Některé věřící, zejména duchovenstvo, vydráždily minulý týden výsledky analýzy, kterou vypracoval v letech 2014-2016 v rámci projektu "European Social Survey" ředitel Střediska Benedikta XVI. pro náboženství a společnost" Stephen Bullivant.
Je zajímavé podívat se, jak a s jakými titulky o tom referovala média. Na televizi jsem se zrovna nedíval, a v rozhlasu, který jsem v té době poslouchal, ČR 3 Vltava, jsem žádnou reflexi nezaznamenal. Namátkou nejdůležitější zdroje:
Je zajímavé, jaká byla reakce křesťanů, především duchovenstva, ale i laiků. Jeden můj bývalý kolega farář, a snad mohu říct i přítel, třebaže je to už bezmála dvacet let, co jsme se naposledy viděli, dokonce nervózně zareagoval, že není divu v zemi, kde se k moci s mohutnou podporou voličstva dostanou lidé, jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. (Dlužno říct, že svůj omyl s pokorou, u duchovenstva nevídanou, uznal).
Naopak jiní se snažili výsledky průzkumu zpochybňovat: Novinky.cz, to přece není solidní médium a Lidovky, no jasně, jejich vlastníkem je estébák, slouha atheistického režimu, takže je jasné, kdo a proč si takový průzkum objednal! Další kontroval leteckým snímkem z Velehradu z některého z monstrózních setkání, čímž chtěl údajný nezájem mladých lidí o náboženství zpochybnit.
Celkově lze konstatovat, že reakce církevníků byla velmi nervózní až hysterická. Shodou okolností přinesla média i jinou informaci z oblasti náboženství, ale z jiného a jiného světa - z (ne jen) egyptského islámu:
Tak kdybych je chtěl s tímhle srovnávat, asi by se čertili. Tady přeci náboženství není předpokladem ani moci ani samotného přežití. Jsme přece zemí se svobodou náboženství, tudíž i svobodou k atheismu. A přece podobnost reakcí je nápadná:
- Nevěření je prezentováno jako úchylka,
- jako mravní nedostatek: absence nebo potenciální narušení hodnot, nezájem o hlubší stránky života, synonymum povrchnosti.
A k tomu ještě ta podivná česká národní obsese (ano, teď si také smočím): plivat na vlastní národ. Ale Češi? Pro Čecha vždy fuj, fuj!
Musím říct, že tu nervozitu křesťanů nechápu. Jednak jsme si už dávno měli odvyknout, že by náboženství mělo být chráněno zákony či kulturou. Víra je přece vždy něco výjimečného. Věřit se nedá z musu, ať vynuceného politickou mocí, nebo pod vlivem okolí, konformní náboženství.
Ani se nepotvrzuje, že náboženství (jakékoliv) je garantem morálky. Předně svoji morálku mají i zločinecké gangy. Ne všechna náboženství mají morálku, a morálka mnohých náboženství, včetně křesťanských církví, je někdy prapodivná! Vždyť udavačství v čarodějnických procesech a podobně, nebo krytí pedofilních kněží, aby nebyla poškozena pověst církve, to vše diktovala věřícím morálka, jenom trochu naruby. O rozporuplném vztahu křesťanů k morálce jsem se obšírně rozepsal v článku Med a smetana. Tady se chci zaměřit na jinou věc:
Že zejména v Evropě je velký odklon od náboženství už od dob Renesance a že pod racionální kritikou berou náboženské samozřejmosti za své, to je nám známo. Ano, v 80.-90. letech 20. století zachvátila českou společnost, zejména mládež, vlna religiozity. V těch 80. to byla hlavně reakce na komunistický režim a jeho uzavřenost, v 90. se zase mocně experimentovalo se vším, co bylo do té doby zakázané. Ale ještě v té době z toho tato společnost rychle vystřízlivěla a pokud si předtím náboženství dobylo nějaký kredit, prudce ho ztratilo. Nepomohly ne jen skandály duchovních, ale ani pokusy církví ukázat, kdo tu teď bude pískat. Vše samozřejmě dorazila restituce, k níž měli i křesťané sami dost rozporuplný vztah. Nic z toho však není důvodem k onomu odklonu.
V devadesátých letech se mnoho farářů utěšovalo, že koncepce dospělého, tudíž nenáboženského člověka Dietrich Bonhoeffera je mylná, což měla dokazovat právě ta vlna religiozity. Ta je utěšovala, ačkoliv ze zdrojů svého vyznání i vzdělání měli rozpoznat, že je v ní něco falešného.
