Otvírák na Bibli 11.

 Už jsme dozráli k četbě komentářů ...

Ano, zatímco někteří lidé hledají v komentářích hned po přečtení nějaké biblické pasáže, možná i dříve, pro nás to bude vrcholem vlastní exegetické práce. Někdo může namítnout, že to vypadá, jako bychom se cítili být chytřejšími a vzdělanějšími, než autoři komentářů. Jiná námitka může znít, proč se napřed neseznámit s tím, co už o daném místě bylo napsáno? Nebudeme pak objevovat Ameriku, nebo dokonce, nedostaneme se na scestí, která jsme si mohli přečtením komentářů ušetřit?

První námitka je hloupá. Nikdo není neomylný, dokonce ani autoři komentářů ne, a vůbec tím nesnižujeme jejich vzdělanost a inteligenci. Vzpomeňme však na poučku z modulu 7., že autor i čtenář jsou dětmi své doby, mají jiné zkušenosti, kladou si jiné otázky, protože také řeší jiné problémy. Platí to i o těch čtenářích, kteří sepsali ty komentáře. Psychologicky by se dalo říct i to, že jsme každý jiného zaměření. I proto je dobré své zkušenosti sdílet s jinými, abychom se na věc mohli podívat z více pohledů. Komentáře neslouží, tedy NEMĚLY BY SLOUŽIT k tomu, aby nahrazovaly naše zkušenosti. I když budeme svoji zkušenost sdílet s velmi vzdělaným odborníkem prostřednictvím komentáře, pořád je to jen člověk. A naopak, může být naše zkušenost a postřehy méně významné, ale jejich význam je v autentičnosti - pokud bychom začali komentářem, ztratili bychom schopnost vlastních postřehů i vlastního tázání. I neučeného může napadnout otázka či postřeh, kterých si odborník nevšiml.

Jen vybaveni vlastním studiem budeme autorům komentářů partnery. Jinak hrozí, že budeme jejich otroky. A to i za cenu, že při četbě komentářů zjistíme, že něco už bylo někým popsáno, nebo že jsme něco viděli špatně. To k procesu myšlení patří také. STUDIUM BIBLE NESPOČÍVÁ V HLEDÁNÍ NEOMYLNOSTI. Tím padá i ta námitka druhá.

Teď ale shrnutí minulé lekce:

Jestli by bylo složité vypsat všechno, co vám mohly dát biblické slovníky, pak odborná, populárně odborná, nebo vůbec tematicky šířeji či specifičtěji zaměřená literatura už by se nám sem sotva vešla. Záleží na tom, po čem jste sáhli, na co jste se zaměřili, a i na těch otázkách, které jste si na počátku položili i těch, které vám vyvstaly v průběhu předchozího studia. A ano, i na těch očekáváních, se kterými jsme po Bibli sáhli, ještě než jsme si vybrali konkrétní oddíl, jak jsme o tom hovořili v úvodním modulu.

Aby bylo možné shrnout sklizeň studia doplňující literatury, zkusme si stručně ujasnit odpovědi na otázky ohledně epištoly a okolností jejího vzniku, které nám tato literatura poskytla:

1. Kdo je autor?
2. Kdy epištolu psal?
3. Komu?
4. Jaké byly okolnosti a podněty sepsání?
5. Jaký to mělo účinek a dopad?
6. Jaký prostředek autor zvolil?
7. A možná vás napadne i něco dalšího ...

Nyní si tedy to, co jste načetli, zkuste do této osnovy shrnout. Následně tedy ukáži, co vše jsem z této literatury vyčetl já, ale znovu zdůrazňuji, že jsme lidé různí, proto i to, co nám v paměti uvázne, co nás zaujme, může být různé. I to je nakonec dobrý podnět pro různé rozhovory a debaty.

Podle standardní biblické mapy je
patrné, že do Říma vedla až úplně
poslední Pavlova cesta.

Tak tedy:

1. Ačkoliv je nepochybné, že epištolu psal skutečně Pavel, jemuž je věnována větší část knihy Skutky apoštolů a hlavní část Epistoláře (o jiných jemu připisovaných epištolách pochybnosti jsou). I podle jeho vlastních zpráv (Fp 3, 4-6 ř,l; 2Ko 11, 22 ř,l; hlavně však Ř 11, 1 ř,l!) se jedná o diasporního Žida, který pocházel z Tarsu, dnes turecký Mersin. Patřil prý do benjamínského kmene (jeho původní jméno Saul odkazuje na prvního izraelského krále z téhož kmene), což bývá zpochybňováno, zda tou dobou nějací Benjamínci zbyli. Ale i když kromě Judejců většina izraelských kmenů zanikla, část Levijců a Benjamínců se zachovala také. Kdyby Pavel takto lhal, mohl by oklamat nás, sotva však své současníky (jeho židovský původ dnes zpochybňují někteří autoři, jako Gerald Messadié, Obecné dějiny antisemitismu, ISBN 80-7252-038-5; Hyam Maccoby, The Mythmaker: Paul and the Invention of Christianity, ISBN 978-0-7607-0787-6; oba ale pracují pouze s nedoloženými domněnkami). Pavel sám se hlásí k farizejské tradici, dokonce se k ní hrdě hlásí i jako křesťan, alespoň podle Sk 23, 6 (ř,l) vnímá víru v Ježíšovo vzkříšení jako naplnění farizejského přesvědčení o vzkříšení. Nejen Sk, i sám Pavel připomíná, jak byl ve víře horlivý. Sice sám netvrdí, že by byl žákem rabana Gamaliela staršího, známe to jen z Lukášova podání (Sk 22, 3 ř,l). I to dnes mnozí zpochybňují. Rozhodně nepřejal jeho tolerantní přístup ke křesťanství (Sk 5, 34-39 ř,l). I on sám ve svých listech přiznává, že se tento nový (zatím jen v rámci židovství) směr snažil vyhubit. Pak ale došlo k obratu, který Sk popisují velmi fantasticky hned 3 × (9, 1-19 ř,l; 22, 6-16 ř,l; 26, 12-18 ř,l), vždy s drobnými odchylkami, sám Pavel se o tom v epištolách vyjadřuje jen velmi stručně. Důsledkem ale je, že se z pronásledovatele křesťanů stal velmi horlivý misionář. Ovšem křesťanství se až dosud šířilo jen po Židech. Také Pavel začal po synagogách, ale v Korintu došlo mezi ním a Židy k roztržce (Sk 18, 1-11 ř,l srv. i 13, 46 ř,l), už před tím jsou v Antiochii i slovně stoupenci tohoto hnutí odlišeni od židovství - poprvé jsou nazváni křesťany (Sk 11, 26 ř,l)! Nakonec se křesťanství rozdělí do dvou větví: židovská a pohanská (Ga 2, 9 ř,l). Zatím co ta židovská nezaznamenala žádný valný úspěch, ta pavlovská nastavila dnes běžný stav, kdy je křesťanství světovým, nejen etnocentrickým, náboženstvím. V jeho době to bylo ale nové, a je to jeho skutečný vklad do nové víry. Zároveň vykazuje dobré povědomí o tehdejší helénské filosofii, používá helénské prostředky argumentace. Byl tak dobře na svůj úkol apoštola pohanů (Ř 11, 13 ř,l) vybaven. Současně byl ale Pavel římským občanem, a to už od narození (Sk 22, 25-28 ř,l), což mu zajišťovalo i určitá privilegia (i to někdy budí pochybnosti o jeho židovství, ale Židé s římským občanstvím výjimkou nebyli). Určitě nebyl chudý: jako farizeus byl vyučen řemeslu, a i když je zastává názor, že ten, kdo je vyučován "ve slovu", má se s vyučujícím dělit o prostředky k živobytí (Ga 6, 6 ř,l), alespoň v Korintu se drží farizejské zásady, že učitel zákona se má živit sám (1Ko 9, 4-15 ř,l). Jeho řemeslem bylo šití stanů, což ho spojovalo s manželi Priscillou (Priskou) a Akvilou (Sk 18, 1-3 ř,l), Židy z Říma, které zmiňuje i ve svých epištolách (Ř 16, 3 ř,l). Jejich pohyb umožňuje Pavlovy epištoly datovat, protože se stali obětí Claudiova vyhnání Židů z Říma, což je dobře datovatelný údaj. Pavlovo vyjadřování prozrazuje filosofické a rétorické vzdělání.

