Prohledat tento blog

2022-05-08

Pravdu mám já

 V tom se nemohu mýlit!

Nebo chcete říct, že jsem se spletl, když jsem odhadoval, že toto mé prohlášení čtenářskou obec rozdělí do dvou skupin, z nichž první se otřepe odporem, kdežto druhou potěší, že jsem se konečně odkopal, co jsem doopravdy zač? Proč ale chceme na jednu stranu mít všichni pravdu, zatímco u druhých nás to popouzí: "jak si můžeš myslet, že máš pravdu ty, když ji mám já?"

V eseji o diskusích v církvi z roku 2010 jsem se mimo jiné zabýval nečistými postupy, jimiž se lidé v diskusích snaží oponenty delegitimovat a zahánět do kouta. Jedním z nich je útok na oponentovo údajné pravdomanstvi. Je možné pravdu vlastnit? A jestli ne, jak je potom vůbec možné jakkoliv s pravdou operovat: mluvit jí, hledat, odhalovat, zjišťovat, tvrdit jí, prosazovat, bojovat za ni i umírat, trpět a tak dále?

V této eseji chci poukázat na to, že takové debatérské úskoky lze dělat pouze v českém (snad i slovenském) jazykovém prostoru, že stojí na jedné české zvláštností, možná na jednom jazykově historickém nedorozumění, jímž může být protivník v diskusi zahnán do bezvýchodné situace.

Jazykovědci mezi vámi už určitě přemýšlejí o tom, jak by to řekli jinak, že? Inu v němčině to zní "Recht haben", anglicky "to be right", v jazyku, který konstituoval gramatiku evropských jazyků, v latině, se to řekne "iustum esse", v řeckém Novém Zákoně podobný obrat s pravdou (leda nepřesný překlad J 13, 13 v ČEP) nenajdeme. Žádný z jazyků, jak je patrné, nekonstruuje to, čemu my říkáme vlastnictví pravdy takovým pohoršlivým způsobem. Pouze nám blízká němčina (neboť se vyvíjela v těsné blízkosti s češtinou) tu mluví o vlastnění. Ale německé "Recht", stejně jako anglické "Right", neoznačuje pravdu v našem způsobu chápání pravdy, jako shody tvrzení s fakty. Jde o termíny právní: buď říkají, že máš právo, nebo že jsi v právu, tak i latina. Dnes exponované jazyky ruština a ukrajinština, podobně označují toho, kdo tvrdí pravdu, jako pravého, opravdového, nebo oprávněného. Španělské "estar en lo cierto" vytváří dojem, že pravdomluvec stojí na pevném základu. Ještě zajímavější je francouzské "avoir raison" či italské "avere regione", které by při otrockém překladu mluvilo o tom, že má někdo důvod. V debatách těmito jazyky by tudíž nebylo možné nachytat partnery na údajném pocitu, že jsou majiteli pravdy. Jejich jazyky takovou představu nenavozují, zatímco český debatér jinou možnost, jak to formulovat, nemá.

Ale i v češtině jde o nedorozumění. Připomenu eufemismus, jímž se nepřímo říká, že někdo zemřel: "už je na pravdě boží". Jestli je otázkou, zda lze pravdu vlastnit, pak je tu další problém, zda je možné na pravdě být". Ano, pokud si ujasníme, že toto úsloví, stejně jako to problematické jmění pravdy, vzniklo v dávných dobách, kdy slovo pravda mělo i v češtině jiný význam. Přeloženo do dnešní češtiny by to znělo, že je na spravedlnosti boží, tedy před božím soudem. A tím se dostáváme zpět k onomu německému recht haben = ten, jehož tvrzení se shoduje s fakty, je v právu, má právo svá tvrzení hlásat i obhajovat, že i na tom božím soudu jeho tvrzení obstojí.

Co nás pohoršuje, je-li někdo přesvědčen, že to, co říká je pravda? Má snad tvrdit a hlásat něco, o čem takto přesvědčen není? To by byl lhář. Ale útokem na jeho pravdomanství se dá oponenta snadno zmást k tomu, aby se zastyděl, sám svá tvrzení zpochybnil aby obvinění z pravdomanství odvrátil, a tím se teprve dostal svému protivníkovi na lopatu. Jenomže česká mentalita byla hodně formována pocity frustrace a závisti lůzrů, pro které byl každý, kdo něco má, lump. Buď si to drahé auto, mobil, nebo pravda. V našem lidu je bohužel velmi snadné použitím slovesa mít vyvolávat nelibost vůči podmětu.

K tomu se pak druží potřeba pravdu rozmělňovat v jakémsi kvázi skepticismu. Pilát se v J 18, 38 (ř) ptá, co je to pravda? Ale není to pokorná skepse intelektuála, který ví o úskalích poznání a poznávání (ještě že má čeština vidy!). Je to projev zbabělého alibismu státního úředníčka, který má pocit, že schová-li se za nejednoznačnost či mnohoznačnost faktů, nikdo od něj nemůže čekat zodpovědné rozhodnutí. Avšak, i když si je jist svojí pravdou, stejně se nechá okolnostmi dotlačit k špatnému a nesmyslnému rozhodnutí.

