předsudek o sexualitě, že je totiž jen produktem pudů a jeho uplatnění může být ospravedlněno pouze jeho biologickou funkcí. Od těch dob, co člověk není pouhým zvířetem, ale má také nějakou kulturu, je sexualita touto kulturou utvářena a sama ji ovlivňuje. Projevům sexuality se tedy učíme a každá kultura je upravuje po svém. Je ošidné, považujeme-li vlivy kultury za cosi, co je dané přírodou, a tím postaveno na roveň „zákonu Božímu“. Sexualita, tudíž také homosexualita, je více než pohlavní styk. Smysl jí nedává teprve schopnost rozmnožování, ale vztah k druhé osobě, který je sexuálními projevy tlumočen. Jako řeč má svoje vady, také tento komunikační prostředek může být poškozen, nebo zneužíván - lze jím tlumočit lásku i egoismus, něhu i agresivitu. Ale to není vada sexuality jako takové.
Proč homosexuální projev sexuality budí odpor či podráždění? Důvodů může být několik a všechny se týkají velmi citlivých oblastí lidské duše. Předně nikdo nejsme stoprocentně muži či ženami. Zigmund Freud zjistil, že děti jsou v podstatě bisexuálně orientované. V průběhu dospívání se však jedna stránka lidské sexuality upozaďuje, zatímco se vyhraňuje druhá. Nejčastějšími projevy potlačené schopnosti k homosexuálnímu vztahu jsou např. aktivity v různých mužských nebo ženských spolcích, party „pivních strejců“ a pod. Touto “druhou frontou“ své sexuality se však pod vlivem své kultury cítí být člověk ohrožován. Má obavy ze „svedení“. Případně jej pohoršuje, jestliže někdo provozuje nepokrytě to, co on sám v sobě potlačuje. Avšak homosexualita nevzniká svedením; že se bude později uplatňovat schopnost vztahu ke stejnému pohlaví, k tomu jsou položeny základy již v prenatálním období. Jiným zdrojem homofobie je naše potřeba jistot, které bezděky nacházíme ve svých zvycích a v tom, co ze své kultury přijímáme jako samozřejmé. Nejsme-li zvyklí ze své kultury na homosexualitu, pak v nás setkání s ní může vyvolat pocit, že se hroutí samy základy naší existence. Tentýž pocit vyvolává ovšem každé nahlédnutí za obzor vlastní kultury. Odsud je vysvětlitelná i xenofobie. To jsou faktory, které brání člověku otevřít se vůči svému bližnímu a využít cele komunikačních možností, které sexualita dává.
Komunikační funkci sexuality, aplikovanou i biblickými autory, demonstruje autor ve třetí kapitole na „Písni písní”, nebo na vztahu krále Davida a Saulova syna Jonatana.
Odkud se tedy bere strach ze sexuality, pohrdání sexualitou, či její stydlivé přezírání? Je nesporné, že tento odstup od sexuality vnesla do evropské kultury právě církevní morálka. Proč? Vychází to genuinně z vlastního obsahu její zvěsti, či se jedná o vedlejší produkt, nebo dokonce o „cizí těleso“ v křesťanském učení? Na to se pokouší autor podat odpověď ve čtvrté a páté kapitole. Ve čtvrté se zabývá nepětím mezi sexualitou člověka a církevní morálkou. Ukazuje se, že podcenění sexuality není ve skutečnosti vlastním produktem evangelia, jako spíše trojdílné antropologie (duch-duše-tělo), které pochází z řeckého, především novoplatonského myšlení. Novoplatonismus „vpašovali“ do křesťanského podvědomí především církevní otcové Tertulian a Augustin. Negativní vztah k sexualitě, jako k nižší stránce lidského života, kterou je třeba trpět jen pro zachování lidského rodu, jsou skutečně kontaminace křesťanství cizí filosofií. Tato kontaminace však vedla v církevní praxi i etice k dalekosáhlým důsledkům a naše postoje ovlivňuje dodnes. Otázky, spojené se sexualitou, nezřídka zastiňují vlastní zdroj křesťanské etiky. Přitom si autor všímá i jistého přínosu křesťanství pro pochopení sexuality. Ten nachází v sekularizaci sexuality - osvobození sexuality od náboženského zatížení, umožňující teprve využít jejích komunikačních možností. Avšak svojí úzkoprsostí tradiční křesťanská etika zatížila sexualitu nábožensky jiným způsobem a zakopala tak svoji hřivnu.
