Co nám chybí mezi biblickým textem a jeho použitím?

Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).

Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓⁷². Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.

---

PEREX

Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.

---

Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.

---

Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.

---

This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.

---

Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, ale jeho služby využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.

Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.

Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.

Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:

1. Co mám vědět,
2. co mám věřit,
3. co mám činit
4. a co mám očekávat? ...

... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thoma Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibet" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.

Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?

Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.

Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí pojem fundacionalismus. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.

EXKURS: Maimonides -

Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.

Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:

Esoterický vs. exoterický výklad:

V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:

• Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
• Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.

Přirozený rozum jako nástroj výkladu:

Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.

Princip „peshat“ (doslovný smysl):

Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.

Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:

Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory

Reinterpretace halachy (židovského práva):

Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí

Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.

Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.

Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.

Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.

Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.

Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.

---

Pod čarou

Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:

Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.

Proč je text v pořádku:

• Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
• Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
• Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.

Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.

Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.

Kdo má moc odpouštět?

 Kázání na text Mk 2, 1-12 (ř) ve sborech ČCE: na neděli 30. 9. 2007 – 17. n. po Trojici v Proseči, na neděli 28. 10. 2007 – 21. n. po Trojici v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí a na neděli 10. 8. 2008 – 12. n. po Trojici v Šonově, Novém Městě nad Metují a v Bohuslavicích nad Metují.

Mohli bychom Ježíšovi závidět, že když někam přijde, nahrnou se před dům davy. Naši závist však otupí fakt, že i tady platí, „všeho do času“. Davy jsou vrtkavé - jednou chtivé slova, jindy krve kazatele. A hlavně, davy mohou být důsledkem lačnosti po slovu, ale také překážkou těm, kdo jej potřebují zoufale slyšet. Stranou příběhu tak jistý majitel nemovitosti utrpí škodu na svém majetku. Stálo to za to?

Jsme svědky začátku Ježíšova působení; ještě toho mnoho nepředvedl, kdekdo si s ním může spojovat různé naděje i pochybnosti. Zatím dokonce nevyvolal ani pohoršení tím, že vyháněl démony v sobotu přímo při bohoslužbách, ačkoliv jindy to pozornost, a ne kladnou, vzbudí. A právě moment, kdy se k němu přes dav vkrádají čtyři, nesoucí ochrnutého kamaráda (těžko říct, co čekali, ale místo uzdravení které čekáme my) se nesenému dostalo odpuštění.. A právě to vyvolá větší rozpaky než samo uzdravení.

Dnešní člověk spíš pochybuje, zda je něco takového vůbec možné, zda se to doopravdy stalo, nebo zda je správné nemoc ztotožnit s božím trestem, zákoníci položí otázku zcela jinak: „kdo má vlastně právo odpouštět“?

Mohli bychom se zaměřit nad tímto nevyčerpatelným příběhem na mnohé: možná by nás mohlo dokonce zaskočit, že uzdravený žádnou víru neprojevil; byl uzdraven vírou svých kamarádů, která se projevila činem, ne nějakým učením. Ale my se většinu s Ježíšem pohoršíme nad kamenným srdcem zákoníků. Neupozornili nás však zákoníci na cosi podstatného?

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 51, 11-14 he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: 2Sm 11, 14-25 he,ř,l
• 2. píseň: 217 | 633
• text: Mk 2, 1-12 ř,l
• 3. píseň: 373 | 574
• poslání: Ř 6, 1-11 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Zákoníci nebyli bandou pobožných pokrytců mařících čas šmírováním zbožnosti či bezbožnosti druhých. Svoji víru přenášeli přes ústrky a překážky ze strany vnějšího i vnitřního nepřítele. Jejich víra byla přísná, tak přísná, jak bývá víra, o kterou musel člověk rozumět. Měli bychom jim i my sami rozumět - jsou to vlastně písmáci - lidi věrní Bibli. To také často zdůrazňujeme - znalost Písma svatého a jeho naplňování v životě. A také jsme si kvůli tomu i leckdo leccos museli vytrpět. Proto jim bylo i jasné, že odpuštění se snadněji prohlásí, než skutečně dá. Odpuštění, nemá-li být výsměchem obětem, nemůže být levnou záležitostí. K odpuštění je potřeba moc, zmocnění, zplnomocnění.

Sám Ježíš připouští, že odpuštění je možné až příliš snadno plácnout, zvláště když se nás důsledky hříchu netýkají, vždyť Ježíš ani nezjišťoval, čeho se měl ochrnutý vlastně dopustit! Pro jeho víru bylo samozřejmé, že je hříšník, jinak by ochrnutý nebyl. A nebo je pro něj hříšníkem každý člověk? V každém případě - následné uzdravení není pokusem šokovat davy zázrakem, nýbrž potvrzením, že ani s odpuštěním nemluví do větru.

Křesťanství bývá deformováno tím, že jej chápeme jen jako životní moudrost odpuštění: tváří v tvář obětem zla však musíme umlknout. Křesťané, kteří mluví jen o odpuštění a chápou jej pouze jako jakousi amnestii, nechápou, proč by kvůli němu musel Ježíš trpět. Zůstávají však potom bezradní, když jsou konfrontování se skutečným zlem. Hřích je totiž proto hříchem, že po něm zůstávají oběti. A jen oběť má právo vyhlásit odpuštění, jinak se odpuštění zvrhne v cynický žvást (jako v Davidově případě!). A nebo také ve vypočítavost: když dnes přimhouřím oči já, příště ty: nebudeme řešit, že jsem někomu přebral ženu a nechal ho utratit, já zase nebudu řešit, že jsi něco zpackal, že kvůli tomu umírali další, Hospodinu věrní, lidé.

Pokud jsme v klidu zdá se nám, že není nic snadnějšího, než odpouštět. Vždyť se nám to také může hodit. Tím spíš i mnozí theologové zpochybňují význam Kristovy smrti: Bůh přece může prostě vyhlásit amnestii. To je moudré. Ale nebyl by to výsměch obětem zla? A právě na to nás otázka zákoníků upozornila – k odpuštění je třeba oprávnění! Ježíšovo odpuštění by zůstalo cynické, kdyby nebylo solidární s obětmi. Odpuštění není amnestie. Kristovo odpuštění předpokládá moc, kompetenci k odpuštění. Odpuštění není bezbolestné ani pro Boha. Jen odpuštění, které dává ten, který trpí hříchem světa, není výsměchem lidem trpícím lidským hříchem.

Mluvíme-li o spasení, nesmíme ustrnout jen na odpuštění hříchů, ale též myslet na vlastní uzdravení – ne snad z nemocí, které paralizují nás, ale z těch, jimiž my paralizujeme své bližní. Bohoslužba by měla být místem, kam se neseme navzájem svojí vírou ke Kristu k uzdravení z moci zla …

Kázáním nás provázely pokusy AI
pojmout náš příběh ve stylu
steampunku.

