motto:
„K hříchu nevede mě neřest, nýbrž pudy ušlechtilé: kdybych nehřešil, z čeho bych se kál? A kdo se nekaje není křesťan, nýbrž pohan je a nepřijde do nebe.“
Shakespeare
I.
Myslím, že
tento hřích je v euro-americké kultuře vynálezem křesťanským (ukáži dále,
že je to jev v kulturách, kde křesťanství kořeny nezapustilo,
nepochopitelný) dávno však sekularizovaný.
Předem chci
vyloučit jedno nepochopení: nejde mi o skutečné pokání, nýbrž o jeho perverzi.
Naopak myslím, že právě tato perverze je proto zločinná, neboť je bezděčným
útokem na skutečné pokání. Znevěrohodňuje jej a otupuje. Tento mimořádný akt se
stává součástí konvence, proto hovořím o jeho perverzi jako o těžkém hříchu a
zločinu. Jako Pavel neodmítal Zákon, nýbrž jeho pervertování hříchem (Ř 7, 13),
i já tvrdím, že pokání samo není špatné, je dobré a nutné, „Hřích však, aby
se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze“ pokřivené
pokání „ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti.“ Pervertované pokání,
které je projevem pouhé nutkavosti kát se, nemá totiž už tu moc ke změnám,
novému narození, jež by měly být jeho součástí, naopak člověka v jeho
hříchu dále utvrzuje. „Hřích však, aby se ukázal jako hřích,…“ si pokání
touto cestou ochočil!
Škoda, že jsme
příslušníky této kultury. Pohled z venčí musí být určitě velmi humorný.
Představte si, jakou moc má podorlický sedlák: likviduje pralesy ve vzdálené
Brazílii (takovou zrůdu by bylo asi nejlepší ze světa odstranit). Potřebujeme
sledovat v televizi horrory o vraždících dětech? Vůbec ne: vždyť takových
bestií je plná církev. Jak jinak si vysvětlit, že děcka, která válku a
holokaust znají pouze z knížek, filmů a vyprávění, ochotně vyznávají pod
vedením faráře či jiného katechety svoji vinu na likvidaci šesti milionů Židů!
Nechci nikoho shazovat, proto neuvedu jména ani bibliografické údaje. Ale že
nepřeháním dokládají věty z jednoho ne tak dávno knižně vydaného kázání od
velmi populárního kazatele v ČCE. V kontemplaci Kainovského tématu Gn 4 se náhle obrací kazatel na nitro posluchače: „…ale hřích v nás nám
okamžitě řekne, ‚Kain ale někoho doopravdy zabil, ale já ne‘. To je právě ten
hřích … šest milionů Židů zemřelo v koncentračních táborech, jak to, že ty
si klidně žiješ?‘“ (citace nebude přesná, obsahová správnost zaručena.
Cituji jen, jak jsem si to z bohoslužeb zapamatoval. Po několika kázáních
z této knihy jsem se rozhodl penězy za ni nemrhat1).
Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní. Člověku
zůstane mírně mrazivý pocit v zádech, ale současně klid – nikdo z nás
oslovených, ani autor sám u toho nebyl. Takže se nás to týká-netýká. Nikdo za
to nemůžeme, vinni jsme všichni, dodáme-li pak „a já ze všech nejvíc“,
působí to hezky, navíc všichni poznají jak jsme sečtělí. S vinou si
ale hlavu dělat nemusíme. Pokud tak přesto činíme, je to tím, že jsme prostě
pašáci. Nebo ano, bratře faráři? My si žijeme; máme tedy cestou
z bohoslužeb skočit kajícně pod vlak? Nádherně „hluboké“, hluboce
intelektuální, intelektuálně duchovní a bohapustá demagogie.
Církev (a
především evangelická se svojí ideologí všeobecné hříšnosti) naučila
euro-amerického člověka cítit se provinile na povel, bezmyšlenkovitě přijímat
odpovědnost za vše, co se mu předloží. Jsme-li všichni hříšní, má vůbec cenu se
zabývat tím, kdo co způsobil konkrétně? Je-li jednou v bibli, že „… všichni
zhřešili …“ (Ř 3, 23), musí to být pravda, ať tomu rozumím nebo ne. Kdybych
si nebyl vědom nějakého hříchu, to by byl teprve průšvih, protože bych popíral
pravdu Písma Svatého – pravdivost Boží (1J 1, 10). Chceš-li být dobrým křesťanem,
koukej někde zhřešit. Společný pocit provinění utužuje společenství: nikdo se
před nikým nemusí stydět, každý na každého něco ví a proto jsme povinni
zachovávat společné mlčení. Běda, kdyby někdo někoho kritizoval, a proto se
nikdo nikoho bát nemusí.
