Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15he,ř,l).
Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.
Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:
Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.
Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?
(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal,že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).
Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?
Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.
Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.
Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.
Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).
Komunikace křesťanů v dnešním světě a její patálie s ... Biblí.
Díky jednomu trollovi se i ostatní vlákna Evangnetu věnovala homosexualitě.
Právě vrcholí Prague pride, údajně akce na zviditelnění homosexuálů. Ve skutečnosti se zde zviditelňují hlavně křesťané. Jedni, aby upozorňovali na údajné pošlapávání božích řádů, jiní pak chtějí připomenout, že božími řády jsou láska, vstřícnost, tolerance a přijímání lidí různých, prostě i těch jiných. Nebýt homosexuálů, nevěděl by dnes nikdo o tom, že církve ještě existují.
Nebýt homosexuálů, co by se vlastně stalo? Tedy nemyslím, co by se stalo ve světě, ale o co by přišly církve a podobná společenství?
Homosexualita se v moderním světě ujala jako výrazné téma pro nejrůznější:
manifesty,
protesty,
prohlášení,
téma do kázání (pro i proti),
námět k odborné (často spíš "odborné") diskusi,
pořádání různých aktivit (pro i proti),
poučovat veřejnost o Boží vůli a řádech a modelech tradiční rodiny, nebo
o otevřenosti, toleranci a lásce,
nebo také o pluralismu v církvi, když už jim to začíná přerůstat přes hlavu.
Ale hlavně jde o to, dát si pěkně křesťansky a pobratrsku vzájemně do držky. Byly doby, kdy k tomuto bohulibému účelu sloužila témata, jako je třeba spasení, víra a dobré skutky, jedinost či trojjedinost boží, a když trojjedinost, poměr osob v Trojici, vztahy hierarchie a nakonec vztah k jedinosti boží, otázka predestinace, předpoznání Boha ... no zkrátka témata, u kterých dnes spolehlivě usnou i fakultní theologové. A právě zde je podle mého názoru důvod, proč se homosexualita stala tak šťavnatým tématem. Nahrazuje totiž dřívější obsahy víry, se kterými si dnes samy církve už vlastně nevědí rady.
PEREX
Jakub Dvořák se v této eseji s ironií a kritickým nadhledem zamýšlí nad tím, jak se téma homosexuality stalo v církevních kruzích náhradou za ztracený obsah víry. Ukazuje, že spory o homosexuály často zastírají hlubší krizi identity, autenticity a schopnosti církve vést smysluplný dialog.
In diesem Essay reflektiert Jakub Dvořák mit Ironie und Schärfe, wie das Thema Homosexualität in kirchlichen Debatten zum Ersatz für verlorene Glaubensinhalte geworden ist. Er zeigt, dass der Streit um Homosexuelle oft eine tiefere Identitäts- und Kommunikationskrise der Kirche verdeckt.
Dans cet essai, Jakub Dvořák analyse avec ironie et lucidité comment l’homosexualité est devenue un thème de substitution dans les débats ecclésiastiques. Il y voit le symptôme d’une crise plus profonde de l’identité chrétienne et de la capacité de l’Église à dialoguer avec le monde.
In this essay, Jakub Dvořák critically and ironically explores how homosexuality has become a substitute topic in church discourse, masking a deeper crisis of faith, identity, and the church’s ability to engage in meaningful dialogue with society.
Už asi 500 let je církev odsouvána ze svých postů. Nevnímá to primárně jako útok na sebe. Nebo se alespoň tváří tak, že vyklízí pozice kvůli útokům "světa" na Boha. "Svět" si (slyšíme to v mnoha kázáních kazatelů všech konfesí) chce poradit bez Boha, nechce si jím nechat mluvit do života. Ale on si nechce nechat jen do života kecat od farářů. Avšak v tom kecání lidem do života stále církve hledají svůj raison d'être. Čím méně dnes církev může malovat lidem před očima slasti posmrtného ráje či čerty a hrůzy pekelné, tím víc si samy hledají nějaké vysloužilecké trafiky. Ne, samozřejmě, že ne pro sebe, ale pro svého Boha. To dá rozum. Copak jim jde jen o žvanec svého personálu? (Jo, ale nikomu to neříkejte).
Je možné říct, jak se křesťané staví k homosexuálům a homosexualitě?
Běžný občan si nejspíš myslí, že názor křesťanů na homosexualitu a homosexuály je jasný: NE! HANBA! Proč? Inu i ten nejignorantštější pohan ví, že to jaksi neštymuje s Biblí. Správný konzervativní křesťan okamžitě vysolí nejdůležitější místa v Bibli, tak především Lv 18, 22 (he,ř,l); 20, 13 (he,ř,l); odhlédneme-li od tzv. "hříchu sodomských", protože je nesmysl, aby všichni muži v Sodomě byli homosexuálové Gn 19 (he,ř,l) (podobně i hřích Benjamínců Sd 19 (he,ř,l), v obou případech šlo spíš o xenofobii). Neopominou zdůraznit, že Bůh stvořil člověka jako MUŽE a ŽENU (Gn 1, 27; (he,ř,l)), takže žádné jiné kategorie se nepřipouštějí.
EXKURS K HERMAFRODITISMU: Je nesporné, že se někteří lidé narodí s oběma pohlavními znaky. Podle hrubé znalosti fungování chromozomů by to sice možné být nemělo, ale je to realita i u lidí. Některé organismy, jako třeba hlemýždi, jsou hermafroditi vůbec. Mezi rybami jsou ale i takové, které mění pohlaví buď v rámci dospívání, nebo podle potřeby, když například v hejnu vymřou samci, posamčí nejstarší samice. Když je v hejnu samců zase dost, opět se stane samicí. Žádný z mnou oslovených genetiků mi to vysvětlit nedokázal, ale je to tak. Ještě zajímavější však je skutečnost, že většina náboženské literatury, i mnohem starší než je Bible, dokonce i v prostoru, kde Bible vznikala, to nějak reflektuje: s hermafrodity se setkáváme v literatuře egyptské, mezopotamské, římské, řecké indické i jiných národů, Bible se o tomto fenoménu vůbec nezmiňuje. Ne tak literatura rabínská. Ta řeší, se kterým pohlavím se smí, je-li toho schopen, hermafrodit pářit. Dávají přednost jeho mužské části, tedy páření s ženou. Pokud by se pářil s mužem, je prý hoden s odvoláním na Lv 20, 13 trestu smrti (Mišna, Jevamot 8:6). Tzv. "Bibli věrní" křesťané (a ne jen oni a ne jen v tomto případě) před skutečností prostě zavřou oči. Nechtěná fakta se naučili odfiltrovávat.
Navíc se ohánějí tím, že Bůh ustanovil manželství pro muže a ženu, manželství je prý Bohem stvořená instituce. Sice se nic takového v Bibli nepíše, ale to je otázka, jak si co v té Bibli vysvětlíte. Gn 1, 28 (he,ř,l) a 2, 24 (he,ř,l), které je spíš nádhernou erotickou básní, vnímají mnozí jako ustanovení manželství, tak třeba slovník Adolfa Novotného, heslo "Manžel, manželka, manželství". U něj je ovšem třeba podotknout, že jako pro mnohé jiné křesťany je i pro něj erotika bez manželství nemyslitelná, současně polemizuje proti představě manželství, jako ústupku lidské hříšnosti - zdůrazňuje, že bylo ustanoveno už před hříchem. Fakticky je ale manželství kulturně podmíněnou institucí, Bible o ní mluví, ale nikde ji neustanovuje.
