Láska až za hrob

 Je něco po smrti?

Věřím v těla z mrtvých vzkříšení?

Jak se v Bibli hledá, až se najde!

Zamyšlení nad knihou Fritze Rieneckera Das Schönste kommt noch, ISBN 3-417-20309-0.

Kdo je/byl Friz Rienecker? Obávám se, že by to málo kdo z přednášejících systematické theologie, tedy dogmatiky, věděl. Studující theologie by na tom byli ještě hůř. Nešlo o žádnou osobnost, která by udělala v theologii pořádný otvor.

Asi za to může neobyčejné spojení vysoké akademické hodnosti s iracionálním odmítáním vědy, zejména té biblické. A přece právě na tomto poli se pokusil o ambiciózní projekt, který určitě zná každý student bohosloví minimálně z doby, kdy se snažil poprvé seznámit s Novým Zákonem v jeho původním znění. Jenomže díky neznalosti němčiny ho zná jako pana Schlüssla. "Podívám se do Schlüssla," říkali studenti, když si nebyli jistí s určením nějakého gramatického tvaru v řeckém Novém Zákoně.

Pan docent byl trochu smolař. Měl smůlu na dvě věci. Předně na překotně se vyvíjející svět (už bych ani dnes studentíkům bohosloví nedoporučoval ten Klíč používat, i ve své době byl textologicky zaostalý), svět theologie a obecně, ale hlavně na smrt. Jí věnoval své poslední dílo. Ještě k tomu Jazykovému klíči, tedy Sprachlicher Schlüssel, jak zní ve skutečnosti jeho studenty bohosloví oblíbené dílo. Pravda, slyšel jsem i jednoho vzteklého, tehdy mladého (dnes mu táhne na šedesát) absolventa ETF UK, který by rád všechny exempláře spálil. Ale většinou to platí. Byl vlastně jen jednou realizací velmi ambiciózního projektu. Následovat měl Klíč sémantický a Klíč k novozákonním reáliím. Ale to už nestihl. Škoda, ten sémantický by mě zajímal.

Posmrtně však vyšla jeho poslední práce, ve které se snaží nahlédnout za hranicí smrti: Das Schönste kommt noch - To nejkrásnější teprve přijde. Než vyšla, už tam byl. Pustil jsem se do jejího čtení, jako bych četl prapodivný cestopis, který někdo sepsal ještě dřív, nežli se vydal na cestu. Už v jiném příspěvku jsem přiznal, že mám s tímto tématem problém. Skutečně mě fascinují nápady různých kazatelů, kteří jsou schopni s naprostou jistotou lidem popisovat, co po smrti bude. Katolíci a evangelíci to vidí dost jinak, přesto jsou příslušníci obou církví s naprostou jistotou tvrdit, že to bude přesně tak, jak věří. Do čeho se to pan docent pustil?

S naprostou jistotou tvrdí, že jde o jasnou věc, kterou doloží dvěma způsoby:

1. svědectvími těch, kteří tam nahlédli (?????? vážně?!)
2. a pak důkazy z Bible (!!!!).

Hned v předmluvě dává průchod svému cítění, pro které je iracionalita slabý pojem. Spíš vyložená válka, kterou vyhlásil rozumu: "První křesťané ... nevěřili na smrt. Smrt jim byla jen branou k životu. K této vítězné životní jistotě nedošli hloubáním, přemýšlením, studiem či důkazy," cituje v předmluvě D. Dr. Paula Jaegera (Ich galube keinen Tod, Heilbromn, 1957, str. 62), aby vyjádřil, jakou cestou se jeho "vědecká" argumentace bude v následujících kapitolách postupovat. Následuje pokus ukamenovat čtenářův mozek snůškou citátů různých autorů, tu vytržených ze souvislostí, tu překroucených. Jedny jsou od neznámých autorů, jiné od velmi známých, ale měly dokazovat něco, co jejich autoři dokazovat nezamýšleli. Jejich společným jmenovatelem mělo být, že pozemský život bez vyhlídky na posmrtný nemá smysl. Také postuluje, že sama touha po nesmrtelnosti je důkazem, že po smrti něco být musí (Kaz 3, 11 he,ř,l), a že naopak odmítání této víry je "nepřirozené". Ale bylo by takové zjištění důkazem, že život po smrti existuje, i kdyby bylo pravdivé? O tom mám velké pochybnosti.

