Večeře Páně? Jen podle Bible! Platnost?

Platnost Večeře Páně?

Další ze steam punkových obrázků
AI na téma transsubstanciace.

Když vyjíždíme do zahraničí, musíme si zkontrolovat, zda máme platné doklady. Také občanky, zejména před volbami, je dobré překontrolovat. Platná musí být i platební karta, nebo řidičák. Skoro od samého počátku, asi tak od 2. století, však církev řeší i platnost svých úkonů, zejména těch, které jsme si navykli nazývat svátostmi. Když pojedu do zahraničí s neplatnými doklady, asi se nikam nedostanu a budu muset zase zpátky. V horším případě si posedím i v nějakém exotickém vězení. Pokud přijdu s neplatnou občankou k volbám, asi neodvolím. Na poště mi nedají balíček. Za neplatný řidičák možná zaplatím pokutu a na neplatnou platební kartu nedostanu žádné chechtáky. Ale co může být neplatné na Večeři Páně (nebo i křtu)?

Bratrské vyznání XII/7

o svátostech

Naposledy i tomuto učí, že svátosti nikdy netratí, ale vždycky mají moc svou z Kristova ustanovení, svědčiti, jistiti a jako pečetiti, hodným přítomnou milost a spasení, nehodným pak vinu a zatracení; buďte ony pak přisluhovány a podávány od kněze dobrého a ctného, neb hříšníka tajného a pokrytého. Augustin svědčí: Věc neb pravdu svátosti sám Bůh dává; svátosti podávají dobří i zlí, totiž služebníci. A dokavadžby takoví pokrytci a zlí služebníci v nešlechetnostech svých zjeveni a trestáni nebyli, a kázeň církve menší neb větší, až (byliliby zarputilí) i vyloučením konečným na ně zřízeně by nedošla; svátostí, kterýmiž oni posluhují, když toliko to činí podle vůle, rozkazu, smyslu a ustanovení Pána Krista, má od nich požíváno býti. Ačkoli služebníkům církve potřebí se v tom opatřiti, aby jiným sloužíce sami zavrženi nebyli⁹. Item:¹⁰ Aby svatého psům nedávali a perel před svině nemetali. A lidu tolikéž třeba s pilností prohlednouti, aby svátostí k soudu a obvinění nepřijímali.¹¹

9. 1Ko 9,27 ř;l.
10. Mt 7, 6 ř;l.
11. 1Ko 11, 26 ř;l.

Z katolického hlediska je to jasné: nepřijdu do nebe. Účast na tzv. svátostech je chápána jako podmínka spásy. Sice musím opět konstatovat, že nějak nikdo neví, co to je, samozřejmě to není to, co se říká v pohádkách o čertech, ale popsat to nikdo neumí (blíže zde). Za tyto rozpaky může už sám Pavel, který naznačil, že Večeře Páně (VP) nemusí být vždy Večeří Páně, i  když tak navenek vypadá (1Ko 11, 20 ř;l). Naznačil, že ne neplatný může být takový obřad, ale spíš škodlivý (1Ko 11, 17.29n ř;l ř;l). Nikde však nemluví o nějakých podmínkách platnosti. Jen tolik, že tím, jak se lidé při tomto obřadu chovají k sobě navzájem buď potvrzují, co tento obřad zpřítomňuje, nebo se s tím dostávají do zásadního rozporu (1Ko 11, 18.21n.33n ř;l ř;l ř;l). Jsou to přesně ta místa v tzv. Ustanovení Večeře Páně, která všechny dogmatiky, konfese a katecheze ostentativně ignorují, zabývají-li se otázkami hodnosti či vhodnosti u VP, či podmínkami její platnosti!

Potíž ale je v tom, za co vlastně VP platí? Katolíci o ní mluví jako o oběti. Přesně to evangelíci odmítají: jedinou obětí je Ježíš sám. V době renezanční reformace dokonce řekli, že je to "jen" symbol, připomínka (srv. opakovací formuli v tzv. Antiochijské tradici: 1Ko 11, 24c a 25c ř;l a L 22, 19c ř;l). Při různých inkvizičních procesech či v protireformační propagandě se to dokonce tvrdilo o evangelících všech, ale pro většinu reformačních směrů už to bylo trochu za hranou. Ale dodneška není jasné, čeho? I v reformaci nakonec převládlo magické pojetí tohoto obřadu, ačkoliv se distancovali od transsubstanciace. Také odmítají katolickou zásadu "ex opere operato", tedy že by tyto úkony působily spásu svým výkonem, a přece se nelze ubránit pocitu, že i oni ji pojímají jako úkon málem magický. Spíš je pro ně stále problém svůj postoj k nim vůbec vysvětlit. Raději to zamluví spoustou citací či negativních výpovědí. Představa však, že by spásu přinášel nějaký úkon či účast na něm, že by jeho neprovedení, a hlavně neplatné provedení, mohlo něco vykonat, nebo by mohlo ublížit, koliduje s Pavlovým důrazem na spasení z pouhé milosti. Žádný obřad není spásotvorný. Tím by se stal dalším dobrým skutkem, za který bychom čekali odměnu, což Pavel odmítá!

Večeře Páně? Jen podle Bible!

1. Smysl?
2. Platnost?
3. Přítomnost Kristova?
4. Četnost vysluhování?
5. Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
6. Četnost účasti?
7. Podmínky/překážky pro účast?
8. Liturgické kroky?
9. Materie?
10. Místo mezi svátostmi?
11. Postavení mezi funkcemi církve?