Ano, je tu problém i pro tu analýzu samotnou, co je a co není zbožnost, nebo bezbožnost: když se mluví o tom, že Slováci či Moravané jsou zbožní, zatímco Češi bezbožní, nemohu souhlasit. Je zbožností to, že člověk podléhá náboženským vzruchům a hysteriím? Je to zbožnost, že chodím do kostela, protože to tak kolem mě dělají všichni, že jsem si to tak zvykl, že si nedovedu představit, že by svět mohl fungovat bez Boha? Jestli jsem od pražského arcibiskupa Duky slyšel někdy něco moudrého, byla to před víc jak deseti lety, to ještě arcibiskupem nebyl, odpověď na otázku, co říká na bezbožnost Čechů? Řekl, že se mu tohle příčí. Jistě, Češi se k náboženství nehlásí, ale v Ekvádoru je 95% katolíků, zbytek evangelíci a animisté, atheismus je na 0%, přesto je tu největší kriminalita, únosy turistů, vraždy ... proti tomu turista v Čechách nic moc neriskuje. To dokazuje, že Češi jsou si vědomi, že je nad nimi nějaká vyšší autorita, ačkoliv jí neříkají "bůh". Zato čemu to věří ti "zbožní" v Ekvádoru, to je otázka. Ostatně katolický kněz pan Vacek z Letohradu trefně rozlišuje mezi zbožností a pobožností.
Skutečně věřící lidé, tedy podle Bible věřící, by neměli víru považovat za normu a samozřejmost. Vždyť sám Ježíš nás varuje: (Mt 7, 13n || L 13, 24). Sami si svojí zbožností nemůžeme být jisti a neměli bychom na ni spoléhat! Proto, když někdo otevřeně přizná svoji skepsi vůči náboženství, měli bychom kvitovat jeho poctivost. Poctivý atheismus je upřímnější a tím lepší, než nepoctivá náboženskost. A proto by nás neměly výsledky této analýzy ani rozčilovat, ale ani zneklidňovat.
Naprosto falešné je dávat tento vztah do souvislosti s výsledky voleb, vždyť ony nedobropověstné, leč oblíbené, politiky volí především křesťané. A další z klubu, ogar z rodiny japonsko-korejských přivandrovalců, který nás straší imigranty, se na Moravě těší ohromné podpoře. Zdejší křesťané neváhají každého, kdo jej odmítá, onálepkovat jako vlastizrádce. Naopak mládež, která byla předmětem výzkumu, myslí většinou opačně, mezi 16. a 18. rokem však nemají volební práva. Jejich nezájem o náboženství tudíž volby neovlivnil.
Falešné je to i v tom, že třeba v Rusku je religiozita mezi mládeží silná; volili proto lépe, než Češi? O tom mám své pochybnosti.
Křesťané by měli skončit s považováním nevíry či nezájmu o náboženství za patologický jev. Je to prostě jednoduše tak, že náboženství lidi nepřesvědčuje. Nepotřebují ho. Ale pro skutečně věřícího by nemělo být náboženství "uspokojováním náboženských potřeb," jak tomu říkali komunisté.
Církve se samozřejmě mohou zamyslet nad tím, co dělají špatně, a jistě by se měly spíš než nad atheismem zamýšlet nad sebou. V zásadě však nelze říct, že nutně něco špatně dělají. Vždyť sami říkají, že víra je dar, tudíž ne povinnost. Ani povinnost Boha ji lidem dávat.
Atheismus je především důsledkem svobody vyznání. Toho, že nikdo není nucen víru vyznávat ani předstírat, což je dobře. Češi nejsou bezbožní, jen nepodléhají hysteriím tak snadno, jsou skeptičtější, kritičtější, což je dobře. A paradoxně právě to je dobře především pro věřící samotné, protože jen v takové atmosféře, kde náboženství není konvencí, kde není chráněno mocensky ani společenským tlakem, kde je výjimkou, se dá věřit upřímně a poctivě. Češi zřejmě mají méně náboženských potřeb, což mrzí především duchovenstvo, neboť by zde přes všechna varování theologů rádi nalezli nějaký navazovací bod, ale víra není uspokojováním potřeb, duchovním konzumem.