Kniha je tedy dělena do dvou částí: první je založena na svědectvích těch, kdo se tam na rozdíl od autora stavili jen na otočku a druhá prý na důkazech z Bible. A hlavně kvůli té druhé jsem do ní investoval čas i peníze: zjistit, co patrně ne jen autor považuje za "důkaz z Bible" o posmrtném životě?

Autor není samozřejmě hlupák. Tuší, že se pouští na mělkou či hodně rozbouřenou vodu, na tenký led. Ví moc dobře, že zejména starozákonnímu člověku byly podobné úvahy cizí. Avšak už během sáhodlouhých úvodů naznačí, že ve své jasnozřivosti mluvili o něčem, co se projeví až v budoucnosti, ačkoliv sami tomu tak ještě nerozuměli.

Důkazy z Bible?

Autor si je rozdělil do dvou kategorií:

1. Starozákonní a
2. novozákonní.

Starozákonní:

Právě u nich musel vědět, že se ráchá ve velmi mělkých vodách. Ale to by nebyl theolog, zejména, když má zásadu, že víra je víc než důkaz, aby si neporadil. Opět na to jde lišácky. Trošku do toho jako systematický Němec vnese zdání řádu a struktury, když si ony údajné starozákonní důkazy začne kategorizovat:

1. Výpovědi, které se zabývají smrtí jako takovou.
2. Výpovědi, které někdy velmi dojemnou formou vyjadřují touhu a přesvědčení, že pro zbožné jednou bude život věčný v obecenství s Bohem.
3. Výpovědi, z nichž vyzařuje tak jasná naděje na věčný život, že i dnes v nich děti boží nacházejí výraz svých vlastních nadějí a očekávání.

Je zřetelné, že mělkost svých "důkazů" se bude snažit překecat přehnaně nadnesenými, afektovynými výkřiky a také vykřičníky. A je k tomu důvod:

1. řada výpovědí:

Sem patří celá řada starozákonních výroků, kde se například mluví o připojení k otcům po smrti - Gn 35, 29 (he,ř,l); o sestoupení do podsvětí - Gn 37, 35b (he,ř,l); nebo že mrtví nechválí Hospodina - Ž 6, 6 (he,ř,l); 88, 11-13 (he,ř,l); nebo žalozpěv nemocného krále Chizkijáše v Iz 38, 18-19a (he,ř,l), který se ale uzdraví k běžnému, nikoliv posmrtnému, životu; bere si za svědky takové výpovědi, jako Ž 90 (he,ř,l) - prý "žalm věčnosti", který však s konečností lidských dnů výslovně počítá, neboť "Bůh je pánem nad smrtí i říší mrtvých" (k tomu zneužije 2Kr 20, 5n (he,ř,l); Ž 139, 8 (he,ř,l); Am 9, 2) (he,ř,l), vysvobození z jakékoliv nesnáze či nemoci je slaveno jako vysvobození ze smrti (Ž 116, 8, (he,ř,l)), z čehož účelově, ještě ve spojení s tím, že se židovské bohoslužby nesmějí účastnit nemocní ani zemřelí, že jde o předzvěst vzkříšení, tedy osobního vzkříšení. O ničem z toho však ony verše nehovoří. Pan docent jednoduše zneužívá trik, který je v těchto kruzích běžný:

• Tradici selektivního užívání biblických veršů, oproštěných od souvislostí,
• slovo "učence" o kterém "se nepochybuje",
• apodiktické, ničím nepodložené a neověřitelné tvrzení.
• Zavalit čtenáře spoustou odkazů do Bible - může se spolehnout, že většina čtenářů Bibli ve skutečnosti nikdy ani nečetla a bude líná si to hledat a ověřovat (o tom podrobněji zde), a tak panu docentovi jednoduše "uvěří".

Vlastně úplně stejný postup, jaký zvolil už v té první části, a neopustí ho ani ve zbytku spisu.