Křesťan však může překonat obavu ze sexuality, ale tím nepřekoná homofobii. Výše zmíněné zdroje obav jsou podporovány údajným odsouzením „homosexuality“ na některých místech Starého i Nového Zákona. Některá tato místa z obou částí Bible proto autor rozebírá v kapitole páté. Dochází nejen již k notorickému „objevu“, že starozákoní výhrady vůči homosexuálnímu styku se netýkají homosexuality samé, nýbrž míří proti některým magickým a „právním“ praktikám, ale i k velmi zajímavému poznatku, že Pavlovy výčty těch ruhačů, kteří „neobdrží Království Boží“ (1Kor 6, 9 Tm 1, 10), jsou židovská klišé, označující tradičně „ohavnosti pronárodů“, které byly před Izraelci zapuzeni a proto se jim má vyvolený lid vyhýbat. Jsou navíc formulovaná po vzoru stoických seznamů „ctností“ a „nectností“. Nejde tu tedy o žádnou „křesťanskou etiku“, či dokonce o učení o homosexualitě. Tyto výpovědi musí být chápány v celkovém formálním rámci a vykládány z funklce této formy. Ani Pavel konečně nerozuměl pod pojmem αρσενοκοιτης to samé, co odpovídá našim dnešním zkušenostem. Stoický vliv na Pavlovy formulace však bývá novozákoníky přezírán. Pátá kapitola končí nutně zjištěním, že Bible o homosexualitě vlastně neříká nic, což již dávno před autorem konstatovala holandská Rada církví v publikaci věnované otázce způsobilosti či nezpůsobilosti homosexuálů k výkonu duchovenské služby: Een mens hoeft niet aleen te blijven. Ústředním motivem Pavlovské teologie je Boží láska, jíž musí ustoupit vše, co je s ní v rozporu, nikoliv nauka o homosexualitě. Hříchem v tomto smyslu bývá často dogmatická strnulost, bránící otevřenosti vůči Bohu a bližnímu. Shledá-li církev některé etické představy za překonané a vlastnímu poslání se příčící, je její povinností tyto odbourat. Ukazuje se, že vztah křesťanů k homosexualitě je vždy závislý na chápání autority Bible.
V šesté kapitole je dokumentován současný přístup německých církví k homosexualitě pomocí některých oficiálních dokumentů. Sám autor cituje některá vyjádření za církev Lutherskou evangelickou, za Římskokatolickou církev nechává promluvit jejího diplomovaného teologa a svého spolupracovníka z düseldorfské linky Paula Berberse. Evangelíka na jeho pojednání především zaujme zjištění, že ani Římskokatolická církev není takovým dogmatickým monolitem, jak se někdy zdá a jak by si to její vedení možná i přálo, nýbrž z jejích reprezentativních kruhů mohou přicházet i naprosto kontroverzní vyjádření. V zásadě však ukazují obě studie, jak církve na jedné i druhé straně jen váhavě do svého myšlení a praxe promítají poznatky z oborů lékařských věd i z vlastních oborů, jakými je biblická exegeze či systematická teologie, pokud jde o homosexualitu. Teoretická vyjádření se buď zastavují v prostřed kroku směrem k pochopení, nebo nesouhlasí s praxí.
Následující kapitola dokumentuje postoje různých etik a dogmatik předních teologů, včetně D. Bonhoeffera nebo K. Bartha. U posledního upozorňuje, že krátce před smrtí v jakémsi rozhovoru své odsudky homosexuality, vyjádřené v Dogmatice, odmítl. Zde se vyrovnává i s častou „teologickou“ námitkou proti homosexualitě, užívající kategorie „přirozeného“ jako „Božího řádu“. Tato kategorie je ve vyjádřeních evangelického teologa značně problematická. Pochází vlastně z tomismu a deistické filosofie a uvrhla v minulém století církev do role „posvěcovatelky statu quo“. Vede k představě zjevení Boží vůle v přírodě. Obecně je problematická tím, že objektivizuje subjektivní zkušenosti (např. kulturní). Evangelická teologie nezná žádnou nerevidovatelnou etiku, tradici, nebo instituci. Zároveň by neměla stavět rovnítko mezi přírodní zákonitosti a vůli Boží. Strach kriticky zhodnotit důvody k odmítání homosexuality mají zjevně původ jinde, nežli ve vlastním učení. Pro etiku Evangelia je zásadní pouze láska. „Miluj a pak čiň co chceš“ (Augustin). „Jako Duch věje, kam chce, tak také láska věje, kam chce“ (H. Gollwitzer).
