Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.

Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf, jako Führer, wir folgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.

Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

Křídla dávat, nebo přistřihovat?

Uveřejněno v EČČB 2010/02

Na svém 3. zasedání přijal 32. Synod ČCE novelizovaný „Řád výchovy a vzdělávání v církvi“ (ŘVVC), kde v článku 2., 1. (a jediném) odstavci formuluje „Obsah výchovy a vzdělávání v církvi“ takto:

Obsahem výchovy a vzdělávání v církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému dílem Ježíše Krista a na slyšené slovo odpovídat v modlitbách i v životních postojích sborů i jednotlivců.

V Poradním odboru pro vzdělávání laiků královéhradeckého seniorátu považujeme centrální stanovení cílů výchovy a vzdělávání za významné (viz moji recenzi knihy Katecheze). Někdo může namítnout, že ty jsou přece jasné, dané biblí, divit se, že si je nejsme schopni sami vymyslet. A možná máme i ostych, proto se někdy i na SR o cílích evangelické edukace (edukace = komplex výchovy a vzdělávání) hovoří váhavě jako o „otevřených“. Ale z pedagogického hlediska je nemožné učit bez definovaných cílů, a z hlediska systémové pedagogiky není myslitelné provozovat edukaci v rámci společenství, které nemá svůj cíl definovaný. Jak deleguje celek konkrétní výkon na nižší organizační složky (v našem případě na senioráty a sbory), musíme dotvářet tyto cíle do konkrétnějších podob. Na těchto postech však nestojí katecheta sám za sebe. Centrální definice edukačních cílů tak deklaruje, že církev za svými pěšáky v poli stojí, že je podporuje, že jí není lhostejné, co na bohoslužbách, presbyterkách, nedělních školách, při výuce náboženství atd., dělají.

Pedagogové milují nejrůznější vizualizace, a to včetně vizualizací didaktického procesu. Základem všech vždy zůstává „svatá trojice“ didaktiky: učitel – učivo – žák. Pořadí je lhostejné, protože mezi těmito prvky probíhá neustálá interakce a všechny jsou v procesu stejně důležité. Čím podrobněji pak výuku studujeme, tím víc dalších prvků musíme vzít v úvahu: organizační a materiální podmínky či metodiku. Z hlediska systémové pedagogiky má pak tento proces svůj sociální rámec; v našem případě hned dva: běžnou společnost a vyznavačské společenství. Podtrhuji, že i společnost. Pavučině interakcí mezi těmito prvky, jakož i jim samotným, dává smysl a oprávnění očekávaný nebo reálně dosažený cíl – výstup. Má-li tedy na církevní půdě probíhat nějaká edukace, je úloha definice obsahu výchovy a vzdělávání v církvi klíčová. ŘVVC, zejména čl. 2. vítám jako významný. Církev navíc tímto řádem přiznává výchově a vzdělávání v církvi i náležitou důležitost. Ta v dějinách křesťanství samozřejmá není.

Vzdělání soudobá pedagogika definuje jako kompetenci, tedy schopnost, samostatnost vzdělaného při různých výkonech. Výchova a vzdělávání vyvazuje edukanta (vzdělávaného) ze závislosti na vzdělavateli, buď si jím jedinec či celá instituce jako církev. Jenomže ten, kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy zajistit. Socialistické školství nás např. naučilo číst a psát, díky tomu jsme si mohli číst zakázanou literaturu. Podobně církevní edukace stojí vždy na rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat k samostatnému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná rozejdou.

Jinou sociologicky reflektovanou rovinou vzdělávání totiž je jeho funkce: zda se společnost prostřednictvím edukace reprodukuje nebo reformuje. Přeneseno do konfesního společenství – zda je funkcí církevního vzdělávání zachovat „starou víru“, nebo ji vylepšovat. Jsme církví vzešlou z reformace, která si přisvojila starou patristickou zásadu o permanentní reformaci církve. Přesto i taková se opevní v určitých pozicích a důvody k tomu nejsou nutně chybné. Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky tutéž kriticky přehodnocovat. Existují pochopitelně extrémní názory se semperreformátory na jednom a s tradicionalisty na opačném křídle. Avšak proč opouštět dobré tradice a proč z nich neodstraňovat omyly a bludy? A tak se bude církevní edukace vždy odehrávat v silovém poli těchto napětí.

Pokud jde o edukanta, církevní edukace ho vybavuje suverenitou vůči víře a světu, současně jej však chrání pro jedno před druhým. Definovat vzdělávací cíle je proto důležité pro vzdělavatelskou instituci samotnou: vyjadřuje, zda víc víře jedince křídla dává nebo přistřihuje. Po mém soudu je třeba směřovat k prvému od druhého, ale neztratit přitom jistou obezřetnost, aby nám ta víra přece jen někam neuletěla. Zároveň nám však nesmí otupovat rozum (EZ 373,3; v novém 574).

