Prohledat tento blog

2016-12-28

KŘESŤANSKÝ INTERNET?

Poslední z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 
2Tm 2,14-26 (na den 6. 10. 2016 - čtvrtek)

Ježíš nám v Mk7,15 říká, že „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“ Přesto jsme stále nakloněni věřit tomu, že nás kazí společnost, televize, a v nové době třeba internet. Že není něco v pořádku, o tom svědčí všechny pokusy o křesťanské servery na internetu, chaty, nebo diskusní skupinky na sociálních sítích. Dost mě to osobně tíží, ale všechny končí v pekle hádek a sporů o víru, bojích o slovíčka, útocích jeden na druhého. Pocit, že hájím pravdu, a ještě k tomu Boží, osvobozuje od naslouchání bližnímu. A pak si člověk řekne, že nebýt těchhle novot, nic takového by se nestalo. Ale ne. Jak vidíme, Pavel řešil stejný problém dva tisíce let před internetem. Tak nějak se nám to lepí na paty. Internet jen dal vyniknout tomu, co je v lidech. Nelze se na něj zlobit. Kdyby tu nebyla ta příležitost, jen by se to někde dusilo a tutlalo, gangréna by však bujela v skrytu dál. Ptejme se spíš, co proti tomu dělat? Jak se máme chovat, ne jen na internetu, ale i mezi sebou? Proč je mezi námi kvůli víře tolik řevnivosti, že mnozí považují i podlosti, pomluvy a všelijaké úskoky za ospravedlnitelné, vedou-li k likvidaci odpůrce té správné podoby víry?
V té příručce mladému následovníkovi, správci sboru, předává Pavel především pověření bránit jalovým sporům a hádkám. Leckdo z toho i po těch internetových zkušenostech vyvodí, že jakékoliv diskuse v církvi jsou nepřípustné. Ale i to je omyl. To by byl největším rozvratníkem sám Pavel. Cožpak ve svých epištolách, a zřejmě i v reálném působení, mnohokrát nepolemizuje? Cožpak přímo tady se nenaváží do učení dvou naprosto nekorektně jmenovaných pánů (jako prve jmenoval jiné dva, kteří jej zradili)? Je tedy moudrostí správce sboru, který je však příkladem ostatním, takže nakonec úkolem všech, rozpoznat, kdy jde skutečně o víru, kdy jde o něco podstatného, a kdy se to lidé jen domnívají.
Ano, často nám přijdou veledůležité věci, u nichž s odstupem rozpoznáme jejich malichernost. Napomíná-li Pavel mladého Timothea, aby utíkal před mladickými tužbami, jde mu především o to, co odporuje pravým znakům zbožnosti: spravedlnosti, víře, lásce a pokoji. Úkolem správce není sbor zglajchšaltovat – sbor bude vždy plný rozporů a různých pojetí, jak už do Korintu píše (1Kor 11,18n). Něco jsou názory hodnotné, něco méně, jiné hodné zavržení. Ale skutečný boží člověk, a nemusí k tomu ani mít úřad, jim však může uniknout, jak jsme si včera řekli, v duchu Kristově: sledovat zájem i těch druhých, i těch odpůrců. Zájem neznamená přání. Zájem určuje duch Kristův. Jeho následovník je svobodný sám od sebe pro druhé. Jestli s nimi polemizuje, ne proto, aby prosadil sebe a své protivníky zdrtil, ale abychom se všichni něčemu naučili a poučili, obohatili. Tak, jak Bůh skrze Krista napomíná a poučuje nás samotné. Jen ten, kdo je vyučován, může učit. Kdo se poučení vzpírá, prosazuje se hádkami o hlouposti.
Píši tyto úvahy v červnu 2016. Společností hýbají spory o přijímání uprchlíků či setrvání v EU. Nevím, jak to bude vypadat, až to budete číst. Ale dnes se mi zdá, že ani na jedné straně není moudrých. Tím hůř, že se v tom snaží působit i křesťané. Místo trpělivého a laskavého působení však i oni jen přilévají oleje do různých ohňů. A z toho je mi úzko.
Úkolem Kristova člověka není nutně umlčovat „špatné“ názory, zapírat rozpory, ale působit trpělivě ve prospěch všech. Naslouchat, zajímat se, ale také odpovídat, ovšem osvobozen od své ješitnosti. A právě tady vidíme hlavní význam Kristovy oběti: být pevným základem, na nějž se můžeme postavit i proti svým pudům a vášním, které vedou boj proti tomu, k čemu je Kristův služebník ustanoven. Bůh je spravedlivý, soudí lidi, rozlišuje mezi dobrým a zlým, a přece na oba nechá svítit své slunce. Úděl všech bere na sebe inkarnací svého syna, jemuž ani naše úzkosti či bloudění nejsou cizí, nepohrdá námi pro ně.
Modlitba:
„Prosíme tě, Pane náš, abychom se plně postavili pod tvůj soud, chodili před tebou, tebe se dotazovali. Byli tak osvobozeni od potřeby obstát před druhými, prosadit sebe samotné, i když třeba pod rouškou nějakého svatého boje. Vysvoboď nás od zahleděnosti do sebe, abychom mohli být solí a světlem světu.“

2016-12-25

BŮH NENÍ VŠEMOHOUCÍ!

