Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky

2024-05-29

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.


2021-06-23

Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl.

 (Joz 6, 20c)

Ian MacGregor: Checkpoint Charlie, ISBN 978-80-257-3462-9 (váz.), 978-80-257-3492-6 (e-kniha)


Co je to blázinec? To je, když normální lidé udělají zdi kolem bláznů, aby jim nenarušovali jejich normální život. Co je to Berlínská zeď? To je blázinec naruby: blázni udělají zeď kolem normálního světa, aby jim normální lidé nenarušovali jejich bláznivý život. Tohle může těžko pochopit člověk, který u Berlínské zdi nežil. Pár let jsem u ní strávil a dodnes nemohu ten pocit plně vyhodnotit. Neuvěřitelná situace, která snad nemá v historii obdoby. Jedni postaví zeď kolem druhých, prý na obranu před pronikáním nacismu, fakticky ale každý věděl, že tím vězní své lidi. Ano - ti zazdění byli svobodní, kdežto ti venku byli tou zdí uvězněni. Z pohledu Čecha za totality se mohlo zdát, že normální život se odehrává někde daleko, za horami, močály a ostnatým drátem, a možná také ve filmech západní provenience, které se i k nám občas dostaly, v nichž žili lidé, kteří se nemuseli bát nějaké strany, mohli si dělat, co chtěli, a nemuseli žádat o povolení na každou pitomost. Mohli si zajít do obchodu a koupit, co potřebovali, aniž by se řešilo, zda to potřebují doopravdy, či si to snad zaslouží. Z pohledu Berlína i okolních obcí a měst, jako je Postupim, se to vše odehrávalo za plotem. Všichni to věděli, ale ani podívat se nějakou dírou v tom plotě nešlo, nešlo se k němu ani přiblížit. Ještě bizárnější ten pocit byl, když člověk přistával letadlem na východoberlínském letišti Schönefeld u samé zdi a říkal si, co kdyby se tak piloti netrefili? Zeď přetínala ulice, vodovody, telefonní a elektrické vedení, kanály řek Sprévy a Havoly, kanalizaci, trasy tramvají, podzemní i povrchové dráhy, vlaků ... stále na člověka mířily hlavně samopalů ...

Osudem Němců na východě bylo okusit dva totalitní režimy během jednoho století. Kdo nebyl náhodou od 9. listopadu 1989 v Berlíně, nepoznal, jaký je to rachot, když se znenadání dají do pohybu dějiny, které už čtyřicet let zamrzly v jednom bodě. Já to potěšení měl, proto mi dodnes fenomén Berlínské zdi straší v hlavě. Jsem proto vděčný britskému novináři a znalci obou Berlínů za jeho ne jen faktografický, ale vyloženě vědecký počin, kdy v této knize zadokumentoval její dějiny, a všem jí chci tímto doporučit.

Anglicky vyšla v roce 2019, česky 2021 v nakladatelství ARGO v překladu Daniely Orlando.

Kniha zachycuje na pozadí nejznámějšího přechodu mezi oběma Berlíny Charlie historii i globální význam událostí, které vyvrcholily roku 1961 izolováním sovětského sektoru v Berlíně od spojeneckých pomocí ostnatého drátu a ostré střelby do východních Němců, snažících se dostat na západ, stejně jako rozpačité reakce spojenců, kteří nevěděli co mají dělat, aby nevyvolali novou světovou válku. Konečná verze zdi pochází z roku 1976, tedy o čtyři roky později po tom, co světové společenství nakonec ustoupilo SSSR a uznalo NDR za samostatný stát. Paradoxem je, že s touto izolací byl konfrontován britský voják, který nakonec velel jako generál britskému sektoru v památný den 9. 11. 1989, když tato před zraky opět stejně zaskočených spojenců padla.

V knize se seznámíme s pozadím některých událostí, které doposud zůstávalo skryto. Pro Čecha je zajímavé i to že právě zde se objevily první náznaky toho, co Rusové chystali v srpnu 1968, a vlastně důvody pro sovětskou intervenci měly svůj hlavní důvod právě v tomto prostoru, kde na sebe mířily zbraněmi dva antagonní světové systémy. Také je důležité, že Čech se zde seznámí s pohledem z opačné strany železné opony. To je třeba mít na paměti. Víme, že lidé vně této zdi to neměli lehké, ale je zajímavé seznámit se s tím, jak ji prožívali i ti uvnitř. Zejména při neustálých sovětsko-východoněmeckých pokusech spojence z Berlína vystrnadit a ovládnout jej celý, které trvaly až do pádu Honeckerova režimu.

Postupně se seznamujeme s prožitky vojáků, jejich rodin, zahraničních studentů, podzemního hnutí, židovské obce, ale i vojenských misí.

Překlad mi přijde místy toporný, což vede k nesrozumitelnosti. I kvůli němu není bohužel hned jasné, o kterém z obou Němecek se právě hovoří. Jak už je v dnešní české literatuře trapným zvykem, kniha obsahuje mnoho gramatických i stylistických chyb, vzácné nejsou nedokončené věty. Také mi úplně nesedí překládání východoněmecké "Volkspolizei" pojmem z československé reality "Veřejná bezpečnost". Bylo by dobré vydat knihu později, ale řádně redakčně zpracovanou. Přesto ji chápu jako jeden z nejvýznamnějších spisů které letos vyšly.

Kniha mi připomněla opojné okamžiky, kdy jsme začali do té zdi kutat (z východu jsem si tenkrát netroufal, ale ze západu to bylo už bezpečné). Ani jsme netušili, že stačilo málo, aby proti nám zasáhla sovětská posádka, která neměla rozkazy, ale cítila se ohrožena. Díky moudrosti britského velitele a prezidenta USA se nakonec povedlo v míru dosáhnout klidu zbraní a zrušení okupačního režimu, takže tehdy teprve doopravdy skončila 2. světová válka. Ano, do sovětského svazu se za to muselo nalít hodně peněz. Západní Němci museli za ty východní také zaplatit hodně dluhů; koncem éry NDR žil už východoněmecký režim jen z půjček od svého nepřítele SRN! To se moc neví. NDR chybělo před pádem zdi jen pár dnů do totálního ekonomického kolapsu. 