Křesťanství
vyplodilo (jistě jako nechtěný produkt) kulturu, jejíž příslušníci mají
neustále podvědomý a bezdůvodný pocit provinění a studu, který jenom těžce
racionalizují. Největším proviněním by pak bylo takový pocit nemít. Tím hůře,
že se tato obsese sekularizovala, odtrhla od svých náboženských základů, a
proto se kultura kajícnosti stala nepochopitelnou pro její vlastní nositele. A
tak se cítíme provinile: za to, že vůbec jsme (každý, kdo žije, může za to
vděčit jen tomu, že se některý jeho předek zachoval jako agresor nebo zbabělec,
nebo se za něj někdo obětoval. Hrdinové potomky nezanechávají, umírají dřív než
stačí zaplodit. A každý, kdo v životě uspěl, nechal spousty lidí za sebou,
vyvolal v nich hořkosti …), v přírodě a v zoo, že jsme lidé,
muži se musejí stydět za to, že jsou muži, Evropané a Američané že jsme právě
Evropané a Američané, bílí, že jsme bílí, zdraví, že jsou zdraví, že jsme
příliš moderní, nebo naopak nemoderní, že jsme spojeni se svojí dobou, nebo že
jí utíkáme do budoucnosti, případně za ní zaostáváme. Křesťané se tváří
provinile, že jsou křesťany a evangelíci, že jsou evangelíky … V tom všem
vynikáme zvláště my Češi, protože snad žádný jiný národ na světě nemá takovou
potřebu cítit se provinile za to, že je příslušníkem svého národa. A tak jednou
o něm hovoříme se zbytečně vypjatou pýchou, hned nás rádoby intelektuálové
deklasují na čecháčky, čímž samozřejmě myslí, že oni jsou v tomto
klubu čestnou výjimkou a zřejmě omylem. Je zvláštní, že pro české prostředí
projevy obecně lidské, nadnárodní malosti získávají právě onen národní rozměr.
Příkladem takové české malosti by tedy mohl být Američan skandinávského
původu Homer Simpson! Kdybychom měli tyto projevy rádoby sebekritiky či
sebereflexe brát vážně, bylo by správné naházet na Evropu a Ameriku pár
jaderných pum a pak to za pár desítek let nechat uklidit pro nějakou lepší rasu
(tak si ostatně příslušníci jiných kultur naše věčné sebeobviňování nezřídka
skutečně vykládají). Věci, z nichž se euroamerický člověk rád kaje, jsou
totiž fatální, bez možnosti úniku, už se do nich narodil, a podorlický sedlák
bude ničit pralesy v Brazílii, i kdyby se na nos postavil.
I bez této
karikující zkratky je zřejmé, že je to jen hra na špatné svědomí. Je to přece
pěkné cítit se provinile a tak je také samozřejmé že to nikdo vážně nemyslí.
Obsese kajícnosti se ostatně stala v osmdesátých letech předmětem kritiky
charizmatických kruhů, a mnozí lidé, přicházející do církve zvenčí jim
v tom dávali za pravdu: běžné bohoslužby ČCE na ně působily depresivně,
unaříkané, plné zoufalství nad vlastní hříšností, charizmatické naopak plné
radosti ze znovuzrození a vítězství nad hříchem. Bylo by v tuto chvíli
nemoudré dodávat si sebevědomí poukazem na přemrštěný triumfalismus těchto
kruhů. I to by bylo oprávněné, ale moudřejší by zde bylo poučit se: ona
permanentní kajícnost je totiž ještě zhoubnější, než co tito lidé dokázali
odhalit. Je totiž nesporné, že bohoslužby ČCE tak zoufalé nejsou, protože ty kající
výlevy jsou standardní, bezmyšlenkovitě odbývanou součástí bohoslužeb.
Se skutečným zoufalstvím to nemá nic společného. Takto pojaté pokání vlastně
pomáhá udržovat člověka ve stavu neustálého přešlapování na prahu mezi hříchem
a milostí, ve stavu, který dráždí a hned zase uklidňuje naše svědomí. Člověk je
tak zneklidňován a přece ví, že mu všechno nakonec projde. Ale je nejistý,
vydíratelný. V charizmatické zbožnosti proti tomu bylo přece jen vědomí,
že hřích je minulost.
II.
Když začal
vycházet časopis Reflex, jeho dva redaktoři Bajgar a Feřtek udělali tah po
církvích a sektách v naší zemi. Jejich reportáže byly věcné i kousavé;
věřící se nad nimi dílem vztekali, dílem bavili. Jeden z obou redaktorů
popsal pocity které v něm vyvolalo jakési evangelizační shromáždění
v libeňském sboru ČCE v Praze: „jako by nebylo mých hříchů dost,
ještě si to ods… za Adama a Evu“. Onen superhřích (Artur Rich, ETIKA
HOSPODÁŘSTVÍ I., ISBN 80-85241-67-1, mu říká strukturální hřích), plynoucí
z nevymanitelných institucionálních vazeb, který člověk nese, i když sám
má ruce čisté, může být zdrojem oné perverze pokání: hřích se stává neurčitým,
abstraktním, nakonec banálním – všichni jsme v tom namočeni a nikdo za to
tak úplně nemůže. Církevní zvěstování, to jsou skotské střiky na uzdravení (či
spíše otupení) našeho svědomí. Otřesným dojmem na mě zapůsobilo kázání faráře
z Mrštíkovic Života na vsi: hrůzný výčet hříchů vesničanů jak na posledním
soudu. A pak jednoduchá výzva na závěr: „a tak se pomodlíme a Bůh nám to všechno
odpustí“, to vše vrátila do starých kolejí. Nic se nestalo. Ostatně slyšel jsem
kdysi parodii na osnovu evangelického kázání: úvod – „Přijde soud!“; stať –
„Přijde soudek!“; závěr – „Přijde soudeček“. A ono to tak skutečně funguje –
několik let jsem se věnoval sbírání různých homílií a jejich analýze, zvláště
strukturální.
