Za všechno mohou sociální sítě!

 Nábožníci (za toto slovíčko děkuji jistému Jeníkovi A. Komenskému - viz Labyrint) mají již tisíciletí vypěstovaný instinkt na to, najít vždy kolem sebe nějakého ďáblíka (nebo ďáblici/e), kteří mohou za všechny jejich průsery. Dnes se rádi prezentují křesťané, jako propagátoři čtenářství, zejména klasických kodexů, ale byly doby i místa, kde se právě čtenářství považovalo, a považuje, za zvrácenost (Kaz 12, 12 he,ř,l). Jak se rozvíjely informační technologie, objevovala církev nové vlky, před kterými bylo třeba ovce chránit: noviny, rozhlas, fotografie, biografy, televizi a internet. Poslední dobou se do hledáčku, ne jen církevních, ale i těch rádoby intelektuálních, strážců informační počestnosti dostaly sociální sítě, především Facebook. Došlo to dokonce tak daleko, že si mnozí křesťané zmodernizovali půst novým, žádným biblickým svědkem nenařízeným, tabu: v postu na sociální sítě nechodí. Tedy nechodili by, kdyby tyto sítě nebyly tak vlezlé a nenutily je se k nim i v postu přihlašovat. Skutečně jsem zaznamenal několik případů, kdy někdo napsal, že pa, pa - v postní době mě tu neuvidíte, ale už druhý den tam zase byl. Inu ty sítě! Ale ne. Je to zase spíš jedna z takových těch novokřesťanských trapností.

Velmi často se to objevuje kolem nějakých krizí. Za posledních 10 let jsme na ně měli docela štěstí: imigranti, covid, energetická krize (za můj život asi už 10.), burzovní propady, ruská anexe ukrajinských území a následná válka vůči tomu samému státu, před Vánocemi 2023 to byl bohužel masakr na Filosofické fakultě UK. A vždy se našel někdo, kdo přišel s tím, že za to mohou sociální sítě. Psycholog Marek Preiss dokonce v této souvislosti, ale bez jakékoliv spojitosti, začal zdůrazňovat, že sociální sítě jsou zbytečné a ať na ně lidé nechodí, že tam spolehlivé informace nedostanou. Kupodivu až do té chvíle událost reflektoval celkem dobře, ale pak jakoby mu to v hlavě nějak přepnulo.

Martin Jan Stránský, neurolog, v podcastu na YouTube potřeboval (v rámci relace, která dělá reklamu na vitamíny!) sdělit, že podle vědeckých studií, které tvoří "jeho kolegové", ale podrobnostmi nás prý nebude nudit, jsou jiné informace, než ty z knížek, nedostatečné, a pro náš nervový systém vlastně škodlivé. Mobily jsou příšerné, sociální sítě nám hlavně dodávají dopamin, abychom při nich prožívali něco, co nám oproti primitivním lovcům v moderní civilizaci chybí: řešit přežití a příslušnost ke kmeni. Podrobnosti si pusťte níže.

Humorné je, že se tak děje právě prostřednictvím sociální sítě! Ale je i poněkud nevědecké, když tam "odborník" nepracuje se skutečnými výstupy z výzkumů (ty nudí, i když podle něj se mozek nudit potřebuje, takže, jak to vlastně je?), nýbrž s karikaturou posluchače audioknih, uživatele mobilů a sociálních sítí. Předpokládá konzumenta, který u "toho sedí" celý den jako hráč v cassinu, který sice ví, že nic nevyhraje, ale "když to tam bliká a cinká...". Jenomže takoví jsou leda opravdu patologičtí uživatelé, kterých je naštěstí minimum. Ano, pamatuji dobu, kdy se fenomén sociální sítě objevil, a děti ve škole byly během hodin, kdy nesměly mobily používat, jako na jehlách, aby jim zatím něco neuteklo. Ale tak je to se vším, co je nové: napřed se nemohou čtenáři odtrhnout od románů, potom milovníci filmu, kteří by nejraději požádali v kině o politický asyl, byli patologičtí konzumenti televize, pornografie, no a pak ti, komu se u PC a jeho aplikací otevřel nový svět. Napřed se toho nemohou nabažit, ale potom to zevšední, a nějak si to sedne. Někdo tomu podlehl víc, někdo méně. Je to jako s alkoholem: také ne každý, kdo si dá sklenku, je hned závislák, ačkoliv abstinenční aktivisté si to tak obvykle myslí.

Církev na takové novinky hleděla vždy s nedůvěrou. Když si jeden benátský dóže vzal za manželku byzantskou  princeznu, která si do civilizace, kde se ještě jedlo i v lepší společnosti jen rukama a kudlou, vidličku, cítili mnozí církevní "myslitelé" puzení nějak na to reagovat. Samozřejmě kriticky a s odporem, vždyť vidlička je marnivost, její rohy (tehdy jen dva) připomínají ty čertí ... Zdá se, že podobné reakce jsou prokletím církve i dnes. Církev je neustále ve válce s něčím či někým, jen nepřítel se nějak nedostavuje, proto si ho musí vyrobit církev sama. Dnes jsou to nejčastěji konzum a technologie. Církev, jako již poslední dvě tisíciletí, prorokuje brzkou zkázu, kterou to člověku přivodí, potom se nic nestane, a nakonec se i to proklínané stane běžnou součástí života církve a křesťanů, jen jaksi s větším zpožděním, než mají intelektuálové.

Všechno jde samozřejmě ve vlnách: i mezi křesťany zavládne napřed nadšení a vlnobití nálad těch, kteří "na to mají" s těmi, "kdo na to nemají" (možná finančně, možná inteligenčně). Pak se přežene vlna varovných výkřiků a karikování uživatelů technologií (určitě jsme všichni viděli nějakou ironii na téma četby románů, sledování televize, četby komiksů, konzumování filmů ...), a pak smíření.