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 
2Tm 2,8-13 (na den 5. 10. 2016 - středa)


Rouhavá myšlenka pro mnohé, že? Ale ano: dnes se hovoří o tom, co má společného s křesťanstvím islám, a v čem si podobné být tyto víry nemohou. Málo kdo ví, že v islámu hraje jistou roli i Ježíš, ale není spasitelem, dokonce ani nebyl ukřižován. V islámu je akcentována všemohoucnost boží až k absurdnu. Proto je pro muslima křesťanství těžce nesrozumitelné.
I my vyznáváme Boha všemohoucího, a přece věříme, že se dějí spousty věcí, které Bůh neschvaluje. Ovšem ani svého jednorozeného syna přitom neušetří lidské bídy, nechá na něm náš hřích plně vyřádit. Ne jen na něm, ale kdokoliv jej vyzná, jako svého Pána, jede v tom s ním. To pocítí slepec v Janově evangeliu, nebo Lazar. Jeho svědkové nemusejí mít vždy úspěch; Pavel narazí na nepochopení, je dokonce považován za zločince. To je také to, k čemu Pavel vyzbrojuje svého žáka: buď mocný, mocný jako Bůh – mocný, ale v milosrdenství.
Tady je úběžník mezi mocí, láskou a disciplínou, o které Pavel mluví. Pavel neztrácí svoji osobnost ve vyrovnaných řadách Kristovy armády. Vyčnívá z této raně křesťanské armády tak zřetelně, že kolem jeho epištol vykrystalizuje nový zákon, a inspirují další novozákonní i paralelní autory. Ale jen proto, že jeho životem projde život Kristův, což zdůrazňuje i v listu k Římanům. „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ On je zdrojem moci, lásky i kázně svých následovníků. Pavel není důležitý. Důležité nejsou jeho zásluhy o sbor, o církev, o misii. Ty jsou jen nástroji toho hlavního: slovo Boží nesmí být spoutáno. Jeho láska není jen nějaký jalově něžný cit. Projevuje se skutečným nasazením a trpělivostí pro „vyvolené“.
Kazatel, který na první místo staví svoji službu, takový ji dál nepředá, jeho dílo umře s ním. Pavel je v poutech, ale už v listu do Filipis zdůrazňuje, že to není žádný problém. Hlavně, že evangelium jde dál. Tam je mu dokonce jedno, že i přes jeho odpůrce!
Jak poznám, co je Vůle boží? Pro křesťana je to Ježíšův příběh, jak jej dosvědčuje nový zákon. Jak koresponduje s naším životem a našimi volbami? Mnozí theologové se opět snaží Ježíše sundat z kříže, ale jsem si jist, že se jim to nepovede. Ježíš nás vždy bude zvát na nepohodlné cesty. Na těch můžeme selhat, a musíme počítat i s důsledky selhání. Ale v poslední větě slyšíme o Všemohoucím, že ani on nemůže všechno: nemůže být nevěrný sám sobě. A tato jeho věrnost sobě a svému milosrdenství nakonec zvítězí i nad naším případným selháním.
Modlitba:
„Smiluj se nad námi, Pane, když selháváme. Sám víš, jak cesta, na kterou zveš, je nesnadná, jak se příčí naší lidské přirozenosti. Ale čerpáme naději z tvého milosrdenství, že klesající nenecháš ležet na cestě, nýbrž podpíráš je a neseš na svých ramenou. Děkujeme ti, že i když my selháváme, tvé milosrdenství neselhává.“
Něco pro Boží hod Vánoční :-), neboť v tento den je tato meditace v mém blogu publikována.

2016-12-23

TROCHU VÁLKY, TROCHA SPORTU…

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 2, 1-7
 (na den 4. 10. 2016 - úterý)

Ano, jsou věci, které bychom od svědků Kristových nečekali, ne jen od Krista samotného. Jednou věcí je, že mnoho dnešních křesťanů vyznává pacifismus, jako součást křesťanské víry. Zlobí se na kazatele, kteří dělají feldkuráty. Já k tomu také moc blízko nemám, ale rád si nechám od těch feldkurátů vysvětlit, co je k tomu vede. Stejně nemám moc porozumění pro sport, zejména „profesionální“, nebo televizní. A přece může obojí i křesťana obohatit a inspirovat. A to nemluvím o tom, že za Pavlových časů při sportu tekla krev i v jiných disciplínách, než je box!
Ani Jan Křtitel (alespoň podle Lukáše) vojákům jejich řemeslo nebere, sám Ježíš ostatně říká, abychom si nemysleli, že přišel uvést na zemi pokoj. Bude to spíš rozdělení, říká v tomtéž evangeliu (L 12, 51). Člověka hned napadnou všechny mrzutosti válek o víru od křížových výprav až po třicetiletou válku. Proti islámskému terorismu bývá zdůrazňován křesťanský humanismus; na některé věci bychom rádi zapomněli. Jen Armáda spásy (alespoň na počátku své historie) se určitých militantních konotací nebojí, i když nemají žádné zbraně, jen jakousi „posádkovou hudbu“. Ale mají disciplínu.
Říkám: sám sportem nežiji, ale docela rád si poslechnu ty, jimž to něco říká, a dost sleduji různé spory o fair play. Respektuji sport jako jakousi laboratoř morálky ve společnosti. Je mi sice putna, který klub vede, ale jak začnou rozhodovat fixly a úplatky, vím, že se děje něco, co ohrožuje podstatu naší civilizace.
Nevím, jaký sportovec byl Pavel. Těžko říct, zda někdy nepřičichl ke zbrani a krvi (zobrazován bývá s knihou a mečem). Přece bere mnoho obrazů z této oblasti. Inspiruje ho především schopnost kázně vojáků a sportovců. Pacifisté se posmívají jednotným vojenským úborům, vyrovnaným pochodovým řadám, poslušnosti rozkazům, které jakoby potlačují individualitu. Ve válce ale může nedisciplinovanost znamenat smrt, vlastní a spolubojovníků. Ve sportu naštěstí jen ztrátu medaile, ale nedisciplinovaný fotbalista to pokazí celému klubu!
Pavel tedy začíná předávat zkušenosti svému nástupci. A co víc, jemu dává návod, jak toto povolání delegovat dál. Povolání se tak řetězí až do časů dnešních. Dnes je ovšem velmi těžké svobodomyslným křesťanům připomínat, co Pavel říká i ve svých nezpochybnitelných listech, že křesťanská svoboda není svévolí. Víra potřebuje disciplínu. Ne pro potlačení individuality a posílení moci církevního úřadu. Je to stejně funkční disciplína, jaká se očekává od vojáků a sportovců: celý svůj život podřídit vytčenému cíli. Bez ní ani řidič neprojede úspěšně našimi dálnicemi.
Modlitba:
„Pane, nauč nás rozpoznávat tvůj hlas, abychom jej odlišili od hlasů falešných. Zaslechneme-li jej však, pomoz, abychom za ním uměli i důsledně vykročit, nerozptylováni ničím, co nás od této cesty odvádí. Dej, abychom tak i druhé mohli věrohodně zvát na cestu života, cestu s tebou, i když je úzká.“