Vyprávěl mi
jednou jistý katolický kněz, jak mu do zpovědnice přišla paní, a začala podle
zpovědního zrcadla: „hodně jsem hřešila, v myšlenkách i činech …“.
Protože ji znal, měl už toho dost, přerušil ji: „Prosím vás tyhle blbosti
mi neříkejte. Raději mi řekněte, jak jste na tom se sousedkou?“ „Jak
jako? S tou já přece už patnáct let nemluvím.“ Hovořím-li o perverzi
pokání, nejde o pokání hrané či jinak neupřímné. To by bylo jednoduché.
Záludné na tom všem je, že si člověk pocit provinění jako vstupenku na
bohoslužby a do dobré společnosti osvojí tak dokonale, že mu i upřímně věří.
Nepozná, že jeho vědomí hříchu je projevem rafinované pýchy, která neumí být
hříšnou prostě. Chatrná paměť mi už nedovoluje říct, komu jsem tento postřeh
ukradl, ale kdesi jsem četl, že i v hříšnosti chceme být hrdinové: když už mám
vyznat hřích, tak ať to stojí za to. Může-li se stará dáma chlubit, jak hodně
hřešila v myšlenkách i činech, člověk neví, má-li se nad ní pohoršovat,
nebo jí obdivovat, že to ještě zvládne! Jak se ale zpovědník zeptá na obyčejný
mezisousedský konflikt, topíme se v močálu každodenních banalit. Jenomže
právě z něj vystupují páchnoucí bubliny, nekompenzované pocitem hříšníka
s přívlastkem „super“.
V zapadlé
české obci se sejde ke službám božím hlouček českobratrských evangelíků,
příslušníků vymírající církve, o jejíž existenci neví ani pár set obyvatel oné
obce nic pořádného. A hlouček vyznává viny za likvidaci pralesů na opačné straně
glóbu, za křížové výpravy, decimaci domorodých populací v končinách, kam
se žádný z nich nikdy ani nepodívá; jeho význam je náhle nadhistorický,
planetární! Ale čím tento selský lid hnojí svá vlastní políčka, čím krmí svůj
dobytek a svoji techniku, zda nešidí daně či své zaměstnance, a co doma, o tom
už by se mu asi hovořilo hůř. Přitom by se musel doznat jen k věcem, které
dělá prakticky každý, příliš průměrným. Sleduje jejich život skutečně zájmy
boží? A smí být jejich kazatel při vyznávání vin konkrétní? Nebylo by to od něj
nebratrské (a mimo to by mu to při příští volbě mohli bratři a sestry
spočítat)? Brazílie je holt Brazílie.
Špatnou
zkušenost mám ovšem i s tím, když se o to nějaký kazatel pokusí. Jakmile
si troufne přiblížit pokání skutečnému životu svých posluchačů, zpravidla se mu
vyřinou jeho stereotypní představy a předsudky o nich. Víc by se tedy měl sám
kát za to, jak málo toho o skutečném životě ví. S tím jsem se setkal pod
různými kazatelnami v ČCE.
Roku 1963
reflektovala proces s Adolfem Eichmannem, člověkem se skutečným,
nesofistikovaným podílem na vyvražďování Židů, a z něj plynoucí veřejné
projevy na dané téma Hanah Arendtová (česky EICHMANN V JERUZALÉMĚ, ISBN80-204-0549-6). Zatímco jiná Židovka, jinak úctyhodná prof. Deborah Lipstadtová
(POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU, 80-7185-402-6 pro 1. české vydání, roku 2006 vyšlo 2. v pevné vazbě,
jeho ISBN neznám) považuje za projev sublimovaného antisemitismu zbavovat
moderní Němce vědomí viny (Němec se má prostě natrvalo stydět), Arendtová se
k projevům pocitů viny mladé německé generace staví kriticky: „Jak
příjemné je cítit se vinným, když člověk nic špatného neprovedl, jak
ušlechtilé! Zatímco uznat skutečnou vinu a kát se je velice obtížné a sráží to
člověka na kolena. Německá mládež je dnes konfrontována s muži, kteří
svými hodnostmi a úřady či veřejným postavením určují tvář země a skutečně se
něčeho dopustili, aniž by cítili vinu. Normální reakcí mládeže na tento stav
věcí by bylo rozhořčení. A rozhořčení by bylo nepochybně spojeno s jistým
rizikem – neznamenalo by ohrožení života, avšak určitě by ohrožovalo kariéru.