2. řada výpovědí:

Tu tedy definuje jako důkaz lidské touhy po věčnosti a jistoty věčného života v obecenství s Bohem. Proti tomu nelze mnoho namítnout, pokud by jím vybrané verše takovou touhu a jistu dokazovaly, ale i to bude problém. Ovšem touha ani jistota nejsou důkazem naplnění svého cíle.

Tu touhu mají dokazovat třeba Ž 42, 3 (he,ř,l) a 17, 15 (he,ř,l), který, snad pro zmínku o procitnutí, prohlašuje s jistotou za večerní, což sehraje při jeho výkladu podstatnou roli. Ta zmínka o procitnutí mu umožní bez jakéhokoliv důkazu prohlásit, že jde o procitnutí ne ze spánku, ale ze smrti. Avšak širší kontext ukáže, že v prvém případě jde o touhu navrátit se k chrámové bohoslužbě, která byla žalmistovi upřena, ve druhém je žalmista pronásledován, dovolává se pro svoji spravedlnost Hospodinova zásahu a doufá, že bude ušetřen (tady trochu opatrně s překlady).

Rienecker místo nějakých rozborů a výkladů začne vykřikovat cosi o křídlech, která žalmisty povznesla nad prostory zemské, aby náhle střemhlav vletěl do čistě lidských potřeb. S naprostou samozřejmostí prohlásí, že nejhlubší potřebou každého člověka je přece viditelná, vnímatelná, blízkost boží a láska k němu. Jak jsi na to Fricku přišel? Inu vybájil, to je přece jasné. Jen díky vytrhaným veršíkům z Bible a vzletném básnění lze odargumentovat cokoliv. Ale i kdyby taková potřeba skutečně byla, lze lidskými tužbami a potřebami argumentovat? Většina theologů by to odmítla, včetně těch, kteří, když se jim to hodí, toho sami použijí. Za jiných okolností by možná ani Rienecker takový postup za legitimní neuznal.

Dále se vzrušuje nad nadějí, která prýští z Ž 16, 10 (he,ř,l). Odmyslíme-li si však autorovy vzruchy a přikládání pozdně křesťanských představ k žalmovým veršům, opět zde slyšíme naději na boží vedení v tomto světě, v tomto životě. V protikladu je úcta k jiným bohům, ale ne zápas se smrtí. Zde se autor odvolává na každodenní prožitky zbožné radosti, ohrazuje se proti racionalitě na straně jedné, ale i spiritismu na straně druhé, které se mu však záhadně slévají dohromady. Celkově působí jeho vyjadřování dost pomateně.

Ještě větší euforii dokáže u našeho biblisty vyvolat Ž 126. (he; ř,l Ž 125)! Až na preskript ho odcituje celý (jen 6 veršů, to jde). Avšak, jak už je u něj i jiných theologů "dobrým" zvykem, než k tomu přikročí, bez jakéhokoliv argumentu či dokladu tvrdí, že ho lze prohlásit za "text o novozákonní (!) oslavě zesnulých". Jenomže každý, kdo nemá úplně vygumováno v hlavě, hned pozná, že o nějakém vzkříšení a jásotu zemřelých tu vůbec řeč není, jen oslava událostí, popisovaných třeba v knihách Ezdráš a Nehemjáš, kdy byla obnovena bohoslužba v Jeruzalémském chrámu po návratu z Babylonského zajetí v letech 520-515 př. n.l. v tzv II., - Zerubábelově, chrámu. Je sice pravda, že je třeba rozlišovat při výkladu Bible mezi exegezí a hermeneutikou, tedy výkladem toho, co Bible říkala, a co může dát dnes, ale rozhodně to neznamená, že si v ní mohu najít to, co chci. I tady přebíjí nedostatek, vlastně spíš vyloženou absenci, argumentů a důkazů nadšenými výkřiky.

