Prohledat tento blog

2022-08-12

Nebýt homosexuálů ...

Komunikace křesťanů v dnešním světě a její patálie s ... Biblí.


Díky jednomu trollovi se i
ostatní vlákna Evangnetu
věnovala homosexualitě.
Právě vrcholí Prague pride, údajně akce na zviditelnění homosexuálů. Ve skutečnosti se zde zviditelňují hlavně křesťané. Jedni, aby upozorňovali na údajné pošlapávání božích řádů, jiní pak chtějí připomenout, že božími řády jsou láska, vstřícnost, tolerance a přijímání lidí různých, prostě i těch jiných. Nebýt homosexuálů, nevěděl by dnes nikdo o tom, že církve ještě existují.

Nebýt homosexuálů, co by se vlastně stalo? Tedy nemyslím, co by se stalo ve světě, ale o co by přišly církve a podobná společenství?

Homosexualita se v moderním světě ujala jako výrazné téma pro nejrůznější:
  • manifesty,
  • protesty,
  • prohlášení,
  • téma do kázání (pro i proti),
  • námět k odborné (často spíš "odborné") diskusi,
  • pořádání různých aktivit (pro i proti),
  • poučovat veřejnost o Boží vůli a řádech a modelech tradiční rodiny, nebo
  • o otevřenosti, toleranci a lásce,
  • nebo také o pluralismu v církvi, když už jim to začíná přerůstat přes hlavu.
Ale hlavně jde o to, dát si pěkně křesťansky a pobratrsku vzájemně do držky. Byly doby, kdy k tomuto bohulibému účelu sloužila témata, jako je třeba spasení, víra a dobré skutky, jedinost či trojjedinost boží, a když trojjedinost, poměr osob v Trojici, vztahy hierarchie a nakonec vztah k jedinosti boží, otázka predestinace, předpoznání Boha ... no zkrátka témata, u kterých dnes spolehlivě usnou i fakultní theologové. A právě zde je podle mého názoru důvod, proč se homosexualita stala tak šťavnatým tématem. Nahrazuje totiž dřívější obsahy víry, se kterými si dnes samy církve už vlastně nevědí rady.



PEREX

Jakub Dvořák se v této eseji s ironií a kritickým nadhledem zamýšlí nad tím, jak se téma homosexuality stalo v církevních kruzích náhradou za ztracený obsah víry. Ukazuje, že spory o homosexuály často zastírají hlubší krizi identity, autenticity a schopnosti církve vést smysluplný dialog.


In diesem Essay reflektiert Jakub Dvořák mit Ironie und Schärfe, wie das Thema Homosexualität in kirchlichen Debatten zum Ersatz für verlorene Glaubensinhalte geworden ist. Er zeigt, dass der Streit um Homosexuelle oft eine tiefere Identitäts- und Kommunikationskrise der Kirche verdeckt.


Dans cet essai, Jakub Dvořák analyse avec ironie et lucidité comment l’homosexualité est devenue un thème de substitution dans les débats ecclésiastiques. Il y voit le symptôme d’une crise plus profonde de l’identité chrétienne et de la capacité de l’Église à dialoguer avec le monde.


In this essay, Jakub Dvořák critically and ironically explores how homosexuality has become a substitute topic in church discourse, masking a deeper crisis of faith, identity, and the church’s ability to engage in meaningful dialogue with society.



Už asi 500 let je církev odsouvána ze svých postů. Nevnímá to primárně jako útok na sebe. Nebo se alespoň tváří tak, že vyklízí pozice kvůli útokům "světa" na Boha. "Svět" si (slyšíme to v mnoha kázáních kazatelů všech konfesí) chce poradit bez Boha, nechce si jím nechat mluvit do života. Ale on si nechce nechat jen do života kecat od farářů. Avšak v tom kecání lidem do života stále církve hledají svůj raison d'être. Čím méně dnes církev může malovat lidem před očima slasti posmrtného ráje či čerty a hrůzy pekelné, tím víc si samy hledají nějaké vysloužilecké trafiky. Ne, samozřejmě, že ne pro sebe, ale pro svého Boha. To dá rozum. Copak jim jde jen o žvanec svého personálu? (Jo, ale nikomu to neříkejte).

Je možné říct, jak se křesťané staví k homosexuálům a homosexualitě?

Běžný občan si nejspíš myslí, že názor křesťanů na homosexualitu a homosexuály je jasný: NE! HANBA! Proč? Inu i ten nejignorantštější pohan ví, že to jaksi neštymuje s Biblí. Správný konzervativní křesťan okamžitě vysolí nejdůležitější místa v Bibli, tak především Lv 18, 22 (he,ř,l); 20, 13 (he,ř,l); odhlédneme-li od tzv. "hříchu sodomských", protože je nesmysl, aby všichni muži v Sodomě byli homosexuálové Gn 19 (he,ř,l) (podobně i hřích Benjamínců Sd 19 (he,ř,l), v obou případech šlo spíš o xenofobii). Neopominou zdůraznit, že Bůh stvořil člověka jako MUŽE a ŽENU (Gn 1, 27; (he,ř,l)), takže žádné jiné kategorie se nepřipouštějí.

EXKURS K HERMAFRODITISMU: Je nesporné, že se někteří lidé narodí s oběma pohlavními znaky. Podle hrubé znalosti fungování chromozomů by to sice možné být nemělo, ale je to realita i u lidí. Některé organismy, jako třeba hlemýždi, jsou hermafroditi vůbec. Mezi rybami jsou ale i takové, které mění pohlaví buď v rámci dospívání, nebo podle potřeby, když například v hejnu vymřou samci, posamčí nejstarší samice. Když je v hejnu samců zase dost, opět se stane samicí. Žádný z mnou oslovených genetiků mi to vysvětlit nedokázal, ale je to tak. Ještě zajímavější však je skutečnost, že většina náboženské literatury, i mnohem starší než je Bible, dokonce i v prostoru, kde Bible vznikala, to nějak reflektuje: s hermafrodity se setkáváme v literatuře egyptské, mezopotamské, římské, řecké indické i jiných národů, Bible se o tomto fenoménu vůbec nezmiňuje. Ne tak literatura rabínská. Ta řeší, se kterým pohlavím se smí, je-li toho schopen, hermafrodit pářit. Dávají přednost jeho mužské části, tedy páření s ženou. Pokud by se pářil s mužem, je prý hoden s odvoláním na Lv 20, 13 trestu smrti (Mišna, Jevamot 8:6). Tzv. "Bibli věrní" křesťané (a ne jen oni a ne jen v tomto případě) před skutečností prostě zavřou oči. Nechtěná fakta se naučili odfiltrovávat.

Navíc se ohánějí tím, že Bůh ustanovil manželství pro muže a ženu, manželství je prý Bohem stvořená instituce. Sice se nic takového v Bibli nepíše, ale to je otázka, jak si co v té Bibli vysvětlíte. Gn 1, 28 (he,ř,l) a 2, 24 (he,ř,l), které je spíš nádhernou erotickou básní, vnímají mnozí jako ustanovení manželství, tak třeba slovník Adolfa Novotného, heslo  "Manžel, manželka, manželství". U něj je ovšem třeba podotknout, že jako pro mnohé jiné křesťany je i pro něj erotika bez manželství nemyslitelná, současně polemizuje proti představě manželství, jako ústupku lidské hříšnosti - zdůrazňuje, že bylo ustanoveno už před hříchem. Fakticky je ale manželství kulturně podmíněnou institucí, Bible o ní mluví, ale nikde ji neustanovuje.

EXKURS K MANŽELSTVÍ: Pro katolíky, zejména ty římské, je to samozřejmě tématem víry. Manželství je pro ně svátostí. Je sice jednou ze záhad dějin dogmatu, jak k tomu došlo, protože dokonce i v tzv. středověku bylo manželství spíš civilní záležitostí, ale stalo se. Pojem svátost ovšem v Bibli nenajdeme, tudíž i evangelické bazírování na tom, že svátosti jsou pouze dvě: křest a večeře Páně, kulhá na absenci definice svátosti jako takové. Katolické pojetí, které sdílejí i církve jako Starokatolická nebo CČSH, však vychází z nesprávného překladu Ef 5, 32 do latiny (ř,l. a různé pk.), kde je řecké slovo μυστηριον nešťastně přeloženo ve Vulgátě jako sacramentum. Běžně je slovo přepisováno jako mysterium, pouze v této epištole a na několika místech v sesterské Epištole Koloským, na jednom v 1. Timoteovi a ve Zjevení, však nelogicky jako sacramentum = svátost (podrobně zde). Bez definičních nároků, ale pozdější sakralizace manželského svazku se tohoto místa chopila (podrobně zde). Ačkoliv jde o zřetelnou kravinu, katolické spory o definování manželství jsou pochopitelné, i když oběma výše zmíněným církvím, Starokatolické vyloženě, CČSH částečně, to v podpoře stejnopohlavních párů nevadí. Co však pudí evangelíky k bojům za tu "správnou" definici manželství, to Bůh sám suď?

Zatím co na sebe jedni upoutávají pozornost
tím, že proti homosexuálům protestují ...
V Novém Zákoně mají žně samozřejmě bohatší: přímo ikonickým je oddíl Ř 1, 18-32 (ř,l; dále k tomu viz rozbor a kázání), kterým se v této souvislosti mává vždy a který se zastáncům homosexuálů stále nedaří přesvědčivě (od)vysvětlit. Dále jsou tu seznamy nejrůznějších pohanských nectností a ve dvou z nich - 1Ko 6, 9 (ř,l) a 1Tm 1, 10 (ř,l) se objevuje pojem arsenokoités (αρσενοκοιτης, syr. "ܫܳܟ݂ܒ݁ܰܝ ܥܰܡ ܕ݁ܶܟ݂ܪܶܐ" = ten, kdo leží s muži, lat. masculorum concubitor), který bývá překládán různě: Kral. samcoložní(k), ČEP zvrhlík, zvrácený. Mimo Pavla a patristické odkazy na Pavla není tento pojem znám. Nejspíš ho sám vymyslel. Trochu komplikovanější je význam slova malakos (μαλακος, syr. "ܡܚܰܒ݁ܠܶܐ" = ničemníci) v 1Ko 6, 9 (ř,l), které je pouze zde použito v nějakém mravním významu a vztaženo na člověka, jinak je použito jen na oděv, který je měkký. Někteří to tedy překládají jako změkčilý (lat. mollis), ale Kral. jako zženštilý, ČEP rovnou jako nemravný. Předchází onomu arsenokoités a různé překlady si s tím radí všelijak - od rozvracečů rodin až po zhýčkanost. Většinou ale cílí do oblasti sexuality.

Díky takto nabitému kanónu drtivého střeliva se tedy věc zdá jasná. Křesťan je proti homosexuálům, nemůže jinak. Je to tak jasné, že to těžko vymluvíte křesťanovi, ale pohan má v té věci jasno ještě víc. Nic na tom už nikdy asi nezmění fakt, že je dosti početná skupina křesťanů, kteří to vidí přesně opačně. Ti "Bibli věrní" to ovšem vědí a jsou z toho velmi nervózní. I druhá strana má nabito a naládováno. Možná ne tak ničivé střely, ale dovedou se svým arzenálem pracovat taktičtěji. Bitva může začít. Nepřítelem křesťanovým totiž nikdy nebyl pohan, Žid, ani satan sám. Největším nepřítelem křesťana je vždy hlavně jiný křesťan (např. 1J 2, 18n (ř,l)). Ani inkvizice vlastně nelikvidovala lidi jiné víry, alespoň ne tolik a tak systematicky, jako jiné křesťany. A tak je zase oč se hádat, když už stará dogmata tak neinspirují.