Když se objevily počítače, kde kdo ho musel mít, včetně farářů. Pak ale zaznělo varovné proroctví. Potom internet: vzpomínám na jednoho faráře, který se holedbal tím, že jeho sbor je první, který si zřídil webovou stránku. Nebyl. Už několik ho předešlo, ale jen váhavě, trochu na zapřenou, hlavně kolem toho neudělali ale takový rambajz. Jeden farář, který vždy měl nejnovější mobil a nejnovější počítač a hrál nejnovější hry, ale cítil jakousi zábranu před duchovním působením na internetu, dokonce potřeboval na své sborové stránky dát úvodní upozornění, že jsou "jen trapnou nápodobou skutečného společenství". Na stránkách jiného sboru nás úvodem přivítalo okřídlené heslo "hora ruit, respice finem" (čas letí, mysli na konec!), abychom prý neseděli u toho PC dlouho. No, ty stránky za to určitě nestály. Mnozí jim odmítali dát i nějakou úpravu. Ve farních kancelářích se však brzy objevily e-maily. Někteří faráři je ale vybírali z jakýchsi prapodivných duševně-hygienických důvodů, pouze jednou za měsíc. Řešilo se, jestli je možné si poslání e-mailu považovat za alternativu k pastorační návštěvě. Jeden farář horlil, že klasický dopis, nebo telefonát, si může zapsat, jako pastoraci, ale e-mail ne! Proč? Faráři nejsou zvyklí své postoje zdůvodňovat. Ani tento výjimkou nebyl. Kázání, která varují před internetem, zesměšňují údajnou bublinu jeho návštěvníků, hrozí před škodlivým vlivem sociálních sítí, bychom nestačili ani napočítat.

A pak přišel COVID-19. Když vláda konečně vyhlásila stav pandemie a lockdown, někteří kazatelé a faráři horlili, že je to útok na církve, někde se dokonce vzdorovitě bohoslužby konaly, ale mnozí faráři, kteří se najednou ocitli na svých farách v izolaci, začali přece jen hledat alternativní způsob duchovenské činnosti. Dnes už lze těžko najít nějakého kazatele, který by také nekázal on-line a neměl svojí videotéku, zažil jsem i biblické hodiny on-line ... také Pastoral Brothers úspěšně prolomili krustu evangelického dobrovolného ghetta, a vylezli na net. Nebylo to tak dávno, co se faráři rozčilovali nad každým kolegou, který se objevil v médiích, na co si to hraje? Poctivá práce se dělá přece jedině na kazatelně. Málo která církev je tak moudrá, aby internet vzala jako svého druhu sbor - farnost. Je to stále spíš soukromá iniciativa jednotlivců. Na katolické straně je to třeba premonstrát Marek, který se ale věnuje pouze jednomu, i když velmi potřebnému, tématu, jímž je sexuální zneužívání v církvi. Nakonec si to tedy jako sedlo, ale přece se s určitou nutkavostí, asi z pocitu, že se to od církve očekává, varování před "virtuálním světem" stále ozývá.

Situace za covidu nejen omezila náboženský provoz v kostelích, ale i v rozhlase. Ano, i bohoslužby v rozhlase, nebo v televizi, byly sledovány s nedůvěrou. Kazatelé, kterým se té cti dostalo, vždy naznačili, že by posluchači měli opustit přijímač a jít mezi ně. Někteří se navíc snažili předstírat, že mají pod kazatelnou samou mládež. Slyšel jsem dokonce jednoho, který na úvod řekl: "posluchače rozhlasu bude možná trochu rušit pláč támhle Vašíka, nebo brebentění děcek v první řadě (nic takového slyšet nebylo), ale my nejsme církví starých babiček!" Chudáci babičky! Když se však nekonaly bohoslužby v kostelích, museli si v rozhlase poradit jinak. Tím spíš, že v lockdownu se k médiím upnuli i ti, které by poslouchání bohoslužeb mimo kostel ani nenapadlo. A tak si pomohli nahrávkami těch starých. Ironií osudu je, že, když chtěli evangelické, vydali jedno starší z pražského sboru ČCE v Kobylisích, kde se kazatel posmíval těm, kdo nesedí pod kazatelnou, ale doma u PC: "a tak se cítí u těch svých compů bezpeční a neoslovitelní". Bezděky tím ukázal dvě hlavní kazatelské chyby: kázat o těch, kdo nejsou mezi námi, a ještě s pohrdáním, a zároveň naznačil, že působení duchovního je ohrožující! A to vše v době, kdy církve, které před covidem varovali před virtuálním světem, začaly v něm objevovat alespoň na chvíli nový prostor vedle tradičního modelu. Najednou už neříkaly "pozor na ty vaše počítače," nýbrž: "sestro, bratře, no tak, přihlaste se na ten počítač, ať nejsem na těch on-line bohoslužbách a biblické tak sám!" Tím trapněji to kázání působilo.