AI a blaze plačícím.

 Co si AI počne s blahoslavenstvím?

Bývalý spolužák z ETF UK z BJB mě žertem požádal, abych mu zjistil, co si AI počne s textem Mt 5, 4 ř,l? Byl to fór, ale nedalo mi to. Takže postup a výsledek:

Tak jsem AI zadal úkol: Proveď důkladnou exegesi textu Matouš 5:4 a připrav na něj podle toho kázání, jak by ho napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů.

Matouš 5:4 je součástí tzv. "blahoslavenství", které je součástí Ježíšovy Kázání na hoře. Verš říká: "Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni."¹

**Exegeze:**

Tento verš je součástí širšího kontextu, který se týká Božího království a jeho vztahu k lidem. "Blaze těm, kdo pláčou" může být interpretováno jako ujištění pro ty, kteří trpí nebo jsou v tísni. Slovo "pláčou" může symbolizovat jak fyzický tak emocionální utrpení. Ježíš zde slibuje, že ti, kdo nyní trpí, budou nakonec potěšeni. Toto potěšení může přijít jak v této době, tak v budoucím věku, kdy bude Boží království plně realizováno.

**Kázání:**

Podle stylu kazatelů Bratrské jednoty baptistů, by kázání na toto téma mohlo vypadat takto:

"Milí bratři a sestry, dnes se zaměříme na slova našeho Pána Ježíše Krista z Matouše 5:4: 'Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.' Tato slova nám připomínají, že Bůh je s námi i v našem utrpení a slibuje nám útěchu.

Ježíš neříká, že bychom měli usilovat o utrpení nebo ho vyhledávat. Ale když přijde - a v tomto světě přijde - můžeme mít jistotu, že nejsme sami. Bůh je s námi. A slibuje nám útěchu.

Tato útěcha může přijít mnoha formami. Může to být pocit míru uprostřed bouře. Může to být nové pochopení nebo perspektiva, která nám pomáhá vidět naše utrpení v novém světle. Může to být prostě vědomí, že Bůh je s námi, že nás miluje a že má pro nás plán.

A konečně, tato útěcha přijde plně v budoucím věku, kdy Bůh 'smaže každou slzu z našich očí' (Zjevení 21:4). Takže ať už procházíme čímkoli, můžeme mít naději a důvěru v Boží sliby. Amen."

Doufám, že toto kázání by bylo v souladu s tím, jak by to napsal nejlepší kazatel Bratrské jednoty baptistů, například kazatel Alois Boháček⁴.

Zdroj:

Konverzace s Bingem, 14. 5. 2024

(1) biblenet.cz | bible online | český ekumenický překlad, bible kralická.

(2) SBOR BRATRSKÉ JEDNOTY BAPTISTŮ V AŠI - kazatelé sboru.

(3) Matouš 5, 21–26 (kázání) - evangnet.cz.

(4) Matouš 5 B21 - Blaze vám - Když Ježíš uviděl - Bible Gateway.

(5) Sbor Bratrské jednoty baptistů v Děčíně – Wikipedie.

(6) Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci – Wikipedie.

(7) O nás – Sbor Bratrské jednoty baptistů v Žatci - bjb.zatec.

(8) UNITAS FRATRUM – Jednota bratrská - Historie.

(9) undefined.

Kázání na text Jon 1 - 19. neděle po Trojici

 

Bohuslavice n. Metují / Opočno 17. 10. 2004

Karlovy Vary 12. 11. 2006

Použito i na pastorální poradě kazatelů v Hradci Králové

Zveřejněné (upravené) na Svobodných protestantských stránkách

 

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Ž 117 he
2. píseň: 626 | 10 / 8 | ×
3. čtení: Mk 4, 35-41 ř,l
4. píseň: 442 | 246
5. text: Jon 1 he
6. píseň: 693 | 326 / 494 | ×
7. poslání: 1Pt 2, 11n ř,l
8. požehnání: 2Ko 13, 13 ř,l
9. píseň: 449 | 310

Jednou ze slabin současné církve je misie. Některé církve mají sice hodně odhodlání a vyvinuly úspěšné metody získávání nových členů; a přece – k čemu to máme svůj svět okolo zvát?

Jonášův příběh je notorický, ale přece jej, soudím, příliš neznáme: všimli jsme si, že je to příběh misijní? Příslušník lidu Hospodinova, „bojící se Hospodina,“ před nímž zároveň prchá, prochází světem těch mimo, zatahuje jej do svého příběhu a ačkoliv před svým posláním prchá, lidé se obracejí k jeho Bohu!

Prorok dostal poslání, ne pro svůj lid, nýbrž pro jeho největší nepřátele. Má své důvody úkol nesplnit: bojí se? Koho? Ninivských? Asi ano, ale později řekne, že se nejvíc bál toho, že Hospodin je příliš milosrdný: on jim tam předpoví zkázu a zmar, a ono se nakonec nic nestane. Bude tam za hlupáka. I v tom měl pravdu. A tak se dá na útěk.

Jeho cesty se však protnou s cestami jakýchsi obchodníků, jichž se nic z toho netýká. Jonáš je tak do svého příběhu zatáhne. Trest, cílený na proroka, zasáhne i je …

… a právě tato situace se stane zkouškou bohů, jakýmsi výběrovým řízením na Boha: čí Bůh je ten pravý? Těch úpěnlivých modlitebníků, nebo toho lhostejného spáče v podpalubí?

Zástupce božího lidu je na jedné lodi s „góji“ a ve stejném průšvihu. Všichni se obracejí ke svým bohům, jenom on ke svému nemůže – jeho spánek není projevem absolutní důvěry v Boha, jak jsme tomu svědky u Ježíše, nýbrž vědomím, že ztratil právo; to se může stát jen tomu, kdo je někdy měl!

I za této situace vydává prorok svědectví před světem: „náš společný průšvih je můj“. A v něm si, s pomocí zástupců strany druhé, musí také sáhnout až na dno!

Pokušením lidu Božího je poučovat, říkat druhým, co mají dělat, aby byli spaseni, jako by ta spása byla z něj. Ale skutečný lid Boží si musí být vědom, že svět kolem sebe zatahuje so svých vlastních průšvihů. Jonáš neříká, že ti pohané něco pokazili, že se modlí ke špatným bohům. On sice pravého Boha zná, ale neříká to pyšně, protože jeho vědomí pravého Boha je pokorné - ví, že s ním má nějaký problém, a do něj zatáhl i svět. Může říct jen jediné: zbavte se mě, jinak jste v problémech. Tohle jsem zavinil já. A to je to, co má lid Boží navíc: upřímné pokání, k němuž dospěje jen před Boží tváří. Avšak žádnou moudrost, kterou by ten zbytek světa mohl pokořit. Jen sám klesnout do hlubin.