Naznačování, že si analýzu i s výsledky "někdo objednal", nějaký anciáš, je falešné. Ano, objednal. Byla to Římskokatolická církev. Prostě našla odvahu přestat snít o nějaké renesanci náboženství, a podívat se faktům do očí, hryznout do jablka, které je pro ni kyselé. Ale konečně víme, jak to je. Proto přijměme výsledky beze strachu a obviňování. Zamysleme se nad tím, proč my věříme a co bychom chtěli té své společnosti nabídnout. Je ostatně dobře, že nepodléhají náboženskému fanatismu. No jasně, nedá se asi spoléhat na to, že budou jednou nosit peníze do kostelních kasiček. Ale kdo ví. Však k víře se musí také dozrát ...
Musím říct, že tu nervozitu křesťanů nechápu. Jednak jsme si už dávno měli odvyknout, že by náboženství mělo být chráněno zákony či kulturou. Víra je přece vždy něco výjimečného. Věřit se nedá z musu, ať vynuceného politickou mocí, nebo pod vlivem okolí, konformní náboženství.
Ani se nepotvrzuje, že náboženství (jakékoliv) je garantem morálky. Předně svoji morálku mají i zločinecké gangy. Ne všechna náboženství mají morálku, a morálka mnohých náboženství, včetně křesťanských církví, je někdy prapodivná! Vždyť udavačství v čarodějnických procesech a podobně, nebo krytí pedofilních kněží, aby nebyla poškozena pověst církve, to vše diktovala věřícím morálka, jenom trochu naruby. O rozporuplném vztahu křesťanů k morálce jsem se obšírně rozepsal v článku Med a smetana. Tady se chci zaměřit na jinou věc:
Že zejména v Evropě je velký odklon od náboženství už od dob Renesance a že pod racionální kritikou berou náboženské samozřejmosti za své, to je nám známo. Ano, v 80.-90. letech 20. století zachvátila českou společnost, zejména mládež, vlna religiozity. V těch 80. to byla hlavně reakce na komunistický režim a jeho uzavřenost, v 90. se zase mocně experimentovalo se vším, co bylo do té doby zakázané. Ale ještě v té době z toho tato společnost rychle vystřízlivěla a pokud si předtím náboženství dobylo nějaký kredit, prudce ho ztratilo. Nepomohly ne jen skandály duchovních, ale ani pokusy církví ukázat, kdo tu teď bude pískat. Vše samozřejmě dorazila restituce, k níž měli i křesťané sami dost rozporuplný vztah. Nic z toho však není důvodem k onomu odklonu.
V devadesátých letech se mnoho farářů utěšovalo, že koncepce dospělého, tudíž nenáboženského člověka Dietrich Bonhoeffera je mylná, což měla dokazovat právě ta vlna religiozity. Ta je utěšovala, ačkoliv ze zdrojů svého vyznání i vzdělání měli rozpoznat, že je v ní něco falešného.
Ano, je tu problém i pro tu analýzu samotnou, co je a co není zbožnost, nebo bezbožnost: když se mluví o tom, že Slováci či Moravané jsou zbožní, zatímco Češi bezbožní, nemohu souhlasit. Je zbožností to, že člověk podléhá náboženským vzruchům a hysteriím? Je to zbožnost, že chodím do kostela, protože to tak kolem mě dělají všichni, že jsem si to tak zvykl, že si nedovedu představit, že by svět mohl fungovat bez Boha? Jestli jsem od pražského arcibiskupa Duky slyšel někdy něco moudrého, byla to před víc jak deseti lety, to ještě arcibiskupem nebyl, odpověď na otázku, co říká na bezbožnost Čechů? Řekl, že se mu tohle příčí. Jistě, Češi se k náboženství nehlásí, ale v Ekvádoru je 95% katolíků, zbytek evangelíci a animisté, atheismus je na 0%, přesto je tu největší kriminalita, únosy turistů, vraždy ... proti tomu turista v Čechách nic moc neriskuje. To dokazuje, že Češi jsou si vědomi, že je nad nimi nějaká vyšší autorita, ačkoliv jí neříkají "bůh". Zato čemu to věří ti "zbožní" v Ekvádoru, to je otázka. Ostatně katolický kněz pan Vacek z Letohradu trefně rozlišuje mezi zbožností a pobožností.