Církve tedy nakonec přínos internetu a sociálních sítí objevily. Samozřejmě ne až za covidu. Už dříve si dělali stránky. Někteří faráři, i když je to v rozporu se stanovami Wikipedie, si udělali heslo o sobě. Nejprve tu byl Evangnet, potom si i synodní rada ČCE udělala několik svých domén, které ale byly zmatečné, postupně se jich zbavovala, až nakonec vytvořila definitivní E-cirkev.cz. Chvíli bylo napětí mezi soukromou iniciativou Evangnetu a oficiálními stránkami ČCE, jeden pracovník dokonce vyzýval vůdčí osobnosti Evangnetu, aby společně prohlásili, že nejsou oficiální stránkou církve, nebo aby SR umožnili jeho obsah moderovat, ale nakonec přišly moudřejší SR, které začaly spolupracovat. Postupně se i Facebook a další sociální sítě nasytily křesťanskými obsahy. Ale do covidu to bylo tak trochu neukotvené. Teprve za lockdownu se z toho stalo jakž takž nové pracovní pole. Chtělo by se říct, tak sláva. Jenomže to trvalo přes třicet let, než se začaly církve stavět k tomuto prostoru jako k nové příležitosti, a ne jako k ohrožení! ale všem chybám ještě není konec. Vlastně ten varovně vztyčený prst vůči moderním komunikačním prostředkům, ironizace jejich uživatelů a pohrdavé karikatury, ty nezmizely ani přes to, že se křesťané naučili s těmito prostředky jakž takž pracovat!

Nejhorší ale je, že se tyto varovné moralismy řídí stále starým křesťanským sklonem zdůrazňovat nesvobodu člověka v rozhodování. Tu samozřejmě vidí "odborníci" u druhých lidí, kteří jim připadají jako tupé ovce, jen reagující na podněty zvenčí: rána klackem, štěkání na psa, bez rozumu a vlastního úsudku, neboť jim do hlav ve skutečnosti nevidí. Svoji svobodnou vůli vylučují jen v případě, že něco špatného provedou. Tehdy vztáhnou všeobecnou zkaženost člověka i na sebe - "no, tak co sem mohl dělat, vždyť jsem jen člověk?" Ale skutečný křesťan především vnímá svoji vlastní odpovědnost, nesnaží se všechno svádět na vnější vlivy: dobu, společnost, poměry, média, dokonce ani na ty sociální sítě ne:

Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“    Mk 7, 15 ČEP

οὐδέν ἐστιν ἔξωθεν τοῦ ἀνθρώπου εἰσπορευόμενον εἰς αὐτὸν ὃ δύναται κοινῶσαι αὐτόν, ἀλλὰ τὰ ἐκ τοῦ ἀνθρώπου ἐκπορευόμενά ἐστιν τὰ κοινοῦντα τὸν ἄνθρωπον.    Mk 7:15 NA 28

(Obrázky od AI na téma Duchovenstvo v boji proti sociálním sítím).

---

K tématu:

• Theologie na všechno, i na vidličku.

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

---

K tématu:

• Rozhovor s bývalým jehovistou Janem Pietroschem Dvořákem.
• Článek o bývalém jehovistovi Lukášovi Klůcovi.

Věřím těla z mrtvých vzkříšení ...

Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?

 (Kaz 3, 21 he,ř,l)

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.

(Kaz 3,11 he,ř,l)

Podnětem k vybrání takového tématu k úvaze mi bylo mnoho věcí z mého osobního života, ale i zkušenosti mimo něj. Chtěl bych některé tyto zkušenosti zmínit:

1. O Velikonocích 2002 položil jakýsi redaktor RSE-RS velmi nešikovnou otázku komusi z nějaké židovské instituce v Holešově (přesnější údaje jsou zbytečné), jíž ho nutil porovnávat kvalitu slavení Velikonoc židy a křesťany. Pochopitelně jsme byli obviněni z totálního paganismu, oslavujícího nástup životodárných sil po vynesení Morany a jediné správné Velikonoce jsou ty židovské. Redaktor se pokusil ještě nešikovněji zmírnit onen protikřesťanský výpad tím, že ale Ježíš přišel s učením, že není jen tento, nýbrž i posmrtný život a od tohoto strachu ze zániku přišel osvobodit (je bezpředmětná v tuto chvíli reakce osloveného, jehož výklad Velikonoc byl nesen v duchu Exodu heslem „svoboda“, a proto křesťanská svoboda je „jen theoretická“, kdežto vyvedení otroků ze zajetí „faktická…“. Mne tu spíš šokovala samozřejmost, s jakou onen redaktor mohl říct takový blábol!). Ačkoliv předznamenávám, že celý rozhovor považuji za nesmyslný, nelze nepřipomenout v této souvislosti Žd 2, 14-15 (ř,l)!

2. Víru v těla z mrtvých vzkříšení sice vyznáváme, ale hovoříme-li o Ježíšově početí z Ducha Svatého a narození z Panny, řekl bych, že jsme spíše s to vysvětlit toto druhým i sobě, nežli poslední věty Apostolika! Výklady posledních vět sklouznou do přísného „co je psáno, to je dáno“ (kde vlastně?), nebo se mnoha slovy vysvětlí, že se nic nevysvětlí. Jistý zážitek z jedné pastorální porady kazatelů, na níž byl hostem bratr Pavel Říčan s programem o stárnutí, myslím ilustruje míru rozpaků nad tímto tématem v církvi dostatečně: Říčan poukázal na generaci „civilních interpretů“ když řekl: „ostatně mnozí theologové také nevěří v život po smrti; vzkříšení a život věčný chápou jako existenciální obrat v tomto, časově omezeném, lidském životě“. Reakce byla asi taková, že my pod 50 jsme se netvářili nijak, zatímco ti hodně nad 50 vyprskli zoufalým smíchem a jeden stařičký farář bolestně zasténal „to ti mladí“ (měl jsem štěstí na intenzivní kontakty s touto generací teologů – civilních interpretů = ti mladí, ale už tehdy bych ji za mladou nepovažoval). Podobné vyznění mají i jiné zkušenosti, snad jen jednu ještě: zemřela jedna zdravotně postižená sestra a s farářem (dnes už v důchodu, tehdy pod padesát – ani mladý ani starý), který ji měl pohřbívat, jsem krátce před tím mluvil o přípravě kázání k pohřbu. On chvíli zrozpačitěl, a pak najednou bojovně vychrlil, že tam také zmíní, že věří, že po vzkříšení bude ona sestra zdravá, protože bychom tomu tak věřit měli a on je přesvědčen, že „potom něco je“ a tam se tyhle problémy vyřeší. Ta bojovnost ukazovala nejen že neví, kam mě zařadit a co si o něm pro tuto víru budu myslet, ale především, že už s ní asi měl mezi kolegy potíže.