Součástí knihy je jmenný rejstřík i přehled známých obětí Berlínské zdi, mapový a obrazový materiál, dokumentující celý fenomén.

Kniha končí slavnostním zrušením americké budky na Checkpointu Charlie. Ta je dnes v Muzeu Berlínské zdi. Na jejím místě dnes stojí na připomínku replika původní, ještě provizornější. Spojenci totiž vždy počítali s tím, že dojde k opětnému sjednocení, proto na přechodech nedělali žádné složité stavby. V roce 1989 ale nikdo nečekal, že k tomu dojde tak brzy.

2021-02-10

Zoufalý útěk před komunismem - recenze německého románu z roku 2014

 Dorit Linke: Jenseits der blauen Grenze

Magellan, 2014, 4. vydání 2019, ISBN 978-3-7348-8201-2, Bamberg

25. 8. 1989 opouští za soumraku dvojice mladých lidí pláž ve východoněmeckém Kühlungsbornu, aby se vlastní silou dostala na 40-50 km vzdálený západoněmecký ostrov Fehmarn. Čas si spočítali na 29 hodin plavby! To je výraz čirého zoufalství i pro hlavní hrdinku Hannu, ačkoliv jde o trénovanou vytrvalostní plavkyni, natož pro jejího partnera Andrease, který nikdy nesportoval, plavat začal jen za tímto účelem před rokem! Román je psán ichformou z pohledu Hanny a detailní popisy pocitů při takto dlouhé plavbě, ochabování svalů, hledání orientace, koordinace rukou, svalů a dýchání prozrazují, že autorka, v té době osmnáctiletá mladá žena (ročník 1971), rodačka z Rostocku, jako její hrdinka, ví, o čem mluví. Sama byla vytrvalostní plavkyní, dokonce záchranářkou. Ví o čem mluví i když přerušuje plavbu svých hrdinů jejich vzpomínkami z dětství a dospívání, jak je tlak režimu postupně dohnal až k takovému zoufalství.


Hlavní vyprávěcí linkou je plavba, během níž musejí mladí lidé unikat před hlídkami, světlomety i pátrajícími plavidly až do mezinárodních vod, kde už čelí hlavně vlastnímu ochabování, beznaději a rozmarům povětří na volném moři, hrdinka stále přemítá o tom, proč se do takového podniku vůbec pustili. Příběh začíná popisem v dlouhých souvětích, jak však hrdince ubývají síly, její věty se zkracují, román končí štěky nesouvislých slov, jimiž se hrdinka povzbuzuje k vytrvalosti a udržování tempa, aby to před cílem nevzdala. V závěru už se realita prolíná se vzpomínkami na tréninky a závody. Během popisu cesty přes volné moře se v jejím přemítání vždy objeví jiskra vzpomínky na nějakou událost, kterou je popis cesty přerušen, aby postupně zdůvodnila sám útěk.

Během těchto vybočení můžeme sledovat život mladých lidí v totalitě. Lidí, kteří nepatřili k žádnému disentu či undergroundu, jako třeba hrdinové povídek Petra Šabacha. Dokonce jsou to členové komunistických organizací pro děti a mládež: Pionier a FDJ. Ale už jako děti cítí, že s tím režimem není něco v pořádku. Vyrovnávají se s tím způsobem, který je spíš typický pro Čechy, ale za komunismu se mu naučili i Němci: humorem. S dětskou naivitou vypouštějí z pusy až lehkovážně vtipy, které jsou dost podobné těm, jaké jsme si vyprávěli tou dobou u nás, i když i pár, které jsou mimo německou realitu nesrozumitelné, by se tam našlo také. Ale hlavní hrdinka je třeba dcerou bývalého profesora marxismu-leninismu, který je ovšem po mrtvici upoután na lůžko a nechává si jen od dcery předčítat knihy Jacka Londona. Jeho tchán je naopak odpůrcem komunismu, ale už poněkud popletený stařík, voják wehrmachtu, který byl zajat u Stalingradu a okusil sovětské zajatecké tábory. Ten svými neuváženými akcemi oběma mladým lidem zatápí. V jeho složité osobnosti se dá vyčíst, že je kritický k oběma režimům, ve kterých mu bylo dáno prožít svůj život, ale svou nacistickou minulost na rozdíl od jiných demokraticky smýšlejících Němců nezapírá. Ačkoliv je už hodně pomatený, přesto jde o inteligentního, přemýšlivého člověka.

Na pozadí dětství a dospívání hrdinů se odehrávají světové dějiny: Brežněvova smrt, nástup Pěrestrojky, ochabování komunistického režimu, výbuch Černobylu, jsou zde zmínky o NDR 1953, Maďarsku 1956 i ČSSR 1968. Kupodivu se v příběhu nikde neobjeví reflexe toho, že ve stejné době mnoho východních Němců našlo mnohem pohodlnější a bezpečnější cestu na Západ, přes západoněmecká zastupitelství ve Varšavě, Budapešti a nakonec i v Praze (cestou oněch mladých plavců to s různou měrou úspěšnosti zkusilo prý víc jak 5 tisíc Němců).

Román je pro Čechy poučný i v tom, že reflektuje fakt, že Němci nejsou jedním národem, nýbrž mnoha. Některé se dokonce i nemají vzájemně v lásce. První vzpomínkou je například příchod nového spolužáka z Drážďan, kterému neřeknou jinak, než Sasík Jens. Na jeho saský původ jsou tam neustále dělány narážky, ale Pomořanům zase Sasové i Berlíňané neřeknou jinak, než "rybí hlavy". Poněkud dětinský a jednodušší Jens se přesto stane jejich nejlepším kamarádem. Když se jeho rodině povede ještě za totality legálně vycestovat na Západ, trápí je, že už ho v životě neuvidí. Vidina opětného setkání s Jensem se stane i silnou motivací ve chvíli, kdy jim na moři docházejí síly. Mezi řádky však spolu s hrdiny pocítíme, že na rozdíl od československé reality, tady železná opona procházela prostředkem jedné země, dělila příslušníky jednoho národa na dva nepřátelské tábory, v případě Berlína se dokonce uvnitř jednoho státu ocitl druhý. Východňáci si tam složitě definují svůj vztah k Zápaďákům - závist i odpor. Už jako děti však pocítí zájem tajných služeb, Stasi, pokud se Zápaďáky přijdou do kontaktu. Mimo jiné také to, že už jejich některým spolužákům zlomil režim charakter, aby ve škole udávali!

