Prohledat tento blog
Zobrazují se příspěvky se štítkemvíra. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvíra. Zobrazit všechny příspěvky

2025-12-25

Jo, těším se na Vánoce jako dítě ...

Kázání na Boží hod Vánoční 25. 12. 2006 Bohuslavice n. Metují / Opočno na text Mt 18, 1-5 (ř,l). Bohoslužby s Večeří Páně.

Zjišťuji, že mnoha kolegům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho kolegy: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu.“

Že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu. Dokonce ji lze považovat za podstatu křesťanské zvěsti. Bůh s námi (Iz 7, 14 he,ř,l; Mt 1, 23 ř,l Mt 28, 20 ř,l)! Bůh ne proti nám, ale na naší straně. A hlavně, ne Bůh, který je nad našel lidské životy povýšený, tak, jako my často od něj očekáváme, že nás někam pozvedne, dovolí nám shlížet na lidský život z nadhledu.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Zj 19, 9b - Blaze ... ř,l

propuštění: Tt 3, 4-7 ř,l

Dětství v Bibli, to není vždy kladné. Děti určitě nejsou nevinné, jak se to někdy interpretuje. A také není cílem víry ani podmínkou dětinskost, jak také může někdy křesťanství působit. Dokonce převažují hodnocení negativní nad kladnými. Pavel nás v 1Ko 14, 20 (ř,l) varuje před dětinštěním. Ale pro Ježíše je dítě nejlepší odpovědí na to, když se jeho učedníci začnou hádat o to, kdo je mezi nimi důležitější, významnější, zasloužilejší. Přiznejme si, že i nás víra k takovým otázkám nezřídka vede.

Přijmout Nebeské království jako dítě? Možná je to Království nebeské tím dítětem, které má být přijato. Nejde, jak si to mnozí často vysvětlují, o posmrtnou blaženost - jak se říká: přijít, nebo nepřijít, do nebe. Možná je to království tak slabé v našem světě, že je nutné se ho ujmout jako toulavého kotěte. Jenže ono se pak ujímá nás, a pak zjišťujeme, že naše důležitost vůbec důležitá není. Království nebeské/boží stoji na lidskosti - na lidském příběhu boha samotného. Hřích je, chce-li se člověk stát bohem (Gn 3, 5 he,ř,l). Ale naše víra dosvědčuje, že Bůh se nechce, nemusí chtít, stát Bohem, nýbrž přijímá na sebe lidský příběh.

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Což jít kus cesty s nimi, jako i Bůh jde, ne jen kus, ale plnou cestu lidského života s námi?

Židé dodnes čekají svého mesiáše jako válečníka, který je osvobodí od jejich nepřátel. Ano, i my bychom chtěli mít za zády nějakého supermana. Ale dostáváme dítě - tvora bez hodnosti, bez významu, širokých ramen a loktů, bez úřadu, světského, ani církevního. A tam máme Boha hledat, tam se s ním máme potkat. Na dítěti je poutavé právě to, že má svůj příběh před sebou teprve otevřený. I dospělý následovník Kristův může mít svůj příběh otevřený, i když už toho má za sebou dost, dokonce i něco dokázal. Ale důležité je právě to lidství, ne nadlidství. Ne moc, trůny, dobývání společenských, geografických a politických kolonií, ne v kancelářích a palácích obložených zlatem, ne zbyteční potentáti, rozplývající se nad svojí důležitostí - tam Království nebeské nehledejme.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují …

Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musíme vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , ,

2025-12-21

Konec proroků ... adventní kázání na Za 13, 1-6

Kázání na text Za 13, 1-6 (he,ř,l) na neděli 19. 12. 2004 – 4. Advent Bohuslavice n. Metují

Mnohé očekávali proroci od příchodu Mesiáše. Ale to nechtěné na očekávání je, konec vlastního poslání.

Sotva se začnou jejich naděje naplňovat, hned ne zcela tak, jak si před tím Judejci představovali. Jsou zklamáni Bohem (vývojem událostí) i sebou samými. Prorok jim musí dodat odvahu, víru ve smysl. Tomu hlavnímu musíme připravit prostor.

Zaslíbení nepřichází pro lidstvo, ani pro Židy, ale pouze pro židovskou vrchnost – královskou dynastii a ty, jimž se dostává cti bydlet v sídelním městě. Všechno bude: porážka nepřátel, nový začátek bývalého lidu božího, jako lidu božího budoucnosti. Ale první, co musí v centru dění vytrysknout, je pramen očištění; vyříznutí vředů z organismu božího lidu: hřbet, nahrbený nesprávným směrem. Proč jen pro ty přední z lidu? Ne-li pro to, že toho mají nejvíc zapotřebí!

A tu, jedním dechem s odřezáváním idolů a ducha nečistého zazní slovo o těch, kteří byli doposud vnímáni jako jejich protivníci: i s prorockým úřadem bude konec, až bude dokonáno smíření a očištění.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Odkud se bere taková nevraživost vůči prorokům jednoho z nich? Snad konkurenční tahanice mezi kolegy? Ale Zacharjáš nemluví o nějaké zvláštní skupině (falešných – tak LXX) proroků, nýbrž o prorocké službě jako takové.

S prorockou službou bývaly zkušenosti rozporné – maximum, co může poctivý prorok učinit, je ohlásit příchod plnosti. Tím si podepisuje vyhazov z úřadu: skutečná plnost už nebude potřebovat interpreta. K čemu může být prorok, když už se proroctví naplnilo?

Naplnění zvěstí Zacharjášových věříme, že jsme se dočkali příchodem Božím v Kristu: Může přijít něco víc, nežli Bůh sám? A přece, zdá se, to není všechno. Ani srdce nemáme úplně nová a v nich vepsán Zákon Hospodinův. A jsme-li čisti, pak ve víře; plné zjevení musíme očekávat. Ale poslední prorok, Jan Křtitel, musí také ustoupit ze scény, když přichází Ježíš. Tak i Luther říká, že „pracuju na tom, aby moje práce byla zbytečná“.

