Otvírák na Bibli 12. - HOTOVO

Korunou studia biblického textu je HERMENEUTIKA - VÝKLAD toho, co má přečtené znamenat dnes!

Zejména dnes si budeme muset vzít k ruce protokol, který jsme si při studiu biblického místa vedli. Shrneme si, co jsme vypátrali, a zda a jak se naše postoje k němu od těch počátečních nějak vyvinuly. Uděláme si nyní generální shrnutí celé práce. Ale to nebude její vrchol. Všechno, co jsme až doposud dělali, byly podklady k tomu nejdůležitějšímu.

Až doposud jsme se snažili pochopit, co oddíl kdysi říkal těm, jimž ho Pavel adresoval. Zejména v kroku 7. jsme si museli ujasnit, že dopis nám určen nebyl, a ani při detailním rozboru neřeší naše otázky a problémy. Zabývá se těmi, které chtěl řešit Pavel se svými adresáty. V posledním kroku si tedy budeme hledat cestu, jak z té cizí korespondence vyposlechnout něco i pro sebe. I když to není to, co Pavel psal a zamýšlel, jen když pochopíme tehdejší význam, můžeme od něj odvodit legitimně nějaký dnešní. Avšak síla toho dopisu (Pavel jich napsal určitě mnohem víc, než co máme v Bibli), že se dostal do NZ, je důvodem, proč si ho pak začali číst i jiní, jímž také určen nebyl, až ho udělali součástí našeho biblického kánonu - byla to schopnost promlouvat i do jiných situací, než pro kterou vznikl.

Co jsme vyčetli z komentářů?

Nespoléhejme nikdy na jeden. I komentáře podléhají mnoha subjektivním faktorům. Proto je dobré poučit se u více, alespoň dvou, nejlépe různého charakteru, theologického pozadí a zaměření (viz pojednání o komentářích z minula). Vždy je dobré podívat se na věc z několika úhlů, i kdyby to mělo znamenat, že se dostanou do konfliktu s tím naším.

Nabídl jsem několik českých komentářů, k dispozici jsou však i jiné, zejména v jiných jazycích. Je nesporné, že se všechny v něčem shodly - nutně  v otázkách faktografických. Ale určitě vykázaly mnoho rozdílů:

• Komentátor, zejména odborník, je různě zaměřený: tak například u některých komentářů převažují informace historického charakteru, zatímco jiné se věnují jazykovému stavu textu, gramatickým rozborům a podobně.
• I komentátor, stejně jako čtenář, vnáší do výkladu svá očekávání a preference. Jako jsme si pořádek v těch svých udělali tím, že jsme si je pojmenovali  a zapsali, u komentářů se nejlépe projeví porovnáním různých od různých autorů.
• Přístupy se lišily v různých dobách: dříve šlo často o dogmatické výklady - snaha nalézt potvrzení nebo vyvracení nějakého theologického směru, jindy se hledala jazyková, textologická, historická či strukturální analýzy. Často se snaží přečtené aktualizovat a spiritualizovat.

V zásadě by ale správně koncipovaný komentář měl postupovat nějak tak, jako jsme postupovali i my, i když na hlubší úrovni:

• Měl by postupovat od celku k detailům a od nich zpět k celku.
• Měl by z celku izolovat odůvodněně menší úsek, který dále rozdělí na menší segmenty.
• Tyto pak pojedná z různých perspektiv, ale ...
• ... vždy je nakonec vrátí do celku jak svého spisu, tak i do celku ostatní  Bible a víry.
• Měl by zhodnotit stav, strukturu, literární a dobové pozadí, literární druh a styl, použitou slovní zásobu atd.
• Může pojednat vliv rozebíraných částí na dějiny církve, dogmatu, případně i umění a politiky.
• Nakonec buď vydestiluje nějaké poselství pro soudobého čtenáře, nebo k tomu alespoň ukáže cestu.
• A samozřejmě by měl se čtenářem spolupracovat, ne se ho snažit vodit za ručičku či mu něco, svůj výklad, vnucovat. Jeho závěry musejí být podloženy srozumitelnými a logickými argumenty.

Protože je mnoho komentářů, a určitě jich ještě mnoho napsáno bude, protože se budou otvírat nové otázky i nové pohledy na Bibli samu i její jednotlivé spisy, nemohu předvídat, co jste si nastudovali vy (moje poznámky najdete zde). Vynechám zde výklady slovíček a podobných detailů, které můžete najít v těch komentářích. Jen několik podstatných bodů, které vycházejí ze všeho, co jsme doposud nastudovali.:

Midraš Sifrej Devarim XXXIII,  343, 6:

Hospodin napřed oslovuje Edómce, zda chtějí Tóru. Když se dozvědí, že v ní je i nezabiješ, odmítnou ji, protože je má živit jejich meč (Gn 27, 40 he,ř,l). Oslovil Amónce a Moábce. Ti však odmítli kvůli přikázání nesesmilníš, protože smilstvo je původem jejich rodu (Gn 19, 31-38 he,ř,l). Naposledy oslovil Araby (Izmaelity), ti však odmítli přikázání nepokradeš, protože loupež je jejich osud (Gn 16, 12 he,ř,l). Potom oslovil veškeré národy (Ž 138, 4 he,ř,l), ale všichni odmítli, pouze Židé řekli, že podle ní budou jednat a poslouchat ji.

Podobně i další midraše.

• Pavel nepíše dogmatiku, i když sepsal nejucelenější a nejsystematičtější souhrn křesťanské víry, jaký lze v NZ, a vůbec v celé Bibli, najít. Stalo se to ale bezděky: účelem listu bylo představit se římským křesťanům a získat si jejich důvěru.
• Nebylo to snadné, protože přichází se zcela novým pojetím křesťanství, které bourá dosavadní představy: Ježíš nepřišel udělat z Židů ještě lepší Židy, nýbrž otevřel boží náruč naprosto dokořán vůči všem lidem. Atributy židovství (obřízka, kašrut, bohoslužba, oběti, etnická čistota ...), které odlišovaly vyvolený národ od nevyvolených, jsou nyní pasé. Jediné, co se po lidech, Židech i nežidech, žádá, je důvěra v to, co Ježíšova smrt znamená: smrt starého lidství a zrození nového - to je cesta ke spravedlnosti, nebo jinak řečeno, ke spáse.
• Smyslem listu je především ukázat, proč k tomu došlo, a jaká je dnes pozice Židů a křesťanů, zejména těch, kteří najednou vstupují do církve, ačkoliv nejsou Židé a Pavel je odmítá podrobovat předpisům Tóry.
• Jeho dopis je kázáním na toto téma, řečnickou diatribou, která zahrnuje určité pasáže: náš text patří k úvodu, jímž si Pavel připravuje téma, že evangelium je mocí ke spáse pohanům i Židům (Ř 1, 16n ř,l).
• Náš text je portrétem pohanů - uctívačů model. Pavel i ostatní Židé je vidí jako bezuzdné lidi, jimž nebyla dána Tóra, nebo ji podle některých legend dostali, ale odmítli (midraš Sifrej Devarim 343 i další. Viz výše vpravo). I pohanům dal ale podle těchto legend Bůh sedm přikázání už Noemovi (Gn 9, 1-17 he,ř,l), ale ani ta nedodržovali. Podobné představy mohou být i za Pavlovými výroky, současně ale předpokládá, že sláva boží je viditelná, když se člověk zamyslí nad světem a přírodou.
• Proti nim následuje portrét Židů, kteří sice Tóru měli, ale neplnili ji také, takže to nakonec vyjde nastejno.
• Poselstvím listu tedy je, že oba tábory potřebují boží milost, která se jim nabízí v Kristu, tom ukřižovaném. S ním umřeli svému starému životu, s ním vstali z mrtvých skutků k životu novému, s novou motivací.
• Tím jsou si ale rovni, proto není třeba na sobě dělat nějaká znamení oddělení - typicky obřízku.
• Náš text tedy nepodává žádné učení - dokonce ani o pohanech, ani o lidstvu. Ilustruje jeho situaci, ale ne jako článek víry, nýbrž jako pozvánku k božímu smíření.
• To lze říct i o té homosexualitě: Pavel ji nevnímal tak, jak ji vnímáme my. Spolu se svým národem, když viděl, co Řekové, Římané i další národy v impériu dělají či tolerují, vysvětloval si to jako součást jejich pohanství. Dnes víme, že s náboženstvím to nesouvisí. Ale ani v jeho očích nebyla tím hříchem - hříchem byla neúcta k pravému bohu. To, co Židy na pohanech pohoršovalo, viděl jako důsledek toho, že byly tyto národy ponechány samy sobě.

Samozřejmě, i vy k tomu můžete přičinit své poznámky. Ty si udělejte také k jednotlivým bodům, které jste si vyznačili ve svém protokolu, zejména v analýze svého pochopení a prožitku. Tady nemohu odpovídat za vás, ani rozebírat jednotlivé postřehy k tomu, co jsem si označil při diakritické analýze. Za sebe jen mohu říct, že třeba v otázce co se mi nelíbilo jsem se zmínil o tom, že mě zarazilo (spíš ale kdysi. Popravdě - už se tím zabývám mnoho let, takže to byla spíš vzpomínka na dřívější zkušenosti), bylo jakési nabubřelé škarohlídství. Ostatně dodnes mají mnozí křesťané pocit, že jsou povinni na všem v tomto světě hledat pouze chyby a nedostatky. Ale zasazený do celku listu vyznívá i tato pasáž úplně jinak. Pavel tu vědomě přehání, protože si zjednává pozornost pro mnohem důležitější poselství.

Ale to jsme si jen řekli, co oddíl znamenal ve své době. My ale Bibli čteme, abychom si z ní něco přebrali dnes. A tím se zabývá poslední krok:

Výklad, čili hermeneutika:

Ani Bible není výjimkou mezi starými spisy, že ti, kdo ji dnes čtou (my), nejsou autorem cílenými čtenáři. A přesto, že zejména tady nakukujeme do cizí korespondence, biblické knihy si ovšem právě tím získaly respekt, že i tak měly co nabídnout i jiným čtenářům. Nejde to ale přímou cestou. Nestačí jen přečíst a porozumět. Posledním krokem je INTERPRETACE pro aktuální situaci, osobní i skupinovou.

