.png)
V 11. století prodělala Evropa kulturní šok, na který se cítili být povoláni reagovat i theologové a představitelé církve. Doposud se i v palácích baštilo ze společných mis, lidské obecenství utužovalo společné ráchání se rukama v pokrmech, jediným nástrojem mohla být nějaká kudla, nebo lžíce, ale v zásadě se živili všichni rukama - doslovně, ne obrazně řečeno. Tu se v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula, která se provdala za dóžete. Zatímco se všichni hosté těšili, jak si na svatební hostině smočí ruce v mísách s jídlem, nevěsta z jiného kulturního prostředí je šokovala, když se vytasila s tehdy pouze dvouzubou vidlicí, a začala se živit tak, jak se to dnes považuje za normální a civilizované. Ale tehdy se tímto "výstřelkem" cítila být ohrožena sama církev. "Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami - prsty, proto je urážkou, když je nahradíme vidličkami kovovými!" horlil jakýsi kazatel. Je pozoruhodné, že taková věc nutila křesťanskou inteligenci k zaujímání stanoviska. A když stanoviska, tak principiálního, theologicky a biblicky fundovaného. Lidé prý mají jíst rukama, jako Kristus a jeho učedníci při Poslední večeři. Vložení uměle vyrobeného nástroje mezi ruku a ústa narušovalo posvátný, přirozený akt. (National Geographic).
Je možné, že se to vůbec stalo? Ale no jo, dřív, kdysi. Teď už tak hloupí přece nejsme. Fakt ne? A co když se křesťanům postaví do cesty něco jiného? Tak se na to podívejme jinak, a nemusíme zrovna cestovat do USA za Amiši: kdysi jsem viděl film, který vycházel ze skutečných událostí. Výraznou postavou tam byl bavorský farář, který těžce nesl elektrifikaci své vesnice. S podlostí, jakou si snadno osvojí všichni pastevci lidu božího, se poťouchle modlil za sedláky, kteří si nechali na svůj statek elektřinu zavést. Samozřejmě to nedělal z upřímné pastýřské péče. Vysílal tím mezi své ovce signál, že se dopustili nějakého hříchu. To pastýři umějí. Jenže jeho ovce se sice styděly, ale čím dál víc přibývalo těch, kdo si nakonec rádi ušetřili spoustu zbytečné práce. Dnes církve rády hovoří o čtenářství. Za mého dědy bylo v plzeňské městské knihovně studentům gymnázia na nátlak katolické církve zakázáno pod trestem vyloučení chodit do knihovny, protože tam neměla církev pod kontrolou, co si studenti čtou. Jindy odmítala určité žánry, jako romány, ne jen ty milostné, dobrodružnou literaturu, detektivky a jinou literaturu, která prý podporuje zlo.
Avšak cokoliv se objeví nového, je vždy církev na rozpacích, má-li být pro, nebo proti - tržní a spotřební ekonomika, hypermarkety, trusty a korporace, jaderná energetika, rádio, televize, internet, počítače, mobily, sociální sítě ... mnozí křesťané chtějí "modernizovat" půst tím, že v postním období vyhlašují půst od sociálních sítí. Jeden člověk z mých přátel na Facebooku jednou na počátku půstu oznámil, že se loučí, do konce postního období ho tam prý nenajdeme. Už druhý den tam ale příspěvky sázel. Prý byly velmi důležité. Pro křesťany je typické, že vše nové jim nahání úzkost, mají potřebu se k tomu, hlavně proti tomu, vyjadřovat, ale současně si toho dopřávají plnými doušky. Tak například všichni se dušují, že se na televizi nekoukají, že je to špatné, raději čtou ty knížky, ale trvají na tom, aby na veřejnoprávní televizi byly křesťanské pořady, ve zprávách se informovalo (samozřejmě pozitivně) o církvích a v rozhlase byly bohoslužby.
