Poslední z meditací pro denní čtení Mana pro tento den .
Meditace nad 2Tm 2,14-26 (na den 6. 10. 2016 - čtvrtek)
Ježíš nám v Mk7,15 říká, že „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co
z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ Přesto jsme stále nakloněni věřit
tomu, že nás kazí společnost, televize, a v nové době třeba internet. Že
není něco v pořádku, o tom svědčí všechny pokusy o křesťanské servery na
internetu, chaty, nebo diskusní skupinky na sociálních sítích. Dost mě to
osobně tíží, ale všechny končí v pekle hádek a sporů o víru, bojích o
slovíčka, útocích jeden na druhého. Pocit, že hájím pravdu, a ještě k tomu
Boží, osvobozuje od naslouchání bližnímu. A pak si člověk řekne, že nebýt
těchhle novot, nic takového by se nestalo. Ale ne. Jak vidíme, Pavel řešil
stejný problém dva tisíce let před internetem. Tak nějak se nám to lepí na
paty. Internet jen dal vyniknout tomu, co je v lidech. Nelze se na něj
zlobit. Kdyby tu nebyla ta příležitost, jen by se to někde dusilo a tutlalo,
gangréna by však bujela v skrytu dál. Ptejme se spíš, co proti tomu dělat? Jak
se máme chovat, ne jen na internetu, ale i mezi sebou? Proč je mezi námi kvůli
víře tolik řevnivosti, že mnozí považují i podlosti, pomluvy a všelijaké úskoky
za ospravedlnitelné, vedou-li k likvidaci odpůrce té správné podoby víry?
V té
příručce mladému následovníkovi, správci sboru, předává Pavel především pověření
bránit jalovým sporům a hádkám. Leckdo z toho i po těch internetových
zkušenostech vyvodí, že jakékoliv diskuse v církvi jsou nepřípustné. Ale i
to je omyl. To by byl největším rozvratníkem sám Pavel. Cožpak ve svých
epištolách, a zřejmě i v reálném působení, mnohokrát nepolemizuje? Cožpak
přímo tady se nenaváží do učení dvou naprosto nekorektně jmenovaných pánů (jako
prve jmenoval jiné dva, kteří jej zradili)? Je tedy moudrostí správce sboru,
který je však příkladem ostatním, takže nakonec úkolem všech, rozpoznat, kdy
jde skutečně o víru, kdy jde o něco podstatného, a kdy se to lidé jen
domnívají.
Ano, často nám
přijdou veledůležité věci, u nichž s odstupem rozpoznáme jejich
malichernost. Napomíná-li Pavel mladého Timothea, aby utíkal před mladickými
tužbami, jde mu především o to, co odporuje pravým znakům zbožnosti:
spravedlnosti, víře, lásce a pokoji. Úkolem správce není sbor zglajchšaltovat –
sbor bude vždy plný rozporů a různých pojetí, jak už do Korintu píše (1Kor 11,18n). Něco jsou názory hodnotné, něco méně, jiné hodné zavržení. Ale skutečný
boží člověk, a nemusí k tomu ani mít úřad, jim však může uniknout, jak
jsme si včera řekli, v duchu Kristově: sledovat zájem i těch druhých, i
těch odpůrců. Zájem neznamená přání. Zájem určuje duch Kristův. Jeho
následovník je svobodný sám od sebe pro druhé. Jestli s nimi polemizuje,
ne proto, aby prosadil sebe a své protivníky zdrtil, ale abychom se všichni
něčemu naučili a poučili, obohatili. Tak, jak Bůh skrze Krista napomíná a
poučuje nás samotné. Jen ten, kdo je vyučován, může učit. Kdo se poučení
vzpírá, prosazuje se hádkami o hlouposti.
Píši tyto
úvahy v červnu 2016. Společností hýbají spory o přijímání uprchlíků či
setrvání v EU. Nevím, jak to bude vypadat, až to budete číst. Ale dnes se
mi zdá, že ani na jedné straně není moudrých. Tím hůř, že se v tom snaží
působit i křesťané. Místo trpělivého a laskavého působení však i oni jen
přilévají oleje do různých ohňů. A z toho je mi úzko.
Úkolem
Kristova člověka není nutně umlčovat „špatné“ názory, zapírat rozpory, ale
působit trpělivě ve prospěch všech. Naslouchat, zajímat se, ale také odpovídat,
ovšem osvobozen od své ješitnosti. A právě tady vidíme hlavní význam Kristovy
oběti: být pevným základem, na nějž se můžeme postavit i proti svým pudům a
vášním, které vedou boj proti tomu, k čemu je Kristův služebník ustanoven.
Bůh je spravedlivý, soudí lidi, rozlišuje mezi dobrým a zlým, a přece na oba
nechá svítit své slunce. Úděl všech bere na sebe inkarnací svého syna, jemuž
ani naše úzkosti či bloudění nejsou cizí, nepohrdá námi pro ně.
Modlitba:
„Prosíme
tě, Pane náš, abychom se plně postavili pod tvůj soud, chodili před tebou, tebe
se dotazovali. Byli tak osvobozeni od potřeby obstát před druhými, prosadit
sebe samotné, i když třeba pod rouškou nějakého svatého boje. Vysvoboď nás od
zahleděnosti do sebe, abychom mohli být solí a světlem světu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pravidla diskuse:
1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
10. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)
SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!