Večeře Páně? Jen podle Bible! Platnost?

Platnost Večeře Páně?

Další ze steam punkových obrázků
AI na téma transsubstanciace.

Když vyjíždíme do zahraničí, musíme si zkontrolovat, zda máme platné doklady. Také občanky, zejména před volbami, je dobré překontrolovat. Platná musí být i platební karta, nebo řidičák. Skoro od samého počátku, asi tak od 2. století, však církev řeší i platnost svých úkonů, zejména těch, které jsme si navykli nazývat svátostmi. Když pojedu do zahraničí s neplatnými doklady, asi se nikam nedostanu a budu muset zase zpátky. V horším případě si posedím i v nějaké vězení. Pokud přijdu s neplatnou občankou k volbám, asi neodvolím. Na poště mi nedají balíček. Za neplatný řidičák možná zaplatím pokutu a na neplatnou platební kartu nedostanu žádné chechtáky. Ale co může být neplatné na Večeři Páně (nebo i křtu)?

Bratrské vyznání XII/7

o svátostech

Naposledy i tomuto učí, že svátosti nikdy netratí, ale vždycky mají moc svou z Kristova ustanovení, svědčiti, jistiti a jako pečetiti, hodným přítomnou milost a spasení, nehodným pak vinu a zatracení; buďte ony pak přisluhovány a podávány od kněze dobrého a ctného, neb hříšníka tajného a pokrytého. Augustin svědčí: Věc neb pravdu svátosti sám Bůh dává; svátosti podávají dobří i zlí, totiž služebníci. A dokavadžby takoví pokrytci a zlí služebníci v nešlechetnostech svých zjeveni a trestáni nebyli, a kázeň církve menší neb větší, až (byliliby zarputilí) i vyloučením konečným na ně zřízeně by nedošla; svátostí, kterýmiž oni posluhují, když toliko to činí podle vůle, rozkazu, smyslu a ustanovení Pána Krista, má od nich požíváno býti. Ačkoli služebníkům církve potřebí se v tom opatřiti, aby jiným sloužíce sami zavrženi nebyli⁹. Item:¹⁰ Aby svatého psům nedávali a perel před svině nemetali. A lidu tolikéž třeba s pilností prohlednouti, aby svátostí k soudu a obvinění nepřijímali.¹¹

9. 1Ko 9,27 ř;l.
10. Mt 7, 6 ř;l.
11. 1Ko 11, 26 ř;l.

Z katolického hlediska je to jasné: nepřijdu do nebe. Účast na tzv. svátostech je chápána jako podmínka spásy. Sice musím opět konstatovat, že nějak nikdo neví, co to je, samozřejmě to není to, co se říká v pohádkách o čertech, ale popsat to nikdo neumí (blíže zde). Za tyto rozpaky může už sám Pavel, který naznačil, že Večeře Páně (VP) nemusí být vždy Večeří Páně, i  když tak navenek vypadá (1Ko 11, 20 ř;l). Naznačil, že ne neplatný může být takový obřad, ale spíš škodlivý (1Ko 11, 17.29n ř;l ř;l). Nikde však nemluví o nějakých podmínkách platnosti. Jen tolik, že tím, jak se lidé při tomto obřadu chovají k sobě navzájem buď potvrzují, co tento obřad zpřítomňuje, nebo se s tím dostávají do zásadního rozporu (1Ko 11, 18.21n.33n ř;l ř;l ř;l). Jsou to přesně ta místa v tzv. Ustanovení Večeře Páně, která všechny dogmatiky, konfese a katecheze ostentativně ignorují, zabývají-li se otázkami hodnosti či vhodnosti u VP, či podmínkami její platnosti!

Potíž ale je v tom, za co vlastně VP platí? Katolíci o ní mluví jako o oběti. Přesně to evangelíci odmítají: jedinou obětí je Ježíš sám. V době renezanční reformace dokonce řekli, že je to "jen" symbol, připomínka (srv. opakovací formuli v tzv. Antiochijské tradici: 1Ko 11, 24c a 25c ř;l a L 22, 19c ř;l). Při různých inkvizičních procesech či v protireformační propagandě se to dokonce tvrdilo o evangelících všech, ale pro většinu reformačních směrů už to bylo trochu za hranou. Ale dodneška není jasné, čeho? I v reformaci nakonec převládlo magické pojetí tohoto obřadu, ačkoliv se distancovali od transsubstanciace. Také odmítají katolickou zásadu "ex opere operato", tedy že by tyto úkony působily spásu svým výkonem, a přece se nelze ubránit pocitu, že i oni ji pojímají jako úkon málem magický. Spíš je pro ně stále problém svůj postoj k nim vůbec vysvětlit. Raději to zamluví spoustou citací či negativních výpovědí. Představa však, že by spásu přinášel nějaký úkon či účast na něm, že by jeho neprovedení, a hlavně neplatné provedení, mohlo něco vykonat, nebo by mohlo ublížit, koliduje s Pavlovým důrazem na spasení z pouhé milosti. Žádný obřad není spásotvorný. Tím by se stal dalším dobrým skutkem, za který bychom čekali odměnu, což Pavel odmítá!