Skutečně věřící lidé, tedy podle Bible věřící, by neměli víru považovat za normu a samozřejmost. Vždyť sám Ježíš nás varuje: (Mt 7, 13n || L 13, 24). Sami si svojí zbožností nemůžeme být jisti a neměli bychom na ni spoléhat! Proto, když někdo otevřeně přizná svoji skepsi vůči náboženství, měli bychom kvitovat jeho poctivost. Poctivý atheismus je upřímnější a tím lepší, než nepoctivá náboženskost. A proto by nás neměly výsledky této analýzy ani rozčilovat, ale ani zneklidňovat.
Naprosto falešné je dávat tento vztah do souvislosti s výsledky voleb, vždyť ony nedobropověstné, leč oblíbené, politiky volí především křesťané. A další z klubu, ogar z rodiny japonsko-korejských přivandrovalců, který nás straší imigranty, se na Moravě těší ohromné podpoře. Zdejší křesťané neváhají každého, kdo jej odmítá, onálepkovat jako vlastizrádce. Naopak mládež, která byla předmětem výzkumu, myslí většinou opačně, mezi 16. a 18. rokem však nemají volební práva. Jejich nezájem o náboženství tudíž volby neovlivnil.
Falešné je to i v tom, že třeba v Rusku je religiozita mezi mládeží silná; volili proto lépe, než Češi? O tom mám své pochybnosti.
Křesťané by měli skončit s považováním nevíry či nezájmu o náboženství za patologický jev. Je to prostě jednoduše tak, že náboženství lidi nepřesvědčuje. Nepotřebují ho. Ale pro skutečně věřícího by nemělo být náboženství "uspokojováním náboženských potřeb," jak tomu říkali komunisté.
Církve se samozřejmě mohou zamyslet nad tím, co dělají špatně, a jistě by se měly spíš než nad atheismem zamýšlet nad sebou. V zásadě však nelze říct, že nutně něco špatně dělají. Vždyť sami říkají, že víra je dar, tudíž ne povinnost. Ani povinnost Boha ji lidem dávat.
Atheismus je především důsledkem svobody vyznání. Toho, že nikdo není nucen víru vyznávat ani předstírat, což je dobře. Češi nejsou bezbožní, jen nepodléhají hysteriím tak snadno, jsou skeptičtější, kritičtější, což je dobře. A paradoxně právě to je dobře především pro věřící samotné, protože jen v takové atmosféře, kde náboženství není konvencí, kde není chráněno mocensky ani společenským tlakem, kde je výjimkou, se dá věřit upřímně a poctivě. Češi zřejmě mají méně náboženských potřeb, což mrzí především duchovenstvo, neboť by zde přes všechna varování theologů rádi nalezli nějaký navazovací bod, ale víra není uspokojováním potřeb, duchovním konzumem.
Naznačování, že si analýzu i s výsledky "někdo objednal", nějaký anciáš, je falešné. Ano, objednal. Byla to Římskokatolická církev. Prostě našla odvahu přestat snít o nějaké renesanci náboženství, a podívat se faktům do očí, hryznout do jablka, které je pro ni kyselé. Ale konečně víme, jak to je. Proto přijměme výsledky beze strachu a obviňování. Zamysleme se nad tím, proč my věříme a co bychom chtěli té své společnosti nabídnout. Je ostatně dobře, že nepodléhají náboženskému fanatismu. No jasně, nedá se asi spoléhat na to, že budou jednou nosit peníze do kostelních kasiček. Ale kdo ví. Však k víře se musí také dozrát ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pravidla diskuse:
1. mluvit věcně, výstižně a ne zbytečně dlouze.
2. mluvit k věci.
3. nechat mluvit i domluvit a vnímat druhé.
4. reagovat na řečené, ne na domněnky.
5. nepodsouvat, co druhý neřekl.
6. nevyvracet, co druhý netvrdí.
7. respektovat čest oponenta.
8. oponent není satan ani třídní nepřítel, ani není nemocný.
9. pravda se dokazuje argumenty, ne silou hlasu, velkými písmeny ani hrozbami a nadávkami.
10. jiný názor je třeba pochopit, i když ne nutně přijmout, zásadně však není tvým úkolem ho potřít.
" ... lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jk 1, 20)
SLUŠNÝ ČLOVĚK MÁ JMÉNO, ANONYM JE HNUSNÝ SRAB A JEN NICKY POUŽÍVAJÍ NICKY!