2016-12-17

PROČ TOLIK SLOV O MOCI?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1, 8-18
 (na den 3. 10. 2016 - pondělí)


Moc je slovo, s nímž si ne jen církve dost naběhly. Moc je velkým pokušením. Ale tady nehovoří představitel nějaké mocné organizace, potlačující práva jiných na svobodu vyznání. Vždy se bavím, když v literatuře či filmech zaznamenám spiklenecké theorie o tom, že církev cosi od počátku svých dějin tají. Jako by vždy byla mocnou. Ne, tady hovoří přece člověk, který je pro svoji víru v okovech, od kterého se i lidé stejného vyznání v celém jednom regionu odvrátili. Bojí se dokonce, že by se snad i jeho milovaný spolupracovník a následovník odvrátit mohl, když uvidí jeho potupu.
Nejčastějšími slovy, která v tomto oddíle zazní, jsou (ne)stydění se a láska. Právě k nim je třeba moci. Ano, láska není zakuklená slabost – k ní je opravdu potřeba zmocnění, aby člověk překonal stud a strach. Nestaral se o to, co na moji víru řeknou lidé, zda mi ji úřady odsouhlasí, dokonce dají státní podporu, budu-li za sebou mít silný lidský elektorát. Podstatné je vědomí, proč člověk má podstupovat utrpení i třeba pohrdání, kdo jej tím pověřil, jaký smysl a cenu to všechno má. To je moc, která mu pomáhá ustát vězení, zradu, ale také i v nich vidět pár těch potěšujících zkušeností, jako je přátelství Timothea, nebo neúnavná služba Oneziforova. Na dva zrádce, či dokonce celý region zrádců, jedna dobrá duše, ale ta právě stojí za to. Ano, i apoštol potřebuje službu a podporu svých bližních. Není žádným akčním hrdinou.
Pavel není akčním hrdinou ani v tom, že by dokázal své okovy rozlomit jedním trhnutím, nebo dovedným rétorickým výkonem zlomit své věznitele. V tom moc víry nespočívá. Ale spíš v tom, že vězení, okovy, zrada, nic z toho jej nepřipraví o důvěru v toho, pro něhož to snáší, kdo sám šel předním takovou cestou. Nepřipraví jej ani o naději a lásku. Taková moc se ale projevuje v bezmoci (2 Kor 12, 9), za hradbami Jeruzaléma (Žd 13, 13), ne na trůnech, ne na široké cestě, kde je církev chráněna politickou mocí, kde její činitelé hrají role VIP při jednáních a na filmových festivalech. Teprve na úzké cestě s Kristem se dá věrohodně mluvit o moci víry.
Sám Bůh se nestydí vstoupit do života lidí a s nimi spojit slávu svého jména. Ne pro naše zásluhy – i na našem hříchu, selháních a slabostech se oslaví. Proto se ani jeho svědkové nemají, zač stydět: za Boha, své poslání, ani jeden za druhého. Naopak jeden z druhého mají potěšení a jsou si navzájem potěšením i posilou. To je ten Duch Kristův, který mezi nimi mocně působí.
Modlitba:
„Pane, chtěli bychom být silní, ale rádi bychom se při tom vyhnuli tvé úzké cestě. A přece si dodáváme odvahy prosit tě, abys právě tuto obavu zlomil, uvedl nás na svoji cestu, abychom v ní objevili cestu života. Přešli tak od cesty k zahynutí k životu s tebou. Kéž už v tomto čase dokážeme vnímat službu svých bližních, jim poskytovat svoji, a za tím vším abychom rozpoznali působení tvého Ducha.“

2016-12-14

CO BYCH DO JEŽÍŠE NIKDY NEŘEKL?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad L 17, 5-10
 (na den 2. 10. 2016 - neděle)


Snad, že mi bude dávat za příklad Boha typ člověka, který vždy budil u mě odpor: rozkydne se u stolu a čeká, že jej budou všichni obskakovat, lhostejno, co mají za sebou. To má být jako Bůh? My nemáme otroky; tady se dnešní člověk poněkud s Ježíšovým slovem míjí. Stejně ale známe lidi, kteří se ke svým bližním chovají, jako by tu byli pro ně a jejich pohodlí.