Jakmile se však z VP stane spásonosný, mysterijní, úkon, je církev nucena vyřešit mnohé technikálie, jejichž byť jen nedopatřením proměněné či opomenuté provedení může celý obřad zneplatnit. Zatímco Ježíš hovoří k učedníkům, že mají konat tento obřad na jeho památku, kdykoliv budou jíst chléb tento a pít z kalicha tohoto (přísně vzato by to mělo znamenat pojídání a popíjení v rámci židovského paschálního obřadu, a mnozí jsou toho názoru, že i v Korintu šlo o pesach, protože Pavel hovoří o času paschy - nekvašených chlebů (1Ko 5, 7 ř;l - ovšem toto místo lze chápat i symbolicky)!

V praxi všech denominací lze tedy vysledovat podmínky platnosti obřadu v těchto oblastech:

1. Správná vysluhující osoba
2. Správná látka
3. Správná forma
4. Úmysl
5. Víra přijímajících.

Česká synopse tzv. ustanovujících textů.

Bodem 1. jme se už zabývali. Připomenu jen, že se tento problém neřeší ani v Bibli, dlouho není zmiňován ani v poapoštolské literatuře. Naopak bod 2. je už dvě tisíciletí předmětem sporů. Vzpomínám, jak v jednom pražském sboru ČCE přinesla paní farářka židovské macesy, jelikož studiem Písma svatého prý došla k závěru, že to má být právě maces (viz výše). Ale římskokatolická církev, a po ní i lutheráni nebo husité, i v některých sborech ČCE to je zvykem, užívají tzv. hostie, která do jisté míry zachovává složení macesu. Především absencí kvasu. Ale už tím došlo k rozkolu mezi západní církví a východní, kde se začalo užívat tzv. prosfory, k jejíž přípravě se kvas používá. Východní si to zdůvodňovali i "theologicky," že nová smlouva chce i nové matérie. Reformace, zejména česká, však kladla důraz na obyčejnost, proto se většinou užívá běžný chléb. V planetárně misijní římskokatolické církvi sice občas padaly návrhy, aby alespoň v dalekých misiích, kde se chleba nepeče z obilné mouky, bylo možné použít jiný materiál, například banánové těsto, ale vždy to bylo ostře zamítnuto.

Kapitolou samou pro sebe je víno. To totiž ze západní liturgie téměř vymizelo, podává se jen výjimečně, třeba novomanželům, ale zástupně za celé shromáždění jej přijímal pouze vysluhující. Ostatním bylo řečeno, že když se hostie mění na tělo Kristovo, je v něm i krev, takže víno nepotřebují. Mešní víno musí také zachovávat určitá pravidla a vinař musí mít certifikát. Často jej produkují kláštery.

Reformace se charakterizovala i tím, že dala kalich lidu. V symbolice české reformace se stal kalich ikonickým znamením, a byl dokonce postaven proti kříži, což je zahraničním evangelíkům nepochopitelné. O symboly kalicha a kříže se někde vedou i spory v evangelických sborech, kdy někteří by tam ten kříž chtěli, zatímco jiní by v tom viděli zradu evangelických principů.

Mezi evangelíky se jinak otázka vína neřeší - může to být jakékoliv. Vím ovšem o případu jednoho evangelického sboru, kde si farář neověřil, jaké víno kupuje. Omylem vzal vinnou láhev s pálenkou. Po požití vypadali účastníci, jakoby právě prožili nějaký mystický zážitek. Byla ta VP tehdy platná? Mnohý by zapochyboval. Totiž i evangelíci mají své zvykové požadavky na víno. To se projevilo v debatě, zda by se kvůli možné účasti alkoholiků nemělo vysluhovat nealkoholickým moštem. Zde jistý farář horlil, že to není možné, protože musíme poslouchat Krista. Alkoholici prý mají podle něj přijímat jen chléb, protože je v něm, jako v těle, krev přítomna, tudíž o nic nepřicházejí. Nějak mu nedocházelo, že, má-li být opravdu poslušný, Ježíš ustanovil chléb a kalich (!). Že tedy užitím onoho katolického argumentu se vlastně dostává do rozporu se svým vlastním principem (viz diskuse za odkazovaným článkem). Ale Ježíš, a po něm i další, hovoří výslovně o kalichu, vůbec ne o tom, co je v něm. Tedy ani o stupních alkoholu! Víno se celou dobu jen tiše předpokládá. A pokud by měl být chlebem maces, Židé pijí víno kořeněné a ředěné vodou! Praxe s nealkoholickým vinným moštem je dnes ve světě velmi běžná, zvláště v zemích, kde měli svého času problémy s alkoholismem téměř pandemické. Já se s tím běžně setkával v Německých církvích. O materiích ale podrobněji až jindy.

Neméně důležité je, co se má u toho říkat. Reformace často zdůrazňuje, že jen to, co ustanovil Ježíš, nic víc. Ježíš však přesně nic neustanovil. Zpravidla se tedy užívá formulace z KO (ke zkratkám viz předcházející díly a studii ke svátostem). Ale Ježíš nezavedl žádnou formulaci. I evangelíci se tedy VP snaží vším možným vyšperkovat, aby podtrhli její mysterijní charakter, zejména zpěvy při obřadu, bez kterých se některým jeví VP jako fádní a málo tajemná. I otázku "magické formule" tedy považuji z čistě biblického hlediska za matoucí a zatemňující výhled k podstatě VP.