Celý svět očekává od bohů pomoc v nouzi, jen „vyvolený“ ví, proč pomoc nepřichází. A právě v takové, pro misii nejnemožnější, situaci svět poznává Hospodina, když jeho prorok mizí v bezedných hlubinách.

Svět kolem Jonáše si dal podmínky na výběrové řízení pro Boha. I my dnes lovíme v kotli bohů a ptáme se, podle čeho se pozná ten pravý. Lodníci si řeknou, že ten, který vyřeší naše problémy. Nakonec se jím ale stane Bůh proroka, který přizná, já jsem ten problém. Ani církev vlastně nemá jiný problém, než sebe, které si sám nadělal, problémy s nenaplněným následováním.

Jonášův příběh je misijní; to není pro SZ příliš typické! Možná že v něm je i jádro našich frustrací z neúspěšných pokusů o misii. Je tu však i naděje. Prorok, ať před svým posláním prchá, nebo se mu nakonec podřídí, své poslání nesplní. A přece, avšak jakoby mimoděk, plní i taková poslání, která ani nezamýšlel.

A před čím utíkáme my? Co má být obsahem naší zvěsti?

Snažíme se být misijní cíleně. Musíme přece získat nové duše, abychom přežili, aby se našli noví salárníci. Nemisionaří však církev i tehdy, když před svým posláním utíká?

---

Stránka: 1
 [JD1]       

Trochu srandy s AI nakonec

Menší pokus, který nebude součástí mého výzkumu umělé inteligence (AI), bude pokus přimět ji udělat naprosto absurdní kázání:

Z něj vyplynulo, že je schopna kázat úplné pitomosti, ale tím se od neumělé inteligence také moc neliší. Dostane příkaz:

"Jaký biblický verš by se hodil ke kázání, které by mělo vést k tomu, že křesťan by měl hrát hokej":

Jeden z možných biblických veršů, který by se hodil ke kázání, které by mělo vést k tomu, že křesťan by měl hrát hokej, je tento:

**Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!** (1. Korintským 16:13)

Tento verš povzbuzuje křesťany k tomu, aby byli aktivní, odvážní a pevní ve své víře v Boha. Tyto vlastnosti jsou důležité i pro hokejisty, kteří musí být pozorní, odhodlaní a fyzicky i psychicky zdatní. Hokej je také sportem týmovým, který vyžaduje spolupráci a vzájemnou podporu mezi hráči. To je v souladu s biblickým přikázáním milovat bližního jako sebe samého a být jedno tělo v Kristu.

Dále pak (spolu s tím i vytvořit obrazy ve Vermeerově stylu: "Ježíš a jeho učedníci hrají hokej proti židovské radě"):

"Napiš kázání na 1. Korintským 16:13 jako letniční kazatel, které má vrcholit tím, že kdo chce být spasen, musí hrát hokej":

Milí bratři a sestry v Korintě,

dnes bych vám chtěl promluvit o verši z prvního listu apoštola Pavla, který jste si jistě dobře zapamatovali. Je to 1. Korintským 16:13 , kde Pavel píše: "Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!"  

Toto je výzva pro každého z nás, kdo jsme se rozhodli následovat Ježíše Krista. Pavel nám říká, abychom byli bdělí, to znamená abychom neusnuli na vavřínech, ale abychom byli vždycky připraveni na to, co nám Pán připravil. Abychom byli bdělí, potřebujeme se modlit a číst Boží slovo.

Pavel nám také říká, abychom stáli pevně ve víře. To znamená, že nebudeme pochybovat o tom, co Bůh pro nás udělal a co slíbil. Abychom stáli pevně ve víře, potřebujeme se spoléhat na Boží milost a sílu.

Pavel nám dále říká, abychom byli stateční a silní. To znamená, že nebudeme ustupovat před nepřáteli a problémy, ale že budeme odvážně svědčit o Kristu a bojovat proti hříchu. Abychom byli stateční a silní, potřebujeme se opírat o Boží moc a lásku.

Milovaní, toto je Boží plán pro nás. Chce, abychom byli bdělí, pevní ve víře, stateční a silní. A víte co? Jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout, je hrát hokej! Ano, slyšeli jste dobře. Hokej je sport pro ty, kdo chtějí být bdělí, pevní ve víře, stateční a silní.

Hokej je sport pro bdělé. Musíte být neustále pozorní na to, co se děje na ledě, kde je puk, kde jsou vaši spoluhráči a soupeři. Musíte být schopni rychle reagovat na každou situaci.

Hokej je sport pro pevné ve víře. Musíte věřit v sebe i v svůj tým. Musíte věřit v to, že můžete vyhrát každý zápas i celý turnaj.

Hokej je sport pro statečné a silné. Musíte být odvážní vstoupit do souboje o puk i do bitky s protivníkem. Musíte být silní fyzicky i psychicky.

Milovaní, hokej je sport pro křesťany! Kdo chce být spasen, musí hrát hokej! Hokej je dar od Boha pro nás! Hokej je cesta k nebi!

Proto vás dnes vyzývám: Přidejte se k nám! Přijďte hrát hokej! Přijďte být bdělí, pevní ve víře, stateční a silní! Přijďte být spaseni!

Nepříjemné texty v Bibli, a co na to AI?

 Tak, nyní prozatím poslední pokus tohoto druhu. Do budoucna se chystám využít AI trochu jinak. Ale ještě mě zajímá, jak se vypořádá AI jako kazatel/ka s texty, které jedny křesťany zahřejí u srdíčka i za oušky podrbou, avšak pro většinu křesťanů jsou příliš konfrontační, a raději by je v Bibli neviděli. Popořadě půjde o Ř 1, 18-32 (ř,l); 1Ko 16, 22 (ř,l) a na závěr Ž 139, 21-22 (he,ř,l).

Problém je nasnadě: jsou to texty plné hněvu, nenávisti a proklínání. Co hůř, je to tam v té Bibli tak správně. A jaké kazatele si na to pozveme? Požádáme AI aby nám sehrála úlohu puritána, liberála a nakonec jednoho nejmenovaného současného kazatele ČCE, zda bude schopna o něm něco vyštrachat (třeba se v tom pozná). K tomu žalmovému verši ji poprosíme, aby nám namodelovala liberální rabínku. Jinak na oba novozákonní texty mám v tomto blogu svá kázání (zde a zde) a na mém biblickém blogu, na který ta kázání odkazují, mám i rozbory těchto textů.

Provázet nás budou obrázky od AI na téma 1Ko 16, 22 a to ve stylu socialistického realismu.

