Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?
On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.
- O Velikonocích 2002 položil jakýsi redaktor RSE-RS velmi nešikovnou otázku komusi z nějaké židovské instituce v Holešově (přesnější údaje jsou zbytečné), jíž ho nutil porovnávat kvalitu slavení Velikonoc židy a křesťany. Pochopitelně jsme byli obviněni z totálního paganismu, oslavujícího nástup životodárných sil po vynesení Morany a jediné správné Velikonoce jsou ty židovské. Redaktor se pokusil ještě nešikovněji zmírnit onen protikřesťanský výpad tím, že ale Ježíš přišel s učením, že není jen tento, nýbrž i posmrtný život a od tohoto strachu ze zániku přišel osvobodit (je bezpředmětná v tuto chvíli reakce osloveného, jehož výklad Velikonoc byl nesen v duchu Exodu heslem „svoboda“, a proto křesťanská svoboda je „jen theoretická“, kdežto vyvedení otroků ze zajetí „faktická…“. Mne tu spíš šokovala samozřejmost, s jakou onen redaktor mohl říct takový blábol!). Ačkoliv předznamenávám, že celý rozhovor považuji za nesmyslný, nelze nepřipomenout v této souvislosti Žd 2, 14-15 (ř)!
-
Víru v těla z mrtvých vzkříšení sice vyznáváme, ale hovoříme-li o Ježíšově početí z Ducha Svatého a narození z Panny, řekl bych, že jsme spíše s to vysvětlit toto druhým i sobě, nežli poslední věty Apostolika! Výklady posledních vět sklouznou do přísného „co je psáno, to je dáno“ (kde vlastně?), nebo se mnoha slovy vysvětlí, že se nic nevysvětlí. Jistý zážitek z jedné pastorální porady kazatelů, na níž byl hostem bratr Pavel Říčan s programem o stárnutí, myslím ilustruje míru rozpaků nad tímto tématem v církvi dostatečně: Říčan poukázal na generaci „civilních interpretů“ když řekl: „ostatně mnozí theologové také nevěří v život po smrti; vzkříšení a život věčný chápou jako existenciální obrat v tomto, časově omezeném, lidském životě“. Reakce byla asi taková, že my pod 50 jsme se netvářili nijak, zatímco ti hodně nad 50 vyprskli zoufalým smíchem a jeden stařičký farář bolestně zasténal „to ti mladí“ (měl jsem štěstí na intenzivní kontakty s touto generací teologů – civilních interpretů = ti mladí, ale už tehdy bych ji za mladou nepovažoval). Podobné vyznění mají i jiné zkušenosti, snad jen jednu ještě: zemřela jedna zdravotně postižená sestra a s farářem (dnes už v důchodu, tehdy pod padesát – ani mladý ani starý), který ji měl pohřbívat, jsem krátce před tím mluvil o přípravě kázání k pohřbu. On chvíli zrozpačitěl, a pak najednou bojovně vychrlil, že tam také zmíní, že věří, že po vzkříšení bude ona sestra zdravá, protože bychom tomu tak věřit měli a on je přesvědčen, že „potom něco je“ a tam se tyhle problémy vyřeší. Ta bojovnost ukazovala nejen že neví, kam mě zařadit a co si o něm pro tuto víru budu myslet, ale především, že už s ní asi měl mezi kolegy potíže.
