Kultura nevnímání

 Před nějakými roky, kdy jsem byl ještě farářem ČCE na volné noze, jsem byl pozván, abych vedl biblickou hodinu na jednom sboru, kde před tím působila mnoho let jedna farářská osobnost. Vyložil jsem jim tam jeden oddíl, potíž však byla, že jeho součástí byl i verš, o kterém se kdysi bavili s oním farářem. To jsem nevěděl. Nerozuměli tomu místu v Bibli. Jednoduše proto, že četli jen ten verš, a ne širší souvislosti, proto jim přišel nesrozumitelný a nesmyslný. Onen farář tehdy sestru, která se ho na něj zeptala, vzal za rameno a, jak měl ve zvyku, povzneseným hlasem i pohledem, jako by právě sestoupil ze Sínaje, pronesl: "Sestro, to je tajemství! Některá místa v Bibli jsou proto nesrozumitelná, abychom si nemysleli, že můžeme všemu rozumět. Tohle místo vyložit nelze." Barvitě mi to vyprávěli s dovětkem: "náš farář by nám přece takhle nelhal!" Stačilo přitom málo, přečíst si to celé, a zase tak nepochopitelné to nebylo. Ale dlouhodobá církevní tradice už od lekcionářů čte jen verše izolované od kontextu, proto ani tohoto faráře nenapadlo si to pořádně přečíst. Já jim výklad podal. Věcný, doložil jsem i souvislostmi, proti tomu nic nenamítali. Přesto mi však nakonec rezolutně řekli, že můj výklad neberou, protože jejich farář jim řekl, že tomu verši rozumět nelze, a oni mu věří. Ač jsou ovce býložravé, na tenhle vypečený špíček svému pastýři skočily.

Představme si poddané, kteří očekávají příjezd krále. Dejme tomu, že monarcha je oblíbený, lidem milován. Proto netrpělivě čekají, až se objeví jeho kočár. Aby zahnali dlouhou chvíli, i pár oslavných hymnů na krále sborem zazpívají. Už je slyšet rachot kol a frkání koní, klapot jejich kopyt. Kočár vjede do nádvoří a dav nadšených vítačů jej obklopí, vrhnou se k němu. Usměvavý monarcha vystoupí, protáhne se a chystá se se svými milými poddanými přivítat. Ale trčí tam jak vidle v hnoji a nevěří svým očím! Poddaní se vrhnou ke kočáru, začnou se mu klanět, líbat ho, plazit se před ním, ale krále si ani nevšimnou. Blázni? Ne. Ten kočár, to je Bible, poddaní její oddaní čtenáři.

Šlomo Sand v knize Jak byl vynalezen židovský národ tvrdí, že Židé ve skutečnosti nikdy Starý zákon nečetli. Předmětem jejich reflexe byli vždy Mišna a Talmud s další židovskou literaturou, ale ne Bible, protože jsou vedeni přesvědčením, že ji lidským rozumem pochopit nelze. Jakmile se v ní etabloval i Nový zákon případně další knihy, jakmile se etablovala jako celek v církvi, podobná myšlenka ovládla i křesťany na víc jak půl druhého tisíciletí. V obou komunitách se sice její četba cení, dokonce vyžaduje, zároveň se jí ale kladou určité překážky. Kolem "svatých knih" se rozestřel již před tisíciletími závoj záhadnosti, který jejím čtenářům systematicky brání čtenému textu porozumět, a tím jej číst s užitkem.

Některé Bible dostanou zabrat!

