Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemdějiny. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdějiny. Zobrazit všechny příspěvky

2024-02-03

Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.
Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf, jako Führer, wir folgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.


Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

Dále k tématu:

2023-01-10

Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?

 Recenze knihy Julie Boydové, Cestovatelé ve Třetí říši (Travellers in the Third Reich, 2017), ARGO 2019, Překlad Robert Novotný, ISBN 978-80-257-3067-6 (váz.), 978-80-257-3144-4 (e-kniha).

Chytli jste COVID? A jak to probíhalo? Ano, u mnoha mých známých zle, někteří i zemřeli. Já měl to štěstí, že jsem přežil, dokonce jsem měl potíže minimální. Kdyby bylo jen na mně, mohl bych na to vzpomínat s potěšením. Mně dal čas na čtení, protože kromě záchvatů únavy jsem netrpěl ničím. A také se rozběhly naplno internetové obchody, takže jsem mohl z domácí karantény zběsile kupovat knihy, i do čtečky, kterou jsem krátce před tím dostal od synka, a číst a číst, jak už jsem dlouho čas neměl. Mimo jiné jsem se věnoval tématu Třetí říše, především otázce, jak ji prožívali obyčejní Němci. A jak ji prožívali obyčejní turisté, kteří tudy jen projížděli, vedla je sem nějaká humanitární aktivita, studovali tu, přilákala je zvědavost, vědecké či umělecké angažmá, Olympiáda, nebo 5. baptistický kongres, který se konal v Berlíně od 4. do 10. 8. 1934? A jak to na ně působilo? Mohli rozpoznat, co se tam děje doopravdy a co z toho vzejde? Takovou otázku si položila britská historička Julia Boydová, když studovala deníky, dopisy a vzpomínky těchto turistů. Sleduje vývoj jak německé mentality tak i mentality pozorovatelů z venčí (ale třeba i vzpomínky čínského studenta, který kvůli válce v Německu uvíznul!) od konce války, přes hospodářské krize, opojení "novým věkem" až po vypuknutí další světové války.

Kniha nabízí zcela nový pohled, jak toto téma pojmout, proto ji vřele doporučuji i Vám. Zde budu upozorňovat na další tituly na toto téma, které jsem díky uvržení do karantény mohl v klidu prostudovat.


Dále k tématu:


2022-10-22

Hitlerovy ukradené děti, Ingrid von Oelhafen a Tim Tate

 

Koho zajímá projekt Lebensborn?

    • Grada 2019 (pův. 2016)
    • překlad Martin Vondrášek
    • ISBN
      • ePub 978-80-271-1120-6
      • pdf 978-80-271-111-0
      • tisk 978-80-271-0885-5

Počátkem 90. let, kdy padl komunismus, zdroj mnoha tabuizací historie, se stalo módou "objevování holokaustu" s tehdy typickým slovíčkařením: praví "znalci" se při zaslechnutí slova holokaust ostentativně pohoršeně optali: "to myslíte šoa?". Tehdy se tvrdilo, že prý komunisté i toto tajili. Dokonce i lidé, s nimiž jsem o tom před revolucí mluvil, najednou překvapeně zjišťovali, že něco takového vůbec bylo, aby mohli dojít k závěru, že je třeba udělat "novou theologii", ta však už dávno nesla efektní označení "theologie po Osvětimi". I kdyby komunistický režim jinde tuto kapitolu nacismu tajil, v Československu určitě ne. Zmínky byly ve filmu i v literatuře, umlčet se je nepovedlo ani po emigraci některých autorů, jako byl Arnošt Lustig, Jiří Weiss nebo Ján Kadár a Elmar Klos i dalších. Hovořil jsem o tom i se studenty v NDR, ani pro ně to nebylo nic tajemného, i když Honeckerův režim tajil i slova oficiální hymny svého státu. Lze tak maximálně s profesorkou Lipstadtovou (Popírání holokaustu, 2001, ISBN 80-7185-402-6) říct, že se komunisté snažili privatizovat si utrpení pro ty své, židovské oběti jen jakoby bokem, ale tajemství to nebylo.

Nemenší zrůdností, kterou nacistický režim vynalezl, nemenší, než likvidace údajně "podřadných ras", bylo pěstování té nadřazené. Především projekt Lebensborn. Ten byl však zrůdný tak, že se o něm vlastně pořádně mnoho neví, jeho odborný výzkum je stále dost váhavý. V naší filmové tvorbě se sice v roce 2000 objevil film Pramen života od Milana Cieslara, obsahuje však dost historicky sporných tvrzení. Společným nedostatkem je fatální nezájem o osudy takto nakultivovaných dětí!

Nebudu se pouštět do výkladu Himmlerova projektu Lebensborn, zde odkáži na Wikipedii. Jen připomenu, že podle obecně přijímané představy se skládal ze dvou složek:

  1. Řízené plození rasově dokonalých potomků, zejména s příslušníky SS, což se dělo podobně jako vyhlazování jiných ras s jakousi živočichářskou technologií, a
  2. Poněmčování dětí uloupených na okupovaných územích, které vykazovaly rysy Himmlerem vyfabrikované arijské či nordické rasy. (Vzpomeňme na lidické děti!)

Když americká jednotka v jednom jihoněmeckém městě čistě náhodou narazila na cosi, co připomínalo sanatorium plné kojenců, o jejichž původu přítomné sestřičky zarytě mlčely, a ani místní obyvatelé o tom, co se v tom zařízeně SS děje, neměli sebemenší potuchy, byli stejně šokováni, jako když jejich kolegové i z jiných armád naráželi na koncentrační tábory. Přitom bylo jasné, že jde jen o jednu buňku větší sítě, ale další podobné objekty nalezeny nebyly, leda prázdné, navíc se zlikvidovanou dokumentací. Jako se nechtělo dlouho nikomu věřit, že někdo mohl druhé lidi likvidovat průmyslovou metodou, dodnes se nechce mnohým přijmout, že někdo mohl vyrábět děti jako v nějaké líhni nebo psí množírně. A hlavně, že takto nakultivované děti žijí stále mezi námi!

Kniha, kterou tu doporučuji, je dílem jednoho z těchto dětí. Paní Ingrid, která se nakonec se jménem, na které byla zvyklá, identifikovala, i když později zjistí, že se ve skutečnosti jmenuje jinak, že byla ušetřena pro své "nordické rysy" a na rozdíl od svých sourozenců ukradena, ne zlikvidována, se jí pokusila ze svých životních traumat vypsat. Novinář Tim Tate, který se jako jeden z mála po osudech dětí Lebesbornu pídil, jí povzbudil ke knižnímu vydání a pomohl jí to uspořádat.

V knize poznáváme děvče, které prožívalo peripetie německého dítěte na konci druhé světové války, kdy se s paní, kterou považovala za svoji matku, a "bratrem", jehož tato počala s jiným mužem než s manželem, museli několikrát před postupujícími Spojenci prchat, a které i tak žilo v rodině s velmi chladnými vztahy, jak mezi údajným otcem a matkou, tak i dospělých k dětem. Bylo však na to zvyklé. Jediný, ke komu měla bližší vztah, byl ten bratr, ten se však v dospělosti zabil.

Při všem tom utíkání cítila, že je předmětem nějakých konspirací, ale jako malé dítě to neřešila. Bylo ovšem divné, že jí dlouho neposílali do školy, a když chtěla studovat na střední, bylo to ne jen matkou, ale i prapodivně tajemným spolkem osob, které do jejich záležitostí mluvily, zamítnuto. Musela se jít učit na praktický obor. Když dosáhla dospělosti, na truc se na střední školu přihlásila. A tehdy zjistila, proč jí v tom všichni bránili: osobní doklady, které musela předložit, byly falešné. Celá její identita byla falešná!

Kniha popisuje její zápas o poznání vlastní identity, hledání po archivech, souboj s lidmi, kteří mnoho tajili, protože se nevzdávali naděje, že "myšlenka" národního socialismu zase ožije, ale také poznání dalších stejně postižených lidí. Setkání se skutečnými příbuznými, k nimž si však vztah už nevytvořila, jejich jazyk se nebyla s to naučit. Vztah k sobě - kým skutečně je, i ke jménu, které jí sice nepatřilo, ale už si na ně zvykla, proto se ho nevzdala ani později, když jí příbuzní pěstounů o to žádali, nebo aby alespoň nepoužívala to "von". Pátrala i po motivaci pěstounů, proč se do programu Lebensborn zapojovali a přisvojovali si uloupené děti.