Samozřejmě, že nebyl takový hlupák, aby nevěděl, o čem je ten žalm doopravdy. Na to byl příliš vzdělaný v oboru. Ale s tím se nakonec vyrovná po svém: prý, že "někteří z poutníků do chrámu mohli pocítit, že země otců není tím konečným cílem ... aniž by cokoliv věděl o posmrtném životě, nechá se starozákonní věřící uspokojit Jahwem, jeho milostí!" A štěstí je přece (to asi dá rozum) jen v nebeském obecenství s BOHEM (jako spisovatel nemůže křičet, tak alespoň ty verzálky). Podobnou argumentací by ale člověk mohl stejně dobře prohlásit, že se těšili na odpolední husí pečínku. Jeho stylem jsou takové podprahové nástřely, jimiž svá problematická tvrzení vsouvá do čtenářovy mysli. Jestliže napřed prohlásí, že je něco "jasné pro křesťanskou duši", pak tím vyvolá ve čtenáři pochybnost o vlastním křesťanství, když jako pan docent nevnímá též.

Samozřejmě, pan docent upozorní, že SZ ještě neměl tu moc proniknout do věčného života, jen drobnými paprsky prozářit představu šeólu. Prokombinuje však křížem krážem různé prvky SZ spisů, které spolu nesouvisejí, smixuje je s dogmatikou, což mu umožní překonat plné vědomí, že v SZ většinou není cílem zbožnosti překročení hranice smrti. Především pracuje s motivem obecenství s Bohem. K tomu přimíchá rituální předpisy o čistotě, že mrtvola (protože podle dogmatiky, zejména lutheránské, je znamením hříchu) je nečistá, takže jeho logikou z toho vyplývá, že musí být něco, co mrtvolnost mrtvoly zruší, aby tu mohlo být to obecenství. Zcela jedinečné události, jako Henochovo vyhnutí se smrti (Ge 5, 24 he,ř,l) a Eliášův odlet do nebes (2Kr 2, 1-11 he,ř,l) suverénně prohlásí za jasné znamení boží pro čtenáře, že i jemu je podobná budoucnost připravena. Co na tom, že se na těch místech o ničem takovém nehovoří, naopak jsou právě naprosto unikátní? Pana docenta jen omlouvá, že Erich von Däniken dokázal vyprodukovat s těmito motivy nápady ještě divočejší.

3. řada výpovědí:

Už pro autora typicky emfatický nadpis je opatřen poznámkou pod čarou. Ta odkazuje na oddíl Jb 19, 25-27 (he,ř,l). Je to postup poněkud podivný, protože vytrhne čtenáře ze souvislé četby, ale proč? Jednak aby si přečetl tvrzení, že verše 26n jsou Jóbovým vyznáním (proč?) a že to autor převedl z hebrejského textu! Obojí bez souvislostí či významu, protože ani hebrejský text nemůže zastřít, že v celku Jób nedosáhne rozřešení svého sporu na onom světě, nýbrž v této časnosti a pro tuto časnost (Jb 42, 10-17 he,ř,l). Jakoby tato hříčka s poznámkou pod čarou chtěla čtenářově mysli implantovat jakési předporozumění, protože hned v následujícím textu se musí autor vypořádat s faktem, že by tyto spekulace tváří v tvář starověké literatuře, včetně SZ, nemohly obstát.

Avšak postup je stále stejný: nadnesenými výroky, tentokrát namíchanými s takovými bláboly, které učeného nositele akademických hodností usvědčí z totální neznalosti všeho možného, včetně religionistiky, popře nakonec svá předcházející tvrzení. Doposud totiž stavěl jako mnozí jiní svoji chatrnou víru na předpokladu, že je touha po věčnosti dána všem lidem všech dob a veškeré kultury či náboženství. Nyní ale tvrdí, že starověkým a vysoce vzdělaným národům bylo "tajemství vzkříšení těla" odepřeno. "Pohansko-řecké myšlení" (!) prý vedlo k představě, že duše je tělem uvězněná. Častý argument, že když něco řekne docent, tak to musí přece něco znamenat, tady definitivně bere za své.