Je-li společnost v této otázce rozdělena, křesťany najdeme na obou stranách!

... jiní s nimi pochodují v jednom šiku.
Veřejnost si ale s křesťanstvím spojí
vždy to prvé, protože to od
křesťanů očekávají spíš.

Druhá strana má taky řádnou munici. Teda, vlastně nemá. Měla by, ale Bibli zná stejně mizerně, jako ta první. Výhodou té první ovšem je, že má už své veršíky dávno vyhledané. Jejich veršíky se druhá strana obírat nechce, protože jí nepomáhají. Musela by se jimi zabývat, ale ona je nepotřebuje. Když jsem kázal výše odkazované kázání na Ř 1, 18-32 (ř,l) jistá farářka mě za to kritizovala. Paradoxně ne za obsah kázání, s tím byla srozuměná, ale za výběr textu: "se to prostě tomu Pavlovi nějak nepovedlo, už to v tý Bibli je, tak to škrtat nebudeme, ale nemělo by se to připomínat." Tím bezděky formulovala vůdčí hermeneutický princip, uplatňovaný na Bibli všemi a vždy.

  1. Bible je slovo Boží!
  2. Bible má vždycky pravdu!
  3. Když jí nemá, když se mi něco nelíbí, tak to přejdeme, ale to neznamená, že bychom rušili body 1.-2.!
Bibloni mají jasno, ani,
a hlavně, věda je
nezlomí!
Tak čím naládovala druhá strana? "Bibli věrní" je poťouchle žádají, aby jim ukázali v Bibli alespoň jeden veršík, kde by Bůh schvaloval homosexualitu. Tím samozřejmě posloužit nemohou. Dalo by se říct, že jsou vybavení jen jakýmsi neurčitým, přesně nereflektovaným, pocitem, že odmítání homosexuálů asi nebude nějak v pořádku. Spíš než veršíky jí pomáhá jakási generální intence Bible, úsilí o spravedlnost a férovost. V oblíbené křesťanské hře veršíková přebíjená ovšem nedrží v rukou žádné trumfy. Obecná intence se nedá vyřešit jedním řízným citátem. Předpokládá to větší intelektuální výkon na straně jedné, která si na to však netroufá, ochotu nepředpojatě vnímat na té druhé, tu nelze od druhé strany očekávat vůbec. Proto homosexuálům vstřícní sahají ke kartám poněkud sporné, až velmi nízké, hodnoty. Pozice konzervativců se jim tak trochu kryje s novozákonními farizey. Částečně, ale ne zcela, právem. Jisté je, že Ježíš se úplně písmácky nechoval (např. Mk 2, 23-27 (ř,l), L 13, 10-14 (ř,l)), ale především J 7, 50-52 (ř,l) ukazuje, že čistě podle litery Starého Zákona by ani nebyl Ježíš Mesiášem.

Další kartou ne zcela jisté hodnoty jsou odkazy do biblicko kritických nálezků. Ty míří především do oblasti starozákonní. Připomínají nábožensko dějinné, religionistické, souvislosti s egyptskými, a zejména babylonskými, obyčeji.

EXKURS - SODOMÁŘI: Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he,ř,l); 15, 12 (he,ř,l); 22, 47 [46] (he,ř,l) a 2Kr 23, 7 (he,ř,l) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he,ř,l). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he,ř,l) označena jako "זֹונָ֑ה", čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (he,ř,lcomp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14 he,ř,l, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly ne jen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce.

 Termín byl a stále ještě je užíván k označení homosexuality, varinata sodomie bývala užívána pro zoofilii (srv. Lv 18, 23  - he,ř,l || 20, 15n - he,ř,l a Ř 1, 26b - ř,l ?). Marta Poříčská v Komenského Historii těžkých protivenství církve české obviňuje kněze, kteří ji vedou na hranici k upálení, mimo jiné i z toho, že jsou sodomáři, aby jim lid nevěřil.

(Podrobněji v samostatném článku)

Ne jen, že Pavel už měl jiné zkušenosti, než svědkové ve Starém zákoně, ale odpůrci podobných výkladů se právem ptají, jak tedy tyto hodně historické výroky aplikovat v dnešní době? Tábor příznivců vstřícnosti vůči homosexuálům se vzmůže tak leda na nějaký vtip, jímž by je zesměšnili, aby už si žádné ptaní nedovolovali. Třeba jestli také dodržují příkazy v Dt 22, 5-12 (he,ř,l) a jiné tomu podobné? Ale to nikdy nefungovalo. Jejich uražená ješitnost je spíš zradikalizuje.

Nebýt homosexuálů, asi by se tak významně neprojevilo, že církev má spousty svých vnitřních problémů. Především, zda má ještě co říct a co to vlastně je?

Homosexualita - problém křesťanů?

"Diskuse" na Evangnetu
odhalila smýšlení
mnohých členů ČCE.

Nebýt homosexuálů, neviděli bychom tak zřetelně, že křesťany už nerajcují vlastní křesťanské obsahy, musí si tudíž hledat témata zástupná. V nedávno zrušeném evangelickém časopisu pro mládež, který ovšem četli už jen kmeti jako já, Nota nebe, byl v některém z posledních čísel rozhovor s farářem "pro menšiny" Mikulášem Vymětalem, což je v této tématice figurka dost klíčová. Nemohu na to odkázat, protože po zrušení časopisu zmizel z internetu i archiv. Ale v rozhovoru přiznává, že mu vlastně křesťanství nic neříká. Umožňuje mu však realizovat své aktivity. Kdyby to byl nějaký sympatizant církve, nic proti. Ale farář?


Křesťané mají problém se svojí vírou

Nebýt homosexuálů, nebylo by tak hned zřejmé, že křesťané neumějí ani o takových tématech komunikovat mezi sebou. A člověk se musí ptát, kde se v těch lidech, lhostejno ze kterého táboru, bere tolik zaťatosti?

Jeden problém, který by se tak jasně, nebýt homosexuálů, nemanifestoval, je, že mezi křesťany, ať si chtějí být věrní Bibli, ať jsou jak chtějí být sebezaťatějšími fundamentalisty, se zcela ignorují všechna místa v Bibli, která vedou k vzájemnému naslouchání (např. Ř 12, 10.16 (ř,l.ř,l); Fp 2, 1-11 (ř,l); Jk 1, 19n (ř,l) a mnohé další ...), avšak požadavek zachování věrnosti nějakému učení je v jejich kultuře přetažen až do absurdna. A přetažené letadlo padá.

Zaťatost se projevuje především neschopností diskuse. Podle některých myslitelů je smysluplná diskuse možná jen mezi stoupenci stejného názoru. Stoupence jiného názoru lze prý tak akorát tolerovat. Je to nesmysl. Diskuse, má-li být opravdu prostorem, v němž se střetávají these s antithesemi, aby se pomocí synthese posunuly na vyšší úroveň poznání, musejí probíhat mezi různými názory. Tolerance jiného názoru je pouze politikaření k zachování zdání smíru. Ale je to nesmysl i v předpokladu, že stoupenci stejného názoru jsou schopni spolu diskutovat. Jak diskuse křesťanů ukazují, je to spíš složitější. Křesťané, dvě tisíciletí vychovávaní v paranoidní představě, že se celý svět spiknul k tomu, aby prubnul jejich věrnost a pokusil se připravit je o spasení, jsou ze všeho nejméně připraveni poslouchat, co říká někdo jiný. Cítí spíš povinnost hájit pozice, než se někam posouvat. Jiný představuje pokušení a ohrožení, možný svod z pravé cesty. Platí to pro liberály, progresivce, stejně jako pro konzervativce.

K tomu se druží další plod dvoutisícileté výchovy, kdy víra splývá s přitakáním doktríně, vsugerováním si nějakého "názoru", sebenesmyslnějšího, a zůstat mu věrný navzdory všem nástrahám, třeba i faktům. Stejně tak vidím jako problematické přesvědčení německého theologa Waltera Sparna, že prý náboženství knihy jsou více odolná vůči fixaci na dogmata, jsou učenlivější, protože znají rozdíl mezi kánonem a jeho interpretací (Lösen sich die dogmatische Fixierungen auf? in Theologie für die Praxis, 2020). Dějiny ukazují, že křesťané (ale i stoupenci jiných knižních náboženství) takovou učenlivost projevovali jen výjimečně, neochotně, nezřídka u toho i tekla krev.

Neautentické náboženství

Proč? Pro pevnou víru? Ale vůbec ne. Veškerý fanatismus a dogmatismus je projevem rozkolísání vlastního přesvědčení. Přesvědčení, které se neptá po pravdě, nýbrž chce za každou cenu prosadit sebepitomější nauku jako Pravdu. Nebýt homosexuálů, nebylo by tak zřejmé, že "víra" dnešních křesťanů je neautentická.

Pokud jsem doma, chodím oblečen neformálně, chovám se volně a nenuceně. Dokonce si smím přestavět nábytek, když se mi jeho současná pozice nelíbí nebo přestane vyhovovat. Jsem doma. Na návštěvě se člověk, alespoň je-li slušný, chová strojeně. I neformální oděv je formalizován, protože jej nosí se svolením domácích. Aby jim tam začal přestavovat nábytek, to už by byl úplný dacan. A takhle je to i s vírou. Je-li autentická, je-li žitá, vlastní, jsem v ní doma, smím se v ní pohybovat volně. Mohu si dokonce dovolit pochybnost, mám nad ní kritický nadhled. Tehdy mohu opravdu věřit jako člověk učenlivý, připravený korigovat případné omyly. Pokud je ve víře člověk pouze na návštěvě, musí se držet pravidel, kterým ani nerozumí, protože to není jeho byt. Dogmatická strnulost je vždy typická pro takovou nevlastní víru, kterou sdílím pro jiný účel, než je věřené samo. Pro jaký účel? To vezmu trochu ze široka. Jen připomenu, že i v liberalismu či progresivismu se nakonec může člověk chovat strnule a dogmaticky, bez možnosti jakéhokoliv pohybu.

EXKURS PSYCHOLOGIE NEAUTENTIČNA: dovolím si takové vyznavače přirovnat k duchovnímu autismu. U autistů bývá často zmiňována fixace na řády a přesné definice slov, nervozita ze změn a jejich nepřijímání. Dnešní výklad tohoto jevu zní, že autista je v našem světě permanentním cizincem a těžko si v něm dělá záchytné body. Stejně tak jsou cizinci vyznavači věr, které ani nechápou, ale chtějí je sdílet. Nikdo jim v nich proto nesmí dělat chaos. Nejsou schopni se v nich sami volně pohybovat. To vede k dalším autistickým projevům, jako je nevnímání okolí, především všech, kdo jim jejich svět komplikují či berou. Proto nejsou ani schopni diskuse. Diskuse předpokládá připravenost opustit překonané. Tu si dovolit nemohou.
 
