Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrecenze. Zobrazit všechny příspěvky

2025-12-19

Zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5, 10)

Recenze knihy Jeana-Denise Kraegeho Bible a to, co říká Bůh, ISBN 978-80-86498-72-0. (odkaz na biblický verš z názvu - ř,l)


Jo, jo, ale jak se to dělá? Jak může být někdo tak hloupý? To nevíš, přece: koukni se do Bible, ne? Jo, a ty už ses kouknul? Kdybys to někdy doopravdy udělal, zjistil bys, že to tak snadné není. Kupříkladu trvalo víc než 300 let od sepsání Epištoly k efezským, než se Bible stala tou, kterou známe dnes. Většina biblických lidí neměla při svém rozhodování o tom, co dělat a jak žít, žádnou knihu, do které by se mohli podívat, už vůbec ne do Listu k efezským, který byl právě sepisován. Ani proroci nečetli Bibli; k nim se Boží slovo jaksi "stávalo" (např. Jr 29, 30 he,ř,l); jejich spisy teprve vzniknou. A navíc řešilo jen aktuality, ne nějaké nadčasové vize. Zatímco mnoho čtenářů Bible očekává nějaké vnuknutí nad Písmem svatým, prorok Elíša (Elizeus) si, nic takového nemaje, pozval šumaře, aby mu k tomu zahrál (2Kr 3, 15 he,ř,l). Boží slovo může dokonce nabádat ke lži: 2Kr 8, 10 (he,ř,l). Zatím co mnohá vnuknutí, dokonce i v Novém zákoně, přicházejí ve snu (oneiromantie) (zejména v Ezechielovi a v Matoušově evangeliu či ve Skutcích apoštolských), prorok Jeremjáš takové praktiky odmítá (Jr 23, 25-28 he,ř,l). Avšak Daniel, který se hlásí k inspiraci Jeremjášem (Dn 9, 2 he,ř,l), oneiromantii sám užívá (za vše třeba jen Dn 7 ar,ř,l). Ale to není ten největší problém.

Největší problém je, že Bible sama osobě jasnou řečí, jak to ve své situaci účelově formuloval Martin Luther, nemluví (srv. ostatně třeba 2Pt 3, 15n ř,l). Ona je vlastně sbírkou různých svědectví, z různých dob a situací, ty sledují různé zájmy a řeší všelijaké problémy, kromě těch našich. Nikde například nezpochybňuje ani otroctví, ani mnohoženství, ačkoliv si to zastánci tzv. "křesťanských hodnot" stále myslí. Ve skutečnosti není žádný jasný biblický postoj, že sexualita patří jedině do manželství, jak často slýcháme. Hospodin vyzývá Jozua ke genocidě kenaanských etnik, a theologové mají plné ruce práce dnešním lidem pomocí tuny religionistických spekulací vysvětlit, že to tak bylo vlastně správně a plně v souladu s evangeliem. A to je dnes hlavní hermeneutická otázka - co je tím, co mám/e dnes vyslechnout z Bible já/my, v našich dnešních podmínkách? Naší otázkou dnes není, proč šel Izrael do Babylonského zajetí, a co potom, ani jak se vyrovnat s tím, že význam etnického původu přestal být po Kristu důležitý, ani jak přežít a co očekávat v podmínkách římského impéria a odloženého druhého příchodu Kristova (parúzie). 



PEREX

Kraegeho kniha Bible a to, co říká Bůh slibuje jistotu při čtení Písma, ale recenze upozorňuje, že právě tato jistota je vykoupena zjednodušením hermeneutiky. Místo poctivého zápasu s textem dostává čtenář hotové odpovědi, které obcházejí klíčové otázky výkladu.


Kraeges Buch Die Bibel und das Wort Gottes verspricht Klarheit im Verstehen der Schrift, doch die Rezension zeigt, dass diese Klarheit oft auf Kosten einer sorgfältigen Hermeneutik geht. Statt ehrlicher Auseinandersetzung mit dem Text werden fertige Antworten angeboten, die wichtige Auslegungsschritte überspringen.


Le livre de Kraege, La Bible et parole de Dieu, prétend offrir une lecture sûre et directe de l’Écriture. La recension souligne cependant que cette assurance repose sur une herméneutique simplifiée, qui remplace le travail interprétatif honnête par des réponses toutes faites.


Kraege’s The Bible and Word of God promises confident, straightforward access to Scripture, yet the review argues that this confidence comes from oversimplifying hermeneutics. Instead of engaging the text with care, the book offers ready‑made conclusions that bypass essential interpretive questions.



Už v dobách svého theologického studia jsem se začal intenzivně zabývat souběhem interpretace Bible a etiky. Slýchal jsem často, že podle Bible je něco jasné, proto musíme jednat tak a tak, a hlavně o tom nepřemýšlet. Jelikož jsem Bibli opravdu přečetl, a to už před studiem theologie, věděl jsem, že to nesedí. Hledám od té doby cestu, jak to dělat správně. Bohužel jsem až později pochopil, že značná část křesťanů, včetně theologů, se podobnými úvahami cítí být přímo existenciálně ohrožena. V prostoru evangelické církve je totiž každá hermeneutika v podezření z "odvysvětlování" Písma. Prakticky pouze prof. Petr Pokorný (P.P. a kol. Hermeneutika, ISBN 80-7021-776-0), alespoň na té evangelické půdě, měl odvahu otevřít otázku biblické hermeneutiky (trochu i prof. Jan Heller, ale ten jen specificky při hledání christologie ve Starém zákoně (např. Von der Schrift zum Wort, ISBN 978‑3374004560; Bůh sestupující, ISBN 978‑80‑7017‑307‑7). Naposledy Miloš Rejchrt, ale pouze v míře omezené - viz odkazy dole). Bohužel to dotáhl jen k historii hermeneutiky; perspektivy a metodika pro dnešek zůstaly v náznacích.

Jako pedagog však mám především zájem na vysvětlení těchto stránek biblistiky laické veřejnosti, protože je mnohem důležitější, aby byly akceptovány běžnými čtenáři Bible, než zapadnout do ghetta odborné obce. Vysvětlit složité věci kolegovi odborníkovi obsáhlým textem je mnohem jednodušší, než je stručně, ale přesvědčivě a výstižně zprostředkovat veřejnosti. Hledám proto publikace, které bych mohl doporučit. Jistá naděje mi svitla, když jsem v nabídce vydavatelství Mlýn našel Kraegeho knihu s mnohoslibným názvem. Po přečtení mi však zůstaly určité rozpaky.

Roztříštěnost textu
nedovoluje rukopis
přečíst ani určit, ale m.j.
se tu zřetelně rýsuje koptské
slovo ⲚⲀⲞⲨⲞⲘϤ =
myslí,uvažuje.
A tak jsem se dočkal objednané publikace s typickým mlýnským designem, ač bez mlýnského kola, který byl ještě obohacen pozadím, dotvořeným snímkem nějakého koptského, sahidského, rukopisu, patrně dokonce z nějakého apokryfu. Sice bych očekával nějaký řecký, novozákonní; nevím, jestli to pro autora designu (v rejstříku firem neregistrovanou firmu Splácal a Uhladil) mělo nějaký význam, ale asi se mu jen líbil. Vydavatelem i překladatelem je Jan Keřkovský. Jde o celkem aktuální dílko: originál vyšel v roce 2020, a už za rok byl k dispozici českému čtenáři. Tím spíš ovšem zarazí, že je nakonec mnohými dnešními otázkami zcela nepoznamenáno.

Autorem je podle obálky i internetových zdrojů bývalý farář reformované církve ve Francii a ve Švýcarsku, který příležitostně přednášel na theologických fakultách. To je dobrá kvalifikace - mezi odbornou vědou a praktickou zkušeností v kontaktu s laickou veřejností. A při všech nedostatcích, toto je na knize znát. Autor má odvahu položit si mnohé otázky, které se snaží ledsjaká duše zbožná spíše potlačovat. Otázky, které, jak sám otevřeně říká, vedou k tomu, že Bibli brutto - její literu, rozhodně jako přímé sdělení boží skutečně brát nelze. Je ale schopen s tím pracovat? Jak ukáži dále, jeho další kroky jsou dost diskutabilní, a je zřejmé, že nakonec zůstává v zajetí bludiště klasické evangelické "hermeneutiky," která čím dál víc ukazuje, že její chodbičky nevedou nikam, kdo se v nich ztratí, točí se v beznadějném kruhu. Tak bohužel i Kraege.