My nemůžeme vnímat biblické spisy tak, jako dřívější čtenáři. Připomeňme si krok 7. V něm jsme si uvědomili, že původní a dnešní (my) čtenář, jsou naprosto jiní čtenáři, s jinými zkušenostmi, vědomostmi, otázkami a problémy. Jako byla jedinečná a neopakovatelná situace těch kdysi, i ta naše je jedinečná. Proto můžeme z Bible přijmout i naprosto jedinečné poselství. Ale to je stále závislé na tom původním. Porozumění původnímu sdělení má tedy svůj význam, protože na něm můžeme teprve postavit naše vlastní.

V kroku 4. jsme si tudíž museli připomenout, že se na biblický text v dějinách nabalilo mnoho nepůvodních významů. Ty samozřejmě musíme pomocí exegeze odhodit, rozlišit, co je smyslem vykládané pasáže, a co už ty příměsi. Ale nyní bych se na ně chtěl podívat z jiného úhlu. Samozřejmě, že Bible při své cestě dějinami a různými situacemi musela dostávat další významy. Stejně i my si z něj dnes vyloupneme ten svůj. A vlastně, pokud budeme text číst znovu a v jiné situaci, možná že nám zase řekne něco nového, proto čteme Bibli opakovaně, a to i tehdy, když ji máme celou přečtenou.

Tomuto aktualizačnímu procesu se tedy říká hermeneutika. Samozřejmě na to, jak se to má dělat, jsou různé názory (viz odkazy v patě stránky). Hermeneutika, ačkoliv ji budeme věnovat jen jeden modul, je velmi nesnadný proces, protože je právě jedinečnou událostí v neopakovatelných souvislostech a situacích. Proto ani návod, jak to dělat, nemůže být jednou pro vždy a jednoduše poskytnutý. Je nutné zachovávat si navíc zdravou otevřenost, být připraven na nové podněty a zužitkovávat nové přístupy, které se teprve vyvinou.

Už starocírkevní hermeneutika pracovala se čtyřmi body působení biblického textu:

1. CO MÁM VĚDĚT? - význam doslovný
2. CO MÁM VĚŘIT? - theologie / věrouka
3. CO MÁM DĚLAT? - pragmatika / etika
4. CO MÁM OČEKÁVAT? - naděje / eschatologie

Samozřejmě jsou i jiné možnosti, jsou dokonce i takové názory, že nad biblickým textem nic takového ani řešit nemáme, máme jenom poslouchat a čekat na oslovení. Obecně lze proti tomu namítnout, že mám-li něco poslouchat, musím to pochopit. To se dělá hlavou, tedy rozumem, stejným božím darem, jako všechno ostatní. K tomu nám ho Bůh dal. Proč ho tedy zrovna nad Biblí nepoužívat? Bůh by byl špatný otec, kdyby chtěl dělat všechno za nás. Vypnout rozum a čekat na oslovení je stejně zatraceníhodné, jako skočit z věže a čekat, že nás Bůh zachrání (Mt 4, 5-7 ř,l || L 4, 9-12 ř,l; srv. zde III, 20.).

Naopak různé alternativy hermeneutického tázání jsou zcela legitimní (v. 5. modulu jsem nabídl otázky Clause Wegenasta, ty se mohou hodit i zde), je dokonce nutné, aby vznikaly stále nové, jak se mění naše otázky, hledání i způsob vnímání světa. To starocírkevní je hlavně jednoduché a přehledné.

1. - Co mám vědět?

Z toho, co jsme si nastudovali, je zřejmé, že oddíl z Ř není informativní, spíš preinformativní. Informace, které podává, jsou přípravou pro jiné, důležitější. Ty byly hlavně pro tehdejšího čtenáře. I nám pomáhají zorientovat se v tom, co bude následovat, ale neříkají nám nic pro naše momentální poučení, leda, jak Pavel a jeho současníci viděli svět, který je obklopoval.

2. - Co mám věřit?

Pavel v tuto chvíli nepodává žádné články víry, nedává žádnou katechezi. Neříká nám tedy žádné "pravdy", ať už o lidstvu či pohanech. Pravdu, kterou nám chce sdělit, říká dál - že vyvolený národ i ty nevyvolené jsou pod stejným soudem, nemohou dosáhnout spravedlnosti vlastním úsilím, pouze boží milostí, zásluhou Kristovou.

3. - Co mám dělat?

Pavel žádné konkrétní pokyny, co máme dělat, nepodává. Kdyby, dával by je adresátům. My v jeho době nežijeme. Lze však dovodit, že v prvé řadě chtěl, aby se křesťané z Židů i pohanů přijímali jako rovnocenní. I v jiných epištolách, zejména 1Kor, Ga a Fp usiluje o totéž - aby se nikdo nepovyšoval a nemyslel si, že je pro svůj původ, své zážitky, prožitky a hloubku víry, něco víc, než ostatní. Vzkaz pro sebe i současnou křesťanskou komunitu (lhostejno, pod kterou firmou, či zda vůbec pod nějakou), bych tudíž hledal zde. Rozhodně mě však jeho slovo nezavazuje k nějakému škarohlídství vůči lidem, jak toho býváme svědky v kázáních, už vůbec ne k nenávisti vůči nevěřícím, jinověrcům, ani k homosexuálům. Určitě mám sám vědět, že jsem si nic, ničím nezasloužil.

4. - Co mám očekávat?

Doufám, že to platí pro mě, ale i pro druhé - že právě to nás přivede k větší spravedlnosti, ale také k lepšímu vzájemnému porozumění

Tak tolik stručně. Protože se však hermeneutika odehrává v určitých osobních i globálních souvislostech, je jisté, že každý dojdeme k jiným závěrům a při příštím studiu objevíme zase něco nového.

MÁME HOTOVO? NE, HERMENEUTIKA JE NEKONČÍCÍ PROCES. TAK HODNĚ ZDARU DO DALŠÍHO STUDIA!

Připomeňme si na závěr, jak jsme postupovali:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?
11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!
12. Korunou výkladu je HERMENEUTIKA

1. Napřed jsme si propátrali své osobní důvody, proč Bibli vlastně otvíráme, s jakými očekáváními, protože ta ovlivňují naše vnímání. Tím, že si je uvědomíme, získáme od nich odstup. Zavedli jsme si studijní protokol, abychom mohli sledovat vývoj svého chápání textu.
2. Ujasnili jsme si i výběr. To bylo důležité kvůli tomu, že vykládáme jen oddílky, ale ty patří do většího celku. Výběrem může dojít k přerušení souvislostí a tím zmatení významů. Vybraný oddíl jsme si důkladně pročetli, tedy nejlépe v několika překladech, pokud nepoužíváme původní jazyky, abychom si ujasnili, ne ani tak, který překlad je nejlepší, spíš, který se bude nejlépe hodit k našemu účelu: důkladnému studiu.
3. V přečteném oddílku jsme si napřed udělali pořádek hrubou segmentací, abychom si uvědomili strukturu zkoumaného textu a získali přehled o jeho vnitřních, posléze i vnějších, souvislostech.
4. K tomu jsme ale potřebovali ještě jemnější segmentaci na smyslové řádky, abychom si víc uvědomili, co a jak na nás v textu působí a jaké další kroky budeme potřebovat.
5. V následujícím kroku jsme se proto naučili používat interpunkční analýzu a analýzu prožitku.
6. Pak jsme se naopak učili vnímat náš oddíl jako součást těch větších celků a širších souvislostí. Pomáhaly nám v tom i odkazy, kterými vydavatelé Bible biblické texty opatřují.
7. Následně jsme se věnovali tématu, o jaký v textu šlo. Přitom jsme si museli ujasnit, že je tu mezi námi a biblickými texty silný kulturní a historický rozestup, že vlastně nejsme původními adresáty těchto spisů. Autor i my máme rozdílné představy, klademe si jiné otázky a máme jiné představy i informace. Tyto rozdíly však nelze ani popírat, ani potírat a stírat. Stačí o nich vědět, potom můžeme použít nástroje sémantické analýzy. Také ujasnění si literárního druhu a jeho zákonitostí.
8. Dále jsme se seznámili s některými pomůckami, z nich vybrali ty, které se nám pro daný oddíl a typ textu budou hodit. Začali jsme konkordancemi,
9. ... pokračovali biblickými slovníky, ...
10. ... doplňující literaturou,
11. ... až jsme dospěli k tomu, abychom se naučili pracovat s komentáři.
12. Korunou všeho se stal výklad. Co si z toho mohu přebrat dnes, v naší situaci, s našimi zkušenostmi. Co si z toho mohu přebrat ne jen já, ale i věřící obecně, a třeba i ostatní společnost?