Na knize mě zarazilo pouze to, že bod 1. účelu Lebensbornu autorka ne zpochybňuje, ale dokonce popírá. Tvrdí, že se nikdy nepotvrdilo, že by se tam děti přímo plodily. Historici to mají za jisté a doložené. Kdyby ne, od svého dědy, evangelického faráře v Libiši, jsem slyšel historku, jak se ho jedno nacismem zfanatizované děvče pokoušelo přemluvit, aby jí pomohl v matrice zamazat židovské předky, aby se mohla programu Lebensborn zúčastnit. Nepřesvědčila ho a tím jí v tom zabránil.

Kniha tedy vyplňuje alespoň trochu onu mezeru v povědomí o dějinách nacionálního socialismu, co se stalo s dětmi z nacistických líhní a jak vlastně žily/žijí?

Téma je třeba otevřít ne jen kvůli minulosti. I na Ukrajině jsou dnes kradeny děti a jejich osud bude zřejmě podobný, jako plodů zrůdného projektu Lebensborn.



Dále k tématu:

2022-06-22

Jak k nám přišlo AIDS

Ovlivnilo AIDS morálku? O fenomenologii nemoci a jejího kvazietického zneužívání

motto:

4 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
5 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
6 Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

 

4η αγαπη μακροθυμει χρηστευεται η αγαπη ου ζηλοι [η αγαπη] ου περπερευεται ου φυσιουται
5 ουκ ασχημονει ου ζητει τα εαυτης ου παροξυνεται ου λογιζεται το κακον
6 ου χαιρει επι τη αδικια συγχαιρει δε τη αληθεια“

(1Kor 13, 4-6 ř,l)

AIDS jako fenomén:


Na prvním místě je třeba říct, že nemoci mají čtverou stránku: objektivně lékařskou (to je mimo moji kompetenci) a pečovatelskou (to také), subjektivně pacientskou (chvála Bohu ani to ne), ale i informační (fenomenologickou) – co o věci víme, jak se o ní šíří a košatí informace, jak je vnímáme, vstřebáváme, reagujeme na ně, využíváme jich a zneužíváme. Zvěst o nemoci AIDS, působené virem HIV zasáhla náš svět poněkud nečekaně v době, kdy největší hrozbou pro lidstvo byly jaderné zbraně a studená válka.

Aniž bych chtěl tento jev bagatelizovat, musím konstatovat, že AIDS je vlivnější jako informace než jako skutečná nemoc. Odborná pojednání o původu, mechanismu šíření a průběhu nemoci říkají běžnému člověku pramálo. Víc jeho život ovládají různé představy s tímto jevem spojované. Alfons Labisch (ĎaS 1/2004) řadí AIDS mezi tzv. „skandalizované nemoci“. Skutečně nás kde kdo straší lavinovým šířením této nemoci a to již od samého počátku jejího objevení! Typické pro naše prostředí je, že se na ni ze strachu začaly dělat vtipy! Fakticky však málo kdo z nás skutečně nějakého nositele této choroby osobně poznal. Odborné statistiky, skandalisty ignorované, znají jiné zabijáky: „Každým rokem zemře více než 11 milionů dětí v důsledku nemocí a podvýživy. Sedm z deseti dětských úmrtí v rozvojových zemích můžeme přiřadit k pěti hlavním příčinám: zápal plic, průjem, spalničky, malárie a podvýživa. … Každých třicet vteřin zabije malárie v Africe jedno dítě a představuje zde jedno z nejdůležitějších ohrožení těhotných žen i jejich novorozených dětí“ (WHO-Fact-Sheet 1998 – časopis Světové zdravotnické organizace – údaje dosud aktuální). Kde je zmínka o AIDS? A kdo se bojíme malárie?



PEREX

Esej Jakuba Dvořáka zkoumá, jak se nemoc AIDS stala nejen zdravotním, ale i kulturním, morálním a náboženským fenoménem. Autor kriticky reflektuje stereotypy, strach a moralizování, které nemoc provázely, a klade důraz na lidskost, soucit a odmítnutí zneužívání utrpení druhých k ideologickým cílům.


In diesem Essay analysiert Jakub Dvořák, wie AIDS nicht nur als Krankheit, sondern auch als kulturelles, moralisches und religiöses Phänomen wahrgenommen wurde. Er kritisiert Stereotype, Angst und Moralisierung und plädiert für Menschlichkeit, Mitgefühl und die Ablehnung ideologischer Instrumentalisierung von Leid.


Dans cet essai, Jakub Dvořák explore comment le sida est devenu un phénomène non seulement médical, mais aussi culturel, moral et religieux. Il critique les stéréotypes, la peur et la moralisation, et appelle à l’humanité, à la compassion et au refus de l’instrumentalisation idéologique de la souffrance.


In this essay, Jakub Dvořák examines how AIDS evolved from a medical issue into a cultural, moral, and religious phenomenon. He critiques the stereotypes, fear, and moralizing that accompanied the disease, and advocates for compassion, humanity, and resistance to the ideological exploitation of suffering.



Milujeme hrůzyplné historky – proto i o AIDS se vyprávějí spousty fám. Jednou z nejoblíbenějších je ta, že nositelé viru HIV s oblibou zanechávají někde nakažené injekční stříkačky s poťouchlým poselstvím – „už ho taky máš“. Těmto zprávám lidé věří, nic na tom nemění fakt, že nikdy žádný takto infikovaný pacient zaznamenán nebyl a odborníci se shodují v tom, že vir HIV je mimo tělní tekutiny tak nestabilní, že z odložené injekční jehly může člověk chytit spousty jiných nebezpečných nemocí, především různé formy žloutenky, ale ne HIV! Jinou oblíbenou historkou, která se objevila brzy po AIDS, je ta, že se lidé nakažení virem HIV rádi s někým neznámým vyspí a pak mu nechají na zrcadle rtěnkou vzkaz. Motiv nápisu rtěnkou na zrcadle se objevil v mnoha, dokonce i českých, filmech.

Jak nějaká kavkovská scéna působilo, když jsem byl koncem 80. let na biblické hodině, kde farář přítomné strašil tím, že AIDS se může šířit i aerosolem, který ze slin udělá zubařská vrtačka, a že zubaři jsou dnes nejohroženější. Přítomen byl i jeden dentista, který prodělal různá odborná školení a snažil se farářova slova korigovat, ale nikdo ho neposlouchal – farář prostě nabízel zajímavější horůrek!

Zde jen musím znovu upomenout na paradoxní situaci – mnozí faráři se cítí být kompetentní do těchto věcí mluvit už svojí vírou. Já s tím nesouhlasím, a přece o tom s Vámi mluvím. Nemluvím však o nemoci samé, ale o našich reakcích na ní.

Kterak k nám AIDS přišlo – stručná historie informace o nemoci:

Na epidemii AIDS v USA poprvé upozornil Dr. Michael Gottlieb, který 5. 6. 1981 ve svém článku pro Americké středisko kontroly přenosných chorob nazvaném „Týdenní zpráva o morbiditě a mortalitě“, popsal případy pěti mladých homosexuálů, postižených tehdy ještě velmi vzácnou pneumocystickou pneumónií (zápalem plic).

New York Times přinesl téhož roku poprvé zprávu širší veřejnosti o podivné epidemii, šířící se především mezi sanfranciskými homosexuály, která se projevuje různými kožními chorobami, především Kaposiho sarkomy. Nemoc je rok na to pojmenována jako Syndrom získaného selhání imunity. Brzy se objevují i další ohrožené skupiny – narkomané, užívající drogu nitrožilně, kteří si půjčují bezprostředně po sobě stříkačky (to je podstatně jiná situace nežli stříkačka odložená). Po vynálezu testu na HIV pozitivitu byla polovina testovaných mužů na západním pobřeží USA pozitivních, na východním to byla „jenom“ třetina. Na jedné newyorské klinice to bylo 87% testovaných narkomanů! Přesto podstatné je, že prvotní výskyt souvisel s komunitou promiskuitně žijících homosexuálů. Tady je třeba připomenout, že na věci kolem sexu je Amerika až přecitlivělá, Amerika se ráda bojí, a je rovněž citlivá na téma homosexuality. Právě tato situace zplodí spousty stereotypů o AIDS, které nevyvrátí žádná pozitivní vědecká fakta. AIDS získá hodnotu trestu, bude navždy spojována především se sexem, zvláště homosexuálním. Později se prokáže, že homosexualita s nákazou virem HIV nesouvisí, spíš že promiskuitní sexualita je živnou půdou (rozhodně však tvrzení, že Sexuální revoluce přinesla AIDS, je přepjaté – viz brožuru Tomáše Řeháka SEX: šlehačka na dortu).

1983 Dr. Montagnier z Pesteurova institutu v Paříži izoloval virus, který označil zkratkou LAV. Současně se prokázalo, že kromě USA a Kanady je virus rozšířen v 15 evropských zemích. Šíří se do Afriky a Jižní Ameriky. Nemoc AIDS se vyskytovala již před rokem 1970. Epidemicko-pandemické šíření začínalo už v polovině 70. let.