Kniha je skutečně vedena Cimrmanovou frustrační kompozicí: na počátku vyvolá velká očekávání, po nichž následuje zklamání, a nakonec z ní vypadne nechtěná komedie a hra na hermeneutiku. Nejvíc práce mi dalo vysledovat, kde k těm zlomům vlastně došlo, a jak se mohl autor při tom nadějném nástupu tak absolutně ztratit v hromadě nesmyslných vývodů. Bylo to sice najednou, ale známky budoucího zhroucení systému se rýsovaly vlastně už v průběhu těch nadějných paragrafů. Když dostal jaderný fyzik Izák (Izidor) Izrael Rabi Nobelovu cenu, ptali se ho novináři, jak ke svým objevům došel. Prý ho už v mládí maminka naučila, že základem poznání je dobře položená otázka. Opačně se o Kraegeho zbloudění dá říct, že si do cesty nastavěl spoustu chybných otázek, axiomů a postulátů, které mu přes dobré znalosti nedovolily dojít ke správnému cíli. Avšak díky střídání dobrých otázek se zmatenými působí dílko nakonec velmi nekonzistentně. Proto se nedá jednoznačně říct, je-li kniha dobrá nebo špatná.

Začíná několika veleslibnými kapitolkami a paragrafy - prvních 24 paragrafů lze přijmout téměř bez výhrad. Jejich přínos je v tom, že problematiku "božího slova" otvírá s naprostou, dá se říct, až bezohledností k citům mnohé zbožné duše. § 4 naznačí skutečnou cestu k pochopení toho, co se v Bibli míní božím slovem, a v následujících pěti paragrafech přesně rozliší mezi četbou a uctíváním Bible. Avšak už v nich se rýsuje budoucí potácení se mezi hermeneutikou, skutečnou hermeneutikou, a dogmatikou. Totiž následující kapitoly a paragrafy působí, jako by je psal někdo, kdo ty předcházející ani nečetl, natož aby je nenapsal!

Tak například už sama otázka po "božím slovu" lpí stále na klasickém evangelickém ztotožňování tohoto slova s textem Bible, od čehož se neodpoutá, ani když sám prohlásí, že výroky o inspirovanosti v Bibli vlastně nejsou o té naší Bibli (§§ 10-14). Samozřejmě si v tom a mnohém jiném protiřečí. Jak z toho ven. Paradoxně důkazem z Písma (§ 11): cituje 2Tm 3, 16 (ř,l), který (spolu s nezmiňovaným podobným textem 2Pt 1, 20n - ř,l) slouží jako "důkaz inspirovanosti" Bible). Naprosto správně říká, že to nemůže být o Bibli, která tehdy ani nebyla - tedy ne v té podobě, jak ji známe dnes (§ 12). A přece se snaží tímto textem proponovat thesi, že text vlastně říká, že ne všechno v Bibli je inspirované. Použije klasicky "křesťanský," manipulativní postup: napřed čarování s náznaky, že by se to dalo přeložit i jinak, následně téma opustí, a po několika kapitolách se k něm s plnou vahou vrátí, už ne jako k údajné možnosti překladu, ale pracuje s tímto tvrzením jako s jasným faktem. Celá faleš spočívá v tvrzení, že prý podle řecké gramatiky (!) by se to dalo přeložit i tak, že "(Písmo) je také vhodné k vyučování ...," což sice ničím nepodloží, jen tím nesmyslným odkazem na gramatiku, ale hned stejně nepodloženě tvrdí, že to znamená, že "ne všechno v Bibli je inspirované" (napadlo mě, zda se něco neztratilo v překladu, ale je to hloupost. Nemaje k originálu přístup, oslovil jsem překladatele dotazem, jak tato pasáž zní ve francouzštině, prý mi to pošle, "jestli to ještě někde najde," ale zřejmě to dodnes nenašel). Celý tento postup je naprosto nesmyslný, navíc zbytečný. Kdyby autor vyšel z toho, že Bibli opravdu není možné, a vlastně ani nutné, brát jako přímé boží sdělení, nýbrž chápat ji v jejích vlastních dobových a kulturních souvislostech (ne, že by to nevěděl) mohl si ušetřit několik dalších, naprosto komických kapitol, Už tady však nasedl na tobogán, který ho nechal řítit se beznadějně do propasti jak gerasenského vepře.

K dalším hloupostem patří nastavení postulátů "božího slova" (§ 15). Tím by měl být údajný soulad. I zde stačí poukaz na to, co píši v úvodu, že Bible je almanachem spisů různého stylu, zaměření, které v rozličných dobách a situacích sledují různé cíle. Ale veden evangelickým verbalismem ukazuje údajný nesoulad téměř katechismovým šťouráním slovíček. §§ 16-21 se snaží mapovat rozpory, často údajné, v Bibli. Ne že by tam nebyly. Stačí si jen položit otázku, kolik zvířat si vzal Noe do archy. Avšak Kraege se plácá v údajných rozporech mezi Pavlem a Jakubem. I když tyto rozpory řešili už církevní otcové, dnešní theologové si většinou uvědomují, že mezi nimi žádný rozpor není. Hovoří-li oba o skutcích, Pavel o rituálních a o etnických markerech, kdežto Jakub, plně v souladu s Pavlem, o ovoci nového života v Kristu (E. P. Sanders, J. D. G. Dunn, M. T. Wright, J. A. Fitzmyer, L. T. Johnson, i když evangelikály úplně neberu, ale i J. R. W. Stott, D. J. Moo ...). Těmito debatami, jakož i jinými poznatky soudobé biblistiky, je Kraege fatálně netknutý. Jakoby zamrzl na pomezí osvícenství a ortodoxie.

V § 22 mapuje rozpory mezi vědeckým a biblickým poznáním. I toho by bylo hodně. Jenže Kraege zvolí zrovna naprosto mylný střet Bible s vědou. Už vidět nějaký spor v údajném zahrnutí zajíce mezi přežvýkavce v Lv 11, 6 (he,ř,l) je spíš klasický hovor o voze a o koze. Ale tvrzení, že Jákob nemohl v Gn 32, 16 (he,ř,l) poslat Ezauovi darem třicet velbloudic s mláďaty, protože prý velbloud nebyl domestikován dříve než v 10. stolení př.n.l., je vyložený nesmysl. Jak na to přišel, nesdělil. Podle dostupných informací jsou doklady o domestikaci dromedára dokonce až do 4.-5. tisíciletí př.n.l. Tedy zase rána vedle!

Podobně lze hovořit i o jeho rozpacích nad údajně ztraceným koncem Markova evangelia. Podle soudobých poznatků se neztratilo nic, jen na pozdější čtenáře působilo vedle ostatních nedokončeně (Petr Pokorný).

Kapitola 1.4 - Co je pravda?, přináší velmi přínosné dělení na pravdu vědeckou a existenciální. To je ta velmi dobrá část, ale zavede výklad Bible do individualismu, jehož meze si sice uvědomuje (§ 66), ale v zásadě na něm trvá (§ 64), i když i dále hovoří o potřebě komunity (§ 93), jenomže bez nějaké důsledné reflexe se od toho individualismu neodvrátí.

Velmi silnou by mohla být i kapitola 1.5 - Služebník rozum, rehabilitující pro dnešního křesťana racionalitu, kterou křesťané všech barev a konfesí stále zpochybňují a odmítají. Také 2.3 - Historický Ježíš, která propátrává úskalí pokusů o historické rekonstrukce a postavení hermeneutiky na návratu k něčemu "původnímu". Zcela ho však minula debata o kérygmatu - zvěsti, veškerá sémantika, analýza stylu, funkce, pragmatika ... takže, i když má v obou případech pravdu, při pokusu o aplikaci na konkrétní místa se nemůže čtenář ubránit dojmu, že si z nás autor snad dělá srandu. Jeho rozhled po současné exegezi a hermeneutice je až překvapivě omezený.

V § 54 celkem správně pojedná úskalí klasických představ o tom, že Bible obsahuje kánony v kánonu, tedy že některé výroky jsou určující pro chápání ostatních, ale nakonec dojde k tomu, že je to jediná cesta, jak Bibli dále považovat za slovo boží. Zde se vrací k té své chatrné konstrukci o tom, že ne vše je v Bibli slovem božím, manipulací s překladem i pochopením 1Tm 3, 16 (ř,l). Dojde k prapodivnému závěru, že úkolem biblické hermeneutiky je rozlišit, co je a co není slovo boží (§ 65). Pracuje s rádoby odbornými termíny, používá pojmy jako hermeneutický kruh, kterým však dává svůj specifický význam: při čtení Bible je nutné nasadit kritéria toho, co je a co není boží slovo, a dalším čtením je prozkoumávat. Zkoumat ale není co. Kraege napřed postuluje, že je to vše, co odpovídá na obecné otázky lidstva (paradoxně, ve shodě se Stopařovým průvodcem po galaxii je to hlavně § 42) - jak rozumím sám sobě a o lidské svobodě. Proč tyto, a jsou skutečně otázkami všeho lidstva, světa a vesmíru vůbec? S obhájením tohoto problematického tvrzení se autor neobtěžuje. On se rozhodl to tak brát. Ještě horší ale je, že tou odpovědí na otázky života a vesmíru vůbec není 42, nýbrž ospravedlnění pouhou milostí. Kraege tvrdí, že k tomu došel svojí četbou a studiem. Avšak katechismové znění tohoto objevu vede k pochybnosti o pravdivosti takového tvrzení. Sumou - v Bibli je slovem božím jen to, co zvěstuje odpuštění pouhou milostí (Ř 3, 24 - ř,l). Proč toto, proč ne něco jiného, proč vůbec číst zbytek Bible, když nám stačí pouze jeden verš, to nevysvětluje. Prostě to postuluje. Další z jeho falešných postulátů. Pokud bychom ho měli brát vážně, musíme se ptát, proč je Bible tak tlustá kniha, když na to podstatné v ní by stačila pohá záložka do ní?

