Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.

Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf, jako Führer, wir folgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.

Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

 Recenze knihy Julie Boydové, Cestovatelé ve Třetí říši (Travellers in the Third Reich, 2017), ARGO 2019, Překlad Robert Novotný, ISBN 978-80-257-3067-6 (váz.), 978-80-257-3144-4 (e-kniha).

Chytli jste COVID? A jak to probíhalo? Ano, u mnoha mých známých zle, někteří i zemřeli. Já měl to štěstí, že jsem přežil, dokonce jsem měl potíže minimální. Kdyby bylo jen na mně, mohl bych na to vzpomínat s potěšením. Mně dal čas na čtení, protože kromě záchvatů únavy jsem netrpěl ničím. A také se rozběhly naplno internetové obchody, takže jsem mohl z domácí karantény zběsile kupovat knihy, i do čtečky, kterou jsem krátce před tím dostal od synka, a číst a číst, jak už jsem dlouho čas neměl. Mimo jiné jsem se věnoval tématu Třetí říše, především otázce, jak ji prožívali obyčejní Němci. A jak ji prožívali obyčejní turisté, kteří tudy jen projížděli, vedla je sem nějaká humanitární aktivita, studovali tu, přilákala je zvědavost, vědecké či umělecké angažmá, Olympiáda, nebo 5. baptistický kongres, který se konal v Berlíně od 4. do 10. 8. 1934? A jak to na ně působilo? Mohli rozpoznat, co se tam děje doopravdy a co z toho vzejde? Takovou otázku si položila britská historička Julia Boydová, když studovala deníky, dopisy a vzpomínky těchto turistů. Sleduje vývoj jak německé mentality tak i mentality pozorovatelů z venčí (ale třeba i vzpomínky čínského studenta, který kvůli válce v Německu uvíznul!) od konce války, přes hospodářské krize, opojení "novým věkem" až po vypuknutí další světové války.

Kniha nabízí zcela nový pohled, jak toto téma pojmout, proto ji vřele doporučuji i Vám. Zde budu upozorňovat na další tituly na toto téma, které jsem díky uvržení do karantény mohl v klidu prostudovat.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Normální život v nenormálním světě.

Hitlerovy ukradené děti, Ingrid von Oelhafen a Tim Tate

 

Koho zajímá projekt Lebensborn?

• Grada 2019 (pův. 2016)
• překlad Martin Vondrášek
• ISBN
• ePub 978-80-271-1120-6
• pdf 978-80-271-111-0
• tisk 978-80-271-0885-5

Počátkem 90. let, kdy padl komunismus, zdroj mnoha tabuizací historie, se stalo módou "objevování holokaustu" s tehdy typickým slovíčkařením: praví "znalci" se při zaslechnutí slova holokaust ostentativně pohoršeně optali: "to myslíte šoa?". Tehdy se tvrdilo, že prý komunisté i toto tajili. Dokonce i lidé, s nimiž jsem o tom před revolucí mluvil, najednou překvapeně zjišťovali, že něco takového vůbec bylo, aby mohli dojít k závěru, že je třeba udělat "novou theologii", ta však už dávno nesla efektní označení "theologie po Osvětimi". I kdyby komunistický režim jinde tuto kapitolu nacismu tajil, v Československu určitě ne. Zmínky byly ve filmu i v literatuře, umlčet se je nepovedlo ani po emigraci některých autorů, jako byl Arnošt Lustig, Jiří Weiss nebo Ján Kadár a Elmar Klos i dalších. Hovořil jsem o tom i se studenty v NDR, ani pro ně to nebylo nic tajemného, i když Honeckerův režim tajil i slova oficiální hymny svého státu. Lze tak maximálně s profesorkou Lipstadtovou (Popírání holokaustu, 2001, ISBN 80-7185-402-6) říct, že se komunisté snažili privatizovat si utrpení pro ty své, židovské oběti jen jakoby bokem, ale tajemství to nebylo.

Nemenší zrůdností, kterou nacistický režim vynalezl, nemenší, než likvidace údajně "podřadných ras", bylo pěstování té nadřazené. Především projekt Lebensborn. Ten byl však zrůdný tak, že se o něm vlastně pořádně mnoho neví, jeho odborný výzkum je stále dost váhavý. V naší filmové tvorbě se sice v roce 2000 objevil film Pramen života od Milana Cieslara, obsahuje však dost historicky sporných tvrzení. Společným nedostatkem je fatální nezájem o osudy takto nakultivovaných dětí!