1984 Objevem původce AIDS se pochlubí v USA Dr. Gallo – svůj objev označí HTLV-III. Je zjištěno, že viry LAV a HTLV-III jsou totožné, dostanou společné označení HIV (později se přijde na to, že Dr. Gallo zcizil Montagnierův objev, přesto je dnes uváděn jako spoluobjevitel viru HIV).

Těžko se asi dopátráme toho, kdy se u nás zpráva o AIDS objevila poprvé. Oficiálně se hovoří o jakémsi článku v Rudém Právu v roce 1984. Já však o ní četl už někdy v roce 1981-1982 ve 100+1 zahraničních zajímavostí (nepodařilo se mi ono číslo sehnat). Nemluvilo se ještě o AIDS, ale vše podstatné o této chorobě už bylo řečeno. Pozdější informace spíš dřívější zpřesňovaly, ale zásadně neměnily. Spekulovalo se už tehdy o možnosti, že jde o bakteriologickou zbraň, která unikla z laboratoří. Tento názor je dnes odmítán.

I v pozdějších letech to bylo hlavně Rudé Právo a Haló sobota, které pouštěly informace o této chorobě, ale vždy s připomínkou, že jde o záležitost druhé strany železné opony (od prastrýce – patologa jsem věděl, že tou dobou už byla i u nás podezřelá úmrtí). Jako projev morální dekadence bylo zmiňováno, že v Rakousku, ale i v jiných západních zemích, začali někteří volat po obnovení koncentračních táborů pro nakažené HIV.

4. 3. 1987 byla poprvé uveřejněna zpráva o výskytu AIDS v Československu. V České republice byly k tomuto datu evidovány čtyři případy onemocnění a třicet šest nositelů viru. Na Slovensku dvě onemocnění a sedm nostelů virů.

21. 11. 1987 byla uveřejněna zpráva, že u nás zemřel první člověk na AIDS.

O rok později také Mladý svět přinese zprávu o prvním soudním procesu s šiřitelem viru HIV. Ačkoliv byl tou dobou již mechanizmus šíření nemoci znám, ostraha doprovázející pachatele při procesu byla vybavena bílými, gumovými, zástěrami, rouškami na ústech a gumovými rukavicemi. Tyto okolnosti i nepodmíněný trest odnětí svobody časopis kritizoval.

V rámci „glasnosti“ se začínají v televizi i v předfilmech v biografu objevovat nezřetelné, rozmazané či potemnělé postavy svědčící o tom, jak se nakazily AIDS. O pár let později první přestane svoji identitu skrývat. Pretendenti komunistického režimu se začínají sami obávat – propaganda tématizuje zdravý sex, doporučuje kondom: mezi plakáty oslavujícími VŘSR se objevují hesla jako „Věrnost není přežitek, ale nejlepší ochrana proti AIDS“. Jako komickou perličku lze zmínit článek z titulní strany Haló soboty z 18. 11. 1989, kde komunisticky investigativní reportér se dvěma studentkami „odhalují“, jak nesnadné je pro mladého člověka opatřit si prezervativ. Společnost však řešila tou dobou závažnější věci. Téma AIDS/HIV začne být opět populární v 90. letech.

Evoluční psychologie a reakce na AIDS:

Nevím, zda jsme schopni bez přetvářky zavzpomínat, jaké pocity v nás vyvolala první zpráva o této chorobě. Jsem přesvědčen, že to byl strach, pocit odporu k nakaženým, radost či naděje, že „nás se to netýká“. Populistický francouzský politik Le Pen ostatně učinil zřízení „AIDS-salií“ (obdoba leprosalií) součástí svých programů. Víme, že tento typ politika velmi citlivě čte v přáních lidu a slíbí, co mu na očích vidí. Jsme hodní lidé a víme, že by se jednou taková věc mohla týkat někoho z nás nebo našich blízkých. Připusťme však, že setkání s tímto jevem v nás vyvolává pocity, za které se současně stydíme.

V jedné reportáži ve francouzské televizi se redaktorka před zraky diváků napila ze sklenice, z níž před tím pil muž, který měl AIDS. Proslýchalo se, že se později dost bála.

Bylo by laciné pohoršovat se proto nad lidskou povahou, jak bývá zejména v křesťanském prostředí zvykem. Odpor, který budí čímkoliv postižený člověk je podle evolučních psychologů velmi důležitý pud, který našim předkům umožňoval přežít.

Protože jsme lidské – myslící bytosti, prožíváme úzkost ne jen fyzickou, ale i metafyzickou. Požadujeme od světa který nás obklopuje smysluplnost. Tu může nabídnout pouze řád. Jevy jako je jakákoliv metla lidstva, tento řád popírají. Máme sklon pak takové jevy vykládat, dávat do souvislostí, které jim řád dodají násilím. Tak už za Černé smrti byl hledán viník: Židé, Saracéni, boháči i chuďasové, stoupenci sekt. Reformní kazatelé odhalují souvislosti mezi morem a hříchem, muslimové, kteří na Pyrenejském poloostrově dostali mor dřív než křesťané, málem změnili vyznání, ale nakonec i křesťany pohroma zasáhla. Myslitelé mor vykládali, a ten si dělal, co ho napadlo. Přesto byli mnozí s to nacházet v něm nějaký smysl. Totéž lze vysledovat i v případě HIV/AIDS; tu také kde kdo nazývá novodobým morem. V JAR získal na ministerstvu zdravotnictví významný post americký „lékař“, který tvrdí, že žádné AIDS neexistuje, že je to výmysl západních farmaceutických firem, užívaje demagogické „pravdy“, že na AIDS dosud nikdo nezemřel.

Výklad nebo popření, to jsou dvě pochopitelné reakce na pocit ohrožení smyslu života. Smysl může přitom taková metla mít jen tehdy, dolehne-li na záda toho, kdo si to zaslouží. To nám dává jistotu, že budeme-li zachovávat určité zásady, nemáme se čeho bát. Rubem je nepřátelský postoj vůči těm, na které již udeřila …

Theologie nemoci:

Bible je v této věci rozporuplná: malomocní jsou vyvrženi z lidského společenství dokonce na Hospodinův příkaz, kulhaví a slepí z bohoslužeb (2Sm 5, 8 he,ř,l)! Je nápadné, že Ježíšovy zázraky směřují právě k těmto lidem. Ale Ježíš sám nenabízí jednoznačný výklad nemoci: podle Mk 2, 1-5 (ř,l) a J 5, 14 (ř,l) by se dalo soudit, že sdílel víru v nemoc jako trest za hřích. Už kniha Jób (he,ř,l) a Ž 73. (he,ř,l) však toto smysluplné pojetí nemoci relativizují. V J 9, 1-3 (ř,l) se Ježíš odmítne zabývat otázkou příčin slepcova postižení; spíš z něj udělá příležitosti k oslavení Boha.

Problémem monotheistických náboženství, která věří v jednoho, všemohoucího, dobrého a spravedlivého Boha, je vysvětlení zla. Křesťané a židé musejí vždy znovu před tímto problémem zavřít ústa; nám pomáhá paradox trpícího Syna Božího. Islám tento problém řeší jednoduše – Alláh může všechno, kdo má právo jej soudit? Ostatně i Pavel říká, že hlína nemůže volat hrnčíře k odpovědnosti (Ř 9, 20n ř,l).

Přece jsme nakloněni i té možnosti, obviňovat trpící, že si své neštěstí zavinili sami, nebo odhalit nějaké vnější spiknutí. Zlo bez viníka by mohlo zpochybňovat Boha, jeho jedinost, všemohoucnost či dobrotu!

Hledáme-li však berličky pro svoji kulhající víru, většinou za cenu nelidského odmítání bližních, musíme se poctivě prozkoumat, zda nám ještě jde o věci Boží, ne-li spíš o „naše věci“ – potřebu fyzického a metafyzického klidu? Theologizace nemoci může být ve skutečnosti jen sofistikovaným podáním onoho evolučně-psychologického pudu.

Krize křesťanství – Hledá se peklo!

Někomu spadlo AIDS jako požehnání z nebe. Zatímco se mnozí chvějí (jako hříšníci Zj 18, 7n ř,l), jiní překonávají strach tím, že se z pohrom doléhajících na hříšníky radují (jako spravedliví Zj16, 5n ř,l). Je to dáno tím, že slabá víra, podlomená prohrou na dvou frontách, dostala nový smysl existence.

Styl života se vymkl kontrole křesťanské morálky či spíše moralizmu. Změnil se i obraz světa, takže dnešního člověka už nelze strašit tím, že přijde po smrti do pekla.