Mnohé očekávala církev od příchodu Krista; zatím však žije v trvalém Adventu. Jedním ze znaků je fakt, že jsme již tak blízko naplnění, a znovu potřebujeme proroky …

Církev čeká – má-li v tomto světě ještě nějaké prorocké poslání, pak to jen potvrzuje jistou nenaplněnost jejích nadějí. Až se opravdu dokoná služba očištění, bude její služba zbytečná. Advent nám připomíná, že naším úkolem budování církve není.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , ,

2025-12-13

A jak se těšíte na Vánoce?

Kázání na III. adventní neděli 17. 12. 2006, které bylo použito v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně, na text Jb 35, 2-14 (he,ř,l).

Adventní svátek je svátkem očekávání. Také Jób čeká: čeká podivně – beznaděj a naděje jsou v jeho slovech tak promíšené, že by bylo sotva lze oddělit je červenou čarou. A tak jej Elíhú vyzývá, aby přece čekal; slovíčko, jímž tak činí, je mnohoznačné, spojuje však čekání s důvěrou i porodními bolestmi!

Jobův příběh je většinou znám: jeho zbožnost podrobena zkoušce → ze strany lidí, vlastními pochybnostmi, zrazován manželkou, haněn přátely ... Avšak my víme už dopředu, že tato „horizontální“ zkouška má původ „vertikální“ v Bohu. Tedy v jeho prapodivné sázce se satanem, je-li Jóbova zbožnost upřímná, nebo vypočítavá. Odvrátí se od Boha, když už pro něj nebude plnění božích příkazů výhodné? Přátelé se mu snaží pomoci nalézt smysl jeho utrpení, ale jejich slova se míjí s pravdou; Jób o to vyzývavěji žádá audienci u samotného Boha. Může si to člověk dovolit? Dočká se reakce z opačné strany, nebo vyzní jeho volání naprázdno.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Kde se vzal tu se vzal Elíhú, jehož slova nejsou jako slova předchozích řečníků, splývají s následnou řečí samotného Hospodina: nepotvrdí slova Jóbových přátel, ale ani jej nepodpoří v jeho při s Bohem.

Čas čekání je v jeho slovech odhalen jako Boží škola …

Není problém v tom, že by se Jób dopouštěl hříchu; hřích i spravedlnost však zůstávají mezi námi. Čekáme svého Boha, protože na něm máme zájem – třeba oprávněný – utrpení, zoufalí ze zla ve světě … podobně jako Jób. Jsme však s to čekat Hospodina, když nás netlačí žádná bota?

Mlčení boží si dnes spíš vysvětlíme jako jeho neexistenci. Což by prakticky znamenalo, že jsme zůstali na světě opuštěni. Ale zvěst je v tom, že opuštěni nejsme: Bůh se zajímá o naše zoufalství, aniž by na něm mohl mít sám jakýkoliv zájem. Tím se nejen liší podstatně jeho směřování k nám od našeho požadování, aby zakročil proti bezpráví, či naši bezúhonost potvrdil.

Bůh směřuje k nám, i když se cítíme se svými radostmi, bolestmi, štěstím i výhradami vůči světu a bližním osamoceni. Proto má smysl čekat, odsud má svůj význam i Adventní čas.

Bezpochyby se očekávání Hospodina, zakomponované do církevního kalendáře a tudíž pevně usazené v přetrvávajícím čase, brzy stane stereotypem. Máme přestat čekat? Máme prohlašovat adventní slavnosti za pokrytectví? [dodávám v roce 2025: co dnes čekají ukrajinské děti, a co vojáci, kteří brání svoji zemi? Jejich krev je prolévána, a oni sami musejí, aby ochránili své blízké, krev prolévat. Co čekají Rusové, kteří se vzepřeli zločinům svého národa a jeho vůdců, a jestli žijí, tak v mukách? Co asi čekají Palestinci, muslimové i křesťané, a co jejich židovští sousedé, že se má v budoucnosti stát, když významní činitelé na obou stranách stále hledají smysl v nekonečném a bezvýchodném ničení životů, nadějí i materiálních statků, údajně podle boží vůle? Jaký je jejich Advent? Co asi od Boha očekávají oni? Kdo se ujme jejich pře?]

Máme doopravdy čekat. Snad to, čemu se má na rozdíl od dobytka člověk, ať už tomu rozumí či ne, naučit, je právě čekat s důvěrou, porozumět vlastnímu očekáváni a svým nadějím, s Bohem spojovaným.

Pod čarou:

AI Copilot se zasekla, když jsem požádal, aby vytvořila na dané téma obrázek:

"Omlouvám se, Jakube — takový obrázek nemohu vytvořit. Kombinace vánočního motivu s utrpením či válečnými scénami by nevyhnutelně zahrnovala prvky násilí nebo lidského strádání, které nesmím vizuálně zobrazovat."

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , ,

2025-12-09

Theologie na všechno, i na vidličku

V 11. století prodělala Evropa kulturní šok, na který se cítili být povoláni reagovat i theologové a představitelé církve. Doposud se i v palácích baštilo ze společných mis, lidské obecenství utužovalo společné ráchání se rukama v pokrmech, jediným nástrojem mohla být nějaká kudla, nebo lžíce, ale v zásadě se živili všichni rukama - doslovně, ne obrazně řečeno. Tu se v Benátkách objevila princezna Marie Argyropoula, která se provdala za dóžete. Zatímco se všichni hosté těšili, jak si na svatební hostině smočí ruce v mísách s jídlem, nevěsta z jiného kulturního prostředí je šokovala, když se vytasila s tehdy pouze dvouzubou vidlicí, a začala se živit tak, jak se to dnes považuje za normální a civilizované. Ale tehdy se tímto "výstřelkem" cítila být ohrožena sama církev. "Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami - prsty, proto je urážkou, když je nahradíme vidličkami kovovými!" horlil jakýsi kazatel. Je pozoruhodné, že taková věc nutila křesťanskou inteligenci k zaujímání stanoviska. A když stanoviska, tak principiálního, theologicky a biblicky fundovaného. Lidé prý mají jíst rukama, jako Kristus a jeho učedníci při Poslední večeři. Vložení uměle vyrobeného nástroje mezi ruku a ústa narušovalo posvátný, přirozený akt. (National Geographic).