Z jazykového hlediska je zajímavé prolínání horní němčiny s různými, hlavně středoněmeckými, dialekty, které by asi trochu znesnadnilo překlad, protože to v příběhu občas hraje významnou roli. Nevím, jakou cestou by měl překladatel jít? Poznámkami pod čarou, nebo použitím nějakých dialektů češtiny?

Realita NDR byla v mnohém podobná: měli tu i podobné instituce, jako Intershop (obdoba Tuzexu) a paralelní měny, tzv. Forumscheck (obdoba Bonů). S tím i paradoxy socialistického prostoru, v němž platily dvě měny, kde byly obchody (dokonce třeba i nádražní budovy), kam vlastní obyvatelé směli vstoupit jen výjimečně, a podobně za kriminální čin mohl být považován i poslech tzv. západní hudby. Přitom nazírání přes plot, který si ti východní sami postavili, bylo nedílnou součástí života běžného východního Němce.

Český čtenář by ovšem potřeboval přiblížit i realitu východoněmeckého světa dětí a mládeže, jako co byly časopisy Mosaik, nebo o východoněmecké rockové hudbě, o kterou se u nás z pochopitelných důvodů niko nezajímal, ačkoliv někteří muzikanti dosáhli tak vysoké úrovně, že je poslouchali i na Západě. Některá uskupení z té doby hrají ještě dnes. Češi ani moc neznají figurky Maxe a Moritze, ačkoliv do češtiny byly jejich příběhy přeloženy hned 2×, poprvé jako "Vít a Véna", podruhé jim byla ponechána jména původní. Také systém vzdělávání se od československého významně lišil. Včetně řešení "výchovných problémů". Avšak, ačkoliv je ta realita jiná, my pamětníci si určitě vybavíme dost analogií.

Nakladatelství Magellan se specializuje na literaturu pro děti a mládež. Tato kniha byla také v roce 2015 nominována na cenu za literaturu této kategorie. Důležité ale je, že se toto nakladatelství věnuje především didakticky použitelné literatuře. Ačkoliv to z románu nikde nevyčnívá, je určen pro práci v hodinách dějepisu, za tímto účelem nakladatelství zdarma nabízí i pracovní materiály pro výuku (QR kód v knize), součástí knihy je též malý slovníček východoněmecké reality na konci (ačkoliv český čtenář by toho potřeboval vyložit asi víc). Dnes je už chvála Bohu spoustu těchto reálií cizích ne jen západním, ale i těm východním Němcům. Podobný podnik mi na našem trhu chybí.

Na díle oceňuji nejen to, jak nás autorka dokáže vtáhnout do svého příběhu, a aniž by poučovala, i do historie, ale že se tak děje bez křečí a stereotypů, kterých se zatím žádný z mně známých českých autorů nedokázal vyhnout. Autorka se ani nevyhýbá poznamenání dvěma totalitami, kolem kterého dodnes německá literatura i film decentně kličkují. Dílo provází tragikomický humor, blízký nám Čechům. Zůstává otázkou, zda by stálo za to dílo přeložit do češtiny, nebo zda by se jím nemohl nějaký český literát inspirovat k vlastní tvorbě na podobné téma? V době, kdy u nás ve volbách získali moc komunisté, jako Miloš Zeman, Andrej Babiš, Vojtěch Filip a další, kdy důležité posty v politice zastávají komunistické mlátičky, kdy se mnozí i přes sociální sítě snaží budit dojem, že za socialismu nebylo zase tak zle, je třeba připomínat, proč jsme se z toho údajného ráje toužili tak dostat.


Odkazy:


2018-05-17

Neblábolíme, makáme (komu na co?)

Podmanivost prázdného politického hesla je příznakem hlubší společenské krize, paralyzované mezilidské komunikace!


Mudrci všech barev kůže i politické ideologie si nevědí rady s tím, jak mohlo hnutí ANO získat absolutní většinu ve všech volebních obvodech. Me Too; a nechci hned sklouznout k tomu, co spolehlivě následuje: ke zjištění, že lidi jsou blbí. Jsem také člověk, pohybuji se mezi lidmi, slyším jejich naděje, úzkosti i zklamání. Největší zklamání je přitom z toho, jací lidé jsou u moci. Všichni proklínají Babiše, dušují se, že jej nevolili. A přece, i u nás tu většinu měl! Začínám propadat různým spikleneckým theoriím. Ostatně nedávná odborná analýza průběhu voleb v ČR odhalila několik slabých míst v našem volebním systému, především fakt, že urna s hlasy je zamčena přes noc z pátka na sobotu v ne nedobytných volebních místnostech bez jakéhokoliv dozoru! Ale dejme tomu, že to bylo košer; mohl skutečně onen pitomý slogan voliče natolik strhnout?

Obávám se, že ANO, a snadno by mohl oslovit i ty, kteří proti tomuto hnutí vyjadřují jistou aversi. Celé to heslo totiž předpokládá porozumění, vyvěrající z celospolečenské nevole vůči komunikaci. Staví do protikladu slova a činy. Nežvanit, makat! To známe z různých výtvorů komunistické propagandy, a jak to zabíralo! Dokonce i na antikomunisty, ačkoliv si to nepřiznají!

Je třeba si všimnout, jak nelibě nesou lidé vše, co souvisí se vstřebáváním informací. Řekne-li se například přednáška, výklad (ne v obchodě, to by byla jiná!), nebo v církevním kontextu kázání, mají mnozí za svoji občanskou povinnost nápadně zívnout. Jestliže kdysi lidi rádi poslouchali vyprávění strarých lidí o životě, dnes jsou užvanění starci jen na obtíž. Podobně však nesnášejí i jakékoliv vysvětlování.