-
Nejhorší je role smrtelnosti ve víře, zejména u jejího vzniku. Hesla jako „memento mori“, „hora ruit, respice finem“ atd. ukazují, že šokování člověka jeho smrtelností je stále osvědčeným misijním nástrojem (např. nejstarší verze stránek sboru Brno – Husovice! Jeden náš kazatel na evangelizačním shromáždění řval z kazatelny: „obraťte se, nebo zemřete! Já vím, vy si myslíte, že máte dost času …“. Měl úspěch). Přestože jsem křtil i ženu, kterou k úvahám o víře přivedlo, když byla o samotě se svojí tchýní, docela mladou, která se náhle vymrštila a padla mrtvá na zem (snad infarkt, nebo embolie, to už si nevzpomenu) a že Dr. M. Luther prožil něco podobného, jsou mi tyto „gilgamešovské“ motivy podezřelé, neboť soudím, že o své smrtelnosti každý člověk ví i bez podobných zážitků. Podstatnou je však otázka, zda může vědomí smrtelnosti přivést ke skutečně kvalitní víře. Mě spíš církevní morbidita odpuzovala a moji počáteční víru mi usnadnil br. Funda, který tuto otázku odsunul zcela programaticky stranou (později jsem se od Fundy odvrátil, ale immanentní výklad těchto článků víry byl pro mě alespoň z počátku přínosný a později mě naučil vnímat širší škálu významů evangelia, nežli jen tzv. „poslední věci člověka“). V podstatě se mohu podepsat pod svědectví svého dědy, který napsal, že stál na počátku I. sv. války smrti tváří v tvář, ale neuvěřil. Uvěřil v podmínkách klidnějších. „Bůh,“ podle něj, „nepotřeboval její (smrti) služby“. Neměli bychom zapomínat, že je to mocnost Bohu nepřátelská (1Kor 15, 26 ř). Ostatně nemravnost misie přes tyto „poslední věci člověka“ po mém soudu dobře vyhodnotil Dietrich Bonhoeffer. Vůbec bychom neměli k misii zneužívat žádných mezer (intelektuálních, existenciálních, …)!
-
Naposledy snad zmíním tezi, která uzavírala jakýsi novinový článek, že „moderní člověk se smrti už nebojí, protože ji nebere vážně“. I studenti Evangelické akademie byli často přesvědčeni, že člověk se nemá zabývat tím, co stejně neovlivní. Otázkou je, zda to není spíš tak, že moderní člověk bere život jako videopásek, který je možné kdykoliv pustit znovu, nebo vrátit zpět? Nebere-li člověk vážně smrt, nebere vážně ani život a opačně.
Dějiny vyrovnávání se člověka se smrtí a smrtelností
jsou dobře zmapované a nechci do nich zabíhat. Spokojím se pohodlně
s jejich známostí, abych se mohl soustředit na některé zajímavé momenty.
Člověku konečně nic jiného, nežli se s tím vyrovnávat (čeština naštěstí
rozlišuje vidy!), nezbývá. Dalo by se říct, že existuje několik metod: nevnímat
smrt (kupř. Epikúros, ale i filosofická představa nesmrtelné duše je
formou nevnímání smrti, stejně jako romští mulu), zesměšňovat smrt
(herec Divadla J. C. Hraběta - Nejistá sezóna), zesměšňovat smrtelníka (Lukianos), zevšednit
smrt (morbidní řeči herce V. Brodského, jakož i morbidita současného člověka
či Stoa), idealizovat smrt (lidové pohádky, Kaz 7, 1-4 (ř), eufemismy, jako
že někoho už nic netrápí/nebolí, smrt je spravedlivá - měří všem stejně,
těšení se na setkání se zemřelými blízkými, různé představy o přežití vlastní
identity, které Robert F. Murphy (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální anthropologie, SLON - Praha 2001, ISBN 978-80-86429-25-0.) nazývá „(kulturním) smiřováním
vědomí biologické smrti s toužebným přáním pokračování vědomého já.“),
či infernalizace života do té míry, aby smrt byla vykoupením (hinduismus
upanišád, askeze, Aristeas 268, ale i naše písničky v EZ, např. 190, 6
nebo 366, 5 a j.).