EXKURS K MANŽELSTVÍ: Pro katolíky, zejména ty římské, je to samozřejmě tématem víry. Manželství je pro ně svátostí. Je sice jednou ze záhad dějin dogmatu, jak k tomu došlo, protože dokonce i v tzv. středověku bylo manželství spíš civilní záležitostí, ale stalo se. Pojem svátost ovšem v Bibli nenajdeme, tudíž i evangelické bazírování na tom, že svátosti jsou pouze dvě: křest a večeře Páně, kulhá na absenci definice svátosti jako takové. Katolické pojetí, které sdílejí i církve jako Starokatolická nebo CČSH, však vychází z nesprávného překladu Ef 5, 32 do latiny (ř,l. a různé pk.), kde je řecké slovo μυστηριον nešťastně přeloženo ve Vulgátě jako sacramentum. Běžně je slovo přepisováno jako mysterium, pouze v této epištole a na několika místech v sesterské Epištole Koloským, na jednom v 1. Timoteovi a ve Zjevení, však nelogicky jako sacramentum = svátost (podrobně zde). Bez definičních nároků, ale pozdější sakralizace manželského svazku se tohoto místa chopila (podrobně zde). Ačkoliv jde o zřetelnou kravinu, katolické spory o definování manželství jsou pochopitelné, i když oběma výše zmíněným církvím, Starokatolické vyloženě, CČSH částečně, to v podpoře stejnopohlavních párů nevadí. Co však pudí evangelíky k bojům za tu "správnou" definici manželství, to Bůh sám suď?
Zatím co na sebe jedni upoutávají pozornost tím, že proti homosexuálům protestují ...
V Novém Zákoně mají žně samozřejmě bohatší: přímo ikonickým je oddíl Ř 1, 18-32 (ř,l; dále k tomu viz rozbor a kázání), kterým se v této souvislosti mává vždy a který se zastáncům homosexuálů stále nedaří přesvědčivě (od)vysvětlit. Dále jsou tu seznamy nejrůznějších pohanských nectností a ve dvou z nich - 1Ko 6, 9 (ř,l) a 1Tm 1, 10 (ř,l) se objevuje pojem arsenokoités (αρσενοκοιτης, syr. "ܫܳܟ݂ܒ݁ܰܝ ܥܰܡ ܕ݁ܶܟ݂ܪܶܐ" = ten, kdo leží s muži, lat. masculorum concubitor), který bývá překládán různě: Kral.samcoložní(k), ČEPzvrhlík, zvrácený. Mimo Pavla a patristické odkazy na Pavla není tento pojem znám. Nejspíš ho sám vymyslel. Trochu komplikovanější je význam slova malakos (μαλακος, syr. "ܡܚܰܒ݁ܠܶܐ" = ničemníci) v 1Ko 6, 9 (ř,l), které je pouze zde použito v nějakém mravním významu a vztaženo na člověka, jinak je použito jen na oděv, který je měkký. Někteří to tedy překládají jako změkčilý (lat. mollis), ale Kral. jako zženštilý, ČEP rovnou jako nemravný. Předchází onomu arsenokoités a různé překlady si s tím radí všelijak - od rozvracečů rodin až po zhýčkanost. Většinou ale cílí do oblasti sexuality.
Díky takto nabitému kanónu drtivého střeliva se tedy věc zdá jasná. Křesťan je proti homosexuálům, nemůže jinak. Je to tak jasné, že to těžko vymluvíte křesťanovi, ale pohan má v té věci jasno ještě víc. Nic na tom už nikdy asi nezmění fakt, že je dosti početná skupina křesťanů, kteří to vidí přesně opačně. Ti "Bibli věrní" to ovšem vědí a jsou z toho velmi nervózní. I druhá strana má nabito a naládováno. Možná ne tak ničivé střely, ale dovedou se svým arzenálem pracovat taktičtěji. Bitva může začít. Nepřítelem křesťanovým totiž nikdy nebyl pohan, Žid, ani satan sám. Největším nepřítelem křesťana je vždy hlavně jiný křesťan (např. 1J 2, 18n (ř,l)). Ani inkvizice vlastně nelikvidovala lidi jiné víry, alespoň ne tolik a tak systematicky, jako jiné křesťany. A tak je zase oč se hádat, když už stará dogmata tak neinspirují.
Je-li společnost v této otázce rozdělena, křesťany najdeme na obou stranách!
... jiní s nimi pochodují v jednom šiku. Veřejnost si ale s křesťanstvím spojí vždy to prvé, protože to od křesťanů očekávají spíš.
Druhá strana má taky řádnou munici. Teda, vlastně nemá. Měla by, ale Bibli zná stejně mizerně, jako ta první. Výhodou té první ovšem je, že má už své veršíky dávno vyhledané. Jejich veršíky se druhá strana obírat nechce, protože jí nepomáhají. Musela by se jimi zabývat, ale ona je nepotřebuje. Když jsem kázal výše odkazované kázání na Ř 1, 18-32 (ř,l) jistá farářka mě za to kritizovala. Paradoxně ne za obsah kázání, s tím byla srozuměná, ale za výběr textu: "se to prostě tomu Pavlovi nějak nepovedlo, už to v tý Bibli je, tak to škrtat nebudeme, ale nemělo by se to připomínat." Tím bezděky formulovala vůdčí hermeneutický princip, uplatňovaný na Bibli všemi a vždy.
Bible je slovo Boží!
Bible má vždycky pravdu!
Když jí nemá, když se mi něco nelíbí, tak to přejdeme, ale to neznamená, že bychom rušili body 1.-2.!
Bibloni mají jasno, ani, a hlavně, věda je nezlomí!
Tak čím naládovala druhá strana? "Bibli věrní" je poťouchle žádají, aby jim ukázali v Bibli alespoň jeden veršík, kde by Bůh schvaloval homosexualitu. Tím samozřejmě posloužit nemohou. Dalo by se říct, že jsou vybavení jen jakýmsi neurčitým, přesně nereflektovaným, pocitem, že odmítání homosexuálů asi nebude nějak v pořádku. Spíš než veršíky jí pomáhá jakási generální intence Bible, úsilí o spravedlnost a férovost. V oblíbené křesťanské hře veršíková přebíjená ovšem nedrží v rukou žádné trumfy. Obecná intence se nedá vyřešit jedním řízným citátem. Předpokládá to větší intelektuální výkon na straně jedné, která si na to však netroufá, ochotu nepředpojatě vnímat na té druhé, tu nelze od druhé strany očekávat vůbec. Proto homosexuálům vstřícní sahají ke kartám poněkud sporné, až velmi nízké, hodnoty. Pozice konzervativců se jim tak trochu kryje s novozákonními farizey. Částečně, ale ne zcela, právem. Jisté je, že Ježíš se úplně písmácky nechoval (např. Mk 2, 23-27 (ř,l), L 13, 10-14 (ř,l)), ale především J 7, 50-52 (ř,l) ukazuje, že čistě podle litery Starého Zákona by ani nebyl Ježíš Mesiášem.
Další kartou ne zcela jisté hodnoty jsou odkazy do biblicko kritických nálezků. Ty míří především do oblasti starozákonní. Připomínají nábožensko dějinné, religionistické, souvislosti s egyptskými, a zejména babylonskými, obyčeji.