V 18./19. století nabralo křesťanství doposud nebývalý antisexuální ráz. Víc v USA než v Evropě, protože v USA je vlivný fundamentalismus a současně antisexualismus, který sem zavlekli stoupenci sekt nacházejících v „Novém světě“ ve velkých počtech nový domov. To, co v Evropě vypadá jako bludařství, má v USA vliv v nejvyšších politických kruzích.

Nejhůře nesli křesťané ztrátu monopolu na výklad světa. Paradigma světa se změnilo i po jiných stránkách – jestliže dříve byla Boží vůle sama o sobě autoritou, nyní se musí obhájit tím, že odpovídá zájmům člověka.

Před příchodem AIDS působilo křesťanství jako přežitek spíš na „západě“ než v komunistickém světě. AIDS však dalo chabé víře nový impuls: najednou se mohli věřící pasovat na ty, kdo už od počátku věděli, jak to nakonec skončí (Ř 2, 17-20 ř,l).

Kde je vědo tvůj osten?

AIDS bývá spojováno především se sexem, ale i theologové, kteří toto odmítají, neodolají snadno jinému pokušení. Vědci si na této nemoci vylámali zuby. Dnes sice žádný solidní vědec nehovoří o své všemohoucnosti, v křesťanských kruzích však mindrák z vědy přetrvává.

Do objevu AIDS se zdálo, že v oblasti bakterio- a virologické, na co není prášek, na to bude brzy injekce. Když se objevilo AIDS způsobilo to strach. V letech 1983/1984 svitla izolováním viru HIV nová naděje. Ovšem i objev viru byl provázen vědeckou trapností: Montagnier s důvěrou poslal kolegovi Gallovi do USA vzorek svého objevu, ten jej nakultivoval a prohlásil za svůj.

Hned po objevu původce nemoci ovšem prohlásila americká ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerová, že vakcína bude do čtyř let. Podobně optimistická prohlášení se objevovala i v dalších pětiletkách.

Závod o nalezení účinného léku vyvolává také napětí ve světě farmaceutickém, neboť se zde rýsuje mimořádná příležitost k ohromným ziskům. Utajování a šmírování, podrazů a vzájemných útoků je toho důsledkem nepřejícím plodné spolupráci.

Mnohá kázání nasvědčují, že tato situace přichází chabé víře vhod: je možné vědce moralizovat a přitom jim strouhat mrkvičku pro jejich neschopnost. Co ale lidé, kteří trpí a očekávají od vědců právem pomoc?

AIDS – racionalizované peklo:

Jistý rakouský lovec porna prohlásil, že „mnozí si myslí, že AIDS je Boží trest, ale ona je to Boží milost“. Jako mnozí další, i on si slibuje, že hrozba onemocnění lidi přinutí k zodpovědným, tedy omezeným, sexuálním vztahům.

AIDS zahrálo do karet všem, kdo chtějí dostat pod kontrolu sexuální život svých bližních, nebo těm, kteří chtějí obhajovat racionalitu některých iracionálních soudů Bible. Velmi výhodné bylo spojení nemoci s homosexualitou. Její odmítání je samo o sobě nesmyslné, ve spojení s AIDS však dostává racionální impuls. Všimněme si, že s AIDS je spojována homosexualita vždy. Ostatní příležitosti nákazy minimálně.

Pat Buchanan, poradce Richarda Nixona, napsal roku 1983 v článku „Sexuální revoluce začala požírat vlastní děti“, že „nebozí homosexuálové vyhlásili válku přírodě, příroda je za to teď krutě trestá“. Kazatel Jerry Falwell kázal, že „když si člověk zahrává s ohněm, … nemůže se vysmívat Bohu a doufat, že mu to beztrestně projde.“ Baptistický pastor z Rena dokonce požadoval: „… že bychom měli vykonat to, co je psáno v Bibli, a podřezat jim krky …“ (zajímalo by mě, kterou Bibli to četl). Stoupenci velmi vlivného amerického hnutí Morální většiny už v roce 1984 požadovali, aby byl zastaven výzkum léčiv HIV/AIDS či jeho financování z veřejných prostředků, neboť jde o zasloužený trest. Podobné návrhy předkládají opakovaně politici zejména z republikánských řad; zatím bezúspěšně. Ale už ve 4 státech USA je zakázáno očkovat mladé dívky proti viru způsobujícímu rakovinu děložního čípku s poukazem na to, že by se děvčata míň bála, a to by je povzbuzovalo k „nemorálnímu způsobu života“.

AIDS aktivizovalo jednotlivce i organizace usilující o záchranu lidstva. Lidské neštěstí přitahuje ty, kdo mají s trpícími upřímný soucit, i devianty, kteří (aniž si to sami uvědomují) chtějí druhé jen ovládat. Kdo je kdo, to se pozná podle toho, když se ukáže, že není koho zachraňovat. Ti kdo to mysleli upřímně, se zaradují, kdo se chtějí přiživovat, těm vytuhnou rysy. Devianti potřebují, aby peklo bylo náležitě horké.

Není to však pouze křesťanský kapric, jak naznačuje film Věry Chytilové „Kopytem sem, kopytem tam“ natočený podle námětu Pavla Škapíka. Téma AIDS tam vnutila sama režisérka (původně se měla zápletka stočit kolem rakoviny). I to je určitý parazitismus – chtěla být prostě první kdo to použije, a ještě tak moralistně! AIDS bez příchutě pekla, ovšem také bez jakéhokoliv smyslu, jsem zatím nalezl jen v poslední povídce z trilogie Chaima Potoka „Staří muži o půlnoci“. Jistý (bezkonfesijní) komentátor LN kritizuje v 90. letech zpracování sexuality ve filmu a literatuře, že není znám zdravý sex – „sex se prostě trestá“ (AIDS, úchylové …).

Příklad "humoru" "křesťanských"
aktivistů za "zdravý" sex
z přednášky manželů Řehákových
Sex: šlehačka na dortu,
plné podobných demago-
gických hovadin.
Peklo však brzy vychladlo: AIDS postihuje i lidi, kteří nežijí proti morálním představám oněch zachránců světa, naopak je poměrně jednoduché se pomocí různých prostředků a zachovávání určitých pravidel nákaze vyhnout, aniž by bylo bezpodmínečně nutné přijmout jejich řešení, zdrženlivost, jako jediné. Ještě není možné proti AIDS očkovat ani ho léčit, ale již existují prostředky, které oddalují propuknutí nemoci AIDS a její průběh zmírňují. Lidé se bojí míň, protože se ukázalo, že i s AIDS za zády se dá žít. Narychlo zbudovaná uzavřená oddělení pro léčbu AIDS byla opět zrušena, neboť stačí péče ambulantní. Všichni samozřejmě tvrdí, že proti homosexuálům a hedonistům nic nemají – nechtějí je ovládat, nýbrž chránit. Před peklem samozřejmě. Vezměme jim však peklo, jak zareagují? Zaútočí na prostředky ochrany před peklem, které jim zkazily radost! A tak se místo proti AIDS bojuje proti kondomům.

Nejpokrytečtější jsou poukazy na statistiky alarmující prudkým nárůstem HIV pozitivity a nemoci AIDS zejména na jihu Afriky a v bývalé Indočíně. Je prokazatelné, že na vině je nevzdělanost a neinformovanost, současně předsudky proti lékům a kondomům. „Záchranáři“ znají jediný recept: zdrženlivost. Sexuální osvětě, kondomům a léčivům zarytě brání. Odříkání sexu ale všichni schopni nejsou. Mnozí také těmto lidem nevěří, nevěří jim proto ani že AIDS existuje. Místní pověry dokonce tvrdí, že AIDS může vyléčit soulož s pannou!

Morálka bez pekla:

Nyní možná budu považován za obhájce volného sexu. Není tomu tak. Nedomnívám se však, že dobré jednání, motivované strachem, je skutečně morální. Mají-li se k sobě lidé chovat slušně, nemůže to být proto, že by si špatné chování mohli nějak odskákat.

Pokud jde o uspořádání pohlavního života, nemůže být hlavním motivem obava o život a zdraví. Křesťanská morálka, založená na sebeobětování, škodí zdraví víc než AIDS. Při jakémkoliv pokusu o morální působení si musíme především sami uvědomit, oč nám jde. Skutečně o dobro druhých? Skutečně o jejich štěstí? Vskutku o Boží vůli? Nemá jejich neštěstí spíš pomoci naší slabé víře nalézt smysl existence, nepromyšlené morální požadavky jednoduché zdůvodnění, a to bez ohledu, že značná část postižených nemocí AIDS či nakažených virem HIV si svůj osud sama nezavinila?

Jednat dobře je třeba, i kdyby pekla nebylo. Jsme-li svým partnerům a partnerkám věrní jen ze strachu, je to marné. Tím však morálka sama zpochybněna není. Věrnost (a ne jen v sexu) je pro mě hodnotou samou o sobě, proto ji nemohu degradovat na „nejlepší ochranu proti AIDS“.