Zcela originální přístup zvolil Sókratés: zvědavost na smrt. Benjamin Kuras ve svém zmateném (ač ne nezajímavém) dílku „Jak přežít padouchy“ (Praha 1998, ISBN 80-86316-09-2) sice tvrdí, že systém posmrtných odměn a trestů, tento nástroj padouchů, vynalezený k ovládání malomocných a bezmocných vypracoval právě Sókratés, ale nic by mu nebylo cizejšího (i jeho žák a interpret Plató na to šel odjinud). Sókratés z principu nevěděl to, s čím nemohl mít zkušenost; a kdo může mít zkušenost se smrtí (Kaz 3, 21 he; 6, 12 he…!) , ten ji už nepředá. Učili jsme se, že se poddal v duchu řeckého fatalismu nezměnitelnému běhu okolností, ale to je vedle. Měl možnost smrti ujít, ale neunikl programaticky. Svoji roli v tom sehrál vysoký věk, otázky cti i pověstná snaha podvolit se špatným zákonům, aby se jejich obejití nestalo záminkou k porušování těch správných (Kritón; Obrana 38c-e). Mnohem zajímavější je pro mě to, že nechtěl svým útěkem ulehčovat svědomí svým vrahům: co rozsoudili, to ať si také vykonají (Obrana 39a-d). Ale ta intelektuální stránka spočívá v něčem jiném: konečný důvod, proč smrti neuniká, spočíval v analyse strachu ze smrti: smrt, právě proto, že s ní nikdo nemůže mít žádnou zkušenost, představuje neznámo, a to děsí. Děsí ovšem hlupáka; u moudrého člověka budí naopak zvídavost (Kritón; Obrana 40c-42).
Smrt budila a
budí strach i zvědavost. Nejrůznější rituály přivádějí člověka na práh smrti.
Mrtvola člověka zároveň přitahuje i odpuzuje (podobně jako nahé ženské tělo,
ale mnohem víc). V učebnici francouzštiny, z níž jsem se učil, byly
zpravidla (pokud se sloveso v 1. osobě užívá) demonstrovány u sloves
jejich tvary v různých časech na první osobě, ale sloveso mourir
opatrně na 3. Kdosi provedl jakýsi dotazníkový výzkum v domově důchodců,
kdy do nevinného dotazníku zamíchal otázku, co hodlá respondent dělat za dvacet
let. Nikdo tuto otázku nezodpověděl „budu mrtev (mrtva);“ buďto ji proškrtli,
nebo si z ní dělali legraci. Ale škádlení smrti (které se musí čas od času
nepovést, jinak by to ztratilo svůj šmrnc), patří k dnešnímu „plnému“
životu. Před lety bylo možné vystavět dramatický detektivní příběh na pouhé
loupeži. Detektivka, v níž nejde o vraždu, nestojí dnes za čtení. Ale
nestačí už ani jedna obyčejná mrtvola, bohatý továrník, zavražděný univerzálním
dědicem: vrah musí být ušinutá bestie své oběti náležitě vychutnávající.
Konečně to, co děsilo lidi před dvěma světovými válkami a totalitními režimy,
vraždícími lidstvo po milionech, už dnes nevzruší víc, nežli příběh o dvou
dětech, které upečou osamělou stařenku v lese za živa v peci. Smrt
budí dnes vskutku víc zvědavost, než strach: jsou známy případy vražd mezi
dětmi motivovaných jen touhou zkusit, jaké to je, zabít. Ne že by se smrti
moderní člověk nebál; bere však život jako hru a stejně přistupuje i
k otázce smrti.
To je
podstatou morálních úvah o smrtelnosti člověka: zaujetí postoje k životu a
smrti spolu úzce souvisí. Také Pavel přisuzuje názoru na smrt morální význam
(1Kor 15, 32b ř). Má jej již proto, že smrt působí dvojznačně: byl-li by lidský
život nekonečný, nemá smysl bádat nad tím, jak prožiji určitý okamžik; okamžik
by jednoduše nebyl. Že je však konečný, padá každý okamžik na váhu (Ž 90, 12 he).
Ovšem zároveň je otázkou, končí-li každý okamžik v bezčasné nicotě,
nevnímání, má vůbec smysl se jím zabývat (Kaz 1-3 he); mělo smysl vnímat? Smysl
okamžiku je tak zdůrazněn i popřen najednou. E. Lévinas ve své analyse lenosti
(Existence a ten, kdo existuje, Praha 2009, ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, ISBN 80-86005-36-4) říká, že to není morální, ale existenciální záležitost
– je to váhání obětovat svoji věčnost okamžiku. Člověk, aby obětoval (a
v lidském životě je vlastně každá vteřina obětovaná) okamžik svého života
musí být přesvědčen, že to stojí za to. Ale tuto jistotu nezíská nikdy.