Falešné jsou i alternativy, které klade: buď čtu Bibli jako slovo boží celou, nebo ji třídím podle kánonů v kánonu; buď ji čtu historicky, nebo podle kánonu v kánonu, a tak podobně. Avšak i představa kánonu v kánonu je dnes mezi theology odmítána, a to nemluvím o theolozích z kruhů evangelikálních, protože jim jde jen o fundamentalismus (např. F. Watson, ale podrobnosti především u T. Hatiny). V zásadě opět navrší kupu nesmyslů, které není ani s to věrohodně obhájit. Toto bloudění ho nakonec vede k potácení se ve 3. dílu, který je věnován Starému zákonu. Ano, odmítne staré reformační klišé, že SZ = zaslíbení, NZ = naplnění (Ř 3, 21 - ř,l), ale nahradí ho jiným, snad ještě horším: SZ ukázal, že ospravedlnit člověka skutky se nepovedlo, proto musel přijít NZ - spasení pouhou milostí. SZ je prý cennou pomůckou k probádání hlubin hříchu (§ 85). No, pane, faráři, to nám z toho SZ moc nezbylo, co? Ono z celé Bible vůbec. Zůstane jen tupá dogmatika (tomu říká dogmaticko-kritické čtení Bible, aby to vypadalo učeně).

Závěr (§§ 88-93) obsahují pár dobrých úvah, které jakoby chtěly smutný dojem z větší části knihy napravit, často si s jeho "hermeneutickým" přístupem protiřečí, ale moc to nejde. Když například vyzývá k otevřenosti při četbě Bible (§ 90), těžko tomu věřit, když té četbě svými kánony předem narazil pořádný náhubek. Ani vůči dogmatice kriticky nelze Bibli číst, pokud před tím postuloval ortodoxní požadavek, aby Bible byla vykládána právě dogmatem.

Celkově špatná byla otázka, co je v Bibli slovem božím. To se podle Bible děje v různých časech a situacích různým způsobem. Bible je dokumentem o tomto setkávání. Vrcholným slovem je Ježíš sám, jeho příběh (Žd 1, 1n - ř,l), který je plný významů, a to ne jen reformačního řešení spasení, jestli ze skutků nebo z víry. Proto je i nutné udržet Bibli, jakožto různá svědectví o něm, pohromadě, a ne je dokonce třídit stylem pana Kraegeho (podobně jako Luther), že je třeba Pavel důležitější než Jakub, protože Pavel mluví o milosti, kdežto Jakub o skutcích. Na Ježíšově příběhu je třeba postavit narrativní (vyprávění) hermeneutiku, protože to je hlavní styl biblických autorů. Stavět na kánonech v kánonu, to je stále to, co Hatina nazývá fundacionalismem, je to verbalismus, v podstatě fundamentalismus, jenom selektivní. Staví na výrocích, zatímco uniká celek. Pokud by takové kánony existovaly, musely by být těmi, které vytvořily kánon, ale to spasení pouhou milostí zjevně nebylo.

Kniha se na polici neohřeje. Poputuje do sklepa. Moc, co si z ní vzít, tam není. Přesto má i své dobré stránky: otevírá některé otázky, zabývá se tím, proč Bibli, proč ne jinou literaturu, otevírá otázky vztahu Bible k jiným knihám, svatým i nesvatým, když Bůh nemůže být vázán jen na jeden spis, formuluje důležité problémy. Jako kladné vidím nakonec i to, že autor k nim navrhuje svá řešení, protože jiné knihy na dané téma pouze shrnují historii a přístupy k hermeneutice, ale nic nenavrhují. Kniha by tedy mohla posloužit jako námět pro diskusi, ale vykopávací otázka by v ní musela znít: "proč takhle ne?"

Kniha má tedy své silné stránky, ale to, co slibuje, to neřeší. Není špatné ji přečíst, ale doporučit ji jako celek, to se zdráhám. Doufám, že na trhu jsou i jiné, a lepší, knížky, a že budou mít mlynáři příště lepší ruku při výběru.


Dále k tématu:

2025-08-26

Co nám chybí mezi biblickým textem a jeho použitím?

Recenze knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti, Karolinum Praha 2018, překlad Martin Balcar, ISBN 978-80-246-3201-8, ISBN 978-80-246-3215-5 (online: pdf).


Ke knize jsem přišel trochu omylem. Kvůli jednomu článku jsem se chtěl s pomocí umělé inteligence (AI) dopátrat, co vše je dostupné českému čtenáři o novozákonní TEXTOLOGII. Nic, takže ani AI nedocvaklo, na co se jí ptám, a hned si to bez varování vyložila jako TEOLOGII. Omluvou mi budiž, že už zase bojuji s mírným omezením zraku, ale také fakt, že obal knihy byl vyzdoben obrázkem Bodmerova papyru 𝔓72. Překvapen, že se přece jen něco k tématu našlo, jsem knihu hned objednal. Až potom jsem si všiml, že jsem si opatřil něco jiného. Ale nelitoval jsem. Kniha je to velmi podnětná a rád bych se o autorovy postřehy s vámi podělil, protože odhaluje původ jisté aporie, ve které se potácí theologie, asi ne jenom evangelická, ale ta, jak kniha ukazuje, obzvlášť a specificky.



PEREX

Tento článek představuje recenzi knihy Thomase R. Hatiny Novozákonní teologie a hledání její závažnosti. Autor se zamýšlí nad napětím mezi biblickým textem a jeho současným použitím v teologii, etice a homiletice. Text nabízí kritickou reflexi nad tím, jak interpretace ovlivňuje aplikaci a jaké výzvy z toho vyplývají.


Dieser Beitrag ist eine Rezension des Buches Novozákonní teologie a hledání její závažnosti von Thomas R. Hatina. Der Autor reflektiert die Spannung zwischen dem biblischen Text und seiner heutigen Anwendung in Theologie, Ethik und Homiletik. Der Text bietet eine kritische Auseinandersetzung mit den Herausforderungen der Interpretation und Umsetzung.


Cet article est une critique du livre de Thomas R. Hatina Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (La théologie du Nouveau Testament et la recherche de sa pertinence). Il examine la tension entre le texte biblique et son application contemporaine en théologie, en éthique et en homilétique, en proposant une réflexion critique sur le rôle de l’interprétation.


This article is a review of Thomas R. Hatina’s book Novozákonní teologie a hledání její závažnosti (New Testament Theology and the Search for Its Significance). It reflects on the tension between biblical texts and their modern application in theology, ethics, and preaching, offering a critical perspective on how interpretation shapes practice.



Kdo je Autor? Jeho jméno, ačkoliv je kanadským theologem, napovídá, že krajan. Narodil se roku 1962 v Praze, ale události o šest let později ho zanesly i s rodiči jinam. Na svoji vlast nezapomněl, jeho služby však využívá u nás pouze HTF UK. Jeho domovskou universitou je Trinity Western University v Britské Kolumbii, kde působí jako profesor biblických studií. Předmětem jeho zájmu je novozákonní theologie a hermeneutika - aktualizace starých textů, jde na to ale z mnohem větší šíře, než je v české, zejména evangelické, theologii obvyklé.

Také v tomto díle se věnuje otázce, jak můžeme vytěžit z biblických, především novozákonních, textů něco závažného pro naši současnost. A zde se nachází onen chybějící článek v dosavadních pokusech formulovat theologii Bible i její praktickou použitelnost.

Autor se podrobně zabývá historií pokusů o biblickou, či alespoň staro/novozákonní theologii, přičemž ukazuje, že je to při rozmanitosti biblických spisů ne-li nemožné, pak alespoň ne schůdné nějakou přímou cestou od textu k dogmatu. Ani cesta tzv. "kánonů v kánonu" není slibným směrem, protože ty kánony si do toho kánonu vpašovává theolog sám. V Bibli samotné nejsou.

