Za všechno mohou sociální sítě!

 Nábožníci (za toto slovíčko děkuji jistému Jeníkovi A. Komenskému - viz Labyrint) mají již tisíciletí vypěstovaný instinkt na to, najít vždy kolem sebe nějakého ďáblíka (nebo ďáblici/e), kteří mohou za všechny jejich průsery. Dnes se rádi prezentují křesťané, jako propagátoři čtenářství, zejména klasických kodexů, ale byly doby i místa, kde se právě čtenářství považovalo, a považuje, za zvrácenost (Kaz 12, 12 he,ř,l). Jak se rozvíjely informační technologie, objevovala církev nové vlky, před kterými bylo třeba ovce chránit: noviny, rozhlas, fotografie, biografy, televizi a internet. Poslední dobou se do hledáčku, ne jen církevních, ale i těch rádoby intelektuálních, strážců informační počestnosti dostaly sociální sítě, především Facebook. Došlo to dokonce tak daleko, že si mnozí křesťané zmodernizovali půst novým, žádným biblickým svědkem nenařízeným, tabu: v postu na sociální sítě nechodí. Tedy nechodili by, kdyby tyto sítě nebyly tak vlezlé a nenutily je se k nim i v postu přihlašovat. Skutečně jsem zaznamenal několik případů, kdy někdo napsal, že pa, pa - v postní době mě tu neuvidíte, ale už druhý den tam zase byl. Inu ty sítě! Ale ne. Je to zase spíš jedna z takových těch novokřesťanských trapností.

Velmi často se to objevuje kolem nějakých krizí. Za posledních 10 let jsme na ně měli docela štěstí: imigranti, covid, energetická krize (za můj život asi už 10.), burzovní propady, ruská anexe ukrajinských území a následná válka vůči tomu samému státu, před Vánocemi 2023 to byl bohužel masakr na Filosofické fakultě UK. A vždy se našel někdo, kdo přišel s tím, že za to mohou sociální sítě. Psycholog Marek Preiss dokonce v této souvislosti, ale bez jakékoliv spojitosti, začal zdůrazňovat, že sociální sítě jsou zbytečné a ať na ně lidé nechodí, že tam spolehlivé informace nedostanou. Kupodivu až do té chvíle událost reflektoval celkem dobře, ale pak jakoby mu to v hlavě nějak přepnulo.

Martin Jan Stránský, neurolog, v podcastu na YouTube potřeboval (v rámci relace, která dělá reklamu na vitamíny!) sdělit, že podle vědeckých studií, které tvoří "jeho kolegové", ale podrobnostmi nás prý nebude nudit, jsou jiné informace, než ty z knížek, nedostatečné, a pro náš nervový systém vlastně škodlivé. Mobily jsou příšerné, sociální sítě nám hlavně dodávají dopamin, abychom při nich prožívali něco, co nám oproti primitivním lovcům v moderní civilizaci chybí: řešit přežití a příslušnost ke kmeni. Podrobnosti si pusťte níže.

Humorné je, že se tak děje právě prostřednictvím sociální sítě! Ale je i poněkud nevědecké, když tam "odborník" nepracuje se skutečnými výstupy z výzkumů (ty nudí, i když podle něj se mozek nudit potřebuje, takže, jak to vlastně je?), nýbrž s karikaturou posluchače audioknih, uživatele mobilů a sociálních sítí. Předpokládá konzumenta, který u "toho sedí" celý den jako hráč v cassinu, který sice ví, že nic nevyhraje, ale "když to tam bliká a cinká...". Jenomže takoví jsou leda opravdu patologičtí uživatelé, kterých je naštěstí minimum. Ano, pamatuji dobu, kdy se fenomén sociální sítě objevil, a děti ve škole byly během hodin, kdy nesměly mobily používat, jako na jehlách, aby jim zatím něco neuteklo. Ale tak je to se vším, co je nové: napřed se nemohou čtenáři odtrhnout od románů, potom milovníci filmu, kteří by nejraději požádali v kině o politický asyl, byli patologičtí konzumenti televize, pornografie, no a pak ti, komu se u PC a jeho aplikací otevřel nový svět. Napřed se toho nemohou nabažit, ale potom to zevšední, a nějak si to sedne. Někdo tomu podlehl víc, někdo méně. Je to jako s alkoholem: také ne každý, kdo si dá sklenku, je hned závislák, ačkoliv abstinenční aktivisté si to tak obvykle myslí.

Církev na takové novinky hleděla vždy s nedůvěrou. Když si jeden benátský dóže vzal za manželku byzantskou  princeznu, která si do civilizace, kde se ještě jedlo i v lepší společnosti jen rukama a kudlou, vidličku, cítili mnozí církevní "myslitelé" puzení nějak na to reagovat. Samozřejmě kriticky a s odporem, vždyť vidlička je marnivost, její rohy (tehdy jen dva) připomínají ty čertí ... Zdá se, že podobné reakce jsou prokletím církve i dnes. Církev je neustále ve válce s něčím či někým, jen nepřítel se nějak nedostavuje, proto si ho musí vyrobit církev sama. Dnes jsou to nejčastěji konzum a technologie. Církev, jako již poslední dvě tisíciletí, prorokuje brzkou zkázu, kterou to člověku přivodí, potom se nic nestane, a nakonec se i to proklínané stane běžnou součástí života církve a křesťanů, jen jaksi s větším zpožděním, než mají intelektuálové.

Všechno jde samozřejmě ve vlnách: i mezi křesťany zavládne napřed nadšení a vlnobití nálad těch, kteří "na to mají" s těmi, "kdo na to nemají" (možná finančně, možná inteligenčně). Pak se přežene vlna varovných výkřiků a karikování uživatelů technologií (určitě jsme všichni viděli nějakou ironii na téma četby románů, sledování televize, četby komiksů, konzumování filmů ...), a pak smíření.