EXKURS - SODOMÁŘI: Tímto termínem překládá Bible kralická v 1Kr 14, 24 (he,ř,l); 15, 12 (he,ř,l); 22, 47 [46] (he,ř,l) a 2Kr 23, 7 (he,ř,l) pojem "קָדֵשׁ" (kadeš, svatý, zasvěcený; ČEP "modlářské smilstvo, zasvěcenci bohyně lásky" a podobně). Autoři Septuaginty (LXX) jsou zde zjevně bezradní, Vulgata (Vulg.) effeminatus = zženštilý. Rabínská literatura (např. Raši) pojem vykládají jako prostitut. Tak i Targum Jonatanův, který pojem převádí jako prodejný hoch. Traktát Sanhedrin v obou verzích Talmudu jej vykládá jako mužskou obdobu "הַקְּדֵשָׁ֛ה" z Gn 38, 21 (he,ř,l). Na tomto místě je zajímavé, že Támar je před tím ve v. 15. (he,ř,l) označena jako "זֹונָ֑ה", čili jednoduše prostitutka. Ale užití pojmů od kořene "קדש" jasně naznačuje, že nejde o obyčejnou prostituci, nýbrž o součást náboženských úkonů. Oba pojmy, mužský i ženský tvar, se objevují v Dt 23, 18 [17] (he,ř,l, comp.), kde ho Kral. překládá mimořádně jako nevěstka/smilník (podobně v Jb 36, 14he,ř,l, comp.). Ať jakkoliv, stírá Kral. náboženský obsah, činí z toho jen obyčejnou prostituci nebo pohlavní úchylku. Podobné obřady se konaly ne jen v Kanaanu, ale i v Babylonii, byly známy též v Řecku a Římě. Odsud ony religionistické výklady, kterým dnešní čtenář Bible málo rozumí, nerozuměli jim ani ti středověcí a novověcí. Ale v novozákonní době to bylo už pasé. Když o těchto obyčejích v Babylonii referují hellénističtí historici a cestovatelé, činí tak s odporem, ačkoliv i jejich předkové to provozovali. Proto pro novozákonní místa tyto výklady vyznívají málo přesvědčivě. Proč diasporní Žid Pavel (jedině on!) věnuje tomuto tématu pár míst (tedy 2, protože podle široké shody odborníků na Nový Zákon psali listy Timoteovi spíš jeho žáci, ale i tak to má k Pavlovi vztah), tedy jenom pár (!), na to by se muselo jít od jiného konce.
Termín byl a stále ještě je užíván k označení homosexuality, varinata sodomie bývala užívána pro zoofilii (srv. Lv 18, 23 - he,ř,l|| 20, 15n - he,ř,l a Ř 1, 26b - ř,l ?). Marta Poříčská v Komenského Historii těžkých protivenství církve české obviňuje kněze, kteří ji vedou na hranici k upálení, mimo jiné i z toho, že jsou sodomáři, aby jim lid nevěřil.
Ne jen, že Pavel už měl jiné zkušenosti, než svědkové ve Starém zákoně, ale odpůrci podobných výkladů se právem ptají, jak tedy tyto hodně historické výroky aplikovat v dnešní době? Tábor příznivců vstřícnosti vůči homosexuálům se vzmůže tak leda na nějaký vtip, jímž by je zesměšnili, aby už si žádné ptaní nedovolovali. Třeba jestli také dodržují příkazy v Dt 22, 5-12 (he,ř,l) a jiné tomu podobné? Ale to nikdy nefungovalo. Jejich uražená ješitnost je spíš zradikalizuje.
Nebýt homosexuálů, asi by se tak významně neprojevilo, že církev má spousty svých vnitřních problémů. Především, zda má ještě co říct a co to vlastně je?
Nebýt homosexuálů, neviděli bychom tak zřetelně, že křesťany už nerajcují vlastní křesťanské obsahy, musí si tudíž hledat témata zástupná. V nedávno zrušeném evangelickém časopisu pro mládež, který ovšem četli už jen kmeti jako já, Nota nebe, byl v některém z posledních čísel rozhovor s farářem "pro menšiny" Mikulášem Vymětalem, což je v této tématice figurka dost klíčová. Nemohu na to odkázat, protože po zrušení časopisu zmizel z internetu i archiv. Ale v rozhovoru přiznává, že mu vlastně křesťanství nic neříká. Umožňuje mu však realizovat své aktivity. Kdyby to byl nějaký sympatizant církve, nic proti. Ale farář?
Křesťané mají problém se svojí vírou
Nebýt homosexuálů, nebylo by tak hned zřejmé, že křesťané neumějí ani o takových tématech komunikovat mezi sebou. A člověk se musí ptát, kde se v těch lidech, lhostejno ze kterého táboru, bere tolik zaťatosti?
Jeden problém, který by se tak jasně, nebýt homosexuálů, nemanifestoval, je, že mezi křesťany, ať si chtějí být věrní Bibli, ať jsou jak chtějí být sebezaťatějšími fundamentalisty, se zcela ignorují všechna místa v Bibli, která vedou k vzájemnému naslouchání (např. Ř 12, 10.16 (ř,l.ř,l); Fp 2, 1-11 (ř,l); Jk 1, 19n (ř,l) a mnohé další ...), avšak požadavek zachování věrnosti nějakému učení je v jejich kultuře přetažen až do absurdna. A přetažené letadlo padá.
Zaťatost se projevuje především neschopností diskuse. Podle některých myslitelů je smysluplná diskuse možná jen mezi stoupenci stejného názoru. Stoupence jiného názoru lze prý tak akorát tolerovat. Je to nesmysl. Diskuse, má-li být opravdu prostorem, v němž se střetávají these s antithesemi, aby se pomocí synthese posunuly na vyšší úroveň poznání, musejí probíhat mezi různými názory. Tolerance jiného názoru je pouze politikaření k zachování zdání smíru. Ale je to nesmysl i v předpokladu, že stoupenci stejného názoru jsou schopni spolu diskutovat. Jak diskuse křesťanů ukazují, je to spíš složitější. Křesťané, dvě tisíciletí vychovávaní v paranoidní představě, že se celý svět spiknul k tomu, aby prubnul jejich věrnost a pokusil se připravit je o spasení, jsou ze všeho nejméně připraveni poslouchat, co říká někdo jiný. Cítí spíš povinnost hájit pozice, než se někam posouvat. Jiný představuje pokušení a ohrožení, možný svod z pravé cesty. Platí to pro liberály, progresivce, stejně jako pro konzervativce.
K tomu se druží další plod dvoutisícileté výchovy, kdy víra splývá s přitakáním doktríně, vsugerováním si nějakého "názoru", sebenesmyslnějšího, a zůstat mu věrný navzdory všem nástrahám, třeba i faktům. Stejně tak vidím jako problematické přesvědčení německého theologa Waltera Sparna, že prý náboženství knihy jsou více odolná vůči fixaci na dogmata, jsou učenlivější, protože znají rozdíl mezi kánonem a jeho interpretací (Lösen sich die dogmatische Fixierungen auf? in Theologie für die Praxis, 2020). Dějiny ukazují, že křesťané (ale i stoupenci jiných knižních náboženství) takovou učenlivost projevovali jen výjimečně, neochotně, nezřídka u toho i tekla krev.
Neautentické náboženství
Proč? Pro pevnou víru? Ale vůbec ne. Veškerý fanatismus a dogmatismus je projevem rozkolísání vlastního přesvědčení. Přesvědčení, které se neptá po pravdě, nýbrž chce za každou cenu prosadit sebepitomější nauku jako Pravdu. Nebýt homosexuálů, nebylo by tak zřejmé, že "víra" dnešních křesťanů je neautentická.