Autor sepsal toto dílo v době, kdy už byly důkladně zpracované nálezy z Nag Hammadi. Kdyby byl opravdu v obraze, věděl by, že spekulace o uvězněné duši, které byly sice zpracované už v tzv. novoplatonismu, se skutečného rozvedení se dočkaly až v gnostické větvi křesťanství, tedy ne v prostředí pohansko-řeckém, jak tvrdí autor (blíže viz Petr Pokorný, Píseň o perle, ISBN 978-80-7021-246-2). Pro lidi jeho ražení ovšem představuje víra nikdy neměnný systém, prostý vývoje a větvení. Proto musí buď popírat, nevidět, nebo překrucovat. Ale to už vědecké opravdu není. Autor proto zbytečně přesvědčuje čtenáře, že člověk nemá ducha, duši a tělo, ale že je duchem, duší a tělem, proto musí být obnoven s tím vším dohromady. Používá tak manipulativní figuru, že vyjde z tématu, aby přesvědčoval o nějakých často opakovaných trivialitách, čímž problematické stránky svých původních tvrzení jakoby zakecá. Vyvracet, co nikdo netvrdí. Díky tomu ale vypracuje jakýsi klasický model křesťanského vnímání světa: kdysi bylo všem lidem něco společné, pak se to zvrtlo, a jen osvícení dostali zjevení o tom, na co svět zapomněl nebo to zmotal. Klasický přístup křesťanských misionářů.

Toto je malá ochutnávka. Článek bude pokračovat.

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

---

K tématu:

• Rozhovor s bývalým jehovistou Janem Pietroschem Dvořákem.
• Článek o bývalém jehovistovi Lukášovi Klůcovi.

Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!

 

Kázání na text 1Kor 16, 22 na neděli 2. 6. 2002
Bohuslavice n. Metují / Opočno

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Ž 36, 8-11 he
2. píseň: 162 | 290
3. čtení: Dt 30, 11-20 he
4. píseň: 680 | 315 / 236 | 256 !
5. text: 1Ko 16, 22 ř,l
6. píseň: 195 | 158
7. poslání: Ga 6, 12-16 ř,l
8. požehnání: Ga 6, 18 ř,l
9. píseň: 685 | 418 / 446 | 303 !

Písně označené ! považuji za zmatlané v novém zpěvníku. V takové podobě bych je zpívat nedal.

Po staletích náboženských svárů a rozmíšek se stalo důležitým pro církev nalézt společný modus vivendi: spolunažívání s příslušníky jiných věr, zejména s Židy, ale i muslimy či dokonce s bezvěrci – v lásce, respektu i ve spolupráci na pozitivních projektech. Ještě těžší je srovnat se s jinými křesťany! Není to jen „příkaz doby“; vnímáme to jako podstatu samotného evangelia.

A tu se nám do toho připlete něco takového: Pavel do serie povzbudivých a láskou prodchnutých pozdravů vpálí jako pustošící meteorit: „Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!“

Je možné sloučit Kristovskou  lásku k bližnímu s kletbou?    (1Pt 2, 21-23; 3, 9)

Nový Zákon mnoho kleteb neobsahuje, ale Pavel k nim neměl daleko (Ga 1, 8n {~1Kor 12, 3}. Nepomohou pokusy oslabit jejich osten zjištěním, že snad cituje liturgickou formuli – je-li tomu tak, cituje ji vědomě, „vlastní rukou“ stvrzuje (v. 21.); tím spíš je zřejmé, že pokladnice křesťanských projevů obsahuje i kletby!

Drobounká vsuvka do pozdravů tak naznačuje, že toleranci nelze směšovat s nezávazností. Víra nutí k rozhodnutí, nedovoluje sedět jedním zadkem na dvou židlích.

Jsou oprávněné důvody k opatrnosti: historická zkušenost církve (dovoláváme se Boha, aby On potvrzoval naše nápady proti druhým), ohled na druhé, ani ohled na sebe nelze odbývat – kdy si můžeme být sami jisti, že Krista milujeme?!

Pavel nemluví o tom, že by někdo špatně věřil, měl špatnou theologii, nechodil řádně do kostela a neužíval svátosti. Mluví o vztahu ke Kristu, a ten je těžší získat, než správný názor na Krista.

Připomeňme si však, že tato slova napsal ten, kdo Krista na jeho církvi dříve sám pronásledoval!

Jeho „kletby“ a jiné formy výhrad, zapracované do pozdravů, vyskytují se tam, kde je církví (nikoliv „těmi vně“) popírána podstata Kristova kříže – kde zbožnost nekrotí lidskou pýchu, nýbrž pervertuje k jejímu povzbuzování! Dovoluje člověku, aby se vyhnul následkům (hanbě a pronásledování) pro následování Krista.