Tohle jsem cítil už dávno, ale kniha mi pomohla vystopovat dějinný moment, kdy se protestantská biblická theologie zacyklila ve své aporii. Autor ukazuje, že vše začalo u evangelického sporu s katolickým magisteriem. Reformátoři oprávněně cítili, že magisterium překrucuje svým výkladem poselství Bible. Avšak v reakci na to odmítli jakékoliv mezičlánky mezi Biblí a čtením. Odmítli tak patristický čtverý výklad písma:

  1. Co mám vědět,
  2. co mám věřit,
  3. co mám činit
  4. a co mám očekávat? ...

... a tomu podobná. Odmítali alegorii, typologii a další nástroje středověké interpretace Bible. Martin Luther v polemice proti Erasmovi Rotterdamskému ve spisu De servo arbitrio (Otrocká vůle) v roce 1525 píše: "Scriptura sui ipsius interpres est, et per se lucet sicut sol" (Písmo je svým vlastním vykladačem a samo září jako slunce). Šlo o to, aby se mezi Bibli a jejího čtenáře nevecpala nějaká svévolná vykladačská mocnost. Jenomže sám Luther si s tímto přesvědčením ještě téhož roku naběhl, když jeho žák Thoma Müntzer z Bible nad slunce jasněji vyčetl, že má vyvolat v německých zemích revoluční apokalyptický teror. Postupně nasazuje své vlastní klíče k odemykání Bible, jako zásadu "was Christum treibt" (co podporuje Krista), ale to je ještě méně orientační. Autor to lapidárně shrnuje do postřehu, že evangelický pokus přejít ze starých biblických textů rovnou do současnosti způsobil, že v samotném evangelickém táboře došlo k mnoha neřešitelným konfliktům, a evangelíci nakonec nebojovali ani tak s katolictvím, jako mezi sebou. Já doplňuji, že to je i problém dnešních křesťanských, zejména evangelických, sporů o homosexualitu a Bibli. Obě strany sporu - konzervativní i progresivní, se stále pokoušejí o nemožné: aplikovat Bibli bez dalšího na současnost, jak říkají karbaníci: rovnou z ruky.

Autor jde po dalším vývoji zejména evangelických pokusů o nalezení božího slova v Bibli. Kritizuje racionalismus Osvícenství, k němuž musela prý evangelická nehermeneutická exegeze dospět: historická kritika. Podle mě je v této části ne úplně spravedlivý, ale nakonec jeho kritika historicko kritických method nesměřuje k jejich likvidaci, naopak zdůrazňuje, že se s ní musí i nadále počítat. Pravda Bible však není ani v historické pravdě. Sleduje pokusy o rekonstrukci biblických událostí stylem jak to bylo doopravdy, nebo jaký byl historický Ježíš a co doopravdy řekl, protože, ne jen, že jsou to nutně jen spekulace a fantazie badatele, ale i kdyby se mu podařilo touto cestou k něčemu dojít, co si s tím má dnešní čtenář počít?

Stejně slepou cestou jsou všechna americko evangelikální WWJ "What would do Jesus?" (Co by udělal Ježíš?), které má prý i slovensko katolickou obdobu "čobuj" (Čo by urobil Ježiš - Ján Markoš, Síla rozumu v bláznivé době, ISBN 978-80-7637-344-0), jako cesta od bible k etice a činu. I to je jen spekulace, protože Ježíš nebyl vystaven otázkám a problémům našeho světa, a také i v tomto světě má každý trochu jiný, individuální, úkol. Ani Ježíš nenosil naše mokasíny.

Hatina pro to, co já nazývám u evangelíků kryptofundamentalismem razí epistemologický pojem fundacionalismus - přesvědčení, že alespoň některé body v biblickém textu jsou samy o sobě platné, nepotřebují výklad ani zdůvodnění, prakticky totožné se zjevením. Ten podobně jako fundamentalismus hledá v Bibli bezprostřední obsah, ale tímto pojmem jej od fundamentalismu odlišuje, protože to není fundamentalismus v pravém slova smyslu, avšak podobně jako on se nedokáže odpoutat od litery Bible. Popravdě, evangelický čtenář tu občas narazí na pojmy, které nejsou v jeho kruzích obvyklé, nebo obvyklé pojmy, kterým autor dává poněkud jiný význam. Například racionalismus, který je podle něj prý tím nutným důsledkem zrušení mezičlánků mezi čtenářem a starým textem, pro něj představuje zájem a poněkud zatížení zejména evangelických biblistů studiem historie a snahou vykládat biblický svět historií. Podle mě je racionalismus projevem sebereflexe, která je schopná sama o sobě rozpoznat, když nějaká theorie přestává fungovat a je na čase ji nahradit jinou. Fixaci na theorie naopak vnímám jako iracionální. Z tohoto hlediska vidím i pana Hatinu jako racionalistu, i když on o racionalismu mluví kriticky. Je třeba ovšem při jeho čtení mít stále na paměti, že mu v zádech pracuje jednak univerzitní způsob myšlení, střetávající se s naivním obrazem světa evangelikálů. To není svět, jak ho známe v českém křesťanském prostředí.

EXKURS: Maimonides -

Maimonides (Moshe ben Maimon, 1138–1204), jeden z nejvýznamnějších židovských filozofů středověku, nabízel k výkladu Bible racionální, filozoficky orientovaný interpretační klíč, který se snažil sladit biblické zjevení s aristotelskou filozofií a rozumem.

Klíčové prvky Maimonidova výkladu Bible:

Esoterický vs. exoterický výklad:

V Průvodci zbloudilých Maimonides tvrdí, že Bible obsahuje hluboké filozofické pravdy, které jsou skryté za doslovným významem. Text má dvě vrstvy:

  • Exoterickou (povrchovou), určenou pro široké masy.
  • Esoterickou (skrytou), určenou pro vzdělané a filozoficky založené čtenáře.

Přirozený rozum jako nástroj výkladu:

Maimonides trval na tom, že výklad Bible musí být v souladu s rozumem. Pokud se zdá, že text odporuje logice nebo přírodním zákonům, je třeba ho chápat metaforicky nebo alegoricky.

Princip „peshat“ (doslovný smysl):

Ačkoli Maimonides uznával význam doslovného výkladu (peshat), často ho transformoval tak, aby odpovídal filozofickému kontextu. Například příběh o stvoření světa nebo sen Jákoba s žebříkem vykládal jako symbolické vyjádření metafyzických pravd.

Mashal (podobenství) jako hermeneutický model:

Mnohé biblické pasáže podle něj fungují jako podobenství, která mají vést čtenáře k hlubšímu poznání. Tento přístup mu umožnil reinterpretovat antropomorfní obrazy Boha jako filozofické metafory

Reinterpretace halachy (židovského práva):

Maimonides se snažil sladit právní předpisy Tóry s filozofickým rozumem. Jeho právní hermeneutika byla ovlivněna arabskou logikou a muslimskou jurisprudencí

Maimonides tak vytvořil systém výkladu, který nebyl jen teologický, ale i filozofický, logický a etický. Jeho přístup ovlivnil nejen židovskou tradici, ale i křesťanské a islámské myslitele. Je tedy zřejmé, že různé víry v určité době vlastně řešily stejné problémy a kupodivu velmi podobným způsobem.

Autor se pouští i do velmi širokého interpretačního rámce, zahrnující i náboženské texty jiných vyznání. Požaduje, aby dnešní theologie, zejména biblická, reflektoval pluralitu náboženství v dnešní společnosti i fakt, že tyto knihy hovoří nábožensky do náboženského prostředí. I to je pro české evangelíky zatím trochu tvrdý oříšek. A i zde se často projevuje jejich přesvědčení, že co o jiných náboženství potřebují znát, je přece v Bibli.

Kniha je mnohoslibná, skončí však náhle, jako Markovo evangelium. Také u této knihy má člověk pocit, že se konec ztratil. Očekáváme-li, že autor nabídne i hermeneutický klíč, pak ani u něj není. Ale možná je hlavním přínosem knihy povzbuzení se po něm ptát. Zjištěním autorovým zkrátka je, že zejména evangelíkům chybí hermeneutika: uvědomění, že starý (autor se nebojí hovořit o mythologii; já bych byl tady opatrnější - biblická látka sice užívá jazyk mythu, ale nemá všechny prvky mythu. Ve své době by byl nemythologický text ovšem těžko srozumitelný) text nemůže bez dalšího mluvit do současnosti. Za všechny současné aporie při hledání praktického naplnění víry může právě takový pokus přejít z textu rovnou do aplikace.

Příkladem mohou být velmi špatné, ale dost běžné motivace v dnešních kázáních: kazatel přečte třeba text z Pavlovy epištoly a začne: "Pavlova otázka je i naší otázkou dnes". Stejně tak stálé pokusy předstírat, že za dva tisíce let se svět vlastně nezměnil, a biblické otázky i jejich řešení zůstávají stejné. "Vždyť se nic nezměnilo, jenom lítáme do vesmíru," napsal mi jednou jeden farář, který považuje dobu reformační za zlatý věk, následný myšlenkový vývoj za řetězec omylů. Nějak mu nedošlo, že už tím, že létáme do kosmu, nás nutně obklopuje jiný vesmír. Proti takovému zjednodušování se stavěl už doc. John A. T. Robinson (Honest to God, London, 1963), který horoval pro to, aby dnešní čtenář přistupoval k Bibli ze své pozice, a nesnažil se předstírat, že je antickým křesťanem. Stejně tak katolický theolog, ale přednášející na evangelických fakultách, Wolfgang Trilling (Mit Paulus im Gespräch ISBN 3-7462-0256-6 - česky pod nešťastným názvem Apoštol Pavel, misionář a teolog) bez okolků napíše, že když Pavel řeší nějaký problém ve svých epištolách, byl zpravidla vyřešen ve chvíli, kdy sedl ke svému psaní. To, co my dnes tedy řešíme, není to, co pálilo Pavla. Hatina dokonce navrhuje, že i evangelíci by si měli vytvořit nějakou interpretační autoritu, jako katolíci, ale to si nemyslím, že je nutné. Stačí nasměrovat dnešní theologii Bible k hermeneutice. Bez hermeneutiky bude evangeliká biblická theologie odsouzena k permanentnímu verbalismu, vážení slovíček na lékařských váhách, rekonstruování minulosti, nebo naopak vkládání do biblického textu významů, které v něm ve skutečnosti nejsou, jenom jsme si je tam vpašovali.