Jestliže však tato mládež čas od času … propuká v hysterické pocity viny,
není to proto, že se hroutí pod tíhou minulosti, pod tíhou viny otců, nýbrž
proto, že pod tlakem velice současných a velice skutečných problémů utíká do
oblasti citů a laciné sentimentality“.
Nevím, byla-li
nebožka Arendtová (zeptat se jí už nemůžeme) schopna domyslet, co skutečně
prožívá v takové situaci duše křesťanská? Kromě toho, co oprávněně
pojmenovává, křesťansky věřící naráží na takové verše z Písma, jako Mt7, 1-2; Ř 2, 1 či další? Může pak takový křesťánek říct, že někdo udělal něco
špatného, a pak se večer modlit Otčenáš (Mt 6, 12)? Smí si dovolit nějaké „rozhořčení“,
nebo masírován vědomím vlastní hříšnosti musí raději držet šmakovák? Je známo,
že v záchraně válečných zločinců po válce se angažovaly i církevní kruhy,
což také mnozí považovali za projev souhlasu s vyvražďováním Židů. Kdo
však zná křesťanskou mentalitu ví, že se v tom spíš uplatňoval sklon
k hloupoučké, tím však zhoubnější, naivitě. I v jednom kázání jsem
zaslechl, že „my přece ani nevíme, co je dobro a zlo“. Jak bychom jej
tedy mohli pojmenovávat? Nebyl by to soud? Jediným východiskem pak je, vzít
obřadně vše na sebe, proti tomu nemůže nikdo nic namítat. Vždyť je to tak
pokorné! Arendtová však trefně komentuje takové masové špatné svědomí slovy, že
se tím vytváří „tma, ve které je každá kočka černá“. A ve tmě mohou
lumpové dál provozovat své rejdy nerušeně … (J 3, 20)
To, co je na
tomto všeobecném pocitu viny zhoubné, není nějaké pokrytectví a faleš, ale
pokorný kajícník se tak nakonec sám stává vinným doopravdy, neboť skutečným,
primárním, viníkům dělá z pocitu spoluviny křoví, zbavován schopnosti hřích
pojmenovávat. „Není přece čas hledat viníky“ napsala mi onehdá jistá
hodná sestra, když se řešil jeden problém. Nemohu-li pojmenovat vinu, aniž bych
pojmenoval viníka, mohu problém vůbec řešit? Bez stanovení diagnózy není
terapie. Milost, kterou dává průměrná zbožnost v ČCE však připomíná spíš
návštěvu u lékaře ve filmu VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ. Chraň Bůh, abychom něco
léčili či řešili! Spíš se dozvíme, že i lékař má své neduhy.
Bohužel se mi
dostal náhodou a na krátko výtisk Husova spisu DCERKA (je to už
víc jak dvacet let a nepoznamenal jsem si tehdy bohužel bližší údaje). Útlý spis
reformátorův se mi však vryl do paměti předmluvou J. L. Hromádky, která jeho
rozsah nadmula do málem biblických rozměrů. Známý teolog tam bez ohledu na
spis, na němž jeho předmluva spíš parazitovala, rozvádí nádherné úvahy o
povinnosti církve rozkrývat zlořády a bezpráví ve společnosti, zastávat se
trpících a pronásledovaných. Vše v počátcích padesátých let, kdy byli
popravováni lidé jako Milada Horáková. Proč tento dobrý bratr nešel do
kanceláří, kam měl dveře otevřené, a neřekl, že je to zločin? Přesně
v půli svých „hlubokomyslných“ úvah nám dává odpověď. Strašlivou,
znesvěcující veškeré pokání a pokoru! Položí si napřed řečnickou otázku, zda si
to ale může dovolit církev dnes, zatížena vinami z minulosti? A „kající“ odpověď
si nakonec čtenář může domyslet sám. Ne! Církev si teď musí zametat před svým
prahem a vyznávat všechny viny minulosti a nápravu světa přenechat povolanějším - komunistům. A tak jí tento „prorok“ oslepil tváří
v tvář zlu páchanému zde a tady. Proč ne? Však i příští generace křesťanů
se budou potřebovat z něčeho kát, a vlastní viny to být nemohou.
Potřebuješ zastání, chceš po nás, abychom se zachovali statečně a pojmenovali
věci pravými jmény (Ef 5, 13)? Promiň, ale máme inventuru, „z provozních
důvodů zavřeno“. My se zrovna kajeme.
Stal jsem se
kdysi účastníkem dopravní nehody, kdy za hlavního viníka byl označen jistý pobožný muž. Jeho víra ho evidentně vedla k přesvědčení, že si má na
policistovu otázku, co on považuje za příčinu nehody, sypat popel na hlavu.