Zejména v 50. letech minulého století se diskutovalo o takzvaném "nenáboženském člověku". Jestli na tom bylo něco pomýleného, pak předpoklad, že všichni lidé určité doby jsou stejní. Egon Hostovský má v románu Všeobecné spiknutí postavu doboslovce. Původně to byl bohoslovec, ale z výmluv na dobu vyrozuměl, že skutečným bohem je doba. Církve a křesťané v podstatě praktikují dobosloví: táhnou to s dobovými náladami, i když se tváří, že jejich momentální učení tu vždycky bylo a bude. Jen v jedné době je těch nálad hodně. Po celé dvacáté století se objevují neustále práce o moderním člověku, jako by to byl nějaký fyzikální objekt. Mnoho úvah o nenáboženském člověku bylo stiženo podobným neduhem.

Jistě, i u nás stoupenci nenáboženské interpretace, civilní interpretace, nebo nové orientace v theologii občas podléhali domněnkám, že tak budou blíže tomu smyšlenému dnešnímu člověku, ale to byla ta slabší stránka. Síla tohoto přesvědčení byla jinde. Dietrich Bonhoeffer, který je s myšlenkou dospělého, tudíž nenáboženského, člověka spojován, vycházel spíš z toho, jak být vůči lidem i Bohu samotnému poctivý a ve víře autentický. Podobně je třeba chápat i dílo J. A. T. Robinsona Honest to God (1963), které bylo do češtiny přeloženo po všech stránkách špatně, počínaje názvem Čestně o Bohu (1969), což zcela přeznačilo jeho smysl. I když si jeho odpůrci představují, že se chtěl onomu hypotetickému dnešnímu člověku zalibovat, ve skutečnosti šlo o to být poctivě před boží tváří dnešními lidmi a nehrát si na současníky svatopisců či reformátorů, protože před Bohem se nic předstírat nedá. A také svatopisce je potřeba tak vnímat. Celý problém, který dnes církve kolem homosexuálů vyvolávají, je jen důsledkem nezvládnuté theorie Bible, které se vyhýbají, jako to prý dělají čerti se svěcenou vodou.

EXKURS - BONHOEFFER: jedna z mých zkušeností, kterou jsem si z prostředí ČCE odnesl, byla, že tam všichni, především faráři, ale ani laici toho nejsou prostí, chlubí svojí sečtělostí. Když s nimi však hovoříte o knihách, které jako že četli, znají jenom to, co se o autorovi a knize člověk dočte v nějakých přehledech, sotva to, co se o tom píše na přebalu. V jejich pojetí tedy Bonhoeffer = theorie nenáboženského člověka. Působil jsem deset let jako farář v Královéhradeckém seniorátu. Občas tam v diskusích mezi faráři létaly floskulizované výroky z Bonhoefferova Následování o drahé a laciné milosti, ale kdokoliv vyslovil jeho jméno, hned dodal, že v tom dospělém, nenáboženském, člověku se mýlil. Pokud to neřekl, určitě to hned dodal někdo z kolegů. Měli přímo nutkavou potřebu se o tom stále ujišťovat. Na přelomu 80. a 90. let proletěla (post)socialistickým světem vlna religiozity. V zahraničí dávno provaření "evangelisté", "misionáři" a zejména šiřitelé západních derivátů indických kultů tu měli žně. Různí "vůdcové" si tu zakládali církve, někdy s jepičí životností, oddaných stoupenců. To mělo dokazovat, že tzv. náboženské potřeby člověka (komunistický termín!) ještě zdaleka nejsou pasé. Jak dále ukáži, právě tato vlna religiozity byla spíš produktem oné nenáboženskosti. Dokazuje to i lehkost, s jakou náboženští vůdcové manipulovali s pojmem boha samotným. Nebylo to nic víc, než náboženský zážitkový hypermarket. I když nezřídka produkoval fanatické vyznavače, fakticky si tito lidé z náboženství vybírali jen to, co se jim líbilo, co jim něco dávalo a podobně. Uspokojování potřeb, ať náboženských, či dokonce touhy po zážitcích, nejsou náboženstvím.

Dnešní křesťanství, zejména v naší domovině, v podstatě potvrzuje nenáboženskost současného světa. A to dokonce i v jiných vírách, nežli je křesťanství. Stejně i dnešní islám, judaismus, hinduismus či budhismus postrádají fakticky náboženský rozměr. Náboženství by mělo být odpovědí na zkušenost s nějakým přesahem (transcendentnem); v tuto chvíli se raději vyhněme pojmu bůh. Generace theologů barthiánského ražení nám sice vtloukala do hlavy, že víra má být odpovědí na boží povolání (klíčový pojem barthianismu!). Když ale byli dotazováni, jak se to projevilo u nich, začali vždy kličkovat. Navíc je těžké odlišit zkušenost povolání od pocitu zkušenosti povolání, a to nemluvím ani o tom, že u mnohých povolanců jde spíš o duševní poruchu - bludy nebo narcismus! Veškerý náboženský fanatismus se rodí ne z přesvědčení, nýbrž naopak z pocitu ohrožení, že to, co vyznávají, by pravda být nemuselo. Náboženství dnes slouží spíš ke konstrukci skupinové identity. Od učení či víry se neočekává pravda, nýbrž kam mě to začlení. Dnešní náboženství není nic víc, než sportovní fandovství. Nebýt homosexuálů, nebylo by to dnes tak patrné.

Hlavní, co rozhodně z žádného křesťana nedostanete ani na mučidlech, je právě autorita Bible. Svým způsobem ji všichni uznávají. Ale současně, lhostejno jak fanaticky k ní přistupují, si dělají pouze výběr toho, co ještě ano, a co už ne. Svatopluk Karásek v knize rozhovorů Víno tvé výborné vzpomněl na faráře, který ještě v 60. letech minulého století trval na tom, že Země je plochá, protože s její kulatostí Bible nepočítá. Ujišťoval se, zda kolegové nemají jiný názor. A ti, včetně Karáska, ho ubezpečovali, že ne, aby ho nenaštvali. I tato potřeba zatahovat druhé do svého pojetí, zřejmě v bláhové naději, že když nějaká volovina bude mít dost stoupenců, stane se pravdou, je výmluvná. Ale autentická víra se nemůže s takovými postupy spokojit. Autentická víra musí pravdu hledat, ne ji vyrábět a přizpůsobovat Bibli, či tomu, co bychom v ní chtěli číst. Křesťanství, které už od dob Konstantinismu trpí tím, že je spíš znakem skupinové identity, než autentickým přesvědčením, je však zatížené apologetikou, dokazováním pravdivosti vlastních autorit, především Bible, navzdory všem faktům. Většina křesťanů už skousla, že Země plochá nebude. Dnes už by nikdo, kromě vyložených tupců, neargumentoval, jako někteří novověcí theologové, Iz 38, 8 (he,ř,l) proti tomu, že Země obíhá kolem Slunce. Takové ústupky činí křesťané už dávno, ale jen neochotně, reaktivně, ne vědomě, s vlastní touhou po poznání pravdy a po hledání skutečného významu Bible. Pokud jde o vnitrocírkevní spor o homosexuály, problém je, že ať konzervativní odpůrci, nebo liberálnější příznivci, ani jedna strana neopustila koncept Bible jako kouzelné knihy, jen ti liberálové si s ním nevědí rady, zatímco konzervativcům to jde k duhu. Ani jeden z příslušníků obou táborů by si netroufl pomyslet, že by se Pavel mohl v něčem mýlit.

Nebýt homosexuálů, nepoznalo by se, že křesťanům o ně ve skutečnosti nejde

V předcházejícím příspěvku jsem naznačil, že homosexuálové jsou jen trpným bitevním polem dvou koncepcí křesťanství a přístupů k Bibli. Je to podobné jako v roce 2015 s imigranty, kdy spolu v církvích i v sekulární společnosti soupeřili vítači s odpůrci, ale fakticky byli imigranti oběma stranám lhostejní. Církve či křesťanstvo dnes užívá různých společenských problémů ke katalyzování těch svých.

Jeden příklad za mnohé.
Konkrétně homosexualita je dnes bitevním polem o hermeneutiku, o interpretaci Bible (2Ko 3, 6 (ř,l)). Protože se spolu o tak závažných otázkách nedokáží křesťané bavit přímo a otevřeně, zatahují do svých problémů jiné a jejich prostřednictvím si dávají do držky. Zkoušeli to i přes přistěhovalce, ale homosexuálové byli, jsou, a budou a výše dotčená biblická místa také, stejně tak nesmiřitelné a zaťaté postoje. A vždy se některé ze stran podaří přihodit polínko pod kotel. Ale nikdy se nepovede, aby stoupenci protichůdných směrů sedli za jeden stůl a začali spolu mluvit. Mluvit spolu neznamená řvát na sebe, dělat na sebe ramena a snažit se druhou stranu zmáknout, nebo zesměšnit a pokořit. Mluvit spolu znamená umět formulovat své stanovisko, pozitivně, bez okecávek a kličkování, ale také bez napadání a provokování druhé strany. A současně to předpokládá zájem o to, co druhou stranu trápí a oč jí jde. Nic z toho si ovšem tito rozdurdění krocani dovolit nemohou, protože to by jim muselo skutečně o věc samu jít. Pokud je však jejich "víra" a pozice v ní jen nástrojem skupinové identity, nemohou si dovolit myšlení. Myšlení v sobě vždy implikuje pochybnost o vlastním názoru. Kdyby si toto připustili, mohli by se ze svých klubů vyřadit. A tak nebojují s názorem těch druhých, nýbrž obě strany se jen trefují do svých představ o nich.
"Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátit i své vlastní učení, a to zvlášť těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctít pravdu."
Aristotelés, Etika Níkomachova, kap. 4. No jo, ale je to od pohana a ne z Bible, takže křesťanské ucho k tomu zůstane asi hluché.

Rudo před očima

... mají samozřejmě obě strany, když narazí na nositele opačného názoru. Je to jako rudý filtr, který propouští světlo jen o jedné frekvenci. Pak vidí samozřejmě jen to, co chtějí na tom druhém vidět.

