Jaký je Ježíš a Bůh? Vlídný, nebo krutý? (Kázání na J 2, 13-22)

Kázání na neděli 13. 7. 2014 v Náchodě a Šonově-Václavicích. 

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Ž 67, 2-6 he
2. píseň: 67 | 81
3. čtení: Am 8 he
4. píseň: 210 | ×
5. text: J 2, 13-22 ř
6. píseň: 178 | 702
7. poslání: Žd 12, 5-14 ř
8. požehnání: Ž 121, 5-8 he
9. píseň: 417 | 309

Vždy bylo pro věřící těžké určit, co nám vlastně Ježíš říká, a co od nás v důsledku toho očekává, jaký je jeho příklad, abychom se podle něj orientovali ve svém vlastním životě: máme být laskaví? Máme být přísní? Kdo chce, má Ježíše krutého a přísného; komu se to nelíbí, má z něj učitele nenásilí, vlídnosti, pacifismu … A všichni prý mohou podat „důkazy z Písma svatého“ …

    Příběh o vyhnání směnárníků v každém případě vlídný obraz Ježíšův zpochybňuje – být to někdo jiný než Ježíš, věděli bychom hned, že je to neznaboh a výtržník! Co bychom asi řekli my, kdyby nám sem teď někdo vkročil a začal nám vyhazovat vybavení modlitebny ven? V Bohuslavicích se po spojení Lutherské církve s Helvetskou něco podobného skutečně stalo: když bohuslavští helvíti, kteří až doposud chodili do Kláštera nad Dědinou, vstoupili poprvé do bývalého lutherského, nyní společného, kostela a uviděli tam oltář, obraz a další, helvítům odporné, vybavení, začali to vyhazovat na dvorek.

    Pro Ježíše se mnozí snaží nalézt nějaké ospravedlnění v představě vietnamského tržiště v chrámových prostorách. Tato představa se pak ráda snoubí s reformační reakcí na svatokupectví, nebo dokonce s obrazem Žida, jako notorického kšeftaře (ten se ale objevil až hluboko ve středověku). Avšak o žádnou tržnici tu ve skutečnosti nešlo. Možná nás to zaskočí, ale šlo o součást bohoslužby, takovou, jaké provozujeme i my sami!

    Ježíš ve skutečnosti reaguje na celkem pochopitelný, logický, servis poutníkům, harcujícím se z daleka, aby uctili Boha v jeho chrámu: jsme rádi, že na svátky přijdou, že se něco děje; nemusejí oběti tahat s sebou, koupí si je na místě; běžná měna je ovšem pro své pohanské symboly nečistá, směnárnictví je výrazem touhy po absolutní (formální) čistotě darů pro chrám. A, ano, někdo si tím také vydělá. Na tom nic špatného není – mnohý chudák má alespoň zaměstnání. Tak se dá všem hromadným slavnostem vytknout sklon ke komercializaci (typicky se to vyčítá vánočním oslavám, někdy i velikonočním).

    Je pochopitelné, že si všichni vkládáme do biblických příběhů své zkušenosti, osobní i historické. Kdyby byly jen o minulosti, nebyly by už o ničem. Nesmíme to však přehnat: našlápneme-li do nich třeba středověk, musíme se někdy vrátit ke kořenům, abychom rozpoznali, kdy jej otřít.

    Všem zmíněným výkladovým modelům pro tento podivný příběh je společné to, že je to „o těch druhých“, také třeba o konzumní společnosti, o kapitalismu, o církevní vrchnosti … Slovo boží je však vždy především o božím lidu. Vrátíme-li se ke kořenům zjistíme, že takový bohoslužebný provoz, jako byl v tom židovském chrámu, máme i mi zde. Co jsou sbírky, co prodej časopisů a literatury? Je to také servis, který slouží provozu církve. V tom problém nebude.

    Je víra jen kšeft? Snadno k tomu sklouzává, ale mnohem horším pokušením jsou formální projevy života společenství tam, kde se sice „něco dělá“, ale ztrácí to obsah, vytratí se smysl, víra neproměňuje, neuzdravuje a nepřivádí člověka k jeho poslání: být člověkem. A tak Janův Ježíš začne hned zhurta (synoptický tím naopak končí), i bič, zbraň, si uplete.