Naše negativní zkušenosti nás musejí určitě vést k uměřenosti. Jsou to však negativní zkušenosti s námi samými, nikoliv s evangeliem. Co nám vadí na „církevní intoleranci“ je právě takovým popíráním Krista ukřižovaného. Rozhodné postavení se na určitou pozici nutně vylučuje jiné možnosti – pro nás i pro druhé. Pokud skutečně za něčím stojíme, nemůžeme pokrytecky zastírat, že se tím zároveň vymezujeme proti jinému.

Nejsme však povoláni svolávat na svět kletby, nýbrž přímluvy (1Pt 2, 21-23; 3, 9; 1Tm  2, 1-4). Avšak také k jednoznačnému a čitelnému postavení se na Kristovu stran. Církev, která neumí slovem i skutkem být rozhodně Kristovou, je k ničemu. Víra však žije v silovém poli toho, který přichází a tím vzniká i zvláštní naléhavost. Jede-li po kolejích vlak, musím vědět kde stát. Jinak mne nemile překvapí. (Maranatha)

---

Texty:

               introitus:          Ž 36, 8-11:

8 Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.

9 Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.

10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

11 Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.

 

            čtení:    Dt 30, 11-20:

11 Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený.

12 Není v nebi, abys musel říkat: "Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?"

13 Ani za mořem není, abys musel říkat: "Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?"

14 Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.

15 Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo;

16 když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.

17 Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim,

18 oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil.

19 Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo

20 a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

              TEXT:  1Kor 16, 22:

22 Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!

          poslání + požehnání:       Ga 6, 12-16.18:

12 Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše.

13 Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

14 Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

16 A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování.

* * * * *

18 Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi, bratří. Amen.

---

Poznámky k textu kázání viz ...

Jakou roli hrají předsudky v životě vyznavačském?

Kázání na text Ř 1, 18-32 na neděli 25. 8. 2002 (pastorální porada kazatelů 15. 3. 2004)

Bohuslavice nad Metují

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Mal 1, 11 he
2. píseň: 217 | 633
3. čtení: Lv 18, 1-5 he; 24-30 he
4. píseň: 399 | 761 !
5. text: Ř 1, 18-32 ř,l
6. píseň: 482 | 169
7. poslání: Iz 2, 3 he; 56, 6-8 he
8. požehnání: Ř 15, 5-9 ř,l
9. píseň: 447 | 305 !

Písně označené ! považuji za zmatlané v novém zpěvníku. V takové podobě bych je zpívat nedal.

Často se hovoří o odbourávání předsudků. Mnozí chtějí očistit křesťanství od předsudků vůči Židům, proto hledají v NZ stopy po nich. Ale i ne-židé (Gójové) by se mohli právem cítit mnohým z NZ dotčeni. „Apoštol pohanů“ – Pavel – dal hned v úvodu svého nejvýznamnějšího spisu průchod tradičním židovským předsudkům vůči nim. Chtěl bych se dnes s Vámi zamyslet nad tím, jakou roli hrají předsudky v životě vyznavačském?

Pavlova slova bývají čítána spíš jako moralita; on si však připravuje nahrávku pro konečné rozuzlení: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11, 32). Přitom užije představ, jaké se o pohanech v židovském prostředí tradovaly i tradují. V Pavlově době byly populární Sibyly, zejména 3. kniha hovoří o pohanech, kteří se utíkají k modlám, zatímco Židé, kteří nad nimi jednou zvítězí, neobcují s mladými chlapci, jak je to zvykem u modloslužebníků. Podobně v knize Chaima Potoka Jmenuji se Ašer Lev je mladý Ašer varován před nežidovským prostředím. Sám apoštol pohanů Pavel viděl ty, jimž hlásal evengelium, jako posedlé svojí modloslužbou (1Ko 12, 2) a své poslání viděl v tom, nějak to z nich oloupat.

Takové předsudky však mají svůj legitimní původ v životě vyznavačském, který tíhne k sebevymezení vůči okolí – jaké jsou znaky zvláštního božího vlastnictví? Z toho vzešly celé seznamy "ohavností Gójů," například Lv 18! Vymezení oněch „ohavností“ mělo původně sloužit pro vlastní poučení: udržte si svoji jedinečnost, nesplyňte s nimi. Během času se však může zvrhnout v představu, jací ti Gójové vlastně jsou … učením o nich. A to už se stávají předsudkem.