Zůstane-li však v té váhavé pozici, neuchrání se pro věčnost, nýbrž ztratí
i ten okamžik, který mohl odžít! Je zřetelné v lidských dějinách, že život
kulturního člověka, aby byl kulturní, byl vždy směřován k „něčemu“ (lhostejno
nyní, zda správnému či nesprávnému). Ovšem hamingwayovské postavy či Čechovův
lékař popřením tohoto dalšího smyslu života získávaly svobodu k rozhodnému
morálnímu, ničím postranním nezatíženému, jednání, jelikož je otázka, co bude
„potom“, netrápila, nemuseli si tudíž dělat starosti s tím, co je teď;
mohli jen jednat správně. Naopak totalitní režimy popřením této složky lidského
života vyhlásili likvidační válku lidskosti; jejich nositelé nakonec popírali i
smysl vlastní existence. Přece i zde se objevovala upřímná touha po věčnosti: mnozí
(nacisté i komunisté) byli ochotni sehrát roli zrádců své strany, pokud si to
strana přála, ve vykonstruovaných monstrprocesech, dát se i popravit, jen když
nebudou vyškrtnuti ze strany! Vůdcové si nechávali stavět monumentální pomníky,
balzamovat ostatky … A také NASA vyslala zprávu o lidstvu mimo sluneční
soustavu v naději, že někoho bude zajímat v hlubokém vesmíru, až
přestane existovat i celá naše planetární soustava! V každém případě
mortalita člověka, i výhled za smrt, dávají jedině smysl konkrétní, efemérní, akci. Kde tento motiv je, tam je možné sázet stromy, z nichž neokusím
ovoce, tam má smysl konat či šetřit něco pro budoucí generace, ano i stavět
babylonskou věž má smysl pouze tehdy, jsem-li si jist, že se o ni bude někoho
po stavitelově smrti zajímat (Chrám sv. Víta v Praze byl stavěn půl
tisíciletí! Gaudí, architekt dosud nedokončeného kostela Sagrada Familia
v Barceloně, prohlásil, „můj investor má čas“). A toto „někdo
zajímat“ bych zatím považoval za vyjádření toho, co tady myslím věčností.
Leccos je totiž potom možné, dokonce odložit dosažení spravedlnosti do
budoucna. Naopak, pokud popřeme „věčnost“, nemá smysl nic, co nestihneme dnes
(Arne Novák napsal o vášni T. Bati pro rychlé stroje, že to bylo „podvědomé
tušení člověka, jenž měl příliš naspěch v časnosti, když ho věčnost nezajímala“).
I naše kultura má naspěch: stavějí se stavby s krátkodobou životností a
život je třeba především užít. Pokud jej nelze užívat, nemá smysl žít vůbec, je
třeba se vypnout. Odsud ten dvojaký poměr ke smrti. Katolický theolog Metz
hovoří o tom, že cílem moderního člověka je „ubavit se k smrti“.
Možná je morální vzpruhou pro lidský život žít jej v širší perspektivě,
ale pokud je to placebo, pak je to stejně lhostejné. Moderní člověk se bojí
smrti, ale i věčné nudy věčného života (v mnoha dnešních dílech hrdinové volí
raději smrt jako cosi smysluplnějšího než „neplnohodný život“, nebo život
odnikud nikam → srovnej Jb 7, 16 he)!
Podstatná je
však otázka mortality v biblické („biblickým“ míním judaismus →
křesťanství) víře. Br. Prof. Petr Pokorný rád uváděl jako model toho, že důvody
proč vezme člověk bibli do rukou a proč u její četby setrvá, mohou být různé,
příklad, kdy se člověk ptá po nesmrtelnosti, ale v bibli zjistí, že jejím
postavám víc záleželo na tom, jak obstojí před Hospodinem. SZ se skutečně oněm
„posledním otázkám“ věnuje minimálně (jen některé spisy). Konečně
soustředění na specifičnost vyvoleného národa poněkud zbraňuje řešit otázky
„všelidské“ (jinak ovšem Talmud a pozdější literatura, literatura apokryfní a
pseudoepigrafní …). Kde byli ovšem Židé (dnes se to týká především těch
liberálních) v bližším kontaktu s nežidovským okolím, tam se podobným
otázkám neubránili. V Tóře se to však týká pouze známých příběhů o Adamovi
a Evě (i když moderní exegeti zde rádi upomínají, že nikde není řečeno, že by
Adam s Evou byli před hříchem nesmrtelní!) a trochu téma potopy světa,
viděno v kontextu tohoto tématu v dobové literatuře „světové“. Jinak
se spíše setkáváme s otázkou „požehnanosti“ tohoto života, která spočívala
v pokoji, dostatku, dlouhověkosti (Kaz 2, 10 he; 3, 12.22 he; 6, 12 he; 8, 7 he; 10, 14 he;
11, 9 he; Ž 34, 12-16 he > 1Pt 3, 10-12 ř), „sytosti dnů“ (Gn 25, 8 he; 35, 29 he;
46, 30 he; 1Kr 2, 6 he > L 2, 29 ř). Po smrti šlo hlavně o ochranu těla před
zneuctěním, ale představa vzkříšení či postmortální existence zcela chybí.