Začal se kát z příliš rychlé jízdy, snad doufal, že policistu obměkčí, ale
ten ho prostě vzal za slovo a napařil mu pokutu. Jelikož jsem seděl v autě za ním, vím,
že nijak rychle nejel, ale silnice čerstvě zasypaná mokrým sněhem byla tvrdým
oříškem. Připadal by si onen bratr nepokorně, kdyby popravdě řekl, že na takové
kaši by se vymlátil každý? Že zaspala údržba silnic? Když jsme potom spolu
mluvili, tak se však ukázalo něco, čeho si ani policisté nevšimli: onen bráška
jel na letních, a možná i sjetých gumách! Tehdy to nebylo tak úplně přestupkem,
takže na sebe vzal vinu za hřích větší, ale nebyl skutečný. Poučení žádné –
pomaleji už jet nemohl a aby si příště koupil lepší gumy, o tom přece nebyla
řeč.
Novináři
Buruma a Magalit ve svém pozoruhodném eseji OKCIDENTALISMUS (ISBN 80-7106-762)
reflektují nutkavost „západních“ intelektuálů na svoji civilizaci kálet. Jejich
povrchní kritiky a zlověstná proroctví (která se většinou nevyplní, a když, tak
z jiných důvodů, než prorokovali, což jim však okruh obdivovatelů neumenší)
se pak stávají municí odpůrců naší civilizace v jiných koutech světa. Ti
si proti nám nic nemusejí vymýšlet, už jsme to za ně udělali sami, a stále
v tom pokračujeme. Ano, i ze sebeobranných důvodů bychom se měli mít na
pozoru, co to vlastně o sobě říkáme? Nečekat, že obměkčíme sebekritikou
policajta nebo militantního odpůrce naší civilizace. Horší však je, že tyto
zlověsti jsou pokřivené a neoprávněné. Jednostranně vypichují jen kritické
momenty. Pak to vypadá, že zlo do světa přišlo se západní křesťanskou
civilizací. Ne, nepopírám, že došlo ke zločinům a je silou této civilizace, že
se nad tím umí zamyslet. Musím však popřít černobílou optiku, která z naší
civilizace dělá temnou kaňku na tváři slunného, světlého světa. Pro nic
menšího, než že to tak prostě není. A i v kajícnosti by měl člověk zůstat
poctivý – kát se jen za to, za co doopravdy může. Žijeme ostatně v době
restituční - oblíbeným sportem je žádat odškodnění za křivdy dávno minulé.
Je zajímavé, že odškodnění se chce pouze po příslušnících euro-americké
kultury. Ne proto, že by ve svých dějinách byla mimořádně agresivní, jak
někteří tvrdí. Naopak. Ale jediná na to slyší.
Jaký smysl pro
humor nám asi musejí přisuzovat třeba hrdé islámské civilizace je patrné
z reakce islámského světa na události 11. 9. 2001. Kdyby něco podobného
spáchal někdo z tzv. západního světa, cítili bychom se asi hrozně a
velice se káli, neboť my se cítíme provinile i za humanitární pomoc jiným
civilizacím. Vysvětlovali bychom, prosili za odpuštění. Diplomaté islámských
států si však podávali kliky ministerstev zahraničí západních států za účelem
jiným. Kdo tehdy sledoval tisk ví, že i americká média přes svůj sklon podléhat
pouličním náladám, se mohla přetrhnout ve vysvětlování čtenářům, že podle činu
jedné extrémistické formace nelze posuzovat celý islám. Objevily se i pokusy
vysvětlit, čím si to USA zasloužily! Vinit z toho dokonce celou Bushovic
rodinu! Ale islámští diplomaté žalovali na demokratické novináře pro
údajné útoky na islám. A náš premiér jim servilně přislíbil, že všechno
vyšetří. Neměl snad svodky z tisku? A co chtěl dělat, zavést cenzuru?
Chvála Bohu, později, když byli naši lékaři obviňováni, že popsali jakousi
iráckou nemocnici arabskými (!) nápisy, hanobícími islám, už byli naši
představitelé moudřejší, a když islámská diplomacie tlumočila „velkorysou“ nabídku
svých vlád, že to nebudou vyšetřovat, pokud se za své lékaře naše vláda omluví,
už je vykázali do patřičných mezí. Omluvit se by znamenalo toto obvinění uznat
za oprávněné, a tím lékaře teprve předhodit lvům.
Pravou
perverzi ochoty ke kajícnosti ovšem předvedl Josif Vissarionovič Stalin.
Součástí jeho stranické politiky byly tzv. „čistky“. Terminologický
zmatek ovšem vzniká tím, že si je mnozí, a to včetně odborníků, pletou s procesy.
Při čistkách byl sice mimo jiné shromažďován materiál pro případné procesy, ale
jedno a totéž to není. Oficiálně byly čistky projevem ochoty strany
k sebekritice. Vždy nějaký významný člen (ovšem nižší kategorie) strany
byl veřejně přede všemi zaměstnanci továren či kolchozů grilován. Čištěn nebyl
jen on, ale i všichni shromáždění. Účast na čistkách byla povinná, zejména pro
nečleny strany, neboť toto divadlo pořádala strana především pro nestraníky.
