Traktory se valily do Prahy

 Komentář k zemědělským nepokojům ne jen v pondělí 19. 2. 2024, i dalším následujícím.

Celá ta akce byla naprosto hloupá. Hloupá stejně, jako všechny co následovaly a následovat ještě budou. Četl a slyšel jsem od té doby spoustu komentářů na dané téma, a i to je trochu špatně: sice mají z našich traktoristů mnozí srandu, už proto, že akce neměla takový ohlas, jak slibovali. Komentátoři si všímají různých problémových stránek:

1. celá akce začala poněkud rozpačitě, už proto, že zastupovala jen minimum skutečných zemědělců, což vedlo k tomu, že
2. se od ní serióznější partneři vlády, kteří se různých jednání s vládou účastní, distancovali, a že
3. se na ní objevily všelijaké podivné existence. Ty prý zemědělcům demonstraci ukradli. To zní logicky: v ČR se krade všechno, tedy i demonstrace. I učitelům a lékařům přece někdo jejich demonstrace ukradl.
4. Hlavně ale demonstrující neměli úplně jasno, za co či proti čemu vlastně demonstrují. Někteří například měli na traktorech nápis, že nejsou proruští, přesto se nakonec s jejich akcí svezli proruští a antisystémoví agitátoři, šiřitelé konspiračních theorií a podobně.
5. I když údajně nebyli proti našemu členství v EU a NATO, vyjeli s technikou dotovanou EU proti ní demonstrovat, což působilo obzvlášť trapně.

V komentářích k dané akci jsem toho slyšel a četl až dost, ale jednou věc jsem přece postrádal. A tu považuji za nejzásadnější. Ovšem ta vypovídá o jedné velmi závažné poruše v komunikaci se zemědělci jak ze strany vlády, tak i evropských orgánů.

Nejsem sedlák, ale jsem dítě botaniků. Kdyby jen to - děda Josef Dvořák měl v Rudné u Prahy zahradnictví. Sice umřel 5 let před mým narozením, ale zahradnická zkušenost se promítala do hovorů v naší rodině, jejíž domácnost tak trochu připomínala odbočku botanické zahrady na Albertově. Táta byl odborníkem na obor s fantasktním názvem: "půdní fyziologie a výživa rostlin". Nepřejte si vědět, jak se zkoumá, jak rostliny papají. Ale táta na to vytvořil i počítačový program, jednal, jako to tenkrát bylo, se zemědělskými družstvy o tom, co je dobré do půdy cpát a co ne, i kdyby to mělo zvýšit raketově výnosy. Doma bylo zakázané hovořit v souvislosti s botanikou o hlíně. "Půda, maximálně zem! Ale s hlínou pracují hrnčíři." Následovala přednáška o tom, že půda je malý vesmír, který se skládá z nerostů i organismů veškerého typu. I když jsem se po rodičích nevyvedl, květiny mám rád, ale nepropadl jsem tomu s takovou vášní, jako oni. Měli jsme ve Chlebích u Nymburka zahradu a rodiče snad nebyli šťastnější, než když se v ní mohli vrtat, a nás děti k tomu nutili také. Ačkoliv se mi to nelíbilo, později jsem sám zahradničil a trochu mi to chybí. Ještě že mám ve městě balkón a své květináče. Takto veden jsem ale pochopil hodně z toho, jak svět funguje. A právě tady se divím ignoranci našich zemědělců.

Jediné totiž, co se nakonec ze sedláků, kteří dopadli v Praze nad Vltavou jako jejich kolegové u Chlumce nad Cidlinou, dalo vylámat, je, že nechtějí Green Deal (jeden měl na traktoru napsáno Gren Deal, za což si ho novináři vzali na paškál). V tom se ovšem shodnou i s těmi, kdo se k jejich protestům nepřipojili. Co hůř, dokonce i s částí naší vlády - cokoliv protievropského a protiekologického je tak trochu folklórem nejvýznamnějšího článku pětikoalice - ODS, dědictví jinak zatraceného a zatracujícího zakladatele této strany. V tom se ODS shodne s opozicí, která je prozměnu proti čemukoliv. Dokonce i proti Green Dealu, ačkoliv ho podepsal za ČR předseda největší opoziční strany ANO, Andrej Babiš. Tomu jeho marketéři poradili, že má mluvit proti němu, i když je sám jeho strůjcem. Ale ani naši novináři si s ním tak úplně nevědí rady, zda mají být pro nebo proti. Bohužel, zemědělci opatření EU na ochranu klimatu vnímají jako útok na svůj obor, a to celosvětově. Nemají ani pochopení pro to, proč jim nějací úředníci kecají do toho, čím smějí hnojit, čím krmit, čím stříkat své plodiny a tak dále.

