Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN 978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).
Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.
Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.
Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.
Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.
 |
| Vlajka s hákovým křížem před ochranovskou modlitebnou v Königsfeldu. |
Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf. jako Führer, wir volgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.
Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.
Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pravidla diskuse:
1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
10. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)
SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!