Když padnou ploty?

 Marianne Suhr, Roter Milan, ISBN 978-3-86915-026-0, Edition Ebersbach, Berlín

Recenze

Kdybych se orientoval podle recenzí a anotací, asi bych tento román přešel bez zájmu. Například vydavatelská anotace na zadní straně přebalu knihy tvrdí, že "Roter Milan (Luňák červený) je román o pevném vztahu dvou žen a jejich životě během rozdělení Německa a po něm. Přes pochybnosti o mírové přítomnosti chtějí otevřít novou cestu". Taková anotace udělá z velmi hluboké reflexe něčeho zcela jiného, než osobních citů, naprostou banalitu, kterou ani nestojí za to číst. Naštěstí vím, jak takové recenze a anotace vznikají - často sotva přečtením obsahu. Naštěstí jsem na něj byl upozorněn svými přáteli, takže mě to neodradilo, protože se jedná skutečně o velmi hlubokou reflexi života Němce a němectví v poválečné historii, kde se velké dějinné události proplétají se soukromými životy lidí, kteří se narodili přibližně stejně jako autorka, narozená v bývalé NDR v místech, kde příběh začíná, a stejně jako jedna z hrdinek v 18 letech přesídlila do Berlína západního, kde podobně jako ona různě pracovala, aby pak studovala sociologii. Na rozdíl od ní z něj ale po sjednocení neutekla, naopak stala se místní političkou, vědkyní a od roku 2004 i spisovatelkou. Roter Milan je jejím pátým literárním počinem.

Roter Milan - Luňák červený. U nás poněkud vzácný pták. Vyskytovat se tu opět začal až po roce 1989. V západní části Evropy je ale celkem hojný. Provádí své pátravé lety nad braniborskými mokřady a dívá se spatra na lidské hemžení pod sebou, jsou mu lhostejné zdi, které si kolem sebe lidé nastaví - buď si to ta berlínská, nebo zdi v nás samotných. Pro jednu z hrdinek románu, Karin, je prý pro Braniborsko příznačnější, než jeho erbovní orel, který se tam pro změnu nevyskytuje vůbec (asi jako dvouocasý lev v Čechách). Je částí její duše, kterou zdi na jednu stranu vězní, na druhou stranu chrání a ona se z nich snaží uletět, snaží se propátrat terén pod sebou objektivně, i když je v něm namočená víc, než je jí milé. O to hůř, že se začíná kolem její padesátky měnit k nepoznání.

Román začíná po pádu berlínské zdi, kdy se bývalá občanka NDR, pak Západního Berlína, přestěhuje do Lucemburku, údajně, aby byla blíže své kamarádce z dětství, Janne, která tam už déle pobývá. Ale spíš tam, jak se ukáže, ze sjednoceného Berlína prchá. Jenomže i Lucemburk má svoji zeď, a do té doslova a do písmene Karin svým autem hned po příjezdu narazí.

Výchozí postavou celého děje je vlastně Janne. O ní se také něco dozvíme, ale Janne je tu proto, aby si nad podivným počínáním své kamarádky kladla otázky. Zeptat se jí v nemocnici netroufá. Karin je zachráněna, ale proč do té zdi vrazila, to nikomu nesvěří. Jak Janne, tak i čtenář se mohou jen dohadovat, zda to byl pokus o sebevraždu, nebo její soukromý boj se zdmi. Včetně té, kterou má v sobě, a která pádem Berlínské nezmizela, naopak vyrostla ještě výš. Skutečným tématem románu není hledání vztahu obou žen k sobě, jak sugeruje vydavatelská anotace, jako právě tyto zdi. To se vyjevuje pátráním Janne po tom, proč to Karin udělala, ale i po tom, co tomu předcházelo a co následovalo. Život Karin, její podivný přesun do Lucemburku a stejně záhadné zmizení z nemocnice, kde Janne zanechá jen klíče od bytu, v němž nalezne její deníky, do kterých se začte.

Román je dělen na tři části psané ichformou. Ich je v první části Janne, které je zmatena tím, co to Karin udělala a kam zmizela. Ve druhé části je to Karin, která je zde přítomna ve svých denících, kterými čtenář listuje společně s Janne. Ve třetí části jsou to obě ženy dohromady, protože vypravěčce Janne se Karin nakonec ozve svými dopisy až z Izraele, kde nakonec zakotvila definitivně.