Teprve pozdní literatura začíná spekulovat o odměně pro zabité spravedlivé.
Vynechme Ezechielovo „Údolí suchých kostí“ (Ez 37 he), to hovoří o
vzkříšení lidu božího do dějin.
V židovstvu
Ježíšových časů byl o to spor. Hlavním tématem byl příchod „věku
přicházejícího“, ale dnešní židovstvo si z těchto časů přineslo i víru
ve vzkříšení, které zahrnuje dokonce přímluvy živých za mrtvé, což jako
evangelíci odmítáme. Za časů Ježíšových to byli ovšem jen farizeové, pro
jejichž vyznání to bylo významné, tak významné, že se tím dá vysvětlit, proč
bývalý farizeus Pavel na to kladl takový důraz. Podle Sk 23, 6 ř alespoň víru
v Krista podává jako víru farizejskou (na ní se ovšem rozešel se stoiky a
epikurejci, k nimž má jinak také podivuhodně blízko! – Sk 17, 18.32 ř). Pavel
je z novozákonních autorů jediný, který nám plasticky přiblížil svoji
představu onoho rozměru lidského života za smrtí (nepočítám-li obrazy
ve Zj, které jsou podle mě o něčem jiném), představu trochu šestákovou
(1Tes 4, 13-18 ř; 1Kor 15, 51-58 ř), ač sám varuje parafrází Dt 30, 11-18 he v Ř 10, 6-10 ř před ulpěním v této tématice (podobně i 2Pt 3, 8-11 ř). I pro Pavla jsou
přednější imanentní projevy „smrti a vzkříšení s Kristem“. Jeho žáci se
rozešli mj. i na této otázce: 2Tm 2, 18 ř prohlašuje za blud víru, že by naše
vzkříšení už nastalo, se kterou (spolu s J 11, 24n ř, negujícím farizejské
pojetí „vzkříšení“) Ef 2, 6 ř klidně operuje.
Samo Ježíšovo
slovo je mnohoznačné (odpověď Saduceům Mk 12, 27 ř, rozhovor kolem „Milosrdného
Samařana“ L 10, 28 ř, kde otázka po „věčném životě“ ustoupí otázce po životě jako
takovém). A konečně Mk se vůbec nezabývá otázkou, kam se Ježíš po svém
vzkříšení poděl? Pavel předpokládá, že ho adresáti jeho listů osobně znají, ač
ho nikdy neviděli a milují ho (svoji zkušenost považuje vpravdě za „exkluzivně
apoštolskou“ – 1Kor 15, 8 ř). Mt vidí v Ježíšově vzkříšení naplnění Izajášova zaslíbeného „Immanuele“ (Iz 7, 14 he), jeho Vzkříšený proto zůstává se svými, kteří „učí
zachovávat, to, co je naučil“ a kteří to sami praktikují (Mt 1, 23 ř; 7, 21-27 ř;
28, 20 ř), takže Vzkříšený je vzkříšeným do životního stylu, což má své oprávnění
i u Pavla (Ř 6 ř; Ga 2, 20 ř), ale je to i janovské. Janův Ježíš sice odchází
připravit učedníkům příbytky, sám si však činí s Otcem příbytek mezi těmi,
kdo mu věří a řídí se jeho přikázáním a jsou při takových v lásce. Teprve
Lukáš „uklidí“ Ježíše „do nebe“, aby udělal prostor Duchu Svatému. Novozákonní
svědkové očekávali brzký příchod Ježíšův a boží soud. „Poslední nadějí“ pro ně
bylo na tomto soudu obstát. Již u Pavla lze najít stopy toho, že to takhle dál
nepůjde, ale teprve později, když už bylo jasné, že se jeho příchod odkládá,
byla jejich naděje církví přeznačena na naději posmrtnou, spojenou ve
středověku s filosofickou vírou v nesmrtelnost duše, která je
v různých dobách a církvích povyšována na téměř nejdůležitější článek víry
(běžný křesťan, dokonce theolog, někdy považuje spasení za totožné