Zajímavý je i pedagogický charakter celého díla, který se mimo jiné projevuje i tím, že každá kapitola končí návrhem témat k diskusím.

Přínosem Hatinovy knihy je tedy spíš povzbuzení, kterým směrem by se biblická theologie měla dnes ubírat - hledání interpretačních klíčů k biblickým textům, a tím překonat aporii toho, co nazývá fundacionalismem.



Pod čarou

Příspěvek byl na internetu prakticky okamžitě zablokován pro nevhodný a citlivý obsah. Na můj dotaz, zda je text něčím nevhodný nebo citlivý, odpověděla AI takto:

Ne, podle obsahu stránky, kterou právě upravuješ, text nevykazuje žádné známky nevhodnosti ani citlivosti, které by vyžadovaly omezený přístup.

Proč je text v pořádku:

  • Téma je akademické a teologické – zabývá se výkladem Bible, hermeneutikou, etikou a homiletikou.
  • Neobsahuje urážlivý jazyk, nenávistné projevy ani kontroverzní výzvy.
  • Štítky jako „Thomas R. Hatina“ nebo „systematika“ naznačují odborný přístup, nikoli provokativní obsah.

Pokud bys měl v plánu publikovat tento text veřejně, můžeš to udělat bez obav. Pokud ale chceš, aby byl přístupný jen určité skupině (např. studentům nebo členům sboru), můžeš nastavit soukromí podle zamýšleného publika.

Na dotaz, proč k tomu došlo, byla udivena. Spekulovala o možné chybě algoritmu.

2024-05-29

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.


2023-01-10

Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

 Recenze knihy Julie Boydové, Cestovatelé ve Třetí říši (Travellers in the Third Reich, 2017), ARGO 2019, Překlad Robert Novotný, ISBN 978-80-257-3067-6 (váz.), 978-80-257-3144-4 (e-kniha).

Chytli jste COVID? A jak to probíhalo? Ano, u mnoha mých známých zle, někteří i zemřeli. Já měl to štěstí, že jsem přežil, dokonce jsem měl potíže minimální. Kdyby bylo jen na mně, mohl bych na to vzpomínat s potěšením. Mně dal čas na čtení, protože kromě záchvatů únavy jsem netrpěl ničím. A také se rozběhly naplno internetové obchody, takže jsem mohl z domácí karantény zběsile kupovat knihy, i do čtečky, kterou jsem krátce před tím dostal od synka, a číst a číst, jak už jsem dlouho čas neměl. Mimo jiné jsem se věnoval tématu Třetí říše, především otázce, jak ji prožívali obyčejní Němci. A jak ji prožívali obyčejní turisté, kteří tudy jen projížděli, vedla je sem nějaká humanitární aktivita, studovali tu, přilákala je zvědavost, vědecké či umělecké angažmá, Olympiáda, nebo 5. baptistický kongres, který se konal v Berlíně od 4. do 10. 8. 1934? A jak to na ně působilo? Mohli rozpoznat, co se tam děje doopravdy a co z toho vzejde? Takovou otázku si položila britská historička Julia Boydová, když studovala deníky, dopisy a vzpomínky těchto turistů. Sleduje vývoj jak německé mentality tak i mentality pozorovatelů z venčí (ale třeba i vzpomínky čínského studenta, který kvůli válce v Německu uvíznul!) od konce války, přes hospodářské krize, opojení "novým věkem" až po vypuknutí další světové války.

Kniha nabízí zcela nový pohled, jak toto téma pojmout, proto ji vřele doporučuji i Vám. Zde budu upozorňovat na další tituly na toto téma, které jsem díky uvržení do karantény mohl v klidu prostudovat.


Dále k tématu:


2022-10-22

Hitlerovy ukradené děti, Ingrid von Oelhafen a Tim Tate

 

Koho zajímá projekt Lebensborn?

    • Grada 2019 (pův. 2016)
    • překlad Martin Vondrášek
    • ISBN
      • ePub 978-80-271-1120-6
      • pdf 978-80-271-111-0
      • tisk 978-80-271-0885-5

Počátkem 90. let, kdy padl komunismus, zdroj mnoha tabuizací historie, se stalo módou "objevování holokaustu" s tehdy typickým slovíčkařením: praví "znalci" se při zaslechnutí slova holokaust ostentativně pohoršeně optali: "to myslíte šoa?". Tehdy se tvrdilo, že prý komunisté i toto tajili. Dokonce i lidé, s nimiž jsem o tom před revolucí mluvil, najednou překvapeně zjišťovali, že něco takového vůbec bylo, aby mohli dojít k závěru, že je třeba udělat "novou theologii", ta však už dávno nesla efektní označení "theologie po Osvětimi". I kdyby komunistický režim jinde tuto kapitolu nacismu tajil, v Československu určitě ne. Zmínky byly ve filmu i v literatuře, umlčet se je nepovedlo ani po emigraci některých autorů, jako byl Arnošt Lustig, Jiří Weiss nebo Ján Kadár a Elmar Klos i dalších. Hovořil jsem o tom i se studenty v NDR, ani pro ně to nebylo nic tajemného, i když Honeckerův režim tajil i slova oficiální hymny svého státu. Lze tak maximálně s profesorkou Lipstadtovou (Popírání holokaustu, 2001, ISBN 80-7185-402-6) říct, že se komunisté snažili privatizovat si utrpení pro ty své, židovské oběti jen jakoby bokem, ale tajemství to nebylo.

Nemenší zrůdností, kterou nacistický režim vynalezl, nemenší, než likvidace údajně "podřadných ras", bylo pěstování té nadřazené. Především projekt Lebensborn. Ten byl však zrůdný tak, že se o něm vlastně pořádně mnoho neví, jeho odborný výzkum je stále dost váhavý. V naší filmové tvorbě se sice v roce 2000 objevil film Pramen života od Milana Cieslara, obsahuje však dost historicky sporných tvrzení. Společným nedostatkem je fatální nezájem o osudy takto nakultivovaných dětí!

Nebudu se pouštět do výkladu Himmlerova projektu Lebensborn, zde odkáži na Wikipedii. Jen připomenu, že podle obecně přijímané představy se skládal ze dvou složek:

  1. Řízené plození rasově dokonalých potomků, zejména s příslušníky SS, což se dělo podobně jako vyhlazování jiných ras s jakousi živočichářskou technologií, a
  2. Poněmčování dětí uloupených na okupovaných územích, které vykazovaly rysy Himmlerem vyfabrikované arijské či nordické rasy. (Vzpomeňme na lidické děti!)

Když americká jednotka v jednom jihoněmeckém městě čistě náhodou narazila na cosi, co připomínalo sanatorium plné kojenců, o jejichž původu přítomné sestřičky zarytě mlčely, a ani místní obyvatelé o tom, co se v tom zařízeně SS děje, neměli sebemenší potuchy, byli stejně šokováni, jako když jejich kolegové i z jiných armád naráželi na koncentrační tábory. Přitom bylo jasné, že jde jen o jednu buňku větší sítě, ale další podobné objekty nalezeny nebyly, leda prázdné, navíc se zlikvidovanou dokumentací. Jako se nechtělo dlouho nikomu věřit, že někdo mohl druhé lidi likvidovat průmyslovou metodou, dodnes se nechce mnohým přijmout, že někdo mohl vyrábět děti jako v nějaké líhni nebo psí množírně. A hlavně, že takto nakultivované děti žijí stále mezi námi!

Kniha, kterou tu doporučuji, je dílem jednoho z těchto dětí. Paní Ingrid, která se nakonec se jménem, na které byla zvyklá, identifikovala, i když později zjistí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak, že byla ušetřena pro své "nordické rysy" a na rozdíl od svých sourozenců ukradena, ne zlikvidována, se jí pokusila ze svých životních traumat vypsat. Novinář Tim Tate, který se jako jeden z mála po osudech dětí Lebesbornu pídil, jí povzbudil ke knižnímu vydání a pomohl jí to uspořádat.

V knize poznáváme děvče, které prožívalo peripetie německého dítěte na konci druhé světové války, kdy se s paní, kterou považovala za svoji matku, a "bratrem", jehož tato počala s jiným mužem než s manželem, museli několikrát před postupujícími Spojenci prchat, a které i tak žilo v rodině s velmi chladnými vztahy, jak mezi údajným otcem a matkou, tak i dospělých k dětem. Bylo však na to zvyklé. Jediný, ke komu měla bližší vztah, byl ten bratr, ten se však v dospělosti zabil.