Ale ono je to trošičku potřeba: vždyť nám před tím pověděl něco o moci víry. Představte si, že bychom skutečně mohli říct nějaké hoře, aby se skácela do moře, a ona to udělala, asi jako v nějaké hře na počítači. Je to tak snadné? Ještě jsme to nezkusili, ale už přijde slovo korigující pokušení pýchy a velikášství: nejste ale páni světa, nebudete poroučet větru a dešti. Nezapomeňte, kde je Vaše místo.

Učedníci tedy pocítili jakousi slabost. Jako by jim Pán předložil nějaký nadlidský úkol – prokopat třeba tunel pod Prahou. A učedníci po něm chtějí „přispořit víru“. Upřímně, nevím, jak si to představit. Jak by to měl Ježíš udělat? Avšak potřebu povzbudit máme všichni. Jestli nám k tomu pomůže zrovna takové napomenutí: „kdybyste měli víru, jako zrnko hořčice …“, nevím … Mě to spíš uvrhává do ještě větší slabosti.

Avšak ještě nikdy nikdo neměl takovou víru, že by přemisťoval skály. A bylo by to vůbec potřeba? K čemu je taková víra? Učedníci prosí o ono přispoření v souvislosti s odpuštěním. Zvykli jsme si, že odpouštět je třeba. Je to ctnost. Ostatně v naší zemi lumpům nakonec vždycky všecko projde; když já pomlčím, oni třeba příště také o mých rošťárnách. A vůbec, i prezident umí podepsat amnestii, tak proč ne Bůh. Ale učedníci správně pochopí, že tím nadlidským úkolem je právě odpuštění a smíření. Zejména pro toho, kdo utrpí těžké ublížení a škodu. Inu, i proto musel Ježíš skutečně trpět, aby jeho odpuštění nebylo jen jalovou amnestií. Ke smíření je třeba zmocnění. Budeme-li mít víru v Kristovu moc, možná zůstane Sněžka na místě, ale my budeme někde jinde …

Modlitba:
Pane, i nám přispoř víry. Ne, abychom se měli čím ukázat před lidmi, nechceme bourat skály a přemisťovat kopce, ale projít úzkou branou, kterou nám prošlapáváš…

2016-12-11

DRZÁ VŠETEČNOST?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad 2Tm 1,1-7 (na den 1. 10. 2016 - sobota)
Představte si, že Vám zemřeli rodiče (pokud se to už nestalo). Předpokládejme, že vztahy v rodině byly dobré. Ale všechno je jen dočasné. Jednou přijde čas likvidovat pozůstalost a pak nás čeká trpké rozhodování o tom, co s věcmi, které jim byly tak drahé, ale jejich smrtí se promění v hromadu odpadků, které vy nemáte kde ani proč schovávat, ale je Vám líto je i vyhodit. Tu naleznete krabičku zjevně opatrovanou, a v ní poklad nedozírné ceny: žádné šperky, žádné akcie, ale dopisy, které si vyměňovali dávno před Vaším narozením. Ještě nebylo jisté, že jednou do jejich světa budete patřit i Vy. Zatím tu jen byli jeden pro druhého. Kdo by rodiče znal lépe, než jejich děti. A přece Vám všetečný pohled do jejich soukromí otevře jiný rozměr jejich společného života. Budete muset zůstat v těchto dveřích stát, a jen zpovzdálí sledovat počátky příběhu, který se jednou stane i Vaším, ale tohle není Váš příběh. A přece se tu ten Váš rodí a připravuje. Tak přesně takhle na mě působí novozákonní epištoly.
Epištoly mám rád. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že je mnozí křesťané považují za podřadné čtivo ve srovnání třeba s evangelii, a vůbec jim nedochází, že mnohé jsou vlastně starší, než ta evangelia. Pravda, 2Tm je spíš mladší, a možná jde spíš o příručku pro správce sboru, podanou formou korespondence mezi zkušeným apoštolem a jeho pokračovatelem. Ale i to dokazuje, jak je tento především pavlovský „formát“ působivý. Místo technokratického návodu na organizování sboru osobní list, plný i důvěrných, čistě lidských sdělení!
Rodiče jsou mrtvi. Už se nikdy nedozvíme, co je za všelijakými narážkami v jejich důvěrných listech, co si kdy řekli, provedli, proč se na sebe zlobili, co je smířilo, a přece ten příběh cítíme. Zeptat se jich nemůžeme, a kdyby ano, kdo ví, zda by nám to byli ochotni vypravovat. Stejně nevíme o všem, co se stalo mezi Pavlem a Timotheem, o jakých slzách se tam hovoří, ani o jaké radosti. Ale mějme na paměti, že jen všetečně prohlížíme cizí korespondenci. A přece víme, že se tu líhne něco, z čeho jednou budeme sami součástí. Už pozdrav naznačuje, co mezi adresátem a pisatelem je: je tu upřímný vztah, ale ne jejich soukromý – je daný společnou zkušeností, která přesahuje ne jen je samotné, nýbrž je nadgenerační součástí. Pavel zmiňuje své i Timotheovy předky; pro aktuální aktéry má zatím jen doufání, že i s nimi je to na dobré cestě, ale to je zatím otevřené. On předal pověření dalšímu služebníkovi, Timotheovi, ten je nyní má delegovat na další. My po tolika generacích víme, že to dopadlo dobře, teď tu jsme my, hrabeme se jim v korespondenci a sami doufáme, že i s námi to bude tak. Přijímáme pověření, a tak snad i my je budeme mít komu předat.
To, co je mocnější, než Pavlovo utrpení, než soukolí času a selhávání církví, hrozících zahubit setbu evangelia, je mocné, mocné ovšem v lásce a moudrosti. A ta se projevuje i poctivým vztahem obou aktérů: modlitba Pavlova není o tom, aby se jemu vedlo dobře, aby byl vysvobozen ze svých pout, aby nepřišel po smrti do pekla. Myslí na Timothea a jeho úzkosti, jeho duchovní i čistě lidské starosti. Pár řádků, a kolik se toho z nich dá vyčíst …
Modlitba:
„Kéž i nám dáš, Pane, abychom v evangeliu nalezli sílu, postavit se svému hříchu, osvobozeni od sebe, kéž v lidech kolem sebe nalezneme bližní, bratry a sestry, které jsi i pro nás osvobodil, nás pak pro ně. Vzbuď v nás upřímný zájem jeden o druhého, jako o tvé děti.“

