Prohledat tento blog

sobota 17. prosince 2016

PROČ TOLIK SLOV O MOCI?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1, 8-18 (na den 3. 10. 2016 - pondělí)

Moc je slovo, s nímž si ne jen církve dost naběhly. Moc je velkým pokušením. Ale tady nehovoří představitel nějaké mocné organizace, potlačující práva jiných na svobodu vyznání. Vždy se bavím, když v literatuře či filmech zaznamenám spiklenecké theorie o tom, že církev cosi od počátku svých dějin tají. Jako by vždy byla mocnou. Ne, tady hovoří přece člověk, který je pro svoji víru v okovech, od kterého se i lidé stejného vyznání v celém jednom regionu odvrátili. Bojí se dokonce, že by se snad i jeho milovaný spolupracovník a následovník odvrátit mohl, když uvidí jeho potupu.
Nejčastějšími slovy, která v tomto oddíle zazní, jsou (ne)stydění se a láska. Právě k nim je třeba moci. Ano, láska není zakuklená slabost – k ní je opravdu potřeba zmocnění, aby člověk překonal stud a strach. Nestaral se o to, co na moji víru řeknou lidé, zda mi ji úřady odsouhlasí, dokonce dají státní podporu, budu-li za sebou mít silný lidský elektorát. Podstatné je vědomí, proč člověk má podstupovat utrpení i třeba pohrdání, kdo jej tím pověřil, jaký smysl a cenu to všechno má. To je moc, která mu pomáhá ustát vězení, zradu, ale také i v nich vidět pár těch potěšujících zkušeností, jako je přátelství Timothea, nebo neúnavná služba Oneziforova. Na dva zrádce, či dokonce celý region zrádců, jedna dobrá duše, ale ta právě stojí za to. Ano, i apoštol potřebuje službu a podporu svých bližních. Není žádným akčním hrdinou.
Pavel není akčním hrdinou ani v tom, že by dokázal své okovy rozlomit jedním trhnutím, nebo dovedným rétorickým výkonem zlomit své věznitele. V tom moc víry nespočívá. Ale spíš v tom, že vězení, okovy, zrada, nic z toho jej nepřipraví o důvěru v toho, pro něhož to snáší, kdo sám šel předním takovou cestou. Nepřipraví jej ani o naději a lásku. Taková moc se ale projevuje v bezmoci (2 Kor 12, 9), za hradbami Jeruzaléma (Žd 13, 13), ne na trůnech, ne na široké cestě, kde je církev chráněna politickou mocí, kde její činitelé hrají role VIP při jednáních a na filmových festivalech. Teprve na úzké cestě s Kristem se dá věrohodně mluvit o moci víry.
Sám Bůh se nestydí vstoupit do života lidí a s nimi spojit slávu svého jména. Ne pro naše zásluhy – i na našem hříchu, selháních a slabostech se oslaví. Proto se ani jeho svědkové nemají, zač stydět: za Boha, své poslání, ani jeden za druhého. Naopak jeden z druhého mají potěšení a jsou si navzájem potěšením i posilou. To je ten Duch Kristův, který mezi nimi mocně působí.
Modlitba:
„Pane, chtěli bychom být silní, ale rádi bychom se při tom vyhnuli tvé úzké cestě. A přece si dodáváme odvahy prosit tě, abys právě tuto obavu zlomil, uvedl nás na svoji cestu, abychom v ní objevili cestu života. Přešli tak od cesty k zahynutí k životu s tebou. Kéž už v tomto čase dokážeme vnímat službu svých bližních, jim poskytovat svoji, a za tím vším abychom rozpoznali působení tvého Ducha.“

Žádné komentáře:

Okomentovat