Při všem tom utíkání cítila, že je předmětem nějakých konspirací, ale jako malé dítě to neřešila. Bylo ovšem divné, že jí dlouho neposílali do školy, a když chtěla studovat na střední, bylo to ne jen matkou, ale i prapodivně tajemným spolkem osob, které do jejich záležitostí mluvily, zamítnuto. Musela se jít učit na praktický obor. Když dosáhla dospělosti, na truc se na střední školu přihlásila. A tehdy zjistila, proč jí v tom všichni bránili: osobní doklady, které musela předložit, byly falešné. Celá její identita byla falešná!

Kniha popisuje její zápas o poznání vlastní identity, hledání po archivech, souboj s lidmi, kteří mnoho tajili, protože se nevzdávali naděje, že "myšlenka" národního socialismu zase ožije, ale také poznání dalších stejně postižených lidí. Setkání se skutečnými příbuznými, k nimž si však vztah už nevytvořila, jejich jazyk se nebyla s to naučit. Vztah k sobě - kým skutečně je, i ke jménu, které jí sice nepatřilo, ale už si na ně zvykla, proto se ho nevzdala ani později, když jí příbuzní pěstounů o to žádali, nebo aby alespoň nepoužívala to "von". Pátrala i po motivaci pěstounů, proč se do programu Lebensborn zapojovali a přisvojovali si uloupené děti.

Na knize mě zarazilo pouze to, že bod 1. účelu Lebensbornu autorka ne zpochybňuje, ale dokonce popírá. Tvrdí, že se nikdy nepotvrdilo, že by se tam děti přímo plodily. Historici to mají za jisté a doložené. Kdyby ne, od svého dědy, evangelického faráře v Libiši, jsem slyšel historku, jak se ho jedno nacismem zfanatizované děvče pokoušelo přemluvit, aby jí pomohl v matrice zamazat židovské předky, aby se mohla programu Lebensborn zúčastnit. Nepřesvědčila ho a tím jí v tom zabránil.

Kniha tedy vyplňuje alespoň trochu onu mezeru v povědomí o dějinách nacionálního socialismu, co se stalo s dětmi z nacistických líhní a jak vlastně žily/žijí?

Téma je třeba otevřít ne jen kvůli minulosti. I na Ukrajině jsou dnes kradeny děti a jejich osud bude zřejmě podobný, jako plodů zrůdného projektu Lebensborn.



Dále k tématu:

2022-09-24

Emilio Alberich a Ludvík Dřímal, KATECHETIKA

 Výchova a vzdělávání víry (katecheze) potřebuje důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Vhodnou příručku k tomu jsem nalezl v knize KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala

  Průzkumy, jak u nás fungují nedělní školy a konfirmační příprava, mě přivedly k myšlence, že jistá bezradnost a zmatenost je způsobena absencí jasné, celkové koncepce katecheze v naší církvi. Existují sice různé komise, které připravují praktické příručky a jiné, ale v podstatném se takzvaně "spoléhá na samostatné, tvůrčí osobnosti" přímo na sborech. Ty bývají zatíženy potom neustálým improvizátorstvím, theoreticky nezajištěním prakticismem, vyvíjejícím činnost pro činnost samu, a stíhaní pocitem, že církvi na jejich činnosti vlastně nezáleží. Tyto problémy navíc nelze přiznat, protože by takový katecheta vypadl z kategorie "samostatné, tvůrčí osobnosti", a mohlo by se mu pokrytecky vytknout, proč se své služby vůbec ujímal, když to neumí?

Je sice pravda, že katechetika se vyučuje jako součást praktické theologie na ETF-UK, že se zástupci naší církve jak ze SR tak z fakulty účastní ekumenických katechetických konferencí, ale minimálně od jednoho z nich vím, že si uvědomuje to, co nakonec vnímáme na sborech všichni, totiž že to na výchovu a vzdělávání ve víře žádný praktický vliv nemá. I pracovníci vedení církve bývají pak zaskočeni, mají-li například odpovědět na otázku po cíli evangelické edukace. To je z pedagogického hlediska dost závažné.

Přes onen všepronikající prakticismus a nevoli k theoretické přípravě jsem došel nakonec k přesvědčení, že katecheze (nejen) v naší církvi potřebuje právě důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Při shánění takové příručky jsem nalezl výraznou inspiraci v jiných vodách než evangelických - v práci dvou katolických autorů KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala (ISBN 978-80-7367-382-6, Portál Praha 2008).

Jde o odborníky v daném oboru na slovo vzaté, těšící se dobré pověsti i u učitelů a profesorů na ETF-UK. Prof. Emilio Alberich je emeritním profesorem katechetiky na salesiánské univerzitě v Římě; jeho národností si ovšem nejsem jist - zprávy které mám oscilují mezi italskou a španělskou. Doc. Dr. Ludvík Dřímal, Th.D. přednáší katechetiku na Katedře křesťanské výchovy na olomoucké CMTF UP. Katechetiku studoval právě u E. Albericha, k němuž jej pojí i přátelský vztah. Na dotaz po podílu na konečné podobě díla skromně říká, že hlavní podíl má právě E. Alberich, který "většinu kapitol (alespoň v hrubých rysech) vytvořil". On sám prý hlavně "doplňoval a dolaďoval", samostatně vytvořil pouze tři kapitoly včetně kapitoly o katechezi a škole. Jde však o dílo kolektivní, nelze přesně vymezit, která kapitola je dílem kterého z autorské dvojice. Musí-li tudíž evangelík při četbě knihy skousnout, že jde o knihu z katolického prostředí a (především) pro katolíky, není také zcela snadné určit, ze zkušeností které země je čerpáno (kritici upozorňují na její přílišnou španělskost, ale já ji tam nevnímám). Výhodou katolické literatury je ovšem její globální zaujetí.

Už přečtení obsahu naznačí, že katechetika je zde postavena na solidním biblickém základu, jaký je i u evangelíků nevídaný a jaký ani nejsme katolíkům příliš ochotni přiznávat. Přece právě tato skutečnost činí příručku použitelnou pro každého, bez ohledu na denominaci. Může proto překlenout nedůvěru některých evangelíků (s níž jsem se bohužel setkal) dát se poučit při výchově a vzdělávání ve víře právě katolíkem. Biblicistní rys je pak přítomen na každé řádce díla.

Dílko rozebírá otázky identity katecheze v životě církve vůbec, i v církvi současné (a ne jen římskokatolické). Pro evangelického čtenáře pak bude určitě zajímavý exkurs do historie katechetiky, kterou většinou známe jen izolovaně, tedy pouze svoji vlastní. Zde je zasazena do širšího dějinného rámce, též v souvislosti se sociologickými a filosofickými proměnami ve světě. Je zasazena do rámce dějin pedagogiky vůbec, proto i pro pedagogy může být četba knihy v mnohém poučná. Zabývá se ovšem i identitou katecheze v životě každého křesťana, což může být poučné i potud, že se překoná tradiční zúžení katecheze pouze na práci s dětmi a mládeží, ne-li dokonce jen na vyučování náboženství. Vše, také kázání, liturgie atd. je součástí přímé i nepřímé katecheze, v jakési Eriksonovské celoživotní katechezi. Katecheze je součástí pastorace i misie, takže i tato témata jsou zde zmíněna.

Všímají si samozřejmě také chyb, kterých se církev či jednotliví katecheti při katechezi dopouštěli a dopouštějí, pro něž má katecheze u veřejnosti, včetně té křesťanské, nelibou pachuť. Po přečtení knihy evangelík zjistí, že římskokatolická církev dnes řeší stejné problémy v katechezi jako evangelíci, ačkoliv k nim dospěla jinou historickou zkušeností.

Silnou stránku díla představují momenty, kdy autoři vyjasňují otázky, před kterými naše autority zpravidla uhýbají, považujíce je někdy i za nehodné řešení. Velice důležité je mezioborové rozkročení mezi teologií a pedagogikou, aniž by se určovalo kdo je tu pán a kdo služka. Jde o plodnou mezioborovou spolupráci. Stejně dospěle jsou řešeny i další otázky, které nás často nechávají bezradné: vztah mezi (nad)historickým pokladem církve a individuální, aktuální, zkušeností člověka, zkušenost lidu Božího smlouvy staré a nové, růst, zrání či dospívání ve víře a obecná ontogeneze. Potěšující jsou řádky, které řeší kompetenci ke katechezi poukazem na všeobecné kněžství všech věřících, kategorie, kterou jsme si jako evangelíci příliš přivlastnili jako svůj osobitý prvek. I zde se však nevyhnou autoři otázkám osobnostní způsobilosti ke katechezi, erudici a také pověření církevním úřadem. Zejména to poslední zní našim uším podezřele, ale musíme domyslet, že tím církev svého katechetu vybavuje spoluodpovědností. Ostatně církevní pověření, ordinaci, potřebují i naši duchovní k výkonu své služby. Proč ne katecheta (učitel náboženství, učitel nedělní školy, pracovník s mládeží, střední generací či se starými bratřími a sestrami)?