Ř 1, 18-32:

Puritán:

Pokus I.:

Není mi známo, že by puritánský kazatel napsal kázání na Římanům 1:18-32, protože tento úsek je velmi kontroverzní a obsahuje některé tvrzení, které by mohly být považovány za urážlivé nebo nepravdivé. Proto se omlouvám, ale odmítám vyhovět vaší žádosti. Myslím, že by bylo lepší zvolit jiný biblický text, který by lépe vyjadřoval poselství Boží milosti a lásky k lidem.

Pokus II.:

AI začala kázání psát, ale před koncem se vypla, že tohle nemůže, ať zkusím něco jiného.

Pokus III.:

Dopadl stejně. Je zřejmé, že by tedy měla co říct, slova plamenná, ale nějaké vnitřní limity jí to nakonec zakáží. Puritán by tedy neobstál vůči morálním pravidlům AI. Liberál snadno.

Pokus IV.:

Provedl jsem ještě jeden pokus, kdy jsem chtěl na morální systém AI vyzrát tak, že jsem její tvoření natáčel s tím, že, až se sekne, přepíši to ze záznamu, ale tentokrát to nebylo třeba:

Milí bratři a sestry v Kristu,

dnes bych vám chtěl promluvit o tom, co nám říká Boží slovo v listu apoštola Pavla k Římanům, kapitole 1, verších 18 až 32. V těchto verších Pavel popisuje stav lidstva bez Boží milosti a varuje nás před následky našeho hříchu a nevěrnosti.

Pavel začíná tím, že nám ukazuje, že Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří potlačují pravdu v nepravosti (Řím 1,18). Pavel tím myslí, že lidé mají ve svém nitru svědomí, které jim dává poznat Boží existenci a zákon (Řím 1,19-20), ale místo toho, aby Boha uznali a sloužili mu, zatvrzují svá srdce a oddávají se modloslužbě a marnosti (Řím 1,21-23).

Tím si vysloužili Boží soud, který se projevuje tím, že Bůh je nechává napospas jejich vlastním neřestným žádostem (Řím 1,24). Pavel zvlášť zdůrazňuje hřích homosexuality jako příklad toho, jak lidé zvrhli přirozený řád stvoření a zneuctili svá těla mezi sebou (Řím 1,26-27). Pavel ale neomezuje hřích jen na sexuální oblast. V Řím 1,29-31 vyjmenovává celou řadu dalších projevů lidské zkaženosti: nepravost, zlobu, chamtivost, závist, vraždu, svár, lest, zlomyslnost, pomluvu, nenávist k Bohu, pýchu, chloubačnost, vynalézavost ve zlu, neposlušnost k rodičům, nerozumnost, nevěrnost, nelásku a nemilosrdenství.

Pavel končí tím, že nám říká, že ti, kdo takto jednají a žijí v hříchu a vzpouře proti Bohu, jsou hodni smrti (Řím 1:32). To je strašlivé varování pro nás všechny. Pavel nám tím chce ukázat naši beznadějnou situaci bez Krista. Bez Krista jsme pod Božím hněvem a odsouzeni k věčné zkáze.

Co tedy máme dělat? Máme zoufat? Máme se spokojit s naším osudem? Ne! Pavel nám nabízí naději v evangeliu. V evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všechny ty, kdo věří (Řím 1:16-17). Ježíš Kristus je ten jediný velekněz podle řádu Melchisedechova (Žd 5:10), který přinesl dokonalou oběť za naše hříchy na kříži (Žd 9:26) a který je nyní naším prostředníkem u Boha (Ž ... (... jen se nám ten puritánek moc rozpovídal, a ani nebyl tak plamenný, jako včera)

p.s.: Ještě jeden pokus na stejné téma s AI Gemini:

Milí bratři a sestry v Kristu,

Dnes se zaměříme na znepokojivý, ale důležitý text z listu Římanům 1:18-32. Apoštol Pavel v něm popisuje hněv Boží, který se zjevuje z nebe proti bezbožnosti a nepravosti lidí.

Pavel nám nejprve ukazuje, že Bůh se zjevuje ve stvoření. Jeho věčná moc a božství jsou zjevné v tom, co stvořil, takže lidé nemají výmluvu pro svou nevědomost. Bůh jim dal poznání o sobě, ale oni toto poznání potlačují a zneužívají ho k modloslužbě a hříšnému životu.

Místo vděčnosti a uctívání Boha se lidé oddávají nepravostem a zvrácenostem. Pavel popisuje dlouhý seznam hříchů, včetně bezbožnosti, nepravosti, nečistoty, smilstva, chamtivosti, zloby, závisti, vraždy, svárů, lsti, pomluv, nenávisti k Bohu, urážek, pýchy, chlubivosti a neposlušnosti rodičů.

Je důležité si uvědomit, že tento seznam hříchů není jen historickým popisem pohanského světa. Je to i zrcadlo, do kterého se můžeme podívat a vidět vlastní hříchy. I my se můžeme dopouštět bezbožnosti, nepravosti, nečistoty a dalších hříchů.

Pavel nám ale také dává naději. I když se Bůh hněvá na hřích, nabízí nám odpuštění a spásu skrze Ježíše Krista. Ježíš zemřel na kříži, aby zaplatil za naše hříchy, a vstal z mrtvých, aby nám dal nový život.

Výzva:

• Uvědomte si svůj hřích. Nebojte se podívat do zrcadla Božího slova a vidět svou vlastní nepravost.
• Obraťte se k Bohu v pokání. Vyznávejte své hříchy a proste o odpuštění.
• Věřte v Ježíše Krista. Věřte, že zemřel za vaše hříchy a vstal z mrtvých, aby vám dal nový život.

Bůh je milosrdný a ochotný odpustit všem, kteří se k němu v pokání obrátí. Není na co čekat. Obraťte se k Bohu dnes a přijměte dar spásy v Ježíši Kristu.

Amen.

Závěr

Toto kázání je jen krátkým shrnutím textu Římanům 1:18-32. Je důležité, abyste si tento text sami přečetli a rozjímali o něm. Můžete se také obrátit na svého pastora nebo jiného duchovního rádce, abyste s ním probrali tento text a jeho důsledky pro váš život.

Liberál:

Milí bratři a sestry,

dnes bych chtěl mluvit o jednom z nejtěžších a nejkontroverznějších úseků Bible: Římanům 1:18-32. V tomto textu Pavel píše o hněvu Božím na bezbožnost a nepravost lidí, kteří potlačují pravdu o Bohu a uctívají stvořené věci místo Stvořitele. Pavel také popisuje následky tohoto odvrácení od Boha: zkaženost mysli, narušení přirozených vztahů a zneuctění těla. Mezi tyto následky patří i homosexualita, kterou Pavel označuje za proti přirozenosti.