Lidoví komisaři kromě čištěného kádra prověřovali i lidi v sále: kdo
projevuje oportunismus tím, že se netáže, kdo se táže tak, že čištěnému jde po
krku, nebo mu jde po krku málo? Každý musel být ve střehu, protože nikdo
nevěděl, bude-li čištěný příště na koni či na šibenici. Kdo chce vědět, jak to
fungovalo, odkazuji opět na dílo již zmíněné Hanah Arendtové, tentokrát PŮVOD TOTALITARISMU
(ISBN 80-86005-13-5).
Kdo chce znát konkrétní průběh, doporučuji mu knihu Jiřího Weila MOSKVA -HRANICE. Weil např. popisuje jak byl čištěn funkcionář,
kterého za industrializace zverbovali, aby šel pracovat do průmyslu. Při čistce
jej však donutili uznat, že za vlnu hladomoru mohou právě takoví, jako on, co
si za industrializace odešli ze zemědělství „za lepším“. Propíraný na sebe
musel kálet a doufat, že to strana ocení, což zpravidla udělala, ale jinak než
si to představoval. Zůstal-li potom ještě naživu, ocitl se v sedmém nebi!
A právě o to šlo – podusit. Jiným literárním uchopením tohoto fenoménu může být
takový ZÁMEK nebo PROCES od Franze Kafky, muže, jehož dílo pomohlo fungování
totalitních režimů pochopit právě Hanah Arendtové!
Tento zajímavý
efekt má svůj rozměr jak systémový, tak i individuální. Jeho funkci rozkrývají
František Koukolík a Jana Drtilová v knize VZPOURA DEPRIVANTŮ (ISBN
80-901776-8-9; 80-7262-410-5; 978-80-7262-410-2): „Nástrojem konformity se
skupinovým schématem jsou pocity viny a zahanbení, které jsou na dociliě
geneticky zřejmě nezávislé. Niterný pocit viny je nejúčinnější. Po vštípení
pracuje automaticky. Jestliže bylo jeho vštěpování dostatečné, pak svému
nositeli zabrání, aby ho nonkonformní myšlenky napadly byť v nejhlubším
soukromí. Nebo mu zabrání, aby nápad přijal za vlastní a začal se podle
nepovolených, a tedy abnormálních myšlenek chovat. Koho by smělo napadnout, že
akce chystané světskou a duchovní elitou společnosti by mohly být zločinem?“
Taková kolektivně pěstovaná atmosféra pak přitahuje deviantní osobnosti, které
se přímo vyžívají v pěstování pocitů provinění u druhých lidí. Vzhledem
k tomu, že se v církvi sluší „uznat chybu“, či alespoň takzvaně
„projevit ochotu k takovému uznání“, ten kdo kárá je vždy ve výhodě,
zatímco ten, kdo by se nařčení bránil, už tím selhává. V církvi nejde
velmi často o to, kdo co doopravdy provedl, ale „projevit ochotu“.
Projevit ochotu však vždy znamená uznat chybu. A tak se stává snadno
prostředím, v němž se mohou rozvíjet nejrůznější deviace, stávají se
rejdištěm lidí s narušenou osobností, se sklonem organizovat druhé. Ti
v ní pak mohou působit velmi úspěšně, zdánlivě dokonce velice prospěšně.
Ale jen za tu cenu, že se jejich osobnostní deformace přenášejí na druhé.
Namísto aby se v církvi uzdravovalo, dochází k mrzačení charakterů.
Je jen velmi těžké odlišit toto konvenční „vyjadřování ochoty“,
zavíjející člověka do pavoučích sítí deviantů, od opravdového pokání, které má
moc uzdravovat! Oněm deviantům však rozhodně nejde o uzdravování, neboť zdravý,
dospělý jedinec přestává být docilní a pro jejich působení použitelný. Záměrem
deviantů proto musí vždy být udržování pocitu viny, dokonce jaksi frontálního
pocitu viny, neboť ten tmelí kolektivy. Tito devianti jsou rozpoznatelní
snadno, neboť individuální, racionálně myslící bytost považují za nebezpečnou.
A právě takto, asertivně, je třeba na jejich pokusy o zlomení reagovat.
Theologie je
již tisíc let postupně vytěsňována stále se specializujícími vědami
z různých oblastí života. Reminiscence na dobu, kdy byla paní v domě, jí však ani v reformačním prostředí neopustilo. Lidé si ale nalézají na
stále více otázek odpovědi i bez ní, mnohé si také přestali klást; marně jim je
duchovní a misionáři podsouvají. Dnešní člověk je celkem vyrovnaný i se svojí
smrtelností. Co mu nabídnout? Jako nejsnadnější „navazovací bod“ se vždy
nabízely nějaké slabiny a nejistoty. Proto i mnohý pokus k oslovení
(prvotnímu či průběžnému) bývá veden nějakým znejišťováním. Ale jak je to
nepoctivé, to už odhalil svým podobenstvím o boxerském zápase DietrichBonhoeffer: „pravý hák: ‚jseš hříšník‘; levý hák: ‚Bůh ti odpustil‘“ a oslovený
je KO a je to OK. Ovšem ještě jinou věcí je takový postup zhoubný: onen pocit
hříšnosti se přesouvá do centra naší pozornosti, až se zdá, že celá
křesťanská víra je vlastně jen o tom. Slabé víře pak pomáhá i hlubinná
psychologie, která propátrá temné skuliny lidské duše. Hříšnost člověka může
být považována za pozitivní fakt. Ale v tom podstatném nám žádná věda nepomůže.