Nebudu se pouštět do výkladu Himmlerova projektu Lebensborn, zde odkáži na Wikipedii. Jen připomenu, že podle obecně přijímané představy se skládal ze dvou složek:

1. Řízené plození rasově dokonalých potomků, zejména s příslušníky SS, což se dělo podobně jako vyhlazování jiných ras s jakousi živočichářskou technologií, a
2. Poněmčování dětí uloupených na okupovaných územích, které vykazovaly rysy Himmlerem vyfabrikované arijské či nordické rasy. (Vzpomeňme na lidické děti!)

Když americká jednotka v jednom jihoněmeckém městě čistě náhodou narazila na cosi, co připomínalo sanatorium plné kojenců, o jejichž původu přítomné sestřičky zarytě mlčely, a ani místní obyvatelé o tom, co se v tom zařízeně SS děje, neměli sebemenší potuchy, byli stejně šokováni, jako když jejich kolegové i z jiných armád naráželi na koncentrační tábory. Přitom bylo jasné, že jde jen o jednu buňku větší sítě, ale další podobné objekty nalezeny nebyly, leda prázdné, navíc se zlikvidovanou dokumentací. Jako se nechtělo dlouho nikomu věřit, že někdo mohl druhé lidi likvidovat průmyslovou metodou, dodnes se nechce mnohým přijmout, že někdo mohl vyrábět děti jako v nějaké líhni nebo psí množírně. A hlavně, že takto nakultivované děti žijí stále mezi námi!

Kniha, kterou tu doporučuji, je dílem jednoho z těchto dětí. Paní Ingrid, která se nakonec se jménem, na které byla zvyklá, identifikovala, i když později zjistí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak, že byla ušetřena pro své "nordické rysy" a na rozdíl od svých sourozenců ukradena, ne zlikvidována, se jí pokusila ze svých životních traumat vypsat. Novinář Tim Tate, který se jako jeden z mála po osudech dětí Lebesbornu pídil, jí povzbudil ke knižnímu vydání a pomohl jí to uspořádat.

V knize poznáváme děvče, které prožívalo peripetie německého dítěte na konci druhé světové války, kdy se s paní, kterou považovala za svoji matku, a "bratrem", jehož tato počala s jiným mužem než s manželem, museli několikrát před postupujícími Spojenci prchat, a které i tak žilo v rodině s velmi chladnými vztahy, jak mezi údajným otcem a matkou, tak i dospělých k dětem. Bylo však na to zvyklé. Jediný, ke komu měla bližší vztah, byl ten bratr, ten se však v dospělosti zabil.

Při všem tom utíkání cítila, že je předmětem nějakých konspirací, ale jako malé dítě to neřešila. Bylo ovšem divné, že jí dlouho neposílali do školy, a když chtěla studovat na střední, bylo to ne jen matkou, ale i prapodivně tajemným spolkem osob, které do jejich záležitostí mluvily, zamítnuto. Musela se jít učit na praktický obor. Když dosáhla dospělosti, na truc se na střední školu přihlásila. A tehdy zjistila, proč jí v tom všichni bránili: osobní doklady, které musela předložit, byly falešné. Celá její identita byla falešná!

Kniha popisuje její zápas o poznání vlastní identity, hledání po archivech, souboj s lidmi, kteří mnoho tajili, protože se nevzdávali naděje, že "myšlenka" národního socialismu zase ožije, ale také poznání dalších stejně postižených lidí. Setkání se skutečnými příbuznými, k nimž si však vztah už nevytvořila, jejich jazyk se nebyla s to naučit. Vztah k sobě - kým skutečně je, i ke jménu, které jí sice nepatřilo, ale už si na ně zvykla, proto se ho nevzdala ani později, když jí příbuzní pěstounů o to žádali, nebo aby alespoň nepoužívala to "von". Pátrala i po motivaci pěstounů, proč se do programu Lebensborn zapojovali a přisvojovali si uloupené děti.