2. 

   Pravděpodobné místo sepsání.

   Epištola má sice čelnou pozici v epistoláři, ale nejstarší není. Spíš nejpropracovanější (viz bod 3.) což bylo dáno okolnostmi. Jelikož zde Pavel podává velmi kompletní přehled svého učení, už od dob patristických, zejména pak v reformaci, se stává zdrojem dogmatik. Pravděpodobně tedy byla sepsána roku 55 při poslední návštěvě Korintu, kdy se chystá pokračovat ve svých cestách do Říma. Jeho kolegové, manželé Priscilla s Akvilou, jsou už zase zpět (Ř 16, 3 ř,l).
3. Důvod, proč je epištola tak obsáhlá a zároveň systematická, spočívá právě v tom, že římský sbor Pavel nezaložil, znal tam jen pár lidí, ale osobně ho římští křesťané neznali. Musel se jim představit a také své učení. Byl už sice v církvi známý, dokonce o něm kolovaly mezi křesťany i pomluvy (Ř 3, 8 ř,l), nebyl ale ve své době ani v církvi autoritou. Dlouho se vyrovnával s Petrem a Jakubem, bratrem Ježíšovým, který řídil jeruzalémskou církev. Autoritou se stal až po své smrti, když si církev uvědomila význam jeho epištol. Situace římských křesťanů se tak podobá naší: ani my nejsme v přímém kontaktu s Pavlem. Zatímco ostatní epištoly působí zmateně, protože je Pavel píše svým známým, a nemusí jim tudíž spoustu věcí vysvětlovat, zde je situace jiná. To zajistilo Ř její postavení v epistoláři, ale i v dějinách dogmatiky.

Pavel se chystá pokračovat do Říma, jakmile doručí do Jeruzaléma sbírku, kterou vykonaly jeho pohanokřesťanské sbory na jeruzalémské chudé, čímž mimo jiné demonstrovali sounáležitost obou větví raně křesťanské misie - Pavlovské i apoštolské (srv. 1. bod). Tam však byl zatčen a teprve po průtazích, kdy se raději odvolá přímo k císařskému soudu do Říma, deportován. Takže to dopadne trochu jinak, než měl v plánu (viz časovou osu vlevo - nedostatky v češtině padají na vrub AI, která se to teprve učí. Buďme shovívaví). Na rozdíl od jiných epištol neřeší Pavel s adresáty žádné problémy. Na druhou stranu mějme na paměti, že v době sepsání ještě nedošlo k oddělení křesťanství od židovství. Také Židé provozovali v té době misii mezi pohany, a i mezi nimi se o to vedou spory, zda je to tak správně. Mnozí učenci tuto praxi nakonec zavrhnou. Jejich proselyté jsou však plně podrobováni starozákonním pořádkům, včetně obřízky a dietetických předpisů. I raná církev si dlouho nevěděla rady, jak prozrazuje zejména 15. kapitola Sk (1-29 ř,l). Podle Sk ovšem raná církev i na tyto křesťany, i když v míře omezené, některé příkazy, s výjimkou obřízky, aplikovala. Sám Pavel ale proti tomu, zejména v epištolách Fp a Ga, dost vášnivě brojí - podle něj je po Kristu zbytečné nadále udržovat tyto vnější znaky oddělení vyvolených od nevyvolených, jejich význam byl dočasný (Ga 3, 19 ř,l). Nyní se rozdíl mezi Židy a góji stírá, stejně jako i další rozdíly: muž × žena, urozený × neurozený, bohatý × chudý, svobodný × otrok ... (Ga 3, 28 ř,l; 1Ko 12, 13 ř,l). Tím Pavel vyvolal jak mezi Židy, ale i v zárodku budoucí křesťanské církve, nejedno napětí, shádal se kvůli tomu dokonce i s apoštoly (Ga 2, 11-14 ř,l)! Protože se situace od těch dob už v následujících století radikálně změnila, tím spíše dnes žijeme v jiné realitě, mnoho z významů těchto souvislostí nám uniká a připisujeme jim významy jiné. Všimněme si hlavně, že Pavel nemluví pouze o spasení, jak mu to čteme často mezi řádky, nýbrž o spravedlnosti pouhou milostí! Jedno z falešných pochopení Pavla je i představa, že je odpůrcem Tóry (pražský rabín Sicher ho v jednom ze svých článků charakterizoval jak geniálního odpůrce Tóry. nebyl ani jedno - geniální, ani odpůrcem Tóry). Je třeba také připomenout, že Pavel žil ve zkráceném horizontu dějin, neboť očekával brzký druhý příchod Kristův (parúzii), tudíž i konec dějin (1Te 4, 15 ř,l). S nenaplněním takových očekávání se církev po něm, jak je doloženo i v NZ, také až bolestně vyrovnávala. Mnohé z jeho výroků, které si dnes čtenáři vysvětlují jako odkaz na posmrtný soud, cílily ve skutečnosti tímto směrem.

Pavlovým záměrem bylo představit se římským křesťanům a vyvrátit některé pomluvy. Jak to římští křesťané přijali a zpracovali, to už se nezvíme. Mezi nimi a Pavlem neproběhla tak čirá korespondence (nebo se nám z ní alespoň nic nezachovalo), jako mezi ním a korintskými. Také mezi ně přišel už jinak, než jako misionář. Avšak jeho korespondence se stane krystalizačním bodem budoucích písem svatých křesťanů, NZ, takže už 2Pt 3, 15n (ř,l) o ní mluví v jedné rovině s "Písmem," čímž v té době (80. léta 1. století) mohl myslet pouze židovský kánon. Už pro generaci otců, hlavně Augustina, se Ř stala základem pro shrnutí křesťanského učení do dogmatik, podobně pro renezanční reformátory, když reagovali na kupčení s odpustky, ale je východiskem dogmatik a věrouk až do dnes. Sám Pavel, a to musíme stále držet v paměti, NESEPISOVAL DOGMATIKU.