Dnešní rozostřování pravdy také nemá nic společného s intelektualitou. Mohlo se to zdát tak v devadesátých letech po pádu Železné opony, kdy představa, že nikdo nevíme s jistotou, co je pravda a že tak může mít každý nějakou tu svou, slibovala možnost pokojné koexistence stoupenců různých věr, názorů a pověr. Ale i tato představa, shoda na nepravdě, byla falešná. To ukazuje dnešní diskurs o mnoha společenských otázkách, od homosexuality, přistěhovalectví přes COVID až po ruskou agresi vůči Ukrajině. Nikde hledání pravdy a zájem o ní, natož snaha druhou stranu přesvědčit. Kde není víra v pravdu, zůstává jen snaha porazit nepřítele, či alespoň uzavřít smlouvu o neútočení. Rozbředlost pravdy a přesvědčení přešla do fanatické "zásadovosti", stejně povrchní, jako byla "tolerance" postavená na skepsi vůči pravdě.

Když zabrousím do církevního prostředí, slyšel jsem v jednom kázání, že si nesmíme myslet, že víme, co je správné a co ne. No jo, pane faráři, a jak tedy potom máme vědět, jak máme jednat správně? Samozřejmě máme zůstávat v nejistotě a platit si u církve odpuštění. Kázání jiného faráře bylo demagogicky postavené na Husově výroku: "Slyš pravdu, hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, braň pravdu až do smrti," že Hus prý nikde neříká "měj pravdu". A jak tedy poznáme, co to máme slyšet, hledat, učit, milovat, mluvit a bránit i za cenu svého života? Všechno jen plytké hrátky s oním nedorozuměním v češtině.

Dnes je na tomto postavená informační diverze, zejména za časů COVIDu, tím víc při zpochybňování ruské agrese. Vždy se opakují slova o tom, že všechno může být jinak, nikdo nemůžeme vědět, jak je to doopravdy a každý má pravdu svoji. I marxismus byl postaven na demagogii o třídní podmíněnosti pravdy, takže pravdivost pravdivosti určoval třídní zájem. To vše jen ve snaze otevřít dveře tzv. alternativní pravdě = lži, považované za jinou pravdu. Relativizace pravdy, která se pěstovala v intelektuálních kruzích 90. let, se nyní vrací v podobě nečekané - fake news, které se rády prezentují jako jiná, ne mainstreamová, pravda, proti které mohou něco namítat jen pravdomani.

Sledování a hledání pravdy nesmí vymizet z našeho života ani diskuse. Bohužel ona nepochopená česká (i slovenská) formulace nasměrovala chybně tázání po pravdě: místo abychom se ptali, co je pravda a jaká je pravda, řešíme, kdo ji má, kdo si ji mít zaslouží?

Pravdu nikdo nemá. To není ani podstatou onoho nešťastného českého obratu, který dřív takovým nebyl. Pravdu nemá žádný člověk, žádná strana, hnutí, náboženství nebo církev, dokonce ani tu svoji. Pravdu nestanovuje žádná moc, ani zákon nebo úřad. Pravda je pravdou sama o sobě, my se jí svými výroky a přesvědčeními pouze dotýkáme, ale to, že ji nikdo nevlastní, neznamená, že není. Jen není majetkem. Je třeba být přesvědčen o pravdivosti toho, co tvrdíme, jinak bychom byli podvodníky nebo pokrytci. Zároveň je ale totéž třeba vnímat u druhé strany, proto se vědomě vzdát pokušení nahradit nedostatek argumentů osobními útoky na jeho mravní integritu obviňováním z pravdomanství. Jestli vám někdo vyčítá, že si myslíte, že máte pravdu, co by asi na podobnou otázku odpověděl sám? To odhaluje její nesmyslnost.

Ta česká formulace je nešťastná. To ale neznamená, že bychom museli nutně hledat lepší. Takové pokusy končí ve šroubovaném nebo škrobeném vyjadřování, případně ve vytváření života neschopných novotvarů (např. host - hostka), tedy v trapnosti. Přijměme řeč, jak jsme ji dostali od předků a obrozenců. Jen je třeba být si vědom jejích úskalí, abychom je nezneužívali, ale také se nedali zneužít.

V hledání pravdy i v diskusích (lhostejno zda přímých nebo mediovaných) je třeba být asertivní v tom, že budeme opravdu přesvědčeni o tom, co říkáme, a netřeba to zapírat. Kdyby nám někdo vyčetl, že si myslíme, že máme pravdu, je namístě odpovědět, že ano, jinak by byl člověk podvodník a lhář. Pravdu lze podkládat jen argumenty, takto je třeba prověřovat svá tvrzení, pokud se setkáme s opačnými výroky, ale také vyžadovat totéž od svých oponentů. Osobní útoky, vtípky, zesměšňování, toho je třeba se vzdávat a také to odrážet. Jen věcnost nás může dovést blíže skutečné pravdě, v tom se opravdu mýlit nemohu, proto pravdu mám já 😀.

"Pravdu má jenom bouchačka"

John Hardy, traditional, Greenhorns


Odkazy:

2 komentáře:

P‌ravidla diskuse:

1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
‌8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9‌. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
1‌0. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)

SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!