3. Nejhorší je role smrtelnosti ve víře, zejména u jejího vzniku. Hesla jako „memento mori“, „hora ruit, respice finem“ atd. ukazují, že šokování člověka jeho smrtelností je stále osvědčeným misijním nástrojem (např. nejstarší verze stránek sboru Brno – Husovice! Jeden náš kazatel na evangelizačním shromáždění řval z kazatelny: „obraťte se, nebo zemřete! Já vím, vy si myslíte, že máte dost času …“. Měl úspěch). Přestože jsem křtil i ženu, kterou k úvahám o víře přivedlo, když byla o samotě se svojí tchýní, docela mladou, která se náhle vymrštila a padla mrtvá na zem (snad infarkt, nebo embolie, to už si nevzpomenu) a že Dr. M. Luther prožil něco podobného, jsou mi tyto „gilgamešovské“ motivy podezřelé, neboť soudím, že o své smrtelnosti každý člověk ví i bez podobných zážitků. Podstatnou je však otázka, zda může vědomí smrtelnosti přivést ke skutečně kvalitní víře. Mě spíš církevní morbidita odpuzovala a moji počáteční víru mi usnadnil br. Funda, který tuto otázku odsunul zcela programaticky stranou (později jsem se od Fundy odvrátil, ale immanentní výklad těchto článků víry byl pro mě alespoň z počátku přínosný a později mě naučil vnímat širší škálu významů evangelia, nežli jen tzv. „poslední věci člověka“). V podstatě se mohu podepsat pod svědectví svého dědy, který napsal, že stál na počátku I. sv. války smrti tváří v tvář, ale neuvěřil. Uvěřil v podmínkách klidnějších. „Bůh,“ podle něj, „nepotřeboval její (smrti) služby“. Neměli bychom zapomínat, že je to mocnost Bohu nepřátelská (1Ko 15, 26 ř,l). Ostatně nemravnost misie přes tyto „poslední věci člověka“ po mém soudu dobře vyhodnotil Dietrich Bonhoeffer. Vůbec bychom neměli k misii zneužívat žádných mezer (intelektuálních, existenciálních, …)!

4. Naposledy snad zmíním tezi, která uzavírala jakýsi novinový článek, že „moderní člověk se smrti už nebojí, protože ji nebere vážně“. I studenti Evangelické akademie byli často přesvědčeni, že člověk se nemá zabývat tím, co stejně neovlivní. Otázkou je, zda to není spíš tak, že moderní člověk bere život jako videopásek, který je možné kdykoliv pustit znovu, nebo vrátit zpět? Nebere-li člověk vážně smrt, nebere vážně ani život a opačně.

---

PEREX

Autor se v této osobní a teologické úvaze zamýšlí nad vírou ve vzkříšení mrtvých a nad tím, jak se moderní člověk vyrovnává se smrtelností. Skrze osobní zkušenosti, biblické odkazy i kulturní reflexe zkoumá, zda vědomí smrti může vést k hlubší víře, a jak se proměňuje vztah k věčnosti v současné společnosti.

---

In diesem persönlichen und theologischen Essay reflektiert der Autor über den Glauben an die Auferstehung der Toten und die Auseinandersetzung des modernen Menschen mit der Sterblichkeit. Anhand eigener Erfahrungen, biblischer Bezüge und kultureller Reflexionen fragt er, ob das Bewusstsein des Todes zu einem tieferen Glauben führen kann und wie sich das Verhältnis zur Ewigkeit heute verändert.

---

Dans cette réflexion personnelle et théologique, l’auteur explore la foi en la résurrection des morts et la manière dont l’homme moderne affronte sa mortalité. À travers des expériences vécues, des références bibliques et des observations culturelles, il interroge si la conscience de la mort peut conduire à une foi plus profonde et comment la perception de l’éternité évolue dans notre société.

---

In this personal and theological reflection, the author explores the belief in the resurrection of the dead and how modern individuals confront their mortality. Drawing on personal experiences, biblical references, and cultural insights, he examines whether awareness of death can lead to deeper faith and how the concept of eternity is shifting in contemporary society.

---

Dějiny vyrovnávání se člověka se smrtí a smrtelností jsou dobře zmapované a nechci do nich zabíhat. Spokojím se pohodlně s jejich známostí, abych se mohl soustředit na některé zajímavé momenty. Člověku konečně nic jiného, nežli se s tím vyrovnávat (čeština naštěstí rozlišuje vidy!), nezbývá. Dalo by se říct, že existuje několik metod: nevnímat smrt (kupř. Epikúros, ale i filosofická představa nesmrtelné duše je formou nevnímání smrti, stejně jako romští mulu), zesměšňovat smrt (herec Divadla J. C. Hraběta - Nejistá sezóna), zesměšňovat smrtelníka (Lukianos), zevšednit smrt (morbidní řeči herce V. Brodského, jakož i morbidita současného člověka či Stoa), idealizovat smrt (lidové pohádky, Kaz 7, 1-4 (he,ř,l), eufemismy, jako že někoho už nic netrápí/nebolí, smrt je spravedlivá - měří všem stejně, těšení se na setkání se zemřelými blízkými, různé představy o přežití vlastní identity, které Robert F. Murphy (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální anthropologie, SLON - Praha 2001, ISBN 978-80-86429-25-0.) nazývá „(kulturním) smiřováním vědomí biologické smrti s toužebným přáním pokračování vědomého já.“), či infernalizace života do té míry, aby smrt byla vykoupením (hinduismus upanišád, askeze, Aristeas 268, ale i naše písničky v EZ (NEZ), např. 190, 6 (697, 6) nebo 366, 5 (576, 5) a j.).