Co má před očima "liberál", když pohledí na (ultra)konzervativního křesťana, tedy na každého, kdo plně nesdílí jeho vstřícnost vůči homosexuálům a podobně?
  • Tak předně i lidé, kteří ani řečtinu neumějí, si nedávno osvojili používat příponu -fob. Fobie, strach, může být i chorobná. Jsi homofob, měl by ses léčit.
  • Nevzdělance, kterému je třeba doporučit buď základní vzdělání, nebo tunu knih, které ani doporučující osoba nikdy nečetla, ani nečeká, že si je dotčený skutečně přečte. Nejde o to, poučit jej, nýbrž pokořit.
  • Fundamentalisty. Možná většinou právem. Avšak ne každé volání po autoritě Bible je fundamentalismem. To však jejich odpůrci brát na vědomí odmítají, protože znevěrohodnit oponenta nálepkou fundamentalisty stojí méně námahy, než hledat přijatelnou odpověď.
  • Duši vystrašenou měnícím se světem, která zoufale hledá jistoty, kde nejsou. V mnoha případech právem, ale ne ve všech. Naopak jejich liberalismus jim také skýtá metafyzickou jistotu, jíž se křečovitě drží. Nikdo není takový liberál, aby si mohl dovolit připustit, že postoj konzervativce může mít své oprávnění.
  • Slibné je také vytáhnout fašistu, nacistu a podobné. 
A co má před očima ten, kdo se pokládá za Bibli věrného, když narazí na vstřícný postoj k homosexuálům?
Farář Wrana už by mohl být
považován za evangnetového
klasika těchto postojů.
Jeden z mála kultivovaných.
  • Tak především bezbožníka a zaprodance! Není úplně jasné, komu, co a za kolik zaprodal, asi za 30 stříbrných, ale to nevadí. Konzervativec má jasno.
  • Ne-li satana, tak jeho apoštola. Pro tyto kruhy je charakteristické vnímání světa, které se v psychologii nazývá magický realismus. Tito lidé žijí obklopeni spoustou démonů, rarachů, metafyzických nástrah a pokušení, protože celý svět se točí kolem nich. Vše, co je, je tu buď pro ně nebo proti nim. A lidé s jim odporným názorem jsou vyslanci démonských mocností, které se snaží zlomit jejich pevnou víru. Potíž je, že toto myšlení je normální jen v předškolním věku, pak by mělo ustupovat. Svým způsobem to opožděnost je.
  • Nevěří v Bibli (31. 10. 2023 byl při videodebatě o daném tématu zaznamenán pokus konzervativců uzurpovat si pro sebe označení písmák). No to je skutečně průser. Pro konzervativní křídlo je Bible totožná se "zjevením boží vůle," ale nejsou s to vysvětlit, jak k tomu došli. Je křesťanská víra vírou v Bibli? Víra tu byla dávno před tím, než Bible. On ale nevěří, že Bible je slovem božím. Tak to je také problém: ona je? A jak jsme na to přišli? Teď se tito "Bibli věrní," rádoby "písmáci," ušklíbnou nad tak hloupou otázkou a hned vysolí na stůl dvě esa: 2Tm 3, 16 (ř,l); 2Pt 1, 20n (ř,l)! Pak se v křesle pohodlně uvelebí a ušklíbnou stejně jako čert na tom žaludském esu, které právě položili na stůl. Tohle nepřebiješ! Opravdu ne? Tihle lidé (ale ani jejich oponenti ne, proto jsou v diskusi tak slabí) nedocení nikdy význam toho, že Bible má své dějiny vzniku. Obě strany byly po staletí vychovávány v tom, že Bible je cosi daného, do sebe uzavřeného, nadčasového, magického. Avšak v době, kdy toto bylo napsáno, ještě nebyl Nový zákon a tyto epištoly nebyly jeho součástí. Na své spisy určitě nemysleli. Tou dobou byl sotva hotový Starý zákon a v církvi se řešil spor o to, zda je ještě po Kristu potřebný. Ještě tak ten Petr mohl za Písmo svaté považovat Pavlovy listy (srv. 2Pt 3, 15n (ř,l)), ale není jasné, které? A kdybych vám tvrdil, že je tento můj spis slovem božím, věřili byste mi? Ne, a právem; stejným, jakým by bylo nevěrohodné každé takové tvrzení. Pokud by si ti bibloni přečetli ony veršíky i se souvislostmi, zjistili by, že jejich autoři tím vůbec nemysleli, že jde o nějakou vševědnu. Cílili na konkrétní věci. A slovo boží? To je v Bibli něco, co se děje, co se stává (viz zde), co nelze spoutat deskami knihy. Avšak Nový zákon o slovu Božím říká, že se zjevilo v Ježíšovi (J 1, 14 (ř,l); Žd 1, 1n (ř,l)). Ježíš je slovo boží, ne slovo Pavlovo, i v tom bychom měli Bibli tedy brát vážně. Vážně bychom měli brát i Pavlovo slovo o poznání (1Ko 13, 8.12 (ř,l.ř,l)), že nenabízí vševědění. To dělá pouze ďábel (Gn 3, 6 (he,ř,l)).
  • Pokud slyší nějaký historicko-literárně- a jinak kritický výklad, nepovažují vůbec za nutné prát ho vážně a zamyslet se nad ním, protože mají hned jasno: když se těm liberálům v Bibli něco nelíbí, tok to jednoduše odvysvětlí. Tak proč se tím vůbec zabývat?
  • Klasický facebookový, "křesťanský" mudrlant
    k pořadu ČR Můžou být LGBTQ lidé věřící?
    Většinou neupírali svým odpůrcům vzdělání, nýbrž víru. Poslední dobou se však naučili i to. Také oni se chtějí před nimi natřásat jako ti vzdělanější. Ovládli i jiný trik: v podstatě vracejí liberálům jejich argumenty v pozměněné podobě zpět: argument, že nemorální je pouze to, co někomu ubližuje, a homosexuálové nikomu neubližují, pervertovali do podoby - ano, nemorální je to, co ubližuje, a vstřícnost k homosexuálům ubližuje malým dětem, mate jim obraz světa, dokonce prý heterosexuálním manželům, protože prý pak nevědí, kdo je kdo (?). Příkladem budiž licoměrnost generálního vikáře pražské arcidiecéze Jana Balíka v pořadu paní Jílkové v ČT. Tamtéž se ukázal rozporuplný vztah k vědě: na jednu stranu stavějí víru proti vědě, ale rádi operují s kdejakým blábolem jako s jasným vědeckým důkazem pro svá tvrzení. Jeden z debatérů dokonce nabízel, že by mohl soukromě jinému ukázat jiné vědecké články, s sebou je ale nevzal, ani nebyl s to jmenovat autory a interpretovat jejich obsah. Pokud nejsou s to říct, čím homosexualita někomu ubližuje, operují dnes s nedostatky lidského rozumu a prozíravostí boží: to, že nevím, čím homosexualita ubližuje, neznamená, že neubližuje. Bůh ve své prozíravosti dává člověku příkazy a zákazy, kterým člověk rozumět nemusí.
  • Ti "nejvlídnější" je litují, že jsou obětmi popkultury a médií. Vidí v nich tupohlavé, bezmyšlenkové konzumenty médií. Sebe cítí ve stavu "prozření". V podstatě jsou si tady kvit.
  • Chtějí se někomu zalibovat: tomuto světu, přírodovědcům, politikům ... myslí si, že tak získají víc lidí pro své církve, podléhají tlakům "LGBTQ+ lobby". Že je ve společnosti nálad víc, dá se totéž ovšem říct i o nich.
  • K homosexuálům vstřícní jim brání v pokání a tím jim ubližují. Konzervativci rádi zdůrazňují, že to oni jsou praví přátelé homosexuálů, protože je chtějí chránit před hříchem a božím hněvem, zatímco ti druzí je ženou do zkázy.
  • Budou také legitimovat zoofilii nebo pedofilii (němečtí Zelení o tom kdysi vážně uvažovali, ale když zjistili, že by jim to kladné body u veřejnosti spíš odňalo, než přidalo, zase toho nechali)?
  • Kladou jim za vinu, že matou pojmy a vytvářejí nové. To je trochu pravda, protože už i na nejvyšší úrovni mnohých států se řeší, jak oslovovat, aniž by se zmínilo pohlaví (ve slovanských jazycích je to prakticky neřešitelné). Bývají zdrojem newspeaku, který je právem předmětem ironií. Dovedou se třeba i mezi sebou pohádat o to, zda je správné říkat lesba (etymologický nonsens) nebo lesbička (nikoliv zdrobnělina, za kterou to pokládají a tvrdí, že je to urážející. To by musela být zdrobnělinou i grafička nebo katolička. Je to zkráceně Lesbičanka - obyvatelka ostrova Lesbos - narážka na komunitu řecké filosofky Sapfó), Psaní proti pravidlům českého jazyka koncovky sloves s oběma i*y je také jednou z nesmyslných libůstek, podle které příslušníka tohoto tábora neomylně poznáte. Zatím co jedno křídlo by rádo unifikovalo toalety ve veřejných budovách včetně škol, podle většinových tendencí v těchto kruzích by měly záchody připomínat bubínkový revolver. Biologie je dost kreativní, přibývají další varianty pohlavnosti, za písmenky LGBT přibývají další litery a konce tomu není, ani + na konci to neřeší. S tím rostou i požadavky na počet komor v bubínku záchodového revolveru. Tyto iniciativy jsou spíš provokační, než že by je mohl někdo myslet vážně, a jsou právem terčem kritiky i ironie. Věci samé takové utopické požadavky víc škodí, než prospívají. Takoví "aktivisté" homosexuálům tedy velmi zatápějí, i když se tváří, že to dělají přece pro ně. Každý nesouhlas je pro ně "homofobní", "nenávistný" a "rozdělující" (nejnovější projev idiocie z řad extrémistu této komunity je popsán zde). 
  • Pak jsou i tací, kteří za tím vidí tajné spáry různých spiknutí: zednářů, neomarxistů, Sorose a dalších, tam už by asi bylo na místě uvažovat o nějaké léčbě. V "nejlepším případě" je obviňují, že propadli humanismu!

Sejmout brunátné brýle

Je patrné, jak je seznam výtek konzervativců vůči "liberálům" bohatší, než obráceně. To nic neříká o charakteru obou skupin, už vůbec ne, kdo má pravdu a kdo ne. Pouze jedna strana toho má té druhé víc co říct, zatímco ta druhá loví vhodná slova v mělčích vodách. Z těch výtek je však také patrné, že obě strany jsou si dost podobné. Předně se charakterizují zaběhanými "myšlenkovými" postupy, používají pro svůj klub charakteristická slova, mobilizují a aktivují proti nějakému zlu, které jen vidí každý někde jinde, a oběma stranám chybí kritický odstup od vlastního názoru, pokus pochopit druhou stranu, nebo s ní vůbec komunikovat.

Obě strany mají sklon sdružovat nesourodé postoje. V jedné diskusi o potratech jistý farář, původně ČCE, dnes Presbyterské církve v USA, řekl, že odpůrci potratů a bojovníci za práva nenarozených bývají i zastánci trestu smrti a volného vlastnění střelných zbraní. Předvedl tak ukázkovou skluzavku, jenden z argumentačních faulů. Může to být pravda. Dokonce i u většiny. Ale to neznamená, že je to tak ve všech případech. Obě strany sporu o homosexuály mají také takové komplexy o těch druhých. Je to ale jen to zjednodušování, které jim umožňuje názor druhého odmítnout, aniž bychom jej vyslechli a zamysleli se nepředpojatě nad ním (srv. J 7, 50-52 (ř,l)). Takové spojování různých motivací dohromady dává pocit, že těm druhým vidím až do žaludku, proto je už nemusím brát vážně a vůbec je vnímat. Identitní víra si totiž na rozdíl od autentické nemůže dovolit žádné zamyšlení, které by ji přivedlo k tomu, že by všechno mohlo být ještě jinak. Autentická víra hledá pravdu. Identitní pouze prosazuje postoj klubu. Nemůže přijít mezi své a říct, "možná se pleteme." Ti jeho by ho nepochopili, jen by měli hned jasno, že ho druhá strana něčím zmákla nebo přeplatila. Byl by zrádcem. Proto si obě strany hýčkají své stereotypy. Pokud se však má něco někam pohnout, je třeba brýle hněvu odložit (Jk 1, 20 (ř,l)).