Na knize mě zarazilo pouze to, že bod 1. účelu Lebensbornu autorka ne zpochybňuje, ale dokonce popírá. Tvrdí, že se nikdy nepotvrdilo, že by se tam děti přímo plodily. Historici to mají za jisté a doložené. Kdyby ne, od svého dědy, evangelického faráře v Libiši, jsem slyšel historku, jak se ho jedno nacismem zfanatizované děvče pokoušelo přemluvit, aby jí pomohl v matrice zamazat židovské předky, aby se mohla programu Lebensborn zúčastnit. Nepřesvědčila ho a tím jí v tom zabránil.

Kniha tedy vyplňuje alespoň trochu onu mezeru v povědomí o dějinách nacionálního socialismu, co se stalo s dětmi z nacistických líhní a jak vlastně žily/žijí?

Téma je třeba otevřít ne jen kvůli minulosti. I na Ukrajině jsou dnes kradeny děti a jejich osud bude zřejmě podobný, jako plodů zrůdného projektu Lebensborn.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?
• Normální život v nenormálním světě.

Zhulený Hitler?

 Norman Ohler, Totální Rauš, drogy ve třetí říši (Der totale Rausch. Drogen im Dritten Reich, 2015), překlad Nina Vojtů 2016. ISBN 978-80-7491-790-5 (vázaná kniha); 978-7577-022-6 (pdf); 978-7577-023-3 (ePub); 978-7577-04-0 (MobiPocket). HOST Brno 2016. RECENZE

Před nějakým časem bylo v debatách o nacismu (ale i jiných totalitách) otevřeno dlouho ignorované téma: jaký je podíl drog na hrůzách 2. světové války nebo holokaustu? A není to znevažování dějin a jejich obětí, budeme-li to nahlížet z této stránky? Leckoho napadne, že mluvit o drogách v této souvislosti, může být bulvární honba za senzací. Vědecká historická publikace se ptá po seriózních, logických, procesech, které vyplodily události, a také jejich neméně logické důsledky. S iracionálními faktory obvykle nepracují, protože jsou sotva objektivně uchopitelné pomocí nějaké kvantifikace. A přece se v roce 2015 objevila publikace, hned následující rok nabídnutá i českému čtenáři, která má obsahovou i formální podobu seriózní vědecké, historické, publikace, právě na takové téma.

V očích některých českých, povrchních, recenzentů dílu ublížil i fakt, že autor není historik, nýbrž novinář, že nemluví seznamy čísel a nečtivým, nesrozumitelným jazykem. Ale žijeme již dávno v době, kdy se takto ani odborná práce nedělá, protože i ty největší kapacity všech oborů vědí, jak jsou závislé na popularizaci výsledků svého bádání. Avšak ona tam i ta čísla, která někomu chybí, jsou. Jsou tam například přehledy objednávek, které u chemiček udělal Wehrmacht, z čehož se dá leccos dovodit. Jsou tam i přehledy o obchodech, které uzavíral osobní Hitlerův "lékař" doktor Morell. Vše, co autor tvrdí, je nějak podložené. Spis je nakonec vybaven všemi náležitostmi, včetně seznamu použité literatury a věcného i jmenného rejstříku.

Spis dává nahlédnout do předhitlerovského období moderních německých dějin, o kterém se i u nás ještě málo ví, kdy období mezi roky 1918-1933 zůstávají zahaleny stínem toho, co přišlo po nich. Přitom jde o velmi dynamické období, ve kterém se formoval první německý pokus o demokratický stát na materiálních i duševních troskách první světové války. Ty začaly bojem proti pokusům komunistů zavést svoji diktaturu, vyrovnávání se s ekonomickými nedostatky, zátěží z reparací, ztrátou perspektivy, čachry junkerů z Východního Pruska podporované senilním prezidentem. To by se však nakonec dařilo, nebýt světové ekonomické krize, překonat. Začaly se rýsovat obory, ve kterých jsou Němci dodnes na špici, tedy včetně chemického a farmaceutického průmyslu. Autor netvrdí, jak mu některé české recenze podsouvají, že nacismus a světová válka jsou výlučně produktem chemie, ale že i tyto obory život v zemi, která si lízala rány, jež si zavinila, ale za žádnou cenu se nechtěla vzdát představy, že je jen obětí událostí a spiknutí, ovlivnily. Samozřejmě i jinde se konzumovaly drogy na veliko (vzpomeňme jen tuto neblahou stránku u takových osobností našich vlastních dějin, jako byl Jan Masaryk, bohužel také kokainista), ale v Německu se sešla síla chemického a farmaceutického průmyslu s celkovou depresí ve společnosti. Němci se chopili japonského Pervitinu, aby jej nabídli běžným občanům jako antidepresivum, později jím nabudili vojáky při "Blitzkriegu".