2016-12-08

NA ČEM OPRAVDU ZÁLEŽÍ?

Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .

Meditace nad Sk 28,16-31 (na den 30. 9. 2016 - pátek)

Záleží na tom, mít úspěch? Oslovit co nejvíce lidí? Vyhnout se konfliktům a rozporům?
Jak vidíme na Pavlovi, o všechno a o nic z toho. V prvé řadě si zjedná důvěru mezi Židy. Snaží se je přesvědčit, že jeho nová víra, není útokem na naděje předků, nýbrž naplněním. Ale vstřícnost musí přijít i z druhé strany. A přišla. Pozvaní židovští předáci leccos slyšeli, i když žádné instrukce nemají. Ale předčasné závěry nedělají. Mluví o jeho víře, jako o sektě špatné pověsti, ale názor si chtějí udělat svůj.
Jak to dopadne? Normálně. Jak jinak. Někoho Pavlovo poselství osloví, někoho ne. Tak to chodí. Kdyby se obrátili všichni, bylo by to divné.
Pavel však řekne i konfliktní slovo. Slovo, které může znít dnešním křesťanům, hledajícím souznění s Židy, pociťujícím i tíži viny za chování našich otců ve víře vůči nim, divně: už Izajáš říká, že máte tvrdé srdce, hluché uši a slepé oči. Ale gójové moji zvěst uslyší. Snad slovo zhrzeného misionáře, který si přál větší úspěch? Anebo je to vstřícné boží gesto vůči těm, které lid vyvolený nazývá „góji“, tedy, že oni na vyvolení podíl nemají? Inu, i my se musíme rozhodnout, jaký význam tomu všemu přisoudíme.
Pavel ovšem není tím hlavním, o čem čteme. Hlavní je slovo o Božím království. To je přijímáno i odmítáno. Ale to nevadí. Pavel i jeho posluchači nám mohou být příkladem, jak se může o víře mluvit: mluvit se může otevřeně, dokonce i o sporných věcech, ve kterých si třeba i neporozumíme. Mluvit, ne řvát, ne se rvát, ne umluvit druhou stranu. Ani cudně mlčet o tom, co by mohlo konflikt vyvolat. Cením si toho, že Pavla jeho příznivci i odpůrci trpělivě vyslechnou, a on nakonec je také.
Že nebyl moc úspěšný? Jen částečně? Ale o Pavla tu nejde. Ani se zde nedozvíme, že byl Pavel u soudu, že bude popraven. Důležité je to slovo, které celou dobu dodávalo mnohým naději, a půjde dál, i bez Pavla. Komu stačí, že na tom směl mít trochu podíl a nechce budovat pomník sobě, ten se nad tím jistě neurazí.
Modlitba:
Kéž se, Pane, naučíme v lásce a pokoře vydávat svědectví o naději, kterou v Tobě máme. Kéž dokážeme překonat vše, co nás ve víře rozděluje, abychom byli přesvědčivým svědectvím o smíření, které jsi nám vydobyl. Ne o svých vášních a neukojených ambicích. Amen

2016-12-06

JAKÁ SPRAVEDLNOST?



Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .
Meditace nad Sk 28, 1-15
(na den 29. 9. 2016 - čtvrtek)
Můžeme se pohoršovat nad úvahami maltských obyvatel. Překlady je jmenují korektně jako domorodce, nebo prostě místní obyvatele. Pisatel Sk je ale fakticky nazývá „barbary“, což ani v té době nebylo prosté hodnocení. Nic hezkého. Ale na druhou stranu působí Malta jako učiněný ráj. Jsou to barbaři, pohané, ale jsou to lidé dobří. Mile se postarají o ztroskotance, dokonce i místní vládce si jejich záchranu vezme za osobní záležitost. Potřebují tihle lidé vůbec obracet?