Večeře Páně? Jen podle Bible!

1. Smysl?
2. Platnost?
3. Přítomnost Kristova?
4. Četnost vysluhování?
5. Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
6. Četnost účasti?
7. Podmínky/překážky pro účast?
8. Liturgické kroky?
9. Materie?
10. Místo mezi svátostmi?
11. Postavení mezi funkcemi církve?

Jakmile se však z VP stane spásonosný, mysterijní, úkon, je církev nucena vyřešit mnohé technikálie, jejichž byť jen nedopatřením proměněné či opomenuté provedení může celý obřad zneplatnit. Zatímco Ježíš hovoří k učedníkům, že mají konat tento obřad na jeho památku, kdykoliv budou jíst chléb tento a pít z kalicha tohoto (přísně vzato by to mělo znamenat pojídání a popíjení v rámci židovského paschálního obřadu, a mnozí jsou toho názoru, že i v Korintu šlo o pesach, protože Pavel hovoří o času paschy - nekvašených chlebů (1Ko 5, 7 ř;l - ovšem toto místo lze chápat i symbolicky)!

V praxi všech denominací lze tedy vysledovat podmínky platnosti obřadu v těchto oblastech:

1. Správná vysluhující osoba
2. Správná látka
3. Správná forma
4. Úmysl
5. Víra přijímajících.

Česká synopse tzv. ustanovujících textů.

Bodem 1. jme se už zabývali. Připomenu jen, že se tento problém neřeší ani v Bibli, dlouho není zmiňován ani v poapoštolské literatuře. Naopak bod 2. je už dvě tisíciletí předmětem sporů. Vzpomínám, jak v jednom pražském sboru ČCE přinesla paní farářka židovské macesy, jelikož studiem Písma svatého došla k závěru, že to má být právě maces (viz výše). Ale římskokatolická církev, a po ní i lutheráni nebo husité, i v některých sborech ČCE to je zvykem, užívají tzv. hostie, která do jisté míry zachovává složení macesu. Především absencí kvasu. Ale už tím došlo k rozkolu mezi západní církví a východní, kde se začalo užívat tzv. prosfory, k jejíž přípravě se kvas používá. Východní si to zdůvodňovali i "theologicky," že nová smlouva chce i nové matérie. Reformace, zejména česká, však kladla důraz na obyčejnost, proto se většinou užívá běžný chléb. V planetárně misijní římskokatolické církvi sice občas padaly návrhy, aby alespoň v dalekých misiích, kde se chleba nepeče z obilné mouky, bylo možné použít jiný materiál, například banánové těsto, ale vždy to bylo ostře zamítnuto.

Kapitolou samou pro sebe je víno. To totiž ze západní liturgie téměř vymizelo, podává se jen výjimečně, třeba novomanželům, ale zástupně za celé shromáždění jej přijímal pouze vysluhující. Ostatním bylo řečeno, že když se hostie mění na tělo Kristovo, je v něm i krev, takže víno nepotřebují. Mešní víno musí také zachovávat určitá pravidla a vinař musí mít certifikát. Často jej produkují kláštery.

Reformace se charakterizovala i tím, že dala kalich lidu. V symbolice české reformace se stal kalich ikonickým znamením, a byl dokonce postaven proti kříži, což je zahraničním evangelíkům nepochopitelné. O symboly kalicha a kříže se někde vedou i spory v evangelických sborech, kdy někteří by tam ten kříž chtěli, zatímco jiní by v tom viděli zradu evangelických principů.