Poslední dva body jsou asi podstatnější: jasné je, že aby to byla VP, musejí účastníci chtít a být si vědomi toho, co právě konají, že je to připomínka Kristovy smrti (1Ko 11, 26 ř;l). V této souvislosti nepadne dokonce ani slovo o vzkříšení! To si nechá Pavel do 15. kapitoly svého dopisu. Avšak ani zde není nic o platnosti či neplatnosti. Mnohé církve ovšem žádají, aby účastníci měli správné dogmatické představy či prožitky. Katolická liturgie je plná modliteb, ve kterých účastníci ujišťují Boha, že věří v reálnou přítomnost Kristovu v matériích. Tím se ale budu zabývat až v podmínkách k účasti. Zde jen podtrhuji, že tu nejde o zplatnění či zneplatnění obřadu!

Jako většinu problémů, které si křesťané s tímto obřadem v průběhu dvou tisíciletí vytvořili, ani otázka platnosti v NZ nikde nepadne. Možná je problematický už sám ten pojem. Protože VP není platidlo, ani při průchodu do ráje. Není dokonce ani legitimací do Božího království, jako nějaký cestovní pas nebo vízum. Tím je jen Ježíš sám a jeho oběť, kterou VP připomíná. Připomíná jej ale v sociálním kontextu: (1Ko 10, 15-17 ř;l; 12, 12 ř;l). Skutečným problémem (ne jen) korintského sboru byly sklony k elitářství  a samolibosti. Pavel v listu upozorňuje na jednotu v mnohosti, povinnost vzájemně se přijímat a nikým ani nepohrdat, ani nikoho nepřehlížet. A to bylo to tělo, které korintští ignorovali a proti němuž se proviňovali. Obřad, který měl ještě daleko k nějakému mystériu, protože se tam mohli jedni přejíst a opít, zatímco jiní hladovět, se tím dostával do rozporu s tím, co bylo jeho obsahem - že totiž všichni jsme jako křesťané produktem boží lásky, která jde až za všechny myslitelné hranice. Ale tyto sklony církev kvůli Pavlovu slovu neopustily. Etablovaly se v ní. A proto je k této stránce VP rozum dnešních křesťanů slepý. Upřímně, většina problémů, které si s tím obřadem nadělali, opravdu oni sami, jen přebíjí a usmrcuje jeho skutečné poslání. Zejména to, že z něj bylo uděláno něco mysterijního a magického. Typické je, že účastníci toho obřadu často zavírají oči, usebírají se, aby je druzí nerušili, ačkoliv by se je měli spíš naučit o to intenzivněji vnímat.

Řecká synopse tzv. ustanovujících textů s podrobnějším rozborem

---

Odkazy pod čarou k tématu:

• Téma Večeře Páně na tomto blogu.
• Téma Večeře Páně na biblickém blogu.
• Téma svátostí na tomto blogu.
• Téma svátostí na biblickém blogu.

Večeře Páně? Jen podle Bible! Podmínky či překážky pro vysluhujícího?

 Podmínky či překážky pro vysluhujícího?

(pokračování starší série)

Jeden z obrázků od AI, která
dostala za úkol vytvořit
steampunkový obrázek
transsubstanciace.

Nedávno jsem se dozvěděl, že někteří katolíci mají problém přijímat eucharistii z rukou jáhnů a pastoračních asistentů, nedej Bože asistentek (!), protože mají sice téměř kompetence kněží, ale bez celibátu. Prý je odpuzuje představa, že mohli mít chvíli před obřadem pohlavní styk. Tím se dostáváme ke kapitole, že ne jen pasivní, ale zejména aktivní účast na tomto obřadu je už od prapočátků zatarasena oblakem podmínek. Dá se říct, že už od Didaché. Ale co na to Bible? Jo, tak v té bychom museli hrabat špendlíkem, abychom tam o tom našli byť jen řádek. A přece to tam mnozí našli!

Většina církví, počínaje římskokatolickou, ale shodnou se s ní na tom většinou i evangelíci, zejména evangelikálové, je třeba vysluhujícímu udělit speciální pověření. V té katolické je to kněžské svěcení, které je též považováno za svátost, ale může ho suplovat i pověření jáhenské či pastoračního asistenta, v nouzi i kdokoliv, pokud možno věřící. Kněz je však reprezentuje samotného Ježíše. Tím, a také tzv. apoštolskou posloupností, se zvláštní funkce vysluhujícího vysvětluje. Podobné je to v pravoslaví. Evangelíci, třeba právě ČCE, má k tomuto účelu tzv. ordinaci, která ale jako svátost chápána být nemá. Evangelíci ostatně zdůrazňují všeobecné kněžství. Přesto, kněz, farář, či jiný pověřenec, je v postavení mysthagoga, který účastníkům, komunikantům, prostředkuje styk s čímsi nadpřirozeným, co je obestřeno mnoha tajemstvími, nejasnostmi a zároveň posvátnou hrůzu budícími zkazkami.

Je to skoro neuvěřitelné, ale i tohle někteří najdou v Bibli! Avšak ani Didaché, která zná podmínky pro křtitele, se osobou vysluhující eucharistii nezabývá vůbec! Stejně ani v Bibli nenajdeme jedinou zmínku o tom, kdo by měl být pověřený s chlebem a vínem nakládat. Abych řekl pravdu, ať jsem hrabal kde jsem hrabal, vždy jsem se setkal s tvrzením, že to tak "sám Pán poručil," aniž by se řeklo, kde. Například v Bratrském vyznání XIV/6 čteme:

"Také dále učí tomu, že s tou služebností neb svátostí Páně nic jiného nemá činěno býti, než to, což jest od samého Pána Krista oznámeno, ustaveno a zjevně přikázáno, kterýžto podávaje učedlníkům svým obzvláštně chleba, těmito přesvětlými slovy svými přikázati ráčil: Vezměte a jezte. Též podávaje obzvláštně kalicha poručil: Píte z něho všickni. A tak podle toho přikázaní Páně učí, že tělo a krev Pána Ježíše Krista má toliko rozdáváno od služebníků církve, a společně od věřících křesťanů přijímáno býti; a nemá býti za živé neb mrtvé znovu obětováno, ani ku poctě a pokloně vystavováno neb pozdvihováno, ani sem neb tam pověrně nošeno a v nějakých skrýších schováváno."