Jeden z mnoha důvodů, proč už nejsem členem Českobratrské církve evangelické, je absence komunikace, tedy přímé. Nikdo, tedy především odpovědní činitelé, se nezajímá o fakta. Zpravidla si vytvoří ve sporných věcech svoji představu, filtrují pak informace, které jsou s ní v rozporu. Místo rozboru situace nastupují jen postranní informace, klepy. Tím se pak církev řídí. Měl jsem paradoxní zkušenost s jedním jejím multifunkcionářem, který rád napomínal lidi. Napsal mi: "s tebou se nedá komunikovat, protože kdykoliv ti něco vytknu, ty mi to vysvětlíš. Ale já nechci vysvětlení, já chci vidět sebereflexi!" To mi přišlo příznačné pro celospolečenskou situaci. Dnes nikdo nestojí o vysvětlování. Jako by všichni už předem měli jasno: vysvětlení, je odvysvětlení, řeč o více než třech slovech blábolením, politici lžou, média lžou a "všetci kradnů" a proto nikoho nic nezajímá. Inteligence se chytila do vlastní pasti: inteligent musí být kritický, ale inťoši si to přebrali tak, že nic neberou vážně a předem vědí, své. Proto nevnímají. Ani vědci nezkoumají, jen plní zadané úkoly, mediální pracovníci se o nic nezajímají jen servírují to, co se domnívají, že od nich čtenář žádá. Vyučování nemá děti nudit informacemi, má je bavit. Vědomosti a schopnosti získané ve škole jim stejně k ničemu nebudou. Když si někdo chce zahrát na školského reformátora, začne mluvit o slovním hodnocení, ale to nekrachuje tolik na učitelích, jako na žácích a rodičích, protože dítě si místo jednociferného hodnocení přinese domů román ...

Problém je fatální vzájemná nedůvěra ve společnosti: předem se ví, že všechno je jinak, i když se neví, jak. I rozumná řeč se mění v blábolení, protože ji nikdo neposlouchá. Nejde o to všemu věřit, ale přemýšlet. A to je práce těžší, než nakonec makat třeba na zahrádce, o tom píše už ve své slavné přednášce Jak pracovat? T. G. Masaryk. Proto už předem odmítáme, když nám někdo chce něco sdělovat. Věřící lidé se často bojí, že je řečmi chce někdo svést z víry pravé, politici nás chtějí k něčemu zmáknout ... důsledkem je mlčenlivá politika bez vysvětlování, jak ji předvádí skutečně Babiš, když na žádné otázky neodpovídá, tedy smysluplně. Kdo odpovídá, musí vysvětlovat. Složité věci nelze říct jednoduše, blá blá ... Ten, kdo krade, moc řečí nenadělá, ani na soudu, na to má právníky. A ani soudy často fakta nezajímají, jen obraz a dojem.

Že se, a to už od ráje, jedná o problém rozpoznání dobrého a zlého a teprve odvozeně o jeho činění, jí i četným jejím souputníkům, sdruženým v rozmanité pomocnické organizace, příliš nedocházelo.
(Stanislav Komárek, Opšlstisova nadace, ISBN 978-80-7227-145-0, str. 43)
V takové atmosféře snadno dojdou i učení lidé k přesvědčení, že je třeba činů, ne slov. Jenomže činy beze slov jsou samy o sobě nebezpečné. Potřeba je každý čin promyslet, vysvětlit a vyložit voličům a jeho důsledky obhájit, nebo přiznat chyby. Pan Babiš naproti tomu moc řečí nenadělá, tu si mákne na Kostelecké uzeniny, na státní zakázky či eurodotace, na média, teď už i na vládu, odkud může ochromovat další záruky demokratického uspořádání naší společnosti a nic vysvětlovat nemusí. Dokonce ani popírat, že to nebylo podle práva. Stačí opakovat "je to kampaň" a "proč se o to zajímáte zrovna teď", nic tím neříká, stejně jako tím sloganem, takže není, o čem přemýšlet. A tím se stává odpovědný veřejný činitel blábolilem.

Pak se však důvěryhodným politikem stává ten, který nemluví, nýbrž maká, aniž by se kdo zajímal, na čí zadek či jinam. Pokud lid nechce vysvětlení, aby nemusel přemýšlet, pak je vydán na pospas tomu, kdo jej žádným vysvětlováním neobtěžuje.

Vidím z toho cestu ven? Jistě. Nejsem povýšeneckým kritikem fatálně blbé společnosti. Možnost je tu vždy, jen si ji uvědomit a přijmout. Tou možností je obnova narativním kultury: schopnosti vyprávět, vykládat, vysvětlovat, a hlavně to vše vnímat. Začněme u sebe, začněme poslouchat, co se kolem nás říká, co lidé doopravdy sdělují, než si začneme myslet to své.

2017-09-05

recenze: Hans Georg Wiedemann, HOMOSEXUELLE LIEBE


Für eine Neuorientierung in der christlichen Ethik
3. aufl. Kreuz Verlag Stuttgart 1991
(©1982)