A přece vidím tyto protesty jako trestuhodné selhání zemědělců. Kdo jiný, než oni, by měl chápat, jak je všechno v přírodě spolu provázané? Především oni jsou na ozdravění klimatu a životního prostředí závislí, stejně jako rybáři na tom, aby se mohly ryby množit, kteří také protestují, že jim EU brání vytěžit moře až do dna Mariánského příkopu. Pokud nezlepšíme vývoj klimatu, budou především oni, snad po krátké epizodě, kdy budou moci i v ČR pěstovat banány, za chvíli orat se svými traktory leda tak písek.

No dobře, ale proč jim to tedy někdo nevysvětlí? Zdá se, že tomu nerozumí ani ministr zemědělství (jako theolog je jistě odborníkem na hospodaření v Kenaanu při příchodu etnarchy Jozua a jistě zná i Ježíšova podobenství z této oblasti, ale to asi stačit nebude), nemluvě o hypersedlákovi Babišovi. Horší však je psychopathie ekologických aktivistů i úředníků, kteří to skutečně tak trochu pojímají jako nějaký boj proti nenasytným sedlákům, toužícím si jen nahrabat. A to je ta komunikační chyba. Jakékoliv akce k ozdravění klimatu by se měly dělat se sedláky, ne proti nim!

---

Pod čarou:

• Rozhovor s klimatologem Miroslavem Trnkou na dané téma v ČRo Plus.
• 168 10. 3. 2024 - k podstatě a pozadí zemědělských nepokojů.
• Rozhovor se zemědělským expertem České ornitologické společnosti Václavem Zámečníkem v ČRo Plus.

Josef Dobrovský spatřen v Praze roku 2023!

Zkusil jsem zase potrápit umělou inteligenci (AI). Dostala úkol: "Vytvoř dopis od Josefa Dobrovského, "Modrého abbé", který se dostal do roku 2023 a zpět do 19. století, jak svým současníkům líčí, co tam viděl."

Její odpověď:

To je zajímavý úkol. Zkusím vytvořit takový dopis, ale nezaručuji, že bude věrně odrážet Dobrovského styl a názory. Zde je můj pokus:

Vážení přátelé,

píši vám zpět do naší doby, abych vám sdělil, co jsem zažil a spatřil v roce 2023, kam jsem se dostal neznámým způsobem. Bylo to jako sen, nebo spíše jako noční můra, neboť jsem byl svědkem takových věcí, které byste si ani nedovedli představit.

Nejprve jsem se ocitl v Praze, která se změnila k nepoznání. Místo starých kostelů a paláců jsem viděl vysoké budovy ze skla a kovu, které se tyčily do nebe. Místo koňských povozů a pěších jsem viděl rychlá vozidla, která jezdila po silnicích bez koní. Místo tržiště a krámů jsem viděl obrovské obchody, kde se prodávalo všechno možné i nemožné. Místo českého jazyka jsem slyšel spoustu cizích řečí, které jsem ani nerozuměl. Místo lidí v krojích a šatech jsem viděl lidi v podivných oděvech, které byly buď příliš krátké, nebo příliš barevné, nebo příliš těsné.

Byl jsem zmaten a vyděšen, a tak jsem se snažil najít někoho, kdo by mi pomohl. Ale nikdo mi nevěnoval pozornost, neboť všichni byli zabráni do nějakých malých přístrojů, které drželi v rukou. Ty přístroje jim sloužily k psaní, čtení, hraní, poslouchání hudby, sledování obrazů a dokonce i k telefonování. Ano, slyšeli jste dobře, telefonování. To je způsob, jak si lidé v roce 2023 mluví na dálku, aniž by museli používat poštu nebo posly. Mají k tomu speciální síť, která pokrývá celý svět, a která jim umožňuje komunikovat s kýmkoli a kdykoli.