Můj zájem vzbudil právě pohyb obou žen jednak prostorově - po obou stranách německých zdí, jednak historií. Obě se narodí zhruba v letech 1938-1939. Tedy ještě před válkou, do které vstoupí jako nemluvňata. Až po válce začnou brát rozum, slyší o nějakém čase "za Adolfa", ale ani netuší, že nějakou válku zažily, že tyto velké dějiny dupaly po jejich soukromých, kojeneckých a batolecích, životech už od začátku. Netuší dlouho, jaký význam má, že se s jednou snažila maminka přežít v troskách Berlína, než přešla k příbuzným do Braniborska, zatímco druhou tam zanesl odsun Němců z Východního Pruska. Jakoby to byly nějaké povídačky o pravěku. Ale stopy to na jejich životech nutně zanechalo. I v dospělosti těžko chápaly, proč je němectví ve světě přijímáno s nedůvěrou, odporem i opovržením, proč by se za to, že jsou Němky, měly stydět? Spíš, než že by hledaly vztah k sobě navzájem (obě se nakonec ocitnou na Západě ještě zamlada, naváží spolu kontakt prakticky okamžitě, takže jejich osobní vztah narušen nebyl) hledají vztah k sobě samotným a k historii svých rodin i svého národa. Snaží se proniknout do důsledků života v totalitě, v jejich případě ve dvou totalitách. Proniknout i přes to, o čem se doma ani ve společnosti raději nemluví.

Hlavní otázka zní, co přijde potom, až tyto ploty padnou. Bude to dobré, nebo špatné? Pro mě, jako člověka vyrostlého ve východním bloku a na východní straně berlínské zdi, je zajímavé, jak to mohl vidět člověk z té vnitřní, i když svobodnější, strany. A i tam byla velmi citlivá Karin spíš výjimkou. Nenáviděla zeď, která je svírala, ale její pád nepřijala s všeobecným nadšením. Naopak vnímala, že se do jejího světa, který se jí stal domovem, vřinula realita NDR, před kterou prchla. Ať jde o ducha těch lidí, kteří se přeci jenom vyvíjeli jinak, než ti na západě, nebo o konkrétní lidi. Například ji v roce 1989 v jedné kavárně obsluhoval číšník, v němž poznala sekretáře SED, který jí kdysi, jako školačce, vyhrožoval, že ji zastřelí. Ale když došlo k exodu východních Němců, i on se s ním svezl přes Prahu, protože i partajníci věděli, že Honeckerovu režimu odtikávají poslední hodiny. Potlačované frustrace pod vládou komunismu se transformovaly do neonacismu, takže do multikulturního, svobodomyslného a tolerantního Berlína západního vstoupil rasismus a neonacismus. My z východu asi méně chápeme, že i těm za zdí se nějak změnil svět, a to ne nutně pozitivně. Jestli je román něčím přínosný, určitě ne jen pipláním se v citech dvou dam v nejlepších letech, ale právě v té reflexi, jak velké dějiny šlapou po těch soukromých a jak se v tom může jedinec snažit zorientovat.

Jak román dopadne? Dobře nebo špatně? Těžko říct. To musí čtenář rozhodnout sám. Na jednu stranu můžeme bořit zdi v sobě i okolo nás, na druhou po každé zbořené zdi vyrostou jinde zdi nové, a možná ještě větší. A přece to snad má smysl v tom pokračovat.

Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl.

 (Joz 6, 20c)

Ian MacGregor: Checkpoint Charlie, ISBN 978-80-257-3462-9 (váz.), 978-80-257-3492-6 (e-kniha)

Co je to blázinec? To je, když normální lidé udělají zdi kolem bláznů, aby jim nenarušovali jejich normální život. Co je to Berlínská zeď? To je blázinec naruby: blázni udělají zeď kolem normálního světa, aby jim normální lidé nenarušovali jejich bláznivý život. Tohle může těžko pochopit člověk, který u Berlínské zdi nežil. Pár let jsem u ní strávil a dodnes nemohu ten pocit plně vyhodnotit. Neuvěřitelná situace, která snad nemá v historii obdoby. Jedni postaví zeď kolem druhých, prý na obranu před pronikáním nacismu, fakticky ale každý věděl, že tím vězní své lidi. Ano - ti zazdění byli svobodní, kdežto ti venku byli tou zdí uvězněni. Z pohledu Čecha za totality se mohlo zdát, že normální život se odehrává někde daleko, za horami, močály a ostnatým drátem, a možná také ve filmech západní provenience, které se i k nám občas dostaly, v nichž žili lidé, kteří se nemuseli bát nějaké strany, mohli si dělat, co chtěli, a nemuseli žádat o povolení na každou pitomost. Mohli si zajít do obchodu a koupit, co potřebovali, aniž by se řešilo, zda to potřebují doopravdy, či si to snad zaslouží. Z pohledu Berlína i okolních obcí a měst, jako je Postupim, se to vše odehrávalo za plotem. Všichni to věděli, ale ani podívat se nějakou dírou v tom plotě nešlo, nešlo se k němu ani přiblížit. Ještě bizárnější ten pocit byl, když člověk přistával letadlem na východoberlínském letišti Schönefeld u samé zdi a říkal si, co kdyby se tak piloti netrefili? Zeď přetínala ulice, vodovody, telefonní a elektrické vedení, kanály řek Sprévy a Havoly, kanalizaci, trasy tramvají, podzemní i povrchové dráhy, vlaků ... stále na člověka mířily hlavně samopalů ...