Je večer, 15. 6. 1979. V Norinberku se koná „Kirchentág“ Německé evangelické, Luterské církve. V pavilonu „A“ by měla právě začít přednáška na téma: „Homosexualita a Evangelium“. Přednášející se však bojí vystoupit na podium. Přední místa v sále obsadili příslušníci hnutí: „Křesťané za duchovní a morální obnovu“. Každý, kdo vstoupil do haly, obdržel jejich letáček, ve kterém upozorňují na svůj postní protest proti „zradě kirchentágu“, spočívající ve stavění homosexuálních „perverzí“ na roveň „podivuhodnému aktu stvoření nového lidského života“. Jeden mladík z jejich řad stojí na podiu, Bibli v ruce, křičí do mikrofonu: „Je to hanba církve, že jsou tu mezi námi homosexuálové...“. Jaký div, že přednášející si netroufá dál. Přemýšlí, jak je to možné, že právě svědectví o Kristu může v lidech vyvolat tolik vášní a nenávisti. Kajícně si uvědomuje, že sám, když se představoval, vyjádřil zdůrazněním svého manželského stavu a otcovství od právě napadaných účastníků distanci. Také on sám je obětí obav a předsudků jako mladík, který křičí do mikrofonu. Když tento skončil svůj rozhořčený projev, ujala se mikrofonu starší malá, nenápadná žena. Oznámí shromážděným, že má rakovinu a to v nejhorším stádiu: „Kdyby mne láska tamté ženy nepřesvědčovala o smyslu mého života, už bych tu dávno nebyla... Jakto že my, kteří se odvoláváme na Ježíše, snášíme brutalitu a spory mezi lidmi, jsme ale rozhořčeni, když se dva lidé milují...“. V hale A nastalo ticho. Za chvíli jejímu osobnímu svědectví tleskají i ti v prvních řadách, kdosi jí poslal kytičku. Atmosféra se znenadání změnila, přednášející se může bez obav ujmout slova.
Oním přednášejícím je Dr. Hans Georg Wiedemann (*1936), farář v Düsseldorfu, externí lektor praktické teologie v Bonnu a člen představenstva „Telefonseelsorge“ v Düsseldorfu. Vzpomínkou na dramatický začátek své přednášky na norinberském Kirchentágu r. 1979 uvádí osobní doslov ke své knize Homosexuelle Liebe, která vyšla poprvé v roce 1982. Její obsah zřejmě zasáhl citlivé místo v praxi a etice Lutherské církve i křesťanských církví vůbec. Proto se v roce 1991 dočkal svého již třetího vydání. Jak naznačuje podtitulek, kniha není věnována především homosexuálům, ale těm, jimž je homosexualita vnějším problémem. Neumějí ji pochopit, proto se s ní nemohou vyrovnat. Působí jim rozpaky a obavy, tzv. homofobii. Je věnována těm, které láska dvou lidí stejného pohlaví provokuje až k nenávistným a agresivním reakcím. Adresáty nejsou pouze jednotlivci. S homosexualitou se těžko vyrovnávají celé skupiny lidí. Jako teolog a farář věnuje autor svoji knihu především církvi, jejíž rozpaky před homosexualitou jsou jen částečně totožné s těmi obecnými, nýbrž má k nim zcela vlastní důvody. Kniha přitom není žádným pranýřem předsudků; autor se snaží s pastýřskou citlivostí analysovat jejich původ. Jde mu o porozumění, neboť církev je svým vztahem k homosexualitě handicapována v realizaci svého poslání.
Úvod a první kapitola nás uvádějí do vlastního problému. Autor seznamuje s projevy tzv. „homofobie“ ve společnosti a v církvi. Pomáhá čtenáři ohledat kořeny vlastní homofobie. Odsud dochází k poznatku, že homosexualita není problémem pouze homosexuálů, nýbrž každého, kdo má strach z kontaktu s ní. Proto je homosexualita také problémem církve. Jedním ze zdrojů předsudků vůči homosexualitě je redukce homosexuality na pouhou otázku pohlavního ukojení. Autor se snaží čtenářovi homosexualitu objasnit v celé její šíři. Heterosexuálně orientovaný muž si jen těžko dovede představit, že homosexuální cítí ke svému partnerovi to samé, co on k ženě. Autor zároveň zjišťuje, že neschopnost církve otevřít se homosexuálům a pochopit je, spočívá v nepochopení sexuality vůbec. Chceme-li pochopit homosexualitu, musíme napřed pochopit, co to je sexualita obecně, též neredukovatelná na pouhý koitus. Tato oblast je však v církevní tradici zatížena. V první kapitole seznamuje autor s některými důležitými pojmy i pokusy jak obsah toho, co homosexualitou nazýváme, vystihnout lépe. Přes všechny nedostatky termínu se autor nakonec přidrží „homosexuality“.
Ve druhé kapitole předává Dr. Wiedemann slovo pedagogovi, a na problém homosexuality uznávanému odborníkovi panu Helmutu Kentlerovi. V kratičkém úvodu je Helmut Kentler představen, po té následuje rozhovor s tímto mužem, který je sám homosexuál. Rozhovor vyplňuje první polovinu kapitoly. Za ním pak následuje pár autorových vysvětlivek k tématu „homosexualita“. H. Kentler ukazuje v rozhovoru, že sexualita se neobjevuje u člověka pouze po dobu schopnosti rozmnožování, ale své projevy sexuality mají i děti a staří lidé. Sexualita je více, nežli prostředek k rozmnožení, nýbrž je součástí mezilidské komunikace a jako taková má důležitou společenskou funkci. Jako se učíme mluvit, tak se již od malička učíme sexuálně komunikovat. Děti, které jsou ochuzeny o něhu, budou mít v dospělosti potíže s erotickou imaginací a tím i se vztahy k druhým lidem. Děti nejsou asexuální a není třeba sexualitu přednimi tajit. Spíše je třeba naučit je s tímto vybavením zacházet, jako se učí mateřskému jazyku. Tím je odkryt další předsudek o sexualitě, že je totiž jen produktem pudů a jeho uplatnění může být ospravedlněno pouze jeho biologickou funkcí. Od těch dob, co člověk není pouhým zvířetem, ale má také nějakou kulturu, je sexualita touto kulturou utvářena a sama ji ovlivňuje. Projevům sexuality se tedy učíme a každá kultura je upravuje po svém. Je ošidné, považujeme-li vlivy kultury za cosi, co je dané přírodou, a tím postaveno na roveň „zákonu Božímu“. Sexualita, tudíž také homosexualita, je více než pohlavní styk. Smysl jí nedává teprve schopnost rozmnožování, ale vztah k druhé osobě, který je sexuálními projevy tlumočen. Jako řeč má svoje vady, také tento komunikační prostředek může být poškozen, nebo zneužíván - lze jím tlumočit lásku i egoismus, něhu i agresivitu. Ale to není vada sexuality jako takové.