Podstatné je, že v obou táborech se objevují osoby (někdo říká osobnosti, ale osobnost chápu jako něco kladného, což tady odmítám), vůdčí typy, kteří šikují ty své proti těm druhým. Mívají, zejména ti z tábora konzervativců, sklon chovat se ublíženě, stylizovat se do pronásledovaných proroků a obránců viry. Nedělá se žádná osvěta, to by bylo jen moc práce s nejistým výsledkem. Dělají se provokační iniciativy, různá prohlášení, akce, pochody, které spolehlivě, když už bylo dlouho ticho, druhou stranu naserou, probudí z letargie a zase bude jasné, že jsme ještě tady. To je i to, proč jsem v tom předcházejícím příspěvku vyjádřil negativní postoj k akcím Mikuláše Vymětala (viz tam, odkaz výše). Patří k lidem, kteří problém neřeší, jen ho udržují ve varu. V obou táborech jsou totiž lidé, kteří na probíhajícím sporu založili své živobytí, proto nemají zájem o jeho vyřešení. Co by s nimi bylo, kdyby se přestala formovat stáda, která potřebují vůdce, aby s nimi hulákali buď po návratu k biblickým principům nebo k větší humanitě?

Neztrácím však naději, že, i když v menšině a zakřiknutí, jsou přece jen na obou stranách nějací seriózní hledači pravdy. Že jde na jedné straně o skutečně férový výklad Bible, který jednak neignoruje rozpory se současným vnímáním světa, ale nedává se jimi vláčet, nebere je jako útok, ale jako příležitost Bibli a křesťanské poselství lépe pochopit a očistit ho od balastů, a na druhé straně, že nejde jen o nějakou úzkoprsost, nýbrž o upřímnou obavu z toho, aby se křesťanská zvěst zase jen nepřizpůsobovala nějakým dobovým náladám. O takové by bylo možné se opřít ve snaze ukončit tuto studenou válku, v níž homosexuálové hrají jen trpnou úlohu železné opony, a posunout spor do něčeho plodného. Tím plodným by mělo být přestat si namlouvat, že jde o homosexuály, přiznat si, že jde o chápání autority Bible, o to, co je a co není slovem božím, co je podstatou křesťanské víry a zvěstování a jak to aplikovat v životě? Zkrátka o absentující hermeneutiku. Pokud se budeme stále tvářit, že je to o homosexuálech a my jim nějak pomáháme (k toleranci nebo k pokání), budeme do těchto vnitřních sporů stále jen zatahovat lidi nevinné, kteří potřebují od křesťanů jediné: aby jim už dali konečně pokoj!

Nebýt homosexuálů, co by se stalo? Neprofláklo by se, že křesťané si nedokázali stále vyřešit pár svých problémů.


Další odkazy k tématu:

Externí odkazy:

  • Vertikála, ČRo Plus, 6. 11. 2022
  • Rozhodnutí 36. Synodu ČCE o žehnání stejnopohlavním párům. Po mém soudu kompromisní, ale přiměřené klimatu v této církvi.
  • PROBOHA - Barbara Razymanová, Šel by Ježíš na pochod hrdosti?
  • ČCE vytvořila pro diskuse k dokumentu výlučnou, omezenou a striktně redukovanou platformu. Tuto diskusi je možné sledovat zde. 31. 10. 2023 proběhla na toto téma i videokonference - záznam zde:
  • V lednu 2024 uspořádala ČCE konferenci na téma Autorita Písma a žehnání stejnopohlavním párům s několika podtématy:
    • Bible a homosexualita
    • Požehnání
    • Manželství a
    • panelová diskuse.
Můj komentář k těmto akcím je připojen na konec článku Není to o homosexualitě.

2022-07-27

Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!

 

Kázání na text 1Kor 16, 22 na neděli 2. 6. 2002
Bohuslavice n. Metují / Opočno

Texty:

EZ 1979 | NEZ

  1. introitus: Ž 36, 8-11 he
  2. píseň: 162 | 290
  3. čtení: Dt 30, 11-20 he
  4. píseň: 680 | 315 / 236 | 256 !
  5. text: 1Ko 16, 22 ř,l
  6. píseň: 195 | 158
  7. poslání: Ga 6, 12-16 ř,l
  8. požehnání: Ga 6, 18 ř,l
  9. píseň: 685 | 418 / 446 | 303 !

Písně označené ! považuji za zmatlané v novém zpěvníku. V takové podobě bych je zpívat nedal.

Po staletích náboženských svárů a rozmíšek se stalo důležitým pro církev nalézt společný modus vivendi: spolunažívání s příslušníky jiných věr, zejména s Židy, ale i muslimy či dokonce s bezvěrci – v lásce, respektu i ve spolupráci na pozitivních projektech. Ještě těžší je srovnat se s jinými křesťany! Není to jen „příkaz doby“; vnímáme to jako podstatu samotného evangelia.

A tu se nám do toho připlete něco takového: Pavel do serie povzbudivých a láskou prodchnutých pozdravů vpálí jako pustošící meteorit: „Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!

Je možné sloučit Kristovskou  lásku k bližnímu s kletbou?    (1Pt 2, 21-23; 3, 9)

Nový Zákon mnoho kleteb neobsahuje, ale Pavel k nim neměl daleko (Ga 1, 8n {~1Kor 12, 3}. Nepomohou pokusy oslabit jejich osten zjištěním, že snad cituje liturgickou formuli – je-li tomu tak, cituje ji vědomě, „vlastní rukou“ stvrzuje (v. 21.); tím spíš je zřejmé, že pokladnice křesťanských projevů obsahuje i kletby!

Drobounká vsuvka do pozdravů tak naznačuje, že toleranci nelze směšovat s nezávazností. Víra nutí k rozhodnutí, nedovoluje sedět jedním zadkem na dvou židlích.

Jsou oprávněné důvody k opatrnosti: historická zkušenost církve (dovoláváme se Boha, aby On potvrzoval naše nápady proti druhým), ohled na druhé, ani ohled na sebe nelze odbývat – kdy si můžeme být sami jisti, že Krista milujeme?!

Pavel nemluví o tom, že by někdo špatně věřil, měl špatnou theologii, nechodil řádně do kostela a neužíval svátosti. Mluví o vztahu ke Kristu, a ten je těžší získat, než správný názor na Krista.

Připomeňme si však, že tato slova napsal ten, kdo Krista na jeho církvi dříve sám pronásledoval!

Jeho „kletby“ a jiné formy výhrad, zapracované do pozdravů, vyskytují se tam, kde je církví (nikoliv „těmi vně“) popírána podstata Kristova kříže – kde zbožnost nekrotí lidskou pýchu, nýbrž pervertuje k jejímu povzbuzování! Dovoluje člověku, aby se vyhnul následkům (hanbě a pronásledování) pro následování Krista.

Naše negativní zkušenosti nás musejí určitě vést k uměřenosti. Jsou to však negativní zkušenosti s námi samými, nikoliv s evangeliem. Co nám vadí na „církevní intoleranci“ je právě takovým popíráním Krista ukřižovaného. Rozhodné postavení se na určitou pozici nutně vylučuje jiné možnosti – pro nás i pro druhé. Pokud skutečně za něčím stojíme, nemůžeme pokrytecky zastírat, že se tím zároveň vymezujeme proti jinému.

Nejsme však povoláni svolávat na svět kletby, nýbrž přímluvy (1Pt 2, 21-23; 3, 9; 1Tm  2, 1-4). Avšak také k jednoznačnému a čitelnému postavení se na Kristovu stran. Církev, která neumí slovem i skutkem být rozhodně Kristovou, je k ničemu. Víra však žije v silovém poli toho, který přichází a tím vzniká i zvláštní naléhavost. Jede-li po kolejích vlak, musím vědět kde stát. Jinak mne nemile překvapí. (Maranatha)


Texty:


               introitus:          Ž 36, 8-11:

8 Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.

9 Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.

10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

11 Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.

 

            čtení:    Dt 30, 11-20:

11 Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený.

12 Není v nebi, abys musel říkat: "Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?"

13 Ani za mořem není, abys musel říkat: "Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?"

14 Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.

15 Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo;

16 když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.

17 Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim,

18 oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil.

19 Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo

20 a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

              TEXT:  1Kor 16, 22:

22 Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!

          poslání + požehnání:       Ga 6, 12-16.18:

12 Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše.

13 Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

14 Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

16 A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování.

* * * * *

18 Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi, bratří. Amen.


Poznámky k textu kázání viz ...

2022-07-08

Med a smetana

Příspěvek ke křesťanské etice, zveřejněno původně na Svobodných protestantských stránkách 6. 6. 2011

Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré.

(Iz 7, 14b-15 he,ř,l)


Etika hraje v křesťanství určitě významnou roli: římský papež je považován za neomylného ve věcech víry a etiky, v ničem jiném. Ať to někdo bere nebo nebere, je nápadné, že etika je zde rovnocenná dogmatu! Veřejnosti se křesťanské církve rády prezentují jako strážkyně dobrých či tradičních mravů, současně však každý (katolík, evangelík, pietista, evangelikál, to je lhostejné) zdůrazní, že křesťanství přece není etika. Možná i proto, že v dobách, kdy ani v církvi nikomu nic neříkají články víry, pokoušejí se mnozí ethosem nahradit dogma. Někteří dokonce etiku zcela popírají (ranný K. Barth přednesl roku 1928 sérii přednášek, kterou jeho žáci vydali jako Ethik, v nichž v podstatě popřel smysl jakékoliv etiky, protože žádná etika nemůže obsáhnout boží vůli a v tomto pojetí může občanská morálka sloužit jen k sebeuspokojování měšťáka, pro tehdejší inteligenci, duchovních včetně, nepřítele lidstva - v podstatě theologizovaná romantika). Křesťanství je pak krizí veškeré morálky a tudíž odmítnutím. V jejich pojetí je svět zkažený hříchem, nenapravitelný, každý pokus o praktické dobro je podezřelý z rozmělňování drtivého dopadu tohoto dogmatu. Svět musí „s rachotem zaniknout“ (2Pt 3, 10) i se svojí morálkou, aby mohl přijít nový. Už jako konfirmand, zejména pak jako bohoslovec, jsem slyšel mnohokrát podobenství o hříchu a mravnosti, které mi přišlo tehdy duchaplné, dnes spíš jako pokleslá sofistika: „sedíš-li ve špatném vlaku je jedno, jak se tam chováš, stejně jedeš špatným směrem“. Drobné nápravné pokusy jen oddalují konečné zhroucení, které je ve skutečnosti jedinou skutečnou cestou k nápravě veškerenstva. Stoupenci takových radikálních postojů si velmi dobře rozuměli s komunismem, pro který byl starý svět také nereformovatelný, revoluce musí přerušit dosavadní vývoj a nastolit zbrusu nové pořádky (proletariát musí klást přepjaté nerealistické požadavky, aby se to zhroucení urychlilo. Buržoazní vykořisťovatel Friedrich Engels své dělníky nešetřil, aby jejich nespokojenost a tím revoluční zápal neoslaboval …). Že stoupenci tohoto směru často naletěli komunismu, je asi jen jeden z mnoha jejich hříchů. Největším je jejich nevole vůči všemu dobrému ve světě, absolutní nezájem o spravedlnost v něm, vždyť ten prostě spravedlivým podle jejich učení být nesměl. Pro každého optimistu, zejména pro humanisty, pansofisty a osvícence, měli jen pohrdavý posměch, nebo se k nim stavěli dokonce nenávistně. Radovali se tudíž ze zlého (1Kor 13, 6), dnes obvykle sednou na lep stoupencům tzv. „Frankfurtské školy“.


PEREX

Jakub Dvořák se v této rozsáhlé eseji zamýšlí nad rozporem mezi křesťanskou vírou a etikou. Kritizuje jak moralizující přístup, tak i teologický cynismus, který etiku zcela odmítá. Text je výzvou k poctivému, komunikativnímu a lidsky citlivému přemýšlení o mravnosti jako nedílné součásti víry.