Pokud jsem doma, chodím oblečen neformálně, chovám se volně a nenuceně. Dokonce si smím přestavět nábytek, když se mi jeho současná pozice nelíbí nebo přestane vyhovovat. Jsem doma. Na návštěvě se člověk, alespoň je-li slušný, chová strojeně. I neformální oděv je formalizován, protože jej nosí se svolením domácích. Aby jim tam začal přestavovat nábytek, to už by byl úplný dacan. A takhle je to i s vírou. Je-li autentická, je-li žitá, vlastní, jsem v ní doma, smím se v ní pohybovat volně. Mohu si dokonce dovolit pochybnost, mám nad ní kritický nadhled. Tehdy mohu opravdu věřit jako člověk učenlivý, připravený korigovat případné omyly. Pokud je ve víře člověk pouze na návštěvě, musí se držet pravidel, kterým ani nerozumí, protože to není jeho byt. Dogmatická strnulost je vždy typická pro takovou nevlastní víru, kterou sdílím pro jiný účel, než je věřené samo. Pro jaký účel? To vezmu trochu ze široka. Jen připomenu, že i v liberalismu či progresivismu se nakonec může člověk chovat strnule a dogmaticky, bez možnosti jakéhokoliv pohybu.
EXKURS PSYCHOLOGIE NEAUTENTIČNA: dovolím si takové vyznavače přirovnat k duchovnímu autismu. U autistů bývá často zmiňována fixace na řády a přesné definice slov, nervozita ze změn a jejich nepřijímání. Dnešní výklad tohoto jevu zní, že autista je v našem světě permanentním cizincem a těžko si v něm dělá záchytné body. Stejně tak jsou cizinci vyznavači věr, které ani nechápou, ale chtějí je sdílet. Nikdo jim v nich proto nesmí dělat chaos. Nejsou schopni se v nich sami volně pohybovat. To vede k dalším autistickým projevům, jako je nevnímání okolí, především všech, kdo jim jejich svět komplikují či berou. Proto nejsou ani schopni diskuse. Diskuse předpokládá připravenost opustit překonané. Tu si dovolit nemohou.
Zejména v 50. letech minulého století se diskutovalo o takzvaném "nenáboženském člověku". Jestli na tom bylo něco pomýleného, pak předpoklad, že všichni lidé určité doby jsou stejní. Egon Hostovský má v románu Všeobecné spiknutí postavu doboslovce. Původně to byl bohoslovec, ale z výmluv na dobu vyrozuměl, že skutečným bohem je doba. Církve a křesťané v podstatě praktikují dobosloví: táhnou to s dobovými náladami, i když se tváří, že jejich momentální učení tu vždycky bylo a bude. Jen v jedné době je těch nálad hodně. Po celé dvacáté století se objevují neustále práce o moderním člověku, jako by to byl nějaký fyzikální objekt. Mnoho úvah o nenáboženském člověku bylo stiženo podobným neduhem.
Jistě, i u nás stoupenci nenáboženské interpretace,civilní interpretace, nebo nové orientace v theologii občas podléhali domněnkám, že tak budou blíže tomu smyšlenému dnešnímu člověku, ale to byla ta slabší stránka. Síla tohoto přesvědčení byla jinde. Dietrich Bonhoeffer, který je s myšlenkou dospělého, tudíž nenáboženského, člověka spojován, vycházel spíš z toho, jak být vůči lidem i Bohu samotnému poctivý a ve víře autentický. Podobně je třeba chápat i dílo J. A. T. RobinsonaHonest to God (1963), které bylo do češtiny přeloženo po všech stránkách špatně, počínaje názvem Čestně o Bohu (1969), což zcela přeznačilo jeho smysl. I když si jeho odpůrci představují, že se chtěl onomu hypotetickému dnešnímu člověku zalibovat, ve skutečnosti šlo o to být poctivě před boží tváří dnešními lidmi a nehrát si na současníky svatopisců či reformátorů, protože před Bohem se nic předstírat nedá. A také svatopisce je potřeba tak vnímat. Celý problém, který dnes církve kolem homosexuálů vyvolávají, je jen důsledkem nezvládnuté theorie Bible, které se vyhýbají, jako to prý dělají čerti se svěcenou vodou.
EXKURS - BONHOEFFER: jedna z mých zkušeností, kterou jsem si z prostředí ČCE odnesl, byla, že tam všichni, především faráři, ale ani laici toho nejsou prostí, chlubí svojí sečtělostí. Když s nimi však hovoříte o knihách, které jako že četli, znají jenom to, co se o autorovi a knize člověk dočte v nějakých přehledech, sotva to, co se o tom píše na přebalu. V jejich pojetí tedy Bonhoeffer = theorie nenáboženského člověka. Působil jsem deset let jako farář v Královéhradeckém seniorátu. Občas tam v diskusích mezi faráři létaly floskulizované výroky z Bonhoefferova Následování o drahé a laciné milosti, ale kdokoliv vyslovil jeho jméno, hned dodal, že v tom dospělém, nenáboženském, člověku se mýlil. Pokud to neřekl, určitě to hned dodal někdo z kolegů. Měli přímo nutkavou potřebu se o tom stále ujišťovat. Na přelomu 80. a 90. let proletěla (post)socialistickým světem vlna religiozity. V zahraničí dávno provaření "evangelisté", "misionáři" a zejména šiřitelé západních derivátů indických kultů tu měli žně. Různí "vůdcové" si tu zakládali církve, někdy s jepičí životností, oddaných stoupenců. To mělo dokazovat, že tzv. náboženské potřeby člověka (komunistický termín!) ještě zdaleka nejsou pasé. Jak dále ukáži, právě tato vlna religiozity byla spíš produktem oné nenáboženskosti. Dokazuje to i lehkost, s jakou náboženští vůdcové manipulovali s pojmem boha samotným. Nebylo to nic víc, než náboženský zážitkový hypermarket. I když nezřídka produkoval fanatické vyznavače, fakticky si tito lidé z náboženství vybírali jen to, co se jim líbilo, co jim něco dávalo a podobně. Uspokojování potřeb, ať náboženských, či dokonce touhy po zážitcích, nejsou náboženstvím.
Dnešní křesťanství, zejména v naší domovině, v podstatě potvrzuje nenáboženskost současného světa. A to dokonce i v jiných vírách, nežli je křesťanství. Stejně i dnešní islám, judaismus, hinduismus či budhismus postrádají fakticky náboženský rozměr. Náboženství by mělo být odpovědí na zkušenost s nějakým přesahem (transcendentnem); v tuto chvíli se raději vyhněme pojmu bůh. Generace theologů barthiánského ražení nám sice vtloukala do hlavy, že víra má být odpovědí na boží povolání (klíčový pojem barthianismu!). Když ale byli dotazováni, jak se to projevilo u nich, začali vždy kličkovat. Navíc je těžké odlišit zkušenost povolání od pocitu zkušenosti povolání, a to nemluvím ani o tom, že u mnohých povolanců jde spíš o duševní poruchu - bludy nebo narcismus! Veškerý náboženský fanatismus se rodí ne z přesvědčení, nýbrž naopak z pocitu ohrožení, že to, co vyznávají, by pravda být nemuselo. Náboženství dnes slouží spíš ke konstrukci skupinové identity. Od učení či víry se neočekává pravda, nýbrž kam mě to začlení. Dnešní náboženství není nic víc, než sportovní fandovství. Nebýt homosexuálů, nebylo by to dnes tak patrné.