Je možné, že se to vůbec stalo? Ale no jo, dřív, kdysi. Teď už tak hloupí přece nejsme. Fakt ne? A co když se křesťanům postaví do cesty něco jiného? Tak se na to podívejme jinak, a nemusíme zrovna cestovat do USA za Amiši: kdysi jsem viděl film, který vycházel ze skutečných událostí. Výraznou postavou tam byl bavorský farář, který těžce nesl elektrifikaci své vesnice. S podlostí, jakou si snadno osvojí všichni pastevci lidu božího, se poťouchle modlil za sedláky, kteří si nechali na svůj statek elektřinu zavést. Samozřejmě to nedělal z upřímné pastýřské péče. Vysílal tím mezi své ovce signál, že se dopustili nějakého hříchu. To pastýři umějí. Jenže jeho ovce se sice styděly, ale čím dál víc přibývalo těch, kdo si nakonec rádi ušetřili spoustu zbytečné práce. Dnes církve rády hovoří o čtenářství. Za mého dědy bylo v plzeňské městské knihovně studentům gymnázia na nátlak katolické církve zakázáno pod trestem vyloučení chodit do knihovny, protože tam neměla církev pod kontrolou, co si studenti čtou. Jindy odmítala určité žánry, jako romány, ne jen ty milostné, dobrodružnou literaturu, detektivky a jinou literaturu, která prý podporuje zlo.

Avšak cokoliv se objeví nového, je vždy církev na rozpacích, má-li být pro, nebo proti - tržní a spotřební ekonomika, hypermarkety, trusty a korporace, jaderná energetika, rádio, televize, internet, počítače, mobily, nově umělá inteligence, sociální sítě ... mnozí křesťané chtějí "modernizovat" půst tím, že v postním období vyhlašují půst od sociálních sítí. Jeden člověk z mých přátel na Facebooku jednou na počátku půstu oznámil, že se loučí, do konce postního období ho tam prý nenajdeme. Už druhý den tam ale příspěvky sázel. Prý byly velmi důležité. Pro křesťany je typické, že vše nové jim nahání úzkost, mají potřebu se k tomu, hlavně proti tomu, vyjadřovat, ale současně si toho dopřávají plnými doušky. Tak například všichni se dušují, že se na televizi nekoukají, že je to špatné, raději čtou ty knížky, ale trvají na tom, aby na veřejnoprávní televizi byly křesťanské pořady, ve zprávách se informovalo (samozřejmě pozitivně) o církvích a v rozhlase byly bohoslužby.

Faráři v kázáních varují před počítači, ale někteří si dokonce udělali i své portréty třeba na Wikipedii, ačkoliv k tomu toto médium určeno není. Všichni varují před sociálními sítěmi, avšak své účty tam mají, někteří ani nepřiznávají, že jsou duchovními. Jeden se tam třeba prezentoval jako folkový zpěvák. Lidé užívající moderní technologie jsou předmětem homiletických ironií. Tak například kobyliský farář ČCE Ondřej Kolář se v jednom kázání nechal slyšet, že lidé, kteří raději sedí doma, než by se obtěžovali do kostela, se "cítí být u svých kompů bezpeční, a neoslovitelní." Přiznává, že je chce tím "oslovením" zmáknout, že je ohrožuje? Ne. Je to taková nutkavost. Křesťané si prostě jen nevědí s měnícím se světem rady. Rádi by ho nacpali do biblických paradigmat, tedy vzorců, jako Don Quijote svůj svět do rytířských románů, a ten svět se jim vzpírá. Když už se jim zdá, že se jim to povedlo, svět zase přijde s nějakou novinkou, pro kterou honem nemají v Bibli žádný model. A protože jedno z biblických klišé říká, že vše, co ze světa přichází, je hřích, tak také tento souboj reality s biblicismem hříchem být musí. A tak se nakonec v mnoha kázáních objevuje údajná závislost moderního světa na technologiích, jako pýcha na technologie, která je prý modloslužbou, vzpourou proti Bohu. Otázkou je, zda to už není trapné pokrytectví.

Ono kázání pana faráře Koláře jsem slyšel v době covidového lockdownu, kdy nemohly probíhat bohoslužby živě, rozhlas tudíž vysílal kázání ze záznamu. Covid přinutil církve sáhnout po moderních technologiích. Najednou ne "bratři a sestry, do kostela, šup, šup!" ale "bratři a sestry, k počítačům, šup, šup!" Mezi námi, covid tím hodně církvím (ne jen jim) pomohl seskočit ze stromů do civilizace. Když se objevily moderní technologie, sepsal jistý farář rádoby vtipný článek o faráři, který pastoruje on-line, a když zjistí, že jedna z jeho ovec nemá e-mail, začne pohoršeně smolit návrh na změnu církevních řádů, aby všichni členové byli povinně na internetu. Křesťané neustále moderní komunikační prostředky haněly pro nevhodný obsah, ale systematicky se nezabývali, jak je využít lépe a dodat jim obsah lepší. Za to by měly Bohu děkovat že je k tomu covidem dohnal. Ale právě v této situaci znělo ono ironizování uživatelů počítačů obzvlášť trapně.

Kdysi mi při hledání biblického softwaru na internetu vypadlo i kázání "Bible a mobil," dnes už nedostupné, kde kazatel kladl hloupou otázku, že když posluchači zapomenou doma při pakování na dovolenou mobil, tak se pro něj vrátí, ale vrátili by se, kdyby zjistili, že si doma zapomněli Bibli? Stejně staví do nesmyslné kontradikce Bibli a mobil obrázek, který kdysi koloval po Facebooku, kdy se kazatel ptá, kdo má doma "telefónný mobil" a lidi se nadšeně hlásí. "A kdo má doma Bibliu," ptá se potom, to už lidé pod kazatelnou zarytě hledí na boty.