Otvírák na Bibli
1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?
11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!
V důsledku svého cestování, také několikerého věznění, udržoval Pavel se svými sbory, či tím římským, styk písemný. To mělo v té době velmi vlivnou literární paralelu: populární epištoly Epikúrovy. Pavel, stejně jako Epikúros, ani nepomyslel, že by spisovali nějaké knihy. Epikúros proto, že nevěřil ve význam smrti: "pokud jsme tu my, není tu smrt; pokud je tu smrt, nejsme tu my. Proto se nás smrt netýká". Pavel na tom byl částečně podobně: tím, že očekával brzký konec světa, pro něj nemělo spisování nějakého svědectví pro příští generace cenu. Ale pro něj byly ještě Písmem svatým knihy Starého zákona. Určitě neměl vůli jim konkurovat. Bohatě se na ně naopak odkazuje. Pro křesťany však založil epištolu jako literární druh a manýru. Jeho řecké vzdělání prozrazuje, že jeho epištola je spíš řečnickým projevem: klade si v ní otázky, na které odpovídá, řeší různá pro a proti ... MUSÍME MÍT NA PAMĚTI, ŽE JEHO POSLOVÉ PŘEČETLI ADRESÁTŮM DOPIS NARÁZ, NE VERŠÍK PO VERŠÍKU jak se stalo později zvykem! Pavlovým tématem je tedy setření rozdílů mezi Židy a góji (Ř 10, 12n ř,l), a zcela jinak nastavená otázka spravedlnosti i přístupu, už zcela bezprostředního (Ga 3, 20 ř,l), člověka k Bohu, díky Kristově oběti, ale také z toho vyplývající morální důsledky, nové morálky. Tedy ne obchodování církve s odpustky, ani polemika s Pelagiem. Pavel také neřešil pozdější filosoficko theologickou otázku poznatelnosti Boha rozumem, i když některé formulace v nám zkoumaném oddílu tyto debaty vyprovokovaly. I na to je při výkladu Pavlovy epištoly třeba pamatovat.
To už je na Vás ...

To je shrnutí toho, co lze z různé literatury, z těch slovníků a encyklopedií, jimiž jsme se zabývali před tím, vyčíst, co je vlastně čitelné i z novozákonních spisů; soudobé autory Pavel a jeho dílo nijak nezaujali. Tyto informace potřebujeme k tomu, abychom se podívali na to, o čem ten spis doopravdy je, nezatížený dalšími dějinami výkladů a použití. To, na čem až dosud pracujeme, je exegeze: rozpoznání, co text kdysi znamenal. V posledním modulu se budeme zabývat tím, co si z toho vzít pro sebe v našem životě. Ale napřed se musíme prokousat k vlastnímu, dobovému, významu.

U té literatury jsme se měli soustředit na několik otázek:

• Co nám autor o sledovaném tvrdí?
• Jak ke svým závěrům došel?
• Jsou jeho argumenty přesvědčivé?
• Umí svá tvrzení dobře vysvětlit?
• Staví se vůči nám partnersky, nebo nás nutí věřit bez možnosti ověření?

A totéž budeme hodnotit i u těch komentářů:

Co je komentář, co od něj očekávat, a jak s ním pracovat?

Komentáře k biblikým textům jsou zřejmě starší než Bible sama. Pořizovali je už židovští autoři, některé pasáže v NZ jsou vlastně komentáři k výrokům starozákonním. Koncem 16. století vydala Jednota českých bratří svůj překlad Bible v 6 dílech, poslední roku 1579, i s komentáři.

Komentáře pomáhají vyložit hlavně nejasná místa, doplnit další souvislosti, zejména o historickém, kulturním a jazykovém pozadí biblických textů, pro lepší porozumění laikům i na podporu práce vykladačům a kazatelům. Bývají vydávány samostatně, nebo jako součást biblických překladů. Ale spíš než tyto technické otázky je důležitý charakter komentářů, které použijeme a proč právě ty. Také komentáře a výklady jsou totiž různého typu:

• 

  Akademické: ty sdílejí poznatky mezi odborníky a jejich studenty či kazateli, kteří v praxi nerezignovali na kritické zkoumání biblické látky. Zabývají se biblickými jazyky, doplňující literaturou, dobovým a materiálním pozadím, theologickými debatami. Zaměřují se spíš na výzkum, než na praktickou použitelností. Naproti tomu ...
• Aplikační: ty se snaží historický text propojit víc s dneškem, s lehčím exegetickým zájmem.
• Spirituální: zaměřené na podporu osobní zbožnosti. Nejsou ani pro kazatele, ani pro odborníky. Snaží se formovat zbožnost jednotlivce, nebo k použití pro menší skupinky.
• Exegetické: pracují s biblickou hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou, sledují slovní zásobu, syntaxi, strukturu, textové varianty dostupných rukopisů (podrobně zde) a podobně.
• Výkladové: snaží se vyvážit důkladný rozbor s pastorační jasností, vysvětlení autorova záměru s uplatněním konkrétních míst v dnešní době, zpravidla verš po verši. Ty bývají většinou součástí vydání Bible. V hodné při přípravě kázání, vyučování náboženství, pastoraci, nebo soukromou, ale hlubší, práci s biblickým textem.
• Homiletické: ty jsou pořizované na podporu kazatelů při přípravě kázání nebo látky k vyučování. Nabízejí vysvětlení biblických pasáží, ale nezahlcují technickými detaily.
• Specializované: věnují se velmi úzkým tématům, jako třeba reflexi SZ v NZ, biblickému zeměpisu, historickému bádání a podobně. Jsou spíš doplňkem k jiným komentářům, nebo rozvádějí ty akademické.
• Theologické: v Bibli sledují především témata dogmatiky.

(podrobnosti - viz The Expositor's Library)

Avšak každý dobrý komentář nakonec obsahuje od toho všeho něco. I tady je výběr závislý na osobních očekáváních, zájmu a vlastní orientaci. U každého komentáře můžeme totéž sledovat i u jejich tvůrců. Také si musíme všímat záměrů, dogmatických předznamenání, ale i poctivosti, srozumitelnosti a jasnosti a nezáludnosti v argumentaci. Je to vlastně stejné, jak jsem o tom výše mluvil o té rozšiřující literatuře. Komentáře autorů, kteří se domnívají, že nic dokazovat ani vysvětlovat nemusejí, dovolávají se na nějaké tajemné zdroje a inspirace, nebo vám nedostupné vzdělanosti, ty můžeme klidně odložit. Nestačí ani odvolávání se na starší či respektované autory. Také oni musejí svá tvrzení něčím doložit, a to srozumitelně. Všímejme si i toho, do jaké míry jsou komentáře orientovány nejen na konkrétní místo, ale i na celek (viz modul 6.)!

Jaké komentáře jsou k dispozici?

No, v našem jazykovém prostoru je to horší. Tady skutečně pomohou naše jazykové znalosti. Ještě víc zaráží, že v češtině je toho k tak významné epištola, jako je Římanům, obzvlášť málo. Série ekumenických komentářů České biblické společnosti k ní také dosud nedospěla. Pár věcí se přesto najde:

• Jan Blahoslav Souček, Spravedlnost Boží: Výklad epištoly k Římanům, Praha 1948.
• Alois Adlof, Výklad epištoly Pavla Římanům, 1. díl 1902 a 2. díl 1925.
• Jiří Beneš, Formování spirituality v listu Římanům, Návrat domů 2023.
• Karl Barth, Stručný výklad listu Římanům, Praha 1989.
• Michael Theobald, List Římanům - Malý stuttgartský komentář k NZ, Karmelitánské nakladatelství 2002.
• Michal Klus - Kázání a studijní výklady k Římanům - vlastní stránky.
• Různé on-line nástroje mívají i nějaké komentáře, že jsou však zdarma, jsou buď historické, nebo ne úplně nejlepší. I tak ale stojí za studium - viz zde.