Tyto postupy jsme si vyzkoušeli na jednom konkrétním místě v Bibli. Bylo třeba, abychom pochopili, jak se na výkladu jednoho místa projevují různé vlivy:

• prostředí vzniku - jinak bychom museli přistupovat ke Starému zákonu, ale i k novozákonní látce různých generací. Pavel psal za zcela jedinečných a neopakovatelných podmínek i okolností.
• situace - jinak se psalo v dobách raného křesťanství, jinak v dobách formování církve, v dobách pronásledování, a jinak zase, když církev prožívala pokojnější časy. Také situace autorova i jeho adresátů se na tom podílejí, jako i jejich vztahy a události v církvi a ve společnosti té doby. To má vliv na přístup, jaký bychom měli při výkladu zvolit.
• Žánr - epištola má jiné zákonitosti, než třeba vyprávění, evangelia, nebo poezie, kázání či apokalyptika.
• Důvody a záměry autorovy, se kterými psal - jiný byl důvod sepsání epištoly třeba Korinťanům, jiný Římanům.
• Pozice spisu v korpusu biblické literatury a zvoleného místa v něm - tak například, my jsme pracovali jen s pouhým úvodem k epištole. Páteřní epištole v NZ i v dějinách církve, ale jádro sdělení bychom museli očekávat někde uprostřed. Výklad okrajové části musí tudíž vést od středu ke kraji, ne opačně, a ne hledat v oddílu, který připravuje čtenáře k jádru, samostatné sdělení.
• Dějiny výkladu - jsou neméně důležité, protože uchovávají povědomí o určitých věcech a faktorech (uvědomme si, jak se do biblického vyjadřování vtiskly pastevecké zkušenosti židovského národa, ačkoliv se z hlediska dějin jednalo o epizodu, přesto jim rozuměli a používali je i pozdější generace, které pastevecký život už znaly jen z vyprávění, a dokážeme jim rozumět i my, kteří mají ještě menší zkušenosti s životem kočovných pastýřů!), současně ale mohou zatížit výklad cizími významy (například zápasy renezančních reformátorů se v Ř sice inspirovaly, ale jejích zápasy nejsou ani Pavlovými, ani našimi!).
• Vlastní očekávání - naši četbu a chápání velmi ovlivňuje důvod, proč jsme určitou část Bible (případně Bibli celou) vůbec četli, a co si z ní nakonec vezmeme (pokud vůbec něco). Nezapomeňme, že četbou Bible můžeme dospět ke zcela fatálním důsledkům: zkusme domyslet, co všechno by se mohlo přihodit nesprávným výkladem třeba Mk 9, 42-48 (ř,l)! Výklad je proto vždy velmi citlivou a zodpovědnou věcí, týká-li se knihy s jistou mírou autority. JE JISTÉ, ŽE NÁM NEMŮŽE ŘÍKAT TO, CO PŮVODNÍM ČTENÁŘŮM, ALE NEMŮŽE SE SE SVÝM PŮVODNÍM OBSAHEM ANI MINOUT, ANI DOSTAT DO ROZPORU. Aby se to nestalo, musíme spis především opravdu pochopit, a svá pochopení vždy znovu prověřovat.

Materiály k tomuto modulu budou ve dvou souborech, pdf i powerpoint: pro hermeneutiku a pro závěrečné shrnutí.

---

K dalšímu studiu:

• Moje poznámky k textu Ř 1, 18-32.
• Laická práce s Biblí.
• Odborná práce s Biblí.
• Četba Bible - odborník vs. laik? Raději plodná spolupráce.
• Biblická nedorozumění.
• Vše o Bibli na tomto blogu.
• Vše o exegezi na tomto blogu.
• Vše o hermeneutice na tomto blogu.
• Biblický blog.
• Přehled biblických pomůcek, dostupných na internetu.
• Úvahy o autoritě Bible.

Kdy už bude ta apokalypsa?

Recenze knihy Éliana Cuvilliera APOKYLYPSA BYLA ZÍTRA, Mlýn, ISBN 80-902296-4-6.

Jestliže jsem ve své minulé recenzi musel produkci nakladatelství Mlýn (která je drtivou většinou velmi dobrá, zdůrazňuji) zkritizovat, z díla jejich starší produkce, ročník 1999, převažují pocity velmi dobré, i když drobné výhrady také mám.

I v tomto díle jde o otázku interpretace biblického textu, interpretace pro jeho použití dnes, a to o jednu z nejkomplikovanějších částí, totiž spisy apokalyptické. Zdaleka nejde jen o Apokalypsu, tedy tzv. Zjevení svatého Jana (Zj), poslední knihu v Novém zákoně (NZ). Ona by tak komplikovaná nebyla, pokud vezmeme v úvahu takové věci, jako je doba a okolnosti vzniku, pravidla a funkce této formy, ale to se u biblických, zejména tak působivých knih, jako je Zj, moc nedělá, i když se o tom samozřejmě ví.

---

PEREX

Tato recenze představuje Cuvillierovu knihu Apokalypsa byla zítra, která se srozumitelně a kriticky noří do světa biblické apokalyptiky. Autor zde ukazuje, že apokalypsa není scénářem konce světa, ale symbolickým jazykem naděje, a otevírá čtenáři cestu k hlubšímu porozumění Zjevení Janovu i širší tradici apokalyptické literatury.

---

Diese Buchrezension widmet sich Élian Cuvilliers Die Apokalypse war morgen, einem Werk, das die apokalyptische Literatur der Bibel verständlich und kritisch erschließt. Das Buch zeigt, dass Apokalyptik nicht als Weltuntergangsszenario zu lesen ist, sondern als symbolische Sprache der Hoffnung – und bietet zugleich einen fundierten Zugang zur Offenbarung des Johannes und ihrer Tradition.

---

Cette critique présente l’ouvrage d’Élian Cuvillier, L’Apocalypse… c’était demain, qui explore avec clarté et rigueur la littérature apocalyptique biblique. L’auteur y démontre que l’apocalypse n’est pas un récit catastrophiste, mais un langage symbolique porteur d’espérance, offrant ainsi une lecture renouvelée de l’Apocalypse de Jean et de son héritage littéraire.

---

This review examines Élian Cuvillier’s The Apocalypse Was Tomorrow, a book that offers a clear and thoughtful introduction to biblical apocalyptic literature. Rather than treating apocalypse as a prediction of global catastrophe, the author presents it as a symbolic language of hope, providing readers with a deeper understanding of the Book of Revelation and the broader apocalyptic tradition.

---

AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze
magický realizmus.

Jde o literární manýru, známou již ze Starého zákona (SZ), avšak ani v té době, dokonce ani v době novozákonní, nebudila příliš důvěru. Při kanonizaci obou zákonů málem došlo k tomu, že se takto vyvedené knihy do Bible ani nedostanou. A ano, většina apokalyptické literatury se tam skutečně nedostala. Apokalypsa neznamená katastrofu, jak se to běžně chápe. Znamená odhalení, ovšem odhalení konce všeho, tedy i světa. Už to samo působí hrůzostrašně, ale ona se také v hrozivých obrazech vyžívá. A tak ji někteří raději ani nečtou, zatímco jiní věří, že skutečně popisuje scénář závěru lidských dějin. Někteří se pak na to těší, ale většinou moc ne.

Ambici vysvětlit běžnému, laickému, čtenáři věci, ve kterých často nemají jasno ani faráři, má tedy Cuvillierova kniha s příznačným názvem Apokalypsa byla zítra (L'Apocalypse ...c'était demain, 2. vydání, 1996, překlad a vydavatel Jan Keřkovský). Název napovídá, jaký smysl apokalyptická literatura má.

Autorem knihy je bývalý (bohužel patří k těm, kteří museli po obvinění z nevhodného sexuálního chování ke třem studentkám svoji kariéru 2025 ukončit) profesor Nového zákona na evangelické theologické fakultě v Montpellier. Podílel se i na jiném mlýnském produktu, který zde jinde doporučuji: Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2. Zpracoval do tohoto úvodu kromě Matoušova evangelia právě Zjevení Janovo.

Už v první části nás srozumitelnou a přístupnou formou zavede do světa apokalyptiky a ukáže nám, kde je její místo a jaký má význam. Popisují víc současnost cílených čtenářů a její smysl, než budoucnost. Následně nám ukáže, jak s ní pracují různí novozákonní autoři. Zdaleka to není jen Jan, který nám zanechal poslední novozákonní knihu: (odhlédněme nyní od starozákonní a apokryfní apokalyptiky) prvky apokalyptického vyjadřování nacházíme už u Pavla, v synoptických evangeliích, zejména pak v pozdní novozákonní literatuře. Jak s ní jednotliví autoři pracovali, v čem se lišili od jiných apokalyptiků, to se tedy dočteme v části druhé. Podrobnější rozbor Zjevení Janova pak v části třetí. Závěrem i několik nástřelů, jak jí rozumět dnes.

AI Copilot, Zj 12, 1-5, verze
indická grafika.

Elian Cuvillier je nesporným odborníkem. Proto mě zarazila v 2. oddílu 2. kapitoly O novou spravedlnost (ss. 36-41), zejména pododdílu V logice přicházejícího království a Život a smrt (ss. 31-41) jistá nedotaženost, ano, nepoctivost. Aniž by vysvětlil proč, vykládá závěr Ježíšovy apokalyptické řeči právě v tom Matoušově evangeliu, na které je zřejmě uznávaným odborníkem, Mt 25, 31-46 (ř,l), jako útěchu pro své následovníky, že "to má cenu" následovat ho i přes veškerá příkoří. Přezírá (a protože je odborník, určitě záměrně, nikoliv z neznalosti!), že zde samozřejmě pracuje s výkladem, který je poměrně mladý, a vůbec ne nějak masově přijímaný. Jde totiž o výklad toho, kdo vlastně jsou ti maličcí/nepatrní (ελαχιστοι) ve vv. 40. (ř,l) a 45. (ř,l)?