Ještě horší je, že jsou theologové schopni bez jakékoliv sebereflexe konstruovat své theologie, samozřejmě s pečlivým výběrem biblických citátů a autoritativních výroků, pro něco či proti něčemu, podle právě panujících režimů či nálad ve společnosti - konzervativní, progresivní, levičáci, pravičáci, rasisté i antirasisté, katolíci, evangelíci, evangelikálové, sektáři ... jestli jsou v něčem ekumenicky jednotní, pak právě v tomto. Je to však projev absence rozumové kontroly, neschopnost metatheorie, a hlavně je to o vztahu k pravdě: pokud se přestane hledat pravda a myšlení orientovat na fakta, nýbrž začneme fakta přizpůsobovat theologiím, stávají se takové thelogie beznadějně trapnými pro absenci skutečně pevné páteře, vycházející z křesťanství samotného.

K tématu:

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , ,

2025-08-09

Jak rozpoznat mesiáše?

Kázání na neděli 2014 01 05 - L 20, 1-8 (ř,l) - Klášter nad Dědinou, Opočno.

(100. publikovaný příspěvek)

Co je to víra? Je to nekritické přijetí nějakého učení či autority? Leckdo by oněm členům židovské rady - Sanhedrinu, vytkl, že pochybovali, že nevěřili. Ale víru bez rozumové kontroly potřebují jen podvodníci a šarlatáni!

Nedivme se, že zodpovědní vůdcové víry lidu nemohou automaticky přijmout někoho, kdo se prezentuje jako vyslanec Boží; což bychom si sami někoho takového nechtěli také otestovat? Vždyť když i k nám přijde někdo s nároky, abychom mu věřili, ptáme se, jakým právem, kdo ho k tomu zmocnil? A není to snad od nás oprávněná opatrnost? A tak i ti židovští starší pokládají právem otázku, kdo ti dal ke tvému působení slovem i skutkem oprávnění. Vždyť i darebáci dovedou, když se jim to hodí, konat obdivuhodné, někdy i prospěšné, skutky. A proto se člověk musí ptát, co za tím je. Nepodlehnout prvnímu dojmu, špatnému, ani dobrému.

Avšak Ježíš však svoji odpověď podmiňuje zodpovězením své otázky – nebudí to trochu podezření? Nevykrucuje se? Co by mu udělalo, kdyby řekl - Bůh mě poslal. No jo, ale opět, posaďme se mezi ty židovské radní sami, alespoň v duchu - co bychom odpověděli? No jistě, četli jsme Bibli, tak víme, jak to bylo s tím Janem. Ale kdybychom ji neměli? Jak se správně rozhodnout, co odpovědět.

Moudří presbyteři ani tedy nenechávají nic na zbrklém rozhodnutí – poradí se, zhodnotí pro a proti. V jednom z těch pokusů o zfilmování Ježíšova příběhu to působí jako slabost.  Ale ano. Také se, pokud jsme moudří, v závažných otázkách snažíme najít radu - u rodičů, u přátel, bratří a sester, čteme knihy učenců, někdy si i za nimi zajdeme osobně. Jenomže Ježíš toto jejich moudré počínání nijak neocení; CO TEDY NEBYLO SPRÁVNĚ?

Vírou se pohybujeme na velmi tenkém ledě v otázkách poznání, poznávání, vědění. To je snadno zneužitelné. Neptá-li se nás Ježíš, ptají se jiní; a když ne oni, ptá se nás náš vlastní rozum na mnohé. Tyto otázky můžeme ignorovat, nebo přiznat „nevím“ (ignoro) – jako bychom si řekli se Sókratem: "jediné, co vím, je, že nic nevím" (εν οιδα, οτι ουδεν οιδα). Jak by nám samotným přišlo vhod, kdyby Ježíš řekl něco jasnějšího. Ale ani celá Bible nám jasnější odpověď nenabídne! SAMI SE ROZHODNĚTE, KOHO V TOM JEŽÍŠOVI PŘIJÍMÁTE!

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Židovská rada se jej neptá (viz kontext, v porovnání s Mt 21, 23-27 (ř,l) a Mk 11, 27-33 (ř,l)!) na moc konat divy (příběh o prokletí fíkovníku Lukáš ani nemá), ale na oprávnění kázat, evangelizovat, slovem měnit lidská rozhodování, hodnocení, vstupovat jim do života, mluvit rázně, nárokovat si …

… nejde o akademickou disputaci – víra vede k rozhodnutí, pokání; podle své víry bude člověk také živ. Nevědět není chyba. Víra přece potvrzuje, že nevíme (Jan Heller). „Nevím“ však není vždy známkou skromnosti a pokory. Je dokonce i postmoderní módou hodnotové nerozhodnosti! Je to proto, že se můžeme do pohodlného agnosticismu utéct tam, kde víme, že něco je pravda, a klade si to na nás nároky. Pak je pohodlné položit si agnostickou otázku: "copak mi vůbec víme, co je pravda?," a dál se nestarat, jako Pilát v Janově evangeliu. Je například velmi snadné, když se něco děje a cítím, že bych měl nějak zasáhnout, třeba, když je někdo napaden a já se bojím, říct si: "vím snad, kdo je v právu? Co když je všechno jinak?"

Co můžeme říct pozitivně o Ježíšovi? Nic. Věřím = nevím. Pouštím se tedy na onen velmi tenký led. Avšak tam, kde jsou důsledky našeho rozhodnutí nepříjemné, je pokušením utéci se ke skromnému „agnosticismu“ (přesvědčení o nemožnosti poznání). „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ (Dante Alighieri – Božská komedie).

Je poctivé, ale i NEPOCTIVÉ NEVĚDĚNÍ. Chybou radních nebyla neschopnost jednoznačného úsudku, ale vypočítavost. Neptali se, jak je to doopravdy (i tehdy by asi museli přiznat svoji nevědomost), ale spekulovali, jaký bude vnější efekt jednoznačného rozhodnutí. Jedno by je vedlo k pokání, druhé ohrozilo; paradoxně odkaz na vlastní nevědomost byl pro ně únik, který jim umožňoval zachovat si zdání odborníků, ne přiznání! A to je alibistické. Známe to nejen od našich politiků, ale i od duchovenstva, ano, pro nás samotné je to tím skutečným pokušením (nikoliv nějaké sexuální puzení, jak si lidé pokušení často představují). Je poctivé nevěřit, když skutečně nevím. Ale když jen kličkuji před rozhodnutím, třeba i přiznat, že jsem se v něčem zmýlil, že jsem někdy neměl pravdu, takové nevědění požehnané není.