Křesťanství bez pekla:

Je to širší problém křesťanského života: potřebuje křesťanská víra peklo, aby získala smysl? To by bylo ubohé. Pavlův antinomismus si uvědomuje, že Zákon sám špatný není, ale pervertoval (Ř 7, 7-14 ř,l; srv. i 1Tm 1, 8-11 ř,l). Smyslem milosti Kristovy je osvobodit lidské dobré jednání od vypočítavosti. Člověk, který se bojí trestu, nemůže jednat jinak, než sobecky a sebestředně. Když je osvobozen od strachu z trestu, může se vmyslet do potřeb druhého (1Ko 10, 29 ř,l).

Řešíme-li však prostřednictvím svého jednání s bližními své osobní krize, i když jde o krize víry, chtěj nechtěj na druhých lidech parazitujeme.

Parazitní aktivismus a zneužitá víra:

Na lidském neštěstí se velmi často přiživují lidé mající obsedantní zálibu v organizování jiných, jejich sešikování do armád bojujících proti nějakému, většinou značně spektakulárnímu, nepříteli lidstva. Zneužívány k tomu bývají ty nejušlechtilejší myšlenky a pohnutky. Jejich společným rysem je zveličování těchto nebezpečí, protože bez nich by ztratily takové organizace význam.

Jakákoliv organizace, jejímž smyslem k existenci je existence nepřítele, má brzy jediný cíl – žít a přežít.

Je jisté, že budou zneužívat i křesťanské víry a vyvolávat ve věřících pocit povinnosti táhnout to s nimi. Bůh nás však poslal zvěstovat evangelium a ne usilovat o kontrolu pohlavního života svých bližních. A s jeho láskou k člověku se jistě neshoduje radost z jejich utrpení. Nejsme tudíž povinni bránit zlepšování a zmírňování osudu těch, které postihla tato či jiná pohroma. AIDS však získalo příchuť čehosi mythického – pekla. Ale z pekla má radost pouze ďábel.

Morální výzva nemoci:

Jediným skutečně morálním rozměrem nemoci AIDS je tudíž vztah k postiženým. Již jsem řekl, že vyvolávají odpor. Řekl jsem také, že to samo není hřích, zločin ani chyba. Je to pud. Ten má svoji funkci, ale Bůh nám dal i rozum, abychom jím své pudy kontrolovali. Ne jen sexuální. I takové sebezáchovné pudy, které nás jinak chrání před nákazou. Známe její mechanizmus, nevíme, jak ji léčit, ale alespoň víme, na co si dát pozor a čeho se nebát. Není-li v našich kompetencích lidi postižené HIV/AIDS uzdravit, můžeme podporovat úsilí těch, kdo se o to pokoušejí. Bránit těm, kdo by chtěli křesťanství zneužívat k udržování pekla ve varu. Bojovat se svým odporem k nemocným lidem, ne proto, abychom se ukázali jako lepší, ale aby jim bylo s námi lépe, abychom k jejich neštěstí nepřidávali i sociální ostrakizaci.

(Vyšlo 1. 12. 2010 na Svobodných protestantských stránkách)

2022-06-18

Křídla dávat, nebo přistřihovat?

Uveřejněno v EČČB 2010/02

Na svém 3. zasedání přijal 32. Synod ČCE novelizovaný „Řád výchovy a vzdělávání v církvi“ (ŘVVC), kde v článku 2., 1. (a jediném) odstavci formuluje „Obsah výchovy a vzdělávání v církvi“ takto:

Obsahem výchovy a vzdělávání v církvi je poznávat Písmo svaté, naslouchat Božímu slovu dosvědčenému dílem Ježíše Krista a na slyšené slovo odpovídat v modlitbách i v životních postojích sborů i jednotlivců.

V Poradním odboru pro vzdělávání laiků královéhradeckého seniorátu považujeme centrální stanovení cílů výchovy a vzdělávání za významné (viz moji recenzi knihy Katecheze). Někdo může namítnout, že ty jsou přece jasné, dané biblí, divit se, že si je nejsme schopni sami vymyslet. A možná máme i ostych, proto se někdy i na SR o cílích evangelické edukace (edukace = komplex výchovy a vzdělávání) hovoří váhavě jako o „otevřených“. Ale z pedagogického hlediska je nemožné učit bez definovaných cílů, a z hlediska systémové pedagogiky není myslitelné provozovat edukaci v rámci společenství, které nemá svůj cíl definovaný. Jak deleguje celek konkrétní výkon na nižší organizační složky (v našem případě na senioráty a sbory), musíme dotvářet tyto cíle do konkrétnějších podob. Na těchto postech však nestojí katecheta sám za sebe. Centrální definice edukačních cílů tak deklaruje, že církev za svými pěšáky v poli stojí, že je podporuje, že jí není lhostejné, co na bohoslužbách, presbyterkách, nedělních školách, při výuce náboženství atd., dělají.

Pedagogové milují nejrůznější vizualizace, a to včetně vizualizací didaktického procesu. Základem všech vždy zůstává „svatá trojice“ didaktiky: učitel – učivo – žák. Pořadí je lhostejné, protože mezi těmito prvky probíhá neustálá interakce a všechny jsou v procesu stejně důležité. Čím podrobněji pak výuku studujeme, tím víc dalších prvků musíme vzít v úvahu: organizační a materiální podmínky či metodiku. Z hlediska systémové pedagogiky má pak tento proces svůj sociální rámec; v našem případě hned dva: běžnou společnost a vyznavačské společenství. Podtrhuji, že i společnost. Pavučině interakcí mezi těmito prvky, jakož i jim samotným, dává smysl a oprávnění očekávaný nebo reálně dosažený cíl – výstup. Má-li tedy na církevní půdě probíhat nějaká edukace, je úloha definice obsahu výchovy a vzdělávání v církvi klíčová. ŘVVC, zejména čl. 2. vítám jako významný. Církev navíc tímto řádem přiznává výchově a vzdělávání v církvi i náležitou důležitost. Ta v dějinách křesťanství samozřejmá není.

Vzdělání soudobá pedagogika definuje jako kompetenci, tedy schopnost, samostatnost vzdělaného při různých výkonech. Výchova a vzdělávání vyvazuje edukanta (vzdělávaného) ze závislosti na vzdělavateli, buď si jím jedinec či celá instituce jako církev. Jenomže ten, kdo vzdělává, může sledovat záměr přesně opačný, nemůže jej však nikdy zajistit. Socialistické školství nás např. naučilo číst a psát, díky tomu jsme si mohli číst zakázanou literaturu. Podobně církevní edukace stojí vždy na rozcestí, zda se bude snažit víru svých členů řídit, nebo je podporovat k samostatnému pohybu na jejím poli i s rizikem, že se s ní možná rozejdou.

Jinou sociologicky reflektovanou rovinou vzdělávání totiž je jeho funkce: zda se společnost prostřednictvím edukace reprodukuje nebo reformuje. Přeneseno do konfesního společenství – zda je funkcí církevního vzdělávání zachovat „starou víru“, nebo ji vylepšovat. Jsme církví vzešlou z reformace, která si přisvojila starou patristickou zásadu o permanentní reformaci církve. Přesto i taková se opevní v určitých pozicích a důvody k tomu nejsou nutně chybné. Vzdělávání je vždy pod tlakem protichůdných sil: zabránit odcizení se víře předků, současně však dává do rukou prostředky tutéž kriticky přehodnocovat. Existují pochopitelně extrémní názory se semperreformátory na jednom a s tradicionalisty na opačném křídle. Avšak proč opouštět dobré tradice a proč z nich neodstraňovat omyly a bludy? A tak se bude církevní edukace vždy odehrávat v silovém poli těchto napětí.

Pokud jde o edukanta, církevní edukace ho vybavuje suverenitou vůči víře a světu, současně jej však chrání pro jedno před druhým. Definovat vzdělávací cíle je proto důležité pro vzdělavatelskou instituci samotnou: vyjadřuje, zda víc víře jedince křídla dává nebo přistřihuje. Po mém soudu je třeba směřovat k prvému od druhého, ale neztratit přitom jistou obezřetnost, aby nám ta víra přece jen někam neuletěla. Zároveň nám však nesmí otupovat rozum (EZ 373,3; v novém 574).