Nakonec jsem se dostal do jedné knihovny, kde jsem doufal, že najdu nějaké knihy, které by mi vysvětlily, co se stalo. Ale i tam jsem byl zklamán, neboť knihy byly nahrazeny dalšími přístroji, které se nazývaly počítače. Ty počítače byly schopny uchovávat a zobrazovat obrovské množství informací, které se daly vyhledávat pomocí něčeho, co se jmenovalo internet. Internet byla ta samá síť, kterou jsem zmínil dříve, a která propojovala všechny počítače a telefony na světě. Na internetu se dalo najít cokoli, od historie a vědy, po umění a zábavu, po politiku a náboženství. Ale také se tam dalo najít mnoho lží a klamů, které šířili lidé, kteří chtěli ovlivnit nebo okrást ostatní.

Byl jsem zvědavý, co se stalo s českým národem a jazykem, a tak jsem se podíval na internet, co se o nich píše. Byl jsem překvapen a potěšen, že čeština stále existuje a že je používána miliony lidí. Zjistil jsem, že Češi jsou nyní součástí něčeho, co se nazývá Evropská unie, což je svazek několika evropských států, které spolupracují v oblasti obchodu, práva, obrany a kultury. Zjistil jsem také, že Češi mají svou vlastní vládu, parlament, prezidenta a ústavu, a že si mohou volit své zástupce a rozhodovat o svých záležitostech. To mě potěšilo, neboť jsem viděl, že český národ se osvobodil od cizí nadvlády a že si udržel svou identitu a svobodu.

Ale také jsem byl smutný a zarmoucen, když jsem viděl, co se stalo s českou kulturou a literaturou. Zjistil jsem, že čeština je ohrožena vlivem jiných jazyků, zejména angličtiny, která je považována za mezinárodní jazyk a která je používána v mnoha oblastech života. Zjistil jsem, že české knihy, básně, divadla a hudba jsou málo čteny, psány, hrané a poslouchány, a že jsou zastiňovány cizími díly, které jsou považovány za modernější a zajímavější. Zjistil jsem, že česká gramatika, pravopis a slovník jsou často porušovány a zanedbávány, a že se čeština stává chudší a chudší. Zjistil jsem, že české dějiny, tradice a hodnoty jsou zapomínány a opomíjeny, a že se čeští lidé stávají více a více podobní ostatním národům.

To mě zarmoutilo, neboť jsem viděl, že český národ ztrácí svou duši a své srdce. Připadalo mi to jako zrada všech těch, kteří bojovali a trpěli za českou věc, a kteří se snažili zachovat a rozvíjet českou řeč a literaturu. Připadalo mi to jako ztráta všeho, co jsem dělal a psal já sám, a co jsem považoval za své poslání a povinnost. Připadalo mi to jako smrt českého ducha.

Proto jsem se radoval, když jsem se probudil zpět v naší době, a když jsem zjistil, že to všechno byl jen sen. Ale byl to sen, který mi dal poučení a varování. Poučení, že český národ a jazyk jsou cenné a vzácné dary, které je třeba chránit a pečovat o ně. Varování, že český národ a jazyk jsou ohroženy a zranitelné, a že je třeba bránit a posilovat je. Proto vás, vážení přátelé, prosím a vyzývám, abyste nezapomínali na svou českost, a abyste ji projevovali ve svých slovech i skutcích. Abyste četli a psali české knihy, básně, divadla a hudbu, a abyste je podporovali a ší...

Zdroj: Konverzace s Bingem, 8. 2. 2024

(1) Josef Dobrovský - modrý abbé — PSK - Ptejte se knihovny.

(2) Modrý abbé | Klatovy - Facebook.

(3) Modrý abbé Dobrovský - DějePIC! | Česká televize.

(4) Modrý abbé Dobrovský – Videa – Déčko – Česká televize.

(5) Josef Dobrovský – Wikipedie.