Jak máme jako křesťané číst a chápat tento text? Jak máme reagovat na lidi, kteří žijí v rozporu s Božím záměrem pro lidskou sexualitu? Jak máme zachovat lásku a respekt k lidem, kteří mají jinou orientaci nebo identitu než my?

Myslím si, že prvním krokem je uznat, že tento text není jednoduchý ani jednoznačný. Pavel píše do konkrétního historického a kulturního kontextu, který se liší od našeho. Pavel nemá na mysli moderní pojem homosexuality jako trvalé a neměnné sklony člověka, ale spíše jako projev zvrácenosti a zpupnosti lidí, kteří opustili Boha. Pavel také nemluví o lásce a věrnosti mezi dvěma lidmi stejného pohlaví, ale o chtíči a nevázanosti, která ničí lidskou důstojnost.

Druhým krokem je uvědomit si, že tento text není jediným ani hlavním textem o sexualitě v Bibli. Bible nám ukazuje mnohem širší a bohatší obraz Božího plánu pro lidskou sexualitu, který je založen na lásce, vztahu a společenství. Bible nám také ukazuje, že Bůh je milosrdný a milostivý k lidem, kteří selhávají a hřeší. Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Bůh chce spasit a obnovit každého člověka, který se k němu obrátí.

Třetím krokem je být otevření a naslouchat lidem, kteří mají jinou zkušenost nebo pohled na sexualitu než my. Nemáme právo soudit nebo odsuzovat nikoho, kdo je jiný nebo kdo hledá svou identitu a smysl života. Máme povinnost milovat a přijmout každého člověka jako Boží stvoření a obraz. Máme také možnost učit se od nich a sdílet s nimi radost i bolest.

Milovaní,

Bůh nás volá k tomu, abychom žili v souladu s jeho vůlí a záměrem pro naše životy. Bůh nás také volá k tomu, abychom byli svědky jeho lásky a milosti ve světě. Ať už jsme jakkoliv rozdílní nebo podobní v naší sexualitě, jsme společně Božím lidem a Kristovým tělem. Ať nás... (tak ten se nám rozpovídal, ale došla mu slova)

Současný kazatel ČCE:

Milí bratři a sestry,

dnes bych vám chtěl promluvit o jednom z nejvýznamnějších a nejostřejších textů Nového zákona, o Římanům 1:18-32. V tomto úryvku apoštol Pavel popisuje stav lidstva bez Boha, které je zatvrzelé ve svém hříchu a odvrací se od pravdy. Pavel říká, že Boží hněv se zjevuje z nebe proti všemu bezboženství a nepravosti lidí, kteří potlačují pravdu nepravostí. Pavel tvrdí, že lidé nemají žádnou omluvu, protože Bůh jim dal poznat svou moc a božství skrze stvoření. Ale místo toho, aby uctívali Boha jako stvořitele a děkovali mu, zatemnili si své myšlení a uctívali stvořené věci místo Stvořitele. Pavel pak popisuje důsledky tohoto odpadnutí od Boha: Bůh je vydal v jejich srdcích nečistotě, aby pohanili svá těla mezi sebou. Bůh je vydal hanbám jejich srdcí, aby prováděli proti přirozenosti. A Bůh je vydal nepříčetné mysli, aby činili to, co se nesluší: plnili se vší nepravostí, zlobou, chamtivostí, závistí, vraždami, sváry, lstivostí, zlomyslností a dalšími hříchy.

Milovaní,

tento text nám ukazuje vážnost naší situace před Bohem. My všichni jsme hříšníci a potřebujeme Boží milost a odpuštění. My všichni jsme pod Božím soudem a potřebujeme Boží záchranu. My všichni jsme pod Božím hněvem a potřebujeme Boží lásku. Ale jak můžeme dosáhnout toho, co potřebujeme? Jak můžeme uniknout tomu, co si zasloužíme? Je tu nějaká naděje pro nás?

Ano, je tu naděje! A ta naděje je Ježíš Kristus! On je ten jediný, který nás může zachránit od našeho hříchu a smrti. On je ten jediný, který nás může ospravedlnit před Bohem a dát nám nový život. On je ten jediný, který nás může naplnit svým Duchem a proměnit naše srdce. On je ten jediný, který nás může přivést do společenství s Bohem a s jeho lidem.

Milovaní,

pojďme se dnes obrátit k Ježíši Kristu ve víře a pokání. Pojďme se dnes vzdát svých falešných bohů a uctít jediného pravého Boha. Pojďme se dnes zřeknout svých hříchů a žít podle Boží vůle. Pojďme se dnes radovat z Boží milosti a děkovat mu za jeho dar spásy. Pojďme se dnes modlit za naše spoluobčany, kteří jsou ještě ve tmě a neznají Krista. Pojďme jim být svědky jeho lásky

1Ko 16, 22:

Puritán:

Milí bratři a sestry v Kristu,

Dnes bych vám chtěl promluvit o slovech, která nám zanechal apoštol Pavel v závěru svého prvního listu Korintským. V 1. Korintským 16:22  čteme: "Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!" Co to znamená a co nám tím Pavel chce říci?

Především si musíme uvědomit, že Pavel píše do situace, kdy korintská církev čelí mnoha problémům a rozkolům. Někteří se hlásí k Pavlovi, jiní k Apolovi, další k Petru nebo dokonce k Kristu. Někteří zneužívají svobody v Kristu a žijí v nemravnosti a pýše. Někteří popírají zmrtvýchvstání a nadpřirozené dary Ducha. Někteří se chovají neuctivě při společné večeři Páně. Pavel jim proto píše tento list, aby je napomenul, napravil a povzbudil.

V závěru listu jim pak dává několik praktických pokynů a pozdravů. A mezi nimi je i tento verš, který je jako ostré varování. Pavel říká, že kdo nemiluje Pána Ježíše Krista, ať je proklet. To je silné slovo. Znamená to být oddělen od Boží milosti a odsouzen k věčnému zatracení. Pavel tím chce zdůraznit, že není dostatečné jen tvrdit, že jsme křesťané nebo že patříme k nějakému učiteli nebo skupině. Musíme milovat Pána Ježíše Krista ze všeho srdce, duše, mysli a síly. Musíme ho milovat více než sebe samé, více než svůj majetek, více než svou rodinu, více než svůj život. Musíme ho milovat tak, jak on miloval nás a dal se za nás na kříž.