Církevnímu vzdělávání se však pod nohy plete i ten specifický problém, že vzdělávání je výkonem „lidského chytráctví“. Víra dar boží. Už nový zákon tak osciluje mezi nedůvěrou k učenosti a zjištění, že bez ní nelze ani správně rozumět písmu svatému (2Pt 3, 16 ř,l). I raná církev si musela vytvořit vlastní vzdělávací systém patrný v mladších spisech. Patristé dílem užívali pohanské filosofie, dílem textologie. Přes různá váhání se nakonec církev stala nositelkou evropské vzdělanosti. Ale tuto pozici od 12. století ztrácela, až se s učenci ve století 18. ocitla na válečné stezce. Tento stav přetrvává; v kázáních nezřídka zaznívají výroky proti pyšnému rozumu a učenosti, výsměch všem intelektuálním selháním lidstva. Stejný posun od vzdělanostního optimismu ke skepsi a nepřátelství lze pozorovat srovnáním písní v EZ seřadíme-li si je na časovou osu.

Církev též sdílí rozporuplný vztah ke vzdělání s ostatní evropskou kulturou, v níž máme za protikladné postoje a znalosti „přirozené“, „autentické“ s pouhou „naučeností“. Neučíme se školou, ale životem. Ale i to je blud, jehož následkem společnost očekává od vzdělávacích institucí, včetně církevních, že budou uchovávat staré dobré nauky, avšak nepoužitelné v praxi. Víra postavená na tom co člověk přijme při biblických či konfirmačním cvičení, je dětinská, neautentická, hodná posměchu. První rada, kterou pak nezřídka dostávají vikáři od svých mentorů je, aby zapomněli na všechno, co se naučili. Proč tu tedy vůbec máme ETF UK a trváme na jejím absolvování jako na podmínce ujmout se kazatelského úřadu? Proč máme odbory pro vzdělávání (už jen v některých seniorátech)? Také proto je třeba mít obsahy a cíle ujasněné, aby se učilo skutečně pro život, a ne jen pro učení, zejména je-li to život víry.

Proto je důležité, že máme ve svých řádech dokument, na který lze navazovat. Jako u všech předchozích řádů o výchově a vzdělávání převažují nad obsahovými a cílovými ustanoveními organizačně-kompetenční. Ale podstatné není v kvantitě. Ostatně ani tyto články nejsou podřadné.

Dnešní pedagogika definuje cíle vyučování jako cílové kompetence, které jsou žákům buď prostředkovány nebo jsou při nich rozvíjeny. Čl. 2. ŘVVC v podstatě hovoří jejím jazykem. Edukace sleduje cíle v oblasti poznání, dovedností a postojů. Čl. 2. tak splňuje i tento požadavek. Z theologického hlediska by bylo možná lepší dát na první místo „naslouchání Božímu slovu“, ale v ŘVVC je na prvním místě cíl poznávací – poznat bibli. Jelikož se mi zdá dnešní reálná církevní edukace dezorientovaná, považuji právě tento bod za páteř, a dobře definovanou páteř. Další bod je v osobních kompetencích – naslouchat a odpovídat, a to ve vztahu k Bohu. Tento prvek ukazuje, že církev svého edukanta staví před boží tvář jako autonomní bytost. Dává mu potřebnou výbavu, ale zbytek je na nich. Slyšení a odpovídání není církví prostředkováno a regulováno. Hlavní kompetencí je tedy kompetence k samostatné komunikaci s Bohem! Většího snad nad tento cíl skutečně není! Nakonec nás vede i do oblasti postojů, což v sobě nutně zahrnuje schopnost rozhodování, hodnocení a sebeutváření, utváření svých postojů. Vedle nedůvěry ke vzdělání máme také nedůvěru ke všemu, co zavání vnuceným životním slohem. Víra však bez určitého životního slohu myslitelná není. Nedůvěru vyvolává sklon církevní kázně vyžívat se v  malichernostech. Ale jak poznám, co je podstatné? Jen tak, že se v tom budu cvičit. Malichernosti překonáme zase jen patřičnou výchovou a vzděláváním. A proto je důležité, že i to patří do cílů církevní edukace. I na tomto poli se ovšem musí křesťan chovat autonomně.

Naposled je důležitá i reflexe dvojího rozměru výchovy – orientuje se jednak na společenství, a současně na jednotlivce. Jde tudíž o sebevýchovu církve vzájemnou výchovou svých členů. Netýká se jen funkcionářů. Neklade si cíle nereálné – např. uvěření v její kompetenci není.

K zásadním kladům proto nakonec patří i jadrnost a stručnost. Centrální definice cílů nemůže být jiná než generální. Další úrovně vzdělávání by si podle okolností měly definovat víc a konkrétnějších cílů. Přece bych uvítal, kdyby tyto cíle více reflektovaly, že svůj vyznavačský život nežijeme jen před Bohem a souvěrci, nýbrž také ve světě. A tak znovu odkazuji na svoji recenzi oné knihy o katechetice, kde jsou cíle církevní edukace definovány přece jen trochu hlouběji.




Poznámka pod čarou: tento 12 let starý text jsem psal ještě jako člen a duchovní ČCE, se kterou jsem se ale musel pět let na to rozejít. Proto v ní hovořím o "naší církvi", ačkoliv už takovou není. Považuji ale za prospěšné to, co jsem se jí tehdy snažil sdělit, připomenout, protože zde popsané principy a význam vzdělávání jsou stále platné.

2022-04-02

Zhulený Hitler?

 Norman Ohler, Totální Rauš, drogy ve třetí říši (Der totale Rausch. Drogen im Dritten Reich, 2015), překlad Nina Vojtů 2016. ISBN 978-80-7491-790-5 (vázaná kniha); 978-7577-022-6 (pdf); 978-7577-023-3 (ePub); 978-7577-04-0 (MobiPocket). HOST Brno 2016. RECENZE

Před nějakým časem bylo v debatách o nacismu (ale i jiných totalitách) otevřeno dlouho ignorované téma: jaký je podíl drog na hrůzách 2. světové války nebo holokaustu? A není to znevažování dějin a jejich obětí, budeme-li to nahlížet z této stránky? Leckoho napadne, že mluvit o drogách v této souvislosti, může být bulvární honba za senzací. Vědecká historická publikace se ptá po seriózních, logických, procesech, které vyplodily události, a také jejich neméně logické důsledky. S iracionálními faktory obvykle nepracují, protože jsou sotva objektivně uchopitelné pomocí nějaké kvantifikace. A přece se v roce 2015 objevila publikace, hned následující rok nabídnutá i českému čtenáři, která má obsahovou i formální podobu seriózní vědecké, historické, publikace, právě na takové téma.

V očích některých českých, povrchních, recenzentů dílu ublížil i fakt, že autor není historik, nýbrž novinář, že nemluví seznamy čísel a nečtivým, nesrozumitelným jazykem. Ale žijeme již dávno v době, kdy se takto ani odborná práce nedělá, protože i ty největší kapacity všech oborů vědí, jak jsou závislé na popularizaci výsledků svého bádání. Avšak ona tam i ta čísla, která někomu chybí, jsou. Jsou tam například přehledy objednávek, které u chemiček udělal Wehrmacht, z čehož se dá leccos dovodit. Jsou tam i přehledy o obchodech, které uzavíral osobní Hitlerův "lékař" doktor Morell. Vše, co autor tvrdí, je nějak podložené. Spis je nakonec vybaven všemi náležitostmi, včetně seznamu použité literatury a věcného i jmenného rejstříku.

Spis dává nahlédnout do předhitlerovského období moderních německých dějin, o kterém se i u nás ještě málo ví, kdy období mezi roky 1918-1933 zůstávají zahaleny stínem toho, co přišlo po nich. Přitom jde o velmi dynamické období, ve kterém se formoval první německý pokus o demokratický stát na materiálních i duševních troskách první světové války. Ty začaly bojem proti pokusům komunistů zavést svoji diktaturu, vyrovnávání se s ekonomickými nedostatky, zátěží z reparací, ztrátou perspektivy, čachry junkerů z Východního Pruska podporované senilním prezidentem. To by se však nakonec dařilo, nebýt světové ekonomické krize, překonat. Začaly se rýsovat obory, ve kterých jsou Němci dodnes na špici, tedy včetně chemického a farmaceutického průmyslu. Autor netvrdí, jak mu některé české recenze podsouvají, že nacismus a světová válka jsou výlučně produktem chemie, ale že i tyto obory život v zemi, která si lízala rány, jež si zavinila, ale za žádnou cenu se nechtěla vzdát představy, že je jen obětí událostí a spiknutí, ovlivnily. Samozřejmě i jinde se konzumovaly drogy na veliko (vzpomeňme jen tuto neblahou stránku u takových osobností našich vlastních dějin, jako byl Jan Masaryk, bohužel také kokainista), ale v Německu se sešla síla chemického a farmaceutického průmyslu s celkovou depresí ve společnosti. Němci se chopili japonského Pervitinu, aby jej nabídli běžným občanům jako antidepresivum, později jím nabudili vojáky při "Blitzkriegu".