Je tam zjevný logický faul: bratří odkazují na tzv. ustanovující texty (podrobně viz zde), kde se ovšem nic takového neříká.

Česká synopse tzv. ustanovujících textů.

Z přiloženého je tedy zřejmé, že jedna z otázek, které církve řeší jako naprosto zásadní, nemá v Bibli ve skutečnosti oporu žádnou. Pro Bibli to prostě není problém. Ježíš mluví o tom, že kdykoliv budete jíst ... a pít ..., ale nikde se neřeší žádné technikálie! Dokonce ani text Pavlův, ačkoliv ten různé nepořádky při tomto obřadu řeší. Je možné rozumět tomu tak, že tehdy to nebylo nutné a rozumělo se to samo sebou, ale to by pak také bylo bezpředmětné, protože o těchto samozřejmostech můžeme jen spekulovat. Je těžké představit si, že, kdyby to bylo tak důležité, nebyla by o tom žádná zmínka.

Je vskutku nápadné, že o tomto obřadu víme pouze z evangelií a ve speciální pasáži v KO (užité zkratky viz úvodní článek). Nečteme o ní ani ve Sk, leda v narážkách, jako je Sk 2, 42 (ř,l); 46 (ř,l) a 20, 7 (ř,l), kde se však mluví pouze o lámání chleba (víc o slyšení apoštolského/Pavlova slova). Mohla by to být sice figura pars pro toto (narážka na část, symbolizující celek, jako když se řekne mnohohlavý dav), ale pokud v tom nechceme nutně vidět Večeři Páně, není to ničím jisté. Mohlo jít jen o společné stolování, které mělo i jiný význam, jak naznačuje spor mezi Pavlem a Petrem v Antiochii - viz Ga 2, 11-14 (ř,l). Ani paralelní text Ko 3, 16 (ř,l) || Ef 5, 19 (ř,l), který je považován za obraz raně křesťasnské bohoslužby, kladoucí též důraz na slovo, podobný obřad nezmiňuje, přesto jeden člen iniciativy Coena v jedné diskusi tvrdil, že "Bible jasně říká, že bez Večeře Páně není bohoslužba celá." Je to holt jako vždy, když Bible něco "jasně říká" - jen zbožné přání.

Večeře Páně? Jen podle Bible!

1. Smysl?
2. Platnost?
3. Přítomnost Kristova?
4. Četnost vysluhování?
5. Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
6. Četnost účasti?
7. Podmínky/překážky pro účast?
8. Liturgické kroky?
9. Materie?
10. Místo mezi svátostmi?
11. Postavení mezi funkcemi církve?

Hlavně ale ani z KO, kde Pavel kritizuje praxi Večeře Páně, nevyčteme, že by jejím vysluhováním měli být pověřeni zvláště ustanovení jedinci. Je až s podivem, jak prostá je raně křesťanská liturgie ve své střízlivosti, prostá všech ezoterních prvků. Možná by to mohl být úkol tzv. jáhnů, tedy diakonů, o nichž čteme ve Sk 6, 1-6 (ř,l), jejich služba však byl zjevně nižší, než služba apoštolská, spočívající ve zvěstování evangelia, i když k ní měli speciální pověření a v pastorálních epištolách jsou zavázáni určitou disciplínou (směli mít např. jen jednu ženu, ale pohlavní zdrženlivost se po nich nežádala). Tím padá katolický argument apoštolskou posloupností, že prý v MT, MK a L Ježíš pověřuje vysluhováním apoštoly a tedy jen jejich nástupce.

Ještě chci zmínit praxi některých společenství, kde si účastníci vysluhují navzájem. Vždy však u toho musí být pověřená osoba.

Pokud tedy můžeme vztáhnout na otázku, kdo má chléb a víno vysluhovat, nějaký biblický verš, mohl by to být jedině, ale opravdu jen velmi volně, text z Mt 24, 45-51 (ř,l):

"Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas dával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: ‚Můj pán nejde,‘ a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů."

"Τίς ἄρα ἐστὶν ὁ πιστὸς δοῦλος καὶ φρόνιμος ὃν κατέστησεν ὁ κύριος ἐπὶ τῆς οἰκετείας αὐτοῦ τοῦ δοῦναι αὐτοῖς τὴν τροφὴν ἐν καιρῷ; μακάριος ὁ δοῦλος ἐκεῖνος ὃν ἐλθὼν ὁ κύριος αὐτοῦ εὑρήσει οὕτως ποιοῦντα· ἀμὴν λέγω ὑμῖν ὅτι ἐπὶ πᾶσιν τοῖς ὑπάρχουσιν αὐτοῦ καταστήσει αὐτόν. ἐὰν δὲ εἴπῃ ὁ κακὸς δοῦλος ἐκεῖνος ἐν τῇ καρδίᾳ αὐτοῦ· χρονίζει μου ὁ κύριος, καὶ ἄρξηται τύπτειν τοὺς συνδούλους αὐτοῦ, ἐσθίῃ δὲ καὶ πίνῃ μετὰ τῶν μεθυόντων, ἥξει ὁ κύριος τοῦ δούλου ἐκείνου ἐν ἡμέρᾳ ᾗ οὐ προσδοκᾷ καὶ ἐν ὥρᾳ ᾗ οὐ γινώσκει, καὶ διχοτομήσει αὐτὸν καὶ τὸ μέρος αὐτοῦ μετὰ τῶν ὑποκριτῶν θήσει· ἐκεῖ ἔσται ὁ κλαυθμὸς καὶ ὁ βρυγμὸς τῶν ὀδόντων."