Klasické církevní chápání jejich identity je právě v tom, co o nich říká sám Ježíš. Tedy jako všechny trpící. Avšak už v dobách pietistických, a dnes je to hlavně pole různých evangelikálních kruhů, začali bojovat s údajným katolickým skutkařením: je-li spravedlnost pouze z víry, nikoliv ze skutků (Ř 3, 28 ř,l), tak jak to, že jsou tu najednou lidé souzeni podle toho, jak jednali? Tento tupě dogmatický přístup vyřešili tvrzením, že křesťané stojí mimo shromáždění národů. Stojí, či spíš sedí, bokem, za Ježíšem (Mt 19, 28 ř,l), a "národům," které neuvěřily v Ježíše, je dána ještě poslední šance na spásu - podle toho, jak se chovali ke křesťanům (Mt 10, 42 ř,l). V duchu Jl 4 [3], 12 (he,ř,l), který bývá vykládán tak, jako že všichni gójové budou souzeni podle toho, jak se chovali k Židům, vykládá tento směr nepatrné jako křesťany. Argumentuje se, že Ježíš bratřími označuje jenom učedníky (Mt 12, 50 ř,l). Tento výklad je i dnes velmi populární, protože zdánlivě dává prostor multikulturní a multináboženské toleranci: křesťanství ano, je jediným správným náboženstvím, ale když se ti pohani budou chovat ke křesťanům dobře, mají také šanci (podrobně zde). Avšak i toto propojování různých veršů, byť z Mt, v sobě skrývá faleš: ti, kdo činí vůli boží, nutně nemusejí být formální křesťané. Onen apokalyptický oddíl, který tu Cuvillier vykládá, je zrcadlem Kázání na hoře, a zde má náš oddíl paralelu v Mt 7, 21-23 (ř,l), tam nejde o křesťany a nekřesťany - Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Království nebeského! To potvrzuje i oddíl, který je součástí Matoušova podání tzv. Malé synoptické apokalypsy: Mt 24, 45-51 (ř,l): není důležité, koho Pán ustanovil, aby plnil jeho vůli, ale kdo ji opravdu plní. Tedy nemusí to být ani formálně křesťan. V Matoušově pojetí, a to musí novozákonník Cuvillier přece vědět, tím spíš, že je znám i jako expert na toto evangelium, nejsou křesťané privilegovanou skupinou - i oni jsou souzeni. Výklad, se kterým tady pracuje, nemá oporu ani v žánru: celá ta apokalypsa je parenezí vůči křesťanům, jak ho mají čekat, když se doba druhého Kristova příchodu (parúzie) jaksi protáhla (viz častý motiv čekání na někoho, kdo se opozdil - Pán domu, ženich ...). Cuvillier i tento motiv raného křesťanství vlastně ignoruje. Není to o žádné útěše pro trpící učedníky. Ale toto pojetí je samozřejmě příjemnější pro sebestředné křesťanství a církev.

Tradiční pojetí oněch nepatrných je tak mnohem přesvědčivější. Problém je spíš i v Cuvillierově pojetí spásy a posledního soudu, ve kterých stále úřadují otázky co za co, a zapomínají, že spasení není to, že budu po smrti v nirváně. Spasení se projevuje už zde. Křesťan má vidět svého Pána v těch, kdo jsou v potížích, ti jsou jeho bratřími a sestrami v utrpení.

Až na tohle škobrtnutí a fakt, že v závěru nedotáhne to, že apokalyptika dává naději v pronásledování, opět se vrátí k tradičním motivům boje s pomíjivostí, lze tuto knihu skutečně doporučit. Ukazuje, že jde o symbolický jazyk, který si nebere za cíl lidi strašit, ale naopak povzbudit v kritických dobách. Ovšem ke křesťanské víře patří i jako blechy k psovi jakási paličatost, kterou si mnozí pletou s pevnou a nezlomnou vírou. Kdo bude chtít stále trvat na tom, že v apokalyptice jde o scénář konce světa, i když je to nesmysl, toho prostě ani Cuvillier nepřesvědčí. Kdo však chce, ne jen věřit, ale také porozumět a chápat, má tady šanci.

---

Další informace o autorovi:

Odborné zaměření a metodologie

• Formován historicko-kritickou metodou, silně ovlivněn Rudolfem Bultmannem a teologií dialektickou.
• Později propojuje historickou kritiku s novou literární kritikou, zejména naratologií.
• Jeho exegezi výrazně ovlivňuje psychoanalýza (Freud, Lacan) a kontinentální filosofie (Nietzsche, Heidegger, Derrida, Ricœur, Nancy, Badiou, Agamben).

Oblasti výzkumu:

• Zjevení Janovo
• Evangelium podle Marka
• Evangelium podle Matouše
• List Jakubův (komentář 2013, s J. Assaëlovou)
• Současné zaměření: paulinismus a jeho vztah k derridovské dekonstrukci.

Publikace a veřejná činnost

• Au pied de la lettre. Ces textes bibliques qui nous résistent (Labor et Fides, 2023).
• Traversée du christianisme. Exégèse, anthropologie, psychanalyse (s J.-D. Caussem; původně Bayard 2013, reedice 2021).
• Komentář k Listu Jakubovu (2013).
• Během pandemie publikoval v týdeníku Réforme „Chroniques du confinement“, později vydané knižně.

Otvírák na Bibli 11.

 Už jsme dozráli k četbě komentářů ...

Ano, zatímco někteří lidé hledají v komentářích hned po přečtení nějaké biblické pasáže, možná i dříve, pro nás to bude vrcholem vlastní exegetické práce. Někdo může namítnout, že to vypadá, jako bychom se cítili být chytřejšími a vzdělanějšími, než autoři komentářů. Jiná námitka může znít, proč se napřed neseznámit s tím, co už o daném místě bylo napsáno? Nebudeme pak objevovat Ameriku, nebo dokonce, nedostaneme se na scestí, která jsme si mohli přečtením komentářů ušetřit?

První námitka je hloupá. Nikdo není neomylný, dokonce ani autoři komentářů ne, a vůbec tím nesnižujeme jejich vzdělanost a inteligenci. Vzpomeňme však na poučku z modulu 7., že autor i čtenář jsou dětmi své doby, mají jiné zkušenosti, kladou si jiné otázky, protože také řeší jiné problémy. Platí to i o těch čtenářích, kteří sepsali ty komentáře. Psychologicky by se dalo říct i to, že jsme každý jiného zaměření. I proto je dobré své zkušenosti sdílet s jinými, abychom se na věc mohli podívat z více pohledů. Komentáře neslouží, tedy NEMĚLY BY SLOUŽIT k tomu, aby nahrazovaly naše zkušenosti. I když budeme svoji zkušenost sdílet s velmi vzdělaným odborníkem prostřednictvím komentáře, pořád je to jen člověk. A naopak, může být naše zkušenost a postřehy méně významné, ale jejich význam je v autentičnosti - pokud bychom začali komentářem, ztratili bychom schopnost vlastních postřehů i vlastního tázání. I neučeného může napadnout otázka či postřeh, kterých si odborník nevšiml.

Jen vybaveni vlastním studiem budeme autorům komentářů partnery. Jinak hrozí, že budeme jejich otroky. A to i za cenu, že při četbě komentářů zjistíme, že něco už bylo někým popsáno, nebo že jsme něco viděli špatně. To k procesu myšlení patří také. STUDIUM BIBLE NESPOČÍVÁ V HLEDÁNÍ NEOMYLNOSTI. Tím padá i ta námitka druhá.

Teď ale shrnutí minulé lekce:

Jestli by bylo složité vypsat všechno, co vám mohly dát biblické slovníky, pak odborná, populárně odborná, nebo vůbec tematicky šířeji či specifičtěji zaměřená literatura už by se nám sem sotva vešla. Záleží na tom, po čem jste sáhli, na co jste se zaměřili, a i na těch otázkách, které jste si na počátku položili i těch, které vám vyvstaly v průběhu předchozího studia. A ano, i na těch očekáváních, se kterými jsme po Bibli sáhli, ještě než jsme si vybrali konkrétní oddíl, jak jsme o tom hovořili v úvodním modulu.

Aby bylo možné shrnout sklizeň studia doplňující literatury, zkusme si stručně ujasnit odpovědi na otázky ohledně epištoly a okolností jejího vzniku, které nám tato literatura poskytla:

1. Kdo je autor?
2. Kdy epištolu psal?
3. Komu?
4. Jaké byly okolnosti a podněty sepsání?
5. Jaký to mělo účinek a dopad?
6. Jaký prostředek autor zvolil?
7. A možná vás napadne i něco dalšího ...

Nyní si tedy to, co jste načetli, zkuste do této osnovy shrnout. Následně tedy ukáži, co vše jsem z této literatury vyčetl já, ale znovu zdůrazňuji, že jsme lidé různí, proto i to, co nám v paměti uvázne, co nás zaujme, může být různé. I to je nakonec dobrý podnět pro různé rozhovory a debaty.

Podle standardní biblické mapy je
patrné, že do Říma vedla až úplně
poslední Pavlova cesta.

Tak tedy:

1. Ačkoliv je nepochybné, že epištolu psal skutečně Pavel, jemuž je věnována větší část knihy Skutky apoštolů a hlavní část Epistoláře (o jiných jemu připisovaných epištolách pochybnosti jsou). I podle jeho vlastních zpráv (Fp 3, 4-6 ř,l; 2Ko 11, 22 ř,l; hlavně však Ř 11, 1 ř,l!) se jedná o diasporního Žida, který pocházel z Tarsu, dnes turecký Mersin. Patřil prý do benjamínského kmene (jeho původní jméno Saul odkazuje na prvního izraelského krále z téhož kmene), což bývá zpochybňováno, zda tou dobou nějací Benjamínci zbyli. Ale i když kromě Judejců většina izraelských kmenů zanikla, část Levijců a Benjamínců se zachovala také. Kdyby Pavel takto lhal, mohl by oklamat nás, sotva však své současníky (jeho židovský původ dnes zpochybňují někteří autoři, jako Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu, ISBN 80-7252-038-5; Hyam Maccoby, The Mythmaker: Paul and the Invention of Christianity, ISBN 978-0-7607-0787-6; oba ale pracují pouze s nedoloženými domněnkami). Pavel sám se hlásí k farizejské tradici, dokonce se k ní hrdě hlásí i jako křesťan, alespoň podle Sk 23, 6 (ř,l) vnímá víru v Ježíšovo vzkříšení jako naplnění farizejského přesvědčení o vzkříšení. Nejen Sk, i sám Pavel připomíná, jak byl ve víře horlivý. Sice sám netvrdí, že by byl žákem rabana Gamaliela staršího, známe to jen z Lukášova podání (Sk 22, 3 ř,l). I to dnes mnozí zpochybňují. Rozhodně nepřejal jeho tolerantní přístup ke křesťanství (Sk 5, 34-39 ř,l). I on sám ve svých listech přiznává, že se tento nový (zatím jen v rámci židovství) směr snažil vyhubit. Pak ale došlo k obratu, který Sk popisují velmi fantasticky hned 3 × (9, 1-19 ř,l; 22, 6-16 ř,l; 26, 12-18 ř,l), vždy s drobnými odchylkami, sám Pavel se o tom v epištolách vyjadřuje jen velmi stručně. Důsledkem ale je, že se z pronásledovatele křesťanů stal velmi horlivý misionář. Ovšem křesťanství se až dosud šířilo jen po Židech. Také Pavel začal po synagogách, ale v Korintu došlo mezi ním a Židy k roztržce (Sk 18, 1-11 ř,l srv. i 13, 46 ř,l), už před tím jsou v Antiochii i slovně stoupenci tohoto hnutí odlišeni od židovství - poprvé jsou nazváni křesťany (Sk 11, 26 ř,l)! Nakonec se křesťanství rozdělí do dvou větví: židovská a pohanská (Ga 2, 9 ř,l). Zatím co ta židovská nezaznamenala žádný valný úspěch, ta pavlovská nastavila dnes běžný stav, kdy je křesťanství světovým, nejen etnocentrickým, náboženstvím. V jeho době to bylo ale nové, a je to jeho skutečný vklad do nové víry. Zároveň vykazuje dobré povědomí o tehdejší helénské filosofii, používá helénské prostředky argumentace. Byl tak dobře na svůj úkol apoštola pohanů (Ř 11, 13 ř,l) vybaven. Současně byl ale Pavel římským občanem, a to už od narození (Sk 22, 25-28 ř,l), což mu zajišťovalo i určitá privilegia (i to někdy budí pochybnosti o jeho židovství, ale Židé s římským občanstvím výjimkou nebyli). Určitě nebyl chudý: jako farizeus byl vyučen řemeslu, a i když je zastává názor, že ten, kdo je vyučován "ve slovu", má se s vyučujícím dělit o prostředky k živobytí (Ga 6, 6 ř,l), alespoň v Korintu se drží farizejské zásady, že učitel zákona se má živit sám (1Ko 9, 4-15 ř,l). Jeho řemeslem bylo šití stanů, což ho spojovalo s manželi Priscillou (Priskou) a Akvilou (Sk 18, 1-3 ř,l), Židy z Říma, které zmiňuje i ve svých epištolách (Ř 16, 3 ř,l). Jejich pohyb umožňuje Pavlovy epištoly datovat, protože se stali obětí Claudiova vyhnání Židů z Říma, což je dobře datovatelný údaj. Pavlovo vyjadřování prozrazuje filosofické a rétorické vzdělání.

2. 

   Pravděpodobné místo sepsání.

   Epištola má sice čelnou pozici v epistoláři, ale nejstarší není. Spíš nejpropracovanější (viz bod 3.) což bylo dáno okolnostmi. Jelikož zde Pavel podává velmi kompletní přehled svého učení, už od dob patristických, zejména pak v reformaci, se stává zdrojem dogmatik. Pravděpodobně tedy byla sepsána roku 55 při poslední návštěvě Korintu, kdy se chystá pokračovat ve svých cestách do Říma. Jeho kolegové, manželé Priscilla s Akvilou, jsou už zase zpět (Ř 16, 3 ř,l).
3. Důvod, proč je epištola tak obsáhlá a zároveň systematická, spočívá právě v tom, že římský sbor Pavel nezaložil, znal tam jen pár lidí, ale osobně ho římští křesťané neznali. Musel se jim představit a také své učení. Byl už sice v církvi známý, dokonce o něm kolovaly mezi křesťany i pomluvy (Ř 3, 8 ř,l), nebyl ale ve své době ani v církvi autoritou. Dlouho se vyrovnával s Petrem a Jakubem, bratrem Ježíšovým, který řídil jeruzalémskou církev. Autoritou se stal až po své smrti, když si církev uvědomila význam jeho epištol. Situace římských křesťanů se tak podobá naší: ani my nejsme v přímém kontaktu s Pavlem. Zatímco ostatní epištoly působí zmateně, protože je Pavel píše svým známým, a nemusí jim tudíž spoustu věcí vysvětlovat, zde je situace jiná. To zajistilo Ř její postavení v epistoláři, ale i v dějinách dogmatiky.

Pavel se chystá pokračovat do Říma, jakmile doručí do Jeruzaléma sbírku, kterou vykonaly jeho pohanokřesťanské sbory na jeruzalémské chudé (Ř 1, 8-15 ř,l; 15, 22-23 ř,l).
, čímž mimo jiné demonstrovali sounáležitost obou větví raně křesťanské misie - Pavlovské i apoštolské (srv. 1. bod). Tam však byl zatčen a teprve po průtazích, kdy se raději odvolá přímo k císařskému soudu do Říma, deportován. Takže to dopadne trochu jinak, než měl v plánu (viz časovou osu vlevo - nedostatky v češtině padají na vrub AI, která se to teprve učí. Buďme shovívaví). Na rozdíl od jiných epištol neřeší Pavel s adresáty žádné problémy. Na druhou stranu mějme na paměti, že v době sepsání ještě nedošlo k oddělení křesťanství od židovství. Také Židé provozovali v té době misii mezi pohany, a i mezi nimi se o to vedou spory, zda je to tak správně. Mnozí učenci tuto praxi nakonec zavrhnou. Jejich proselyté jsou však plně podrobováni starozákonním pořádkům, včetně obřízky a dietetických předpisů. I raná církev si dlouho nevěděla rady, jak prozrazuje zejména 15. kapitola Sk (1-29 ř,l). Podle Sk ovšem raná církev i na tyto křesťany, i když v míře omezené, některé příkazy, s výjimkou obřízky, aplikovala. Sám Pavel ale proti tomu, zejména v epištolách Fp a Ga, dost vášnivě brojí - podle něj je po Kristu zbytečné nadále udržovat tyto vnější znaky oddělení vyvolených od nevyvolených, jejich význam byl dočasný (Ga 3, 19 ř,l). Nyní se rozdíl mezi Židy a góji stírá, stejně jako i další rozdíly: muž × žena, urozený × neurozený, bohatý × chudý, svobodný × otrok ... (Ga 3, 28 ř,l; 1Ko 12, 13 ř,l). Tím Pavel vyvolal jak mezi Židy, ale i v zárodku budoucí křesťanské církve, nejedno napětí, shádal se kvůli tomu dokonce i s apoštoly (Ga 2, 11-14 ř,l)! Protože se situace od těch dob už v následujících století radikálně změnila, tím spíše dnes žijeme v jiné realitě, mnoho z významů těchto souvislostí nám uniká a připisujeme jim významy jiné. Všimněme si hlavně, že Pavel nemluví pouze o spasení, jak mu to čteme často mezi řádky, nýbrž o spravedlnosti pouhou milostí! Jedno z falešných pochopení Pavla je i představa, že je odpůrcem Tóry (pražský rabín Sicher ho v jednom ze svých článků charakterizoval jak geniálního odpůrce Tóry. nebyl ani jedno - geniální, ani odpůrcem Tóry). Je třeba také připomenout, že Pavel žil ve zkráceném horizontu dějin, neboť očekával brzký druhý příchod Kristův (parúzii), tudíž i konec dějin (1Te 4, 15 ř,l). S nenaplněním takových očekávání se církev po něm, jak je doloženo i v NZ, také až bolestně vyrovnávala. Mnohé z jeho výroků, které si dnes čtenáři vysvětlují jako odkaz na posmrtný soud, cílily ve skutečnosti tímto směrem.

Pavlovým záměrem bylo představit se římským křesťanům a vyvrátit některé pomluvy. Jak to římští křesťané přijali a zpracovali, to už se nezvíme. Mezi nimi a Pavlem neproběhla tak čirá korespondence (nebo se nám z ní alespoň nic nezachovalo), jako mezi ním a korintskými. Také mezi ně přišel už jinak, než jako misionář. Avšak jeho korespondence se stane krystalizačním bodem budoucích písem svatých křesťanů, NZ, takže už 2Pt 3, 15n (ř,l) o ní mluví v jedné rovině s "Písmem," čímž v té době (80. léta 1. století) mohl myslet pouze židovský kánon. Už pro generaci otců, hlavně Augustina, se Ř stala základem pro shrnutí křesťanského učení do dogmatik, podobně pro renezanční reformátory, když reagovali na kupčení s odpustky, ale je východiskem dogmatik a věrouk až do dnes. Sám Pavel, a to musíme stále držet v paměti, NESEPISOVAL DOGMATIKU.


Otvírák na Bibli
1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?
11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!
12. Korunou výkladu je HERMENEUTIKA
V důsledku svého cestování, také několikerého věznění, udržoval Pavel se svými sbory, či tím římským, styk písemný. To mělo v té době velmi vlivnou literární paralelu: populární epištoly Epikúrovy. Pavel, stejně jako Epikúros, ani nepomyslel, že by spisovali nějaké knihy. Epikúros proto, že nevěřil ve význam smrti: "pokud jsme tu my, není tu smrt; pokud je tu smrt, nejsme tu my. Proto se nás smrt netýká". Pavel na tom byl částečně podobně: tím, že očekával brzký konec světa, pro něj nemělo spisování nějakého svědectví pro příští generace cenu. Ale pro něj byly ještě Písmem svatým knihy Starého zákona. Určitě neměl vůli jim konkurovat. Bohatě se na ně naopak odkazuje. Pro křesťany však založil epištolu jako literární druh a manýru. Jeho řecké vzdělání prozrazuje, že jeho epištola je spíš řečnickým projevem: klade si v ní otázky, na které odpovídá, řeší různá pro a proti ... MUSÍME MÍT NA PAMĚTI, ŽE JEHO POSLOVÉ PŘEČETLI ADRESÁTŮM DOPIS NARÁZ, NE VERŠÍK PO VERŠÍKU jak se stalo později zvykem! Pavlovým tématem je tedy setření rozdílů mezi Židy a góji (Ř 10, 12n ř,l), a zcela jinak nastavená otázka spravedlnosti i přístupu, už zcela bezprostředního (Ga 3, 20 ř,l), člověka k Bohu, díky Kristově oběti, ale také z toho vyplývající morální důsledky, nové morálky. Tedy ne obchodování církve s odpustky, ani polemika s Pelagiem. Pavel také neřešil pozdější filosoficko theologickou otázku poznatelnosti Boha rozumem, i když některé formulace v nám zkoumaném oddílu tyto debaty vyprovokovaly. I na to je při výkladu Pavlovy epištoly třeba pamatovat.
To už je na Vás ...