Proč homosexuální projev sexuality budí odpor či podráždění? Důvodů může být několik a všechny se týkají velmi citlivých oblastí lidské duše. Předně nikdo nejsme stoprocentně muži či ženami. Zigmund Freud zjistil, že děti jsou v podstatě bisexuálně orientované. V průběhu dospívání se však jedna stránka lidské sexuality upozaďuje, zatímco se vyhraňuje druhá. Nejčastějšími projevy potlačené schopnosti k homosexuálnímu vztahu jsou např. aktivity v různých mužských nebo ženských spolcích, party „pivních strejců“ a pod. Touto “druhou frontou“ své sexuality se však pod vlivem své kultury cítí být člověk ohrožován. Má obavy ze „svedení“. Případně jej pohoršuje, jestliže někdo provozuje nepokrytě to, co on sám v sobě potlačuje. Avšak homosexualita nevzniká svedením; že se bude později uplatňovat schopnost vztahu ke stejnému pohlaví, k tomu jsou položeny základy již v prenatálním období. Jiným zdrojem homofobie je naše potřeba jistot, které bezděky nacházíme ve svých zvycích a v tom, co ze své kultury přijímáme jako samozřejmé. Nejsme-li zvyklí ze své kultury na homosexualitu, pak v nás setkání s ní může vyvolat pocit, že se hroutí samy základy naší existence. Tentýž pocit vyvolává ovšem každé nahlédnutí za obzor vlastní kultury. Odsud je vysvětlitelná i xenofobie. To jsou faktory, které brání člověku otevřít se vůči svému bližnímu a využít cele komunikačních možností, které sexualita dává.
Komunikační funkci sexuality, aplikovanou i biblickými autory, demonstruje autor ve třetí kapitole na „Písni písní”, nebo na vztahu krále Davida a Saulova syna Jonatana.
Odkud se tedy bere strach ze sexuality, pohrdání sexualitou, či její stydlivé přezírání? Je nesporné, že tento odstup od sexuality vnesla do evropské kultury právě církevní morálka. Proč? Vychází to genuinně z vlastního obsahu její zvěsti, či se jedná o vedlejší produkt, nebo dokonce o „cizí těleso“ v křesťanském učení? Na to se pokouší autor podat odpověď ve čtvrté a páté kapitole. Ve čtvrté se zabývá nepětím mezi sexualitou člověka a církevní morálkou. Ukazuje se, že podcenění sexuality není ve skutečnosti vlastním produktem evangelia, jako spíše trojdílné antropologie (duch-duše-tělo), které pochází z řeckého, především novoplatonského myšlení. Novoplatonismus „vpašovali“ do křesťanského podvědomí především církevní otcové Tertulian a Augustin. Negativní vztah k sexualitě, jako k nižší stránce lidského života, kterou je třeba trpět jen pro zachování lidského rodu, jsou skutečně kontaminace křesťanství cizí filosofií. Tato kontaminace však vedla v církevní praxi i etice k dalekosáhlým důsledkům a naše postoje ovlivňuje dodnes. Otázky, spojené se sexualitou, nezřídka zastiňují vlastní zdroj křesťanské etiky. Přitom si autor všímá i jistého přínosu křesťanství pro pochopení sexuality. Ten nachází v sekularizaci sexuality - osvobození sexuality od náboženského zatížení, umožňující teprve využít jejích komunikačních možností. Avšak svojí úzkoprsostí tradiční křesťanská etika zatížila sexualitu nábožensky jiným způsobem a zakopala tak svoji hřivnu.
Křesťan však může překonat obavu ze sexuality, ale tím nepřekoná homofobii. Výše zmíněné zdroje obav jsou podporovány údajným odsouzením „homosexuality“ na některých místech Starého i Nového Zákona. Některá tato místa z obou částí Bible proto autor rozebírá v kapitole páté. Dochází nejen již k notorickému „objevu“, že starozákoní výhrady vůči homosexuálnímu styku se netýkají homosexuality samé, nýbrž míří proti některým magickým a „právním“ praktikám, ale i k velmi zajímavému poznatku, že Pavlovy výčty těch ruhačů, kteří „neobdrží Království Boží“ (1Kor 6, 9 Tm 1, 10), jsou židovská klišé, označující tradičně „ohavnosti pronárodů“, které byly před Izraelci zapuzeni a proto se jim má vyvolený lid vyhýbat. Jsou navíc formulovaná po vzoru stoických seznamů „ctností“ a „nectností“. Nejde tu tedy o žádnou „křesťanskou etiku“, či dokonce o učení o homosexualitě. Tyto výpovědi musí být chápány v celkovém formálním rámci a vykládány z funklce této formy. Ani Pavel konečně nerozuměl pod pojmem αρσενοκοιτης to samé, co odpovídá našim dnešním zkušenostem. Stoický vliv na Pavlovy formulace však bývá novozákoníky přezírán. Pátá kapitola končí nutně zjištěním, že Bible o homosexualitě vlastně neříká nic, což již dávno před autorem konstatovala holandská Rada církví v publikaci věnované otázce způsobilosti či nezpůsobilosti homosexuálů k výkonu duchovenské služby: Een mens hoeft niet aleen te blijven. Ústředním motivem Pavlovské teologie je Boží láska, jíž musí ustoupit vše, co je s ní v rozporu, nikoliv nauka o homosexualitě. Hříchem v tomto smyslu bývá často dogmatická strnulost, bránící otevřenosti vůči Bohu a bližnímu. Shledá-li církev některé etické představy za překonané a vlastnímu poslání se příčící, je její povinností tyto odbourat. Ukazuje se, že vztah křesťanů k homosexualitě je vždy závislý na chápání autority Bible.