(6) Josef Dobrovský - narození, díla, citáty, životopis, ... - Pravopisně.cz.

(7) Josef Dobrovský | Czech linguist, philologist, historian.

Ještě jeden pokus, tentokrát s AI Gemini:

Dopis z budoucnosti

V Praze, dne 20. února 1823

Drazí přátelé,

Píši Vám z daleké budoucnosti, z roku 2023. Vím, že se to zdá nemožné, ale věřte mi, že se mi podařilo cestovat v čase.

Můj návrat do Prahy byl poněkud šokující. Město se za těch sto let neuvěřitelně proměnilo. Kde dříve stály starobylé domy, tam se nyní tyčí mrakodrapy z oceli a skla. Lidé se pohybují v podivných strojích bez koní, které se nazývají auta. A co je nejpodivnější, všichni nosí v kapse malý přístroj zvaný mobilní telefon, s nímž mohou mluvit s lidmi na druhém konci světa.

Měl jsem tu možnost navštívit mnoho úžasných míst. Viděl jsem létající stroje, které se nazývají letadla, a ponořil jsem se do hlubin oceánu v ponorce. Také jsem se setkal s lidmi z celého světa, kteří mluví různými jazyky a mají různé zvyky.

I když jsem se v budoucnosti setkal s mnoha zázraky, musím říci, že mi chybí naše stará Praha. Chybí mi klidné uličky, malebná náměstí a laskaví lidé. A nejvíce mi chybí Vaše společnost.

Doufám, že se mi brzy podaří vrátit se do Vašeho světa. Do té doby Vám budu posílat zprávy z budoucnosti.

S pozdravem, Josef Dobrovský, Modrý abbé

Normální život v nenormálním světě

 Recenze knihy Paula Rolanda, ŽIVOT V TŘETÍ ŘÍŠI, ISBN     978-80-7584-029-5, 2017. Každodenní život v nacistickém Německu mezi lety 1933-1945. (Life in the Third Reich).

Vracím se opět k době covidové, kdy mě obávaný, a pro mnohé bohužel fatální, virus, pouze omezil v pohybu, izoloval od společnosti a občas zaskočil prudkým nástupem únavy, ale jinak mi popřál hodně času ke čtení. Toho jsem tehdy využil hlavně ke studiu všeho, co se týkalo 2. světové války, nacismu, ale i NDR, komunismu, berlínské zdi a podobně.

Při té příležitosti se mi dostaly do rukou dvě knihy britského historika Paula Rolanda: Ženy ve třetí říši a Život ve třetí říši. O první z nich se zmíním jindy, teď se chci věnovat té druhé. Vyšla v pražském, holešovickém, nakladatelství Brána a.s.

Zatímco se dříve "vážná" historiografie soustředila na klíčové historické události, osobnosti, hybatele dějin, a hledala příčiny buď v jejich osobnostech, nebo v sociálních a hospodářských procesech, již několik dekád se historici věnují všednímu životu v různých epochách, ať nějak převratných, nebo i jinak historiograficky nezajímavých. Pramenům, jako třeba soukromé dopisy, deníčky, někde utrousené poznámky, rodinné filmy a fotografie, se tak dostává větší vážnosti, ne jen jako doplňků k oficiálním dokumentům či zápiskům těch takzvaných "osobností". Paul Roland jde nepochybně touto cestou. Ptá se při tom, kdo je vlastně odpovědný za to, co se stalo? Osobnosti, ať už Hitler, ale třeba i Lenin, Stalin, Mao, konečně ani ti lepší, jako třeba Masaryk, by nebyli ničím významným, kdyby se nevezli na ramenou milionů bezejmenných občanů, kteří během jejich působení hledali naplnění svého života, svých plánů, obživy, ambicí atd., často ochotných to vše pro své vůdce obětovat.