To je shrnutí toho, co lze z různé literatury, z těch slovníků a encyklopedií, jimiž jsme se zabývali před tím, vyčíst, co je vlastně čitelné i z novozákonních spisů; soudobé autory Pavel a jeho dílo nijak nezaujali. Tyto informace potřebujeme k tomu, abychom se podívali na to, o čem ten spis doopravdy je, nezatížený dalšími dějinami výkladů a použití. To, na čem až dosud pracujeme, je exegeze: rozpoznání, co text kdysi znamenal. V posledním modulu se budeme zabývat tím, co si z toho vzít pro sebe v našem životě. Ale napřed se musíme prokousat k vlastnímu, dobovému, významu.

U té literatury jsme se měli soustředit na několik otázek:

• Co nám autor o sledovaném tvrdí?
• Jak ke svým závěrům došel?
• Jsou jeho argumenty přesvědčivé?
• Umí svá tvrzení dobře vysvětlit?
• Staví se vůči nám partnersky, nebo nás nutí věřit bez možnosti ověření?

A totéž budeme hodnotit i u těch komentářů:

Co je komentář, co od něj očekávat, a jak s ním pracovat?

Komentáře k biblikým textům jsou zřejmě starší než Bible sama. Pořizovali je už židovští autoři, některé pasáže v NZ jsou vlastně komentáři k výrokům starozákonním. Koncem 16. století vydala Jednota českých bratří svůj překlad Bible v 6 dílech, poslední roku 1579, i s komentáři.

Komentáře pomáhají vyložit hlavně nejasná místa, doplnit další souvislosti, zejména o historickém, kulturním a jazykovém pozadí biblických textů, pro lepší porozumění laikům i na podporu práce vykladačům a kazatelům. Bývají vydávány samostatně, nebo jako součást biblických překladů. Ale spíš než tyto technické otázky je důležitý charakter komentářů, které použijeme a proč právě ty. Také komentáře a výklady jsou totiž různého typu:

• 

  Akademické: ty sdílejí poznatky mezi odborníky a jejich studenty či kazateli, kteří v praxi nerezignovali na kritické zkoumání biblické látky. Zabývají se biblickými jazyky, doplňující literaturou, dobovým a materiálním pozadím, theologickými debatami. Zaměřují se spíš na výzkum, než na praktickou použitelností. Naproti tomu ...
• Aplikační: ty se snaží historický text propojit víc s dneškem, s lehčím exegetickým zájmem.
• Spirituální: zaměřené na podporu osobní zbožnosti. Nejsou ani pro kazatele, ani pro odborníky. Snaží se formovat zbožnost jednotlivce, nebo k použití pro menší skupinky.
• Exegetické: pracují s biblickou hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou, sledují slovní zásobu, syntaxi, strukturu, textové varianty dostupných rukopisů (podrobně zde) a podobně.
• Výkladové: snaží se vyvážit důkladný rozbor s pastorační jasností, vysvětlení autorova záměru s uplatněním konkrétních míst v dnešní době, zpravidla verš po verši. Ty bývají většinou součástí vydání Bible. V hodné při přípravě kázání, vyučování náboženství, pastoraci, nebo soukromou, ale hlubší, práci s biblickým textem.
• Homiletické: ty jsou pořizované na podporu kazatelů při přípravě kázání nebo látky k vyučování. Nabízejí vysvětlení biblických pasáží, ale nezahlcují technickými detaily.
• Specializované: věnují se velmi úzkým tématům, jako třeba reflexi SZ v NZ, biblickému zeměpisu, historickému bádání a podobně. Jsou spíš doplňkem k jiným komentářům, nebo rozvádějí ty akademické.
• Theologické: v Bibli sledují především témata dogmatiky.

(podrobnosti - viz The Expositor's Library)

Avšak každý dobrý komentář nakonec obsahuje od toho všeho něco. I tady je výběr závislý na osobních očekáváních, zájmu a vlastní orientaci. U každého komentáře můžeme totéž sledovat i u jejich tvůrců. Také si musíme všímat záměrů, dogmatických předznamenání, ale i poctivosti, srozumitelnosti a jasnosti a nezáludnosti v argumentaci. Je to vlastně stejné, jak jsem o tom výše mluvil o té rozšiřující literatuře. Komentáře autorů, kteří se domnívají, že nic dokazovat ani vysvětlovat nemusejí, dovolávají se na nějaké tajemné zdroje a inspirace, nebo vám nedostupné vzdělanosti, ty můžeme klidně odložit. Nestačí ani odvolávání se na starší či respektované autory. Také oni musejí svá tvrzení něčím doložit, a to srozumitelně. Všímejme si i toho, do jaké míry jsou komentáře orientovány nejen na konkrétní místo, ale i na celek (viz modul 6.)!

Jaké komentáře jsou k dispozici?

No, v našem jazykovém prostoru je to horší. Tady skutečně pomohou naše jazykové znalosti. Ještě víc zaráží, že v češtině je toho k tak významné epištola, jako je Římanům, obzvlášť málo. Série ekumenických komentářů České biblické společnosti k ní také dosud nedospěla. Pár věcí se přesto najde:

• Jan Blahoslav Souček, Spravedlnost Boží: Výklad epištoly k Římanům, Praha 1948.
• Alois Adlof, Výklad epištoly Pavla Římanům, 1. díl 1902 a 2. díl 1925.
• Jiří Beneš, Formování spirituality v listu Římanům, Návrat domů 2023.
• Karl Barth, Stručný výklad listu Římanům, Praha 1989.
• Michael Theobald, List Římanům - Malý stuttgartský komentář k NZ, Karmelitánské nakladatelství 2002.
• Michal Klus - Kázání a studijní výklady k Římanům - vlastní stránky.
• Různé on-line nástroje mívají i nějaké komentáře, že jsou však zdarma, jsou buď historické, nebo ne úplně nejlepší. I tak ale stojí za studium - viz zde.

Není důležité, co si o nich myslím, nebo co si o nich myslí jiní. Stejně budeme jejich nálezky porovnávat s tím, co jsme už nastudovali v předcházejících krocích, a budeme si tak schopni udělat opravdu svůj názor. Také není dobré být závislí na jednom komentáři, nýbrž srovnat si jich víc, nejlépe komentářů různého typu.

Úkol?

Zkuste si vybrat, co znáte, nebo co seženete. Vezměte si k ruce své úvodní otázky i postřehy z průběhu studia. Podívejte se zejména na to, jak vám osvětlily ta místa, kde jste si udělali nějakou tu značku. Potom se to pokuste celé vyhodnotit a shrnout. 

Až budeme mít to všechno pohromadě, pustíme se do posledního, vrcholného kroku, a tím bude VÝKLAD, neboli HERMENEUTIKA.

QR kód k získání veškerých
studijních materiálů,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení
Ř 01, 18-32 - Analýza 06 - Práce s komentáři.

Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5, 10)

Recenze knihy Jeana-Denise Kraegeho Bible a to, co říká Bůh, ISBN 978-80-86498-72-0. (odkaz na biblický verš z názvu - ř,l)

Jo, jo, ale jak se to dělá? Jak může být někdo tak hloupý? To nevíš, přece: koukni se do Bible, ne? Jo, a ty už ses kouknul? Kdybys to někdy doopravdy udělal, zjistil bys, že to tak snadné není. Kupříkladu trvalo víc než 300 let od sepsání Epištoly k efezským, než se Bible stala tou, kterou známe dnes. Většina biblických lidí neměla při svém rozhodování o tom, co dělat a jak žít, žádnou knihu, do které by se mohli podívat, už vůbec ne do Listu k efezským, který byl právě sepisován. Ani proroci nečetli Bibli; k nim se Boží slovo jaksi "stávalo" (např. Jr 29, 30 he,ř,l); jejich spisy teprve vzniknou. A navíc řešilo jen aktuality, ne nějaké nadčasové vize. Zatímco mnoho čtenářů Bible očekává nějaké vnuknutí nad Písmem svatým, prorok Elíša (Elizeus) si, nic takového nemaje, pozval šumaře, aby mu k tomu zahrál (2Kr 3, 15 he,ř,l). Boží slovo může dokonce nabádat ke lži: 2Kr 8, 10 (he,ř,l). Zatím co mnohá vnuknutí, dokonce i v Novém zákoně, přicházejí ve snu (oneiromantie) (zejména v Ezechielovi a v Matoušově evangeliu či ve Skutcích apoštolských), prorok Jeremjáš takové praktiky odmítá (Jr 23, 25-28 he,ř,l). Avšak Daniel, který se hlásí k inspiraci Jeremjášem (Dn 9, 2 he,ř,l), oneiromantii sám užívá (za vše třeba jen Dn 7 ar,ř,l). Ale to není ten největší problém.

Největší problém je, že Bible sama osobě jasnou řečí, jak to ve své situaci účelově formuloval Martin Luther, nemluví (srv. ostatně třeba 2Pt 3, 15n ř,l). Ona je vlastně sbírkou různých svědectví, z různých dob a situací, ty sledují různé zájmy a řeší všelijaké problémy, kromě těch našich. Nikde například nezpochybňuje ani otroctví, ani mnohoženství, ačkoliv si to zastánci tzv. "křesťanských hodnot" stále myslí. Ve skutečnosti není žádný jasný biblický postoj, že sexualita patří jedině do manželství, jak často slýcháme. Hospodin vyzývá Jozua ke genocidě kenaanských etnik, a theologové mají plné ruce práce dnešním lidem pomocí tuny religionistických spekulací vysvětlit, že to tak bylo vlastně správně a plně v souladu s evangeliem. A to je dnes hlavní hermeneutická otázka - co je tím, co mám/e dnes vyslechnout z Bible já/my, v našich dnešních podmínkách? Naší otázkou dnes není, proč šel Izrael do Babylonského zajetí, a co potom, ani jak se vyrovnat s tím, že význam etnického původu přestal být po Kristu důležitý, ani jak přežít a co očekávat v podmínkách římského impéria a odloženého druhého příchodu Kristova (parúzie). 