Zcela originální přístup zvolil Sókratés: zvědavost na smrt. Benjamin Kuras ve svém zmateném (ač ne nezajímavém) dílku „Jak přežít padouchy“ (Praha 1998, ISBN 80-86316-09-2) sice tvrdí, že systém posmrtných odměn a trestů, tento nástroj padouchů, vynalezený k ovládání malomocných a bezmocných vypracoval právě Sókratés, ale nic by mu nebylo cizejšího (i jeho žák a interpret Plató na to šel odjinud). Sókratés z principu nevěděl to, s čím nemohl mít zkušenost; a kdo může mít zkušenost se smrtí (Kaz 3, 21 he,ř,l; 6, 12 he,ř,l…!) , ten ji už nepředá. Učili jsme se, že se poddal v duchu řeckého fatalismu nezměnitelnému běhu okolností, ale to je vedle. Měl možnost smrti ujít, ale neunikl programaticky. Svoji roli v tom sehrál vysoký věk, otázky cti i pověstná snaha podvolit se špatným zákonům, aby se jejich obejití nestalo záminkou k porušování těch správných (Kritón; Obrana 38c-e). Mnohem zajímavější je pro mě to, že nechtěl svým útěkem ulehčovat svědomí svým vrahům: co rozsoudili, to ať si také vykonají (Obrana 39a-d). Ale ta intelektuální stránka spočívá v něčem jiném: konečný důvod, proč smrti neuniká, spočíval v analyse strachu ze smrti: smrt, právě proto, že s ní nikdo nemůže mít žádnou zkušenost, představuje neznámo, a to děsí. Děsí ovšem hlupáka; u moudrého člověka budí naopak zvídavost (Kritón; Obrana 40c-42).

Smrt budila a budí strach i zvědavost. Nejrůznější rituály přivádějí člověka na práh smrti. Mrtvola člověka zároveň přitahuje i odpuzuje (podobně jako nahé ženské tělo, ale mnohem víc). V učebnici francouzštiny, z níž jsem se učil, byly zpravidla (pokud se sloveso v 1. osobě užívá) demonstrovány u sloves jejich tvary v různých časech na první osobě, ale sloveso mourir opatrně na 3. Kdosi provedl jakýsi dotazníkový výzkum v domově důchodců, kdy do nevinného dotazníku zamíchal otázku, co hodlá respondent dělat za dvacet let. Nikdo tuto otázku nezodpověděl „budu mrtev (mrtva);“ buďto ji proškrtli, nebo si z ní dělali legraci. Ale škádlení smrti (které se musí čas od času nepovést, jinak by to ztratilo svůj šmrnc), patří k dnešnímu „plnému“ životu. Před lety bylo možné vystavět dramatický detektivní příběh na pouhé loupeži. Detektivka, v níž nejde o vraždu, nestojí dnes za čtení. Ale nestačí už ani jedna obyčejná mrtvola, bohatý továrník, zavražděný univerzálním dědicem: vrah musí být ušinutá bestie své oběti náležitě vychutnávající. Konečně to, co děsilo lidi před dvěma světovými válkami a totalitními režimy, vraždícími lidstvo po milionech, už dnes nevzruší víc, nežli příběh o dvou dětech, které upečou osamělou stařenku v lese za živa v peci. Smrt budí dnes vskutku víc zvědavost, než strach: jsou známy případy vražd mezi dětmi motivovaných jen touhou zkusit, jaké to je, zabít. Ne že by se smrti moderní člověk nebál; bere však život jako hru a stejně přistupuje i k otázce smrti.