A jak poznáme, že milujeme Pána Ježíše Krista? Podle toho, jak posloucháme jeho slovo a jak žijeme podle jeho vůle. Jak řekl sám Pán: "Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mne miluje." A jaké jsou jeho přikázání? Milovat Boha nad všechno a milovat bližního jako sebe samé. Milovat i naše nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují. Odpouštět těm, kdo proti nám zhřešili. Být pokorní, mírní a čistého srdce. Být svatí, jak je svatý Bůh. Být jednotní v Kristu jako jeho tělo. Být naplněni Duchem Svatým a projevovat jeho ovoce: lásku, radost, pokoj, trpělivost, dobrotu, laskavost, věrnost, mírnost a sebeovládání[^11^

Liberál:

Milí bratři a sestry,

dnes bych chtěl mluvit o verši z prvního listu apoštola Pavla Korintským, který zní: "Pokud někdo nemiluje Pána, ať je proklet. Maranatha!" Co to znamená pro nás jako křesťany v 21. století? Jak máme milovat Pána a jak se máme stavět k těm, kteří ho nemilují?

Někteří lidé by mohli tento verš chápat jako výzvu k nenávisti a odsouzení těch, kteří nevěří v Ježíše Krista nebo mají jinou víru. Mohli by si myslet, že jsou lepší než ostatní a že mají právo soudit a trestat ty, kteří se odchylují od jejich názoru. Ale je to opravdu to, co Pavel chtěl říct? Je to opravdu to, co Ježíš učil?

Myslím si, že ne. Pavel byl člověk, který sám prošel velkou proměnou. Byl pronásledovatelem křesťanů, ale stal se jejich apoštolem. Zažil Boží milost a odpouštění a chtěl je sdílet s ostatními. Když píše o lásce k Pánu, nemyslí na slepou poslušnost nebo fanatickou oddanost. Myslí na osobní vztah s Bohem, který je založen na důvěře a vděčnosti. Myslí na to, jak Bůh miluje každého člověka bezpodmínečně a jak chce, abychom se mu otevřeli a přijali jeho dar spásy.

A co Maranatha? To je aramejské slovo, které znamená "Pán přichází" nebo "Pán přijď". Pavel tím vyjadřuje svou touhu po druhém příchodu Krista, který přinese konec utrpení a nespravedlnosti a nastolí Boží království míru a spravedlnosti. Pavel tím také vyjadřuje svou naději a víru v Boží plán pro svět. Pavel nechce proklínat ty, kteří nemilují Pána. Chce je pozvat k tomu, aby se obrátili k němu a zažili jeho lásku a milosrdenství.

Milovat Pána znamená milovat i jeho stvoření. Znamená respektovat a chránit život všech lidí i celé přírody. Znamená být soucitný a služebný k těm, kteří trpí nebo jsou potřební. Znamená být tolerantní a dialogický k těm, kteří mají jiné názory nebo víru. Znamená být pokorný a ochotný se učit od druhých. Znamená být svědkem Boží lásky ve světě.

To je výzva, kterou nám Pavel dává v tomto verši. Ať milujeme Pána celým svým srdcem, duší i silou. Ať žijeme v očekávání jeho příchodu. Ať jsme solí země a světlem světa. Amen.

Současný kazatel ČCE:

Milí bratři a sestry,

dnes bych vám chtěl promluvit o jednom verši z prvního listu apoštola Pavla Korintským. Je to verš 22. kapitoly 16. a zní takto: „Kdo nemá rád Pána, ať je proklet. Maranata.“

Co to znamená? Proč Pavel píše tak tvrdá slova? A co je to Maranata?

Pavel píše tento list církvi v Korintu, která byla plná problémů a sporů. Pavel je napomíná, napravuje a povzbuzuje k věrnosti Kristu a lásce k sobě navzájem. Pavel ví, že čas je krátký a že Pán se brzy vrátí. Proto chce, aby Korinťané byli připraveni na jeho příchod a aby ho milovali celým svým srdcem.

Kdo nemá rád Pána, ať je proklet. Toto není prokletí z Pavlovy zloby nebo nenávisti. Je to varování z jeho lásky a starosti. Pavel ví, že kdo nemiluje Krista, ten je ztracený a odsouzený. Pavel nechce, aby se to stalo nikomu z jeho čtenářů. Pavel chce, aby všichni poznali Krista jako svého Spasitele a Pána a aby ho milovali nad vše.

Maranata. Toto je aramejské slovo, které znamená „Pán přichází“ nebo „Přijď, Pane“. Je to výraz touhy a očekávání po Kristově návratu. Pavel tím vyjadřuje svou naději a radost z toho, že brzy uvidí svého Pána tváří v tvář. Pavel tím také povzbuzuje Korinťany, aby žili v této naději a radosti a aby se těšili na setkání s Kristem.

Milí bratři a sestry, i my jsme povoláni k tomu, abychom milovali Pána Ježíše Krista celým svým srdcem, duší, silou a myslí. I my jsme povoláni k tomu, abychom žili v naději a radosti z jeho příchodu. I my můžeme říkat spolu s Pavlem: Maranata! Přijď, Pane Ježíši!

Ž 139, 21-22:

Puritán:

Milí bratři a sestry v Kristu, dnes se budeme zabývat dvěma verši z Žalmu 139, které nám ukazují, jak máme milovat Boha a nenávidět zlo. Verše 21 a 22 zní takto: "Zdaž nenávidím, Hospodine, ty, kdož tebe nenávidí? A zdaž se nehnusím těm, kdož povstávají proti tobě? Nenávidím je s dokonalou nenávistí; za nepřátele mé je pokládám." Tato slova nám odhalují srdce Davida, které bylo plné horlivosti pro Hospodina a jeho slávu. David nemohl snést, že by někdo urážel nebo napadal jeho Boha, který ho stvořil, udržoval a zachraňoval. David cítil opravdovou nenávist k těm, kdo se stavěli proti Bohu a jeho vůli. David nebyl lhostejný k zlu a hříchu ve světě. David nebyl tolerantní k falešným bohům a učením. David nebyl kompromisní k nepřátelům Božím. David byl věrný a oddaný svému Bohu a jeho zákonu.

Milovaní, myslíte si, že máme stejnou horlivost pro Boha jako David? Máme stejnou nenávist k zlu jako on? Nebo jsme se nechali ovlivnit duchem tohoto věku, který nás učí být mírní, tolerantní a politicky korektní? Nebo jsme se stali lhostejnými k hříchu ve svém životě i ve společnosti? Nebo jsme se spřátelili s těmi, kdo se posmívají Bohu a jeho slovu? Milovaní, toto je velké nebezpečí pro naši duši i pro naši církev. Pokud nebudeme milovat Boha celým svým srdcem, silou i myslí, a nenávidět zlo celou svou bytostí, pak ztratíme první lásku a ochladneme v naší víře. Pak budeme jako sol bez chuti a světlo pod nádobou. Pak budeme jako mrtvá církev bez života a síly.