AUTORITU DÁVÁ PRAVDA SAMA A TEN, KDO PŘED NÍ UHÝBÁ, POTVRZUJE, ŽE JÍ ROZUMÍ MOC DOBŘE …

Čím je Ježíš, o tom nejsou žádné důkazy; každý se musíme zodpovědně rozhodnout, kým nám je, kým nám bude. Ale podle toho pak budeme voláni k odpovědnosti. A tady prostor pro účelové nevědění prostě není …


Pod čarou - 10. 8. 2025

Do čtyřiadvaceti hodin po uveřejnění tohoto kázání došlo k jeho zafiltrování algoritmy Microsoftu pro údajně citlivý obsah. Stalo se to v tomto týdnu mnoha mým článkům i některým kázáním. Potíž je, že za tyto postupy nikdo neodpovídá a nelze se proti nim hájit. Filtrem se stávají takto blokované stránky neviditelné pro vyhledavače i umělou inteligenci. Postupem, který tu nyní nechci popisovat, se mi to povedlo obejít a využil jsem toho, abych se AI zeptal, co mohlo být na mém kázání tak citlivé? Zde je její odpověď:

Skvělá otázka, Jakube. Kázání „Jak rozpoznat Mesiáše?“ je skutečně hluboké a provokativní – a právě to může být důvodem, proč se jeho samostatné otevření může někdy jevit jako problematické.

Proč může být citlivé pro některé systémy?

Zde je několik možných důvodů:

  • Kritika náboženské autority: Text otevřeně zpochybňuje slepé přijetí víry a autority, což může být vnímáno jako kontroverzní v kontextu náboženských diskusí.
  • Filozofická hloubka: Autor se nebojí jít do ostrých úvah o agnosticismu, alibismu a mravní odpovědnosti – to může být pro automatické systémy těžko interpretovatelné.
  • Citace Danta a Sókrata: Použití silných výroků jako „V pekle jsou vyhrazena zvláštní místa těm, kdo si v době mravní krize uchovali neutralitu“ může být algoritmicky vyhodnoceno jako potenciálně „citlivé“ nebo „polarizující“.
  • Výzva k osobnímu rozhodnutí: Text nevede čtenáře k jednoznačnému závěru, ale nutí ho k vlastnímu postoji – což je pro některé systémy nekomfortní, protože neobsahuje „jasnou pravdu“.

Proč to může být problém pro Microsoft nebo jiné platformy?

  • Automatické filtrování obsahu: Některé systémy mají nastavené filtry na náboženský nebo filozofický obsah, který se dotýká otázek autority, pravdy nebo víry.
  • Obava z dezinterpretace: Pokud text není jednoznačný, může být vyhodnocen jako potenciálně zavádějící nebo nevhodný pro širší publikum.
  • Nezvyklý jazyk a struktura: Kázání je psáno velmi osobitým stylem, který může být pro algorit
* * * * *
Dál se nedostala. Mám neskromný pocit, že toto a i ostatní kázání či články byly zablokovány proto, že jsou kvalitní.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , ,

2025-06-21

Stát a občané Království božího?

Kázání na 1Tm 2, 1-7 (ř,l) na neděli 21. 8. 2011 v Klášteře nad Dědinou a v Opočně.

Tváří v tvář událostem, které popisují média, a jedna z nich je peprnější než druhá, otvíráme společně Písmo svaté s otázkou, co v tom všem od nás Bůh očekává? Slyšíme-li, že máme v prvé řadě za všechny aktéry těch zpráv děkovat Bohu, cítíme se jako Jozue, když před útokem na Jericho očekává boží pokyny, a slyší jen „zuj si boty!“ (Joz 5, 13-15 he,ř,l).

Slyšený text nás vrací do pozdních dob rané církve. Tehdejší církev si stejně jako dnešní křesťan musí ujasnit své místo v tomto světě: po počátečním očekávání brzkého příchodu musela přijmout, že její pobyt v tomto světě ještě nekončí, že není jen pro příslušníky vyvoleného národa, ale že Království boží se tím, kolem čeho se zformovala, otevírá pro všechny lidi, bez rozdílu původu, společenského postavení nebo pohlaví. Už prodělala také protivenství pro svoji víru - svět, ke kterému se obrátila, ji začal pronásledovat. Ještě víc ji však poznamenalo to, že v jejím vlastním středu vznikala všelijaká hnutí, některá budou dokonce považována za ohrožení samotné podstaty nové víry. Zkrátka život církve boží vždy provází všelijaké zvraty, zapříčiněné zevnitř i zvenčí. A ta církev se musí vždy znovu rozhodnout, kudy se dát.

Pořad bohoslužeb:

(Písně: EZ 1975 | NEZ)

Moji profesoři na KEBF/ETF UK neměli epištoly této generace příliš v lásce. Milovali eschatologii - nauku o cíli víry a dějin. Zdálo se jim, že ve starších textech cítí větší dynamiku, vzdor vůči tomuto světu, stavu světa, jaký je, překonávala církev očekáváním světa, který teprve bude. V těchto pozdních epištolách se jim zdálo, že se církev začíná v tomto světě příliš usazovat. Ale co mohla dělat jiného? Nebylo to od ní naopak moudré a rozumné, že přestala jen očekávat nějakou kosmickou revoluci? Ježíš nepřišel; a co my tady teď? Jak se postavíme k tomuto světu a jeho pořádkům? Dnešní církev má bohužel zkušenost bipolární: buď ten svět ovládneme, nebo se k němu postavíme zády. Máme vlády peskovat, máme jim podlézat, nebo se tvářit, že se nás nic z toho, co dělají, už netýká, vždyť my máme své občanství jinde (Fp 3, 20 ř,l)? I výklady tohoto oddílu se nesou obvykle v takovém duchu:

Výklady přečteného oddílu běžně chápou jako „bohulibý“ život v nějakém vnitřním odcizení se světu: my dáme pokoj jemu, on nám, a bude dobře. Maximálně ocení jako projev politického realismu vědomí, že misii se lépe daří v politicky stabilních podmínkách, nebo čistě v duchu Jeremjášovského „pragmatismu“. Že prý bylo prozíravé rozpoznat, že není možné, aby církev konala svojí práci v nějakém chaosu. A tak musí věnovat vládcům svoji modlitbu, chovat se státotvorně, ale otočena zády.