Na to, abychom zvěstovali smíření v Kristu, si svět kolem sebe nemusíme malovat v těch nejhorších barvách. Bible nepopírá kvality světa. Lidé jsou hříšní, ale ne nutně zlí. I ti barbaři touží a hladoví po spravedlnosti. Snad proto, aby svět měl řád, přisuzují všelijakým událostem významy: kousne zachráněného ztroskotance had? Je to vrah a spravedlnost ho dostihla. Přežije? Pak je to bůh. Takhle bychom to my neřekli, jelikož bible nám to zapovídá, ale mnohdy postupujeme stejně. Vzpomeňme jen na Karafiátovy broučky, kde potlučený Brouček nedojde u zbožné Janinky útěchy: potloukl ses? Tak to jsi byl neposlušný.

A přece je jedno, že lidé Pavla nechápou. Není nutné lidi přesvědčovat, že všechno je jinak, že spravedlnost není v tom, že se někomu přihodí něco zlého. Ani v tom, že když se nic zlého nepřihodí, nemusí to znamenat, že je člověk nadán nadpřirozenými schopnostmi. To, co dělal Pavel na lodi za bouře, pokračuje i nyní: všude rozdává naději, až si lidé myslí, že tedy vyřeší všechny jejich nemoci a potíže. Ale v tom není nutně poslání věřícího. Zázraky dělat nemusíme. Ježíš je však v nouzi naším služebníkem; i my máme sloužit tam, kde jsme. Není nutné lidi kolem z něčeho obviňovat. A přece je možné jejich svět prozářit nadějí. Snad jen stačí mít stejnou lásku, jako oni.

Nakonec je tu další důvod k radosti: setkání se stejně smýšlejícími. Oni se chtějí seznámit s cizím bratrem Pavlem, a on má radost z nich. Ale nikde není řečeno, že by měl o to horší vztah k těm, kteří s ním víru nesdílejí.

Obávám se, že mnoho křesťanů se nesnese ani s lidmi stejné víry, natož s těmi ostatními. Víra nás občas vede k tomu, že jsme ve střehu, aby nás někdo nesvedl ze správné cesty, nevěřící, dokonce i věřící, ale třeba nějak divně, jinak, bludařsky. Umíme mít ale jeden z druhého radost? Umíme mít radost ze světa kolem nás? A proto nás Pavel nabádá v listech, aby především naše láska byla bez přetvářky (Ř 12, 9). O to také před Bohem usilujme na svých modlitbách.
Modlitba:

Ať si lidé o nás myslí dobré nebo zlé, dej, Pane, ať především zkoumáme, co se líbí Tobě, abychom i lidem kolem sebe mohli být solí a světlem ve Tvém jménu. Amen.

2016-12-03

TOHLE MÁ BÝT VEČEŘE PÁNĚ?


Další z meditací pro denní čtení  Mana pro tento den .
Meditace nad Sk 27, 27-44
(na den 28. 9. 2016 - středa)
Ano, uprostřed průšvihů tohoto světa, od kterých věřící, Pavel, nemá žádný dispens, se odehraje něco, co nápadně připomíná Večeři Páně. Obřad ohraničený v církvích mnoha ploty: kdo smí, kdo nesmí. Ale tady se lámání chleba, eucharistie, neodehrávají ve shromáždění pokřtěných bratří a sester, nýbrž v kruhu pohanů, vzorku tohoto světa. Jediným pokřtěným je tu Pavel, možná někdo z jeho doprovodu. Ale převažují ti ostatní. Co je spojuje, je nouze a beznaděj.

Jak se chovají lidé včetně věřících v nouzi? Logicky se snaží přežít. Někdy i zachránit tím, že opustí ostatní. Sami skočí do záchranných člunů. Dělejte si tu, co umíte. Selžou dokonce i odborníci – laiky nechají plácat na moři, sami utečou. Nyní však lidé začínají naslouchat té nejnepravděpodobnější osobě: vězni, který má být po úspěšné záchraně souzen přímo v Římě. Bez nich se ani my nezachráníme. Na ta slova seberou možnost soukromé záchrany ne jen profesionálním námořníkům, ale i sami sobě. Je to závazek: vy nezdrhnete, ale ani my vás už teď nebudeme moci opustit. Teď jsme v tom neodvolatelně spolu až po uši. Dokonce se postupně zbavují všech prostředků ovládání lodi, takže loď připomíná z kopce rozjeté auto, jehož osádka postupně vyhází z okna volant, řadící páku, brzdu, plyn a doufá, že to nějak dopadne. Jenomže jim jsou v bouřích tyto ovladače k ničemu, leda přítěží. Čím méně mají loď ve svých rukou, tím více se opírají o ruku většího kapitána a kormidelníka.

Situace je zoufalá, že ani nemá nikdo chuť jíst. A teď je toho bláznění dost. Přestaňme zachraňovat vrak, třást se o své životy, bojovat proti sobě o přežití, zrázet se a utíkat! Zasedněme ke společnému stolu, a i když kolem nás fičí vítr a bijí hromy, pojezme. Nálada na lodi se změní. Ne samozřejmě natrvalo. Zase bude bláznění a pobíhání, zase se jedni budou snažit povraždit druhé, ale za tu chvilku to stálo, a ta chvilka způsobí, že i konec bude dobrý, i když bez ztrát a šrámů se to neobejde. A jak skončí Pavlova vlastní cesta, víme dobře také. Ale pro tuto chvíli je tu bratrské obecenství lidí různých věr, národů a společenských stavů.

