Křesťanský terorismus

V den, kdy tuto úvahu začínám psát (10. 1. 2019) se v křesťanských médiích objevila potěšující zpráva, že v zemi, odkud bylo nutné nedávno dostat křesťanku osvobozenou od odsouzení k trestu smrti za údajné rouhání, kde tento zákon bývá obvykle vůči křesťanům zneužíván, kde na osvobození oné sestry v Kristu zareagovaly davy nepokoji, výhružkami smrtí, kde i duchovní požadovali zrušení osvobození a popravu též soudců, kteří ji osvobodili, kde každý politik, který navrhne zrušení tohoto nemoderního zákona je vždy zavražděn, se nakonec pět set imámů dohodne na společném prohlášení, odsuzující násilí a zabíjení ve jménu své víry a diskriminování náboženských menšin v zemi, která má islám jako státní náboženství (více zde).

Tak zvané Islamabádské prohlášení má skutečně hodně nedostatků, místy vytlouká klín klínem, ale je to krok k modernímu uspořádání náboženských poměrů v zemi. Je tudíž otázkou, zda tady neudělali islámští duchovní krok, kterým nechali jiná náboženství za sebou, ta by se měla zamyslet, jak sama odpoví.

Myslím na křesťany. Jsem křesťan, ačkoliv jsem se ocitl mimo jakékoliv církve. A přece mi na těchto bratrech a sestrách záleží, protože obraz křesťanství nakonec vytváříme všichni. Co by měly deklarovat ony?

Terorismus si dnes zpravidla spojujeme s islámem, ale není to tak dávno, co jej užívaly i jiné skupiny, včetně křesťanů. Nebudu se vracet k inkvizici a středověku, to už je pasé. Nechám stranou i takové jevy, strašné, ale marginální a extrémní, jako byly Děti boží, nebo Korešovci a jiné sekty. I bez toho je dvacáté století plné projevů agresivního křesťanství. Souboje IRA a britských aktivistů, třeba z tzv. Oranžského klubu, užívaly zhusta prvků terorismu. Přitom bývaly prezentovány i jako souboje katolíků s protestanty. A pokud je něco ukončilo, tak konec železné opony, jelikož je zřejmé, že je podporoval Sovětský svaz. Křesťanská láska to rozhodně nebyla. Méně známé, ale také ne marginální, jsou souboje některých extrémně křesťanských skupin s "potratáři", kteří neváhali ve jménu záchrany životů nenarozených klást bomby do gynekologických klinik, stejně jako ekologičtí extremisté do obchodů s kožichy. U oněch antipotratářů se dokonce objevily případy, kdy na gynekology byli najímáni nájemní vrazi. Zajímavé spojení zbožnosti se satanem!

A přece je třeba říct, že křesťanství z toho v podstatě vyrostlo. Spíš se zvrhla náboženství, donedávna vnímaná jako principiálně nenásilná: objevil se hinduistický i budhistický terorismus. Avšak od Al Kutba začíná být terorismus spojován spíš s islámem. Původně mířil na moderní muslimy, ale také na USA, které se staly synonymem ohrožení islámu. Čím? Třeba jen holými rameny Američanek, která dráždila původně nábožensky zcela apatického poštovního úředníka. Od islámské revoluce v Íránu pak začíná kromě antiamerikánského tažení, spíš verbálního, praktické tažení proti jiným formám islámu: sunitského, vahabitského, a kolik jich je. Ta se radikalizovala stejně, jako šíité. Svět to bral spíš s nadhledem. Mocnosti se vzájemných sporů snažily využívat ve svůj prospěch, často nebylo, a není dosud, jasné, kdy jde o náboženství a kdy o klanové či etnické spory. Jenomže 11. 9. 2001 došlo k jasnému vyhlášení války islámu ostatnímu světu. Islám se tedy musel, a trvalo mu to dlouho, jasně vymezit vůči těmto proudům, aby bylo jasné, co od něj svět vlastně může čekat, a zda do něj ještě patří?

Zdá se, že křesťané nic takového nemají zapotřebí. A přece. Asi nejviditelnějším globálním problémem křesťanů bylo sexuální násilí duchovenstva ne nezletilcích. Nejde o vraždy, nejde o násilné šíření víry, ale je to "ohavnost spuštění na místě svatém". Může být něco horšího, než pohlavní zneužití duchovním? Ano. Dnes je jasné, že církevní úřady o tom věděly, ale neřešily to. Ne, že by to podporovaly, ale nadřadily zájem na pověsti církve nad oběti. Počet obětí tak rostl, ale o všem se mlčelo. Čím víc se mlčelo, tím víc toho vybublávalo na povrch. Nakonec i katolíci začali být sebevědomější než dříve a začali své duchovní volat k odpovědnosti. Po dlouhém přešlapování na místě lze tedy přičíst papeži Františkovi rozhodnost, se kterou se nakonec do problému obul, pojmenoval jej a rozhodl o nulové toleranci (už i Jan Pavel II., ale váhavě). Byl to dobrý začátek, ale pohlavní násilí na nezletilcích není jediným problémem této, i jiných, církví, se kterým by se měly poctivě, před tváří Boha i veřejnosti, vyrovnat.