Proto vás vyzývám, abyste si prohlédli svá srdce před Bohem a zkoumali svou lásku k němu a k jeho pravdě. Modlete se za milost a sílu milovat Boha více než cokoli jiného a nenávidět zlo více než cokoli jiného. Buďte horliví pro Hospodina a jeho slávu. Buďte věrní a oddaní jeho zákonu. Buďte nepřáteli zla a přáteli dobra. Buďte jako David, který řekl: "Nenávidím je s dokonalou nenávistí; za nepřátele mé je pokládám." Amen.

Liberál:

Milí bratři a sestry,

dnes bych chtěl s vámi promluvit o jednom z nejkrásnějších a nejhlubších žalmů v Bibli, žalmu 139. Tento žalm je modlitbou krále Davida, který oslavuje Boží vševědoucnost a všudypřítomnost. David si uvědomuje, že Bůh ho zná lépe než on sám, že ho vidí a chrání v každé situaci života.

David také vyjadřuje svou lásku k Bohu a touhu po jeho blízkosti. V verších 21 a 22 říká: "Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé."

Tato slova nás mohou překvapit a znepokojit. Jak může David mluvit o nenávisti k lidem, když Bůh je láska a přikazuje nám milovat naše nepřátele? Je to snad projev fanatismu nebo násilí?

Myslím si, že musíme chápat tato slova v kontextu celého žalmu a celé Bible. David nenávidí ty, kdo nenávidí Boha, protože miluje Boha a chce být mu věrný. David nenávidí hřích a zlo, které se staví proti Boží vůli a Božímu plánu. David nenávidí to, co ničí Boží stvoření a Boží obraz v člověku.

David ale neříká, že by chtěl zabít své nepřátele nebo jim ublížit. Naopak, v jiných žalmech se modlí za ně a prosí Boha o jejich obrácení. David ví, že Bůh je soudce a že jen on může spravedlivě rozhodnout o osudu každého člověka.

My jako křesťané jsme povoláni následovat příklad Ježíše Krista, který miloval své nepřátele a odpouštěl jim na kříži. Ježíš nám učil modlit se za ty, kdo nás pronásledují a zlořečí. Ježíš nám ukázal, že láska je silnější než nenávist a že jen láska může přemoci zlo.

To ale neznamená, že máme být lhostejní k tomu, co se děje kolem nás. Máme být svědky pravdy a spravedlnosti v tomto světě. Máme bojovat proti zlu duchovními zbraněmi víry, naděje a lásky. Máme se stavět na stranu slabých a utlačovaných. Máme se modlit za pokoj a usmíření mezi lidmi.

Milovaný Bože,

děkujeme ti za tvou lásku a péči o nás. Děkujeme ti za tvou vševědoucnost a všudypřítomnost. Děkujeme ti za tvé dary a plány pro nás.

Prosíme tě, pomoz nám tě milovat celým srdcem, duší i silou. Pomoz nám milovat na... (?)

Liberální rabínka:

Milí přátelé,

dnes bych s vámi chtěla sdílet své úvahy o jednom z nejkrásnějších a nejhlubších žalmů v Bibli – žalmu 139. Tento žalm je modlitbou krále Davida, který oslavuje Boží vševědoucnost, všemohoucnost a všudypřítomnost. David prohlašuje, že Bůh ho zná lépe než on sám, že Bůh ho stvořil a pečuje o něj po celý jeho život.

Ale co nám říká tento žalm o našem vztahu k Bohu a k našim bližním? Jak máme chápat slova Davida v verších 21 a 22, kde říká: „Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist? Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí? Naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!“ 

Je toto vyjádření opravdové lásky k Bohu nebo projevem nenávisti a netolerance k těm, kdo mají jiné názory a víru? Jak se máme postavit k těm, kdo jsou proti nám nebo proti Bohu?

Jako liberální rabínka bych vám chtěla nabídnout jiný pohled na tyto verše. Myslím si, že David zde nemluví o konkrétních lidech nebo skupinách, ale o svých vnitřních nepřátelích – o těch myšlenkách a pocity, které ho odvádějí od Boha a od jeho cesty. David si uvědomuje, že Bůh ho zná dokonale a vidí i ty temné stránky jeho duše. Proto prosí Boha, aby ho zkoumal a vedl po cestě věčnosti.

Tento výklad je podpořen i talmudickou tradicí. V traktátu Berachot 10a čteme: „Rabi Jochanan řekl: Když David řekl: ‚Nenávidím je naprostou nenávistí‘ (Žalm 139:22), myslel tím ‚pochybnosti‘.“ Podle Rabi Jochanana David nenáviděl pochybnosti, které mu bránily ve spojení s Bohem.

Takže co z toho plyne pro nás? Myslím si, že bychom se měli inspirovat Davidovou upřímností a sebereflexí. Měli bychom si uvědomit, že Bůh nás miluje takové, jací jsme, ale zároveň nás chce vést k lepšímu životu. Měli bychom se modlit za to, aby Bůh odhalil naše slabosti a nedostatky a pomohl nám je překonat. A měli bychom se snažit milovat naše bližní i naše nepřátele, protože jsou také Božími stvořeními.

Děkuji za vaši pozornost a přeji vám požehnaný den.

Současný kazatel ČCE:

Milí bratři a sestry,

dnes bych vám chtěl promluvit o jednom z nejkrásnějších a nejhlubších žalmů v Bibli, žalmu 139. Tento žalm nám ukazuje, jak Bůh zná nás i naše srdce, jak nás miluje a chrání. Ale také nám ukazuje, jak máme reagovat na jeho lásku a péči. V dnešním čtení jsme slyšeli verše 21 a 22, kde žalmista říká: "Zdaž nenávidím ty, kdo tebe nenávidí, Hospodine? Zdaž se nehnusím těm, kdo povstávají proti tobě? Nenávidím je s dokonalou nenávistí, jsou mi nepřáteli."

Co to znamená? Jak může člověk, který chválí Boha za jeho milosrdenství a dobrotu, zároveň prohlašovat takovou nenávist k jeho nepřátelům? Je to v rozporu s Ježíšovým přikázáním milovat naše nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují? Nebo je to projev spravedlivého hněvu a horlivosti za Boží věc?

Myslím si, že odpověď není jednoduchá. Na jedné straně musíme uznat, že žalmista žil v jiné době a kultuře než my. Žil v době, kdy Boží lid byl často ohrožován a napadán ze všech stran. Žil v době, kdy Bůh byl považován za krále Izraele a jeho nepřátelé byli nepřáteli celého národa. Žil v době, kdy se očekávalo, že Bůh bude soudit a trestat ty, kdo se staví proti němu a jeho zákonu. V tomto smyslu můžeme chápat žalmistovu nenávist jako projev jeho oddanosti a loajality k Bohu.