Není důležité, co si o nich myslím, nebo co si o nich myslí jiní. Stejně budeme jejich nálezky porovnávat s tím, co jsme už nastudovali v předcházejících krocích, a budeme si tak schopni udělat opravdu svůj názor. Také není dobré být závislí na jednom komentáři, nýbrž srovnat si jich víc, nejlépe komentářů různého typu.

Úkol?

Zkuste si vybrat, co znáte, nebo co seženete. Vezměte si k ruce své úvodní otázky i postřehy z průběhu studia. Podívejte se zejména na to, jak vám osvětlily ta místa, kde jste si udělali nějakou tu značku. Potom se to pokuste celé vyhodnotit a shrnout. 

Až budeme mít to všechno pohromadě, pustíme se do posledního, vrcholného kroku, a tím bude VÝKLAD, neboli HERMENEUTIKA.

QR kód k získání veškerých
studijních materiálů,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení
Ř 01, 18-32 - Analýza 06 - Práce s komentáři.

Jo, těším se na Vánoce jako dítě ...

Kázání na Boží hod Vánoční 25. 12. 2006 Bohuslavice n. Metují / Opočno na text Mt 18, 1-5 (ř,l). Bohoslužby s Večeří Páně.

Zjišťuji, že mnoha kolegům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho kolegy: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu.“

Že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu. Dokonce ji lze považovat za podstatu křesťanské zvěsti. Bůh s námi (Iz 7, 14 he,ř,l; Mt 1, 23 ř,l Mt 28, 20 ř,l)! Bůh ne proti nám, ale na naší straně. A hlavně, ne Bůh, který je nad našel lidské životy povýšený, tak, jako my často od něj očekáváme, že nás někam pozvedne, dovolí nám shlížet na lidský život z nadhledu.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 131, 1b-3 he,ř,l
• 1. píseň: 288 | 472
• čtení: L 2, 1-20 ř,l
• 2. píseň: 654/297 | ×/483
• text: Mt 18, 1-5 ř,l
• 3. píseň: 281 | 464
• poslání: 1Kor 13, 8-13 ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 294 | 481

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Zj 19, 9b - Blaze ... ř,l

propuštění: Tt 3, 4-7 ř,l

Dětství v Bibli, to není vždy kladné. Děti určitě nejsou nevinné, jak se to někdy interpretuje. A také není cílem víry ani podmínkou dětinskost, jak také může někdy křesťanství působit. Dokonce převažují hodnocení negativní nad kladnými. Pavel nás v 1Ko 14, 20 (ř,l) varuje před dětinštěním. Ale pro Ježíše je dítě nejlepší odpovědí na to, když se jeho učedníci začnou hádat o to, kdo je mezi nimi důležitější, významnější, zasloužilejší. Přiznejme si, že i nás víra k takovým otázkám nezřídka vede.

Přijmout Nebeské království jako dítě? Možná je to Království nebeské tím dítětem, které má být přijato. Nejde, jak si to mnozí často vysvětlují, o posmrtnou blaženost - jak se říká: přijít, nebo nepřijít, do nebe. Možná je to království tak slabé v našem světě, že je nutné se ho ujmout jako toulavého kotěte. Jenže ono se pak ujímá nás, a pak zjišťujeme, že naše důležitost vůbec důležitá není. Království nebeské/boží stoji na lidskosti - na lidském příběhu boha samotného. Hřích je, chce-li se člověk stát bohem (Gn 3, 5 he,ř,l). Ale naše víra dosvědčuje, že Bůh se nechce, nemusí chtít, stát Bohem, nýbrž přijímá na sebe lidský příběh.

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Což jít kus cesty s nimi, jako i Bůh jde, ne jen kus, ale plnou cestu lidského života s námi?

Židé dodnes čekají svého mesiáše jako válečníka, který je osvobodí od jejich nepřátel. Ano, i my bychom chtěli mít za zády nějakého supermana. Ale dostáváme dítě - tvora bez hodnosti, bez významu, širokých ramen a loktů, bez úřadu, světského, ani církevního. A tam máme Boha hledat, tam se s ním máme potkat. Na dítěti je poutavé právě to, že má svůj příběh před sebou teprve otevřený. I dospělý následovník Kristův může mít svůj příběh otevřený, i když už toho má za sebou dost, dokonce i něco dokázal. Ale důležité je právě to lidství, ne nadlidství. Ne moc, trůny, dobývání společenských, geografických a politických kolonií, ne v kancelářích a palácích obložených zlatem, ne zbyteční potentáti, rozplývající se nad svojí důležitostí - tam Království nebeské nehledejme.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují …

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musíme vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Konec proroků ... adventní kázání na Za 13, 1-6

Kázání na text Za 13, 1-6 (he,ř,l) na neděli 19. 12. 2004 – 4. Advent Bohuslavice n. Metují

Mnohé očekávali proroci od příchodu Mesiáše. Ale to nechtěné na očekávání je, konec vlastního poslání.

Sotva se začnou jejich naděje naplňovat, hned ne zcela tak, jak si před tím Judejci představovali. Jsou zklamáni Bohem (vývojem událostí) i sebou samými. Prorok jim musí dodat odvahu, víru ve smysl. Tomu hlavnímu musíme připravit prostor.

Zaslíbení nepřichází pro lidstvo, ani pro Židy, ale pouze pro židovskou vrchnost – královskou dynastii a ty, jimž se dostává cti bydlet v sídelním městě. Všechno bude: porážka nepřátel, nový začátek bývalého lidu božího, jako lidu božího budoucnosti. Ale první, co musí v centru dění vytrysknout, je pramen očištění; vyříznutí vředů z organismu božího lidu: hřbet, nahrbený nesprávným směrem. Proč jen pro ty přední z lidu? Ne-li pro to, že toho mají nejvíc zapotřebí!

A tu, jedním dechem s odřezáváním idolů a ducha nečistého zazní slovo o těch, kteří byli doposud vnímáni jako jejich protivníci: i s prorockým úřadem bude konec, až bude dokonáno smíření a očištění.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Iz 9, 1.5n [9, 2.6n] he,ř,l
• 1. píseň: 262 | 447
• čtení: Mt 1, 18-23 ř,l
• 2. píseň: 265 | 449
• text: Za 13, 1-6 he,ř,l
• 3. píseň: 379 | 446
• poslání: 1Ko 14, 1-4 ř,l
• požehnání: Ž 121, 5-8 he,ř,l
• 4. píseň: 276 | 451

Odkud se bere taková nevraživost vůči prorokům jednoho z nich? Snad konkurenční tahanice mezi kolegy? Ale Zacharjáš nemluví o nějaké zvláštní skupině (falešných – tak LXX) proroků, nýbrž o prorocké službě jako takové.

S prorockou službou bývaly zkušenosti rozporné – maximum, co může poctivý prorok učinit, je ohlásit příchod plnosti. Tím si podepisuje vyhazov z úřadu: skutečná plnost už nebude potřebovat interpreta. K čemu může být prorok, když už se proroctví naplnilo?