   Jaký je tedy Ježíš? Vlídný nebo krutý. Je takový, jaký jeho lid a situace obou jeho lidů, židovského i křesťanského, potřebují. Potřeba ale není totožná s touhou. Kdo jej vidí vždy jako smiřujícího, mýlí se, stejně, jako ten, kdo je vždy vidí jen s pěstí práskající o směnárníkův stůl. Mýlil by se i ten, kdo by chtěl od Boha/Ježíše, vždy či především „evangelium“, pokud si „radostnou zvěst“ spojí jen s tím, z čeho se naše srdce blahem zatetelí. Evangelium tu je – Bůh nevypráskává z chrámu ty druhé, ale svůj lid, protože mu na něm záleží, a nemůže ho nechat jít bez povšimnutí do zkázy. Proto musí být i krutý. Ale nejkrutějším trestem božímu lidu bylo vždy to, když už si mohl dělat, co jej napadlo, neboť Bohu na něm přestalo záležet. „Vyvolení“ v biblickém smyslu není členstvím ve VIP klubu, leda v tom smyslu, že jsme první na božím soudu.

Pořádek bohoslužeb pro Náchod
a pro Václavice.
Písně jsou číslovány podle EZ
z roku 1979

Máme ještě svobodu slova?

 Už nějaký čas narážím na podobné postupy v různých debatách: někdo něco prohlásí, jiný mu to zkritizuje, načež se ten dotčený, případně jeho fandové, začne ohánět svobodou slova, kritika obviňovat z intolerance, prosazování jednotného názoru atd. Svoboda slova se vztahuje m.j. na:

• Přesvědčení, že Země je plochá,
• Že nám vládnou ilumináti, Soros, Gates a židozednáři,
• Putin je největší křesťan a Ukrajina ho spolu se Západem ohrožuje,
• COVID-19 je podvod, nic takového neexistuje, a navíc je to americká biologická zbraň,
• Očkování proti němu (i proti jiným chorobám) je neúčinné, nebezpečné a při vakcinací jsou lidé čipováni,
• Američani nikdy nebyli na Měsíci, do kosmu se létat nedá, i když Rusům se to povedlo,
• Svět byl stvořen v sedmi dnech,
• Homosexuálové ohrožují rodinu,
• Chystá se spiknutí, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou rasu a konzervativcům budou odebírány děti,
• Elity chtějí zredukovat počet obyvatel Země, aby si udržely své výhody, proto přišli s Green dealem, očkováním, ekologií, homosexualismem ...
• Liberálové útočí na křesťany,
• Horší než utrpení ukrajinských dětí je výchova dětí stejnopohlavními páry,
• Milada Horáková se přece přiznala a v koncentráku dělala kápo,
• Kundera je kunda a žádný spisovatel ...

Myslím, že seznam by mohl pokračovat do nekonečna.

Omylem 90. let minulého století nebyl jen mafiánský kapitalismus, ale též postmodernistické opojení svobodou myšlení a názorů (i když i to spolu souvisí). Sebevětší pitomost se prezentovala jako úctyhodný názor a přesvědčení. Bylo téměř neslušné říct, že je něco pravda, tudíž opačné tvrzení lež nebo hloupost. Každý máme přece právo na tu svoji pravdu, a na všem může něco být. Také se nesmíme dotknout něčích citů a přesvědčení. I vzdělaní lidé byli tehdy ochotni věřit, že je uzdraví nějaký minerál, strejda z Tramtárie, nebo že naši zemi chrání kus plechu ve Staré Boleslavi. A najdou se takoví i dnes. Mluvil jsem tehdy s jedním profesorem ETF UK, který si posteskl, že studenti z některých církví odevzdávají nesmyslné práce, ale uznat jim je v zájmu dobrých ekumenických vztahů musejí, protože se hájí: "Ano je to blbost, ale naše církev to takhle učí, proto to tak musíme napsat".

Celkem by to bylo pro pobavení, kdyby se svobody slova nezačali dovolávat šiřitelné pomluv, hoaxů a naprostých kravin, které se dotýkají i konkrétních osob, nebo hrají nějakou úlohu v hybridní válce.

J. Kmenta, Rudý Zeman: Herec Martin Dejdar se stylizuje
do oběti za svoje názory. Nepochopil, že není
stíhán politickou mocí, jenom jeho kolegové s ním
pro hodnotové rozpory odmítají dále spolupracovat,
na což mají stejně legitimní právo, jako on své,
jim odporné, "hodnoty" prezentovat.

Pokud jde o toho Kunderu, napsal o něm tlustospis jistý Jan Novák. Ten někoho, zejména toho, kdo už beztak neměl Kunderu rád, nadchl, ale spíš vyvolal kritiku (příklad). Jeden evangelický farář se kvůli tomu čílil na svém facebookovém profilu, že je snad zakázáno Kunderu kritizovat. Úplně tím argumenty kritiky přešel, jakoby kritika kritiky byla jen nějakým duševním vyšinutím. Zajímavé je, že tento rádoby ochránce svobody slova podepsal petici proti filmu Havel, protože neodpovídá tomu, jak by Havla chtěl vidět on sám. Pan farář zkrátka nepochopil, že svoboda slova neznamená nekritizovatelnost řečeného. Jako může Novák zdrbat Kunderu, aniž by ho za to pověsili na kandelábr, sám může být kritizován též. Tím jeho právo slova porušeno není.