---

PEREX

Kraegeho kniha Bible a to, co říká Bůh slibuje jistotu při čtení Písma, ale recenze upozorňuje, že právě tato jistota je vykoupena zjednodušením hermeneutiky. Místo poctivého zápasu s textem dostává čtenář hotové odpovědi, které obcházejí klíčové otázky výkladu.

---

Kraeges Buch Die Bibel und das Wort Gottes verspricht Klarheit im Verstehen der Schrift, doch die Rezension zeigt, dass diese Klarheit oft auf Kosten einer sorgfältigen Hermeneutik geht. Statt ehrlicher Auseinandersetzung mit dem Text werden fertige Antworten angeboten, die wichtige Auslegungsschritte überspringen.

---

Le livre de Kraege, La Bible et parole de Dieu, prétend offrir une lecture sûre et directe de l’Écriture. La recension souligne cependant que cette assurance repose sur une herméneutique simplifiée, qui remplace le travail interprétatif honnête par des réponses toutes faites.

---

Kraege’s The Bible and Word of God promises confident, straightforward access to Scripture, yet the review argues that this confidence comes from oversimplifying hermeneutics. Instead of engaging the text with care, the book offers ready‑made conclusions that bypass essential interpretive questions.

---

Už v dobách svého theologického studia jsem se začal intenzivně zabývat souběhem interpretace Bible a etiky. Slýchal jsem často, že podle Bible je něco jasné, proto musíme jednat tak a tak, a hlavně o tom nepřemýšlet. Jelikož jsem Bibli opravdu přečetl, a to už před studiem theologie, věděl jsem, že to nesedí. Hledám od té doby cestu, jak to dělat správně. Bohužel jsem až později pochopil, že značná část křesťanů, včetně theologů, se podobnými úvahami cítí být přímo existenciálně ohrožena. V prostoru evangelické církve je totiž každá hermeneutika v podezření z "odvysvětlování" Písma. Prakticky pouze prof. Petr Pokorný (P.P. a kol. Hermeneutika, ISBN 80-7021-776-0), alespoň na té evangelické půdě, měl odvahu otevřít otázku biblické hermeneutiky (trochu i prof. Jan Heller, ale ten jen specificky při hledání christologie ve Starém zákoně (např. Von der Schrift zum Wort, ISBN 978‑3374004560; Bůh sestupující, ISBN 978‑80‑7017‑307‑7). Naposledy Miloš Rejchrt, ale pouze v míře omezené - viz odkazy dole). Bohužel to dotáhl jen k historii hermeneutiky; perspektivy a metodika pro dnešek zůstaly v náznacích.

Jako pedagog však mám především zájem na vysvětlení těchto stránek biblistiky laické veřejnosti, protože je mnohem důležitější, aby byly akceptovány běžnými čtenáři Bible, než zapadnout do ghetta odborné obce. Vysvětlit složité věci kolegovi odborníkovi obsáhlým textem je mnohem jednodušší, než je stručně, ale přesvědčivě a výstižně zprostředkovat veřejnosti. Hledám proto publikace, které bych mohl doporučit. Jistá naděje mi svitla, když jsem v nabídce vydavatelství Mlýn našel Kraegeho knihu s mnohoslibným názvem. Po přečtení mi však zůstaly určité rozpaky.

Roztříštěnost textu
nedovoluje rukopis
přečíst ani určit, ale m.j.
se tu zřetelně rýsuje koptské
slovo ⲚⲀⲞⲨⲞⲘϤ =
myslí,uvažuje.

A tak jsem se dočkal objednané publikace s typickým mlýnským designem, ač bez mlýnského kola, který byl ještě obohacen pozadím, dotvořeným snímkem nějakého koptského, sahidského, rukopisu, patrně dokonce z nějakého apokryfu. Sice bych očekával nějaký řecký, novozákonní; nevím, jestli to pro autora designu (v rejstříku firem neregistrovanou firmu Splácal a Uhladil) mělo nějaký význam, ale asi se mu jen líbil. Vydavatelem i překladatelem je Jan Keřkovský. Jde o celkem aktuální dílko: originál vyšel v roce 2020, a už za rok byl k dispozici českému čtenáři. Tím spíš ovšem zarazí, že je nakonec mnohými dnešními otázkami zcela nepoznamenáno.

Autorem je podle obálky i internetových zdrojů bývalý farář reformované církve ve Francii a ve Švýcarsku, který příležitostně přednášel na theologických fakultách. To je dobrá kvalifikace - mezi odbornou vědou a praktickou zkušeností v kontaktu s laickou veřejností. A při všech nedostatcích, toto je na knize znát. Autor má odvahu položit si mnohé otázky, které se snaží ledsjaká duše zbožná spíše potlačovat. Otázky, které, jak sám otevřeně říká, vedou k tomu, že Bibli brutto - její literu, rozhodně jako přímé sdělení boží skutečně brát nelze. Je ale schopen s tím pracovat? Jak ukáži dále, jeho další kroky jsou dost diskutabilní, a je zřejmé, že nakonec zůstává v zajetí bludiště klasické evangelické "hermeneutiky," která čím dál víc ukazuje, že její chodbičky nevedou nikam, kdo se v nich ztratí, točí se v beznadějném kruhu. Tak bohužel i Kraege.

Kniha je skutečně vedena Cimrmanovou frustrační kompozicí: na počátku vyvolá velká očekávání, po nichž následuje zklamání, a nakonec z ní vypadne nechtěná komedie a hra na hermeneutiku. Nejvíc práce mi dalo vysledovat, kde k těm zlomům vlastně došlo, a jak se mohl autor při tom nadějném nástupu tak absolutně ztratit v hromadě nesmyslných vývodů. Bylo to sice najednou, ale známky budoucího zhroucení systému se rýsovaly vlastně už v průběhu těch nadějných paragrafů. Když dostal jaderný fyzik Izák (Izidor) Izrael Rabi Nobelovu cenu, ptali se ho novináři, jak ke svým objevům došel. Prý ho už v mládí maminka naučila, že základem poznání je dobře položená otázka. Opačně se o Kraegeho zbloudění dá říct, že si do cesty nastavěl spoustu chybných otázek, axiomů a postulátů, které mu přes dobré znalosti nedovolily dojít ke správnému cíli. Avšak díky střídání dobrých otázek se zmatenými působí dílko nakonec velmi nekonzistentně. Proto se nedá jednoznačně říct, je-li kniha dobrá nebo špatná.

Začíná několika veleslibnými kapitolkami a paragrafy - prvních 24 paragrafů lze přijmout téměř bez výhrad. Jejich přínos je v tom, že problematiku "božího slova" otvírá s naprostou, dá se říct, až bezohledností k citům mnohé zbožné duše. § 4 naznačí skutečnou cestu k pochopení toho, co se v Bibli míní božím slovem, a v následujících pěti paragrafech přesně rozliší mezi četbou a uctíváním Bible. Avšak už v nich se rýsuje budoucí potácení se mezi hermeneutikou, skutečnou hermeneutikou, a dogmatikou. Totiž následující kapitoly a paragrafy působí, jako by je psal někdo, kdo ty předcházející ani nečetl, natož aby je nenapsal!

Tak například už sama otázka po "božím slovu" lpí stále na klasickém evangelickém ztotožňování tohoto slova s textem Bible, od čehož se neodpoutá, ani když sám prohlásí, že výroky o inspirovanosti v Bibli vlastně nejsou o té naší Bibli (§§ 10-14). Samozřejmě si v tom a mnohém jiném protiřečí. Jak z toho ven. Paradoxně důkazem z Písma (§ 11): cituje 2Tm 3, 16 (ř,l), který (spolu s nezmiňovaným podobným textem 2Pt 1, 20n - ř,l) slouží jako "důkaz inspirovanosti" Bible). Naprosto správně říká, že to nemůže být o Bibli, která tehdy ani nebyla - tedy ne v té podobě, jak ji známe dnes (§ 12). A přece se snaží tímto textem proponovat thesi, že text vlastně říká, že ne všechno v Bibli je inspirované. Použije klasicky "křesťanský," manipulativní postup: napřed čarování s náznaky, že by se to dalo přeložit i jinak, následně téma opustí, a po několika kapitolách se k něm s plnou vahou vrátí, už ne jako k údajné možnosti překladu, ale pracuje s tímto tvrzením jako s jasným faktem. Celá faleš spočívá v tvrzení, že prý podle řecké gramatiky (!) by se to dalo přeložit i tak, že "(Písmo) je také vhodné k vyučování ...," což sice ničím nepodloží, jen tím nesmyslným odkazem na gramatiku, ale hned stejně nepodloženě tvrdí, že to znamená, že "ne všechno v Bibli je inspirované" (napadlo mě, zda se něco neztratilo v překladu, ale je to hloupost. Nemaje k originálu přístup, oslovil jsem překladatele dotazem, jak tato pasáž zní ve francouzštině, prý mi to pošle, "jestli to ještě někde najde," ale zřejmě to dodnes nenašel). Celý tento postup je naprosto nesmyslný, navíc zbytečný. Kdyby autor vyšel z toho, že Bibli opravdu není možné, a vlastně ani nutné, brát jako přímé boží sdělení, nýbrž chápat ji v jejích vlastních dobových a kulturních souvislostech (ne, že by to nevěděl) mohl si ušetřit několik dalších, naprosto komických kapitol, Už tady však nasedl na tobogán, který ho nechal řítit se beznadějně do propasti jak gerasenského vepře.