Mezi evangelíky se jinak otázka vína neřeší - může to být jakékoliv. Vím ovšem o případu jednoho evangelického sboru, kde si farář neověřil, jaké víno kupuje. Omylem vzal vinnou láhev s pálenkou. Po požití vypadali účastníci, jakoby právě prožili nějaký mystický zážitek. Byla ta VP tehdy platná? Mnohý by zapochyboval. Totiž i evangelíci mají své zvykové požadavky na víno. To se projevilo v debatě, zda by se kvůli možné účasti alkoholiků nemělo vysluhovat nealkoholickým moštem. Zde jistý farář horlil, že to není možné, protože musíme poslouchat Krista. Alkoholici prý mají podle něj přijímat jen chléb, protože je v něm, jako v těle, krev přítomna, tudíž o nic nepřicházejí. Nějak mu nedocházelo, že, má-li být opravdu poslušný, Ježíš ustanovil chléb a kalich (!). Že tedy užitím onoho katolického argumentu se vlastně dostává do rozporu se svým vlastním principem (viz diskuse za odkazovaným článkem). Ale Ježíš, a po něm i další, hovoří výslovně o kalichu, vůbec ne o tom, co je v něm. Tedy ani o stupních alkoholu! Víno se celou dobu jen tiše předpokládá. A pokud by měl být chlebem maces, Židé pijí víno kořeněné a ředěné vodou! Praxe s nealkoholickým vinným moštem je dnes ve světě velmi běžná, zvláště v zemích, kde měli svého času problémy s alkoholismem téměř pandemické. Já se s tím běžně setkával v Německých církvích. O materiích ale podrobněji až jindy.

Neméně důležité je, co se má u toho říkat. Reformace často zdůrazňuje, že jen to, co ustanovil Ježíš, nic víc. Ježíš však přesně nic neustanovil. Zpravidla se tedy užívá formulace z KO (ke zkratkám viz předcházející díly a studii ke svátostem). Ale Ježíš nezavedl žádnou formulaci. I evangelíci se tedy VP snaží vším možným vyšperkovat, aby podtrhli její mysterijní charakter, zejména zpěvy při obřadu, bez kterých se některým jeví VP jako fádní a málo tajemná. I otázku "magické formule" tedy považuji z čistě biblického hlediska za matoucí a zatemňující výhled k podstatě VP.

Poslední dva body jsou asi podstatnější: jasné je, že aby to byla VP, musejí účastníci chtít a být si vědomi toho, co právě konají, že je to připomínka Kristovy smrti (1Ko 11, 26 ř;l). V této souvislosti nepadne dokonce ani slovo o vzkříšení! To si nechá Pavel do 15. kapitoly svého dopisu. Avšak ani zde není nic o platnosti či neplatnosti. Mnohé církve ovšem žádají, aby účastníci měli správné dogmatické představy či prožitky. Katolická liturgie je plná modliteb, ve kterých účastníci ujišťují Boha, že věří v reálnou přítomnost Kristovu v matériích. Tím se ale budu zabývat až v podmínkách k účasti. Zde jen podtrhuji, že tu nejde o zplatnění či zneplatnění obřadu!

Jako většinu problémů, které si křesťané s tímto obřadem v průběhu dvou tisíciletí vytvořili, ani otázka platnosti v NZ nikde nepadne. Možná je problematický už sám ten pojem. Protože VP není platidlo, ani při průchodu do ráje. Není dokonce ani legitimací do Božího království, jako nějaký cestovní pas nebo vízum. Tím je jen Ježíš sám a jeho oběť, kterou VP připomíná. Připomíná jej ale v sociálním kontextu: (1Ko 10, 15-17 ř;l; 12, 12 ř;l). Skutečným problémem (ne jen) korintského sboru byly sklony k elitářství  a samolibosti. Pavel v listu upozorňuje na jednotu v mnohosti, povinnost vzájemně se přijímat a nikým ani nepohrdat, ani nikoho nepřehlížet. A to bylo to tělo, které korintští ignorovali a proti němuž se proviňovali. Obřad, který měl ještě daleko k nějakému mystériu, protože se tam mohli jedni přejíst a opít, zatímco jiní hladovět, se tím dostával do rozporu s tím, co bylo jeho obsahem - že totiž všichni jsme jako křesťané produktem boží lásky, která jde až za všechny myslitelné hranice. Ale tyto sklony církev kvůli Pavlovu slovu neopustily. Etablovaly se v ní. A proto je k této stránce VP rozum dnešních křesťanů slepý. Upřímně, většina problémů, které si s tím obřadem nadělali, opravdu oni sami, jen přebíjí a usmrcuje jeho skutečné poslání. Zejména to, že z něj bylo uděláno něco mysterijního a magického. Typické je, že účastníci toho obřadu často zavírají oči, usebírají se, aby je druzí nerušili, ačkoliv by se je měli spíš naučit o to intenzivněji vnímat.

Řecká synopse tzv. ustanovujících textů s podrobnějším rozborem

---

Odkazy pod čarou k tématu:

• Téma Večeře Páně na tomto blogu.
• Téma Večeře Páně na biblickém blogu.
• Téma svátostí na tomto blogu.
• Téma svátostí na biblickém blogu.