Autor velmi pečlivě zkoumá veškeré dokumenty, ať v archivech, osobních vzpomínkách či materiální pozůstatky po činnosti distributorů drogy, rozpory mezi oficiálním bojem nacistů proti drogám a rozporuplnou skutečností, včetně toho, že přísný abstinent, nekuřák a vegetarián Hitler se musel nechat před svými veřejnými vystoupením stimulovat ne jen vitamíny a proteiny živočišného původu, že jeho nejbližší spolupracovník Göring byl závislý na morfiu a další. U recenzí, které mu podsouvají, že se snad pokouší události z doby nacismu vyložit pouze jedním, poněkud bulvárním, aspektem, jsou stejně nesmyslné, jako tvrzení, že se snad pokouší Hitlera a spol. vyvinit tím, že nebyli při smyslech. I tomu je tam věnovaná jedna kapitola. Podobné výtky jsou jen bohužel důsledkem úpadku české literární kritiky, která se často spokojí jen s letmou četbou a sžíravými, zdánlivě duchaplnými, komentáři.

Kniha je užitečná z mnoha ohledů, už proto, že se věnuje aspektu, kterému se snad ze strachu, že by tím vážnost 2. světové války utrpěla, historici nevěnovali prakticky vůbec, i když se o nich vědělo. Je připomínkou, že historii netvoří jen ekonomické, sociální a historické příčiny, nýbrž i lidská rozhodnutí, decise, ale také spousta iracionalit. Jelikož, sledujeme-li výroky vůdčích osobností nacismu i ty, kdo je od nich hltali, nemůžeme se zbavit dojmu, že se jejich myšlení pohybovalo v nějaké jiné dimenzi (za dob svého působení v Německu jsem se ještě mohl stýkat s tehdejšími aktéry, kteří vysloveně mluvili o tom, že své dřívější myšlení a rozhodování dnes nechápou), musíme vzít v úvahu i kolektivní blouznění. Cerman a jemu podobní by si měli uvědomit, že historické události se skládají z nekonečného množství různých kamínků, jako mozaika. "Velké" dějiny se skládají z atomů těch "malých". Hlubokých rozborů historicky vážných, sociálně a ekonomicky popsatelných determinantů, byly napsány mraky. Jen v nich stále zůstávají prázdná místa. Ta budou, pokud do nich nepustíme i ta méně "vážná", ale fakticky působící témata.

Mravními důsledky takových zjištění, tedy, zda se tím neumenšuje tragičnost obětí a vina pachatelů, se 3. díl ostatně zabývá také. Že byl někdo zhulený, to ničí vinu nezmenší, zato tragédie je tím větší. Kdyby si onen kritik dílo raději pořádně přečetl, než aby si dával záležet na kousavé ironii, došlo by mu, že tím zhuleným tam nebyl jenom, a ani hlavně, Hitler, aby bylo možné tvrdit, že kdyby nebyl na drogách, nikdy by se to takhle nestalo. O tom ta kniha opravdu není.

Že ve "velkých" a "vážných" událostech hrají roli i motivy nízké, o tom už dnes není pochyb. Dílo je příspěvkem k tzv. "dějinám všedního dne", jimž se začala konečně několik posledních dekád věnovat pozornost víc.


K tématu dále: 

2022-01-01

Když padnou ploty?

 Marianne Suhr, Roter Milan, ISBN 978-3-86915-026-0, Edition Ebersbach, Berlín

Recenze

Kdybych se orientoval podle recenzí a anotací, asi bych tento román přešel bez zájmu. Například vydavatelská anotace na zadní straně přebalu knihy tvrdí, že "Roter Milan (Luňák červený) je román o pevném vztahu dvou žen a jejich životě během rozdělení Německa a po něm. Přes pochybnosti o mírové přítomnosti chtějí otevřít novou cestu". Taková anotace udělá z velmi hluboké reflexe něčeho zcela jiného, než osobních citů, naprostou banalitu, kterou ani nestojí za to číst. Naštěstí vím, jak takové recenze a anotace vznikají - často sotva přečtením obsahu. Naštěstí jsem na něj byl upozorněn svými přáteli, takže mě to neodradilo, protože se jedná skutečně o velmi hlubokou reflexi života Němce a němectví v poválečné historii, kde se velké dějinné události proplétají se soukromými životy lidí, kteří se narodili přibližně stejně jako autorka, narozená v bývalé NDR v místech, kde příběh začíná, a stejně jako jedna z hrdinek v 18 letech přesídlila do Berlína západního, kde podobně jako ona různě pracovala, aby pak studovala sociologii. Na rozdíl od ní z něj ale po sjednocení neutekla, naopak stala se místní političkou, vědkyní a od roku 2004 i spisovatelkou. Roter Milan je jejím pátým literárním počinem.

Roter Milan - Luňák červený. U nás poněkud vzácný pták. Vyskytovat se tu opět začal až po roce 1989. V západní části Evropy je ale celkem hojný. Provádí své pátravé lety nad braniborskými mokřady a dívá se spatra na lidské hemžení pod sebou, jsou mu lhostejné zdi, které si kolem sebe lidé nastaví - buď si to ta berlínská, nebo zdi v nás samotných. Pro jednu z hrdinek románu, Karin, je prý pro Braniborsko příznačnější, než jeho erbovní orel, který se tam pro změnu nevyskytuje vůbec (asi jako dvouocasý lev v Čechách). Je částí její duše, kterou zdi na jednu stranu vězní, na druhou stranu chrání a ona se z nich snaží uletět, snaží se propátrat terén pod sebou objektivně, i když je v něm namočená víc, než je jí milé. O to hůř, že se začíná kolem její padesátky měnit k nepoznání.

Román začíná po pádu berlínské zdi, kdy se bývalá občanka NDR, pak Západního Berlína, přestěhuje do Lucemburku, údajně, aby byla blíže své kamarádce z dětství, Janne, která tam už déle pobývá. Ale spíš tam, jak se ukáže, ze sjednoceného Berlína prchá. Jenomže i Lucemburk má svoji zeď, a do té doslova a do písmene Karin svým autem hned po příjezdu narazí.

Výchozí postavou celého děje je vlastně Janne. O ní se také něco dozvíme, ale Janne je tu proto, aby si nad podivným počínáním své kamarádky kladla otázky. Zeptat se jí v nemocnici netroufá. Karin je zachráněna, ale proč do té zdi vrazila, to nikomu nesvěří. Jak Janne, tak i čtenář se mohou jen dohadovat, zda to byl pokus o sebevraždu, nebo její soukromý boj se zdmi. Včetně té, kterou má v sobě, a která pádem Berlínské nezmizela, naopak vyrostla ještě výš. Skutečným tématem románu není hledání vztahu obou žen k sobě, jak sugeruje vydavatelská anotace, jako právě tyto zdi. To se vyjevuje pátráním Janne po tom, proč to Karin udělala, ale i po tom, co tomu předcházelo a co následovalo. Život Karin, její podivný přesun do Lucemburku a stejně záhadné zmizení z nemocnice, kde Janne zanechá jen klíče od bytu, v němž nalezne její deníky, do kterých se začte.

Román je dělen na tři části psané ichformou. Ich je v první části Janne, které je zmatena tím, co to Karin udělala a kam zmizela. Ve druhé části je to Karin, která je zde přítomna ve svých denících, kterými čtenář listuje společně s Janne. Ve třetí části jsou to obě ženy dohromady, protože vypravěčce Janne se Karin nakonec ozve svými dopisy až z Izraele, kde nakonec zakotvila definitivně.

Můj zájem vzbudil právě pohyb obou žen jednak prostorově - po obou stranách německých zdí, jednak historií. Obě se narodí zhruba v letech 1938-1939. Tedy ještě před válkou, do které vstoupí jako nemluvňata. Až po válce začnou brát rozum, slyší o nějakém čase "za Adolfa", ale ani netuší, že nějakou válku zažily, že tyto velké dějiny dupaly po jejich soukromých, kojeneckých a batolecích, životech už od začátku. Netuší dlouho, jaký význam má, že se s jednou snažila maminka přežít v troskách Berlína, než přešla k příbuzným do Braniborska, zatímco druhou tam zanesl odsun Němců z Východního Pruska. Jakoby to byly nějaké povídačky o pravěku. Ale stopy to na jejich životech nutně zanechalo. I v dospělosti těžko chápaly, proč je němectví ve světě přijímáno s nedůvěrou, odporem i opovržením, proč by se za to, že jsou Němky, měly stydět? Spíš, než že by hledaly vztah k sobě navzájem (obě se nakonec ocitnou na Západě ještě zamlada, naváží spolu kontakt prakticky okamžitě, takže jejich osobní vztah narušen nebyl) hledají vztah k sobě samotným a k historii svých rodin i svého národa. Snaží se proniknout do důsledků života v totalitě, v jejich případě ve dvou totalitách. Proniknout i přes to, o čem se doma ani ve společnosti raději nemluví.