Tam zbývá víra, zůstává nejistota, a proto se utíkáme k tomu
verifikovatelnějšímu. Někdy už pak ani (zvláště v sekularizované podobě)
na zvěst o odpuštění a vzkříšení k novému životu nedojde, zůstane jen u
škarohlídství za každou cenu.
Naše hříšnost
či jakákoliv nespokojenost, špatný pocit z nás samotných, centrem víry
nejsou. Je dokonce zhoubné pociťovat vinu za něco, co jsme reálně nemohli nijak
ovlivnit, třeba pro historický odstup. Skutečným viníkům totiž zcizujeme jejich
odpovědnost. Vlastně je obviňujeme, děláme se lepšími: oni organizovali křížové
výpravy, ale my se za ně cítíme provinile; kdo je tady lepší? Každý si
musíme nést před boží tvář to své (Jr 31, 29n; Ez 18, 2-4). Cítit se například vinen
za otrokářství z dob osidlování Ameriky jen pro to, že jsme se shodou
okolností narodili jako bílí, znamená přistupovat na tzv. „kolektivní vinu“,
ačkoliv její známější varianty jsou pochopitelně stejně nepřijatelné.
III.
Někdy v roce
1942 napsal Markus Barth svoji první verzi později tlustšího spisu
Das Abendmhal (Večeře Páně). Už tehdy si všímá jistého nadužívání kajícnosti
v liturgii. Je samozřejmé, že píše na pozadí lutherské liturgie, kterou
většina sborů ČCE neužívá. Volnější liturgická pravidla ČCE umožňují všelicos.
Budeme-li ale pozorně sledovat průběh bohoslužeb na jakémkoliv sboru, zejména
když součástí bude právě Večeře Páně, spolehlivě najdeme obdoby. Markus Barth
lutherskou liturgii kritizuje právě za ono nadužívání: už úvodem před začátkem
bohoslužeb sbor vyznává viny. Před přijímáním ovšem nanovo. Autor klade
poťouchlou otázku, zda shromáždění stačili mezi tím tolik zhřešit, nebo to poprvé
nemysleli vážně? I u nás se prakticky v každé modlitbě, v každé
písni, ano i v samotném kázání kajeme! A před Večeří Páně znovu! Ještě
horší však je, že to navozuje dojem hříchu jako vstupenky na bohoslužby, jinak
by k modlitbám člověk mohl těžko říci své „Amen“. Skutečné pokání však
předpokládá vůli ke změně. Ta se sice s největší pravděpodobností stoprocentně
nepovede, kajícník však musí být otevřen úspěchu. Ví-li dopředu, že to za týden
bude stejné, hřích se konzervuje. A on si nesmí myslet, že by se mohlo něco
pohnout k lepšímu, jinak by nemohl na bohoslužby. Jsme tedy u logiky
poťouchlého úšklebku z úvodu, který slavný dramatik vložil do úst Pukových.
Vážně si můžeme myslet, že Bohu jde právě o tohle? Nemusí toho už mít trochu
plné uši? Ano, mocní tohoto světa
se nemohou nasytit pokory svých poddaných, když tito tlučou hlavami o zem, ale
chceme opravdu s tím srovnávat Otce Ježíše Krista (Ř 8, 15; Fp 2, 6-11)?
Na prvém místě je třeba uvědomit si, co je
vlastně zdrojem a cílem poznání Boží vůle. Primárním poselstvím není zvěst o
naší hříšnosti. Pavel ve Fp 3, 4-11 vybočuje z probuzeneckého modelu
obráceného hříšníka: není to člověk bezcílně bloumající od hříchu
k neřesti – jeho „hříchem“ byla právě poctivá zbožnost. Poznání
Ježíše jej ale ani nezdeptalo, že by dle zase romantického modelu odhalil
pokrytectví své ctnostné zbožnosti, nýbrž poznal něco mnohem lepšího. A toto „mnohem lepší“ musí zůstat v centru pozornosti, ostatní je důsledek (Ga 2, 18).
Hříšník by se neměl cpát na niku Krista, toho ukřižovaného.
Shrňme si to
asi takto: pocit viny, který mi brání zastat se obětí zla, je falešný. Je
únikem před odpovědností do pokory a sebeponižování. Falešná odpovědnost odvádí
pozornost od skutečné. Neoprávněné přijímání odpovědnosti vyviňuje skutečného
pachatele. Potřeba unést tuto situaci s relativně čistým svědomím pak vede
k popírání, že tu nějací vinní doopravdy jsou. Nejsou oběti, jen viníci.