Když se objevily počítače, kde kdo ho musel mít, včetně farářů. Pak ale zaznělo varovné proroctví. Potom internet: vzpomínám na jednoho faráře, který se holedbal tím, že jeho sbor je první, který si zřídil webovou stránku. Nebyl. Už několik ho předešlo, ale jen váhavě, trochu na zapřenou, hlavně kolem toho neudělali ale takový rambajz. Jeden farář, který vždy měl nejnovější mobil a nejnovější počítač a hrál nejnovější hry, ale cítil jakousi zábranu před duchovním působením na internetu, dokonce potřeboval na své sborové stránky dát úvodní upozornění, že jsou "jen trapnou nápodobou skutečného společenství". Na stránkách jiného sboru nás úvodem přivítalo okřídlené heslo "hora ruit, respice finem" (čas letí, mysli na konec!), abychom prý neseděli u toho PC dlouho. No, ty stránky za to určitě nestály. Mnozí jim odmítali dát i nějakou úpravu. Ve farních kancelářích se však brzy objevily e-maily. Někteří faráři je ale vybírali z jakýchsi prapodivných duševně-hygienických důvodů, pouze jednou za měsíc. Řešilo se, jestli je možné si poslání e-mailu považovat za alternativu k pastorační návštěvě. Jeden farář horlil, že klasický dopis, nebo telefonát, si může zapsat, jako pastoraci, ale e-mail ne! Proč? Faráři nejsou zvyklí své postoje zdůvodňovat. Ani tento výjimkou nebyl. Kázání, která varují před internetem, zesměšňují údajnou bublinu jeho návštěvníků, hrozí před škodlivým vlivem sociálních sítí, bychom nestačili ani napočítat.

A pak přišel COVID-19. Když vláda konečně vyhlásila stav pandemie a lockdown, někteří kazatelé a faráři horlili, že je to útok na církve, někde se dokonce vzdorovitě bohoslužby konaly, ale mnozí faráři, kteří se najednou ocitli na svých farách v izolaci, začali přece jen hledat alternativní způsob duchovenské činnosti. Dnes už lze těžko najít nějakého kazatele, který by také nekázal on-line a neměl svojí videotéku, zažil jsem i biblické hodiny on-line ... také Pastoral Brothers úspěšně prolomili krustu evangelického dobrovolného ghetta, a vylezli na net. Nebylo to tak dávno, co se faráři rozčilovali nad každým kolegou, který se objevil v médiích, na co si to hraje? Poctivá práce se dělá přece jedině na kazatelně. Málo která církev je tak moudrá, aby internet vzala jako svého druhu sbor - farnost. Je to stále spíš soukromá iniciativa jednotlivců. Na katolické straně je to třeba premonstrát Marek, který se ale věnuje pouze jednomu, i když velmi potřebnému, tématu, jímž je sexuální zneužívání v církvi. Nakonec si to tedy jako sedlo, ale přece se s určitou nutkavostí, asi z pocitu, že se to od církve očekává, varování před "virtuálním světem" stále ozývá.

Situace za covidu nejen omezila náboženský provoz v kostelích, ale i v rozhlase. Ano, i bohoslužby v rozhlase, nebo v televizi, byly sledovány s nedůvěrou. Kazatelé, kterým se té cti dostalo, vždy naznačili, že by posluchači měli opustit přijímač a jít mezi ně. Někteří se navíc snažili předstírat, že mají pod kazatelnou samou mládež. Slyšel jsem dokonce jednoho, který na úvod řekl: "posluchače rozhlasu bude možná trochu rušit pláč támhle Vašíka, nebo brebentění děcek v první řadě (nic takového slyšet nebylo), ale my nejsme církví starých babiček!" Chudáci babičky! Když se však nekonaly bohoslužby v kostelích, museli si v rozhlase poradit jinak. Tím spíš, že v lockdownu se k médiím upnuli i ti, které by poslouchání bohoslužeb mimo kostel ani nenapadlo. A tak si pomohli nahrávkami těch starých. Ironií osudu je, že, když chtěli evangelické, vydali jedno starší z pražského sboru ČCE v Kobylisích, kde se kazatel posmíval těm, kdo nesedí pod kazatelnou, ale doma u PC: "a tak se cítí u těch svých compů bezpeční a neoslovitelní". Bezděky tím ukázal dvě hlavní kazatelské chyby: kázat o těch, kdo nejsou mezi námi, a ještě s pohrdáním, a zároveň naznačil, že působení duchovního je ohrožující! A to vše v době, kdy církve, které před covidem varovali před virtuálním světem, začaly v něm objevovat alespoň na chvíli nový prostor vedle tradičního modelu. Najednou už neříkaly "pozor na ty vaše počítače," nýbrž: "sestro, bratře, no tak, přihlaste se na ten počítač, ať nejsem na těch on-line bohoslužbách a biblické tak sám!" Tím trapněji to kázání působilo.

Církve tedy nakonec přínos internetu a sociálních sítí objevily. Samozřejmě ne až za covidu. Už dříve si dělali stránky. Někteří faráři, i když je to v rozporu se stanovami Wikipedie, si udělali heslo o sobě. Nejprve tu byl Evangnet, potom si i synodní rada ČCE udělala několik svých domén, které ale byly zmatečné, postupně se jich zbavovala, až nakonec vytvořila definitivní E-cirkev.cz. Chvíli bylo napětí mezi soukromou iniciativou Evangnetu a oficiálními stránkami ČCE, jeden pracovník dokonce vyzýval vůdčí osobnosti Evangnetu, aby společně prohlásili, že nejsou oficiální stránkou církve, nebo aby SR umožnili jeho obsah moderovat, ale nakonec přišly moudřejší SR, které začaly spolupracovat. Postupně se i Facebook a další sociální sítě nasytily křesťanskými obsahy. Ale do covidu to bylo tak trochu neukotvené. Teprve za lockdownu se z toho stalo jakž takž nové pracovní pole. Chtělo by se říct, tak sláva. Jenomže to trvalo přes třicet let, než se začaly církve stavět k tomuto prostoru jako k nové příležitosti, a ne jako k ohrožení! ale všem chybám ještě není konec. Vlastně ten varovně vztyčený prst vůči moderním komunikačním prostředkům, ironizace jejich uživatelů a pohrdavé karikatury, ty nezmizely ani přes to, že se křesťané naučili s těmito prostředky jakž takž pracovat!