K dalším hloupostem patří nastavení postulátů "božího slova" (§ 15). Tím by měl být údajný soulad. I zde stačí poukaz na to, co píši v úvodu, že Bible je almanachem spisů různého stylu, zaměření, které v rozličných dobách a situacích sledují různé cíle. Ale veden evangelickým verbalismem ukazuje údajný nesoulad téměř katechismovým šťouráním slovíček. §§ 16-21 se snaží mapovat rozpory, často údajné, v Bibli. Ne že by tam nebyly. Stačí si jen položit otázku, kolik zvířat si vzal Noe do archy. Avšak Kraege se plácá v údajných rozporech mezi Pavlem a Jakubem. I když tyto rozpory řešili už církevní otcové, dnešní theologové si většinou uvědomují, že mezi nimi žádný rozpor není. Hovoří-li oba o skutcích, Pavel o rituálních a o etnických markerech, kdežto Jakub, plně v souladu s Pavlem, o ovoci nového života v Kristu (E. P. Sanders, J. D. G. Dunn, M. T. Wright, J. A. Fitzmyer, L. T. Johnson, i když evangelikály úplně neberu, ale i J. R. W. Stott, D. J. Moo ...). Těmito debatami, jakož i jinými poznatky soudobé biblistiky, je Kraege fatálně netknutý. Jakoby zamrzl na pomezí osvícenství a ortodoxie.

V § 22 mapuje rozpory mezi vědeckým a biblickým poznáním. I toho by bylo hodně. Jenže Kraege zvolí zrovna naprosto mylný střet Bible s vědou. Už vidět nějaký spor v údajném zahrnutí zajíce mezi přežvýkavce v Lv 11, 6 (he,ř,l) je spíš klasický hovor o voze a o koze. Ale tvrzení, že Jákob nemohl v Gn 32, 16 (he,ř,l) poslat Ezauovi darem třicet velbloudic s mláďaty, protože prý velbloud nebyl domestikován dříve než v 10. stolení př.n.l., je vyložený nesmysl. Jak na to přišel, nesdělil. Podle dostupných informací jsou doklady o domestikaci dromedára dokonce až do 4.-5. tisíciletí př.n.l. Tedy zase rána vedle!

Podobně lze hovořit i o jeho rozpacích nad údajně ztraceným koncem Markova evangelia. Podle soudobých poznatků se neztratilo nic, jen na pozdější čtenáře působilo vedle ostatních nedokončeně (Petr Pokorný).

Kapitola 1.4 - Co je pravda?, přináší velmi přínosné dělení na pravdu vědeckou a existenciální. To je ta velmi dobrá část, ale zavede výklad Bible do individualismu, jehož meze si sice uvědomuje (§ 66), ale v zásadě na něm trvá (§ 64), i když i dále hovoří o potřebě komunity (§ 93), jenomže bez nějaké důsledné reflexe se od toho individualismu neodvrátí.

Velmi silnou by mohla být i kapitola 1.5 - Služebník rozum, rehabilitující pro dnešního křesťana racionalitu, kterou křesťané všech barev a konfesí stále zpochybňují a odmítají. Také 2.3 - Historický Ježíš, která propátrává úskalí pokusů o historické rekonstrukce a postavení hermeneutiky na návratu k něčemu "původnímu". Zcela ho však minula debata o kérygmatu - zvěsti, veškerá sémantika, analýza stylu, funkce, pragmatika ... takže, i když má v obou případech pravdu, při pokusu o aplikaci na konkrétní místa se nemůže čtenář ubránit dojmu, že si z nás autor snad dělá srandu. Jeho rozhled po současné exegezi a hermeneutice je až překvapivě omezený.

V § 54 celkem správně pojedná úskalí klasických představ o tom, že Bible obsahuje kánony v kánonu, tedy že některé výroky jsou určující pro chápání ostatních, ale nakonec dojde k tomu, že je to jediná cesta, jak Bibli dále považovat za slovo boží. Zde se vrací k té své chatrné konstrukci o tom, že ne vše je v Bibli slovem božím, manipulací s překladem i pochopením 1Tm 3, 16 (ř,l). Dojde k prapodivnému závěru, že úkolem biblické hermeneutiky je rozlišit, co je a co není slovo boží (§ 65). Pracuje s rádoby odbornými termíny, používá pojmy jako hermeneutický kruh, kterým však dává svůj specifický význam: při čtení Bible je nutné nasadit kritéria toho, co je a co není boží slovo, a dalším čtením je prozkoumávat. Zkoumat ale není co. Kraege napřed postuluje, že je to vše, co odpovídá na obecné otázky lidstva (paradoxně, ve shodě se Stopařovým průvodcem po galaxii je to hlavně § 42) - jak rozumím sám sobě a o lidské svobodě. Proč tyto, a jsou skutečně otázkami všeho lidstva, světa a vesmíru vůbec? S obhájením tohoto problematického tvrzení se autor neobtěžuje. On se rozhodl to tak brát. Ještě horší ale je, že tou odpovědí na otázky života a vesmíru vůbec není 42, nýbrž ospravedlnění pouhou milostí. Kraege tvrdí, že k tomu došel svojí četbou a studiem. Avšak katechismové znění tohoto objevu vede k pochybnosti o pravdivosti takového tvrzení. Sumou - v Bibli je slovem božím jen to, co zvěstuje odpuštění pouhou milostí (Ř 3, 24 - ř,l). Proč toto, proč ne něco jiného, proč vůbec číst zbytek Bible, když nám stačí pouze jeden verš, to nevysvětluje. Prostě to postuluje. Další z jeho falešných postulátů. Pokud bychom ho měli brát vážně, musíme se ptát, proč je Bible tak tlustá kniha, když na to podstatné v ní by stačila pohá záložka do ní?

Falešné jsou i alternativy, které klade: buď čtu Bibli jako slovo boží celou, nebo ji třídím podle kánonů v kánonu; buď ji čtu historicky, nebo podle kánonu v kánonu, a tak podobně. Avšak i představa kánonu v kánonu je dnes mezi theology odmítána, a to nemluvím o theolozích z kruhů evangelikálních, protože jim jde jen o fundamentalismus (např. F. Watson, ale podrobnosti především u T. Hatiny). V zásadě opět navrší kupu nesmyslů, které není ani s to věrohodně obhájit. Toto bloudění ho nakonec vede k potácení se ve 3. dílu, který je věnován Starému zákonu. Ano, odmítne staré reformační klišé, že SZ = zaslíbení, NZ = naplnění (Ř 3, 21 - ř,l), ale nahradí ho jiným, snad ještě horším: SZ ukázal, že ospravedlnit člověka skutky se nepovedlo, proto musel přijít NZ - spasení pouhou milostí. SZ je prý cennou pomůckou k probádání hlubin hříchu (§ 85). No, pane, faráři, to nám z toho SZ moc nezbylo, co? Ono z celé Bible vůbec. Zůstane jen tupá dogmatika (tomu říká dogmaticko-kritické čtení Bible, aby to vypadalo učeně).

Závěr (§§ 88-93) obsahují pár dobrých úvah, které jakoby chtěly smutný dojem z větší části knihy napravit, často si s jeho "hermeneutickým" přístupem protiřečí, ale moc to nejde. Když například vyzývá k otevřenosti při četbě Bible (§ 90), těžko tomu věřit, když té četbě svými kánony předem narazil pořádný náhubek. Ani vůči dogmatice kriticky nelze Bibli číst, pokud před tím postuloval ortodoxní požadavek, aby Bible byla vykládána právě dogmatem.

Celkově špatná byla otázka, co je v Bibli slovem božím. To se podle Bible děje v různých časech a situacích různým způsobem. Bible je dokumentem o tomto setkávání. Vrcholným slovem je Ježíš sám, jeho příběh (Žd 1, 1n - ř,l), který je plný významů, a to ne jen reformačního řešení spasení, jestli ze skutků nebo z víry. Proto je i nutné udržet Bibli, jakožto různá svědectví o něm, pohromadě, a ne je dokonce třídit stylem pana Kraegeho (podobně jako Luther), že je třeba Pavel důležitější než Jakub, protože Pavel mluví o milosti, kdežto Jakub o skutcích. Na Ježíšově příběhu je třeba postavit narrativní (vyprávění) hermeneutiku, protože to je hlavní styl biblických autorů. Stavět na kánonech v kánonu, to je stále to, co Hatina nazývá fundacionalismem, je to verbalismus, v podstatě fundamentalismus, jenom selektivní. Staví na výrocích, zatímco uniká celek. Pokud by takové kánony existovaly, musely by být těmi, které vytvořily kánon, ale to spasení pouhou milostí zjevně nebylo.

Kniha se na polici neohřeje. Poputuje do sklepa. Moc, co si z ní vzít, tam není. Přesto má i své dobré stránky: otevírá některé otázky, zabývá se tím, proč Bibli, proč ne jinou literaturu, otevírá otázky vztahu Bible k jiným knihám, svatým i nesvatým, když Bůh nemůže být vázán jen na jeden spis, formuluje důležité problémy. Jako kladné vidím nakonec i to, že autor k nim navrhuje svá řešení, protože jiné knihy na dané téma pouze shrnují historii a přístupy k hermeneutice, ale nic nenavrhují. Kniha by tedy mohla posloužit jako námět pro diskusi, ale vykopávací otázka by v ní musela znít: "proč takhle ne?"

Kniha má tedy své silné stránky, ale to, co slibuje, to neřeší. Není špatné ji přečíst, ale doporučit ji jako celek, to se zdráhám. Doufám, že na trhu jsou i jiné, a lepší, knížky, a že budou mít mlynáři příště lepší ruku při výběru.

---

Dále k tématu:

• Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti.
• Reakce na článek Jana Roskovce v Teologické reflexi.
• Láska až za hrob - recenze a reflexe knihy Fritze Rieneckera Das Shchönste kommt noch.
• Kultura nevnímání.
• Přednáška o hermeneutice Miloše Rejchrta v Křesťanské akademii, přednesené v Karlových Varech 1994 a vydaných časopisem Protestant v roce 1995 - JAK ROZUMĚT BIBLI:
• 1. díl,
• 2. díl,
• 3. díl.
• Téma hermeneutiky v tomto blogu.
• Téma hermeneutiky v biblickém blogu.