Kdo pak volá, abychom se jej zastali, může počítat jen s přezíráním,
nebude-li rovnou za svoji opovážlivost pokárán. Skutečné pokání se však pozná
pávě podle toho, zda nás činí citlivějšími vůči zlu v tomto světě, nebo
naše srdce opevňuje krunýřem falešného pocitu spoluviny, povinností dodržovat
omertu.
A tak máme-li
nutkání přijmout ukvapeně za něco odpovědnost, je namístě položit si nejen
otázku, zda jsme se doopravdy provinili, jak a čím, ale i tu, zda přijetím
sofistikované odpovědnosti neuhýbáme před něčím méně sofistikovaným, zato
těžším? Je-li přijetí globální odpovědnosti snadnější, možná i povznášející,
nežli změnit něco na každodenních banalitách, mějme se na pozoru. Něco není
v pořádku.
Už Starý zákon samozřejmě reflektuje
přepjatou, proto tedy neúčinnou pokoru (Iz 58, 5-7). Pravost pokání nepotvrzuje
stupeň našeho sebeponížení. Smyslem pokání je ostatně pozvednutí hlavy,
povstání z prachu a hnoje, ne rochnění se v něm. Přesto jsem už
slyšel několik kázání na Oz 6, 1-3, jejichž autoři si nevšimli, že je to ironie
(Oz 6, 4), brali to jako doporučení: ano, když ukážeme smutné oči, Bůh nám
všechno odpustí. On to tak má rád …. Vede to pak k tomu, že je za čestné
považováno přijmout jakákoliv obvinění, za nečestnou obrana. Ale tady by nám
propadl spravedlivý Jób. A on skutečně propadá, tedy v očích svých přátel.
Čteme-li, jak jej poučují jeho přátelé o jeho hříšnosti, může se nám zdát, že
slyšíme mnohá pastorační působení našich pastýřů, ohlasy mnohých kázání či
napomínání. Dokonce možná tito chlapi vykrádají naše vlastní myšlenky! Ano Jób
bude skutečně i Bohem pokárán za lpění na své spravedlnosti, ale jeho kritici
nedostanou zapravdu. Naopak! Oni jsou skutečnými hříšníky, neboť svědčili proti
Jóbovi křivě. Jób ostatně není „samospravedlivý“, oblíbený slaměný panák, do kterého
se trefují mnohá kázání. Chová se však asertivně (nezaměňovat asertivitu
s drzostí!): nepřijímá obvinění o nichž ví, že jsou lichá. Nevyjde
z toho čistý, ale autentický. Pokání je falešné, je-li zbrklým únikem před
konfrontací s vlastní vinou do viny nevlastní, třeba honosnější, ale
stereotypní.
Smyslem bohoslužby je člověka uzdravit (L13, 10-17), ne jej posadit na zadek; postavit na vlastní nohy (Mk 10, 49n), ne
jej přimrazit k zemi (Mk 10, 48a); přivést ke zralosti a dospělosti (J9, 21b), nikoliv jej udržovat v ideologickém statusu hříšníka (Ga 4, 6n; Kol 2, 18). Pravé pokání činí člověka citlivějším vůči zlu a
utrpení ve světě. Kajícník se nestará jen o to, jak jako hříšník projde do bran
Království božího, nýbrž jak toto království neznečistit. Nemůže mlčet ke zlu
páchanému druhými lidmi, neboť je to zlo páchané na jiných druhých lidech, nemůže přijmout žádnou zásadu omerty. Kajícník nepláče, nebije se okázale
v prsa, ale proměňuje se (Ř 12, 1n), proměňuje i svět okolo sebe, to je
pravé pokání. Nevyhýbá se, stejně jako arcihříšník Pavel, působení
na druhé lidi. Obsahem církevního působení musí být především posila k „chození v novotě života“. Aby pokání zůstalo pokáním, musíme mít
odvahu nepřijímat falešné pobídky k pocitům provinění (Mt 12, 7). Musíme
trvat na tom, aby ten, kdo obviňuje (karatel, který mluví přímo na nás, nebo
kazatel, který mluví frontálně, neadresně), svá obvinění také doložil, abychom
je mohli přijmout za vlastní. Je-li tato cesta složitější, než prostě vinu
přijmout a mít pokoj, je na místě nebát se a nekát …
(Jakub
Dvořák)
1
Abych nebyl nespravedlivý, dnes, tedy 1. 8. 2010 jsem měl to potěšení
vyslechnout kázání z téže knihy z Gn 8,15-22, a to mi přišlo zase až
nadprůměrně dobré.
Původně psáno pro SPS 20. 3. 2010. Dávám to i sem, jelikož na to budu ve svém blogu odkazovat, a na SPS již nemám přístup, abych zde mohl konat i nějaké úpravy.
Dobrý !
OdpovědětVymazat