Prorocká tradice odhaluje že ony „ohavnosti Gójů“ nebyly ani tak problémem oněch (pro)národů, jako spíš samotného lidu božího. Snad nebylo legitimní nadělat si z „těch druhých“ odstrašující příklad. Starý zákon to ovšem koriguje gójskými ženami v královském rodokmenu, nebo prorokem Jeremiášem, oceňujícím věrnost Gójů svým bohům. Ale bylo to legitimní, pokud si tím onen zvláštní lid uchovával vědomí závazku. Ne, když si z toho udělá učení "o nich".

Židé se v určitém čase ale museli nutně proti svému okolí vymezit. Byli v zajetí mezi úspěšnějšími národy, a nebraňme se si to přiznat, i kulturně na mnohem vyšší úrovni. Pokušení vzdát se své víry by bylo veliké. Proroci jim tu kulturu museli zošklivit. Ale křesťané si podobně budou později ošklivit svoji mateřskou loď, židovství, jakož i prostředí, v němž se rozšířili: anticko hellénistickou civilizaci, stejně jako civilizace pohanských národů, ať už vstupujících do Evropy, nebo objevených v době zámořských objevů. Pak si ale budou podobně ošklivit západní křesťané ty východní. Reformovaní křesťané katolíky, nebo jinou větev reformace, než je ta vlastní. Přiznejme si, kolik evangelíků je evangelíky jen proto, aby nebyli jako katolíci! Když se pak cítíme ohroženi sekulární civilizací nebo militantním atheismem, snadno sáhneme k představě, že ti bezbožníci jsou v něčem horší než my, tudíž my jsme ti lepší - nejsme konzumní, nejsme kariéristé, nehoníme se za požitky (ono to ovšem nebývá pravda ani o nás).

Předsudky konstituují identitu společnosti. Totéž se dnes čeká i od náboženství. Smyslem biblické víry je však proměna. Biblická víra nevede k sebeuspokojení v dosaženém, ať z Židovského, pohanského nebo křesťanského směru, nýbrž k pokání (Ř 2, 4!).

Pavel musel vědět, že „Gójové“ nejsou žádná bezuzdná zvířata (Ř 2, 14), jako ani všichni Židé nejsou Zákonem kultivováni. Byl však v něčem vychováván, zejména on, diasporní Žid, čelící vlivům pohanského prostředí. Sdílel stereotypy své komunity. Přečtěte si, jak probíhá výchova v židovských rodinách, třeba knihy o Ašeru Levovi od Chaima Potoka, nebo na některých židovských webech. Hodně se klade důraz na to, aby se židovská mládež nesmísila se svými nežidovskými vrstevníky: klanějí se falešným bohům (srv. 1Ko 12, 2), mají chybné priority, neposlouchají rodiče, dělají věci, které jsou pro nás hanebné ... Podobně i my slýchali od rodičů a možná to říkáme svým dětem: ti nevěřící nejsou jako my, žijí jinak ... Pavel tu prezentuje židovský pohled na svět nežidovský, pohled odstrašující.

Také naše křesťanská identita drží, pokud si zachováme předsudky o nekřesťanech, a evangelická, pakliže uživíme své předsudky o katolících. Jakékoliv násilné odbourávání předsudků však vychází naprázdno: vždyť ony mají i reálný základ. Bojovníci proti předsudkům vůči Židům vyvolávají předsudky vůči křesťanství, Novému Zákonu a křesťanům; kdo se chtějí zastat Romů, vytvářejí předsudky o lidech, kteří mají reálné špatné zkušenosti s tímto etnikem. Avšak jako základ jakékoliv, zejména duchovní identity, jsou předsudky o druhých základem lichým.

Pavel pravda otevře značně zkarikovaný obraz „pohana“, za nímž zase bude následovat neméně karikovaný obraz „Žida“ (Ř 2, 17-21). Pravda víry však není v absolutní platnosti této karikatury. Již proroci jí užívali k napomínání do vlastních řad; Pavel však učinil ještě jinou zkušenost – kdy i jeho předsudky oslavily moc smírčího aktu v Ježíšově oběti – „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11, 32) – V ten moment není důležité, jací jsou jedni i druzí doopravdy, ale že Bohu na obou záleží a kam to všechno nyní má směřovat.