Jo, tak nějak takhle si představuji „hodné (vhodné)“ vysluhování Večeře Páně. Umí propojit často protikladné a otevřít okno naděje v zoufalství. Ale kde ho člověk najde?
Modlitba:

Tys, Pane, vstoupil do našeho světa, abychom věděli, že ti naše starosti a zoufalství cizí nejsou. My se bojíme nést svůj život, natož břemena druhých. Ty, který jsi nás miloval i jako své nepřátele, nauč nás Tebe následovat. Amen

2016-11-28

Ortel, ach ortel ...

V nějaké blbé, dávno vyčpělé soutěži, získal Ortel druhé místo, a jsou toho plné noviny, především však sociální sítě. Zajímavé na tom je, že nikdo nepíše o tom prvním. Možná proto, že nikoho nepřekvapilo, hlavně však nepohoršilo. A pohoršení je jistější cestou ke slávě, než kvalitní výkon. Ostatně na tomto Pegasovi vjela do síně slávy i jinak nudná Madona. Sex už dnes ale nikoho nepohoršuje, tak je tu "politická nekorektnost", "alternativní vidění světa", že si jako troufne (ale ono mu snad něco hrozí?).

Můj vztah k soutěžím je, že je neoblibuji, proto je mi fuk, kdo v nich zvítězí. Každý máme svého favorita a je otázkou, proč se jednomu líbí holky, jinému vdolky? Dokonce to nemusí vůbec souviset ani s hudbou, ale ani se symbolikou, s idejemi ... stačí jen vystupovat provokativně.

A tak se o Ortelu/ovi dočteme, že je nácek, xenofob atd. Ti, co mu dali hlas, jsou pochopitelně něco podobného, ne-li horšího. Jsme svědky "duchaplných" analýz nacistických symbolů Ortelu (ve skutečnosti tradiční pirátský symbol, který má v německé armádě kořeny už od Friedricha Velikého, najdeme jej i na špici kostelíčku v Liběchově u Mělníka a jinde), rozborů psychiky jeho fandů atd.

Sám nevím, co se na tom lidem líbí. Není to moje krevní skupina, jejich hudbu považuji za nudnější, než country s folkem dohromady. Nebýt provokací, nebyl by důvod, proč jej poslouchat. Ve svých textech (ty ale běžný posluchač často nevnímá), spíš než fašismus či rasismus, zužitkovává nekonsistentně nejrůznější spiklenecké theorie - 11. září spáchali Američané sami, muslimové jsou nevinní, hned zas "čelí" islámské invazi do Evropy. Stejně neví, chce-li být oddaným rytířem dobrého krále, nebo rebelem, který chrání před zpupným panstvem lid, jestli se "vrátí do času klasů", nebo bude parazitovat na výdobytcích moderní společnosti (už ho chci vidět, jak dře pod bičem drába na panském).

Autorka známé trhovecké písně "O vraždě v Polné" v jednom rozhovoru přiznala, že jí Židé nijak nevadili, že ani nevěděla, co se v Polné doopravdy stalo, jen jí to přišlo, jako zajímavé téma na písničku. Podobně bezideové je i ploché "umění"  Ortelu. Vychází jen vstříc touze publika po alternativní realitě. Svým způsobem oprávněné. Ne jen z amerického filmu "Vrtěti psem" víme, že realita bývá záměrně zkreslována. A tak mnozí tuší, že jsme podváděni, a to z nejrůznějších důvodů, od obchodní po politické. Svoboda slova přinesla nadto nový fenomén, který je drsnější, než totalitní cenzura, a to je politická korektnost. Mnohem lepší duchové rozkrývají její úskalí, jak se do ní civilizovaná Evropa stále beznadějněji zamotává, neschopná nazývat věci pravými jmény.

Někomu stačí, že si někdo "troufne" být "nekorektní", nevidí za tím žádnou ideu. Jen to, že někdo někoho upjatého pěkně nasere. Ostatně, i odpůrci Ortelu vidí v nějakém "nekonvenčně" vystupujícím člověku sympatického rošťáka, pokud je na jejich vlně.

Co si z toho přebrat? Mnozí se cítí být morálními autoritami, protože při vystoupení pískali. Téměř hrdiny a zachránci světa. Proč ne, co jim za to ostatně hrozí? Ale právě tady Ortel dosáhne svého: provokatér chce někoho nasrat, a to se mu vlastně povedlo. Teď ty ideové rozbory jeho hudby a textů: jsou zdrcující, ale vlastně jim tím přiznávají něco, čeho se jim ve skutečnosti nedostává: myšlenku. Zlou, ale myšlenku. Ona tam není, ale najednou jí tam odpůrci tohoto přihlouplého spolku dodají. Už to nejsou jen plácalové, ale nacisté, xenofobové ... zní to najednou zajímavě a ušlechtile.

A tak se nedivím, že skoro neslyšíme o tom, kdo onu hloupou soutěž, které se tím také dostává většího společenského významu, než doopravdy má, vyhrál. Psychologickým vítězem je Ortel, vezoucí se na ramenou svých odpůrců.

2016-11-27

CO JE CÍRKEV? JAKÉ POSLÁNÍ MÁ VĚŘÍCÍ VE SVĚTĚ?