To je podstatou morálních úvah o smrtelnosti člověka: zaujetí postoje k životu a smrti spolu úzce souvisí. Také Pavel přisuzuje názoru na smrt morální význam (1Ko 15, 32b ř,l). Má jej již proto, že smrt působí dvojznačně: byl-li by lidský život nekonečný, nemá smysl bádat nad tím, jak prožiji určitý okamžik; okamžik by jednoduše nebyl. Že je však konečný, padá každý okamžik na váhu (Ž 90, 12 he,ř,l). Ovšem zároveň je otázkou, končí-li každý okamžik v bezčasné nicotě, nevnímání, má vůbec smysl se jím zabývat (Kaz 1-3 he,ř,l); mělo smysl vnímat? Smysl okamžiku je tak zdůrazněn i popřen najednou. E. Lévinas ve své analyse lenosti (Existence a ten, kdo existuje, Praha 2009, ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, ISBN 80-86005-36-4) říká, že to není morální, ale existenciální záležitost – je to váhání obětovat svoji věčnost okamžiku. Člověk, aby obětoval (a v lidském životě je vlastně každá vteřina obětovaná) okamžik svého života musí být přesvědčen, že to stojí za to. Ale tuto jistotu nezíská nikdy. Zůstane-li však v té váhavé pozici, neuchrání se pro věčnost, nýbrž ztratí i ten okamžik, který mohl odžít! Je zřetelné v lidských dějinách, že život kulturního člověka, aby byl kulturní, byl vždy směřován k „něčemu“ (lhostejno nyní, zda správnému či nesprávnému). Ovšem hamingwayovské postavy či Čechovův lékař popřením tohoto dalšího smyslu života získávali svobodu k rozhodnému morálnímu, ničím postranním nezatíženému, jednání, jelikož je otázka, co bude „potom“, netrápila, nemuseli si tudíž dělat starosti s tím, co je teď; mohli jen jednat správně. Naopak totalitní režimy popřením této složky lidského života vyhlásili likvidační válku lidskosti; jejich nositelé nakonec popírali i smysl vlastní existence. Přece i zde se objevovala upřímná touha po věčnosti: mnozí (nacisté i komunisté) byli ochotni sehrát roli zrádců své strany, pokud si to strana přála, ve vykonstruovaných monstrprocesech, dát se i popravit, jen když nebudou vyškrtnuti ze strany! Vůdcové si nechávali stavět monumentální pomníky, balzamovat ostatky … A také NASA vyslala zprávu o lidstvu mimo sluneční soustavu v naději, že někoho bude zajímat v hlubokém vesmíru, až přestane existovat i celá naše planetární soustava! V každém případě mortalita člověka, i výhled za smrt, dávají jedině smysl konkrétní, efemérní, akci. Kde tento motiv je, tam je možné sázet stromy, z nichž neokusím ovoce, tam má smysl konat či šetřit něco pro budoucí generace, ano i stavět babylonskou věž má smysl pouze tehdy, jsem-li si jist, že se o ni bude někoho po stavitelově smrti zajímat (Chrám sv. Víta v Praze byl stavěn půl tisíciletí! Gaudí, architekt dosud nedokončeného katedrály Sagrada Familia v Barceloně - počátek stavby 1883, dodnes nedokončena -, prohlásil, „můj investor má čas“). A toto „někdo zajímat“ bych zatím považoval za vyjádření toho, co tady myslím věčností. Leccos je totiž potom možné, dokonce odložit dosažení spravedlnosti do budoucna. Naopak, pokud popřeme „věčnost“, nemá smysl nic, co nestihneme dnes (Arne Novák napsal o vášni T. Bati pro rychlé stroje, že to bylo „podvědomé tušení člověka, jenž měl příliš naspěch v časnosti, když ho věčnost nezajímala“). I naše kultura má naspěch: stavějí se stavby s krátkodobou životností a život je třeba především užít. Pokud jej nelze užívat, nemá smysl žít vůbec, je třeba se vypnout. Odsud ten dvojaký poměr ke smrti. Katolický theolog Metz hovoří o tom, že cílem moderního člověka je „ubavit se k smrti“. Možná je morální vzpruhou pro lidský život žít jej v širší perspektivě, ale pokud je to placebo, pak je to stejně lhostejné. Moderní člověk se bojí smrti, ale i věčné nudy věčného života (v mnoha dnešních dílech hrdinové volí raději smrt jako cosi smysluplnějšího než „neplnohodný život“, nebo život odnikud nikam → srovnej Jb 7, 16 he,ř,l)!

Podstatná je však otázka mortality v biblické („biblickým“ míním judaismus → křesťanství) víře. Br. Prof. Petr Pokorný rád uváděl jako model toho, že důvody proč vezme člověk bibli do rukou a proč u její četby setrvá, mohou být různé, příklad, kdy se člověk ptá po nesmrtelnosti, ale v bibli zjistí, že jejím postavám víc záleželo na tom, jak obstojí před Hospodinem. SZ se skutečně oněm „posledním otázkám“ věnuje minimálně (jen některé spisy). Konečně soustředění na specifičnost vyvoleného národa poněkud zbraňuje řešit otázky „všelidské“ (jinak ovšem Talmud a pozdější literatura, literatura apokryfní a pseudoepigrafní …). Kde byli ovšem Židé (dnes se to týká především těch liberálních) v bližším kontaktu s nežidovským okolím, tam se podobným otázkám neubránili. V Tóře se to však týká pouze známých příběhů o Adamovi a Evě (i když moderní exegeti zde rádi upomínají, že nikde není řečeno, že by Adam s Evou byli před hříchem nesmrtelní!) a trochu téma potopy světa, viděno v kontextu tohoto tématu v dobové literatuře „světové“. Jinak se spíše setkáváme s otázkou „požehnanosti“ tohoto života, která spočívala v pokoji, dostatku, dlouhověkosti (Kaz 2, 10 he,ř,l; 3, 12.22 he,ř,l; 6, 12 he,ř,l; 8, 7 he,ř,l; 10, 14 he,ř,l; 11, 9 he,ř,l; Ž 34, 12-16 he,ř,l > 1Pt 3, 10-12 ř,lř), „sytosti dnů“ (Gn 25, 8 he,ř,l; 35, 29 he,ř,l; 46, 30 he,ř,l; 1Kr 2, 6 he,ř,l > L 2, 29 ř,l). Po smrti šlo hlavně o ochranu těla před zneuctěním, ale představa vzkříšení či postmortální existence zcela chybí. Teprve pozdní literatura začíná spekulovat o odměně pro zabité spravedlivé. Vynechme Ezechielovo „Údolí suchých kostí“ (Ez 37 he,ř,l), to hovoří o vzkříšení lidu božího do dějin.