Hlavní, co rozhodně z žádného křesťana nedostanete ani na mučidlech, je právě autorita Bible. Svým způsobem ji všichni uznávají. Ale současně, lhostejno jak fanaticky k ní přistupují, si dělají pouze výběr toho, co ještě ano, a co už ne. Svatopluk Karásek v knize rozhovorů Víno tvé výborné vzpomněl na faráře, který ještě v 60. letech minulého století trval na tom, že Země je plochá, protože s její kulatostí Bible nepočítá. Ujišťoval se, zda kolegové nemají jiný názor. A ti, včetně Karáska, ho ubezpečovali, že ne, aby ho nenaštvali. I tato potřeba zatahovat druhé do svého pojetí, zřejmě v bláhové naději, že když nějaká volovina bude mít dost stoupenců, stane se pravdou, je výmluvná. Ale autentická víra se nemůže s takovými postupy spokojit. Autentická víra musí pravdu hledat, ne ji vyrábět a přizpůsobovat Bibli, či tomu, co bychom v ní chtěli číst. Křesťanství, které už od dob Konstantinismu trpí tím, že je spíš znakem skupinové identity, než autentickým přesvědčením, je však zatížené apologetikou, dokazováním pravdivosti vlastních autorit, především Bible, navzdory všem faktům. Většina křesťanů už skousla, že Země plochá nebude. Dnes už by nikdo, kromě vyložených tupců, neargumentoval, jako někteří novověcí theologové, Iz 38, 8 (he,ř,l) proti tomu, že Země obíhá kolem Slunce. Takové ústupky činí křesťané už dávno, ale jen neochotně, reaktivně, ne vědomě, s vlastní touhou po poznání pravdy a po hledání skutečného významu Bible. Pokud jde o vnitrocírkevní spor o homosexuály, problém je, že ať konzervativní odpůrci, nebo liberálnější příznivci, ani jedna strana neopustila koncept Bible jako kouzelné knihy, jen ti liberálové si s ním nevědí rady, zatímco konzervativcům to jde k duhu. Ani jeden z příslušníků obou táborů by si netroufl pomyslet, že by se Pavel mohl v něčem mýlit.
Nebýt homosexuálů, nepoznalo by se, že křesťanům o ně ve skutečnosti nejde
V předcházejícím příspěvku jsem naznačil, že homosexuálové jsou jen trpným bitevním polem dvou koncepcí křesťanství a přístupů k Bibli. Je to podobné jako v roce 2015 s imigranty, kdy spolu v církvích i v sekulární společnosti soupeřili vítači s odpůrci, ale fakticky byli imigranti oběma stranám lhostejní. Církve či křesťanstvo dnes užívá různých společenských problémů ke katalyzování těch svých.
Jeden příklad za mnohé.
Konkrétně homosexualita je dnes bitevním polem o hermeneutiku, o interpretaci Bible (2Ko 3, 6 (ř,l)). Protože se spolu o tak závažných otázkách nedokáží křesťané bavit přímo a otevřeně, zatahují do svých problémů jiné a jejich prostřednictvím si dávají do držky. Zkoušeli to i přes přistěhovalce, ale homosexuálové byli, jsou, a budou a výše dotčená biblická místa také, stejně tak nesmiřitelné a zaťaté postoje. A vždy se některé ze stran podaří přihodit polínko pod kotel. Ale nikdy se nepovede, aby stoupenci protichůdných směrů sedli za jeden stůl a začali spolu mluvit. Mluvit spolu neznamená řvát na sebe, dělat na sebe ramena a snažit se druhou stranu zmáknout, nebo zesměšnit a pokořit. Mluvit spolu znamená umět formulovat své stanovisko, pozitivně, bez okecávek a kličkování, ale také bez napadání a provokování druhé strany. A současně to předpokládá zájem o to, co druhou stranu trápí a oč jí jde. Nic z toho si ovšem tito rozdurdění krocani dovolit nemohou, protože to by jim muselo skutečně o věc samu jít. Pokud je však jejich "víra" a pozice v ní jen nástrojem skupinové identity, nemohou si dovolit myšlení. Myšlení v sobě vždy implikuje pochybnost o vlastním názoru. Kdyby si toto připustili, mohli by se ze svých klubů vyřadit. A tak nebojují s názorem těch druhých, nýbrž obě strany se jen trefují do svých představ o nich.
"Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátit i své vlastní učení, a to zvlášť těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctít pravdu."
Aristotelés, Etika Níkomachova, kap. 4. No jo, ale je to od pohana a ne z Bible, takže křesťanské ucho k tomu zůstane asi hluché.
Rudo před očima
... mají samozřejmě obě strany, když narazí na nositele opačného názoru. Je to jako rudý filtr, který propouští světlo jen o jedné frekvenci. Pak vidí samozřejmě jen to, co chtějí na tom druhém vidět.
Co má před očima "liberál", když pohledí na (ultra)konzervativního křesťana, tedy na každého, kdo plně nesdílí jeho vstřícnost vůči homosexuálům a podobně?
Tak předně i lidé, kteří ani řečtinu neumějí, si nedávno osvojili používat příponu -fob. Fobie, strach, může být i chorobná. Jsi homofob, měl by ses léčit.
Nevzdělance, kterému je třeba doporučit buď základní vzdělání, nebo tunu knih, které ani doporučující osoba nikdy nečetla, ani nečeká, že si je dotčený skutečně přečte. Nejde o to, poučit jej, nýbrž pokořit.
Fundamentalisty. Možná většinou právem. Avšak ne každé volání po autoritě Bible je fundamentalismem. To však jejich odpůrci brát na vědomí odmítají, protože znevěrohodnit oponenta nálepkou fundamentalisty stojí méně námahy, než hledat přijatelnou odpověď.
Duši vystrašenou měnícím se světem, která zoufale hledá jistoty, kde nejsou. V mnoha případech právem, ale ne ve všech. Naopak jejich liberalismus jim také skýtá metafyzickou jistotu, jíž se křečovitě drží. Nikdo není takový liberál, aby si mohl dovolit připustit, že postoj konzervativce může mít své oprávnění.
Slibné je také vytáhnout fašistu, nacistu a podobné.
A co má před očima ten, kdo se pokládá za Bibli věrného, když narazí na vstřícný postoj k homosexuálům?
Farář Wrana už by mohl být považován za evangnetového klasika těchto postojů. Jeden z mála kultivovaných.
Tak především bezbožníka a zaprodance! Není úplně jasné, komu, co a za kolik zaprodal, asi za 30 stříbrných, ale to nevadí. Konzervativec má jasno.
Ne-li satana, tak jeho apoštola. Pro tyto kruhy je charakteristické vnímání světa, které se v psychologii nazývá magický realismus. Tito lidé žijí obklopeni spoustou démonů, rarachů, metafyzických nástrah a pokušení, protože celý svět se točí kolem nich. Vše, co je, je tu buď pro ně nebo proti nim. A lidé s jim odporným názorem jsou vyslanci démonských mocností, které se snaží zlomit jejich pevnou víru. Potíž je, že toto myšlení je normální jen v předškolním věku, pak by mělo ustupovat. Svým způsobem to opožděnost je.
