Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 57, 10 n he,ř,l
• 1. píseň: 680 | 315
• čtení: Jr 29, 4-7 he,ř,l
• 2. píseň: 373 | 574
• text: 1Tm 2, 1-7 ř,l
• 3. píseň: 355 | 772
• poslání: Mt 5, 13-16 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 685 | 418

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).

 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Alternativní píseň po kázání
ze zpěvníku Svítá, 2002.

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

Češi v boji proti elitám

Zejména kolem poslední prezidentské volby se začalo v médiích, ale především i mezi lidmi, hovořit o zradě elit, o jejich pocitu nadřazenosti vůči tzv. "obyčejným lidem", o jejich snaze ovládnout politiku a stát i odpovědnosti za veškerá selhání evropské byrokracie. Ze slova elita (někdo vyvolený, nebo zvolený, ale lid to někdy chápe jako nadřazený či privilegovaný) se stala téměř nadávka: jsi elita? Jsi vinen prakticky za všechno, co se v této zemi i světadíle nepovedlo.

Jiří Drahoš, Wikipedia.cz

Zaznamenal jsem dokonce případ duchovního jedné církve, který si prý až v nemocnici, kde byl před volbami na operaci, uvědomil, "jak smýšlí a čeho se obávají prostí lidé", stal se zemanovcem, přivítal "hanebnou porážku Drahoše" (rozuměj jednoho z elitářů). Nyní nadšeně brojí proti elitám, stejně jako mnoho dalších, včetně duchovenstva, jeho regionu - Moravy. Tam se hlasy proti elitám, tedy Pražákům, ozývají často a poslední události jim dodávají víc a více sebevědomí: Morava si už od Prahy nenechá nic líbit. Tento motiv jsem zaznamenal i ve vnitřních diskusích jedné církve o jejím dalším směřování. I její moravští členové přicházejí s tím, že její běh až doposud trestuhodně určovaly pražské elity, ale "Morava je dnes sebevědomější".

Člověk by v tom na první pohled hledal tradiční českomoravské plebejství. Jiný farář, tentokrát českobratrský, Miloš Rejchrt, kdysi napsal, že český vztah k elitám formovala skutečnost, že Češi měli málo šlechticů, většina šlechty působící v Čechách byli cizáci. Češi a Moravané vnímají tudíž všechno, co přesahuje průměrnost, jako cizí, jestli ne nepřátelské, tedy alespoň podezřelé a ohrožující. Jakkoliv mám onoho faráře rád a mnoha jeho postřehů si vážím a jistě i na tomto něco bude, nemyslím, že to zcela vystihuje původ onoho fenoménu boje proti elitám. Spíš mi to přijde jako jeden z projevů tradičního českého sebepohrdání.

Stephen "Steve" Bannon, Wikipedia.cz

Že jde o něco hlubšího, to si mohl člověk uvědomit při květnové návštěvě Stephena Bannona, bývalého poradce Donalda Trumpa, v Praze. Vítězství 45. prezidenta Spojených států amerických, se kterým se po jeho zvolení v roce 2016 podlézavě identifikoval i náš prezident, se totiž také neslo, stejně jako vítězství Miloše Zemana, na křídlech masové nedůvěry k jakýmsi elitám.

Nechme teď stranou všechny kontroverze kolem obou amerických politiků. Zůstaňme u toho, že oba se cítí být vítězi v jedné bitvě globálního povstání proti elitám, které zavádějí svět do zkázy, protože jejich postavení jim zajišťuje jakási privilegia, která si chtějí udržet, ať to svět stojí, co to stojí. Nechme stranou, že to vypadá jako jedna z mnoha paranoidních ideologií, všechny analogie s historickými křivdami, které z toho vznikly. Důležité je něco jiného: kdo jsou to ty elity, proti kterým prý nyní sebevědomě povstal celý svět, proti jejich hegemonii a tyranii, proti jejich světovládě?

Na ČT bylo možné poslechnout si jeho vyjádření v debatě s Lannym Davisem k tomu, jak si toto povstání představuje. Právě při něm bezděky ty elity definoval.

Z vyjádření Stephena Bannona vyplynulo zcela jasně, že když mluví o elitách, má na mysli staré finančnické rody a kliky. Jejich vyvolenost či výjimečnost je ekonomická, investiční síla. Ostatně právě nad tím se dodnes komentátoři Trumpova vítězství ve volbách pozastavují, jak jej mohli prostí Američané vnímat jako bojovníka proti finančním elitám, když je sám součástí tohoto světa?

Právě z toho ale vyplývá i jisté nedorozumění, které ovládlo českou společnost. Česká společnost zkrátka nic takového nemá. Díky rozkladu Rakousko-Uherského mocnářství, Protektorátu a komunismu došlo k totálnímu vymýcení všech finančních elit. Pokud se po revoluci nějaké objevily, nemají pevné kořeny, navíc i média kolem nich opatrně ťapkají. Vědělo se například cosi o nějakém Petru Kellnerovi, ale dlouho nikdo ani nevěděl, jak ten pán, který údajně létá soukromým tryskáčem na oběd do Švýcar, vlastně vůbec vypadá. Tak korektně se vůči němu média chovala! Při přechodu z plánovaného na tržní hospodářství (slovo kapitalismus je pitomina z komunistické propagandy) bylo vůbec klika, že někdo prachy na investování měl, takže se raději nešťouralo v tom, kde je sebral. Viz jeden takový - premiér v demisi!

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D.

profesor Univerzity Karlovy ÚFaR FF UK

Už jen množství jeho titulů mnohé Čechy děsí!

Wikipedia.cz

Pokud tedy v údajném českém plebejství onen globální boj proti elitám zarezonoval, museli si Češi nějaké elity, proti nimž by mohli bojovat, na které by mohli všechno svádět, a jejich světovlády se obávat, teprve vymyslet. Z nedostatku či nedotknutelnosti elit finančních se tudíž musel obrátit proti jedinému, v čem Češi dokáží, skutečně dokáží, být nadprůměrní - proti elitám intelektuálním. A tak se z lidí, jako je třeba Tomáš Halík, stali pro mnohé nepřátelé státu, chapadla nějaké chobotnice, usilující ovládnout jejich obyčejné životy. Proč? Co by z toho měly, Bůh suď. Stačí, že myslí jinak, odhalují jiné pohledy na svět, než které jsou běžně prezentovány, už tím se povyšují, proto jsou nebezpeční.

Mluví-li Trump či Bannon (teď nechme stranou, jak upřímně) o nebezpečných elitách, mohou mít dokonce i svůj díl pravdy a je třeba se nad tím zamyslet. Mluví-li o nich naši populisté, je to klasický hovor o voze a koze. Pod jejich blábolením se tento lid vrhá do sebevražedného odporu proti lidem, kteří jediní jsou schopni odhalovat a pojmenovávat zhoubné působení elit Bannonových, a místo hysterických bojůvek nabídnout i nějaká řešení. Češi by měli být na svoji inteligenci hrdí a učit se od ní. Místo toho si chybnou aplikací cizích nálezků, jako v historii už mnohokrát, řežou větev pod vlastním zadkem.