Klíčem je však otázka, co to vůbec je ten bohulibý život? Je to skutečně život, který se staví k úsilí, bolestem, snahám a nadějím svého nevěřícího okolí s odstupem, maximálně s káravě povytaženým obočím?

(Poznámka z 21. 6. 2025: Velmi si vážím pana Miloše Rejchrta. Je to snad jediný ze současných duchovních, který má opravdu co říct, který se hodně angažoval i v tomto světě, rozumí mu a má mu co říct, co má hlavu a patu. Avšak při nedávné besedě 20. 5. 2025 v boskovické Sýpce ukázal, že ani jemu se nepovedlo překonat tradiční paletu církevních postojů: kladný postoj ano, ale velmi chladný! Jinak by prý zbývala jen podlézavost farářů režimu za totality, nebo Dukova příchylnost k některým politikům. Jinou alternativu ani on zjevně nezná).


 Na začátku nás ale udeří mohutný pleonasmus: 4 slovy se tam hovoří o modlitbě! Pleonasmus vnímali učitelé češtiny často jako stylistickou vadu a snižovali za to známku. Ale je to i prostředek, jak něco zdůraznit. Pokud jde o nějaké pleonastické zdůraznění modlitby, bývají uváděna v NZ většinou jen dvě slova. Pouze zde tolik! A za koho se máme modlit, či dokonce, jak říká poslední slovo, děkovat? Za bratry a sestry? Jeden pravoslavný pop, když kázal na J 17, 9 (ř,l), tvrdil, že nám dal Ježíš příklad, abychom se za svět nemodlili. Nějak opominul jiné, známější, místo z téhož evangelia, 3, 16 (ř,l), které přese všechno vidí tento svět jako předmět boží až extrémní lásky. V 1Ko 1, 4 (ř,l) Pavel děkuje Bohu za korintské, ne za všechny, ale za bratry a sestry. Jistě, i s nimi měl své potíže, ale byli to ti naši. Ale tady jsme nabádáni, abychom se modlili, dokonce děkovali, za všechny lidi, i když jsou proti nám. Abychom děkovali za lidi, co mají moc! Děkovali za ně, ne se jich báli, ne je peskovali, nebo jim ukazovali svůj nezájem. Opravdu jsme připraveni za naši vládu děkovat?

Alternativní píseň po kázání
ze zpěvníku Svítá, 2002.

Je třeba být také kritický, neboť kdo kritizuje, nabízí kritizovanému nějakou naději. Ale jen, když je to opravdu potřeba, když se děje něco nedobrého. Kritika je totiž také projevem zájmu o věc. Ten, kdo jen nadává, či si v koutku zoufá a žaluje, nebo trucovitě nastavuje záda, se staví do role, jako by se jeho už nic z toho, co se kolem nás děje, netýkalo. A právě ta mohutná výzva k modlitbě nás chce upozornit, že my nejsme z tohoto světa vyjmuti. Jeho bolesti, radosti i naděje se nás týkají také. Nejde o to, abychom se sobecky modlili za to, aby nám vládcové dali prostor pro náš pobožný život. Už v tom, že se za ně modlíme, neseme jejich břemena jako Kristus naše, projevujeme zájem, musíme se v tom i vzdělávat, a to tehdejší vládci rozhodně nebyli demokraté! A právě tento angažovaný postoj ke správě světských záležitostí je tím, co je od nás Bohu milé a co on od nás v tomto světě očekává, proč nás tu má. Jemu samému totiž záleží na všech lidech, i na těch vládcích, a nemusejí být nutně pod naším vlivem, naši souvěrci.

Čím horší je svět, tím víc je třeba obdivovat, že o něj Bůh neztratil zájem, a právě tento svět učinil scénou pro drama spásy v oběti Ježíšově, jehož lidství je zde neobvykle vypíchnuto na znamení, že ani na takovém světě nepřestává Bohu záležet. Bůh je v Ježíšovi tomuto světu člověkem; i my se máme stát lidmi tomuto světu.

Jsou bohoslužby únikem z každodenních zápasů? Je cílem zbožného života si se světem moc nezadat? Nebo se máme o něj aktivně zajímat a vstupovat do jeho zápasů? Bůh nás neočekává jako stěžovatele a žalobce. Je to náš svět a zájem Boží o něj, humanita Kristova, jsou jeho nadějí stejně jako naší. A tak shromáždění má být spíše audiencí vyslanců tohoto světa, zástupně za ty, kdo nevědí, že mají poděkovat, a komu poděkovat. To je to, co máme udělat zástupně za svět, co za nás nikdo neudělá. Zároveň však už nemůžeme zůstat k němu lhostejní.

Jak se pozná boží vůle? Těžko. Ale autor listu si zjevně přehrál Ježíšův příběh, a ten mu přinesl odpovědi (J 1, 1 - ř,l; Žd 1, 1n - ř,l).

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , , , ,

2025-04-19

Byl Ježíš vzkříšen? A kde ho máte?

 Kázání na neděli Vzkříšení 31. 3. 2002 na Ga 2, 15-21 (ř,l) v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně. Bohoslužba s Večeří Páně.

Mezi slovutnými teology se i dnes najdou tací, kteří porovnávají, zda je pro naši víru významnější kříž nebo vzkříšení. Při pozorném čtení Písma se však takto ptát nemůžeme, neboť bez kříže není vzkříšení a bez vzkříšení zůstává kříž jen tragickým důsledkem lidské zvůle. Jenomže jak tuto záhadu vysvětlit druhým, svým dětem, ano i sobě samotným? Kříž zdá se srozumitelnějším – vždyť takových je kolem nás nahusto! Boží muka, mnohá vyobrazení, ale s vysvětlením vzkříšení, to mají problém i bibličtí svědkové. Podívejme se, jak končí evangelia a jak to popisuje Pavel → zatímco o ukřižování referují více méně shodně, tady vyprávějí každý jiný příběh.