s postmortální existencí, takže v některých kruzích testují sílu své
víry zkoumáním, zda věřím, že „spadne-li na mě teď strop, budu hned u Ježíše“,
což i literatura z těchto kruhů doporučuje)! Ještě že bratr J. M. Lochman
dodává ke své víře v osobní vzkříšení po smrti, že tou vírou nestojí a
nepadá spasení člověka, proto pro pochybnost v této otázce nemůže člověk
spasení ani ztratit (Krédo, ISBN 80-7017-960-0).
Žd 2, 14-15 ř: SVOBODA OD STRACHU ZE SMRTI je podstatou
této víry, která ovšem nutně neimplikuje představu posmrtného života. Jde o to,
nebýt ve svém rozhodování určován takovým strachem víc než boží vůlí. Ono
místo, kde se Ježíš přiblíží farizeům, lze, zejména pro spojení s
„dvojpřikázáním lásky“, zcela „civilně“ interpretovat, že žít = patřit Bohu
jako praotcové, z čehož podstatné je totální milování Hospodina a
v důsledku člověka, což je vlastně pragmatikou Tóry! Projev takové svobody
byl vyjádřen ve východoněmeckém (trochu kýčovém) filmu „Jedni druhých břemena neste“, pokoušejícím se o problematickou věc: smířit upřímné
křesťany a komunisty, případně pragmatické světonázorové turisty z dobré
vůle. (k pochopení tohoto tématu u
Žd viz Žd 11, 4g ř × Za 1, 5 he!)
Sám tuto
otázku neřeším a i tato úvaha je projevem „neřešení“. Nevyhýbám se jí, jen na
ni nemám odpověď a není ani tak závažná, abych bez jejího vyřešení nemohl věřit
v Krista, či vůbec žít.
(Použito jako 2. program při pastorální poradě kazatelů Královéhradeckého seniorátu ČCE 19. 1. 2004)
Dodatek - 4 vyznání:
Augustana čl. XVII. „O
Kristově návratu k soudu“:
1)
Učí též, že [náš Pán Ježíš] Kristus při skonání světa zjevně přijde
soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným[JD1] a vyvoleným dá život věčný a neustávající radost;
bezbožné lidi však a ďábly zatratí [do pekel], aby se bez konce mučili.
2)
[Proto] odsuzují novokřtěnce, kteří soudí, že trestání zatracených lidí
i ďáblů bude mít konec.
3)
Odsuzují i jiné, kteří nyní rozsévají židovské doměnky, že zbožní před vzkříšením z mrtvých
zaujmou království světa a že bezbožní budou všude potlačeni.[JD2]
Helvetica čl. XXVI „O
pohřbu věřících, o péči o mrtvé, o očistci a o zjevování duchů“:
3) Stav
duše, ubírající se z těla. Věříme totiž, že se věřící ubírají po
tělesné smrti přímo ke Kristu a že tedy nijak nepotřebují přímluv či modliteb
žijících lidí za zesnulé ani jejich služeb. Věříme také, že nevěřící jsou
vrháni přímo do pekel, z nichž se bezbožným neotvírá žádnými službami
živých žádný východ.
4)
Očistec. To
pak, co někteří učí o očistném ohni, je v rozporu s křesťansku vírou,
<vyznávající> „Věřím hříchů odpuštění a život věčný“, i s plným
očištěním skrze Krista a s těmito výroky Krista Pána: Amen, amen pravím
vám: Že kdo slovo mé slyší, a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, a na
soud nepřijde, ale odešel (jest) ze smrti do života (Jan 5,24). A : Kdo
jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; ale čist jest všecken. I vy čisti
jste (Jan 13, 10).