Rolandova kniha mapuje, jak se jednotlivci i vrstvy německé společnosti, frustrované po světové válce, deptané hospodářskými krizemi, postupně dávali zlákat vidinou lepší budoucnosti, ale i toho, jak nesnadné bylo po válce určit skutečnou odpovědnost, když do fungování totalitárního státu byl namočen kde kdo, ale ne úplně všichni, jak se to po válce říkalo i u nás, že je vinen každý Němec. Kromě Němců a německých občanů židovské národnosti a vyznání zde bylo mnoho politických odpůrců, byly tu církve, které buď nacistickému režimu nedůvěřovaly, nebo se mu stavěly přímo na odpor, častěji si však v podmínkách panující ideologie hledali všichni koutek k přežívání. Jak občané vnímali to, že na základě svých postojů, národnosti, náboženství či zdravotního stavu, jsou najednou jejich sousedé i členové domácnosti jímáni do různých zařízení, kde se stopy po nich většinou nadobro ztrácejí? Paul Roland volí podobné postupy a zdroje, jako třeba již mnou zpracovaná Julie Boydová, která pracovala s deníčky a jinými soukromými materiály cestovatelů, kteří z nějakého důvodu Německo mezi lety 1918-1945 navštívili. On si ale všímá, jak všechny tyto události, včetně třeba Olympiády v roce 1936, hlavně však nástup strany, její ideologie a její působení ve společnosti, vnímali přímo němečtí občané, jak se z běžných lidí stávali buď vyvrhelové, nebo katani a nadšení podporovatelé stranou páchaných zvěrstev, aby to vše po porážce popřeli a vytěsnili z paměti, své i kolektivní.

Vlajka s hákovým křížem před
ochranovskou modlitebnou
v Königsfeldu.

Pokud mi v knize něco chybělo, pak zmínka o Herrnhuter Gemeinde. Snad proto, že byla pro autora málo zajímavá. Přesto se na ní dá bída církevního života pod hákovým (spíše s hákovým) křížem plasticky demonstrovat. Ochranovští si chvála Bohu nechali jako jediná církev své dějiny zpracovat sama historikem Hansem-Beatem Motelem, jehož studie z roku 2018 je dostupná v pdf. jako Führer, wir volgen dir! Oder: Jesus, geh voran? Není to zrovna hrdinské čtení, ale výjimečně poctivé.

Knihu lze po všech stránkách doporučit, abychom získali novou optiku vnímání takzvaně velkých dějin, optiku zezdola. Jistě, odborníci by i tady našli nějakou tu chybičku či nedostatek, ale někdy by spíš šlo o hnidopišství. Žádná práce nemůže dějiny postihnout v jejich celku dokonale. Jednu kritiku si ale neodpustím. Nemíří však na autora, nýbrž na překladatele. Na straně 134. se autor zmiňuje o křesťanské pomoci pronásledovaným Židům. To je dobře, jde to proti narativům typu, že "všichni Němci ...," či že "Židům nikdo nepomohl." Zmíní se tam ovšem o i u nás dobře známém křesťanském hnutí Bekennende Kirche. Proto pro ni existuje i zavedený český termín "Vyznávající církev." Anglický termín "Confessing Church" však svedl jinak skvělého Lumíra Mikulku k vytvoření zcela nesmyslného termínu "Konfesijní církev." Není určitě historikem nebo theologem, a možná ani křesťanem, to nevím. Jistou neznalost mu tudíž lze tolerovat. I překladatel však musí mít k ruce též jiné zdroje informací, než jen slovník a gramatiky původního jazyka. Seznámit se s reáliemi, o kterých je v díle řeč. Je to bohužel tragické podcenění popisovaného fenoménu. Jinak lze říct, že kniha neobsahuje mnoho typografických chyb ve srovnání s tím, co je dnes běžné. Sem tam vypadne písmenko, zejména v německých slovech, která asi českým korektorům nic neříkala.

Pokud jde o protinacistický odboj a církevní pomoc Židům samotných Němců, je dobře, že je tu o nich řeč, protože jsou stále ignorovány, zpochybňovány, nebo alespoň bagatelizovány. Proto je škoda, že se nešlo do hloubky víc. Zde by bylo vhodné doporučit k lepšímu obrazu třeba svědectví Maxe Krakauera Lichter im Dunkel.

---

Dále k tématu:

• Zhulený Hitler?
• Hitlerovy ukradené děti.
• Jak vzpomínáte na COVID-19? A jak na 3. říši?