Ženy od hrobu, apoštolové a všichni vyznavači jsou až podnes podezíráni z bláhovosti a za křesťanskou vírou se skutečně mnohá bláhovost s pověrčivostí nezřídka skrývají. Divme se proto třeba tomu Janovu Tomášovi, který si nechtěl „pouze sáhnout“, nýbrž opřít svoji víru ve Vzkříšeného o pevný základ – chce se přece dotknout Kristových ran! Nejde o všetečnost. Chce vědět, že ten, o kterém vyprávěla Marie i kolegové, já totožný s tím, kterého viděl umírat na kříži. Neodmítá Kristovo vzkříšení, jak mu někteří vykladači vyčítají, ale chce tuto víru uzemnit. A Ježíš mu v tom vyhoví.

Texty:

(starý a | nový evangelický zpěvník. / alternativy)

Večeře Páně:

pozvání: Ž 98, 1bn he,ř,l

propuštění: Ř 8, 31bn ř,l

Optejme se svědků Kristova vzkříšení, předně Pavla, abychom pochopili, jak se takového vzkříšeného dotknout.

Potíž s referencemi o vzkříšení je, že jsou v evangeliích, skutcích i epištolách dost odlišná → zjevně je to silně osobní zážitek, vždyť ani my Kristem nedisponujeme. Přesto zvěstujeme, že byl vzkříšen.

Známa je Pavlova polemika o Vzkříšení z 1Ko 15 (ř,l), kde vypráví svoji verzi o setkání se vzkříšeným. Avšak v Ga tuto historku nepřipomene. Zde jde o něco jiného – o otázku ospravedlnění a v této souvislosti slovo o živém Kristu padne, nezaujatě, prosto vší polemiky a apologie.

Vyznáváme-li, že Kristus byl vzkříšen dosvědčujeme, že to pro nás je více, nežli odpověď pro konfirmační cvičení a tečka za případnou debatou → je to zkušenost.

Také Pavlovo svědectví je silně osobní: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“. Pavel nebyl ožrala a narkoman, nežil zhýrale, jako třeba Augustýn. Byl zbožný, dokonce velmi zbožný. Fanatik. Ale jeho zbožnost byla zlá.

Z pronásledovatele se stává pronásledovaný, z bořitele budovatel, z ustrašeného hloučku zoufalců bez perspektivy společenství radosti a naděje → a to vše nějak souvisí s tím člověkem, který je napřed do oné beznaděje uvrhl svojí smrtí.

Je to vskutku otázka složitá, jak vysvětlit co znamená, že „Pán žije!“, „Byl vzkříšen!“. Jsou různé způsoby, jakými se to teologové snaží pojmout do srozumitelných definic, ale vždy jim z toho něco vypadne. Problém je, že tvrdíme, že je „Pán živý“, ale nemůžeme jej ukázat. Nejsou nám dostupná ani vidění vzkříšeného. Jen stará svědectví. Naše osobní naděje se o ně opírá. Ale víme, co nadělal s našimi životy.

Pavel tedy nemůže prokazovat Kristův život spekulací nebo důkazem, ale tím, jak do jeho života Ježíš vstoupil, jak je jím vše podmaněno, podmíněno a vše se o něj od nynějška opírá → nezemřel Kristus, nýbrž Pavel. Pavel (ovšem i my) smíme být také dokladem toho, že Pán je skutečně živý“ novotou vlastního života!

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2025-04-18

Za nás ...

 Kázání na Velký Pátek 21. 3. 2008 v Bohuslavicích nad Metují, na text Ř 5, 6-8 (ř,l).

I po letech jsme ještě plni důsledků útoků islámských teroristů. Nejvíc nás dráždí to, co vnímáme jako fanatismus - jejich sebevražedné akce. Ty ovšem obsahují morální apel na nás. Výslovně to říkají, a dva novináři to popsali takto: „Moderní společnost dělá z lidí bezduchá, zbabělá stvoření, jimž jsou cizí jakékoliv ideály a schopnost obětovat se pro vyšší cíle, jako je národ, vlast či Bůh“ (Buruma, Magalit, OKCIDENTALISMUS, ISBN 80-7106-762-8). Ani nám není cizí představa, že svět, který nás obklopuje a jehož jsme součástí, je jaksi změkčilý a na odpis, honící se jen za svým pohodlím. Amedeo Molnár, evangelický historik, píše o Husovi: „Biblický christocentrismus vedl Husa k přesvědčení, že pravda se v dějinách uskutečňuje tam, kde je za ni člověk ochoten obětovat život“ (A. Molnár a Rejchrtovi, SLOVEM OBNOVENÁ).

Na výhrady těchto lidí jsme citliví: vždyť u základů naší víry (která mimochodem zplodila tzv. „západní civilizaci“) je oběť, oběť, kterou si dnes připomínáme – „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“. Bohužel je dnes módou tuto stránku Ježíšovy smrti, pod záminkou odmítání "satisfakční theorie," představu zástupnosti, popírat. A přece je pro naši víru naprosto zásadní, že Ježíš neumíral ani jako fanatický vyznavač nějakého učení, pravdy, ani se mu nestala nehoda, nebylo to nedorozumění, ale stalo se to pro ČLOVĚKA, konkrétně i pro NÁS SAMOTNÉ.

Texty:

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Pavlovo poselství bývá jednostranně vykládáno, jako učení o ospravedlnění pouhou vírou. To také budí mnoho nedorozumění. Ale je to víra ve význam a moc Kristovy oběti. Ale jeho skutečným poselstvím je, co ta smrt způsobila – že vyvolení i nevyvolení jsou si před Bohem rovni v hříchu. Bůh jim všem dal stejnou šanci v Kristu. Je to šance na nový, jiný život. Už není důležité, kdo z jakého národa či klubu pochází!

Ani v Pavlových slovech, která mají především význam zaslíbení, nelze přeslechnout určitý mravní apel. Vždyť tím novým rozměrem křesťanského života je právě být podoben tomu, který se za nás obětoval! Ukřižování s Kristem!