Naplnění zvěstí Zacharjášových věříme, že jsme se dočkali příchodem Božím v Kristu: Může přijít něco víc, nežli Bůh sám? A přece, zdá se, to není všechno. Ani srdce nemáme úplně nová a v nich vepsán Zákon Hospodinův. A jsme-li čisti, pak ve víře; plné zjevení musíme očekávat. Ale poslední prorok, Jan Křtitel, musí také ustoupit ze scény, když přichází Ježíš. Tak i Luther říká, že „pracuju na tom, aby moje práce byla zbytečná“.

Mnohé očekávala církev od příchodu Krista; zatím však žije v trvalém Adventu. Jedním ze znaků je fakt, že jsme již tak blízko naplnění, a znovu potřebujeme proroky …

Církev čeká – má-li v tomto světě ještě nějaké prorocké poslání, pak to jen potvrzuje jistou nenaplněnost jejích nadějí. Až se opravdu dokoná služba očištění, bude její služba zbytečná. Advent nám připomíná, že naším úkolem budování církve není.

A jak se těšíte na Vánoce?

Kázání na III. adventní neděli 17. 12. 2006, které bylo použito v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně, na text Jb 35, 2-14 (he,ř,l).

Adventní svátek je svátkem očekávání. Také Jób čeká: čeká podivně – beznaděj a naděje jsou v jeho slovech tak promíšené, že by bylo sotva lze oddělit je červenou čarou. A tak jej Elíhú vyzývá, aby přece čekal; slovíčko, jímž tak činí, je mnohoznačné, spojuje však čekání s důvěrou i porodními bolestmi!

Jobův příběh je většinou znám: jeho zbožnost podrobena zkoušce → ze strany lidí, vlastními pochybnostmi, zrazován manželkou, haněn přátely ... Avšak my víme už dopředu, že tato „horizontální“ zkouška má původ „vertikální“ v Bohu. Tedy v jeho prapodivné sázce se satanem, je-li Jóbova zbožnost upřímná, nebo vypočítavá. Odvrátí se od Boha, když už pro něj nebude plnění božích příkazů výhodné? Přátelé se mu snaží pomoci nalézt smysl jeho utrpení, ale jejich slova se míjí s pravdou; Jób o to vyzývavěji žádá audienci u samotného Boha. Může si to člověk dovolit? Dočká se reakce z opačné strany, nebo vyzní jeho volání naprázdno.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

• introitus: Ž 37, 7-11.15 he,ř,l
• 1. píseň: 276 | 451
• čtení: Jb 13, 8.15n he,ř,l
• 2. píseň: 260 | ×
• text: Jb 35, 2-14 he,ř,l
• 3. píseň: 272 | ×
• poslání: Ef 2, 13n ř,l; 17-20 ř,l
• požehnání: Nu 6, 24-26 he,ř,l
• 4. píseň: 655 / 294 | × / 481

Kde se vzal tu se vzal Elíhú, jehož slova nejsou jako slova předchozích řečníků, splývají s následnou řečí samotného Hospodina: nepotvrdí slova Jóbových přátel, ale ani jej nepodpoří v jeho při s Bohem.

Čas čekání je v jeho slovech odhalen jako Boží škola …

Není problém v tom, že by se Jób dopouštěl hříchu; hřích i spravedlnost však zůstávají mezi námi. Čekáme svého Boha, protože na něm máme zájem – třeba oprávněný – utrpení, zoufalí ze zla ve světě … podobně jako Jób. Jsme však s to čekat Hospodina, když nás netlačí žádná bota?

Mlčení boží si dnes spíš vysvětlíme jako jeho neexistenci. Což by prakticky znamenalo, že jsme zůstali na světě opuštěni. Ale zvěst je v tom, že opuštěni nejsme: Bůh se zajímá o naše zoufalství, aniž by na něm mohl mít sám jakýkoliv zájem. Tím se nejen liší podstatně jeho směřování k nám od našeho požadování, aby zakročil proti bezpráví, či naši bezúhonost potvrdil.

Bůh směřuje k nám, i když se cítíme se svými radostmi, bolestmi, štěstím i výhradami vůči světu a bližním osamoceni. Proto má smysl čekat, odsud má svůj význam i Adventní čas.

Bezpochyby se očekávání Hospodina, zakomponované do církevního kalendáře a tudíž pevně usazené v přetrvávajícím čase, brzy stane stereotypem. Máme přestat čekat? Máme prohlašovat adventní slavnosti za pokrytectví? [dodávám v roce 2025: co dnes čekají ukrajinské děti, a co vojáci, kteří brání svoji zemi? Jejich krev je prolévána, a oni sami musejí, aby ochránili své blízké, krev prolévat. Co čekají Rusové, kteří se vzepřeli zločinům svého národa a jeho vůdců, a jestli žijí, tak v mukách? Co asi čekají Palestinci, muslimové i křesťané, a co jejich židovští sousedé, že se má v budoucnosti stát, když významní činitelé na obou stranách stále hledají smysl v nekonečném a bezvýchodném ničení životů, nadějí i materiálních statků, údajně podle boží vůle? Jaký je jejich Advent? Co asi od Boha očekávají oni? Kdo se ujme jejich pře?]

Máme doopravdy čekat. Snad to, čemu se má na rozdíl od dobytka člověk, ať už tomu rozumí či ne, naučit, je právě čekat s důvěrou, porozumět vlastnímu očekáváni a svým nadějím, s Bohem spojovaným.

---

Pod čarou:

AI Copilot se zasekla, když jsem požádal, aby vytvořila na dané téma obrázek:

"Omlouvám se, Jakube — takový obrázek nemohu vytvořit. Kombinace vánočního motivu s utrpením či válečnými scénami by nevyhnutelně zahrnovala prvky násilí nebo lidského strádání, které nesmím vizuálně zobrazovat."

Theologie na všechno, i na vidličku

V 11. století prodělala Evropa kulturní šok, na který se cítili být povoláni reagovat i theologové a představitelé církve. Doposud se i v palácích baštilo ze společných mis, lidské obecenství utužovalo společné ráchání se rukama v pokrmech, jediným nástrojem mohla být nějaká kudla, nebo lžíce, ale v zásadě se živili všichni rukama - doslovně, ne obrazně řečeno. Tu se v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula, která se provdala za dóžete. Zatímco se všichni hosté těšili, jak si na svatební hostině smočí ruce v mísách s jídlem, nevěsta z jiného kulturního prostředí je šokovala, když se vytasila s tehdy pouze dvouzubou vidlicí, a začala se živit tak, jak se to dnes považuje za normální a civilizované. Ale tehdy se tímto "výstřelkem" cítila být ohrožena sama církev. "Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami - prsty, proto je urážkou, když je nahradíme vidličkami kovovými!" horlil jakýsi kazatel. Je pozoruhodné, že taková věc nutila křesťanskou inteligenci k zaujímání stanoviska. A když stanoviska, tak principiálního, theologicky a biblicky fundovaného. Lidé prý mají jíst rukama, jako Kristus a jeho učedníci při Poslední večeři. Vložení uměle vyrobeného nástroje mezi ruku a ústa narušovalo posvátný, přirozený akt. (National Geographic).