Nejhorší ale je, že se tyto varovné moralismy řídí stále starým křesťanským sklonem zdůrazňovat nesvobodu člověka v rozhodování. Tu samozřejmě vidí "odborníci" u druhých lidí, kteří jim připadají jako tupé ovce, jen reagující na podněty zvenčí: rána klackem, štěkání na psa, bez rozumu a vlastního úsudku, neboť jim do hlav ve skutečnosti nevidí. Svoji svobodnou vůli vylučují jen v případě, že něco špatného provedou. Tehdy vztáhnou všeobecnou zkaženost člověka i na sebe - "no, tak co sem mohl dělat, vždyť jsem jen člověk?" Ale skutečný křesťan především vnímá svoji vlastní odpovědnost, nesnaží se všechno svádět na vnější vlivy: dobu, společnost, poměry, média, dokonce ani na ty sociální sítě ne:

Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“    Mk 7, 15 ČEP

οὐδέν ἐστιν ἔξωθεν τοῦ ἀνθρώπου εἰσπορευόμενον εἰς αὐτὸν ὃ δύναται κοινῶσαι αὐτόν, ἀλλὰ τὰ ἐκ τοῦ ἀνθρώπου ἐκπορευόμενά ἐστιν τὰ κοινοῦντα τὸν ἄνθρωπον.    Mk 7:15 NA 28

(Obrázky od AI na téma Duchovenstvo v boji proti sociálním sítím).

---

K tématu:

• Theologie na všechno, i na vidličku.

Láska až za hrob

 Je něco po smrti?

Věřím v těla z mrtvých vzkříšení?

Jak se v Bibli hledá, až se najde!

Zamyšlení nad knihou Fritze Rieneckera Das Schönste kommt noch, ISBN 3-417-20309-0.

Kdo je/byl Friz Rienecker? Obávám se, že by to málo kdo z přednášejících systematické theologie, tedy dogmatiky, věděl. Studující theologie by na tom byli ještě hůř. Nešlo o žádnou osobnost, která by udělala v theologii pořádný otvor.

Asi za to může neobyčejné spojení vysoké akademické hodnosti s iracionálním odmítáním vědy, zejména té biblické. A přece právě na tomto poli se pokusil o ambiciózní projekt, který určitě zná každý student bohosloví minimálně z doby, kdy se snažil poprvé seznámit s Novým Zákonem v jeho původním znění. Jenomže díky neznalosti němčiny ho zná jako pana Schlüssla. "Podívám se do Schlüssla," říkali studenti, když si nebyli jistí s určením nějakého gramatického tvaru v řeckém Novém Zákoně.

Pan docent byl trochu smolař. Měl smůlu na dvě věci. Předně na překotně se vyvíjející svět (už bych ani dnes studentíkům bohosloví nedoporučoval ten Klíč používat, i ve své době byl textologicky zaostalý), svět theologie a obecně, ale hlavně na smrt. Jí věnoval své poslední dílo. Ještě k tomu Jazykovému klíči, tedy Sprachlicher Schlüssel, jak zní ve skutečnosti jeho studenty bohosloví oblíbené dílo. Pravda, slyšel jsem i jednoho vzteklého, tehdy mladého (dnes mu táhne na šedesát) absolventa ETF UK, který by rád všechny exempláře spálil. Ale většinou to platí. Byl vlastně jen jednou realizací velmi ambiciózního projektu. Následovat měl Klíč sémantický a Klíč k novozákonním reáliím. Ale to už nestihl. Škoda, ten sémantický by mě zajímal.

Posmrtně však vyšla jeho poslední práce, ve které se snaží nahlédnout za hranicí smrti: Das Schönste kommt noch - To nejkrásnější teprve přijde. Než vyšla, už tam byl. Pustil jsem se do jejího čtení, jako bych četl prapodivný cestopis, který někdo sepsal ještě dřív, nežli se vydal na cestu. Už v jiném příspěvku jsem přiznal, že mám s tímto tématem problém. Skutečně mě fascinují nápady různých kazatelů, kteří jsou schopni s naprostou jistotou lidem popisovat, co po smrti bude. Katolíci a evangelíci to vidí dost jinak, přesto jsou příslušníci obou církví schopni s naprostou jistotou tvrdit, že to bude přesně tak, jak věří. Do čeho se to pan docent pustil?

S odzbrojující jistotou tvrdí, že jde o jasnou věc, kterou doloží dvěma způsoby:

1. svědectvími těch, kteří tam nahlédli (?????? vážně?!)
2. a pak důkazy z Bible (!!!!).

Hned v předmluvě dává průchod svému cítění, pro které je iracionalita slabý pojem. Spíš vyložená válka, kterou vyhlásil rozumu: "První křesťané ... nevěřili na smrt. Smrt jim byla jen branou k životu. K této vítězné životní jistotě nedošli hloubáním, přemýšlením, studiem či důkazy," cituje v předmluvě D. Dr. Paula Jaegera (Ich galube keinen Tod, Heilbronn, 1957, str. 62), aby vyjádřil, jakou cestou se jeho "vědecká" argumentace bude v následujících kapitolách ubírat. Následuje pokus ukamenovat čtenářův mozek snůškou citátů různých autorů, tu vytržených ze souvislostí, tu překroucených. Jedny jsou od neznámých autorů, jiné od velmi známých, ale měly dokazovat něco, co jejich autoři dokazovat nezamýšleli. Jejich společným jmenovatelem mělo být, že pozemský život bez vyhlídky na posmrtný nemá smysl. Také postuluje, že sama touha po nesmrtelnosti je důkazem, že po smrti něco být musí (Kaz 3, 11 he,ř,l), a že naopak odmítání této víry je "nepřirozené". Ale bylo by takové zjištění důkazem, že život po smrti existuje, i kdyby bylo pravdivé? O tom mám velké pochybnosti.