---

Odkazy pod čarou k tématu:

• Téma Večeře Páně na tomto blogu.
• Téma Večeře Páně na biblickém blogu.
• Téma svátostí na tomto blogu.
• Téma svátostí na biblickém blogu.
• Pastorace.cz: Eucharistie a sexualita 

Večeře Páně? Jen podle Bible

Tento obraz Paola Veronese známe jako Svatbu v Kani galilejské. Fakticky byl malován jako Večeře Páně.
Inkviziční cenzura ho ale donutila jej přejmenovat kvůli rozverné atmosféře a "nechutnostem",
jako je "přítomnost trpaslíků a německých žoldáků".

Co je správné při Večeři Páně (VP)? Je skoro neuvěřitelné, v jakou spoustu otázek tento obřad mohl vyústit! …

Je to už trochu dávno, co Jiří Hoblík otevřel na Svobodných protestantských stránkách otázku, zda by se při slavení VP neměl, nebo alespoň nemohl, dělat zvláštní kruh pro alkoholiky s nealkoholickým vínem či spíše moštem. To vyvolalo otázku, bez čeho všeho by VP nebyla tím, čím být má – raději bez kalichu, než bez alkoholu, byla zásada jistého bratra faráře. Ježíš prý ustanovil víno, tak to má být víno. Že by tudíž byl lichý jeho argument – je-li chléb tělem Kristovým, tělo obsahuje i krev, to si nepřipouštěl. Stejně tak ani to, že Ježíš ustanovil chléb a kalich, tudíž by VP neměla být celá, pokud by jedno chybělo, máme-li brát vážně argument Ježíšem ustanoveného.

Sám jsem inicioval debatu na Facebooku (FB), která odhalila, v jakém názorovém spektru se v Českobratrské evangelické církvi (ČCE), jíž jsem byl do podzimu 2015 členem, dokonce duchovním, pohybují! Trocha vhledu prozradí, že podobně se k VP stavěla církev vždy, že ani v Římskokatolické církvi nezněl jen jeden názor – zatímco některé autority zastávaly principy až evangelické, mnozí evangelíci jsou katoličtější než papež sám. Ostatně na Tridentském koncilu, který měl mimo jiné definitivně stanovit, co vlastně tato církev o VP učí, dostala skupina „nižších“ theologů (bez biskupského svěcení) pověření prozkoumat evangelické spisy o VP a stanovit, co neodporuje (!) katolické víře. Zajímavé je, že obstály i mnohé názory Kalvínovy, vadili spíš Zwingli a Oecolampad. Na FB pak je jedněm jasné, že s VP se má šetřit, jinak zevšední, jiný tvrdí, že bible nám „jasně“ (!) říká, že bez VP není bohoslužba úplná. Najdou se i takoví, jimž VP zavání magií, že je v bibli, s tím se dodnes nesrovnali, raději by ji však vyškrtli z bohoslužebného života úplně.

Historie vyvolala neskutečný seznam otázek, volajících po definici jak platnosti samotného obřadu, tak i způsobilosti k jeho výkonu a účasti na něm:

• Smysl?
• Platnost?
• Přítomnost Kristova?
• Četnost vysluhování?
• Podmínky/překážky pro vysluhujícího?
• Četnost účasti?
• Podmínky/překážky pro účast?
• Liturgické kroky?
• Materie?
• Okolností a prostředí?
• Místo mezi svátostmi?
• Postavení mezi funkcemi církve?

Tyto otázky krystalizovaly v průběhu církevních dějin, nezřídka jako vedlejší produkt řešení jiných, neméně důležitých, jakými jsou otázky Boží jedinosti a osob v Trojici, poměr lidství a božství Kristova či podmínky spasení. Už brzy začala být VP považována za něco mimořádného. Mluvilo se o ní jako o „léku nesmrtelnosti“ (Ignatius; ~50-107), spolu s Modlitbou Páně a dalšími vyznavačskými texty byla v dobách pronásledování křesťanů „rodinným tajemstvím“ církve; ve východní liturgii Jana Zlatoústého se zachoval výkřik „tas tchyras“ (dveře!), neboť před zahájením obřadu se muselo zkontrolovat, zda nemůže přihlížet někdo nepovolaný. Podle Jana Zlatoústého probíhá VP za zamčenými dveřmi! Najednou jsou některé prvky křesťanské nauky „tajné“ a svěřují se jen spolehlivě obráceným, a tedy pokřtěným. Zřejmě důsledek života v ilegalitě a pronásledování. V Písmu nic podobného není, ačkoliv se Jan Zlatoústý odvolává na tajemné místo v Mt 7, 6 (ř,l) (srv. Did 9,5e), ale souvislost nejasného výroku s eucharistií je záhadou ještě větší. VP se tak stává skoro mystériem jen pro zasvěcené. Neubráníme se pocitu magična.

Západní církevní autority se nemohly dohodnout, zda je Ježíš v materiích přijímán reálně, či zda je taková myšlenka rouhavá, v praxi však účastník – komunikant – vnímal živly jako reálné tělo a krev Kristovu, ať si universitní mistři debatují, o čem chtějí. To vedlo ke zvláštnímu zacházení s materiemi – uchovávání hostií v monstrancích, klanění se monstrancím – vše to, co jinak uznávané církevní autority odsuzovaly jako modlářství, se nakonec stalo běžnou praxí, theologicky dodatečně zdůvodňovanou.