Je možné, že se to vůbec stalo? Ale no jo, dřív, kdysi. Teď už tak hloupí přece nejsme. Fakt ne? A co když se křesťanům postaví do cesty něco jiného? Tak se na to podívejme jinak, a nemusíme zrovna cestovat do USA za Amiši: kdysi jsem viděl film, který vycházel ze skutečných událostí. Výraznou postavou tam byl bavorský farář, který těžce nesl elektrifikaci své vesnice. S podlostí, jakou si snadno osvojí všichni pastevci lidu božího, se poťouchle modlil za sedláky, kteří si nechali na svůj statek elektřinu zavést. Samozřejmě to nedělal z upřímné pastýřské péče. Vysílal tím mezi své ovce signál, že se dopustili nějakého hříchu. To pastýři umějí. Jenže jeho ovce se sice styděly, ale čím dál víc přibývalo těch, kdo si nakonec rádi ušetřili spoustu zbytečné práce. Dnes církve rády hovoří o čtenářství. Za mého dědy bylo v plzeňské městské knihovně studentům gymnázia na nátlak katolické církve zakázáno pod trestem vyloučení chodit do knihovny, protože tam neměla církev pod kontrolou, co si studenti čtou. Jindy odmítala určité žánry, jako romány, ne jen ty milostné, dobrodružnou literaturu, detektivky a jinou literaturu, která prý podporuje zlo.

Avšak cokoliv se objeví nového, je vždy církev na rozpacích, má-li být pro, nebo proti - tržní a spotřební ekonomika, hypermarkety, trusty a korporace, jaderná energetika, rádio, televize, internet, počítače, mobily, nově umělá inteligence, sociální sítě ... mnozí křesťané chtějí "modernizovat" půst tím, že v postním období vyhlašují půst od sociálních sítí. Jeden člověk z mých přátel na Facebooku jednou na počátku půstu oznámil, že se loučí, do konce postního období ho tam prý nenajdeme. Už druhý den tam ale příspěvky sázel. Prý byly velmi důležité. Pro křesťany je typické, že vše nové jim nahání úzkost, mají potřebu se k tomu, hlavně proti tomu, vyjadřovat, ale současně si toho dopřávají plnými doušky. Tak například všichni se dušují, že se na televizi nekoukají, že je to špatné, raději čtou ty knížky, ale trvají na tom, aby na veřejnoprávní televizi byly křesťanské pořady, ve zprávách se informovalo (samozřejmě pozitivně) o církvích a v rozhlase byly bohoslužby.

Faráři v kázáních varují před počítači, ale někteří si dokonce udělali i své portréty třeba na Wikipedii, ačkoliv k tomu toto médium určeno není. Všichni varují před sociálními sítěmi, avšak své účty tam mají, někteří ani nepřiznávají, že jsou duchovními. Jeden se tam třeba prezentoval jako folkový zpěvák. Lidé užívající moderní technologie jsou předmětem homiletických ironií. Tak například kobyliský farář ČCE Ondřej Kolář se v jednom kázání nechal slyšet, že lidé, kteří raději sedí doma, než by se obtěžovali do kostela, se "cítí být u svých kompů bezpeční, a neoslovitelní." Přiznává, že je chce tím "oslovením" zmáknout, že je ohrožuje? Ne. Je to taková nutkavost. Křesťané si prostě jen nevědí s měnícím se světem rady. Rádi by ho nacpali do biblických paradigmat, tedy vzorců, jako Don Quijote svůj svět do rytířských románů, a ten svět se jim vzpírá. Když už se jim zdá, že se jim to povedlo, svět zase přijde s nějakou novinkou, pro kterou honem nemají v Bibli žádný model. A protože jedno z biblických klišé říká, že vše, co ze světa přichází, je hřích, tak také tento souboj reality s biblicismem hříchem být musí. A tak se nakonec v mnoha kázáních objevuje údajná závislost moderního světa na technologiích, jako pýcha na technologie, která je prý modloslužbou, vzpourou proti Bohu. Otázkou je, zda to už není trapné pokrytectví.

Ono kázání pana faráře Koláře jsem slyšel v době covidového lockdownu, kdy nemohly probíhat bohoslužby živě, rozhlas tudíž vysílal kázání ze záznamu. Covid přinutil církve sáhnout po moderních technologiích. Najednou ne "bratři a sestry, do kostela, šup, šup!" ale "bratři a sestry, k počítačům, šup, šup!" Mezi námi, covid tím hodně církvím (ne jen jim) pomohl seskočit ze stromů do civilizace. Když se objevily moderní technologie, sepsal jistý farář rádoby vtipný článek o faráři, který pastoruje on-line, a když zjistí, že jedna z jeho ovec nemá e-mail, začne pohoršeně smolit návrh na změnu církevních řádů, aby všichni členové byli povinně na internetu. Křesťané neustále moderní komunikační prostředky haněly pro nevhodný obsah, ale systematicky se nezabývali, jak je využít lépe a dodat jim obsah lepší. Za to by měly Bohu děkovat že je k tomu covidem dohnal. Ale právě v této situaci znělo ono ironizování uživatelů počítačů obzvlášť trapně.

Kdysi mi při hledání biblického softwaru na internetu vypadlo i kázání "Bible a mobil," dnes už nedostupné, kde kazatel kladl hloupou otázku, že když posluchači zapomenou doma při pakování na dovolenou mobil, tak se pro něj vrátí, ale vrátili by se, kdyby zjistili, že si doma zapomněli Bibli? Stejně staví do nesmyslné kontradikce Bibli a mobil obrázek, který kdysi koloval po Facebooku, kdy se kazatel ptá, kdo má doma "telefónný mobil" a lidi se nadšeně hlásí. "A kdo má doma Bibliu," ptá se potom, to už lidé pod kazatelnou zarytě hledí na boty.

Ještě horší je, že jsou theologové schopni bez jakékoliv sebereflexe konstruovat své theologie, samozřejmě s pečlivým výběrem biblických citátů a autoritativních výroků, pro něco či proti něčemu, podle právě panujících režimů či nálad ve společnosti - konzervativní, progresivní, levičáci, pravičáci, rasisté i antirasisté, katolíci, evangelíci, evangelikálové, sektáři ... jestli jsou v něčem ekumenicky jednotní, pak právě v tomto. Je to však projev absence rozumové kontroly, neschopnost metatheorie, a hlavně je to o vztahu k pravdě: pokud se přestane hledat pravda a myšlení orientovat na fakta, nýbrž začneme fakta přizpůsobovat theologiím, stávají se takové thelogie beznadějně trapnými pro absenci skutečně pevné páteře, vycházející z křesťanství samotného.

---

K tématu:

• Za všechno mohou sociální sítě!

Otvírák na Bibli 10.

 Jak si opatřit další, externí, informace?

• 
  literární druh
• typ textu
• pozadí

V minulých krocích jsme hledali informace, které se týkají buď textu přímo, nebo jsou pro tento text specifické. Nyní pro ně půjdeme dále. Zatím ještě ne do komentářů, na to je ještě čas. Ale pustíme se do širší literatury: knihy o Bibli, o Novém zákoně, o epištolách, o rané církvi, či přímo o Pavlovi a jeho době. Napřed si však shrneme poznatky z kroku minulého.

Výsledky minulého úkolu?

