Neblábolíme, makáme (komu na co?)

Podmanivost prázdného politického hesla je příznakem hlubší společenské krize, paralyzované mezilidské komunikace!

Mudrci všech barev kůže i politické ideologie si nevědí rady s tím, jak mohlo hnutí ANO získat absolutní většinu ve všech volebních obvodech. Me Too; a nechci hned sklouznout k tomu, co spolehlivě následuje: ke zjištění, že lidi jsou blbí. Jsem také člověk, pohybuji se mezi lidmi, slyším jejich naděje, úzkosti i zklamání. Největší zklamání je přitom z toho, jací lidé jsou u moci. Všichni proklínají Babiše, dušují se, že jej nevolili. A přece, i u nás tu většinu měl! Začínám propadat různým spikleneckým theoriím. Ostatně nedávná odborná analýza průběhu voleb v ČR odhalila několik slabých míst v našem volebním systému, především fakt, že urna s hlasy je zamčena přes noc z pátka na sobotu v ne nedobytných volebních místnostech bez jakéhokoliv dozoru! Ale dejme tomu, že to bylo košer; mohl skutečně onen pitomý slogan voliče natolik strhnout?

Obávám se, že ANO, a snadno by mohl oslovit i ty, kteří proti tomuto hnutí vyjadřují jistou aversi. Celé to heslo totiž předpokládá porozumění, vyvěrající z celospolečenské nevole vůči komunikaci. Staví do protikladu slova a činy. Nežvanit, makat! To známe z různých výtvorů komunistické propagandy, a jak to zabíralo! Dokonce i na antikomunisty, ačkoliv si to nepřiznají!

Je třeba si všimnout, jak nelibě nesou lidé vše, co souvisí se vstřebáváním informací. Řekne-li se například přednáška, výklad (ne v obchodě, to by byla jiná!), nebo v církevním kontextu kázání, mají mnozí za svoji občanskou povinnost nápadně zívnout. Jestliže kdysi lidi rádi poslouchali vyprávění strarých lidí o životě, dnes jsou užvanění starci jen na obtíž. Podobně však nesnášejí i jakékoliv vysvětlování.

Jeden z mnoha důvodů, proč už nejsem členem Českobratrské církve evangelické, je absence komunikace, tedy přímé. Nikdo, tedy především odpovědní činitelé, se nezajímá o fakta. Zpravidla si vytvoří ve sporných věcech svoji představu, filtrují pak informace, které jsou s ní v rozporu. Místo rozboru situace nastupují jen postranní informace, klepy. Tím se pak církev řídí. Měl jsem paradoxní zkušenost s jedním jejím multifunkcionářem, který rád napomínal lidi. Napsal mi: "s tebou se nedá komunikovat, protože kdykoliv ti něco vytknu, ty mi to vysvětlíš. Ale já nechci vysvětlení, já chci vidět sebereflexi!" To mi přišlo příznačné pro celospolečenskou situaci. Dnes nikdo nestojí o vysvětlování. Jako by všichni už předem měli jasno: vysvětlení, je odvysvětlení, řeč o více než třech slovech blábolením, politici lžou, média lžou a "všetci kradnů" a proto nikoho nic nezajímá. Inteligence se chytila do vlastní pasti: inteligent musí být kritický, ale inťoši si to přebrali tak, že nic neberou vážně a předem vědí, své. Proto nevnímají. Ani vědci nezkoumají, jen plní zadané úkoly, mediální pracovníci se o nic nezajímají jen servírují to, co se domnívají, že od nich čtenář žádá. Vyučování nemá děti nudit informacemi, má je bavit. Vědomosti a schopnosti získané ve škole jim stejně k ničemu nebudou. Když si někdo chce zahrát na školského reformátora, začne mluvit o slovním hodnocení, ale to nekrachuje tolik na učitelích, jako na žácích a rodičích, protože dítě si místo jednociferného hodnocení přinese domů román ...

Problém je fatální vzájemná nedůvěra ve společnosti: předem se ví, že všechno je jinak, i když se neví, jak. I rozumná řeč se mění v blábolení, protože ji nikdo neposlouchá. Nejde o to všemu věřit, ale přemýšlet. A to je práce těžší, než nakonec makat třeba na zahrádce, o tom píše už ve své slavné přednášce Jak pracovat? T. G. Masaryk. Proto už předem odmítáme, když nám někdo chce něco sdělovat. Věřící lidé se často bojí, že je řečmi chce někdo svést z víry pravé, politici nás chtějí k něčemu zmáknout ... důsledkem je mlčenlivá politika bez vysvětlování, jak ji předvádí skutečně Babiš, když na žádné otázky neodpovídá, tedy smysluplně. Kdo odpovídá, musí vysvětlovat. Složité věci nelze říct jednoduše, blá blá ... Ten, kdo krade, moc řečí nenadělá, ani na soudu, na to má právníky. A ani soudy často fakta nezajímají, jen obraz a dojem.

Že se, a to už od ráje, jedná o problém rozpoznání dobrého a zlého a teprve odvozeně o jeho činění, jí i četným jejím souputníkům, sdruženým v rozmanité pomocnické organizace, příliš nedocházelo.

(Stanislav Komárek, Opšlstisova nadace, ISBN 978-80-7227-145-0, str. 43)

V takové atmosféře snadno dojdou i učení lidé k přesvědčení, že je třeba činů, ne slov. Jenomže činy beze slov jsou samy o sobě nebezpečné. Potřeba je každý čin promyslet, vysvětlit a vyložit voličům a jeho důsledky obhájit, nebo přiznat chyby. Pan Babiš naproti tomu moc řečí nenadělá, tu si mákne na Kostelecké uzeniny, na státní zakázky či eurodotace, na média, teď už i na vládu, odkud může ochromovat další záruky demokratického uspořádání naší společnosti a nic vysvětlovat nemusí. Dokonce ani popírat, že to nebylo podle práva. Stačí opakovat "je to kampaň" a "proč se o to zajímáte zrovna teď", nic tím neříká, stejně jako tím sloganem, takže není, o čem přemýšlet. A tím se stává odpovědný veřejný činitel blábolilem.

Pak se však důvěryhodným politikem stává ten, který nemluví, nýbrž maká, aniž by se kdo zajímal, na čí zadek či jinam. Pokud lid nechce vysvětlení, aby nemusel přemýšlet, pak je vydán na pospas tomu, kdo jej žádným vysvětlováním neobtěžuje.

Vidím z toho cestu ven? Jistě. Nejsem povýšeneckým kritikem fatálně blbé společnosti. Možnost je tu vždy, jen si ji uvědomit a přijmout. Tou možností je obnova narativním kultury: schopnosti vyprávět, vykládat, vysvětlovat, a hlavně to vše vnímat. Začněme u sebe, začněme poslouchat, co se kolem nás říká, co lidé doopravdy sdělují, než si začneme myslet to své.