V šesté kapitole je dokumentován současný přístup německých církví k homosexualitě pomocí některých oficiálních dokumentů. Sám autor cituje některá vyjádření za církev Lutherskou evangelickou, za Římskokatolickou církev nechává promluvit jejího diplomovaného teologa a svého spolupracovníka z düseldorfské linky Paula Berberse. Evangelíka na jeho pojednání především zaujme zjištění, že ani Římskokatolická církev není takovým dogmatickým monolitem, jak se někdy zdá a jak by si to její vedení možná i přálo, nýbrž z jejích reprezentativních kruhů mohou přicházet i naprosto kontroverzní vyjádření. V zásadě však ukazují obě studie, jak církve na jedné i druhé straně jen váhavě do svého myšlení a praxe promítají poznatky z oborů lékařských věd i z vlastních oborů, jakými je biblická exegeze či systematická teologie, pokud jde o homosexualitu. Teoretická vyjádření se buď zastavují v prostřed kroku směrem k pochopení, nebo nesouhlasí s praxí.
Následující kapitola dokumentuje postoje různých etik a dogmatik předních teologů, včetně D. Bonhoeffera nebo K. Bartha. U posledního upozorňuje, že krátce před smrtí v jakémsi rozhovoru své odsudky homosexuality, vyjádřené v Dogmatice, odmítl. Zde se vyrovnává i s častou „teologickou“ námitkou proti homosexualitě, užívající kategorie „přirozeného“ jako „Božího řádu“. Tato kategorie je ve vyjádřeních evangelického teologa značně problematická. Pochází vlastně z tomismu a deistické filosofie a uvrhla v minulém století církev do role „posvěcovatelky statu quo“. Vede k představě zjevení Boží vůle v přírodě. Obecně je problematická tím, že objektivizuje subjektivní zkušenosti (např. kulturní). Evangelická teologie nezná žádnou nerevidovatelnou etiku, tradici, nebo instituci. Zároveň by neměla stavět rovnítko mezi přírodní zákonitosti a vůli Boží. Strach kriticky zhodnotit důvody k odmítání homosexuality mají zjevně původ jinde, nežli ve vlastním učení. Pro etiku Evangelia je zásadní pouze láska. „Miluj a pak čiň co chceš“ (Augustin). „Jako Duch věje, kam chce, tak také láska věje, kam chce“ (H. Gollwitzer).
V osmé kapitole přicházejí ke slovu homosexuálové sami, tedy mužští, neboť lesbické spolky nechtěly s autorem spolupracovat. Osmá kapitola je žatvou odpovědí na anketní otázky. Z nich se dozvíme, kolik je mezi homosexuály farářů, studentů bohosloví, nebo církevních zaměstnanců. Poznáme specifické problémy homosexuálů, pocházející zpravidla z vnějších vlivů. Problémy se sebepoznáním a sebeuznáním. Následuje tzv.: „comming out“, tedy veřejné přiznání homosexuality. To má několik stupňů: v rodině, mezi kolegy, nebo spolužáky a ve společnosti vůbec. Věřící homosexuál nadto musí „vyjít na světlo“ ve společenství věřících, nechce-li být traumatizován neustálou přetvářkou. Právě zde církev více uškodí, nežli pomůže. Ačkoliv má v evangeliu zdroj pomoci k sebepoznání a sebepřijetí i k osvobození člověka od přetvářky, nutí naopak k pokrytectví. Nepoučení pastýři zde napáchají mnoho křivd. V nemnohých případech ovšem sehrálo věřící společenství i faráři roli kladnou. Homosexuální mužové nacházejí více pochopení u žen - matky se se synovou homosexualitu většinou brzy vyrovnají, otcové zásadně nikdy. Jednomu muži v sebepoznání, comming out i při hledání životního partnera pomohla právě kamarádka. Společenské klima však homesexuály nutí spíše k utajování homosexuality. Tím vzniká mnoho dalších problémů - potíž s hledáním partnera je jeden z nejbolestivějších. Homosexuál je často odkázán pouze na tzv. „subkulturu“, tedy příležitostné známosti v barech homosexuálů, na plovárnách a pod. Takové vztahy nutně postrádají kvalitu trvalého vztahu lásky. Homosexuálové se bojí samoty. Čím je však „partnerský trh“ na tomto poli omezenější, tím rostou nároky. Mezi homosexuály vládne kult mladosti. Od určitého věku přestává být homosexuál žádoucí a je odsouzen k samotě. Strach ze stáří je mnohem intenzivnější nežli u heterosexuálů. I zde má církev co říci, avšak tím, že není homosexuálům otevřená, vrhá je do náruče této subkultury. Měli bychom se zamyslet nad většinovým pocitem homosexuálů, že svoji identitu nalezli teprve když se vnějšně i vnitřně osvobodili od církve!
Potíže s izolací homosexuálů spíše řeší různé svépomocné organizace a poradní střediska. Těch bývá mnoho a jejich cíle, metody i životnost bývají různé. Jsou spolky, bojující za rovnoprávnost i spolky, ulehčující sdílením zkušeností ony fáze hledání a zveřejňování identity, pomáhající též v uspořádání partnerských vztahů. Ve vztahu k ostatní veřejnosti vystupují buď provokativně, nebo naopak usilují o porozumění. S těmi nejvýznamějšími seznamují kapitoly desátá a jedenáctá. Některé vznikly i na křesťanské půdě, jako např. HuK (Homosexuelle und Kirche).
V dodatku si pak můžeme přečíst kázání, kterým posloužil autor 18. 4. 1981 v Kolíně nad Rýnem při vzpomínkové bohoslužbě na homosexuály, umučené v koncentračních táborech. Zde je křesťan konfrontován s doočíbijícím faktem, že si církve stěží uvědomily ještě během války svoji odpovědnost za osud Židů, ale odpovědnost za osud homosexuálů si neuvědomily dodnes. V dodatku autor dále podává několik praktických návrhů pro křesťanské uspořádání partnerských vztahů homosexuálů, včetně liturgie obřadu „Freundschaftssegen“ (požehnání přátelského svazku), obdoby obřadu svatebního.