Kapitolou samou o sobě je, proč se vytratilo v západní liturgii z užívání víno? Na to existují mnohé výklady. Víno, které vtrhlo mezi nové národy v mírném pásmu ze středomoří, však bývalo považováno za nápoj křesťanský; pivo (obilné víno – vinum cereale → cerevisia), milované Germány i Slovany, za nápoj pohanský. Součástí konverze měla být i změna nápojů. Na synodu v Cáchách (817) padl dokonce návrh křesťanům pivo zakázat, ale vaření piva se tou dobou stalo významným zdrojem příjmů řeholních řádů a klášterních bratrstev, takže se to neprosadilo. Proč se tedy víno stáhlo z VP, proč bylo omezeno jen na vysluhujícího, zatímco ostatní se museli spokojit s tím, že v hostii, jako v těle Kristově, je obsažena i krev? Do debat s evangelíky, kteří se vrátili k přijímání pod obojí, neexistuje pro to žádný výklad ani dokument. Lze jen spekulovat o velmi pragmatických důvodech. V mírném pásmu nebylo vhodné klima pro pěstování středomořské révy. Až do mírného globálního oteplení, které ovlivňovalo dějiny Evropy od 13. století, bylo asi její pěstování na většině kontinentu sotva možné. U nás révu zaváděl až Karel IV. a nebylo to jednoduché. Víno se proto muselo při šíření křesťanství na sever dovážet. Lze si představit, jaký nedostatek musel vzniknout, když celá obec či město byli plně křesťanské. Pokud se kněz nenaučil od Ježíše měnit vodu ve víno, patrně se nedostalo na každého. Ale může to také souviset s představou reálné krve Kristovy ve víně. Chléb či hostie se daly snadno uchovat, ale víno už hůře. Problematické je i zajištění, aby nebyla krev Páně zneuctěna: přijímajícímu mohla stéct koutky nebo po bradě, mužům, většinou zarostlým, ulpět ve vousech, chabá ruka mohla kalich upustit. Jsou dokonce záznamy o tom, že se v jednom klášteře museli mniši bičovat, pokud jim při přijímání z kalichu cvakly o kalich zuby. To pak musel být obřad nikoliv radostný, ale spíš stresující (nebyl-li mnich masochista).

Východní církev tyto problémy asi neřešila: z jejich prosfory a vína se umíchá kaše, která se servíruje lžící, takže možnost ztráty je minimalizována. Navíc nehrály přesné definice na východě tak významnou roli, jako na západě. Proměnění vína a chlebu na tělo a krev Páně se prožívalo, nepochybovalo se o něm, neřešilo se, jak? Je to především západní křesťan, kdo potřebuje mít vztah mezi materiemi a tělem s krví Kristovou vysvětlené, aby byl vůbec schopen účasti na obřadu. Také pak chce vysvětlení, jaké z toho plynou praktické důsledky – pro vysluhujícího, komunikanty i pro materie.

Večeři Páně, její obsah, provedení, výroky a postoje při ní, způsobilost k účasti i vysluhování, přítomnost „těla a krve Kristovy“ v ní – to vše se řešilo nejen na koncilech a synodech, ale bývalo i důvodem k napětím jak mezi jednotlivci, tak i mezi čtyřmi křesťanskými patriarcháty. Když pak zbyly po islámské invazi jen dva – východní (Konstantinopol/Moskva) a západní (Řím), rozkol mezi nimi si nalezl svůj výraz i v eucharistické praxi. Totéž lze říct o západní reformaci. Odpor proti západnímu, lateránskému, „přijímání pod jednou způsobou,“ byl vyjadřován ostentativním „přijímáním pod obojí způsobou,“ což vedlo v Čechách až ke stavění symbolu kalicha proti symbolu kříže, které je pro evangelíky ve světě nepochopitelné.

Každé zjednodušení je samozřejmě špatné, ale i s tímto nebezpečím lze říct, že pro katolíka je ústřední otázkou vysvětlit vztah mezi živly (materiemi) a tělem s krví Kristovou, zatím co evangelík si musí vyřešit otázku, proč chodit k VP, když jedinou podmínkou spásy je oběť Kristova, která se člověku dává z milosti a bez zásluh, tudíž se účast na obřadech nesmí proměnit v takovou zásluhu, onen Pavlovský „skutek zákona“. Ale ani v odměnu za ctnostný život, vždyť Kristus se nabízí hříšným! Otázkou společnou je, co může tento akt znehodnotit – kdo je oprávněn jej „moderovat“ a kdo se jej (ne)smí účastnit?

Čtyři konfese, jimiž se řídí moje bývalá církev (ČCE), v nás však zanechají pocit zmatků. Přístupy a důrazy se zásadně liší: Helvetské s Augustanou se spolu rvou o přítomnost Kristovu v živlech, Helvetské s Bratrským se shodne, že přijímat tělo a krev Páně není jen tak, ale praxe je podstatně jiná: zatímco v Ženevě mohl přistupovat každý, o kom nebylo známo nic špatného, Bratří měli takovou obavu, aby někdo „nejedl a nepil sobě odsouzení“ (1Ko 11, 29 ř,l), že bránili v přístupu každému, koho před tím starší sboru řádně neprověřili. Co z toho je správně?

Jako bibli věrní evangelíci hledáme v takových zmatcích pomoc v Písmu svatém. To však nechávají naše otázky lhostejným. Přesto jsou všichni přesvědčeni, že VP slaví tak, jak ji slaví, „podle Bible“, a byl by hřích, dělat to byť jen trochu jinak. Je neuvěřitelné, jak bohaté jsou naše palce, co vše si z nich dokáží lidé vycucat ve věcech víry, a ještě pak jejich obsah nalézt v bibli! Co se tedy doopravdy v bibli o VP píše?