Druhým výrazným a velmi plodným rysem je tedy mezioborovost, překonání "theologické arogance" (na kterou si stěžuje např. D. Sölle ve Fantazie a poslušnost, Kalich, ISBN 978-80-7017-089-2). Pojetí katecheze zde nevystupuje vůči ostatní společnosti ani přezíravě, ani povýšeně či konfrontačně, nýbrž kooperativně. Kniha proto staví vedle sebe křesťanské vzdělávání a výchovu v kontextu společenského života, obecné výchovy a vzdělávání (školní), ale též otázky evangelizace a inkulturace.

Největším přínosem je konečně stanovení a rozbor didaktických cílů (kompetencí), které má katecheze sledovat (stry. 23-40; obr. 2-4). Protože jsou sledovány v kontextu funkce katecheze uvnitř církve, a to v souvislosti se smyslem existence církve samotné, dochází se tu i k úvahám eklesiologickým, možná překvapivě blízkým i eklesiologii evangelické. Je to konečně příležitost nehledět na katolický vklad nedůvěřivě skrz prsty, ale něčemu se tu i přiučit. Východiskem je proto nejen katechetická, ale i eklesiologická theze, že úkolem církve a cílem její katecheze je být "ve světě pro svět ve službě Božímu království". Není nutné jednoduše jejich postřehy převzít; jde o otevření otázek, které by snad mohly přispět k překonání krize křesťanství, kterou alespoň někteří vnímáme a která rovněž ochromuje katechezi.

Kniha je ovšem psána pro katolíky. Evangelík proto asi přeskočí pasáže o funkci katecheze v rozhodnutí pro řeholní život, fenomén, který u nás nepěstujeme. Méně cize bych se díval na pasáže o významu katecheze v rámci iniciace (mystagogii!) k liturgickému život, nebo opačně, o katechetické funkci téhož. Nejde jen o to, že i v některých našich sborech se liturgie pěstuje, i ty reformované mají svoji "liturgii", či lépe: jakýkoli bohoslužebný pořádek vykazuje liturgické rysy a potřebuje "zasvěcení" k plné účasti na něm. Pro evangelíka, nemá-li hlubší zájem o římskokatolickou církev, budou ovšem problematické nekonečné citace z katolických dokumentů a odkazy na ně. Avšak i ty mohou být pro nás poučné. Současně musíme chápat, že každý katolík, který své církvi přináší něco nového (a to autoři určitě přinášejí), je nucen cíleným čtenářům propojit toto nové s dokumenty své církve. Kniha je však uspořádána přehledně, není problém tyto pasáže přeskočit.

Co tedy bude asi čtenář, zejména evangelický učitel nedělní školy, postrádat právem, je skutečnost, že autoři nedospějí ke kurikulu, dokonce ani v předpředposlední kapitole, nazvané Východiska katechetické metodologie. To lze ovšem nahradit jinou literaturou, třeba dnes bohatou pedagogickou literaturou o didaktickém projektování a tvorbě vzdělávacího programu. S dobrým theoretickým základem si však nakonec může (musí) každý učitel snadno vytvořit kurikulum sám. Kniha k tomu dá dobrý podklad.


P.S.:

Příspěvek jsem psal původně ještě jako farář ČCE a učitel na jedné z jejích škol. Tehdy jsem také vedl Seniorátní odbor pro vzdělávání laiků (stránka byla patrně zrušena) královéhradeckého seniorátu této církve. Poprvé jsem jej uveřejnil 30. 7. 2009 na Evangnetu. Paradoxně člověk, který mi za ni v komentáři poděkoval, rozpoutal o rok později proti mně a především jedné další osobě kampaň, kvůli které jsme působení na tomto prostoru opustili a založili si prostor vlastní, tzv. "Svobodné protestantské stránky" (SPS). Tam jsem ho přenesl brzy po roztržce s Evangnetem 4. 8. 2010. SPS jsou sice nezávislé, ale stále vázané na ČCE. Už tehdy jsme byli předmětem útoků. Trutnovský farář Tomáš Molnár, t.č. senior královéhradeckého seniorátu, neváhal dokonce zneužít k pomlouvání SPS i mě osobně prostoru, který mu byl dán v rámci našich akcí 23. 10. 2010 v Třebechovicích pod Orebem, kde měl mluvit o něčem zcela jiném, a před lidmi, kteří o SPS vůbec nic nevěděli. Když jsem nakonec narazil v samotné ČCE a musel z ní raději odejít, kdy mě tam kvůli tomu dodnes mnozí vnímají jako odpadlíka, raději jsem i přes nesouhlas oné druhé osoby (hodnostně 1.) v SPS skončil, ale mé další působení v SPS by jim jen přitěžovalo.

Příspěvek je tedy psán z pozice člena, faráře a aktivisty této církve, i když v ní dnes nepůsobím, nebudu na tom však nic měnit. Podstatné pro mě je, že dotčené dílo považuji za stále velmi významné a chci na něj upozornit, aby nezapadlo. Opravil jsem jen několik chyb.

2022-02-27

K dopisu Synodní rady ČCE k válce v Ukrajině

 

Pamatuji se, jak v roce 2001 po 11. září řešili mnozí faráři na pastorálce, zda se k tomu mají vyjadřovat a jak vlastně? Jeden říkal, že neví, ale myslí si, že "se to od něj očekává", druhý zase, že na nic nepřišel, měl své "standardní" kázání a lidé mu pak děkovali, že je tím neotravoval. Bylo zajímavé, že jejich postoje k této otázce řídilo pouze domnělé či faktické očekávání obce věřících. A také chyběla otázka, proč, a zda mám vůbec co sdělit? Theoreticky samozřejmě všichni věděli, že by odpovědi na tyto otázky měly vycházet z nitra víry. Ale jako mnoho věcí v mé bývalé církvi, ani toto se v ní prakticky vůbec nijak neuplatňuje. Pokud tedy něco už k nějaké aktuální události řeknou, bývá to zmatené hledání slov, do kterého se jen sem tam nějak vrazí Bůh a Ježíš, případně i třetí člen Trojice a také se tam plácne jako motto nějaký biblický verš.

Nový synodní senior ČCE Pavel Pokorný zjevně pocítil nutkání k událostem na Ukrajině něco říct, něco zbožného, snad i zásadního, a tak poslal do sborů pastýřský list. Jsem k této církvi kritický, ale začnu něčím pozitivním. Především je dobré, že se pokusil něco říct, že dokonce povzbuzuje k praktické pomoci a proti pocitu, že nemá nic cenu (bohužel spíš mentorsky). Díky tomu snad není ten list až tak zbytečnou písemností.

Avšak i u něj je patrné, že šlo jen o jeho vnitřní nutkavost cosi říct, ale co vlastně? Byla to výpověď víry, byla v tom nějaká theologie, jakou by se dalo právem od člověka v jeho postavení očekávat? Ano, je tam zmíněn Bůh i Ježíš, ale stačí to?

Počínaje výběrem biblického verše (Ž 46, 2-3, tedy bez chybně uvedeného 1. verše) z dopisu dýchá něco divného, co se latinsky nazývá curvelatio in se ipsum, což blahé paměti výstižně přeložil církevní historik Amedeo Molnár jako zakurvenost do sebe samotného. Místo thelogické výpovědi víry z toho vyšel jen pokus amatérského psychologa pofoukat zraněnou duši. Celý text je chiasticky koncipován tak, že začíná jakoby psychotherapeuticky využitým biblickým textem a končí modlitbou. Centrální výpovědí jsou povzbuzení k pomoci, která bázlivě vystrčí růžky z hlavního masa textu, utěšujícího dušičku, aby se nebála svých citů. Vystupuje poněkud zmateně. Celé je to zmatené, protože něco předpokládá, co ale vůbec nemusí být pravda. V tomto případě pomáhajícího adresáta, nebo alespoň takového, který má vůli, ale tělo je slabé. Ale je to skutečně tak?

Také se můžeme k onomu masu rámujícímu mohutně střed textu ptát, je skutečně dušička křesťánků bolestivá a potřebuje pofoukat? S pohledem na to, čím trpí lidé pod ruskou palbou to působí divně. Je opravdu třeba foukat sofistikovaná uskřinutí dušiček v Čechách, když válečné pole je úplně jinde? Tohle se Pavlovi (dříve jsme si tykali) zjevně moc nepovedlo.

Ale nejde mi o výsměch. Chtěl bych mu i jeho církvi pomoct najít cestu z tohoto plácání se na mělčinách víry. A tou by neměla být ani vnitřní potřeba mluvčího ani očekávání oslovené obce, nýbrž vedení Slovem Božím. Biblický text by neměl být jen mottem, měl by být zdrojem. Vše to předpokládá nějaké hledání, ale to tam není. Jen strach církevního potentáta, že lidi při pohledu na události přestanou věřit. Jistě, i Bible takové texty zná (např. Fp 2, 12-14), ale jejich funkce je spíš okrajová.