Nevěří v Bibli (31. 10. 2023 byl při videodebatě o daném tématu zaznamenán pokus konzervativců uzurpovat si pro sebe označení písmák). No to je skutečně průser. Pro konzervativní křídlo je Bible totožná se "zjevením boží vůle," ale nejsou s to vysvětlit, jak k tomu došli. Je křesťanská víra vírou v Bibli? Víra tu byla dávno před tím, než Bible. On ale nevěří, že Bible je slovem božím. Tak to je také problém: ona je? A jak jsme na to přišli? Teď se tito "Bibli věrní," rádoby "písmáci," ušklíbnou nad tak hloupou otázkou a hned vysolí na stůl dvě esa: 2Tm 3, 16 (ř,l); 2Pt 1, 20n (ř,l)! Pak se v křesle pohodlně uvelebí a ušklíbnou stejně jako čert na tom žaludském esu, které právě položili na stůl. Tohle nepřebiješ! Opravdu ne? Tihle lidé (ale ani jejich oponenti ne, proto jsou v diskusi tak slabí) nedocení nikdy význam toho, že Bible má své dějiny vzniku. Obě strany byly po staletí vychovávány v tom, že Bible je cosi daného, do sebe uzavřeného, nadčasového, magického. Avšak v době, kdy toto bylo napsáno, ještě nebyl Nový zákon a tyto epištoly nebyly jeho součástí. Na své spisy určitě nemysleli. Tou dobou byl sotva hotový Starý zákon a v církvi se řešil spor o to, zda je ještě po Kristu potřebný. Ještě tak ten Petr mohl za Písmo svaté považovat Pavlovy listy (srv. 2Pt 3, 15n (ř,l)), ale není jasné, které? A kdybych vám tvrdil, že je tento můj spis slovem božím, věřili byste mi? Ne, a právem; stejným, jakým by bylo nevěrohodné každé takové tvrzení. Pokud by si ti bibloni přečetli ony veršíky i se souvislostmi, zjistili by, že jejich autoři tím vůbec nemysleli, že jde o nějakou vševědnu. Cílili na konkrétní věci. A slovo boží? To je v Bibli něco, co se děje, co se stává (viz zde), co nelze spoutat deskami knihy. Avšak Nový zákon o slovu Božím říká, že se zjevilo v Ježíšovi (J 1, 14 (ř,l); Žd 1, 1n (ř,l)). Ježíš je slovo boží, ne slovo Pavlovo, i v tom bychom měli Bibli tedy brát vážně. Vážně bychom měli brát i Pavlovo slovo o poznání (1Ko 13, 8.12 (ř,l.ř,l)), že nenabízí vševědění. To dělá pouze ďábel (Gn 3, 6 (he,ř,l)).
Pokud slyší nějaký historicko-literárně- a jinak kritický výklad, nepovažují vůbec za nutné prát ho vážně a zamyslet se nad ním, protože mají hned jasno: když se těm liberálům v Bibli něco nelíbí, tok to jednoduše odvysvětlí. Tak proč se tím vůbec zabývat?
Většinou neupírali svým odpůrcům vzdělání, nýbrž víru. Poslední dobou se však naučili i to. Také oni se chtějí před nimi natřásat jako ti vzdělanější. Ovládli i jiný trik: v podstatě vracejí liberálům jejich argumenty v pozměněné podobě zpět: argument, že nemorální je pouze to, co někomu ubližuje, a homosexuálové nikomu neubližují, pervertovali do podoby - ano, nemorální je to, co ubližuje, a vstřícnost k homosexuálům ubližuje malým dětem, mate jim obraz světa, dokonce prý heterosexuálním manželům, protože prý pak nevědí, kdo je kdo (?). Příkladem budiž licoměrnost generálního vikáře pražské arcidiecéze Jana Balíka v pořadu paní Jílkové v ČT. Tamtéž se ukázal rozporuplný vztah k vědě: na jednu stranu stavějí víru proti vědě, ale rádi operují s kdejakým blábolem jako s jasným vědeckým důkazem pro svá tvrzení. Jeden z debatérů dokonce nabízel, že by mohl soukromě jinému ukázat jiné vědecké články, s sebou je ale nevzal, ani nebyl s to jmenovat autory a interpretovat jejich obsah. Pokud nejsou s to říct, čím homosexualita někomu ubližuje, operují dnes s nedostatky lidského rozumu a prozíravostí boží: to, že nevím, čím homosexualita ubližuje, neznamená, že neubližuje. Bůh ve své prozíravosti dává člověku příkazy a zákazy, kterým člověk rozumět nemusí.
Ti "nejvlídnější" je litují, že jsou obětmi popkultury a médií. Vidí v nich tupohlavé, bezmyšlenkové konzumenty médií. Sebe cítí ve stavu "prozření". V podstatě jsou si tady kvit.
Chtějí se někomu zalibovat: tomuto světu, přírodovědcům, politikům ... myslí si, že tak získají víc lidí pro své církve, podléhají tlakům "LGBTQ+ lobby". Že je ve společnosti nálad víc, dá se totéž ovšem říct i o nich.
K homosexuálům vstřícní jim brání v pokání a tím jim ubližují. Konzervativci rádi zdůrazňují, že to oni jsou praví přátelé homosexuálů, protože je chtějí chránit před hříchem a božím hněvem, zatímco ti druzí je ženou do zkázy.
Budou také legitimovat zoofilii nebo pedofilii (němečtí Zelení o tom kdysi vážně uvažovali, ale když zjistili, že by jim to kladné body u veřejnosti spíš odňalo, než přidalo, zase toho nechali)?
Kladou jim za vinu, že matou pojmy a vytvářejí nové. To je trochu pravda, protože už i na nejvyšší úrovni mnohých států se řeší, jak oslovovat, aniž by se zmínilo pohlaví (ve slovanských jazycích je to prakticky neřešitelné). Bývají zdrojem newspeaku, který je právem předmětem ironií. Dovedou se třeba i mezi sebou pohádat o to, zda je správné říkat lesba (etymologický nonsens) nebo lesbička (nikoliv zdrobnělina, za kterou to pokládají a tvrdí, že je to urážející. To by musela být zdrobnělinou i grafička nebo katolička. Je to zkráceně Lesbičanka - obyvatelka ostrova Lesbos - narážka na komunitu řecké filosofky Sapfó), Psaní proti pravidlům českého jazyka koncovky sloves s oběma i*y je také jednou z nesmyslných libůstek, podle které příslušníka tohoto tábora neomylně poznáte. Zatím co jedno křídlo by rádo unifikovalo toalety ve veřejných budovách včetně škol, podle většinových tendencí v těchto kruzích by měly záchody připomínat bubínkový revolver. Biologie je dost kreativní, přibývají další varianty pohlavnosti, za písmenky LGBT přibývají další litery a konce tomu není, ani + na konci to neřeší. S tím rostou i požadavky na počet komor v bubínku záchodového revolveru. Tyto iniciativy jsou spíš provokační, než že by je mohl někdo myslet vážně, a jsou právem terčem kritiky i ironie. Věci samé takové utopické požadavky víc škodí, než prospívají. Takoví "aktivisté" homosexuálům tedy velmi zatápějí, i když se tváří, že to dělají přece pro ně. Každý nesouhlas je pro ně "homofobní", "nenávistný" a "rozdělující" (nejnovější projev idiocie z řad extrémistu této komunity je popsán zde).
Pak jsou i tací, kteří za tím vidí tajné spáry různých spiknutí: zednářů, neomarxistů, Sorose a dalších, tam už by asi bylo na místě uvažovat o nějaké léčbě. V "nejlepším případě" je obviňují, že propadli humanismu!
Sejmout brunátné brýle
Je patrné, jak je seznam výtek konzervativců vůči "liberálům" bohatší, než obráceně. To nic neříká o charakteru obou skupin, už vůbec ne, kdo má pravdu a kdo ne. Pouze jedna strana toho má té druhé víc co říct, zatímco ta druhá loví vhodná slova v mělčích vodách. Z těch výtek je však také patrné, že obě strany jsou si dost podobné. Předně se charakterizují zaběhanými "myšlenkovými" postupy, používají pro svůj klub charakteristická slova, mobilizují a aktivují proti nějakému zlu, které jen vidí každý někde jinde, a oběma stranám chybí kritický odstup od vlastního názoru, pokus pochopit druhou stranu, nebo s ní vůbec komunikovat.