Kniha je tedy dělena do dvou částí: první je založena na svědectvích těch, kdo se tam na rozdíl od autora stavili jen na otočku a druhá prý na důkazech z Bible. A hlavně kvůli té druhé jsem do ní investoval čas i peníze: zjistit, co patrně ne jen autor považuje za "důkaz z Bible" o posmrtném životě?

Autor není samozřejmě hlupák. Tuší, že se pouští na mělkou či hodně rozbouřenou vodu, na tenký led. Ví moc dobře, že zejména starozákonnímu člověku byly podobné úvahy cizí. Avšak už během sáhodlouhých úvodů naznačí, že ve své jasnozřivosti mluvili o něčem, co se projeví až v budoucnosti, ačkoliv sami tomu tak ještě nerozuměli.

Důkazy z Bible?

Autor si je rozdělil do dvou kategorií:

1. Starozákonní a
2. novozákonní.

Starozákonní:

Právě u nich musel vědět, že se ráchá ve velmi mělkých vodách. Ale to by nebyl theolog, zejména, když má zásadu, že víra je víc než důkaz, aby si neporadil. Opět na to jde lišácky. Trošku do toho jako systematický Němec vnese zdání řádu a struktury, když si ony údajné starozákonní důkazy začne kategorizovat:

1. Výpovědi, které se zabývají smrtí jako takovou.
2. Výpovědi, které někdy velmi dojemnou formou vyjadřují touhu a přesvědčení, že pro zbožné jednou bude život věčný v obecenství s Bohem.
3. Výpovědi, z nichž vyzařuje tak jasná naděje na věčný život, že i dnes v nich děti boží nacházejí výraz svých vlastních nadějí a očekávání.

Je zřetelné, že mělkost svých "důkazů" se bude snažit překecat přehnaně nadnesenými, afektovynými výkřiky a také vykřičníky. A je k tomu důvod:

1. řada výpovědí:

Sem patří celá řada starozákonních výroků, kde se například mluví o připojení k otcům po smrti - Gn 35, 29 (he,ř,l); o sestoupení do podsvětí - Gn 37, 35b (he,ř,l); nebo že mrtví nechválí Hospodina - Ž 6, 6 (he,ř,l); 88, 11-13 (he,ř,l); nebo žalozpěv nemocného krále Chizkijáše v Iz 38, 18-19a (he,ř,l), který se ale uzdraví k běžnému, nikoliv posmrtnému, životu; bere si za svědky takové výpovědi, jako Ž 90 (he,ř,l) - prý "žalm věčnosti", který však s konečností lidských dnů výslovně počítá, neboť "Bůh je pánem nad smrtí i říší mrtvých" (k tomu zneužije 2Kr 20, 5n (he,ř,l); Ž 139, 8 (he,ř,l); Am 9, 2) (he,ř,l), vysvobození z jakékoliv nesnáze či nemoci je slaveno jako vysvobození ze smrti (Ž 116, 8, (he,ř,l)), z čehož účelově, ještě ve spojení s tím, že se židovské bohoslužby nesmějí účastnit nemocní ani zemřelí, že jde o předzvěst vzkříšení, tedy osobního vzkříšení. O ničem z toho však ony verše nehovoří. Pan docent jednoduše zneužívá trik, který je v těchto kruzích běžný:

• Tradici selektivního užívání biblických veršů, oproštěných od souvislostí,
• slovo "učence" o kterém "se nepochybuje",
• apodiktické, ničím nepodložené a neověřitelné tvrzení.
• Zavalit čtenáře spoustou odkazů do Bible - může se spolehnout, že většina čtenářů Bibli ve skutečnosti nikdy ani nečetla a bude líná si to hledat a ověřovat (o tom podrobněji zde), a tak panu docentovi jednoduše "uvěří".

Vlastně úplně stejný postup, jaký zvolil už v té první části, a neopustí ho ani ve zbytku spisu.

2. řada výpovědí:

Tu tedy definuje jako důkaz lidské touhy po věčnosti a jistoty věčného života v obecenství s Bohem. Proti tomu nelze mnoho namítnout, pokud by jím vybrané verše takovou touhu a jistu dokazovaly, ale i to bude problém. Ovšem touha ani jistota nejsou důkazem naplnění svého cíle.

Tu touhu mají dokazovat třeba Ž 42, 3 (he,ř,l) a 17, 15 (he,ř,l), který, snad pro zmínku o procitnutí, prohlašuje s jistotou za večerní, což sehraje při jeho výkladu podstatnou roli. Ta zmínka o procitnutí mu umožní bez jakéhokoliv důkazu prohlásit, že jde o procitnutí ne ze spánku, ale ze smrti. Avšak širší kontext ukáže, že v prvém případě jde o touhu navrátit se k chrámové bohoslužbě, která byla žalmistovi upřena, ve druhém je žalmista pronásledován, dovolává se pro svoji spravedlnost Hospodinova zásahu a doufá, že bude ušetřen (tady trochu opatrně s překlady).

Rienecker místo nějakých rozborů a výkladů začne vykřikovat cosi o křídlech, která žalmisty povznesla nad prostory zemské, aby náhle střemhlav vletěl do čistě lidských potřeb. S naprostou samozřejmostí prohlásí, že nejhlubší potřebou každého člověka je přece viditelná, vnímatelná, blízkost boží a láska k němu. Jak jsi na to Fricku přišel? Inu vybájil, to je přece jasné. Jen díky vytrhaným veršíkům z Bible a vzletném básnění lze odargumentovat cokoliv. Ale i kdyby taková potřeba skutečně byla, lze lidskými tužbami a potřebami argumentovat? Většina theologů by to odmítla, včetně těch, kteří, když se jim to hodí, toho sami použijí. Za jiných okolností by možná ani Rienecker takový postup za legitimní neuznal.