5)
Zjevování duchů.
(zavrhuje domělá setkání s duchy zemřelých jako ďábelské mámení)
České vyznání čly. XXIV. a
XXV. (poslední články):
XXIV. O vzkříšení mrtvých a posledním soudu:
1.
Pán Ježíš kdy má a proč na svět přijíti. 2.
Čeho tehdáž pobožní i zase bezbožní očekávati mají.
1)
Věříme, že Pán náš Ježíš Kristus při skonání tohoto světa v slávě
přijde, maje všecky souditi, a zase všecky mrtvé vzkřísiti (Job 16, 25; Mat.
16,27; Mar. 13, 26; Luk. 9, 26; Skut. 10, 42).
2)
Tu pobožným a vyvoleným Božím dá život věčný a radost vždycky trvající
(Mat. 25, 34; Řím. 2, 6.7), bezbožné pak
lidi s ďábly zatratí, tak aby beze všeho skončení věčně se mučili (Mat.
25, 41.46; Řím. 2, 6.8.9; Zjev. 20, 14.15)[JD3]
XXV.
O životu věčném:
1.
O životu věčném pěkné a potěšené vyznání, kdy nastane, komu jest připraven i
kdo k němu cestu způsobil. 2. Toho
života věčného skrze žádný jiný prostředek že se dojíti nemůže, než skrze
samého Pána Ježíše Krista, a to podle jeho samého i jiných Písem svědectví. 3. Budoucího toho věčného života hned
zde začátečně zakušení docházejí právě v Krista Pána věřící. Odkudž i
k dokonalému toho blahoslavenství věčného požívání naděje v nich se
plodí. 4. Život věčný jaký jest. 5. Žádost pobožného srdce, víru
o životu věčném majícího, aby ten, na komž to záleží, Bůh věčný, z milosti
své k němu dopomáhati ráčil.
1)
Ústy vyznáváme a srdcem s potěšením věříme, že po tomto časném
životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v Syna
Božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený, do kteréhož sám
jednorozený Syn Boží skrze smrt svou a dokonalé poslušenství cestu připravil a
bránu otevřel.
2)
A ovšem tak věříme, a z srdce vyznáváme, že do toho věčného života
nižádným jiným prostředkem nižádný nemůže vjíti ani toho jináče než skrze
samého Pána Krista dojíti. Jakož sám Pán a Spasitel povědíti ráčil, řka (Jan
11, 25): Já jsem vzkříšení, cesta pravda a život (Jan 14, 6): Kdož
věří ve mne, ten má život věčný (Jan 6, 47) a Já jej vzkřísím
v nejposlednější den (Jan 6, 44). Item (Jan 17, 24; 12, 26; 17, 12) Otče,
kdež jsem já, aby byl i služebník můj, a které jsi mi dal, žádný jich nevytrhne
z rukou mých (Jan 10, 28n).
3)
Kteréhožto budoucího věčného potěšeného života zde prvotiny docházejí
toliko ti, kteříž z slova Božího pravého a jistého poznání Pána našeho
Ježíše Krista a účastenství Ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce
v Kristu a v pravé víře v něho i naději neomylné zde živi
jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském
království došli, kdyžto vedle řeči Apoštola (1 Kor. 13, 12) Boha tváří
v tvář uzří. Nebo i sám Syn Boží praví (Jan 17, 3): Že to jest život
věčný, poznávati Boha pravého a kteréhož On poslal, Ježíše Krista. A
v témž evangelistovi (5, 24): Amen pravím vám, kdož slovo mé slyší a
věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přichází
ze smrti do života.
[JD2] Aug. vers. alemana: že sami svatí,
zbožní budou míti světskou vládu a vyhladí všecky bezbožné. (Míněni prý opět
novokřtěnci.)
[JD3] Čes: článek převzat z AV 17, 1
Odkazy:
- Souhledy starých církevních vyznání v pdf, původní jazyky, české překlady a biblické odkazy.