V osmé kapitole přicházejí ke slovu homosexuálové sami, tedy mužští, neboť lesbické spolky nechtěly s autorem spolupracovat. Osmá kapitola je žatvou odpovědí na anketní otázky. Z nich se dozvíme, kolik je mezi homosexuály farářů, studentů bohosloví, nebo církevních zaměstnanců. Poznáme specifické problémy homosexuálů, pocházející zpravidla z vnějších vlivů. Problémy se sebepoznáním a sebeuznáním. Následuje tzv.: „comming out“, tedy veřejné přiznání homosexuality. To má několik stupňů: v rodině, mezi kolegy, nebo spolužáky a ve společnosti vůbec. Věřící homosexuál nadto musí „vyjít na světlo“ ve společenství věřících, nechce-li být traumatizován neustálou přetvářkou. Právě zde církev více uškodí, nežli pomůže. Ačkoliv má v evangeliu zdroj pomoci k sebepoznání a sebepřijetí i k osvobození člověka od přetvářky, nutí naopak k pokrytectví. Nepoučení pastýři zde napáchají mnoho křivd. V nemnohých případech ovšem sehrálo věřící společenství i faráři roli kladnou. Homosexuální mužové nacházejí více pochopení u žen - matky se se synovou homosexualitu většinou brzy vyrovnají, otcové zásadně nikdy. Jednomu muži v sebepoznání, comming out i při hledání životního partnera pomohla právě kamarádka. Společenské klima však homesexuály nutí spíše k utajování homosexuality. Tím vzniká mnoho dalších problémů - potíž s hledáním partnera je jeden z nejbolestivějších. Homosexuál je často odkázán pouze na tzv. „subkulturu“, tedy příležitostné známosti v barech homosexuálů, na plovárnách a pod. Takové vztahy nutně postrádají kvalitu trvalého vztahu lásky. Homosexuálové se bojí samoty. Čím je však „partnerský trh“ na tomto poli omezenější, tím rostou nároky. Mezi homosexuály vládne kult mladosti. Od určitého věku přestává být homosexuál žádoucí a je odsouzen k samotě. Strach ze stáří je mnohem intenzivnější nežli u heterosexuálů. I zde má církev co říci, avšak tím, že není homosexuálům otevřená, vrhá je do náruče této subkultury. Měli bychom se zamyslet nad většinovým pocitem homosexuálů, že svoji identitu nalezli teprve když se vnějšně i vnitřně osvobodili od církve!
Potíže s izolací homosexuálů spíše řeší různé svépomocné organizace a poradní střediska. Těch bývá mnoho a jejich cíle, metody i životnost bývají různé. Jsou spolky, bojující za rovnoprávnost i spolky, ulehčující sdílením zkušeností ony fáze hledání a zveřejňování identity, pomáhající též v uspořádání partnerských vztahů. Ve vztahu k ostatní veřejnosti vystupují buď provokativně, nebo naopak usilují o porozumění. S těmi nejvýznamějšími seznamují kapitoly desátá a jedenáctá. Některé vznikly i na křesťanské půdě, jako např. HuK (Homosexuelle und Kirche).
V dodatku si pak můžeme přečíst kázání, kterým posloužil autor 18. 4. 1981 v Kolíně nad Rýnem při vzpomínkové bohoslužbě na homosexuály, umučené v koncentračních táborech. Zde je křesťan konfrontován s doočíbijícím faktem, že si církve stěží uvědomily ještě během války svoji odpovědnost za osud Židů, ale odpovědnost za osud homosexuálů si neuvědomily dodnes. V dodatku autor dále podává několik praktických návrhů pro křesťanské uspořádání partnerských vztahů homosexuálů, včetně liturgie obřadu „Freundschaftssegen“ (požehnání přátelského svazku), obdoby obřadu svatebního.
Knížka není pouhou sbírkou úvah, postřehů, názorů a zkušeností autorových. Z předešlého je možno si všimnout, že autor neváhá dát slovo zkušenějším, např. pokud jde o psychologii, nebo o klima v církvi jiné konfesse. Autor se opírá o poznatky vědeckých pracovišť, zabývajících se tímto fenoménem. Cituje často Z. Freuda, představuje výsledky výzkumů amerického Kinsleyova institutu, nebo dává slovo Freudově žačce a kritičce Charlotte Wolff a jiným. Zároveň nezapomíná, jakého oboru je sám – v kapitole věnované rozborům biblických míst se opírá především o poznatky H. v. Rada, v částech systematických cituje nejvíce H. Golwitzera, který se otázkou homosexuality zabýval tehdy, když Lutherská církev v Hanoveru zbavila úřadu veřejně homosexuálně žíjícího faráře.