---

Stránka: 1
 [JD1]               introit:          Mal 1, 11:

¹¹ Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody.

Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar.

Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody,

praví Hospodin zástupů.

 

Stránka: 1
 [JD2]               čtení:    Lv 18, 1-5.24-30:

¹ Hospodin promluvil k Mojžíšovi:

² „Mluv k Izraelcům a řekni jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh.

³ Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi.

⁴ Budete jednat podle mých řádů a dbát na má nařízení; jimi se budete řídit, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh.

⁵ Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin.

²⁴ Ničím z toho všeho se neznečišťuj, neboť tím vším se znečišťují pronárody, které před vámi vyháním.

²⁵ Jimi byla znečištěna země. Proto jsem ji ztrestal pro její nepravost a ona vyvrhla své obyvatele.

²⁶ Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády, ať se nedopustíte žádné z těchto ohavností, ani domorodec, ani ten, kdo přebývá mezi vámi jako host.

²⁷ Všech těchto ohavností se totiž dopouštěli mužové této země, kteří byli před vámi, takže země byla znečištěna.

²⁸ Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi.

²⁹ Každý, kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností, bude vyobcován ze společenství svého lidu.

³⁰ Proto dbejte na to, co jsem vám uložil. Nesmíte jednat podle ohavných zvyklostí, které byly páchány před vámi. Neznečišťujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

 

Stránka: 1
 [JD3]               TEXT:  Ř 1, 18-32:

¹⁸ Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

¹⁹ Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.

²⁰ Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

²¹ Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

²² Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:

²³ zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

²⁴ Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;

²⁵ vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

²⁶ Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený

²⁷ a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.

²⁸ Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

²⁹ Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,

³⁰ pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče,

³¹ nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

³² Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

 

Stránka: 1
 [JD4]               poslání: Iz 2, 3. 56, 6-8; Ř 15, 5-9:

^Iz 2,3 Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.

^Iz 56,6 Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy,

⁷ přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy,

⁸ je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už k němu byli shromážděni.“

^Ř 15,5 Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,

⁶ a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.

⁷ Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.

⁸ Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům,

⁹ a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘

---

Poznámky k textu kázání viz ...

Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

„⁴ Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.

⁵ Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

⁶ Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

„⁴η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται

⁵ ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον

⁶ ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6 ř,l)

AIDS jako fenomén:

Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?

---

PEREX

Esej Jakuba Dvořáka zkoumá, jak se nemoc AIDS stala nejen zdravotním, ale i kulturním, morálním a náboženským fenoménem. Autor kriticky reflektuje stereotypy, strach a moralizování, které nemoc provázely, a klade důraz na lidskost, soucit a odmítnutí zneužívání utrpení druhých k ideologickým cílům.

---

In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák, wie AIDS nicht nur als Krankheit, sondern auch als kulturelles, moralisches und religiöses Phänomen wahrgenommen wurde. Er kritisiert Stereotype, Angst und Moralisierung und plädiert für Menschlichkeit, Mitgefühl und die Ablehnung ideologischer Instrumentalisierung von Leid.

---

Dans cet essai, Jakub Dvořák explore comment le sida est devenu un phénomène non seulement médical, mais aussi culturel, moral et religieux. Il critique les stéréotypes, la peur et la moralisation, et appelle à l’humanité, à la compassion et au refus de l’instrumentalisation idéologique de la souffrance.

---

In this essay, Jakub Dvořák examines how AIDS evolved from a medical issue into a cultural, moral, and religious phenomenon. He critiques the stereotypes, fear, and moralizing that accompanied the disease, and advocates for compassion, humanity, and resistance to the ideological exploitation of suffering.

---

Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8 he,ř,l)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 (ř,l) a J 5, 14 (ř,l) by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób (he,ř,l) a Ž 73. (he,ř,l) však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 (ř,l) se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš z něj udělá příležitosti k oslavení Boha.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n ř,l).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n ř,l), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n ř,l). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20 ř,l).

„Kde je vědo tvůj osten?“

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.

Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14 ř,l; srv. i 1Tm 1, 8-11 ř,l). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29 ř,l).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)