V židovstvu Ježíšových časů byl o to spor. Hlavním tématem byl příchod „věku přicházejícího“, ale dnešní židovstvo si z těchto časů přineslo i víru ve vzkříšení, které zahrnuje dokonce přímluvy živých za mrtvé, což jako evangelíci odmítáme. Za časů Ježíšových to byli ovšem jen farizeové, pro jejichž vyznání to bylo významné, tak významné, že se tím dá vysvětlit, proč bývalý farizeus Pavel na to kladl takový důraz. Podle Sk 23, 6 ř,l alespoň víru v Krista podává jako víru farizejskou (na ní se ovšem rozešel se stoiky a epikurejci, k nimž má jinak také podivuhodně blízko! – Sk 17, 18.32 ř,l). Pavel je z novozákonních autorů jediný, který nám plasticky přiblížil svoji představu onoho rozměru lidského života za smrtí (nepočítám-li obrazy ve Zj, které jsou podle mě o něčem jiném), představu trochu šestákovou (1Te 4, 13-18 ř,l; 1Ko 15, 51-58 ř,l), ač sám varuje parafrází Dt 30, 11-18 he,ř,l v Ř 10, 6-10 ř,l před ulpěním v této tématice (podobně i 2Pt 3, 8-11 ř,l). I pro Pavla jsou přednější imanentní projevy „smrti a vzkříšení s Kristem“. Jeho žáci se rozešli mj. i na této otázce: 2Tm 2, 18 ř,l prohlašuje za blud víru, že by naše vzkříšení už nastalo, se kterou (spolu s J 11, 24n ř,l, negujícím farizejské pojetí „vzkříšení“) Ef 2, 6 ř,l klidně operuje.

Samo Ježíšovo slovo je mnohoznačné (odpověď Saduceům Mk 12, 27 ř,l, rozhovor kolem „Milosrdného Samařana“ L 10, 28 ř,l, kde otázka po „věčném životě“ ustoupí otázce po životě jako takovém). A konečně Mk se vůbec nezabývá otázkou, kam se Ježíš po svém vzkříšení poděl? Pavel předpokládá, že ho adresáti jeho listů osobně znají, ač ho nikdy neviděli a milují ho (svoji zkušenost považuje vpravdě za „exkluzivně apoštolskou“ – 1Ko 15, 8 ř,l). Mt vidí v Ježíšově vzkříšení naplnění Izajášova zaslíbeného „Immanuele“ (Iz 7, 14 he,ř,l), jeho Vzkříšený proto zůstává se svými, kteří „učí zachovávat, to, co je naučil“ a kteří to sami praktikují (Mt 1, 23 ř,l; 7, 21-27 ř,l; 28, 20 ř,l), takže Vzkříšený je vzkříšeným do životního stylu, což má své oprávnění i u Pavla (Ř 6 ř,l; Ga 2, 20 ř,l), ale je to i janovské. Janův Ježíš sice odchází připravit učedníkům příbytky, sám si však činí s Otcem příbytek mezi těmi, kdo mu věří a řídí se jeho přikázáním a jsou při takových v lásce. Teprve Lukáš „uklidí“ Ježíše „do nebe“, aby udělal prostor Duchu Svatému. Novozákonní svědkové očekávali brzký příchod Ježíšův a boží soud. „Poslední nadějí“ pro ně bylo na tomto soudu obstát. Již u Pavla lze najít stopy toho, že to takhle dál nepůjde, ale teprve později, když už bylo jasné, že se jeho příchod odkládá, byla jejich naděje církví přeznačena na naději posmrtnou, spojenou ve středověku s filosofickou vírou v nesmrtelnost duše, která je v různých dobách a církvích povyšována na téměř nejdůležitější článek víry (běžný křesťan, dokonce theolog, někdy považuje spasení za totožné s postmortální existencí, takže v některých kruzích testují sílu své víry zkoumáním, zda věřím, že „spadne-li na mě teď strop, budu hned u Ježíše“, což i literatura z těchto kruhů doporučuje)! Ještě že bratr J. M. Lochman dodává ke své víře v osobní vzkříšení po smrti, že tou vírou nestojí a nepadá spasení člověka, proto pro pochybnost v této otázce nemůže člověk spasení ani ztratit (Krédo, ISBN 80-7017-960-0).

Žd 2, 14-15 ř,l:      SVOBODA OD STRACHU ZE SMRTI je podstatou této víry, která ovšem nutně neimplikuje představu posmrtného života. Jde o to, nebýt ve svém rozhodování určován takovým strachem víc než boží vůlí. Ono místo, kde se Ježíš přiblíží farizeům, lze, zejména pro spojení s „dvojpřikázáním lásky“, zcela „civilně“ interpretovat, že žít = patřit Bohu jako praotcové, z čehož podstatné je totální milování Hospodina a v důsledku člověka, což je vlastně pragmatikou Tóry! Projev takové svobody byl vyjádřen ve východoněmeckém (trochu kýčovém) filmu „Jedni druhých břemena neste“, pokoušejícím se o problematickou věc: smířit upřímné křesťany a komunisty, případně pragmatické světonázorové turisty z dobré vůle.       (k pochopení tohoto tématu u Žd viz Žd 11, 4g ř,l × Za 1, 5 he,ř,l!)

Sám tuto otázku neřeším a i tato úvaha je projevem „neřešení“. Nevyhýbám se jí, jen na ni nemám odpověď a není ani tak závažná, abych bez jejího vyřešení nemohl věřit v Krista, či vůbec žít.

(Použito jako 2. program při pastorální poradě kazatelů Královéhradeckého seniorátu ČCE 19. 1. 2004)

---

Dodatek - 4 vyznání:

Augustana čl. XVII. „O Kristově návratu k soudu“:

 

1)      Učí též, že [náš Pán Ježíš] Kristus při skonání světa zjevně přijde soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným a vyvoleným dá život věčný a neustávající radost; bezbožné lidi však a ďábly zatratí [do pekel], aby se bez konce mučili.

2)      [Proto] odsuzují novokřtěnce, kteří soudí, že trestání zatracených lidí i ďáblů bude mít konec.

3)      Odsuzují i jiné, kteří nyní rozsévají židovské domněnky, že zbožní před vzkříšením z mrtvých zaujmou království světa a že bezbožní budou všude potlačeni.