Pokud jste se na to podívali důkladně, je jasné, že bychom už dnes nic jiného nepopsali. Ale doufám, že jste si to prošli a sami rozpoznali, co stojí za to si poznamenat, buď že vám to pomůže u výkladu tohoto oddílu, nebo i něčemu dalšímu. Homosexualitu jsme už řešili. Zkusme si demonstrovat přínos slovníku třeba opět na heslu moudrost, jímž jsme se zabývali nad konkordancí:

Adolf Novotný:    (AN)

• 
  potvrdil, že neexistuje biblické pojetí moudrosti, protože např. v SZ je mnoho různých způsobů pojetí moudrosti: může znamenat i zručnost.
• Na druhou stranu je zřejmý její kladný význam, je darem božím, ano, může dokonce reprezentovat Boha samotného.
• Jejím protikladem je bláznovství, jehož charakter je jednoznačně protibožský. Pavlova práce s těmito pojmy, zvláště v 1Ko a Ř je dost výjimečná a vědomě provokativní, ale ne normotvorná.
• I pro NZ (tam je heslo poněkud rychle sfouknuté) je moudrost cílem zbožnosti.

Nový biblický slovník:    (NBS)

• 
  Je obsáhlejší, věnuje se vyrovnaně SZ i NZ.
• Pokud jde o SZ, pak se tam opakují stejné postřehy, jako u AN, ale víc detailně propracované.
• Tím, že se AN novozákonnímu užití příliš nevěnoval, nelze je srovnávat.
• V zásadě se oba slovníky shodnou na celkově pozitivním hodnocení moudrosti. Všimneme si však, že oproti AN nepracuje NBS s biblickými výpověďmi v jejich literárních souvislostech, ale stále jakoby s dogmatickými výpověďmi. To se týká i míst, kdy hodnotí význam Pavlových výroků.
• V obou Zákonech klade důraz na antagonní poměr zjevené moudrosti vůči "světské," prý založené jen na intuici, zkušenosti a rozumu, a to hlavně té řecké. Tady už moc neargumentuje biblickými odkazy. Trochu z toho čiší spíš moderní  zápas theologů s vědou než skutečné otázky svatopisců. Zdá se, že zde z autorů mluví spíš jejich ideologický postoj, protože v Bibli takové napětí není.
• Velmi zajímavý je ale odkaz na Ř 11, 33 (ř,l). Je sice zvláštní, že pominul náš oddíl, ale je to prakticky jediný odkaz do Ř. A navíc dost příhodný, protože, jak jsme si řekli, že námi studovaný oddíl pouze připravuje prostor pro vrcholný výrok, pak je to právě verš tomuto předcházející: Ř 11, 32 (ř,l). Proto i tento s našim oddílem úzce souvisí.

Vzhledem k tomu, že je tento úkol už poněkud náročnější, nebudeme dělat větší shrnutí obsahů. Záleží to dost na Vás, které slovníky jste použili a na jaká hesla jste se soustředili. Důležité ale je si, vše podstatné, důležité i zajímavé, poznamenat pro další práci. Teď jen souhrn metodický: možná jsme se dozvěděli hodně věcí, které nám dal už průzkum konkordanční. Ale ani to není bez užitku. Alespoň se nám náš postřeh potvrdil z jiných zdrojů, a určitě byl i něčím doplněn. Podobné to bude, až se podíváme do komentářů. Půjdeme-li do nich s vlastními postřehy, budeme v tom víc autentičtí, a budeme je vnímat jak nezávisle na autorovi, tak i víc do hloubky a s větším pochopením.

Co ještě potřebujeme vědět?

Ale nestačí jen Bible, ani pomůcky pro Bibli přímo vydávané. Představa, že stačí číst jen Bibli, že tam je všechno, lichotí naší lenosti, ale ten, kdo ji někdy opravdu četl, pozná sám, že takhle to nefunguje. Ano, opravdu poctivý čtenář brzy zjistí, že těch informací potřebuje víc. Prošli jsme zatím odkazy, konkordance a slovníky. Mapy či synopse nám tady pomohou leda minimálně. Z map hlavně "Cesty apoštola Pavla," které bývají často součástí vydání Bible, ale hlavně Biblických atlasů. Na komentáře se vrhneme později; abychom s nimi dokázali držet krok, budeme si muset ještě trochu rozšířit obzory. V dnešní době je mnoho literatury, i v češtině, dostupné laikům. Naposledy všechno jistí internet, v poslední době i umělá inteligence (AI), i když se s ní teprve všichni učíme pracovat.

Jedna ze standardních biblických map:
Cesty apoštola Pavla.

Teď se ale podíváme na literaturu. Pominu odbornou; budu mluvit jen o té běžně dostupné. Literatura se může týkat:

• Bible jako celku,
• jen Nového zákona,
• pouze pisatelů, v našem případě Pavla,
• nějakého tématu,
• doby a místa vzniku,
• nebo může s námi studovaným oddílem souviset jen nepřímo.

Těžko říct, co tam budeme hledat. Hledáme totiž všechno, především to, co nevíme, takže ani nemůžeme vědět, že jsme to hledali. Také proto možná zjistíme, že mnohé z toho, co jsme si nastudovali, nám nakonec nepomohlo. Ale ani tak to nebude marné. Možná se nám to bude hodit jindy. Teď si spíš povíme o tom, jak bychom v těch knihách měli hledat? Ale určité vodítko by tu bylo:

• Autor,
• Spis,
• Okolností vzniku,
• Účel,
• Zákonitosti formy

Některé monografie o Pavlovi tady mohu vypsat - jsou to:

• Günther Bornkamm, Apoštol Pavel, ISBN 80-7017-175-3, Teologická a historická studie o životě, misijní činnosti a teologii apoštola Pavla. Bornkamm propojuje biblické texty s historickým kontextem a sleduje Pavlovo myšlení v rámci raného křesťanství. Dnes už trochu zastaralé.
• Wolfgang Trilling, Apoštol Pavel: Misionář a teolog, ISBN 80-7021-124-4, původní německý název: Mit Paulus im Gespräch, tedy asi jako Rozhovor s Pavlem. Kterýsi čerchmant nakukal redaktorům ve Vyšehradu, že tak tupý název bude pro lidi lákavější, ale holt, stalo se. Autor skutečně jakoby vede rozhovor s Pavlem nad jeho epištolami, čímž vzniká čtivá dialogická studie o Pavlově teologii, jeho misijním působení a duchovním odkazu. Přibližuje tak Pavla jako živého partnera v rozhovoru o víře, církvi a Kristu.
• Daniel Marguerat, Pavel z Tarsu, Muž, jenž se potýkal s Bohem, ISBN 978-80-86498-39-3. Autor přednáší Nový zákon na universitě v Lausane. Nakladatelství Mlýn, které tuto knihu vydalo, vydalo i jeho Úvod do Nového zákona, ale o tom, až budeme mluvit o literatuře širší perspektivy. Autor sice bojuje s různými stereotypy, spíš předpokládanými, ale odhaluje skutečnou podstatu Pavlova působení, která jde za stále se opakující souboj víry a skutků, jenž nikam nevede. Vydavatelství nemá moc dobře uspořádané stránky, je proto nutné na nich dost hledat. Odkázat přímo na cíl není možné.

Znovu ale připomínám, najít by se toho dalo i více, i od českých autorů.