Autor velmi pečlivě zkoumá veškeré dokumenty, ať v archivech, osobních vzpomínkách či materiální pozůstatky po činnosti distributorů drogy, rozpory mezi oficiálním bojem nacistů proti drogám a rozporuplnou skutečností, včetně toho, že přísný abstinent, nekuřák a vegetarián Hitler se musel nechat před svými veřejnými vystoupením stimulovat ne jen vitamíny a proteiny živočišného původu, že jeho nejbližší spolupracovník Göring byl závislý na morfiu a další. U recenzí, které mu podsouvají, že se snad pokouší události z doby nacismu vyložit pouze jedním, poněkud bulvárním, aspektem, jsou stejně nesmyslné, jako tvrzení, že se snad pokouší Hitlera a spol. vyvinit tím, že nebyli při smyslech. I tomu je tam věnovaná jedna kapitola. Podobné výtky jsou jen bohužel důsledkem úpadku české literární kritiky, která se často spokojí jen s letmou četbou a sžíravými, zdánlivě duchaplnými, komentáři.

Kniha je užitečná z mnoha ohledů, už proto, že se věnuje aspektu, kterému se snad ze strachu, že by tím vážnost 2. světové války utrpěla, historici nevěnovali prakticky vůbec, i když se o nich vědělo. Je připomínkou, že historii netvoří jen ekonomické, sociální a historické příčiny, nýbrž i lidská rozhodnutí, decise, ale také spousta iracionalit. Jelikož, sledujeme-li výroky vůdčích osobností nacismu i ty, kdo je od nich hltali, nemůžeme se zbavit dojmu, že se jejich myšlení pohybovalo v nějaké jiné dimenzi (za dob svého působení v Německu jsem se ještě mohl stýkat s tehdejšími aktéry, kteří vysloveně mluvili o tom, že své dřívější myšlení a rozhodování dnes nechápou), musíme vzít v úvahu i kolektivní blouznění. Cerman a jemu podobní by si měli uvědomit, že historické události se skládají z nekonečného množství různých kamínků, jako mozaika. "Velké" dějiny se skládají z atomů těch "malých". Hlubokých rozborů historicky vážných, sociálně a ekonomicky popsatelných determinantů, byly napsány mraky. Jen v nich stále zůstávají prázdná místa. Ta budou, pokud do nich nepustíme i ta méně "vážná", ale fakticky působící témata.

Mravními důsledky takových zjištění, tedy, zda se tím neumenšuje tragičnost obětí a vina pachatelů, se 3. díl ostatně zabývá také. Že byl někdo zhulený, to ničí vinu nezmenší, zato tragédie je tím větší. Kdyby si onen kritik dílo raději pořádně přečetl, než aby si dával záležet na kousavé ironii, došlo by mu, že tím zhuleným tam nebyl jenom, a ani hlavně, Hitler, aby bylo možné tvrdit, že kdyby nebyl na drogách, nikdy by se to takhle nestalo. O tom ta kniha opravdu není.

Že ve "velkých" a "vážných" událostech hrají roli i motivy nízké, o tom už dnes není pochyb. Dílo je příspěvkem k tzv. "dějinám všedního dne", jimž se začala konečně několik posledních dekád věnovat pozornost víc.

---

K tématu dále: 

• Dokument na Youtube.
• Rüdiger Barth, Hauke Friederichs: Než přišel Hitler, 2020, ISBN 978-80-7601-253-0, 978-7601-283-7
• Boydová Julia: Cestovatelé ve třetí říši, 2019, ISBN 978-80-257-3067-6, 978-80-257-3144-4
• Roland Paul: Život v třetí říši, 2017, ISBN 978-80-7584-029-5
• Roland Paul: Ženy ve třetí říši, 2018, ISBN 978-80-242-6080-8
• von Oelhafen, Ingrid: Hitlerovy ukradené děti, 2019, ISBN 978-80-271-1120-6, 978-80-271-1119-0, 978-80-271-0885-5