In diesem Essay reflektiert Jakub Dvořák über das spannungsreiche Verhältnis zwischen christlichem Glauben und Ethik. Er kritisiert sowohl moralisierende Tendenzen als auch theologische Konzepte, die Ethik völlig ablehnen. Der Text plädiert für eine ehrliche, dialogfähige und mitfühlende Auseinandersetzung mit moralischen Fragen im Glaubensleben.


Jakub Dvořák explore dans cet essai les tensions entre foi chrétienne et éthique. Il critique à la fois le moralisme rigide et le cynisme théologique qui rejette toute morale. Un appel à une réflexion honnête, empathique et ouverte sur la place de l’éthique dans la foi.


In this essay, Jakub Dvořák examines the complex relationship between Christian faith and ethics. He critiques both moralistic rigidity and theological cynicism that dismisses ethics altogether. The text calls for honest, compassionate, and thoughtful engagement with morality as an integral part of faith.



Křesťan v důsledku takové ideologie může prožívat jen permanentní špatné svědomí, současně uklidňované vírou ve smíření. Někteří „dobří křesťané“ soudí, že smějí vidět v druhých i ve světě jen dobro, nemohou proto nic kritizovat. Jiní naopak vidí svět kolem nás, jak leží ve zlém, nelze jej napravit, jen trpně přežít až k příchodu Páně. Formulace etických principů připadá jedněm jako křesťanu nepříslušející souzení, druhým jako pokus tvrdé „pravdy“ rozmělnit. Důsledkem pak je mravní cynismus: je-li vše, co udělám špatně, proč si dělat zbytečně svědomí s důsledky vlastních činů?

Extrémní přepnutí morálních požadavků až k totální destrukci mravnosti vede nutně k mravnímu vyprázdnění. Jak se to líbí obětem lidského hříchu a amorálního jednání? Chybou tohoto pojetí člověka – permanentního hříšníka – je izolování hříšníka do vlastního nitra, do prostoru, kde se domnívá prožívat intimní vztah se smiřujícím Bohem, jako by svět okolo nich, svět obětí, neexistoval, jako by hřích byl jen v prostoru mezi Bohem a hříšníkem! Důsledkem je i to, že milost, kterou pak zvěstujeme, je s to smířit pouze banality, předsudky a pohoršení pro drbny. Tváří v tvář skutečnému zlu však zůstáváme bezradní! Ovšem dva dobří křesťané si dodnes nevjedou do vlasů kvůli nějakému dogmatu, osobám Trojice a tak, jako kvůli otázkám „co se má a co se nemá“. Že by ale mluvili o morálce, to by si nikdy nepřiznali. Kde se bere taková rozporuplnost ve vztazích k morálce, etice?

Co je etika:

Sám výraz etika je poněkud zavádějící: stojí za ním dva řecké pojmy, které hovoří v podstatě o zvyku, obyčeji. Podle toho se pro odlišení mravů od psaného práva hovoří o právu zvykovém. Jistá část mravního hodnocení vychází ze zvyků a obyčejů. Současně však usiluje o nadhled nad ně, ptá se po skutečném dobru, nezávisle na obyčejích, které jsou kriticky prověřovány. Etika jednak reflektuje, co se za dobré považuje (deskriptivní etika), a zároveň se ptá, co by se za dobré považovat mělo (normativní etika), zkoumá i logiku mravních soudů (metaetika). Proto je termín "zvykové právo" nedostačující.

Podstatné je, že eticky relevantní jsou pouze takové vztahy, které se dotýkají alespoň jednoho ze tří mravních vztahů: vztah k sobě (personální), ke druhému člověku (interpersonální – pojmy vypůjčené z psychologie) a životnímu prostředí (ekologický). Toto pomůže zejména proti častému zneužívání predikátu etický.

Důležité je také, zda je mravní odpovědnost přímá, pak hovoříme o individuální etice, nebo jako součást společenských institucí, tehdy hovoříme o sociální nebo strukturální etice (takto „strukturalisticky“ to pomenovává např. A. Rich, Etika hospodářství, ISBN 80-85241-67-1; ISBN 80-85241-62-5).

Soubory těchto vztahů, uplatňované v konkrétních situacích, se nazývají aplikovaná etika. To je potom třeba profesní etika, mediální etika, zdravotní etika, etika pomáhajících profesí, bioetika, sexuální etika, etika pohlavních rolí (genderová) atd.

To vše potřebuje nějaké „noty“, soubory konkrétních pravidel pro mravní posouzení lidského jednání, tedy konkrétní mravy. S nimi jsou spojeny problémy s jejich původem, uznáním, intenzitou závaznosti i zda jsou absolutní nebo kulturně, sociálně, situačně, nábožensky atd. relativní? Sledujeme dodržováním mravních principů nějaké cíle, nebo je jejich dodržování cílem o sobě? Jsou rovnocenné, či podle jakých hodnotových kriterií je můžeme nadřazovat a podřazovat? Záleží na tom, zda od nich lze očekávat absolutní dobro (utopie), přiměřenost možnostem a okolnostem (realismus, relationismus, ale v extrémní podobě i pragmatické vyprázdnění). Je také nutné rozlišovat mezi etikou, jejími cíly a prostředky k jejich dosažení.





Místo etiky v křesťanské víře:

Náboženství nemusí být nutně spojeno s etikou. Většina náboženství přináší etické důsledky jen nepřímo. V podstatě jen judaismus a křesťanství znají přímé spojení víry a mravů.

Pro judaismus je příznačné, že tam, kde v centru pohanských náboženství stojí modla, má Zákon, upravující vztahy mezi člověkem a Bohem a závazky mezi lidmi navzájem. Pro zbožnost i spravedlnost zná hebrejština jediný pojem: cedakah (צדקה). V jeho Zákoně se mísí pravidla etická s ethnicko náboženskými. Přece je významné, že etika tu charakterizuje národ jako lid vyvolený a (ačkoliv to není nutně pravda) odlišuje ho od národů jiných. V samotném judaismu je však o aplikaci těchto pravidel mnoho sporů. V Ježíšově době bylo velmi živé očekávání Mesiáše, na jehož příchod se různé školy připravovaly různým způsobem, ale shoda platila v tom, že tato příprava spočívá v životní praxi. V této atmosféře se zrodilo křesťanství.

Ježíš sám byl následovníkem Jana Křtitele (J 3, 26), který se od ostatních odlišoval popřením nacionalismu – Židé na Mesiášově soudu neobstojí jen pro svůj původ – podroboval je očistným obřadům, jakým byli podrobováni pohané, když se chtěli stát Židy. Naléhavost jeho zvěsti měla rozměr nadnárodní. Na to Ježíš navázal, ale podtrhl namísto zlověsti možnost odpuštění a smíření. Ježíš není hlasatelem ideologie odpuštění (ono ani není žádnou „červenou nití“ táhnoucí se viditelně celou Biblí), mluví též o uzdravení, o pokání člověka, které může přijít jen ze strany Boží. Odpuštění není ideologie, je to možnost, kterou Ježíš otevřel.

Na této zkušenosti je ovšem vystavěna etika smíření a smiřování. Začíná to smířením mezi člověkem a Bohem a mezi dvěma příslušníky židovského národa, pokračuje smiřováním pohlaví, generací, stavů, národů …, jak to postupně dopracovává novozákonní literatura. Shrnujícím principem může být ústřední bod Modlitby Páně: „… a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům …“ (Mt 6, 12 || L 11, 4). Jednou nepochybnou křesťanskou mravní maximou je tudíž ochota ke smíření. Tato maxima je však snadno zneužitelná a také zneužívána! Končívá často extrémním soucitem s pachatelem, který se obrací proti jeho (prý nesmiřitelným) obětem.

Nebezpečí této maximy je ovšem současně korigováno pokáním: odpuštění samo není univerzální, je předpokladem k vnitřním změnám v člověku a proto také součástí odpuštění musí být nutně i nový život. Zde musím zásadně polemizovat s častým tvrzením, že Bůh šmahem všechno odpouští, a to bez jakýchkoliv podmínek (srv. např. Jakub S. Trojan, Ježíšův příběh - výzva pro nás, ISBN 80-7298-136-6) – takový Bůh by se obětem zla musel nutně jevit jako pořádný cynik!

Pokání není jen to, že na sebe začnu svalovat vinu za vše, co jsem udělal i neudělal. Nejde o to ponižovat se, protože to dobře vypadá a v církvi je to žádané. Pokání je především vnitřním přerodem, který zaslibují proroci jako Jr či Ez, které předvídá Dt a Ježíš realizuje. „Spasení“ nespočívá v tom, že mi na soudu něco projde, nebo že si to za mne odskáče někdo jiný! Spasení je otevření nové možnosti, stát se novým, „vnitřním“ člověkem. Pokání není tedy jeho předpokladem, nýbrž uskutečněním.

Evangelíci podtrhují u Pavla učení o spasení pouhou milostí, bez zasloužení skutků Zákona. Vidí tudíž zpravidla mezi ním a Jk rozpor. Ale rozporně musí působit i Pavel sám, současně smiřující, zvěstující odpuštění, a zároveň napomínající, trestající, vedoucí ostré spory s oponenty, dokonce proklínající! Potíž není v Pavlovi, ale v našem nepochopení. Katolíci si naopak všímají toho, že to byl právě Pavel, kdo na křesťanské půdě zpracoval něco, co bychom mohli nazvat systematickou křesťanskou etikou (např. W. Trilling, MIT PAULUS IM GESPRÄCH, Lipsko 21988, ISBN 9783746202563. Česky vydal Vyšehrad pod názvem: APOŠTOL PAVEL, MISIONÁŘ A THEOLOG, 1994, ISBN 80-7021-130-X). Pavel není buď jedno nebo druhé, nýbrž obojí: nerozděleně, nesmíšeně ….

Mluví-li Jakub o mrtvé víře, není-li provázena skutky (Jk 2, 17), není to polemika proti Pavlovi (Ř 3, 28); vždyť to samé říká Pavel v Ř 5-6, dokonce proklíná ty, kdo by jeho učení interpretovali ve smyslu, že odpuštění otvírá cestu ke svévoli (Ř 3, 8; viz i Ga 5, 13)!

Pavel se ovšem sám vědomě pohybuje v paradoxech, hovoří-li o křesťanské svobodě: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal.“ (1Kor 9, 19).

Výše popsané faktory působí určitou rozporuplnost v našem vztahu k etice:

Veškeré mravní myšlení je hodnotovým soudem. Nejen, že je poddáno subjektivnímu názoru, ale křesťan váhá jakýkoliv hodnotový soud pronést, neboť ví, že by jím současně žaloval sám sebe (srv. Mt 7, 1-5). Tváří v tvář obětem, které žádají naše zastání, se však tato váhavost musí nutně jevit, spíš než jako milosrdenství, jako alibismus. Otázkou je, zda vedle požadavku smíření a smiřování, nemáme být vírou v Krista trpícího, citlivější vůči bezpráví, soucitní k obětem, připraveni zastávat se práv druhých? To jsou vlastně dvě koncepce závazků plynoucích z evangelia, které spolu v církvi soupeří: držet se zpátky a jen neškodit, či zda se i aktivně do dění v tomto světě zapojovat?