Celá kniha však podle mého soudu trpí jedním velikým nedostatkem. Již úvodem autor předesílá, že homosexualita není ani hříchem, ani nemocí, ale ani anomálií. V odmítání takového ohodnocení jde autor až tak daleko, že odmítá jaké koliv pokusy vznik homosexuality objasnit. To ho nutí i k některým nepoctivostem. Především skutečnost, že sexualita není oprávněna jen pro svoji reprodukční funkci jej vede k tomu, že tuto funkci z diskuse o významu sexuality vylučuje úplně, aby nemohl být v žádném ohledu homosexuální poměr považován za „méněcenný“. Dále tvrdí, že teorie, objasňující vznik homosexuality jsou pouze nepotvrzenými hypotézami. Už v době vzniku knihy však bylo i experimentálně ověřeno, že homosexualita souvisí s vývojem hypotalamu ve 4. až 6. měsíci, který ovlivňují hladiny hormonů androgenů a estrogenů, produkovaných tělem těhotné ženy. Že abnormální poměr těchto hormonů lze považovat za anomálii. Přesvědčení, že homosexualita je pouze odlišným nadáním, které ani nelze objasňovat, pouze uznat, není mezi sexuology tak stoprocentně přijímáno, jak se snaží autor předstírat a co chvíli (místy nápadně nevhodně) čtenáři připomínat. Dále se snaží působit ve čtenáři dojem, že považování heterosexuality za „přirozenou“ formu sexuality, je pouhý předsudek. Neuvědomuje si, že takový „předsudek“ nevzniká „na zelené louce“ nýbrž je možná nereflektovaným, přece produktem biologické zkušenosti. Nejde jen o ono rozmnožování, které člověk nemůže tak jednoduše z pojednání o sexualitě vyloučit, ale třeba i o vybavení pohlavních orgánů a pod. Autor je dítětem doznívající doby, která si libovala v porážení „tradičních předsudků“ aniž by poctivě zhodnotila jejich původ. Zde si bere autor na pomoc i C. Wolffovou, která dokonce tvrdí, že rozlišování pohlaví je produktem „kapitalisticko-patriarchálních“ předsudků. Na místo toho dnešní doba opět uznává i různou funkci různých pohlaví v rodině a ve společnosti, i když ne v zastaralém patriarchálním smyslu slova.
K těmto nepoctivostem jej vede především obava, aby homosexuálové nebyli považováni za méněcenné lidi, k nimž může „normální“ člověk přistupovat s povýšeným soucitem z „Olympu“ své „normality“. Homosexuál by pak mohl být podroben různým „nouzovým opatřením“. I když rozmnožovací stránka jeho sexuality je v praxi potlačena, všechny ostatní mají právo ne své plné uznání. Autor se bojí, aby „anomalita“ homosexuálního poměru nevedla k pouhému „trpění“ homosexuálů. V církevním prostředí homosexuálům, považovaným za lidi „postižené“, hrozí, že se stanou „pouhým objektem křesťanské dobročinnosti“. Otázka ohodnocení homosexuality pro mne není teologickým ani existenciálním problémem. Považuji-li tato tvrzení za neoprávněná, není to projev mé „homofobie“. Zaráží mne, s jakou samozřejmostí autor uvažuje o „anomálním“, nebo postiženém člověku jako o „méněcenném“, hodném v církvi jen role „pouhého objektu dobročinnosti“. Proto musí považovat chápání homosexuality jako anomálie za předsudek. Ve skutečnosti je spíše třeba změnit náš postoj k lidem jakkoliv postiženým, nebo anomálním a dát jim v církvi prostor k uplatnění jejich charismat, naučit se přijímat jejich službu. Přestat porovnávat cenu člověka podle jeho zdraví, nadání a normality, či vůbec cenu lidí srovnávat. Autor se, po mém soudu dopustil chyby, když právě přistoupil u sexuality na porovnávání „hodnoty“. Domnívám se, že z toho, co sám autor o sexualitě tvrdí je zřejmé, že kategorie „ceny“ je vůbec nevhodná, nehodná hájení jakékoliv „rovnocennosti“. Spíše je třeba hájit oprávněnost její realizace.
Myslím, že autor dostatečně obhájil široké spektrum významu sexuality jako takové, které je možné vztáhnout i na homosexualitu. Prokázal, že homosexualita není žádnou perverzí, hříchem, nebo vůbec něčím eticky nepřípustným, ale že kromě reprodukční plní veškeré své ostatní funkce. I když není homosexuální uplatnění lidské sexuality biologicky „normální“, není ničím, co by bylo nutné jakkoliv omezovat nebo potlačovat. K tomu neexistují společenské ani teologické důvody.
V jedné čtenářské reakci v Českém bratru jsem četl mínění, že církev nemá homosexuály pranýřovat ani omlouvat, nýbrž zvěstovat jim odpuštění hříchů. Práce H. G. Wiedemana mne přesvědčila o tom, že církev musí především naslouchat a rozumět, pak teprve uvažovat o svém poslání vůči člověku. Musíme se zbavit bezděčné představy, že vlastníme „odpovědi na všechny otázky“, abychom porozuměli vůbec sami sobě a svému poslání. Aby se i jakkoliv odlišným lidem stala církev zárodkem Božího království a ne královstvím strnulých představ a dogmat. Pochopení homosexuality není tudíž v posledu důležité kvůli homosexuálům, ale je službou a pomocí nám samotným k naplnění našeho poslání.
Psáno pro Teologickou reflexi 1995