Dále se vzrušuje nad nadějí, která prýští z Ž 16, 10 (he,ř,l). Odmyslíme-li si však autorovy vzruchy a přikládání pozdně křesťanských představ k žalmovým veršům, opět zde slyšíme naději na boží vedení v tomto světě, v tomto životě. V protikladu je úcta k jiným bohům, ale ne zápas se smrtí. Zde se autor odvolává na každodenní prožitky zbožné radosti, ohrazuje se proti racionalitě na straně jedné, ale i spiritismu na straně druhé, které se mu však záhadně slévají dohromady. Celkově působí jeho vyjadřování dost pomateně.

Ještě větší euforii dokáže u našeho biblisty vyvolat Ž 126. (he; ř,l Ž 125)! Až na preskript ho odcituje celý (jen 6 veršů, to jde). Avšak, jak už je u něj i jiných theologů "dobrým" zvykem, než k tomu přikročí, bez jakéhokoliv argumentu či dokladu tvrdí, že ho lze prohlásit za "text o novozákonní (!) oslavě zesnulých". Jenomže každý, kdo nemá úplně vygumováno v hlavě, hned pozná, že o nějakém vzkříšení a jásotu zemřelých tu vůbec řeč není, jen oslava událostí, popisovaných třeba v knihách Ezdráš a Nehemjáš, kdy byla obnovena bohoslužba v Jeruzalémském chrámu po návratu z Babylonského zajetí v letech 520-515 př. n.l. v tzv II., - Zerubábelově, chrámu. Je sice pravda, že je třeba rozlišovat při výkladu Bible mezi exegezí a hermeneutikou, tedy výkladem toho, co Bible říkala, a co může dát dnes, ale rozhodně to neznamená, že si v ní mohu najít to, co chci. I tady přebíjí nedostatek, vlastně spíš vyloženou absenci, argumentů a důkazů nadšenými výkřiky.

Samozřejmě, že nebyl takový hlupák, aby nevěděl, o čem je ten žalm doopravdy. Na to byl příliš vzdělaný v oboru. Ale s tím se nakonec vyrovná po svém: prý, že "někteří z poutníků do chrámu mohli pocítit, že země otců není tím konečným cílem ... aniž by cokoliv věděl o posmrtném životě, nechá se starozákonní věřící uspokojit Jahwem, jeho milostí!" A štěstí je přece (to asi dá rozum) jen v nebeském obecenství s BOHEM (jako spisovatel nemůže křičet, tak alespoň ty verzálky). Podobnou argumentací by ale člověk mohl stejně dobře prohlásit, že se těšili na odpolední husí pečínku. Jeho stylem jsou takové podprahové nástřely, jimiž svá problematická tvrzení vsouvá do čtenářovy mysli. Jestliže napřed prohlásí, že je něco "jasné pro křesťanskou duši", pak tím vyvolá ve čtenáři pochybnost o vlastním křesťanství, když jako pan docent nevnímá též.

Samozřejmě, pan docent upozorní, že SZ ještě neměl tu moc proniknout do věčného života, jen drobnými paprsky prozářit představu šeólu. Prokombinuje však křížem krážem různé prvky SZ spisů, které spolu nesouvisejí, smixuje je s dogmatikou, což mu umožní překonat plné vědomí, že v SZ většinou není cílem zbožnosti překročení hranice smrti. Především pracuje s motivem obecenství s Bohem. K tomu přimíchá rituální předpisy o čistotě, že mrtvola (protože podle dogmatiky, zejména lutheránské, je znamením hříchu) je nečistá, takže jeho logikou z toho vyplývá, že musí být něco, co mrtvolnost mrtvoly zruší, aby tu mohlo být to obecenství. Zcela jedinečné události, jako Henochovo vyhnutí se smrti (Ge 5, 24 he,ř,l) a Eliášův odlet do nebes (2Kr 2, 1-11 he,ř,l) suverénně prohlásí za jasné znamení boží pro čtenáře, že i jemu je podobná budoucnost připravena. Co na tom, že se na těch místech o ničem takovém nehovoří, naopak jsou právě naprosto unikátní? Pana docenta jen omlouvá, že Erich von Däniken dokázal vyprodukovat s těmito motivy nápady ještě divočejší.

3. řada výpovědí:

Už pro autora typicky emfatický nadpis je opatřen poznámkou pod čarou. Ta odkazuje na oddíl Jb 19, 25-27 (he,ř,l). Je to postup poněkud podivný, protože vytrhne čtenáře ze souvislé četby, ale proč? Jednak aby si přečetl tvrzení, že verše 26n jsou Jóbovým vyznáním (proč?) a že to autor převedl z hebrejského textu! Obojí bez souvislostí či významu, protože ani hebrejský text nemůže zastřít, že v celku Jób nedosáhne rozřešení svého sporu na onom světě, nýbrž v této časnosti a pro tuto časnost (Jb 42, 10-17 he,ř,l). Jakoby tato hříčka s poznámkou pod čarou chtěla čtenářově mysli implantovat jakési předporozumění, protože hned v následujícím textu se musí autor vypořádat s faktem, že by tyto spekulace tváří v tvář starověké literatuře, včetně SZ, nemohly obstát.

Avšak postup je stále stejný: nadnesenými výroky, tentokrát namíchanými s takovými bláboly, které učeného nositele akademických hodností usvědčí z totální neznalosti všeho možného, včetně religionistiky, popře nakonec svá předcházející tvrzení. Doposud totiž stavěl jako mnozí jiní svoji chatrnou víru na předpokladu, že je touha po věčnosti dána všem lidem všech dob a veškeré kultury či náboženství. Nyní ale tvrdí, že starověkým a vysoce vzdělaným národům bylo "tajemství vzkříšení těla" odepřeno. "Pohansko-řecké myšlení" (!) prý vedlo k představě, že duše je tělem uvězněná. Častý argument, že když něco řekne docent, tak to musí přece něco znamenat, tady definitivně bere za své.