Dříve to nebylo složité, neboť vlastnění textu mimo věřící komunitu bylo technicky nemožné. Je sporné, zda Bibli dala lidem do rukou reformace, nebo Guttenberg. To, že mají někteří Bibli na nočním stolku a večer si v ní říkají před spaním, to by bez vynálezu knihtisku možné nebylo. Ještě s ní dělají i jiné psí kusy. I Synodní rada ČCE před asi čtyřiceti lety vydala návod, jak číst Bibli, sepsaný agentem StB "Šedivým". Ten doporučoval, jak si mají lidé v Bibli podtrhávat různými barvami, co se jim líbí, co je oslovuje, jinou barvou to, co je neoslovuje. Jsou celé seznamy veršů pro různé příležitosti: verše pro potěšení, pro povzbuzení ve smutku, ale i k napomínání ... verše, verše, verše ... Viděl jsem už mnoho Biblí zmatlaných pastelkami. Jeden hoch si lámal hlavu s veršem, který měl podtržený, že prý mu něco říká, ale neví, co. No, bylo to velmi dlouhé souvětí, pokračovalo přes několik dalších veršů, ale ty už podtrhané neměl.

"Křesťanské" debaty
dokumentují ...

Je známo, že až do konce tzv. Středověku bránila katolická církev lidem v samostatné četbě Bible, aby ji měla pod kontrolou. Když tomu však nešlo bránit, stanovila podmínky, za jakých smí katolík Bibli užívat. Mimo jiné v ní musejí být mezititulky, popisky a poznámky, aby čtenář věděl, jak si má taková místa vykládat. Ale i když takové pomůcky chybí, s některými verši jsou už tradičně spojena nějaká očekávání, takže čtenář nečte to, co tam je, ale to, co si o tom myslí. Například se vžila představa, že Bible, především Nový zákon, mají něco proti tělesnému životu, že je to o boji těla a duše. A slyší to z takových míst, jako je třeba Ef 2, 3 (ř). Mnoho křesťanů je stresováno svojí sexualitou. A přitom tam o nic takového nejde. Onou tělesností Pavel vždy míní náboženskou pýchu, která je patrná u židů i pohanů, ani křesťanům se nevyhýbá. Lidé na sobě rádi nosí nějaká označení, že jsou lepšími. V Korintu to byly tzv. "dary ducha", v Galácii se zase někteří křesťané nechávali obřezat. To tam ale dnešní čtenář Bible nechce slyšet, protože křesťané měli vždy potřebu se něčím nadřazovat ne jen jinověrcům či bezvěrcům, ale především ve vlastní komunitě. Raději budou dál číst o hanebnosti sexu.

Podobně Pavlova slova o hodném a nehodném přijímání eucharistie vedou k mnoha výkladům, co musí účastník splňovat, ať už jde o procedury, morální způsobilost, nebo duchovní nastavení. Přitom Pavel sám vysvětluje, že ta nehodnost je ve špatných vztazích ve sboru. Že se tam lidé nevnímají. A přece komunikanti se při eucharistii rádi propadají do svého vnitřního usebrání, aby je ostatní účastníci v prožívání nerušili. Tím se stává eucharistie svým pravým opakem. Místo probuzení vnímavosti, ještě větší uzavřenost do sebe a své pýchy, tím hůř, že náboženské!

... zmatenost představ
o Bibli, jaké by její
skutečný čtenář mít
nemohl!

Vytvořila se kultura nevnímání. Bible je zavalena balastem výkladů, nedůvěrou čtenáře ve vlastní rozumové schopnosti, která je v nich systematicky pěstována. Nad Biblí se nemyslí. A to se přenáší i do mezilidských vztahů. Ani své bližní takový konzument Bible nevnímá. Jako z Bible vnímá jen to, co chce, i druhého vnímá tak, aby mu zapadal do nějakých jeho představ. Nevnímá ho, protože si své představy nechce ničím narušovat. Vtěsnává život i jeho aktéry do různých klišé a vzorců, buď z Bible přejatých, nebo vůbec do Bible vpašovávaných. Bible byla okouzlena mnoha poučkami, které čtenářům účinně brání číst to, co tam doopravdy je, současně jim brání žít v jiném než představovém světě. Brání své nositele před realitou.

Pokud máme Bibli opravdu vnímat, musíme tyto ploty odhodit a začíst se do ní, jako by to nebyla kniha náboženská. Musíme ji odkouzlit, tím ji dát prostor, aby ona sama nám řekla, o čem chce být. A totéž musíme udělat i se světem kolem nás a s lidmi v něm. Přestat se svými představami a začít v nich doopravdy číst.