Knížka není pouhou sbírkou úvah, postřehů, názorů a zkušeností autorových. Z předešlého je možno si všimnout, že autor neváhá dát slovo zkušenějším, např. pokud jde o psychologii, nebo o klima v církvi jiné konfesse. Autor se opírá o poznatky vědeckých pracovišť, zabývajících se tímto fenoménem. Cituje často Z. Freuda, představuje výsledky výzkumů amerického Kinsleyova institutu, nebo dává slovo Freudově žačce a kritičce Charlotte Wolff a jiným. Zároveň nezapomíná, jakého oboru je sám – v kapitole věnované rozborům biblických míst se opírá především o poznatky H. v. Rada, v částech systematických cituje nejvíce H. Golwitzera, který se otázkou homosexuality zabýval tehdy, když Lutherská církev v Hanoveru zbavila úřadu veřejně homosexuálně žíjícího faráře.
Celá kniha však podle mého soudu trpí jedním velikým nedostatkem. Již úvodem autor předesílá, že homosexualita není ani hříchem, ani nemocí, ale ani anomálií. V odmítání takového ohodnocení jde autor až tak daleko, že odmítá jaké koliv pokusy vznik homosexuality objasnit. To ho nutí i k některým nepoctivostem. Především skutečnost, že sexualita není oprávněna jen pro svoji reprodukční funkci jej vede k tomu, že tuto funkci z diskuse o významu sexuality vylučuje úplně, aby nemohl být v žádném ohledu homosexuální poměr považován za „méněcenný“. Dále tvrdí, že teorie, objasňující vznik homosexuality jsou pouze nepotvrzenými hypotézami. Už v době vzniku knihy však bylo i experimentálně ověřeno, že homosexualita souvisí s vývojem hypotalamu ve 4. až 6. měsíci, který ovlivňují hladiny hormonů androgenů a estrogenů, produkovaných tělem těhotné ženy. Že abnormální poměr těchto hormonů lze považovat za anomálii. Přesvědčení, že homosexualita je pouze odlišným nadáním, které ani nelze objasňovat, pouze uznat, není mezi sexuology tak stoprocentně přijímáno, jak se snaží autor předstírat a co chvíli (místy nápadně nevhodně) čtenáři připomínat. Dále se snaží působit ve čtenáři dojem, že považování heterosexuality za „přirozenou“ formu sexuality, je pouhý předsudek. Neuvědomuje si, že takový „předsudek“ nevzniká „na zelené louce“ nýbrž je možná nereflektovaným, přece produktem biologické zkušenosti. Nejde jen o ono rozmnožování, které člověk nemůže tak jednoduše z pojednání o sexualitě vyloučit, ale třeba i o vybavení pohlavních orgánů a pod. Autor je dítětem doznívající doby, která si libovala v porážení „tradičních předsudků“ aniž by poctivě zhodnotila jejich původ. Zde si bere autor na pomoc i C. Wolffovou, která dokonce tvrdí, že rozlišování pohlaví je produktem „kapitalisticko-patriarchálních“ předsudků. Na místo toho dnešní doba opět uznává i různou funkci různých pohlaví v rodině a ve společnosti, i když ne v zastaralém patriarchálním smyslu slova.
K těmto nepoctivostem jej vede především obava, aby homosexuálové nebyli považováni za méněcenné lidi, k nimž může „normální“ člověk přistupovat s povýšeným soucitem z „Olympu“ své „normality“. Homosexuál by pak mohl být podroben různým „nouzovým opatřením“. I když rozmnožovací stránka jeho sexuality je v praxi potlačena, všechny ostatní mají právo ne své plné uznání. Autor se bojí, aby „anomalita“ homosexuálního poměru nevedla k pouhému „trpění“ homosexuálů. V církevním prostředí homosexuálům, považovaným za lidi „postižené“, hrozí, že se stanou „pouhým objektem křesťanské dobročinnosti“. Otázka ohodnocení homosexuality pro mne není teologickým ani existenciálním problémem. Považuji-li tato tvrzení za neoprávněná, není to projev mé „homofobie“. Zaráží mne, s jakou samozřejmostí autor uvažuje o „anomálním“, nebo postiženém člověku jako o „méněcenném“, hodném v církvi jen role „pouhého objektu dobročinnosti“. Proto musí považovat chápání homosexuality jako anomálie za předsudek. Ve skutečnosti je spíše třeba změnit náš postoj k lidem jakkoliv postiženým, nebo anomálním a dát jim v církvi prostor k uplatnění jejich charismat, naučit se přijímat jejich službu. Přestat porovnávat cenu člověka podle jeho zdraví, nadání a normality, či vůbec cenu lidí srovnávat. Autor se, po mém soudu dopustil chyby, když právě přistoupil u sexuality na porovnávání „hodnoty“. Domnívám se, že z toho, co sám autor o sexualitě tvrdí je zřejmé, že kategorie „ceny“ je vůbec nevhodná, nehodná hájení jakékoliv „rovnocennosti“. Spíše je třeba hájit oprávněnost její realizace.
Myslím, že autor dostatečně obhájil široké spektrum významu sexuality jako takové, které je možné vztáhnout i na homosexualitu. Prokázal, že homosexualita není žádnou perverzí, hříchem, nebo vůbec něčím eticky nepřípustným, ale že kromě reprodukční plní veškeré své ostatní funkce. I když není homosexuální uplatnění lidské sexuality biologicky „normální“, není ničím, co by bylo nutné jakkoliv omezovat nebo potlačovat. K tomu neexistují společenské ani teologické důvody.
V jedné čtenářské reakci v Českém bratru jsem četl mínění, že církev nemá homosexuály pranýřovat ani omlouvat, nýbrž zvěstovat jim odpuštění hříchů. Práce H. G. Wiedemana mne přesvědčila o tom, že církev musí především naslouchat a rozumět, pak teprve uvažovat o svém poslání vůči člověku. Musíme se zbavit bezděčné představy, že vlastníme „odpovědi na všechny otázky“, abychom porozuměli vůbec sami sobě a svému poslání. Aby se i jakkoliv odlišným lidem stala církev zárodkem Božího království a ne královstvím strnulých představ a dogmat. Pochopení homosexuality není tudíž v posledu důležité kvůli homosexuálům, ale je službou a pomocí nám samotným k naplnění našeho poslání.
Psáno pro Teologickou reflexi 1995