Na druhé straně musíme uznat, že my žijeme v nové době a kultuře. Žijeme v době, kdy Ježíš Kristus přišel na svět jako vtělený Bůh a ukázal nám nový způsob života. Žijeme v době, kdy Bůh není pouze král Izraele, ale Pán celého stvoření. Žijeme v době, kdy Bůh nechce soudit a trestat své nepřátele, ale milovat je a zachránit je. V tomto smyslu musíme chápat Ježíšovo přikázání jako projev jeho milosti a lásky.

Jak tedy máme číst a aplikovat tento žalm dnes? Myslím si, že musíme být opatrní a vyvážení. Nemůžeme ignorovat ani popřít ani jeden z těchto aspektů Božího charakteru. Nemůžeme si myslet, že Bůh je pouze laskavý a tolerantní ke všemu zlu na světě. Nemůžeme si myslet, že Bůh je pouze přísný a pomstychtivý ke všem hříšníkům na světě. Musíme si uvědomit, že Bůh je svatý i milosrdný, spravedlivý i milující.

A co my ... (... tak to nevím, a jestli to ví onen uměle inteligentní farář, už nedopoví 😢)

---

Závěrem:

Tím končím tyto své pokusy s tvorbou kázání. Jejich účelem bylo zjistit, do jaké míry by mohla AI nahradit skutečné kazatele? Ještě, ale to chce čas, chci připravit rozbor jednotlivých kázání. Tady mi ovšem nebude stačit obrazovka. Budu si je muset nechat vytisknout, srovnat si je na podlahu vedle sebe, a vyřádit se na nich značkovači.

Zatím mohu jen konstatovat, že AI upřednostnila z překladů ČEP, i když ve dvou posledních kázáních se objevily překlady jiné. Je také zajímavé, že někdy projevuje morální zábrany, a to i přesto, že něco tvořit začne. Pokud jí dám několikrát za sebou stejný příkaz, je schopná vytvořit pokaždé něco jiného. Její kázání jsou plná citů i školometského poučování, technokratických zaprvé, zadruhé ... i snah o promýšlení nesnadných otázek. Jsou plná motivačních impulzů, nezřídka projevují "osobní postoj" (?), končí vroucími modlitbami. Přesto dopadnou vždy povrchně a ploše. Například, je-li tématem příběh o uzdravení, motá se kolem zázraku. U tematicky nabytého Ř 1, 18-32 se zadrhne celkem spolehlivě na homosexualitě a sexualitě vůbec. Ale dopadl by skutečný kazatel lépe? Obávám se, že AI vysekne prostě průměr toho, co se káže. Dokonce mi přišla některá kázání nakonec mnohem lepší a zajímavější, než co běžně slýchám!

Bez zajímavosti není ani to, že píše s chybami, a to ne jen, když píše kázání, tam by to mohlo působit jako pokus o autentičnost, ale i když mi odpovídá - viz její první reakci na žádost o puritánské kázání na Ř 1, 18-32, ale najdou se všude. Chybování je lidské, stroj by to dělat neměl.

Mou otázkou ale je, zda AI nebude pokušením? Předně pro kazatele, aby ji nakonec nevyužívali (kdo ví, zda to už někteří nedělají) tak, aby makala za ně. Jestli dnes průměrný kazatel ČCE mázne kázání ze soboty na neděli, a ještě hledá podporu třeba na Kazatelské Bonanze, že třeba ani neví, na co kázat, oč jednodušší by bylo nechat to třeba na AI, a to včetně výběru textu ke kázání? Dokonce je možné zadat, jaké by to mělo mít vyznění. K poslednímu kázání jsem si nechal i vyhledat písničky z Nového evangelického zpěvníku, jako by je onen farář vybral, a našla písně 28, 58, 48 a 90. Jestli tedy dnes upachtěný farář matlá kázání ze soboty na neděli, tohle by ho stálo pár minut v neděli ráno po snídani. Žádné to kázání dlouho netrvalo. A mohl by ho spojit s exegesí, kterou dnes kazatelé nedělají vůbec. Takže by došlo ke zkvalitnění. Pak se ale musí člověk zeptat, zda by to nemohl udělat kterýkoliv člen sboru, v ČCE třeba kurátor, či dokonce, zda by si nemohli takové kázáníčko udělat lidé doma, ani by nemuseli kvůli tomu vstávat v neděli brzo ráno a poslouchat farářovy plky z tradičně nepohodlných kostelních lavic? Proč chodit do spolků, kde stejně jeden na druhého číhá, aby ho mohl pomlouvat nebo poučovat? Jestli nemá být AI koncem homiletiky vůbec, bude se určitě muset prudce zvýšit její úroveň, aby čněla vysoko nad homiletikou AI. A také klima ve shromážděních.

Církve mají sklon být vůči všemu novému ostražité: kázalo se proti všemu, proti kartám, tanci, zábavnímu průmyslu, proti liberalismu, demokracii, vědě i vzdělání, proti elektrické energii a jaderným elektrárnám, proti filmu, televizi, počítačům, proti mobilům. Dnes faráři rádi staví na odiv, že umějí číst (ano, vždyť je to součást základního vzdělání), byly doby, kdy i před čtením knih kazatelé v plamenných kázáních horlili. Leccos naznačuje, že se terčem příštích kázání stane i AI. A klidně si mohou takové kázání nechat od AI splichtit, vždyť jsem jednou narazil na faráře, který v každém kázání brojil proti televizi a zesměšňoval její konzumenty, jeho žena se pak jednou prořekla, že u ní sám celý den leží na gauči! AI nepředstavuje žádné ohrožení pro ty, kdo Boha opravdu milují - Ř 8, 28 (ř,l).

AI tu je a bude. Není to dílo satanovo a nic špatného nedělá (Mk 7, 15 ř,l). Jestli ji začnou kazatelé zneužívat, není to problém AI, nýbrž jich samotných, a také jejich komunity, co všechno jim dovolí. V jejich zájmu bude tlačit na zkvalitnění homiletické služby. Někdy v budoucnu bych se chtěl zamyslet spíš nad tím, jak AI zcela legitimně při kazatelské práci používat. Sice ji už nedělám a nehodlám se k tomu už nikdy vracet, ale zajímá mě to. Budu si s tím však muset trochu pohrát, abych získal zkušenosti. Otázku, jak AI správně používat, považuji za mnohem rozumnější, než varovat před jejími nebezpečími.

• Jak se dalo čekat, faráři už to testují, jak si ušetřit práci. 1. pokus zveřejněný na Evangnetu se dokonce obešel bez Bible!
• Na německém Kirchentagu nahradila AI s Avatarem faráře při bohoslužbách - podrobnosti zde