Přes takové pozitivní kroky lze však v křesťanském světě sledovat podobnou nervozitu, jako ve světě jiných náboženství:

Islám, hinduismus, budhismus - to byla donedávna regionálně omezená, ve svém prostředí však pevně zakotvená náboženství. Teprve moderní svět - železniční a letecká doprava až po informační, je v jejich regionech znejistěly. Naproti tomu křesťané se vnímali globálně už dlouho, a asi půl tisíciletí praktických zkušeností jim napovědělo, že nemusejí mít vždy a ve všem poslední slovo. Půl tisíciletí soubojů s přírodními vědami, které vrcholí částečně oboustranně prospěšným smírem, částečně jen klidem zbraní, protože křesťanům došla munice, a částečně i latentní nevraživostí některých, zejména amerických, skupinek. A přece vlastně ani v islámských a jiných regionech nejde jen o islám, nýbrž o náboženství samo, co se v moderním světě dostává do krize. Tím pádem to pociťují stále víc i křesťané.

Na sociálních sítích i v knihách se začíná hovořit o soft pronásledování křesťanů v Evropě a v USA. Podle této představy se křesťanské země a jejich politické i duchovní (!) reprezentace spikly proti svým křesťanským základům a začaly církev pronásledovat. Ale žádní kněžouři a jiní černoprdelníci nestojí nyní u soudů, jako v padesátých letech u nás. Jen je jim upírán automatický vliv ve společnosti, především v oblasti vzdělávání. Zkrátka, jak jednotlivcům, tak i některým představitelům církví, se svobodné, nábožensky neutrální, soužití začalo zajídat. I odmítači konstantinského spojení trůnu a oltáře mají najednou za to, že křesťanství by si v tradičně křesťanských zemích zasloužilo mocensky chráněný respekt. Za tím účelem -

• vlamují se do vzdělávacího systému. Je zajímavé, že obsah křesťanství zůstává stranou, ale tato tendence se vybíjí na tématech, jako je sexualita nebo (údajně) tradiční rodina. Zcela zřetelná byla aktivita tzv. "obránců rodičovských práv," dnes se projevující zejména "pochody pro rodinu" a jinými podobnými aktivitami bez zjevného důvodu a smyslu. Neustále straší lidi údajnou sexuální výchovou v osnovách, ačkoliv osnovy už dávno nejsou a o sexualitě se ve škole učilo už dávno. Tvrdí, že je výsadním právem rodičů seznamovat děti se sexualitou. Jimi podnícený pražský arcibiskup Dominik Duka si došlápl i na tehdejšího ministra školství, aby stáhl z internetu materiál pro vyučující o sexualitě (naprosto neškodný dokument), a ačkoliv nějaký církevní potentát není partnerem v jednání sekulární vlády, ministr ŠMTV sklapnul paty a dokument poslušně stáhl. Porušil tím právo veřejnosti na informace a zkomplikoval komunikaci vyučujících s MŠMT ohledně RVP. Šlo o naprosto ničemnou akci s jediným cílem - církevní potentát si dokázal, že má přeci jenom ve společnosti nějakou moc.
• Křesťané nezřídka nutí lidi kolem sebe brát ohledy na jejich soukromou víru, vždy posilováni přesvědčením, že jejich víra vyjadřuje vůli Nejvyššího. Nejčastějším projevem této tendence je časté obtěžování policistů oznámeními o tom, že se někde opaluje nějaká žena nahoře bez. Policie kvůli tomu i několikrát doopravdy zasahovala, ačkoliv nejracionálnější reakcí by bylo doporučit stěžovateli, aby se díval někam jinam, jestli jej to pohoršuje.
• Naprosto frapantním dodáváním si významu byly dopisy synodního seniora Českobratrské církve evangelické v době vypuknutí uprchlické krize vládě ČR, kde tento restituční hrdina, oslavovaný svojí církví za to, že vyždímal ze státu víc peněz, než o kolik reálně přišla, že nemají ve vládě osobnosti, které by dokázaly lidu vysvětlit nutnost otevřenosti uprchlíkům. Kupodivu ani slovo o tom, že se jeho církev ráda vzdá části restitučních náhrad ve prospěch uprchlíků. Místo toho naprosto neuvěřitelná výzva: "dejte nám legislativní rámec, my už se o to postaráme." Slovo církve, která se nepostará ani sama o sebe, která neměla osobnosti schopné přesvědčit své lidi o potřebě odpoutat se od pupeční šňůry státu a postavit se na vlastní nohy! Navíc projev naprosté neznalosti fungování státu: vláda nemá zákonodárnou moc, je to moc výkonná. Na rozdíl od agresivního šéfa největší církve však alespoň v zoufalé situaci vládu určitě pobavil.
• Obecně jsou patrné tendence křesťanů na všech úrovních zajistit si, aby sekulární stát poskytoval křesťanům mimořádnou ochranu. Co na tom, že Ježíš vyzývá své následovníky, aby šli za ním, bez jakékoliv ochrany v tomto světě: ptáci mají hnízda a lišky doupata, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. V mnoha křesťanech stále žije představa, že církví budou jen tehdy, když jim na to nějaký stát dá štempl. Navíc požadují další zákonné ochrany, chybí už jen nějaká obdoba nechvalně známého Butlerova zákona v USA, který v roce 1925 vyvolal frašku s tzv. "opičím procesem".
• Nejhorším projevem je křesťanský trolling: jeho nejděsivějším důsledkem je působení jakýchsi internetových soft osamělých vlků. Jde o bezejmenné a neidentifikovatelné osoby, které se většinou obracejí proti svým souvěrcům. Posilováni představou, že oni nebojují proti světu, ale proti jiným křesťanům, kteří dle jejich představ víru pokřivili, napadají diskusní fóra, kryti svojí anonymitou všechny urážejí a zaplňují prostor svými tématy, až nakonec všechny otráví. Křesťanská diskusní fóra umřou neodvratnou smrtí, a nemůže za to nikdo jiný, než křesťané. V křesťanské tradici je totiž od Nového Zákona patrný sklon k paranoidnímu pocitu ohrožení.