Nebudeme opomíjet ani internet:

• Celkem slušné informace nabízí Wikipedie, česká, ale využijete-li svých jazykových znalostí, jistě získáte i informací více.
• V dnešní době je také třeba pracovat s umělou inteligencí (AI), i když její informace je nutné ověřovat. Zkusil jsem různým nástrojům tohoto druhu položit otázku: "Co je pozitivně známo o apoštolu Pavlovi a jeho působení?" Zkuste si to sami:
• Chat-gpt.
• Gemini.
• Copilot.
• Claude Anthropic.
• A další, které se mezi tím vyvinou, nebo které znáte a máte s nimi nějaké dobré zkušenosti.
• Své slovníky mají i theologické fakulty, například
• ETF UK
• KTF UK

Internet či AI dnes budí v kázáních a výrocích církevních osobností často spíš rozpaky a obavy, ale moudřejší je se začít učit tyto nástroje dobře využívat. To, že laickému čtenáři činí mnohé pomocné informace dostupnějšími, patří určitě mezi ty dobré. Tím, že se můj projekt v minulosti dost zdržel, jsme se dočkali právě třeba i té AI, proto se s ní můžeme učit pracovat společně.

Literatura širšího záběru:

Otvírák na Bibli

1. Začínáme ...
2. Vybíráme vhodný překlad
3. Co budeme v Bibli hledat, výběr oddílu a hrubá segmentace
4. Detailní segmentace, smyslové řádky
5. Uvědomění si významů - analýza vlastního vnímání textu
6. Vraťme se ze stromů do lesa ...
7. Analýza tématu.
8. Práce s konkordancí.
9. Co si počít s biblickým slovníkem?
10. Jak si opatřit další, externí, informace?
11. Už jsme dospěli k četbě komentářů!

Samozřejmě že i tady lze využít výše popsané onlineové nástroje, takže se nyní budu věnovat už pouze literatuře. Půjde především o publikace, které se věnují Novému zákonu nebo době rané církve, kam Pavlův spis náleží. Avšak, zatímco u různých úvodů do Bible a Nového zákona víme, kam sáhnout, stačí si třeba podle obsahu nalistovat příslušnou kapitolu, třeba o rané církvi, o Pavlovi či jeho epištolách, u publikací s mnohem širším záběrem, třeba dogmatickým nebo historickým a morálním, to může být těžší. Kvalitní publikace by však měly na konci obsahovat rejstříky, nejlépe dělené na věcný a jmenný, ty nejlépe vybavené publikace mohou mít dokonce i rejstřík biblický, ve kterém si můžeme snadno hned nalézt, na kterých stránkách se pojednává přímo o námi studovaném oddílku. Stejně jako u konkordancí a biblických slovníků však musíme mít jasnou představu, co budeme v těch rejstřících hledat. K tomu nám může pomoct příprava, kterou jsme si udělali při interpunkční analýze. Současně si však musíme dále zachovávat otevřenost, aby nás zaujetí otázkami nezaslepilo, a my zůstali připraveni vyslechnout i taková sdělení, která jsme nečekali. I k tomu jsme si svá očekávání na počátku vypsali, abychom se od nich dokázali odpoutat.

Při veškeré otevřenosti si však musíme pár bodů, které budeme dále zjišťovat, vypsat:

• Kdy spis vznikl?
• Proč byl sepsán?
• Jak tehdy vůbec církev vypadala a co se v ní dělo?
• Co konkrétně se řešilo mezi pisatelem a adresáty a jak to bylo asi úspěšné?

Jen tak se přiblížíme pochopení toho, oč ve spisu doopravdy šlo. Už teď ale připomenu to, co bude tématem úplně posledního modulu, že tím ještě nebudeme hotovi s tou nejdůležitější otázkou, a sice, co z toho konkrétně vyplývá pro nás. Avšak bez toho prvního nemůžeme seriózně zodpovědět to druhé.

Z literatury širšího záběru, která je dostupná českému laickému čtenáři, lze doporučit například:

• Petr Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, ISBN: 80-7021-052-4. Jo, je to už velmi odborné, ale myslím, že ne nedostupné i laikům. Záleží na míře, jakou chcete do problematiky proniknout. prof. Petr Pokorný byl jedním z mála evangelických theologů, který neulpíval na liteře, ale šel dál. Za mnohé svědčí i to, že ten úvod není jen theologický, ale i literární.
• Velmi doporučuji produkci nakladatelství Mlýn: specializuje se na velmi náročná témata, ale, zvláště v tzv. "Malé řadě," jsou tato témata podaná významnými odborníky všeobecně dostupnou formou. Bohužel nemá Mlýn uživatelsky moc vstřícné stránky a je těžké v nich vyhledávat. Doufám, že je přeci jen zmodernizují. Z jejich produkce vybírám, ale zdaleka to není vše, co lze doporučit:
• Daniel Marguerat a kol., Úvod do Nového zákona, ISBN 978-80-86498-78-2, oddíl III, zvl. kap. 9.
  
• Bernard Gillièron, Bible nespadla z nebe, ISBN 80-901589-0-0: tato kniha nám pomůže pochopit literární okolnosti vzniku Epištoly k Římanům (nehledě na to, že i ostatních biblických knih).
• tentýž - Církev právě zrozená, ISBN 80-907589-6-X, kde se naopak seznámíme s historickým a věcným pozadím toho, za jakých okolností epištola vznikla.

A mohl bych pokračovat. Je mnoho křesťanských nakladatelství, která produkují literaturu pro pochopení Bible, někdy horší, někdy velmi dobré, úrovně. Některá bohužel svoji činnost ukončují, jako Kalich. Naopak katolické nakladatelství, které směle produkuje i evangelickou literaturu, Vyšehrad, funguje dál. Ale práce nekončí, proto nabídka není nikdy vyčerpávající. Chci jen ukázat, že i český laický čtenář Bible má po čem sáhnout. Není nutné přelouskat všechno. Něco si zkrátka vyberte.

Odbornost odborné literatury se neměří nesrozumitelností, či dokonce těžkou dávkou nesnadno pochopitelných informací, ale fakticitou, argumenty, kterými autoři doloží, jak ke svým poznatkům došli, a jak moc jim lze věřit. Ale ze zkušenosti vím, že i ta populární literatura může být pro někoho "těžká". Ne proto, že by bylo složité ji pochopit, nýbrž že bourá některé naivní představy o Bibli a o křesťanské víře. Leckoho zaskočí, že Bible vznikala ve velmi složitém procesu, a ne, že by ji někdo přinesl hned hotovou. Je na vás, budete-li mít odvahu se tomu otevřít, zda chcete věřit pravdě, nebo svým představám. Kdo se však pustí do poctivého studia Bible, musí počítat s tím, že se jeho názory budou nutně měnit či vyvíjet.

Úkol:

1. Vypište si poznatky z literatury, které se vám hodily k práci s námi sledovaným textem.
2. Projděte si poznámky z celého procesu a vytvořte si z nich souhrny, případně si zapište, co ještě budete chtít, ano, co budete potřebovat, vědět.

Tím teprve budeme připraveni na práci s KOMENTÁŘem!

QR kód k získání veškerých
studijních materiálů,
k Otvíráku i mnohé další.
Materiály pro tento modul nesou označení
Ř 01, 18-32 - Analýza 05 - Práce s pomůckami - Shánění dalších informací.