Osudem Němců na východě bylo okusit dva totalitní režimy během jednoho století. Kdo nebyl náhodou od 9. listopadu 1989 v Berlíně, nepoznal, jaký je to rachot, když se znenadání dají do pohybu dějiny, které už čtyřicet let zamrzly v jednom bodě. Já to potěšení měl, proto mi dodnes fenomén Berlínské zdi straší v hlavě. Jsem proto vděčný britskému novináři a znalci obou Berlínů za jeho ne jen faktografický, ale vyloženě vědecký počin, kdy v této knize zadokumentoval její dějiny, a všem jí chci tímto doporučit.

Anglicky vyšla v roce 2019, česky 2021 v nakladatelství ARGO v překladu Daniely Orlando.

Kniha zachycuje na pozadí nejznámějšího přechodu mezi oběma Berlíny Charlie historii i globální význam událostí, které vyvrcholily roku 1961 izolováním sovětského sektoru v Berlíně od spojeneckých pomocí ostnatého drátu a ostré střelby do východních Němců, snažících se dostat na západ, stejně jako rozpačité reakce spojenců, kteří nevěděli co mají dělat, aby nevyvolali novou světovou válku. Konečná verze zdi pochází z roku 1976, tedy o čtyři roky později po tom, co světové společenství nakonec ustoupilo SSSR a uznalo NDR za samostatný stát. Paradoxem je, že s touto izolací byl konfrontován britský voják, který nakonec velel jako generál britskému sektoru v památný den 9. 11. 1989, když tato před zraky opět stejně zaskočených spojenců padla.

V knize se seznámíme s pozadím některých událostí, které doposud zůstávalo skryto. Pro Čecha je zajímavé i to že právě zde se objevily první náznaky toho, co Rusové chystali v srpnu 1968, a vlastně důvody pro sovětskou intervenci měly svůj hlavní důvod právě v tomto prostoru, kde na sebe mířily zbraněmi dva antagonní světové systémy. Také je důležité, že Čech se zde seznámí s pohledem z opačné strany železné opony. To je třeba mít na paměti. Víme, že lidé vně této zdi to neměli lehké, ale je zajímavé seznámit se s tím, jak ji prožívali i ti uvnitř. Zejména při neustálých sovětsko-východoněmeckých pokusech spojence z Berlína vystrnadit a ovládnout jej celý, které trvaly až do pádu Honeckerova režimu.

Postupně se seznamujeme s prožitky vojáků, jejich rodin, zahraničních studentů, podzemního hnutí, židovské obce, ale i vojenských misí.

Překlad mi přijde místy toporný, což vede k nesrozumitelnosti. I kvůli němu není bohužel hned jasné, o kterém z obou Němecek se právě hovoří. Jak už je v dnešní české literatuře trapným zvykem, kniha obsahuje mnoho gramatických i stylistických chyb, vzácné nejsou nedokončené věty. Také mi úplně nesedí překládání východoněmecké "Volkspolizei" pojmem z československé reality "Veřejná bezpečnost". Bylo by dobré vydat knihu později, ale řádně redakčně zpracovanou. Přesto ji chápu jako jeden z nejvýznamnějších spisů které letos vyšly.

Kniha mi připomněla opojné okamžiky, kdy jsme začali do té zdi kutat (z východu jsem si tenkrát netroufal, ale ze západu to bylo už bezpečné). Ani jsme netušili, že stačilo málo, aby proti nám zasáhla sovětská posádka, která neměla rozkazy, ale cítila se ohrožena. Díky moudrosti britského velitele a prezidenta USA se nakonec povedlo v míru dosáhnout klidu zbraní a zrušení okupačního režimu, takže tehdy teprve doopravdy skončila 2. světová válka. Ano, do sovětského svazu se za to muselo nalít hodně peněz. Západní Němci museli za ty východní také zaplatit hodně dluhů; koncem éry NDR žil už východoněmecký režim jen z půjček od svého nepřítele SRN! To se moc neví. NDR chybělo před pádem zdi jen pár dnů do totálního ekonomického kolapsu. 

Součástí knihy je jmenný rejstřík i přehled známých obětí Berlínské zdi, mapový a obrazový materiál, dokumentující celý fenomén.

Kniha končí slavnostním zrušením americké budky na Checkpointu Charlie. Ta je dnes v Muzeu Berlínské zdi. Na jejím místě dnes stojí na připomínku replika původní, ještě provizornější. Spojenci totiž vždy počítali s tím, že dojde k opětnému sjednocení, proto na přechodech nedělali žádné složité stavby. V roce 1989 ale nikdo nečekal, že k tomu dojde tak brzy.