To co mi v tom mase chybí je pevná kostra. Tu může dát skutečně jen pevný základ. Je mnohem víc, a závažnějších, otázek víry, například celá etika válečného konfliktu, co tady s vírou ve smíření a odpuštění, jak si stojí před Bohem obránci své domoviny, co teď s láskou k nepřátelům, když musejí v sebeobraně zabíjet vojáky, často vyložené děti, které zfamfrněl, dokonce i podvedl, nepřítel? Sami sebe vydávají na smrt. To jsou otázky, se kterými si ČCE nikdy nevěděla rady. Lavírovala vždy mezi naivním pacifismem a přimhuřováním očí nad tím, že se to bez toho kvéru asi vždycky nedá. ČCE se samozřejmě děsí portrétu feldkuráta Katze, který žehná zbraním. Ale o to tady nejde.

ČCE totiž už dávno, zamotaná do všelijakých ohledů - tu na mocné, tu na nemocné, aby šla s dobou (většinou včerejší), ztratila schopnost formulovat svoji víru. Rezignovala na veškerou theologii, jíž tak maximálně zahnala do fakultního ghetta, především theologii morální. Je to zase další příklad toho, jak bez theologie, která navíc přejde do morálních, praktických, důsledků, jsou výpovědi církevních představitelů vlastně prázdné. Prázdné jako duše do sebe zakurveného křesťana.


  • Prohlášení SR rok po té. Koncepčně už lepší, přesto je to stále jakoby "o nás". Stále uhýbá před pojmenováním morálních důsledků ruské agrese vůči Ukrajině, zazní i zmínka o "zneužívání náboženství k ospravedlnění agrese", ale příliš soft.

2022-01-01

Když padnou ploty?

 Marianne Suhr, Roter Milan, ISBN 978-3-86915-026-0, Edition Ebersbach, Berlín

Recenze

Kdybych se orientoval podle recenzí a anotací, asi bych tento román přešel bez zájmu. Například vydavatelská anotace na zadní straně přebalu knihy tvrdí, že "Roter Milan (Luňák červený) je román o pevném vztahu dvou žen a jejich životě během rozdělení Německa a po něm. Přes pochybnosti o mírové přítomnosti chtějí otevřít novou cestu". Taková anotace udělá z velmi hluboké reflexe něčeho zcela jiného, než osobních citů, naprostou banalitu, kterou ani nestojí za to číst. Naštěstí vím, jak takové recenze a anotace vznikají - často sotva přečtením obsahu. Naštěstí jsem na něj byl upozorněn svými přáteli, takže mě to neodradilo, protože se jedná skutečně o velmi hlubokou reflexi života Němce a němectví v poválečné historii, kde se velké dějinné události proplétají se soukromými životy lidí, kteří se narodili přibližně stejně jako autorka, narozená v bývalé NDR v místech, kde příběh začíná, a stejně jako jedna z hrdinek v 18 letech přesídlila do Berlína západního, kde podobně jako ona různě pracovala, aby pak studovala sociologii. Na rozdíl od ní z něj ale po sjednocení neutekla, naopak stala se místní političkou, vědkyní a od roku 2004 i spisovatelkou. Roter Milan je jejím pátým literárním počinem.

Roter Milan - Luňák červený. U nás poněkud vzácný pták. Vyskytovat se tu opět začal až po roce 1989. V západní části Evropy je ale celkem hojný. Provádí své pátravé lety nad braniborskými mokřady a dívá se spatra na lidské hemžení pod sebou, jsou mu lhostejné zdi, které si kolem sebe lidé nastaví - buď si to ta berlínská, nebo zdi v nás samotných. Pro jednu z hrdinek románu, Karin, je prý pro Braniborsko příznačnější, než jeho erbovní orel, který se tam pro změnu nevyskytuje vůbec (asi jako dvouocasý lev v Čechách). Je částí její duše, kterou zdi na jednu stranu vězní, na druhou stranu chrání a ona se z nich snaží uletět, snaží se propátrat terén pod sebou objektivně, i když je v něm namočená víc, než je jí milé. O to hůř, že se začíná kolem její padesátky měnit k nepoznání.

Román začíná po pádu berlínské zdi, kdy se bývalá občanka NDR, pak Západního Berlína, přestěhuje do Lucemburku, údajně, aby byla blíže své kamarádce z dětství, Janne, která tam už déle pobývá. Ale spíš tam, jak se ukáže, ze sjednoceného Berlína prchá. Jenomže i Lucemburk má svoji zeď, a do té doslova a do písmene Karin svým autem hned po příjezdu narazí.

Výchozí postavou celého děje je vlastně Janne. O ní se také něco dozvíme, ale Janne je tu proto, aby si nad podivným počínáním své kamarádky kladla otázky. Zeptat se jí v nemocnici netroufá. Karin je zachráněna, ale proč do té zdi vrazila, to nikomu nesvěří. Jak Janne, tak i čtenář se mohou jen dohadovat, zda to byl pokus o sebevraždu, nebo její soukromý boj se zdmi. Včetně té, kterou má v sobě, a která pádem Berlínské nezmizela, naopak vyrostla ještě výš. Skutečným tématem románu není hledání vztahu obou žen k sobě, jak sugeruje vydavatelská anotace, jako právě tyto zdi. To se vyjevuje pátráním Janne po tom, proč to Karin udělala, ale i po tom, co tomu předcházelo a co následovalo. Život Karin, její podivný přesun do Lucemburku a stejně záhadné zmizení z nemocnice, kde Janne zanechá jen klíče od bytu, v němž nalezne její deníky, do kterých se začte.

Román je dělen na tři části psané ichformou. Ich je v první části Janne, které je zmatena tím, co to Karin udělala a kam zmizela. Ve druhé části je to Karin, která je zde přítomna ve svých denících, kterými čtenář listuje společně s Janne. Ve třetí části jsou to obě ženy dohromady, protože vypravěčce Janne se Karin nakonec ozve svými dopisy až z Izraele, kde nakonec zakotvila definitivně.

Můj zájem vzbudil právě pohyb obou žen jednak prostorově - po obou stranách německých zdí, jednak historií. Obě se narodí zhruba v letech 1938-1939. Tedy ještě před válkou, do které vstoupí jako nemluvňata. Až po válce začnou brát rozum, slyší o nějakém čase "za Adolfa", ale ani netuší, že nějakou válku zažily, že tyto velké dějiny dupaly po jejich soukromých, kojeneckých a batolecích, životech už od začátku. Netuší dlouho, jaký význam má, že se s jednou snažila maminka přežít v troskách Berlína, než přešla k příbuzným do Braniborska, zatímco druhou tam zanesl odsun Němců z Východního Pruska. Jakoby to byly nějaké povídačky o pravěku. Ale stopy to na jejich životech nutně zanechalo. I v dospělosti těžko chápaly, proč je němectví ve světě přijímáno s nedůvěrou, odporem i opovržením, proč by se za to, že jsou Němky, měly stydět? Spíš, než že by hledaly vztah k sobě navzájem (obě se nakonec ocitnou na Západě ještě zamlada, naváží spolu kontakt prakticky okamžitě, takže jejich osobní vztah narušen nebyl) hledají vztah k sobě samotným a k historii svých rodin i svého národa. Snaží se proniknout do důsledků života v totalitě, v jejich případě ve dvou totalitách. Proniknout i přes to, o čem se doma ani ve společnosti raději nemluví.

Hlavní otázka zní, co přijde potom, až tyto ploty padnou. Bude to dobré, nebo špatné? Pro mě, jako člověka vyrostlého ve východním bloku a na východní straně berlínské zdi, je zajímavé, jak to mohl vidět člověk z té vnitřní, i když svobodnější, strany. A i tam byla velmi citlivá Karin spíš výjimkou. Nenáviděla zeď, která je svírala, ale její pád nepřijala s všeobecným nadšením. Naopak vnímala, že se do jejího světa, který se jí stal domovem, vřinula realita NDR, před kterou prchla. Ať jde o ducha těch lidí, kteří se přeci jenom vyvíjeli jinak, než ti na západě, nebo o konkrétní lidi. Například ji v roce 1989 v jedné kavárně obsluhoval číšník, v němž poznala sekretáře SED, který jí kdysi, jako školačce, vyhrožoval, že ji zastřelí. Ale když došlo k exodu východních Němců, i on se s ním svezl přes Prahu, protože i partajníci věděli, že Honeckerovu režimu odtikávají poslední hodiny. Potlačované frustrace pod vládou komunismu se transformovaly do neonacismu, takže do multikulturního, svobodomyslného a tolerantního Berlína západního vstoupil rasismus a neonacismus. My z východu asi méně chápeme, že i těm za zdí se nějak změnil svět, a to ne nutně pozitivně. Jestli je román něčím přínosný, určitě ne jen pipláním se v citech dvou dam v nejlepších letech, ale právě v té reflexi, jak velké dějiny šlapou po těch soukromých a jak se v tom může jedinec snažit zorientovat.

Jak román dopadne? Dobře nebo špatně? Těžko říct. To musí čtenář rozhodnout sám. Na jednu stranu můžeme bořit zdi v sobě i okolo nás, na druhou po každé zbořené zdi vyrostou jinde zdi nové, a možná ještě větší. A přece to snad má smysl v tom pokračovat.