Hlavní otázka zní, co přijde potom, až tyto ploty padnou. Bude to dobré, nebo špatné? Pro mě, jako člověka vyrostlého ve východním bloku a na východní straně berlínské zdi, je zajímavé, jak to mohl vidět člověk z té vnitřní, i když svobodnější, strany. A i tam byla velmi citlivá Karin spíš výjimkou. Nenáviděla zeď, která je svírala, ale její pád nepřijala s všeobecným nadšením. Naopak vnímala, že se do jejího světa, který se jí stal domovem, vřinula realita NDR, před kterou prchla. Ať jde o ducha těch lidí, kteří se přeci jenom vyvíjeli jinak, než ti na západě, nebo o konkrétní lidi. Například ji v roce 1989 v jedné kavárně obsluhoval číšník, v němž poznala sekretáře SED, který jí kdysi, jako školačce, vyhrožoval, že ji zastřelí. Ale když došlo k exodu východních Němců, i on se s ním svezl přes Prahu, protože i partajníci věděli, že Honeckerovu režimu odtikávají poslední hodiny. Potlačované frustrace pod vládou komunismu se transformovaly do neonacismu, takže do multikulturního, svobodomyslného a tolerantního Berlína západního vstoupil rasismus a neonacismus. My z východu asi méně chápeme, že i těm za zdí se nějak změnil svět, a to ne nutně pozitivně. Jestli je román něčím přínosný, určitě ne jen pipláním se v citech dvou dam v nejlepších letech, ale právě v té reflexi, jak velké dějiny šlapou po těch soukromých a jak se v tom může jedinec snažit zorientovat.

Jak román dopadne? Dobře nebo špatně? Těžko říct. To musí čtenář rozhodnout sám. Na jednu stranu můžeme bořit zdi v sobě i okolo nás, na druhou po každé zbořené zdi vyrostou jinde zdi nové, a možná ještě větší. A přece to snad má smysl v tom pokračovat.

2021-06-23

Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl.

 (Joz 6, 20c)

Ian MacGregor: Checkpoint Charlie, ISBN 978-80-257-3462-9 (váz.), 978-80-257-3492-6 (e-kniha)


Co je to blázinec? To je, když normální lidé udělají zdi kolem bláznů, aby jim nenarušovali jejich normální život. Co je to Berlínská zeď? To je blázinec naruby: blázni udělají zeď kolem normálního světa, aby jim normální lidé nenarušovali jejich bláznivý život. Tohle může těžko pochopit člověk, který u Berlínské zdi nežil. Pár let jsem u ní strávil a dodnes nemohu ten pocit plně vyhodnotit. Neuvěřitelná situace, která snad nemá v historii obdoby. Jedni postaví zeď kolem druhých, prý na obranu před pronikáním nacismu, fakticky ale každý věděl, že tím vězní své lidi. Ano - ti zazdění byli svobodní, kdežto ti venku byli tou zdí uvězněni. Z pohledu Čecha za totality se mohlo zdát, že normální život se odehrává někde daleko, za horami, močály a ostnatým drátem, a možná také ve filmech západní provenience, které se i k nám občas dostaly, v nichž žili lidé, kteří se nemuseli bát nějaké strany, mohli si dělat, co chtěli, a nemuseli žádat o povolení na každou pitomost. Mohli si zajít do obchodu a koupit, co potřebovali, aniž by se řešilo, zda to potřebují doopravdy, či si to snad zaslouží. Z pohledu Berlína i okolních obcí a měst, jako je Postupim, se to vše odehrávalo za plotem. Všichni to věděli, ale ani podívat se nějakou dírou v tom plotě nešlo, nešlo se k němu ani přiblížit. Ještě bizárnější ten pocit byl, když člověk přistával letadlem na východoberlínském letišti Schönefeld u samé zdi a říkal si, co kdyby se tak piloti netrefili? Zeď přetínala ulice, vodovody, telefonní a elektrické vedení, kanály řek Sprévy a Havoly, kanalizaci, trasy tramvají, podzemní i povrchové dráhy, vlaků ... stále na člověka mířily hlavně samopalů ...

Osudem Němců na východě bylo okusit dva totalitní režimy během jednoho století. Kdo nebyl náhodou od 9. listopadu 1989 v Berlíně, nepoznal, jaký je to rachot, když se znenadání dají do pohybu dějiny, které už čtyřicet let zamrzly v jednom bodě. Já to potěšení měl, proto mi dodnes fenomén Berlínské zdi straší v hlavě. Jsem proto vděčný britskému novináři a znalci obou Berlínů za jeho ne jen faktografický, ale vyloženě vědecký počin, kdy v této knize zadokumentoval její dějiny, a všem jí chci tímto doporučit.

Anglicky vyšla v roce 2019, česky 2021 v nakladatelství ARGO v překladu Daniely Orlando.

Kniha zachycuje na pozadí nejznámějšího přechodu mezi oběma Berlíny Charlie historii i globální význam událostí, které vyvrcholily roku 1961 izolováním sovětského sektoru v Berlíně od spojeneckých pomocí ostnatého drátu a ostré střelby do východních Němců, snažících se dostat na západ, stejně jako rozpačité reakce spojenců, kteří nevěděli co mají dělat, aby nevyvolali novou světovou válku. Konečná verze zdi pochází z roku 1976, tedy o čtyři roky později po tom, co světové společenství nakonec ustoupilo SSSR a uznalo NDR za samostatný stát. Paradoxem je, že s touto izolací byl konfrontován britský voják, který nakonec velel jako generál britskému sektoru v památný den 9. 11. 1989, když tato před zraky opět stejně zaskočených spojenců padla.

V knize se seznámíme s pozadím některých událostí, které doposud zůstávalo skryto. Pro Čecha je zajímavé i to že právě zde se objevily první náznaky toho, co Rusové chystali v srpnu 1968, a vlastně důvody pro sovětskou intervenci měly svůj hlavní důvod právě v tomto prostoru, kde na sebe mířily zbraněmi dva antagonní světové systémy. Také je důležité, že Čech se zde seznámí s pohledem z opačné strany železné opony. To je třeba mít na paměti. Víme, že lidé vně této zdi to neměli lehké, ale je zajímavé seznámit se s tím, jak ji prožívali i ti uvnitř. Zejména při neustálých sovětsko-východoněmeckých pokusech spojence z Berlína vystrnadit a ovládnout jej celý, které trvaly až do pádu Honeckerova režimu.

Postupně se seznamujeme s prožitky vojáků, jejich rodin, zahraničních studentů, podzemního hnutí, židovské obce, ale i vojenských misí.

Překlad mi přijde místy toporný, což vede k nesrozumitelnosti. I kvůli němu není bohužel hned jasné, o kterém z obou Němecek se právě hovoří. Jak už je v dnešní české literatuře trapným zvykem, kniha obsahuje mnoho gramatických i stylistických chyb, vzácné nejsou nedokončené věty. Také mi úplně nesedí překládání východoněmecké "Volkspolizei" pojmem z československé reality "Veřejná bezpečnost". Bylo by dobré vydat knihu později, ale řádně redakčně zpracovanou. Přesto ji chápu jako jeden z nejvýznamnějších spisů které letos vyšly.

Kniha mi připomněla opojné okamžiky, kdy jsme začali do té zdi kutat (z východu jsem si tenkrát netroufal, ale ze západu to bylo už bezpečné). Ani jsme netušili, že stačilo málo, aby proti nám zasáhla sovětská posádka, která neměla rozkazy, ale cítila se ohrožena. Díky moudrosti britského velitele a prezidenta USA se nakonec povedlo v míru dosáhnout klidu zbraní a zrušení okupačního režimu, takže tehdy teprve doopravdy skončila 2. světová válka. Ano, do sovětského svazu se za to muselo nalít hodně peněz. Západní Němci museli za ty východní také zaplatit hodně dluhů; koncem éry NDR žil už východoněmecký režim jen z půjček od svého nepřítele SRN! To se moc neví. NDR chybělo před pádem zdi jen pár dnů do totálního ekonomického kolapsu. 

Součástí knihy je jmenný rejstřík i přehled známých obětí Berlínské zdi, mapový a obrazový materiál, dokumentující celý fenomén.

Kniha končí slavnostním zrušením americké budky na Checkpointu Charlie. Ta je dnes v Muzeu Berlínské zdi. Na jejím místě dnes stojí na připomínku replika původní, ještě provizornější. Spojenci totiž vždy počítali s tím, že dojde k opětnému sjednocení, proto na přechodech nedělali žádné složité stavby. V roce 1989 ale nikdo nečekal, že k tomu dojde tak brzy.