Autor sepsal toto dílo v době, kdy už byly důkladně zpracované nálezy z Nag Hammadi. Kdyby byl opravdu v obraze, věděl by, že spekulace o uvězněné duši, které byly sice zpracované už v tzv. novoplatonismu, se skutečného rozvedení dočkaly až v gnostické větvi křesťanství, tedy ne v prostředí pohansko-řeckém, jak tvrdí autor (blíže viz Petr Pokorný, Píseň o perle, ISBN 978-80-7021-246-2). Pro lidi jeho ražení ovšem představuje víra nikdy neměnný systém, prostý vývoje a větvení. Proto musí buď popírat, nevidět, nebo překrucovat. Ale to už vědecké opravdu není. Autor proto zbytečně přesvědčuje čtenáře, že člověk nemá ducha, duši a tělo, ale že je duchem, duší a tělem, proto musí být obnoven s tím vším dohromady. Používá tak manipulativní figuru, že vyjde z tématu, aby přesvědčoval o nějakých často opakovaných trivialitách, čímž problematické stránky svých původních tvrzení jakoby zakecá. Vyvracet, co nikdo netvrdí. Díky tomu ale vypracuje jakýsi klasický model křesťanského vnímání světa: kdysi bylo všem lidem něco společné, pak se to zvrtlo, a jen osvícení dostali zjevení o tom, na co svět zapomněl nebo to zmotal. Klasický přístup křesťanských misionářů.

Toto je malá ochutnávka. Článek bude pokračovat.

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

---

K tématu:

• Rozhovor s bývalým jehovistou Janem Pietroschem Dvořákem.
• Článek o bývalém jehovistovi Lukášovi Klůcovi.

Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!

 

Kázání na text 1Kor 16, 22 na neděli 2. 6. 2002
Bohuslavice n. Metují / Opočno

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Ž 36, 8-11 he
2. píseň: 162 | 290
3. čtení: Dt 30, 11-20 he
4. píseň: 680 | 315 / 236 | 256 !
5. text: 1Ko 16, 22 ř,l
6. píseň: 195 | 158
7. poslání: Ga 6, 12-16 ř,l
8. požehnání: Ga 6, 18 ř,l
9. píseň: 685 | 418 / 446 | 303 !

Písně označené ! považuji za zmatlané v novém zpěvníku. V takové podobě bych je zpívat nedal.

Po staletích náboženských svárů a rozmíšek se stalo důležitým pro církev nalézt společný modus vivendi: spolunažívání s příslušníky jiných věr, zejména s Židy, ale i muslimy či dokonce s bezvěrci – v lásce, respektu i ve spolupráci na pozitivních projektech. Ještě těžší je srovnat se s jinými křesťany! Není to jen „příkaz doby“; vnímáme to jako podstatu samotného evangelia - lásku ke všem lidem, klidně i k jinověrcům, třeba i nepřátelům (Mt 5, 44 ř,l).

A tu se nám do toho připlete něco takového: Pavel do serie povzbudivých a láskou prodchnutých pozdravů vpálí jako pustošící meteorit: „Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!“

Je možné sloučit Kristovskou  lásku k bližnímu s kletbou?    (1Pt 2, 21-23     ř,l; 3, 9 ř,l). Víra v Krista není jen o odpuštění a smíření. Není pravda, že křesťanství nemá nic společného s etikou. Přijetí Krista zavazuje k následování (Ga 2, 20 ř,l); na to se občas zapomíná, že nám to říká tentýž apoštol, který nejvíc horoval pro spravedlnost z víry, nikoliv ze skutků Zákona. Ale i taková víra má nutně svůj praktický dopad (srv. Ga 6, 2 ř,l). Ostatně Pavel mluví především o spravedlnosti, a nikoliv o spasení, jak si to často vykládáme. Víra není z podstaty neutrální. Nutí k zaujímání rozhodných stanovisek.

Nový Zákon mnoho kleteb neobsahuje, ale Pavel k nim neměl daleko (Ga 1, 8n ř,l {~1Ko 12, 3 ř,l}). Nepomohou pokusy oslabit jejich osten zjištěním, že snad cituje liturgickou formuli – je-li tomu tak, cituje ji vědomě, „vlastní rukou“ stvrzuje (1Ko 16 21 ř,l); tím spíš je zřejmé, že pokladnice křesťanských projevů obsahuje i kletby!

Drobounká vsuvka do pozdravů tak naznačuje, že toleranci nelze směšovat s nezávazností. Víra nutí k rozhodnutí, nedovoluje sedět jedním zadkem na dvou a více židlích.

Jsou ovšem oprávněné důvody k opatrnosti: historická zkušenost církve (dovoláváme se Boha, aby On potvrzoval naše nápady proti druhým), ohled na druhé, ani ohled na sebe nelze odbývat. Avšak: kdy si můžeme být sami jisti, že Krista milujeme?!

Pavel totiž nemluví o tom, že by někdo špatně věřil, měl špatnou theologii, nechodil řádně do kostela a neužíval svátosti. Mluví o vztahu ke Kristu, a ten je těžší získat, než správný názor na něj. Ale také nejde o nějakou sentimentální zamilovanost do osoby jménem Ježíš. Jako láska k Bohu je praktickou láskou k jeho dětem (1J 5, 1 ř,l; 1J 4, 20n ř,l)

Připomeňme si také, že tato slova napsal ten, kdo Krista na jeho církvi dříve sám pronásledoval! A v Ga dokonce kletbu vztahuje i na sebe, kdyby snad začal kázat jiné evangelium.