Takhle se můžeme dozvědět, že liberálové nechápou svobodu slova, protože kritizují jiné názory než svoje. Ale o tom svoboda slova není. Říct, že je něčí názor špatný či chybný, není porušením jeho práv. Tím by byla kriminalizace, ale ne odmítnutí a vyvrácení jeho tvrzení. To ke svobodě slova naopak patří také. Odmítnutí něčího názoru neodporuje tudíž liberalismu.

Jaromír Nohavica tvrdí, že byl zakazován za komunismu,
a teď znovu. Nebyl zakazován nikdy. I když nesměl vystoupit
na Portě, sám Miroslav Šlouf mu zařídil koncert v Praze.
Skutečně zakazovaní umělci takové "štěstí" neměli.
Ani dnes není zakazován, jen je částí veřejnosti pro svoji ostudnou
kolaboraci s Stb, Putinovým režimem a hanebné písně z poslední
doby odmítán. I to je zcela legitimní, a nijak neporušuje
jeho práva. Na přízeň posluchačů žádný nárok nemá.

Kritika cizího názoru je měřitelná věcnými argumenty, nikoliv emocemi a rozkrýváním temných stránek kritikovi mysli. Už v roce 1994 vydal Jiří Krupička knihu Renezance rozumu, v níž kritizuje rezignaci na kvalitativní posuzování různých názorů. Ne každá pitomost je názor, už vůbec ne úctyhodný. Názor musí být podložen něčím pevnějším a objektivnějším, než je pevné a upřímné přesvědčení svého nositele. Ani to, že mu to "něco dává," nebo že to pro něj "něco znamená", že to má tradici, sdílí komunita a učí sekta, nestačí. Není porušením ničího práva říct o blbosti, že je to blbost, stejně jako o blbci říct, že je to blbec. Bude-li někdo tvrdit například, že je Země plochá, a lidi, kteří s tím nesouhlasí, označovat za "kulozemce", jako by šlo o nějaké dva rovnocenné názorové proudy, je třeba to odmítnout. Že je Země plochá, to není názor, nýbrž pitomost. Pokud to někdo tvrdí jinak než z recese, je tudíž pitomec. Racionální debata s ním možná není. Je jen na místě se mu vysmát.

Václav Klaus and his Boys
z jeho tzv. "institutu" se
v této knížce čílí, že jsou
umlčováni. Prý je
potlačována jiná, než
"mainstreamová" pravda.
Že jsou jejich lživá
tvrzení z not ruské
propagandy rozporována
neznamená,
že jsou jejich názory
potlačovány. Ke svobodě
slova patří i svoboda
bláboly vyvracet.
Neexistuje žádná
mainstreamová ani
alternativní pravda.
Alternativou k pravdě je
vždy lež. Ten jeho institut
plný zkrachovanců dál
existuje, a nikdo mu ho
ještě ani nezavřel, ani
nevypálil.

Shrnuji tedy: svoboda slova neznamená, že mohu lhát, že mohu domněnky vydávat za fakta, že mohu tvrdit, že pravda neexistuje, protože každý máme právo na tu svoji, vedle pravdy jsou ještě "alternativní pravdy," které jsou plnoprávnou alternativou k pravdám "mainstreamovým" (tuto demagogii se dnes obrnilo i několik sektářů - že prý reprezentují alternativní křesťanství proti maninstreamovému) a Křemílek s Vochomůrkou fakt existují. Svoboda slova neznamená, že se hloupost nesmí nazvat hloupostí a že každé tvrzení je úctyhodný názor. Pokud člověk smí říkat hlouposti, a nejít proto na popraviště, je tu svoboda slova. Svoboda říct, že pitomost je pitomost je ovšem svobodou slova také.

---

Pod čarou:

• Dále k tématu pravda na mém blogu.

---

Odkazy:

• Seznam zprávy 11. 3. 2024: Pavel Kasík - Ruská hybridní válka nepřesvědčuje. Cílem je zpochybnit hledání pravdy.
• Podobné téma.
• Erik Tabery, Nová totalita hrozí, když zmlkneme, RESPEKT 9. 9. 2023.
• ČRo Plus, Vinohradská 12, Nula, parazit, debil nebo zmrd, 13. 9. 2023.
• iRozhlas: Kam až sahá svoboda slova?
• Jiří Leschtina: Soud přivřel oko nad jednou z Babišových lží.
• Otakar Foltýn o dezinformacích a právu na vlastní názor:
„Máte právo na svůj názor, ale nemáte právo na svá fakta.“