V bibli, tedy v novém zákoně, se nám o slavení Večeře Páně dochovaly čtyři hlavní zprávy: Mt 26, 26-30 (ř,l) (dále MT), Mk 14, 22-26 (ř,l) (dále MK), L 22, 15-20 (ř,l) (dále LK) a 1Ko 11, 23-25 (+ 26-34) (ř,l) (dále KO). Ani v jednom případě však nejde o přesný záznam události; s tímto záměrem byly jakoby napsány zprávy v evangeliích synoptických (Mt, Mk a L), ale i ty jsou spíše již dokladem liturgického uchopení, než popisem události. Později si ukážeme, proč. Mezi jednotlivými zprávami jsou více či méně závažné rozpory, které umožnily odborníkům rozlišit dvě tradice: na jedné straně MT a MK (někdy zvaná Jeruzalémská), na druhé LK a KO (zvané podobně Antiochijská). Dvě poslední však vykazují další zvláštnosti mezi sebou, dané už tím, že zatímco Pavel hovoří o pořádcích v životě a liturgii korintského sboru, Lukáš zase vypráví příběh, který se snaží (jak na začátku evangelia slíbil – L 1, 3 ř,l) historicky co nejpřesněji zarámovat, čímž se dostane do rozporu s již zjevně zaběhanou praxí: místo jednoho se mu objeví v průběhu eucharistie kalichy dva!

Předobraz Večeře Páně hledala církev už mezi 9. až 13. stoletím také v poněkud tajemné události v Gn 14, 18 (he,ř,l), kdy šálemský král Malkísedek (מַלְכִּי־צֶ֨דֶק֙) přináší Abrahamovi, který se vrací z boje, chléb a víno, protože byl knězem Boha nejvyššího. Vmáčkne se tak mezi Abrahama a krále sodomského, který k němu přistoupil už před tím. Ale ani toto místo nelze považovat za nějaký obřad, žádný z toho nevzešel, ale text mohl inspirovat. Tuto souvislost zmiňují i tzv. svaté z Lutychu, jimž se (ačkoliv Vilemína byla posmrtně upálena a vyškrtnuta z kalendáře) nakonec povedlo prosadit Svátek těla a krve Páně.

Geneze podání události VP v NZ je asi taková: nejstarším dokladem je KO (52/53), která se úvodem odvolává na starší tradici. Následuje podání MK (50. léta). Podání MT i LK se pohybuje mezi roky 70-80, a podle většinové shody novozákoníků měli oba tradenti k dispozici vedle svých zdrojů i MK a hypotetickou sbírku Ježíšových výroků (Q).

K dalším svědectvím o eucharistii patří četné zmínky a narážky, více či méně spekulativní, v dalších novozákonních spisech: zmínky o „dík činění“ (eucharistii), krvi, kalichu, chlebu, lámání, sycení zástupů a další. Bez zajímavosti nejsou citace u církevních otců a zmínka o eucharistii v Didaché v 9., 10. a pak i ve 14. kapitole, kde jsou kladeny i podmínky k účasti a provedení: křest, modlitby, vyznání hříchů a vzájemné smíření (po roce 100, kdy již existují všechny novozákonní spisy, ale ještě nejsou uznány za Písmo svaté).

Viz Českou synopsi

Naprosto svérázným se jeví přístup k Večeři Páně v Janovské tradici. Na první pohled je po přečtení evangelia zřejmé, že v pašijním příběhu něco chybí. Při pozornější četbě však musíme konstatovat zřejmý časový posun: podle J 19  (ř,l) je Ježíš ukřižován v pátek před (!) Velikonočními svátky, které splývají se sobotou (vv. 14. (ř,l) 31. (ř,l) a 42. (ř,l)). Ježíš umírá v průběhu příprav k paschálnímu hodu, kdy jsou zabíjeni beránci – je na něj dokonce vztaženo ustanovení o velikonočním beránkovi z Ex 12, 46c (he,ř,l) (viz J 19, 36 (ř,l). Srovnej s J 1, 29 (ř,l).36 (ř,l); viz i 1Ko 5, 7 (ř,l)). To je zřetelný posun proti Synoptikům, neboť v jejich podání Ježíš Velikonoce se svými učedníky oslaví a přitom se odehraje cosi, z čeho se vyvine velmi brzy obřad Večeře Páně. S tímto posunem měli vykladači Janova evangelia vždy problém. Podle nátury jej buď přezírali, vykládali ho jako vliv „jiné tradice“, která by Večeři Páně neznala (další, výrazně eucharistický text u Jana J 6, 11 (ř,l).26-71 (ř,l) pak musel být vykládán jako dodatečná vsuvka, která toto nekonformní evangelium harmonizovala s běžnou liturgickou praxí), až po čarování s qummránskými rukopisy, které bylo od 50. let XX. století v módě (mnozí komunitu, která nám rukopisy zachovala, ztotožňovali s jakousi protokřesťanskou sektou, z níž vzešli Janovci. To jim umožňovalo tvrdit, že janovci používali jiný kalendář svátků. Jedna australská „theoložka“ dokonce tvrdila, že z qummránkých rukopisů vyčetla zasedací pořádek u Večeře Páně!). Nic z toho mě však nepřesvědčuje. Jan má i jiné, výrazně eucharisticky podbarvené místo, které vyústí do překvapivých důsledků – J 13, 1-27 (ř,l): text zahrnuje společné stolování, lámání chlebu a jeho rozdílení, neméně důležitou okolností eucharistie je i označení zrádce, neboť ve všech tzv. „Ustanoveních Večeře Páně“ je zrada zmíněna, zejména v KO! Dojde tu i k ustanovení obřadu, ale společný hod to nebude. Naopak do Jidáše s kouskem chleba vstupuje Satan (J 13,27 ř,l)! Jan tedy Večeři Páně znal. Je proto třeba se ptát, proč ji vynechal a proč s tímto obřadem asociuje negativa?