Obě strany mají sklon sdružovat nesourodé postoje. V jedné diskusi o potratech jistý farář, původně ČCE, dnes Presbyterské církve v USA, řekl, že odpůrci potratů a bojovníci za práva nenarozených bývají i zastánci trestu smrti a volného vlastnění střelných zbraní. Předvedl tak ukázkovou skluzavku, jenden z argumentačních faulů. Může to být pravda. Dokonce i u většiny. Ale to neznamená, že je to tak ve všech případech. Obě strany sporu o homosexuály mají také takové komplexy o těch druhých. Je to ale jen to zjednodušování, které jim umožňuje názor druhého odmítnout, aniž bychom jej vyslechli a zamysleli se nepředpojatě nad ním (srv. J 7, 50-52 (ř,l)). Takové spojování různých motivací dohromady dává pocit, že těm druhým vidím až do žaludku, proto je už nemusím brát vážně a vůbec je vnímat. Identitní víra si totiž na rozdíl od autentické nemůže dovolit žádné zamyšlení, které by ji přivedlo k tomu, že by všechno mohlo být ještě jinak. Autentická víra hledá pravdu. Identitní pouze prosazuje postoj klubu. Nemůže přijít mezi své a říct, "možná se pleteme." Ti jeho by ho nepochopili, jen by měli hned jasno, že ho druhá strana něčím zmákla nebo přeplatila. Byl by zrádcem. Proto si obě strany hýčkají své stereotypy. Pokud se však má něco někam pohnout, je třeba brýle hněvu odložit (Jk 1, 20 (ř,l)).
Podstatné je, že v obou táborech se objevují osoby (někdo říká osobnosti, ale osobnost chápu jako něco kladného, což tady odmítám), vůdčí typy, kteří šikují ty své proti těm druhým. Mívají, zejména ti z tábora konzervativců, sklon chovat se ublíženě, stylizovat se do pronásledovaných proroků a obránců viry. Nedělá se žádná osvěta, to by bylo jen moc práce s nejistým výsledkem. Dělají se provokační iniciativy, různá prohlášení, akce, pochody, které spolehlivě, když už bylo dlouho ticho, druhou stranu naserou, probudí z letargie a zase bude jasné, že jsme ještě tady. To je i to, proč jsem v tom předcházejícím příspěvku vyjádřil negativní postoj k akcím Mikuláše Vymětala (viz tam, odkaz výše). Patří k lidem, kteří problém neřeší, jen ho udržují ve varu. V obou táborech jsou totiž lidé, kteří na probíhajícím sporu založili své živobytí, proto nemají zájem o jeho vyřešení. Co by s nimi bylo, kdyby se přestala formovat stáda, která potřebují vůdce, aby s nimi hulákali buď po návratu k biblickým principům nebo k větší humanitě?
Neztrácím však naději, že, i když v menšině a zakřiknutí, jsou přece jen na obou stranách nějací seriózní hledači pravdy. Že jde na jedné straně o skutečně férový výklad Bible, který jednak neignoruje rozpory se současným vnímáním světa, ale nedává se jimi vláčet, nebere je jako útok, ale jako příležitost Bibli a křesťanské poselství lépe pochopit a očistit ho od balastů, a na druhé straně, že nejde jen o nějakou úzkoprsost, nýbrž o upřímnou obavu z toho, aby se křesťanská zvěst zase jen nepřizpůsobovala nějakým dobovým náladám. O takové by bylo možné se opřít ve snaze ukončit tuto studenou válku, v níž homosexuálové hrají jen trpnou úlohu železné opony, a posunout spor do něčeho plodného. Tím plodným by mělo být přestat si namlouvat, že jde o homosexuály, přiznat si, že jde o chápání autority Bible, o to, co je a co není slovem božím, co je podstatou křesťanské víry a zvěstování a jak to aplikovat v životě? Zkrátka o absentující hermeneutiku. Pokud se budeme stále tvářit, že je to o homosexuálech a my jim nějak pomáháme (k toleranci nebo k pokání), budeme do těchto vnitřních sporů stále jen zatahovat lidi nevinné, kteří potřebují od křesťanů jediné: aby jim už dali konečně pokoj!
Nebýt homosexuálů, co by se stalo? Neprofláklo by se, že křesťané si nedokázali stále vyřešit pár svých problémů.
ČCE vytvořila pro diskuse k dokumentu výlučnou, omezenou a striktně redukovanou platformu. Tuto diskusi je možné sledovat zde. 31. 10. 2023 proběhla na toto téma i videokonference - záznam zde:
V lednu 2024 uspořádala ČCE konferenci na téma Autorita Písma a žehnání stejnopohlavním párům s několika podtématy:
Na svém 3. zasedání přijal 32. Synod ČCE novelizovaný „Řád výchovy a vzdělávání v církvi“ (ŘVVC), kde v článku 2., 1. (a
jediném) odstavci formuluje „Obsah výchovy a vzdělávání v církvi“ takto:
Obsahem výchovy a vzdělávání v
církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému dílem
Ježíše Krista a na slyšené slovo odpovídat v modlitbách i v životních postojích
sborů i jednotlivců.
V Poradním odboru pro vzdělávání laiků
královéhradeckého seniorátu považujeme centrální
stanovení cílů výchovy a vzdělávání za významné (viz moji recenzi knihy Katecheze). Někdo může
namítnout, že ty jsou přece jasné, dané biblí, divit se, že si je nejsme
schopni sami vymyslet. A možná máme i ostych, proto se někdy i na SR o cílích
evangelické edukace (edukace = komplex výchovy a vzdělávání) hovoří váhavě jako
o „otevřených“. Ale z pedagogického hlediska je nemožné učit bez
definovaných cílů, a z hlediska systémové pedagogiky není myslitelné
provozovat edukaci v rámci společenství, které nemá svůj cíl definovaný. Jak
deleguje celek konkrétní výkon na nižší organizační složky (v našem případě na
senioráty a sbory), musíme dotvářet tyto cíle do konkrétnějších podob. Na
těchto postech však nestojí katecheta sám za sebe. Centrální definice
edukačních cílů tak deklaruje, že církev za svými pěšáky v poli stojí, že
je podporuje, že jí není lhostejné, co na bohoslužbách, presbyterkách,
nedělních školách, při výuce náboženství atd., dělají.
Pedagogové milují nejrůznější vizualizace, a to
včetně vizualizací didaktického procesu. Základem všech vždy zůstává „svatá
trojice“ didaktiky: učitel – učivo – žák. Pořadí je lhostejné, protože mezi
těmito prvky probíhá neustálá interakce a všechny jsou v procesu stejně
důležité. Čím podrobněji pak výuku studujeme, tím víc dalších prvků musíme vzít
v úvahu: organizační a materiální podmínky či metodiku. Z hlediska
systémové pedagogiky má pak tento proces svůj sociální rámec; v našem
případě hned dva: běžnou společnost a vyznavačské společenství. Podtrhuji, že i
společnost. Pavučině interakcí mezi těmito prvky, jakož i jim samotným, dává
smysl a oprávnění očekávaný nebo reálně dosažený cíl – výstup. Má-li tedy na
církevní půdě probíhat nějaká edukace, je úloha definice obsahu výchovy a
vzdělávání v církvi klíčová. ŘVVC, zejména čl. 2. vítám jako významný.
Církev navíc tímto řádem přiznává výchově a vzdělávání v církvi i náležitou
důležitost. Ta v dějinách křesťanství samozřejmá není.