Jeho „kletby“ a jiné formy výhrad, zapracované do pozdravů, se vyskytují tam, kde je církví (nikoliv „těmi vně“) popírána podstata Kristova kříže – kde zbožnost nekrotí lidskou pýchu, nýbrž pervertuje k jejímu povzbuzování! Dovoluje člověku, aby se vyhnul následkům (hanbě a pronásledování) pro následování Krista. Jeho kletby necílí nikdy na ty, kdo jsou mimo společenství víry v Krista. Vždy dovnitř. Nás mají přimět k zamyšlení, co pro nás Ježíš, tedy jeho příběh, znamená.

Naše negativní zkušenosti nás musejí určitě vést k uměřenosti. Jsou to však negativní zkušenosti s námi samými, nikoliv s evangeliem. Co nám vadí na „církevní intoleranci“ je právě takovým popíráním Krista ukřižovaného. Rozhodné postavení se na určitou pozici nutně vylučuje jiné možnosti – pro nás i pro druhé. Pokud skutečně za něčím stojíme, nemůžeme pokrytecky zastírat, že se tím zároveň vymezujeme proti jinému.

Nejsme však povoláni svolávat kletby na svět, nýbrž přímluvy (1Pt 2, 21-23 ř,l; 3, 9 ř,l; 1Tm  2, 1-4 ř,l). Jsme však také voláni k jednoznačnému a čitelnému postavení se na Kristovu stran. Církev, která neumí slovem i skutkem být rozhodně Kristovou, je k ničemu. Víra totiž žije v silovém poli toho, který přichází a tím vzniká i zvláštní naléhavost. Jede-li po kolejích vlak, musím vědět kde stát. Jinak mne nemile překvapí. (Maranatha)

---

Texty:

               introitus:          Ž 36, 8-11:

8 Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.

9 Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.

10 U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.

11 Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce.

 

            čtení:    Dt 30, 11-20:

11 Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený.

12 Není v nebi, abys musel říkat: "Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?"

13 Ani za mořem není, abys musel říkat: "Kdo se nám přeplaví přes moře, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?"

14 Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.

15 Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo;

16 když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.

17 Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim,

18 oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil.

19 Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo

20 a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů, abys mohl sídlit v zemi, o které přísahal Hospodin tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

              TEXT:  1Kor 16, 22:

22 Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!

          poslání + požehnání:       Ga 6, 12-16.18:

12 Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše.

13 Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

14 Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

16 A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem, Izraeli Božímu, pokoj a slitování.

* * * * *

18 Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi, bratří. Amen.

---

Poznámky k textu kázání viz ...

Jakou roli hrají předsudky v životě vyznavačském?

Kázání na text Ř 1, 18-32 na neděli 25. 8. 2002 (pastorální porada kazatelů 15. 3. 2004)

Bohuslavice nad Metují

Texty:

EZ 1979 | NEZ

1. introitus: Mal 1, 11 he
2. píseň: 217 | 633
3. čtení: Lv 18, 1-5 he; 24-30 he
4. píseň: 399 | 761 !
5. text: Ř 1, 18-32 ř,l
6. píseň: 482 | 169
7. poslání: Iz 2, 3 he; 56, 6-8 he
8. požehnání: Ř 15, 5-9 ř,l
9. píseň: 447 | 305 !

Písně označené ! považuji za zmatlané v novém zpěvníku. V takové podobě bych je zpívat nedal.

Často se hovoří o odbourávání předsudků. Mnozí chtějí očistit křesťanství od předsudků vůči Židům, proto hledají v NZ stopy po nich. Ale i ne-židé (Gójové) by se mohli právem cítit mnohým z NZ dotčeni. „Apoštol pohanů“ – Pavel – dal hned v úvodu svého nejvýznamnějšího spisu průchod tradičním židovským předsudkům vůči nim. Chtěl bych se dnes s Vámi zamyslet nad tím, jakou roli hrají předsudky v životě vyznavačském?

Pavlova slova bývají čítána spíš jako moralita; on si však připravuje nahrávku pro konečné rozuzlení: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11, 32). Přitom užije představ, jaké se o pohanech v židovském prostředí tradovaly i tradují. V Pavlově době byly populární Sibyly, zejména 3. kniha hovoří o pohanech, kteří se utíkají k modlám, zatímco Židé, kteří nad nimi jednou zvítězí, neobcují s mladými chlapci, jak je to zvykem u modloslužebníků. Podobně v knize Chaima Potoka Jmenuji se Ašer Lev je mladý Ašer varován před nežidovským prostředím. Sám apoštol pohanů Pavel viděl ty, jimž hlásal evengelium, jako posedlé svojí modloslužbou (1Ko 12, 2) a své poslání viděl v tom, nějak to z nich oloupat.

Takové předsudky však mají svůj legitimní původ v životě vyznavačském, který tíhne k sebevymezení vůči okolí – jaké jsou znaky zvláštního božího vlastnictví? Z toho vzešly celé seznamy "ohavností Gójů," například Lv 18! Vymezení oněch „ohavností“ mělo původně sloužit pro vlastní poučení: udržte si svoji jedinečnost, nesplyňte s nimi. Během času se však může zvrhnout v představu, jací ti Gójové vlastně jsou … učením o nich. A to už se stávají předsudkem.

Prorocká tradice odhaluje že ony „ohavnosti Gójů“ nebyly ani tak problémem oněch (pro)národů, jako spíš samotného lidu božího. Snad nebylo legitimní nadělat si z „těch druhých“ odstrašující příklad. Starý zákon to ovšem koriguje gójskými ženami v královském rodokmenu, nebo prorokem Jeremiášem, oceňujícím věrnost Gójů svým bohům. Ale bylo to legitimní, pokud si tím onen zvláštní lid uchovával vědomí závazku. Ne, když si z toho udělá učení "o nich".