 

Helvetica čl. XXVI „O pohřbu věřících, o péči o mrtvé, o očistci a o zjevování duchů“:

3)    Stav duše, ubírající se z těla. Věříme totiž, že se věřící ubírají po tělesné smrti přímo ke Kristu a že tedy nijak nepotřebují přímluv či modliteb žijících lidí za zesnulé ani jejich služeb. Věříme také, že nevěřící jsou vrháni přímo do pekel, z nichž se bezbožným neotvírá žádnými službami živých žádný východ.

4)      Očistec. To pak, co někteří učí o očistném ohni, je v rozporu s křesťansku vírou, <vyznávající> „Věřím hříchů odpuštění a život věčný“, i s plným očištěním skrze Krista a s těmito výroky Krista Pána: Amen, amen pravím vám: Že kdo slovo mé slyší, a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, a na soud nepřijde, ale odešel (jest) ze smrti do života (Jan 5,24). A : Kdo jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl; ale čist jest všecken. I vy čisti jste (Jan 13, 10).

5)      Zjevování duchů. (zavrhuje domnělá setkání s duchy zemřelých jako ďábelské mámení)

 

České vyznání čly. XXIV. a XXV. (poslední články):

            XXIV. O vzkříšení mrtvých a posledním soudu:

1. Pán Ježíš kdy má a proč na svět přijíti.     2. Čeho tehdáž pobožní i zase bezbožní očekávati mají.

1)                Věříme, že Pán náš Ježíš Kristus při skonání tohoto světa v slávě přijde, maje všecky souditi, a zase všecky mrtvé vzkřísiti (Job 16, 25; Mat. 16,27; Mar. 13, 26; Luk. 9, 26; Skut. 10, 42).

2)                Tu pobožným a vyvoleným Božím dá život věčný a radost vždycky trvající (Mat. 25, 34; Řím. 2, 6.7), bezbožné pak lidi s ďábly zatratí, tak aby beze všeho skončení věčně se mučili (Mat. 25, 41.46; Řím. 2, 6.8.9; Zjev. 20, 14.15)

XXV. O životu věčném:

1. O životu věčném pěkné a potěšené vyznání, kdy nastane, komu jest připraven i kdo k němu cestu způsobil.    2. Toho života věčného skrze žádný jiný prostředek že se dojíti nemůže, než skrze samého Pána Ježíše Krista, a to podle jeho samého i jiných Písem svědectví.          3. Budoucího toho věčného života hned zde začátečně zakušení docházejí právě v Krista Pána věřící. Odkudž i k dokonalému toho blahoslavenství věčného požívání naděje v nich se plodí. 4. Život věčný jaký jest.                 5. Žádost pobožného srdce, víru o životu věčném majícího, aby ten, na komž to záleží, Bůh věčný, z milosti své k němu dopomáhati ráčil.

1)                Ústy vyznáváme a srdcem s potěšením věříme, že po tomto časném životě jest a na věky trvati bude život potěšený a radostný, všem v Syna Božího Ježíše Krista věřícím od věčnosti připravený, do kteréhož sám jednorozený Syn Boží skrze smrt svou a dokonalé poslušenství cestu připravil a bránu otevřel.

2)                A ovšem tak věříme, a z srdce vyznáváme, že do toho věčného života nižádným jiným prostředkem nižádný nemůže vjíti ani toho jináče než skrze samého Pána Krista dojíti. Jakož sám Pán a Spasitel povědíti ráčil, řka (Jan 11, 25): Já jsem vzkříšení, cesta pravda a život (Jan 14, 6): Kdož věří ve mne, ten má život věčný (Jan 6, 47) a Já jej vzkřísím v nejposlednější den (Jan 6, 44). Item (Jan 17, 24; 12, 26; 17, 12) Otče, kdež jsem já, aby byl i služebník můj, a které jsi mi dal, žádný jich nevytrhne z rukou mých (Jan 10, 28n).

3)                Kteréhožto budoucího věčného potěšeného života zde prvotiny docházejí toliko ti, kteříž z slova Božího pravého a jistého poznání Pána našeho Ježíše Krista a účastenství Ducha svatého nabývají, aby zůstávajíce v Kristu a v pravé víře v něho i naději neomylné zde živi jsouce, potomně v jistotě dokonalého blahoslavenství v nebeském království došli, kdyžto vedle řeči Apoštola (1 Kor. 13, 12) Boha tváří v tvář uzří. Nebo i sám Syn Boží praví (Jan 17, 3): Že to jest život věčný, poznávati Boha pravého a kteréhož On poslal, Ježíše Krista. A v témž evangelistovi (5, 24): Amen pravím vám, kdož slovo mé slyší a věří tomu, kterýž mne poslal, má život věčný a na soud nepřichází, ale přichází ze smrti do života.

A ten věčný život jest pln neobsáhlé, nevýmluvné radosti, o níž Apoštol pověděl (1 Kor. 2, 9), že ucho neslýchalo, oko nevídalo a na srdce člověka nevstoupilo, což jest Pán svým vyvoleným připraviti ráčil. Do něhož nám i všechněm, kteří v jednorozeného Syna Božího svého Spasitele věříme, rač dopomáhati Bůh Otec, který s týmž Synem a Duchem svatým jest v trojí osobě a jedinkém nerozdílném Božství živ a kraluje na věky věků.       AMEN.

---

 Aug. vers. alemana:         věřícím.

 [JD2] Aug. vers. alemana: že sami svatí, zbožní budou míti světskou vládu a vyhladí všecky bezbožné. (Míněni prý opět novokřtěnci.)

 [JD3]               Čes:         článek převzat z AV 17, 1

---

Odkazy:

• Souhledy starých církevních vyznání v pdf, původní jazyky, české překlady a biblické odkazy.