Událost, která dala vzniknout VP, popisují vlastně jen tzv. synoptická evangelia (MT, MK, LK). Shodnou se hlavně na tom, že k ní dochází v rámci paschálního hodu, že její součástí je chléb a kalich, že jsou prohlášeny za tělo a krev Ježíšovy, vlastně stylem pars pro toto – tedy části mají znamenat Ježíše celého. Dalo by se dokonce snad říct, že se shodnou na dvou krocích, asi ve smyslu, že svědectví doložené dvěma svědky, je třeba považovat za pravdivé (Dt 17, 6 he,ř,l → J 8, 17 ř,l). Ale to narušuje poněkud LK (jak bylo již výše řečeno), který působil potíže i rukopiscům: v jeho podání figurují kalichy dva, jeden před chlebem a druhý po chlebu. Ještě víc znesnadňuje, že výroky, spojované s kalichem VP, zazní při prvním kalichu, ale kalich by měl následovat až po chlebu. To se stalo kritickým pro toho, kdo nám zanechal bilingvní kodex Bezův. Jde o rukopis řecko-latinský, přičemž latinský text ne vždy odpovídá sousednímu řeckému. Řecký text je v aparátech vědeckého vydání nového zákona označován „D“ (případně 05 = větší část, která se nachází v Cambridge, 06 = zlomky, které jsou v Paříži. 0 = rukopis psaný velkými písmeny, tedy zpravidla starší, než které jsou psané malými. U D se počítá s 5. – 6. stoletím), latinský „d“ (zlomky evangelií z 5. Století, které jsou v Cambridgi). Jeden kalich škrtá, ale výroky, spojované s kalichem, zazní u prvého, škrtá tudíž kalich druhý (!). Jako v Did 9 se tak kalich dostává před chleba, což už tehdejším liturgickým obyčejům odporovalo!

Nejstarší zpráva o slavení VP je tedy z KO – z Pavlovy epištoly, která je víc než jiná nabitá parenetickými (napomínajícími i kárajícími) prvky. Také zmínka o společném hodu je součástí pareneze. Není tudíž popisem velikonoční události kdysi v Jeruzalémě, ale na něco takového se odvolává (v 23.). Popis však nebyl účelem. Tím bylo mravní působení na adresáty listu. Právě tento text se stal liturgicky nejosvědčenějším textem ustanovení (je dobře strukturovaný, má rytmus), ačkoliv je to spíš vedlejší produkt. Mnohem plastičtěji však ukazuje spíš než historickou událost průběh obřadu, jak se odehrával za Pavlových časů v Korintu a nejspíš i v jiných sborech (všech?), ale v Korintu měl zřejmě svá specifika, proto také korintské Pavel kárá. Pavel spojil s referencí o ustanovení VP svoji parenezi, tudíž i témata, která jsou známa pouze z jeho podání, totiž téma hodného a nehodného užívání VP. Ačkoliv jde o tak ojedinělé téma, zřejmě díky liturgické použitelnosti Pavlova podání v církevní praxi zarezonovalo a vyvolalo otázky po tom, co se tím vlastně míní? K tragice církve patří, že takové otázky nejsou řešeny cestou exegeze, nýbrž neuvěřitelně sofistikovaných úvah, které okolnosti a souvislosti Pavlovy pareneze ostentativně ignorují.

Rád bych se této tématice tudíž věnoval v dalších úvahách. Toto je zatím jen vstupní esej pro další rozbory a přemýšlení nad výše nastíněnými otázkami. Shrňme jen předběžný výsledek, že slavit VP tak, jak je to v Písmu, by bylo velmi složité, neboť bible žádný přesný návod neobsahuje. Částečně proto, že to bylo něco, co „všichni znali“, částečně proto, že tyto věci vyvolaly spor, a staly se tak důležitými, až mnohem později. O VP se v ní proto mluví jen v narážkách a náznacích. Cokoliv, co o ní můžeme říct, čteme mezi řádky. Víc, než otázky materií či organizace (včetně promluv nad materiemi a během obřadu) se řeší obsah obřadu s praktickými, mravními důsledky pro účastníky. Podmínky pro materie či vysluhujícího nejsou žádné. Technická stránka věci je tudíž spíš otevřená našim rozhodnutím, včetně inkulturace.

(Jakub Dvořák)

p.s.: Tato studie byla napsána původně pro Svobodné protestantské stránky, jako úvod k sérii článků na dané téma. Mezi tím se ale moje cesty rozešly s ČCE. Tím jsem jednak vypadl z účasti na VP, zároveň jsem vnitřně nezvládal další účast na projektu Svobodných protestantských stránek. Jsou sice alternativní, nonkonformní, ale pořád součástí života ČCE. Nemohl bych v nich uveřejnit nic, co by jen trochu zavánělo kritikou, aniž bych nebyl podezírán z řevnivosti a nepřátelství vůči ČCE. Projekt studie tak zůstal nedokončen. S pomocí Boží bych jej chtěl dokončit zde.

---

Dále k tématu:

• Souhled relevantních textů v řečtině i češtině.
• Kolik svátostí ustanovuje Bible?
• Téma eucharistie v tomto blogu.
• Téma eucharistie v biblickém blogu.