Vzdělání soudobá pedagogika definuje jako
kompetenci, tedy schopnost, samostatnost vzdělaného při různých výkonech.
Výchova a vzdělávání vyvazuje edukanta (vzdělávaného) ze závislosti na
vzdělavateli, buď si jím jedinec či celá instituce jako církev. Jenomže ten,
kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy
zajistit. Socialistické školství nás např. naučilo číst a psát, díky tomu jsme
si mohli číst zakázanou literaturu. Podobně církevní edukace stojí vždy na
rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat
k samostatnému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná
rozejdou.
Jinou sociologicky reflektovanou rovinou vzdělávání
totiž je jeho funkce: zda se společnost prostřednictvím edukace reprodukuje
nebo reformuje. Přeneseno do konfesního společenství – zda je funkcí církevního
vzdělávání zachovat „starou víru“, nebo ji vylepšovat. Jsme církví vzešlou
z reformace, která si přisvojila starou patristickou zásadu o permanentní
reformaci církve. Přesto i taková se opevní v určitých pozicích a důvody
k tomu nejsou nutně chybné. Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných
sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky
tutéž kriticky přehodnocovat. Existují pochopitelně extrémní názory se
semperreformátory na jednom a s tradicionalisty na opačném křídle. Avšak
proč opouštět dobré tradice a proč z nich neodstraňovat omyly a bludy? A
tak se bude církevní edukace vždy odehrávat v silovém poli těchto napětí.
Pokud jde o edukanta, církevní edukace ho vybavuje
suverenitou vůči víře a světu, současně jej však chrání pro jedno před druhým.
Definovat vzdělávací cíle je proto důležité pro vzdělavatelskou instituci
samotnou: vyjadřuje, zda víc víře jedince křídla dává nebo přistřihuje. Po mém
soudu je třeba směřovat k prvému od druhého, ale neztratit přitom jistou
obezřetnost, aby nám ta víra přece jen někam neuletěla. Zároveň nám však nesmí
otupovat rozum (EZ 373,3; v novém 574).
Církevnímu vzdělávání se však pod nohy plete i ten
specifický problém, že vzdělávání je výkonem „lidského chytráctví“. Víra dar
boží. Už nový zákon tak osciluje mezi nedůvěrou k učenosti a zjištění, že
bez ní nelze ani správně rozumět písmu svatému (2Pt 3, 16ř,l). I raná církev si musela
vytvořit vlastní vzdělávací systém patrný v mladších spisech. Patristé
dílem užívali pohanské filosofie, dílem textologie. Přes různá váhání se
nakonec církev stala nositelkou evropské vzdělanosti. Ale tuto pozici od 12.
století ztrácela, až se s učenci ve století 18. ocitla na válečné stezce.
Tento stav přetrvává; v kázáních nezřídka zaznívají výroky proti pyšnému
rozumu a učenosti, výsměch všem intelektuálním selháním lidstva. Stejný posun
od vzdělanostního optimismu ke skepsi a nepřátelství lze pozorovat srovnáním
písní v EZ seřadíme-li si je na časovou osu.
Církev též sdílí rozporuplný vztah ke vzdělání
s ostatní evropskou kulturou, v níž máme za protikladné postoje a
znalosti „přirozené“, „autentické“ s pouhou „naučeností“. Neučíme se
školou, ale životem. Ale i to je blud, jehož následkem společnost očekává od
vzdělávacích institucí, včetně církevních, že budou uchovávat staré dobré
nauky, avšak nepoužitelné v praxi. Víra postavená na tom co člověk přijme
při biblických či konfirmačním cvičení, je dětinská, neautentická, hodná
posměchu. První rada, kterou pak nezřídka dostávají vikáři od svých mentorů je,
aby zapomněli na všechno, co se naučili. Proč tu tedy vůbec máme ETF UK a trváme
na jejím absolvování jako na podmínce ujmout se kazatelského úřadu? Proč máme
odbory pro vzdělávání (už jen v některých seniorátech)? Také proto je třeba mít
obsahy a cíle ujasněné, aby se učilo skutečně pro život, a ne jen pro učení,
zejména je-li to život víry.
Proto je důležité, že máme ve svých řádech dokument,
na který lze navazovat. Jako u všech předchozích řádů o výchově a vzdělávání
převažují nad obsahovými a cílovými ustanoveními organizačně-kompetenční. Ale
podstatné není v kvantitě. Ostatně ani tyto články nejsou podřadné.
Dnešní pedagogika definuje cíle vyučování jako cílové
kompetence, které jsou žákům buď prostředkovány nebo jsou při nich
rozvíjeny. Čl. 2. ŘVVC v podstatě hovoří jejím jazykem. Edukace sleduje
cíle v oblasti poznání, dovedností a postojů. Čl. 2. tak splňuje i tento
požadavek. Z theologického hlediska by bylo možná lepší dát na první místo
„naslouchání Božímu slovu“, ale v ŘVVC je na prvním místě cíl
poznávací – poznat bibli. Jelikož se mi zdá dnešní reálná církevní edukace
dezorientovaná, považuji právě tento bod za páteř, a dobře definovanou páteř. Další
bod je v osobních kompetencích – naslouchat a odpovídat, a to ve vztahu
k Bohu. Tento prvek ukazuje, že církev svého edukanta staví před boží tvář
jako autonomní bytost. Dává mu potřebnou výbavu, ale zbytek je na nich. Slyšení
a odpovídání není církví prostředkováno a regulováno. Hlavní kompetencí je tedy
kompetence k samostatné komunikaci s Bohem! Většího snad nad tento
cíl skutečně není! Nakonec nás vede i do oblasti postojů, což v sobě nutně
zahrnuje schopnost rozhodování, hodnocení a sebeutváření, utváření svých
postojů. Vedle nedůvěry ke vzdělání máme také nedůvěru ke všemu, co zavání
vnuceným životním slohem. Víra však bez určitého životního slohu myslitelná
není. Nedůvěru vyvolává sklon církevní kázně
vyžívat se v malichernostech. Ale jak poznám, co je podstatné? Jen tak,
že se v tom budu cvičit. Malichernosti překonáme zase jen patřičnou
výchovou a vzděláváním. A proto je důležité, že i to patří do cílů církevní
edukace. I na tomto poli se ovšem musí křesťan chovat autonomně.
Naposled je důležitá i reflexe dvojího rozměru
výchovy – orientuje se jednak na společenství, a současně na jednotlivce. Jde
tudíž o sebevýchovu církve vzájemnou výchovou svých členů. Netýká se jen
funkcionářů. Neklade si cíle nereálné – např. uvěření v její kompetenci
není.
K zásadním kladům proto nakonec patří i
jadrnost a stručnost. Centrální definice cílů nemůže být jiná než generální.
Další úrovně vzdělávání by si podle okolností měly definovat víc a
konkrétnějších cílů. Přece bych
uvítal, kdyby tyto cíle více reflektovaly, že svůj vyznavačský život nežijeme
jen před Bohem a souvěrci, nýbrž také ve světě. A tak znovu odkazuji na svoji
recenzi oné knihy o katechetice, kde jsou cíle církevní edukace definovány
přece jen trochu hlouběji.
Poznámka pod čarou: tento 12 let starý text jsem psal ještě jako člen a duchovní ČCE, se kterou jsem se ale musel pět let na to rozejít. Proto v ní hovořím o "naší církvi", ačkoliv už takovou není. Považuji ale za prospěšné to, co jsem se jí tehdy snažil sdělit, připomenout, protože zde popsané principy a význam vzdělávání jsou stále platné.
