Jaký je Ježíš a Bůh? Vlídný, nebo krutý? (Kázání na J 2, 13-22)

Kázání na neděli 13. 7. 2014 v Náchodě a Šonově-Václavicích. 

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Ž 67, 2-6 he
2. píseň: 67 | 81
3. čtení: Am 8 he
4. píseň: 210 | ×
5. text: J 2, 13-22 ř
6. píseň: 178 | 702
7. poslání: Žd 12, 5-14 ř
8. požehnání: Ž 121, 5-8 he
9. píseň: 417 | 309

Vždy bylo pro věřící těžké určit, co nám vlastně Ježíš říká, a co od nás v důsledku toho očekává, jaký je jeho příklad, abychom se podle něj orientovali ve svém vlastním životě: máme být laskaví? Máme být přísní? Kdo chce, má Ježíše krutého a přísného; komu se to nelíbí, má z něj učitele nenásilí, vlídnosti, pacifismu … A všichni prý mohou podat „důkazy z Písma svatého“ …

    Příběh o vyhnání směnárníků v každém případě vlídný obraz Ježíšův zpochybňuje – být to někdo jiný než Ježíš, věděli bychom hned, že je to neznaboh a výtržník! Co bychom asi řekli my, kdyby nám sem teď někdo vkročil a začal nám vyhazovat vybavení modlitebny ven? V Bohuslavicích se po spojení Lutherské církve s Helvetskou něco podobného skutečně stalo: když bohuslavští helvíti, kteří až doposud chodili do Kláštera nad Dědinou, vstoupili poprvé do bývalého lutherského, nyní společného, kostela a uviděli tam oltář, obraz a další, helvítům odporné, vybavení, začali to vyhazovat na dvorek.

    Pro Ježíše se mnozí snaží nalézt nějaké ospravedlnění v představě vietnamského tržiště v chrámových prostorách. Tato představa se pak ráda snoubí s reformační reakcí na svatokupectví, nebo dokonce s obrazem Žida, jako notorického kšeftaře (ten se ale objevil až hluboko ve středověku). Avšak o žádnou tržnici tu ve skutečnosti nešlo. Možná nás to zaskočí, ale šlo o součást bohoslužby, takovou, jaké provozujeme i my sami!

    Ježíš ve skutečnosti reaguje na celkem pochopitelný, logický, servis poutníkům, harcujícím se z daleka, aby uctili Boha v jeho chrámu: jsme rádi, že na svátky přijdou, že se něco děje; nemusejí oběti tahat s sebou, koupí si je na místě; běžná měna je ovšem pro své pohanské symboly nečistá, směnárnictví je výrazem touhy po absolutní (formální) čistotě darů pro chrám. A, ano, někdo si tím také vydělá. Na tom nic špatného není – mnohý chudák má alespoň zaměstnání. Tak se dá všem hromadným slavnostem vytknout sklon ke komercializaci (typicky se to vyčítá vánočním oslavám, někdy i velikonočním).

    Je pochopitelné, že si všichni vkládáme do biblických příběhů své zkušenosti, osobní i historické. Kdyby byly jen o minulosti, nebyly by už o ničem. Nesmíme to však přehnat: našlápneme-li do nich třeba středověk, musíme se někdy vrátit ke kořenům, abychom rozpoznali, kdy jej otřít.

    Všem zmíněným výkladovým modelům pro tento podivný příběh je společné to, že je to „o těch druhých“, také třeba o konzumní společnosti, o kapitalismu, o církevní vrchnosti … Slovo boží je však vždy především o božím lidu. Vrátíme-li se ke kořenům zjistíme, že takový bohoslužebný provoz, jako byl v tom židovském chrámu, máme i mi zde. Co jsou sbírky, co prodej časopisů a literatury? Je to také servis, který slouží provozu církve. V tom problém nebude.

    Je víra jen kšeft? Snadno k tomu sklouzává, ale mnohem horším pokušením jsou formální projevy života společenství tam, kde se sice „něco dělá“, ale ztrácí to obsah, vytratí se smysl, víra neproměňuje, neuzdravuje a nepřivádí člověka k jeho poslání: být člověkem. A tak Janův Ježíš začne hned zhurta (synoptický tím naopak končí), i bič, zbraň, si uplete.

   Jaký je tedy Ježíš? Vlídný nebo krutý. Je takový, jaký jeho lid a situace obou jeho lidů, židovského i křesťanského, potřebují. Potřeba ale není totožná s touhou. Kdo jej vidí vždy jako smiřujícího, mýlí se, stejně, jako ten, kdo je vždy vidí jen s pěstí práskající o směnárníkův stůl. Mýlil by se i ten, kdo by chtěl od Boha/Ježíše, vždy či především „evangelium“, pokud si „radostnou zvěst“ spojí jen s tím, z čeho se naše srdce blahem zatetelí. Evangelium tu je – Bůh nevypráskává z chrámu ty druhé, ale svůj lid, protože mu na něm záleží, a nemůže ho nechat jít bez povšimnutí do zkázy. Proto musí být i krutý. Ale nejkrutějším trestem božímu lidu bylo vždy to, když už si mohl dělat, co jej napadlo, neboť Bohu na něm přestalo záležet. „Vyvolení“ v biblickém smyslu není členstvím ve VIP klubu, leda v tom smyslu, že jsme první na božím soudu.

Pořádek bohoslužeb pro Náchod
a pro Václavice.
Písně jsou číslovány podle EZ
z roku 1979