Jde o první ze série meditací, o které jsem byl požádán redaktorem denního čtení z bible Mana pro tento den v době, kdy jsem se již ne v dobrém rozešel se svojí církví, církví Českobratrskou evangelickou, přestal tudíž být jejím farářem. Byl to skoro zázrak, protože dotyčný mě původně vyhledal kvůli mým příspěvkům o nástroji melodika, jelikož potřeboval poradit s výběrem. Teprve během toho vyplynulo, co jsem zač. Chopil jsem se této činnosti vděčně, jak i bez církevní organizace, která mi přestala být zázemím víry, lásky a naděje, naplnit duchovenské poslání. Samozřejmě, i tady prošly mé meditace redakční úpravou, což se na nich místy dost nepěkně podepsalo, ale bez toho to nejde. Rozhodl jsem se je zrecyklovat, a postupně je zde uveřejňovat v neupraveném znění.
Meditace nad
Sk 27,14-26 (na den 27. 9. 2016 - úterý)
Vymýšlet plány na jeho záchranu? Přinášet neotřelá řešení? Hubovat na svět kolem a vymezovat se vůči němu? Nebo přinášet zábavu? Nic z toho. Pavel poslání nehledá. Ono si ho našlo samo na lodi zmítané bouří, kam se dostal ne zcela dobrovolně. Může se zdát, že chytračí: „měli jste mě poslechnout, nemuselo by to tak dopadnout, vidíte, vidíte!“ Jenže divme se, že lidé poslouchají spíš odborníky, mořeplavce, a také své oprávněné obchodní zájmy svých chlebodárců. Sotva kdo dá na nějakého potulného kazatele, dokonce vězně, snad podvodníka. No, měl pravdu, ale co teď s tím?

Pavel jen naplano nechytračí. Sice připomene, že to přece říkal, ale zároveň otevře novou naději. Nesnaží se vrátit všechno do výchozího bodu, ale směřuje dál, ač sám nemá přesnou představu. Ale vepředu nás nečeká zmar. Teď nás obklopuje beznaděj, ale Bůh mi vás daroval. Ne k mé osobní spotřebě, ne pro moji církev. Dal mi i žoldáky, kteří se mě za chvíli pokusí zabít, i důstojníka, který mě zachrání. Dal mi i zrádné lodníky, kteří budou chtít dezertovat. Ale to neznamená, že je bude Pavel vlastnit; jen, že budou žít dál. Pavel zase půjde za svým úkolem.

Věřící nejsou ve světě od toho, aby mu kázali, drželi si odstup od jeho nadějí i beznadějí, a jen z povzdálí chytračili. Tone-li svět, oni s ním. Otevřou-li ze zdrojů okno naděje, bude otevřeno i jim. Především se ale musíme naučit vnímat svět kolem nás ne jen, jako nebezpečí, nýbrž jako příležitost a dar od samotného Boha, společníky na stejné lodi. Místo žalování na svět kéž zazní Bohu díky za něj z našich úst.

Modlitba:
Pomož nám, Pane, prosíme, nést ovoce a otevírat naději tam, kde se jí už nedostává. Amen

Adventní zamyšlení - Pán přichází - ܡܳܪܰܢ ܐܶܬ݂ܳܐ


‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“

(Mt 1, 23).

Vstoupili jsme do adventního času, času, kdy si my křesťané připomínáme, že náš „Pán přichází“, že svého Boha čekáme. Ne však naslepo – jednou již přišel a ukázal se v těle, jako má člověk. To si připomeneme o Vánocích, jimž předchází Štědrý den. Ten je časem mravokárců, brojících proti konzumnímu zaujetí dárky, které jsme si zvykli při této příležitosti dávat. „Vánoce nejsou přece jen dárky…“

Vánoce nejsou skutečně jen dárky; jsou to opravdové dárky. Proč si dáváme dárky? Abychom tím řekli, že jsme sami byli obdarováni. S dárky je ale potíž: kdy jsou upřímné a kdy už je to jen zvyk, společenská nutnost, nebo dokonce vypočítavost? (V některých rodinách si například předem říkají, v jakých cenách se jejich vzájemné dárky mají pohybovat). Na dárku hned poznáme, zda byl dán z touhy potěšit nás, nebo spíš ohromit a podplatit; to je jedna z životních moudrostí, jíž se učíme: číst v darech. Ale dárky se musíme učit ne jen dávat, nýbrž i přijímat.

Některé lidi nepotěšíte ani dárkem upřímně míněným: neradi přijímají dary, raději je sami dávají. Sami pak vypadají jako hezcí, ostatní jsou jen trpným objektem jejich dobroty. Nejde o to revanšovat se. Je-li jeho dar upřímný, chceme i my přece upřímně projevit svoji lásku k dárci, svoji radost, že ho máme. Kdo dary nepřijímá, vnáší do vzájemného vztahu nervozitu.

Jsou lidé, kteří jen berou a jsou jiní, kteří by jen dávali. Abychom mohli dávat, musíme mít z čeho. Abychom obdarované potěšili, ne jen ohromili, musíme i my umět dárek přijmout. Vánoční dárky jsou výrazem našeho přesvědčení, že jsme dárek přijali od Boha – Boha samotného. Pravý dárek je takový, jímž ve skutečnosti obdarovanému dáváme sebe. A tím je nám Ježíš, jemuž můžeme darovat už jen sebe samotné …


Psáno původně pro Černčické noviny - vyšlo 28. 11. 2004, ale stále aktuální :-)