Vrátím-li se k onomu Pavlovi, v jeho podání jde zejména o to, osvobodit křesťanské tázání po dobru od veškeré vypočítavosti, včetně náboženské, k plnému zaujetí pro potřeby a zájmy bližního (soukromě to nazývám etikou z pozice oběti) 1Kor 10, 23-29: cílem etiky není už ani odměna časná ani nebeská. Tím spíše může být projevem lásky.

Patří do křesťanství etika?

Vzhledem k výše řečenému o podstatě křesťanství a etiky je třeba říct, že vztah k Bohu bez mravních důsledků nemůže být pro křesťana myslitelný (Mk 12, 28-34!). Dostává však novou motivaci, místy i obsah. Její konkretizace však musí vždy procházet rozhovorem, může být závislá i na konkrétní situaci, vyžadující mravní zhodnocení. To mohou někteří pokládat za pokus o otupení závazků. Většinou jde ale o jiný úhel pohledu na stejný problém. Nebýváme však jako křesťané schopni analyzovat jednotlivé komponenty, ze kterých se zbudování mravního názoru skládá, včetně subjektivních faktorů, připisujeme-li všemu význam stejně absolutní. Rozhovor o etice mezi křesťany proto fatálně vázne.

Předmětem sporu musí být i otázka, jak mluvit o křesťanské etice navenek: každý totiž reprezentujeme pouze své názory, i když je máme sklon vydávat za křesťanské. Rozejdeme se ovšem i v názoru na to, zda nároky evangelia jsou univerzální či jen vyznavačské. Obojí je podobně opodstatněné (exklusivní Judaismus, exklusivní Luther, Hromádkův únik před pojmenováním zla v komunistické společnosti do sebereflexe v předmluvě k Husově Dcerce × inklusivní Kalvín nebo způsob římskokatolického mravního působení). Jednou z křesťanských mravních maxim by měla být i schopnost vnímat bližního, jeho postoje, ač opačné, a nepřisuzovat jim unáhleně ty nejzavrženíhodné motivace! Být spravedliví, vždyť „… království Boží a jeho spravedlnost …“ je to, oč by nám mělo jít nejprve (Mt 6, 33a).

Otevírá se však i jiná, spíše probuzenecká otázka: potřebuje věřící = znovuzrozený člověk pro své jednání pravidla? Nestačí žít pod diktátem svého obrozeného srdce (Jr 31, 33)? Pomysleme jen, že v podobenství o Milosrdném Samařanovi nebyl Samařan motivován žádnou náboženskou či filosofickou úvahou, nýbrž soucitem – tedy afektem (L 10, 33). Ale i tato úvaha předpokládá izolovaný vztah mezi jednajícím a Bohem, v podstatě jen soběstřednou otázku jednajícího po tom, jak obstojí on sám. Dalším bludem by byla představa, že nové srdce zaručuje neomylnost v praktických rozhodnutích. Především však mezi jednajícím a objektem jeho jednání musí dojít alespoň k částečnému dorozumění, dohodě, na kterou má onen objekt přece také právo!

Max Weber tvrdí, že mladí reformovaní křesťané byli vychováváni v tom, že se jich „na posledním soudu nebude Ježíš ptát ‚jednal jsi dobře?‘, nýbrž: ‚poslouchal jsi?‘“ (Protestantská etika a duch kapitalismu, in Metodologie, sociologie a politika, ISBN 978-80-7298-389-6, stry. 133–168). Podstatou této výchovy bylo přesvědčení, že křesťan má být poslušný Božích výroků a nepřemýšlet o nich; může snad hlína dodat něco k vůli a záměrům hrnčíře? Mohou pro ní být vůbec pochopitelné (Ř 9, 20n)? Jakákoliv intelektuální činnost ve vztahu k etice se stávala okamžitě podezřelou z pokusů ospravedlnit neposlušnost a tudíž hříchem. To se přenáší i na celospolečenskou úroveň: ve společnosti jsou ti, jimž je dáno rozkazovat (Ř 13) (ve společenstvích, kde byla protestantská víra exkluzivní volbou, se nepočítalo, že by mezi nimi byli ti vyvolení), ostatní musejí poslouchat. Zbožný má projevit svoji dobrou vůli, státotvornost a loyalitu absolutní spolehlivostí v plnění příkazů (1Pt 2, 13-16). Zda jsou správné, to si vyřídí Ježíš s těmi, kdo rozkazují. Křesťan, který by svévolně neuposlechl špatný rozkaz, by byl trestán. Naopak ten, kdo poslušně vykoná i to, co se jeho soukromému svědomí protiví, nebude za následky svých činů volán k odpovědnosti. Poslechl, to je podstatné. Za takových podmínek bere etika za své jako pouhý lidský konstrukt, stavící se proti nevyzpytatelné vůli Boží. Etika totiž předpokládá, že jednající má volbu mezi dobrem a zlem, musí tudíž rozhodovat (decisionismus). Křesťan se však stáhne do zdánlivě pokorné neschopnosti: kdo jsem já, abych rozhodoval, co je dobré a co zlé? Najednou se po něm už nechce, aby rozuměl svým volbám a činům a pátral po jejich důsledcích – koná pouze svoji povinnost. Nevzpomeneme v této souvislosti na Broučky (Jan Karafiát, 1876)? A nevzpomeneme také na nemilosrdný podíl mnoha křesťanů na antihumánních režimech, k nimž sice vnitřně pociťovali odpor, vzdor proti nim by však považovali za hřích ještě větší?

Kompetentní mravnost:

Podobný postoj popisuje u polsko-ukrajinských Židů v 11. – 17. století v knize Vyvolení Chaim Potok. Má to zřejmě něco společného se sebepercepcí společenství žijícíh jako vyvolené stádečko ve světě, ke kterému nepatří, v němž je zbytečné ptát se po dobrém a zlém. Dobré je stejně jen mezi vyvolenými. Zdánlivá pokora je však pouhým alibismem. Odvolává se sice na to, že Adam s Evou zhřešili tím, že okusili ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3), ale zapomíná se při tom, že řešením od té chvíle není přestat mezi dobrem a zlem volit, nýbrž činit tak kompetentně. Mesiáš má právě umět to, co se Adamovi s Evou nepovedlo (Iz 7, 15), a ne přestat se o to vůbec pokoušet. Ideál bezmyšlenkovité poslušnosti je výtvor lidského alibismu jaký nikde v Bibli nenajdeme. Přesto se v mnoha kázáních objevují výzvy, abychom prostě poslouchali. Ale tito kazatelé nám už neřeknou jak se pozná, které příkazy přicházejí skutečně od Boha a které se jen tak tváří, aby nás ve skutečnosti svedly ke zlému. Kazatelé, kteří v tomto weberovském smyslu působili na evangelíky, nesou těžký hřích, neboť nechali evangelíky při volbě mezi dobrým a zlým zcela bezbranné a obávám se, že je dodnes patrná neochota evangelíků k hodnotovým soudům, neboť si s nimi nevědí díky této výchově rady! Proto tedy i tento postoj patří k těm vylučujícím etiku z křesťanského života, neboť veškeré etické otázky jsou vyřešeny jednosuše: „poslouchej, Broučku!“ Co to však máme poslouchat, zůstává nejasné. I tato methoda patří k těm, které nás udržují v permanentním špatném svědomí a tím i v jisté vydíratelnosti. Ani „poslouchat Bibli“ nepomůže, neboť Bible není seznamem příkazů, neposkytuje návody k řešení našich konkrétních situací. To, co posloucháme, jsou naše pochopení a interpretace, případně pochopení toho, koho jsme si zvolili za neomylného interpreta a svoji odpovědnost přenesli na něj. Tedy opět decize. Ale dovoluje nám to i jednoduché soudy o druhých: „daří se ti dobře? Poslouchal jsi. Máš v očích saze, zlomil sis křídlo? Asi jsi nebyl, Broučku, poslušný!“ Pokora je dobrá věc, pokořujeme-li se před Bohem. Ale jak poznáme, kdy se pokořujeme skutečně před Bohem, nebo kdy k nám přichází ďábel v rouše beránčím?

Obecná a vyznavačská etika:

Křesťanská víra tedy zahrnuje určitou mravnost. Má tato mravnost nějaká specifika, nebo jde v podstatě o obecnou mravnost lidskou (T. Akvinský a „přírodní zákon“)? Jaká jsou specifika křesťanské mravnosti? Není nakonec mravnost podmíněna náboženstvím?

Úvodem je třeba kategoricky říct, že morálka a Boží vůle jsou dvě různé věci, tudíž i porušení mravů a hřích. Nelze tvrdit, že kdo nevěří v Boha, nemá morálku (Voltaire). Morálku si však vynucuje lidské společenství samo a je myslitelná i bez konkrétního náboženství. Můžeme se s ní setkat i ve zločineckých komunitách. Lidská společnost je tedy nemyslitelná bez morálky, ale ne bez náboženství. Sebeprezentaci církví jako bašty dobrých mravů chápu spíš jako pokus obhájit svůj raison d’être před lidmi, kteří by pravý smysl existence církve buď nepochopili, nebo kdy o něm má církev sama pochybnosti. Takový postup je nepoctivý, tudíž nemorální! Již egyptské mudrosloví 2000 let před Kristem dokázalo vyjádřit velmi jemné mravy, jež máme sklon spojovat právě spíš s Ježíšem či dokonce s osvícenstvím!

Musíme se tedy zeptat, zda je vztah mezi obecnou a křesťanskou morálkou antagonní, nebo graduje (obecná = dobré, ale křesťanská = ještě lepší). Dějiny biblické (šířeji než křesťanské!) morálky mohou znít překvapivě, ale židovská i křesťanská komunita, vzdor výlučnosti, kterou si přisuzovaly, ve skutečnosti mnohé hodnoty se svým okolím sdílely, jinými se dokonce inspirovaly, jiné ovšem odmítaly či dokonce nahrazovaly lepšími! Jedna možnost nevylučuje nutně druhou: „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (Fp 4, 8). Není povinností křesťana hodnoty světa kolem sebe odmítat ani je přijímat. Ale je třeba přemýšlet o tom, co je pochvaly či zavržení hodno. Měřítkem přitom nemohou být dílčí výroky, izolované z Písma, jimiž lze obhajovat naprosto protichůdné postoje, nýbrž dynamika Ježíšova příběhu v životě naší víry. Typickým příkladem může být Ef 5, 21-33 (viz i dále Ef 6, 1-9): apoštol běžné mravy nepřevrací, ale nadřízeným připomíná závazky vůči podřízeným, konkrétně v křesťanském případě pak prezentuje tyto požadavky jako vyznavačský akt. Morálka zrcadlí zkušenost s Bohem (srv. Dt 5, 15).

Můžeme se ovšem ptát, zda je potom možné toto křesťanské koření v mravech přisypávat do morální polévky obecné (můžeme například domlouvat nekřesťanu, který prožil křivdu, aby odpouštěl)? T. Akvínský, Kalvín a další vycházeli z logiky, že co je dobré pro křesťana, musí být dobré pro každého, vždyť všechny stvořil stejný Bůh, lhostejno, zda o tom vědí a zda to uznávají. Důsledkem však může být i mravní teror či prosazování nepochopitelných a tudíž nepochopených, nepřijatých, hodnot. Domnívám se, že i zde je třeba soudit z pohledu oběti a současně se ptát, zda nám jde skutečně o dobro, nebo o vliv?

„… nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé …,“ píše Pavel v Ř 12, 2. To může být chartou jakési trvalé vyznavačské odlišnosti, tedy i odlišitelnosti od ostatního světa. Je jistě dobré cítit nad sebou takový nárok, ale nebylo by spravedlivé trvat na tom, aby zbytek světa hrál roli černého pozadí k našim světlým životům. Nebylo by poctivé dobro v nekřesťanském světě zpochybňovat. Zpochybňování spravedlnosti ve světě se může projevovat i jakousi „tolerancí“ ke zlému, která nám brání „mentorovat“ nevěřící; soudit můžeme přece jen ty, kdo jsou z nás (1Kor 5, 12). Hříšník se raduje, ale oběť trpí. Současně dáváme najevo, že nevěřícího pokládáme za neschopného nejen morálního činu, ale vůbec úsudku! Proto není jednoduché tento spor rozhodnout! Spravedlnosti, jak ji chápe i ten svět kolem nás, se evangelium nepříčí. Dokonce býváme jako křesťané světem kolem nás právem kritizováni, když podle svých vlastních hodnot ve skutečnosti nežijeme; poukazujeme-li pak na to, že jsme především omilostnění hříšníci, působí to spíš jako vytáčka. Jinakost musí spočívat pouze v té jiné motivovanosti, motivovanosti Kristem.

Trvalé a dočasné v etice:

Přecházíme tedy k obecnějším věcem: jsou mravy vždy a za všech okolností konstantní, nebo jsou poplatné době, situaci, zájmům, zkušenostem, filosoficko-náboženskému pozadí? Můžeme např. soudit středověké události z hlediska dnešních mravů? Můžeme lidská práva, která jsou do značné míry produktem evropské kulturní zkušenosti, exportovat do jiných částí světa, což prakticky znamená přísně požadovat jejich dodržování a odsuzovat jejich porušování v kulturách, které se k nim ještě nedopracovaly?

Zatímco jedni považují morálku za konstantní, naddějinnou, jiní tvrdí, že teprve zraje. Konzervativci spíš soudí, že s časem zahnívá. Jsou dobré staré mravy nebo nové? A jsou vůbec nějaké staré a nové mravy? Mají-li zůstat závaznými, nemusíme z nich čas vyloučit úplně (týká se to i problému vyznavačský × obecný)? I v Bibli samotné nám však morálka zraje a je třeba mít na paměti, že co v minulosti přinášelo dobro, může později přinášet spíš bezpráví. Kromě toho vývoj ve společnosti otevírá problémy dříve netušené, na něž nám ani Bible ani zkušenosti předků nemohou dát přímou odpověď, ač i z jejich zkušeností se můžeme poučit. Pokud si toto připustíme otvírá se ovšem problém, nezačneme-li si etiku přizpůsobovat momentálním zájmům? Z hlediska oběti se pak nabízí otázka, čí subjekt má přednost: oběti nebo vykonavatele (má být křesťan vůči mohamedánovi křesťanem, či s ním jednat podle jeho vlastních maxim)?

Je třeba připustit, že etika je vícesložková, že má své konstanty a své složky variabilní. V dnešním etickém diskurzu se už méně hovoří o normách či imperativech, jako spíš o maximách, o intencích, cílech, a o prostředcích k jejich dosažení. Můžeme říct, že konstantou mravů je požadavek lidskosti a spravedlnosti vůči všem, požadavek určité reciprocity: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ (Mt 7, 12c – bylo by pak ale zlé dostat se do rukou masochistickému fundamentalistovi). Skutečná morálka proto velmi závisí na empathii a sympathii, na schopnostech, daných výhradně člověku. Prostředky k naplnění těchto cílů, jako je ochrana zdraví, života, (poctivě nabytého) majetku a lidské důstojnosti, pak mohou podle okolností variovat. A to zejména při vědomí, že k dokonalé morálce se můžeme pouze blížit, ale nikdy ji nemůžeme dosáhnout. I v tom musí být morálka lidská, že nepožaduje, co není v lidských silách a možnostech.

Že jsou rozpory v morálce jednotlivých křesťanů, je přirozené; může to být i zbohacující a tvůrčí, neboť i morálně-vyznavačské problémy nazíráme subjektivně a z části. Jisté principy ovšem musejí zůstat konstantní, a tím základním by měla být zkušenost s Kristem, z níž už novozákonní autoři vařili nové a nové morální důsledky, my v tom musíme pokračovat. Co je problém, je značná nekomunikativnost v církvi, zejména o otázkách mravních. Některé skupinky rády prezentují své názory jako obecně křesťanské. Ze sebe tak dělají reprezentanty ryzího křesťanství; o jiných tím zřetelně říkají, že křesťany nejsou. Kdo reprezentuje křesťanské mravy za těchto okolností před světem? Ten, kdo má pravdu, nebo kdo má úřad? Obě odpovědi jsou chybné. Rozporům v křesťanstvu se musíme napřed naučit sami bez předsudků porozumět. Světu pak musíme, máme-li zůstat poctiví, říct, v čem jsme za jedno a v čem mezi námi naopak probíhá spor (typicky otázka homosexuálů a „registrovaného partnerství“).

Etický diskurs:

O etice je tedy především třeba umět mluvit. K tomu slouží i určitá „odborná“ terminologie, která nemá odlišovat laiky od expertů, nýbrž usnadňovat komunikaci. Pokud tak činí, je třeba se s ní seznámit. Současně zejména odborník musí chápat, že ne všichni mohou tento jazyk plně ovládat. I když morální rozhodnutí musejí často padat ve zlomcích sekund, je dobré věnovat tomu co nejvíc času, kolik je to jen možné, vyjasňování si svých pozic a svého pochopení. Kategorické postoje však tomu moc nepřejí.

Rozpory v hodnocení místa etiky v křesťanské víře mají za následek, že nemáme dostatečně vypěstovaný komunikační aparát pro toto téma a současně vyjasněná hodnotící kritéria. Proto je etika něco, o čem se v církvi nemluví nýbrž rovnou řve. Musíme si vypěstovat kulturu komunikace o věcech mravních: připustit, že ve víře hrají důležitou roli, ale že ne všechny jejich komponenty mají význam absolutní, připustit, že etické důsledky evangelia sami plně neznáme, nýbrž musíme je postupně odhalovat. Nesmíme se dát zaskočit, že jiní mohou na pozadí téže zkušenosti smýšlet jinak. Mravní můžeme být plně jen tehdy, když se otevřeme druhému a jeho jinému pohledu na stejný problém při stejné zkušenosti. Budeme-li se brát vzájemně vážně, jen tehdy budeme skutečně křesťanští.

Totéž platí o světě: komunikovat plnohodnotně se světem znamená vyjít mu vstříc v tom, že si nejen nenecháme od něj vnutit nějakou roli, ale ani sami mu nebudeme vnucovat role, které by měl v naší víře hrát (černé pozadí). Musíme se poctivě zaposlouchat do jeho nadějí a hodnot, abychom mu mohli vskutku něco nabídnout. Být jiní, ale ne křečovitě jiní. Skutečnost, že z pohledu věčnosti je dobro čímsi nedostupným neznamená popírat relativní dobra ve světě, který nás obklopuje.

Shrnutí:


  • Z výše uvedeného vyplývá, že podstatou etiky je dobrovolný ohled zvýhodněných na znevýhodněné, který může mít podobu aktivní i pasivní (přes veškeré pochyby, že by k tomu byli zvýhodnění ochotní, to tak ve skutečnosti funguje). Někomu tu může chybět zmínka o Bohu, ale já hovořím o obecných, nábožensky neutrálních principech. Mluvíme-li o boží vůli, pohybujeme se na jiné rovině než etické. Etika je skutečně zájmem lidským a její význam to nikterak nesnižuje.
  • Není-li boží vůle obsažena etikou a hřích jejím porušením, hřích i „nový život“ se však projevují i v etice.
  • Ve sporu o to, zda spolu mravy a víra nějak souvisejí se objevil pojem interimní (prozatimní) etika. Ten vyjadřuje, že mravy sice nemohou boží vůli plně vystihnout ani nahradit, ale to není důvod odmítat je, neboť je zaměřena na dobro bližních, nakonec i nás samotných a životního prostředí. Nemůžeme-li etikou dosáhnout dobra absolutního i tak má smysl sledovat dobra prozatimní.
  • Na smysl oběti Kristovy musíme pohlížet i tak, že upravuje vztah k nám samotným, současně s tím a i v souvislosti s tím k našim bližním. Probouzí nejen ochotu obětovat se pro bližního, nebo alespoň vědomí, že jsme mu tím zavázáni, nýbrž učí nás přijímat v lásce i sebe samotné, umět odpustit i sobě. Vztah k životnímu prostředí je složitější, neboť toto téma vstoupilo do etického uvažování až ve 20. století, ale i u Krista se učíme, jak Bůh vládne světu.
  • Sebeobětování však může být i záludné: sebeobětováním můžeme bližního ponižovat a zavazovat, děláním věcí jako by za něj jej zbavovat sebeuplatnění či schopnosti být samostatný. Určitý protiskutkařský apel nás učí obětovat i vlastní hrdinství, je-li v zájmu jednajícího a nikoliv jeho oběti.
  • Křesťanova etika musí být především na úrovni motivační oproštěna od jakékoliv vypočítavosti. Mluvíme-li o křesťanské svobodě či zákonu svobody, jde především o osvobození od vypočítavého konání dobra motivem vděčnosti a lásky, což jsou maximy křesťanské etiky.
  • Zdrojem konkrétní náplně může být Písmo jen promyšleně: je to stálý souboj mezi duchem a literou (2Kor 3, 6).
  • Při hledání praktického uplatnění si nesmíme myslet, že někde leží hotové recepty, jen poslechnout: naše etická rozhodnutí musejí respektovat fakta o předmětech i osobách, které jsou součástí mravní události. I křesťan, a zejména křesťan, musí být v zájmu spravedlnosti připraven se vším se nepředpojatě seznámit a naslouchat (J 7, 51). Teprve potom může uvažovat, co mu v dané situaci jeho křesťanská zkušenost říká.
  • Křesťan musí být tudíž otevřený a komunikovatelný. V praxi se však setkáváme spíš s opakem, se „zbožnou zabedněností“. Komunikativnost předpokládá vůli k poctivému vyrovnání s druhými (Jk 3, 17). Vzdělávání v etice má vlastně svůj cíl v uschopnění k posouzení mravního problému a připravenosti o něm komunikovat. Základem komunikovatelnosti je i schopnost rozebrat mravní problém na různé činitele, nebrat je všechny jako stejně závažné, nýbrž umět vytvořit hodnotový a hodnotící systém, který umožní posoudit zásadní od méně zásadního, závažné od méně závažného, cíle od prostředků a trvalé principy od podmíněných detailů a hlavně vyznavačské principy od obecně požadovatelných. Bereme-li všechno jako rovnocenné (buď jako stejně zásadní nebo stejně relativní), nemůže dojít k domluvě ani (vyznavačsky) poctivému, spravedlivému a dobrému jednání.
  • Smyslem křesťanské etiky tedy není jen uchování mravní čistoty. Má samozřejmě i zvěstný a demonstrativní význam (1Pt 2, 12), ale to nemůže být záměrné. Záměrná musí být především upřímná láska (Ř 12, 9).

8Milostí tedy jste spaseni skrze víru. 9Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. 10Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

(Ef 2, 8-10)

(Jakub Dvořák)