Církevnímu vzdělávání se však pod nohy plete i ten specifický problém, že vzdělávání je výkonem „lidského chytráctví“. Víra dar boží. Už nový zákon tak osciluje mezi nedůvěrou k učenosti a zjištění, že bez ní nelze ani správně rozumět písmu svatému (2Pt 3, 16 ř,l). I raná církev si musela vytvořit vlastní vzdělávací systém patrný v mladších spisech. Patristé dílem užívali pohanské filosofie, dílem textologie. Přes různá váhání se nakonec církev stala nositelkou evropské vzdělanosti. Ale tuto pozici od 12. století ztrácela, až se s učenci ve století 18. ocitla na válečné stezce. Tento stav přetrvává; v kázáních nezřídka zaznívají výroky proti pyšnému rozumu a učenosti, výsměch všem intelektuálním selháním lidstva. Stejný posun od vzdělanostního optimismu ke skepsi a nepřátelství lze pozorovat srovnáním písní v EZ seřadíme-li si je na časovou osu.

Církev též sdílí rozporuplný vztah ke vzdělání s ostatní evropskou kulturou, v níž máme za protikladné postoje a znalosti „přirozené“, „autentické“ s pouhou „naučeností“. Neučíme se školou, ale životem. Ale i to je blud, jehož následkem společnost očekává od vzdělávacích institucí, včetně církevních, že budou uchovávat staré dobré nauky, avšak nepoužitelné v praxi. Víra postavená na tom co člověk přijme při biblických či konfirmačním cvičení, je dětinská, neautentická, hodná posměchu. První rada, kterou pak nezřídka dostávají vikáři od svých mentorů je, aby zapomněli na všechno, co se naučili. Proč tu tedy vůbec máme ETF UK a trváme na jejím absolvování jako na podmínce ujmout se kazatelského úřadu? Proč máme odbory pro vzdělávání (už jen v některých seniorátech)? Také proto je třeba mít obsahy a cíle ujasněné, aby se učilo skutečně pro život, a ne jen pro učení, zejména je-li to život víry.

Proto je důležité, že máme ve svých řádech dokument, na který lze navazovat. Jako u všech předchozích řádů o výchově a vzdělávání převažují nad obsahovými a cílovými ustanoveními organizačně-kompetenční. Ale podstatné není v kvantitě. Ostatně ani tyto články nejsou podřadné.

Dnešní pedagogika definuje cíle vyučování jako cílové kompetence, které jsou žákům buď prostředkovány nebo jsou při nich rozvíjeny. Čl. 2. ŘVVC v podstatě hovoří jejím jazykem. Edukace sleduje cíle v oblasti poznání, dovedností a postojů. Čl. 2. tak splňuje i tento požadavek. Z theologického hlediska by bylo možná lepší dát na první místo „naslouchání Božímu slovu“, ale v ŘVVC je na prvním místě cíl poznávací – poznat bibli. Jelikož se mi zdá dnešní reálná církevní edukace dezorientovaná, považuji právě tento bod za páteř, a dobře definovanou páteř. Další bod je v osobních kompetencích – naslouchat a odpovídat, a to ve vztahu k Bohu. Tento prvek ukazuje, že církev svého edukanta staví před boží tvář jako autonomní bytost. Dává mu potřebnou výbavu, ale zbytek je na nich. Slyšení a odpovídání není církví prostředkováno a regulováno. Hlavní kompetencí je tedy kompetence k samostatné komunikaci s Bohem! Většího snad nad tento cíl skutečně není! Nakonec nás vede i do oblasti postojů, což v sobě nutně zahrnuje schopnost rozhodování, hodnocení a sebeutváření, utváření svých postojů. Vedle nedůvěry ke vzdělání máme také nedůvěru ke všemu, co zavání vnuceným životním slohem. Víra však bez určitého životního slohu myslitelná není. Nedůvěru vyvolává sklon církevní kázně vyžívat se v  malichernostech. Ale jak poznám, co je podstatné? Jen tak, že se v tom budu cvičit. Malichernosti překonáme zase jen patřičnou výchovou a vzděláváním. A proto je důležité, že i to patří do cílů církevní edukace. I na tomto poli se ovšem musí křesťan chovat autonomně.

Naposled je důležitá i reflexe dvojího rozměru výchovy – orientuje se jednak na společenství, a současně na jednotlivce. Jde tudíž o sebevýchovu církve vzájemnou výchovou svých členů. Netýká se jen funkcionářů. Neklade si cíle nereálné – např. uvěření v její kompetenci není.

K zásadním kladům proto nakonec patří i jadrnost a stručnost. Centrální definice cílů nemůže být jiná než generální. Další úrovně vzdělávání by si podle okolností měly definovat víc a konkrétnějších cílů. Přece bych uvítal, kdyby tyto cíle více reflektovaly, že svůj vyznavačský život nežijeme jen před Bohem a souvěrci, nýbrž také ve světě. A tak znovu odkazuji na svoji recenzi oné knihy o katechetice, kde jsou cíle církevní edukace definovány přece jen trochu hlouběji.

---

Poznámka pod čarou: tento 12 let starý text jsem psal ještě jako člen a duchovní ČCE, se kterou jsem se ale musel pět let na to rozejít. Proto v ní hovořím o "naší církvi", ačkoliv už takovou není. Považuji ale za prospěšné to, co jsem se jí tehdy snažil sdělit, připomenout, protože zde popsané principy a význam vzdělávání jsou stále platné.