Židé se v určitém čase ale museli nutně proti svému okolí vymezit. Byli v zajetí mezi úspěšnějšími národy, a nebraňme se si to přiznat, i kulturně na mnohem vyšší úrovni. Pokušení vzdát se své víry by bylo veliké. Proroci jim tu kulturu museli zošklivit. Ale křesťané si podobně budou později ošklivit svoji mateřskou loď, židovství, jakož i prostředí, v němž se rozšířili: anticko hellénistickou civilizaci, stejně jako civilizace pohanských národů, ať už vstupujících do Evropy, nebo objevených v době zámořských objevů. Pak si ale budou podobně ošklivit západní křesťané ty východní. Reformovaní křesťané katolíky, nebo jinou větev reformace, než je ta vlastní. Přiznejme si, kolik evangelíků je evangelíky jen proto, aby nebyli jako katolíci! Když se pak cítíme ohroženi sekulární civilizací nebo militantním atheismem, snadno sáhneme k představě, že ti bezbožníci jsou v něčem horší než my, tudíž my jsme ti lepší - nejsme konzumní, nejsme kariéristé, nehoníme se za požitky (ono to ovšem nebývá pravda ani o nás).

Předsudky konstituují identitu společnosti. Totéž se dnes čeká i od náboženství. Smyslem biblické víry je však proměna. Biblická víra nevede k sebeuspokojení v dosaženém, ať z Židovského, pohanského nebo křesťanského směru, nýbrž k pokání (Ř 2, 4!).

Pavel musel vědět, že „Gójové“ nejsou žádná bezuzdná zvířata (Ř 2, 14), jako ani všichni Židé nejsou Zákonem kultivováni. Byl však v něčem vychováván, zejména on, diasporní Žid, čelící vlivům pohanského prostředí. Sdílel stereotypy své komunity. Přečtěte si, jak probíhá výchova v židovských rodinách, třeba knihy o Ašeru Levovi od Chaima Potoka, nebo na některých židovských webech. Hodně se klade důraz na to, aby se židovská mládež nesmísila se svými nežidovskými vrstevníky: klanějí se falešným bohům (srv. 1Ko 12, 2), mají chybné priority, neposlouchají rodiče, dělají věci, které jsou pro nás hanebné ... Podobně i my slýchali od rodičů a možná to říkáme svým dětem: ti nevěřící nejsou jako my, žijí jinak ... Pavel tu prezentuje židovský pohled na svět nežidovský, pohled odstrašující.

Také naše křesťanská identita drží, pokud si zachováme předsudky o nekřesťanech, a evangelická, pakliže uživíme své předsudky o katolících. Jakékoliv násilné odbourávání předsudků však vychází naprázdno: vždyť ony mají i reálný základ. Bojovníci proti předsudkům vůči Židům vyvolávají předsudky vůči křesťanství, Novému Zákonu a křesťanům; kdo se chtějí zastat Romů, vytvářejí předsudky o lidech, kteří mají reálné špatné zkušenosti s tímto etnikem. Avšak jako základ jakékoliv, zejména duchovní identity, jsou předsudky o druhých základem lichým.

Pavel pravda otevře značně zkarikovaný obraz „pohana“, za nímž zase bude následovat neméně karikovaný obraz „Žida“ (Ř 2, 17-21). Pravda víry však není v absolutní platnosti této karikatury. Již proroci jí užívali k napomínání do vlastních řad; Pavel však učinil ještě jinou zkušenost – kdy i jeho předsudky oslavily moc smírčího aktu v Ježíšově oběti – „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (Ř 11, 32) – V ten moment není důležité, jací jsou jedni i druzí doopravdy, ale že Bohu na obou záleží a kam to všechno nyní má směřovat.

---

Stránka: 1
 [JD1]               introit:          Mal 1, 11:

¹¹ Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi pronárody.

Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar.

Zajisté bude mé jméno veliké mezi pronárody,

praví Hospodin zástupů.

 

Stránka: 1
 [JD2]               čtení:    Lv 18, 1-5.24-30:

¹ Hospodin promluvil k Mojžíšovi:

² „Mluv k Izraelcům a řekni jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh.

³ Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi.

⁴ Budete jednat podle mých řádů a dbát na má nařízení; jimi se budete řídit, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh.

⁵ Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin.

²⁴ Ničím z toho všeho se neznečišťuj, neboť tím vším se znečišťují pronárody, které před vámi vyháním.

²⁵ Jimi byla znečištěna země. Proto jsem ji ztrestal pro její nepravost a ona vyvrhla své obyvatele.

²⁶ Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády, ať se nedopustíte žádné z těchto ohavností, ani domorodec, ani ten, kdo přebývá mezi vámi jako host.

²⁷ Všech těchto ohavností se totiž dopouštěli mužové této země, kteří byli před vámi, takže země byla znečištěna.

²⁸ Nebo i vás země vyvrhne, kdybyste ji znečistili, jako vyvrhla pronárod, který byl před vámi.

²⁹ Každý, kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností, bude vyobcován ze společenství svého lidu.

³⁰ Proto dbejte na to, co jsem vám uložil. Nesmíte jednat podle ohavných zvyklostí, které byly páchány před vámi. Neznečišťujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

 

Stránka: 1
 [JD3]               TEXT:  Ř 1, 18-32:

¹⁸ Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

¹⁹ Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.

²⁰ Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

²¹ Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

²² Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:

²³ zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

²⁴ Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla;

²⁵ vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

²⁶ Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený

²⁷ a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.

²⁸ Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

²⁹ Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,

³⁰ pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče,

³¹ nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

³² Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

 

Stránka: 1
 [JD4]               poslání: Iz 2, 3. 56, 6-8; Ř 15, 5-9:

^Iz 2,3 Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.

^Iz 56,6 Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy,

⁷ přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy,

⁸ je výrok Panovníka Hospodina, který shromažďuje zahnané z Izraele. Shromáždím k němu ještě další, k těm, kteří už k němu byli shromážděni.“

^Ř 15,5 Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše,

⁶ a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.

⁷ Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.

⁸ Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům,

⁹ a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: ‚Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.‘

---

Poznámky k textu kázání viz ...