Faráři v kázáních varují před počítači, ale někteří si dokonce udělali i své portréty třeba na Wikipedii, ačkoliv k tomu toto médium určeno není. Všichni varují před sociálními sítěmi, avšak své účty tam mají, někteří ani nepřiznávají, že jsou duchovními. Jeden se tam třeba prezentoval jako folkový zpěvák. Lidé užívající moderní technologie jsou předmětem homiletických ironií. Tak například kobyliský farář ČCE Ondřej Kolář se v jednom kázání nechal slyšet, že lidé, kteří raději sedí doma, než by se obtěžovali do kostela, se "cítí být u svých kompů bezpeční, a neoslovitelní." Přiznává, že je chce tím "oslovením" zmáknout, že je ohrožuje? Ne. Je to taková nutkavost. Křesťané si prostě jen nevědí s měnícím se světem rady. Rádi by ho nacpali do biblických paradigmat, tedy vzorců, jako Don Quijote svůj svět do rytířských románů, a ten svět se jim vzpírá. Když už se jim zdá, že se jim to povedlo, svět zase přijde s nějakou novinkou, pro kterou honem nemají v Bibli žádný model. A protože jedno z biblických klišé říká, že vše, co ze světa přichází, je hřích, tak také tento souboj reality s biblicismem hříchem být musí. A tak se nakonec v mnoha kázáních objevuje údajná závislost moderního světa na technologiích, jako pýcha na technologie, která je prý modloslužbou, vzpourou proti Bohu. Otázkou je, zda to už není trapné pokrytectví.
Ono kázání pana faráře Koláře jsem slyšel v době covidového lockdownu, kdy nemohly probíhat bohoslužby živě, rozhlas tudíž vysílal kázání ze záznamu. Covid přinutil církve sáhnout po moderních technologiích. Najednou ne "bratři a sestry, do kostela, šup, šup!" ale "bratři a sestry, k počítačům, šup, šup!" Mezi námi, covid tím hodně církvím (ne jen jim) pomohl seskočit ze stromů do civilizace. Když se objevily moderní technologie, sepsal jistý farář rádoby vtipný článek o faráři, který pastoruje on-line, a když zjistí, že jedna z jeho ovec nemá e-mail, začne pohoršeně smolit návrh na změnu církevních řádů, aby všichni členové byli povinně na internetu. Křesťané neustále moderní komunikační prostředky haněly pro nevhodný obsah, ale systematicky se nezabývali, jak je využít lépe a dodat jim obsah lepší. Za to by měly Bohu děkovat že je k tomu covidem dohnal. Ale právě v této situaci znělo ono ironizování uživatelů počítačů obzvlášť trapně.
Kdysi mi při hledání biblického softwaru na internetu vypadlo i kázání "Bible a mobil," dnes už nedostupné, kde kazatel kladl hloupou otázku, že když posluchači zapomenou doma při pakování na dovolenou mobil, tak se pro něj vrátí, ale vrátili by se, kdyby zjistili, že si doma zapomněli Bibli? Stejně staví do nesmyslné kontradikce Bibli a mobil obrázek, který kdysi koloval po Facebooku, kdy se kazatel ptá, kdo má doma "telefónný mobil" a lidi se nadšeně hlásí. "A kdo má doma Bibliu," ptá se potom, to už lidé pod kazatelnou zarytě hledí na boty.
Ještě horší je, že jsou theologové schopni bez jakékoliv sebereflexe konstruovat své theologie, samozřejmě s pečlivým výběrem biblických citátů a autoritativních výroků, pro něco či proti něčemu, podle právě panujících režimů či nálad ve společnosti - konzervativní, progresivní, levičáci, pravičáci, rasisté i antirasisté, katolíci, evangelíci, evangelikálové, sektáři ... jestli jsou v něčem ekumenicky jednotní, pak právě v tomto. Je to však projev absence rozumové kontroly, neschopnost metatheorie, a hlavně je to o vztahu k pravdě: pokud se přestane hledat pravda a myšlení orientovat na fakta, nýbrž začneme fakta přizpůsobovat theologiím, stávají se takové thelogie beznadějně trapnými pro absenci skutečně pevné páteře, vycházející z křesťanství samotného.