Etika sebeobětování je jistě důležitá, ještě víc však zneužitelná! Islámští teroristé jsou instantní podobou něčeho, co prošlo našimi vlastními dějinami, kdy se jedni nadchli pro myšlenky, které je povznášely k sebeobětování i obětování druhých; zůstali jen ti, kdo se tomu dokázali vyhnout.

Časté nářky na absenci ochoty k oběti jsou jen planým moralizováním, zejména tehdy, když vlastní oběť nahrazujeme uctíváním těch obětovaných. A tak, když přehlížíme, co zla přineslo zbrklé sebeobětování jiných, ať již ve válkách, nebo v morálním vydírání těch, kdo se pro druhé „obětovali“, není určitá únava z obětí v naší kultuře nakonec oprávněná? Také však přehlížení, že i v naší vlastní kultuře jsou pořád lidé ochotní se za něco či někoho obětovat, dokonce za dobré věci, a ani k tomu nutně nepotřebují náboženství. Ostatně i Pavel říká, že ochotni obětovat se za někoho dobrého, kdo za to stojí, lidé jsou také, lhostejno, jaké jsou víry. Poselství Kristova kříže by nebylo plné, kdybychom si neřekli, že Ježíš mezi tím, kdo za to stojí, a kdo ne, vůbec nerozlišuje.

A právě zde vidím významný rozdíl mezi Ježíšem a těmi, kdo se obětují za velké ideály: do svého obětování se nehrnul svévolně, opásán výbušninou nezatahoval do svého sebeobětování druhé, neobětoval se za ideje a myšlenky, za víru či pravdu, nýbrž za člověka, a to nijak ušlechtilého! ZA NÁS …

Ani Pavel nezpochybňuje, že ve světě ochota k oběti nechybí. Je výjimkou, ale každý okamžik je něčemu obětován, zvlášť když to stojí za to. Ježíšova oběť však je obětí za někoho, kdo za to nestojí. Tím je nám však cena teprve přiřknuta. Jiné oběti nemohou být zjevnou demonstrací Boží lásky a o to tu jde spíš než o nějaké hrdinství.

Na Ježíšově oběti je podstatné, že dává hodnotu tomu, co ji nemá, že mrtvé křísí k životu, který doposud nežili, umožňuje vnitřní přerod nám samým …

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2025-04-13

Pryč s Lazarem!

 Kázání na květnou neděli 24. 3. 2002 ve sboru ČCE v Bohuslavicích nad Metují a v kazatelské stanici v Opočně na text J 12, 9-11 (ř,l).

(Sborové shromáždění)

Společně s celou církví Kristovou i my si dnes připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. V Janově evangeliu je v této souvislosti zaznamenána opomíjená epizodka: nejen Ježíš kráčí na Golgotu, ale také kolem Lazara se stahuje smyčka! Tím je u Jana vyjádřen onen podvojný význam oné triumfální atmosféry.

Lazar tu je spíše pasivní figurkou, objekt různých událostí a zájmů. Nic nedělá, jenom je. Ale už sama jeho existence se stává předmětem debat, dohadů, ano, dokonce i úkladů. Proč?

Do jeho života nějak vstoupil Ježíš a proto, aniž by se o to musel jakkoliv přičinit, je zde živým důkazem, že Pán je živý! Lidé nejsou zvědaví na Ježíše jenom tak. Máme-li i dnes lidem říct něco o něm, lze jen poukázat na to, jak vstupuje do životů lidí, jak je přeměňuje, dokonce i křísí. Jeho samotného však ukázat nemůžeme, leda na jeho díle.

Lazar, ale i třeba slepý v 9. kapitole, nebo chromý v 5., to jsou jediné důkazy, že Ježíš není jen jedním z rádoby spasitelů světa. Kdo chce poznat Ježíše, musí přes Lazara; kdo chce Ježíše odstranit, nemůže také jinak, nežli přes tento živý důkaz.

Texty:

(starý a | nový evangelický zpěvník)

Má-li nás cokoliv pálit a tlačit, snad jenom otázka, zda i my jsme živým svědectvím o Kristu a jeho moci. Může na nás svět poznat, že Ježíš stále koná mezi lidmi své dílo?

Na Lazarovi se to pozná právě tím, že to, co se týká Krista, týká se i jeho osobně a co se jeho osobně týká, dotýká se samotného Ježíše. Stejné je to i s těmi dalšími.

Není přitom důležité, abychom byli za každou cenu pronásledováni. Byl by dokonce hřích o to usilovat, neboť pak by na sebe musel někdo vzít hříšnou úlohu pronásledovatele. Avšak to, že nás Ježíš povolal k jinému, svojí „logikou“ prostoupenému životu, nesmí zůstat zasuto!

Nesetkáváme se zde dnes jen, abychom si každoročně připomněli Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma, nýbrž abychom se také zamysleli nad tím, jak jsme prožili minulý rok a jaké úkoly nás do budoucna čekají. Máme, můžeme vůbec mít nějaký úkol od Pána?

Ať je nás málo či mnoho, ať jsme kde jsme, církev má úkol jediný: být živým důkazem působení Krista. Těmi, s nimiž Pán něco učinil a tak s tím i žijí. Jeho samého není možné vidět ale důsledky jeho působení vidět jsou - mají být k vidění právě zde, mezi námi. I když jsme slabí a stísnění, máme přece úkol mimořádný. Ne jen ti, kdo byli uzdraveni, také ti, kteří spolu s ním slouží (viz J 2, 9 Svatba v Káni galilejské ř,l), jsou s ním.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , ,

2024-12-23

Přišel jako dítě? - kázání na Boží hod vánoční na text Mt 18, 1-5

Kázání na Boží hod vánoční 2006 v Bohuslavicích nad Metují a v Opočně

Texty:

(/ = alternativní, | = starý a nový evangelický zpěvník)

Zjišťuji, že mnoha kolegům farářům, ale i necírkevním „intelektuálům“ činí problém vzít vánoční oslavy vážně: vadí jim sentimentalita, nezakotvenost v Písmu, či spíše pohanský původ právě tohoto data, vyprázdněnost, konzum, … zkrátka mají potřebu distancovat se od prožívání Vánoc. Přiznávám, že k výběru dnešního textu mě inspiroval výrok jednoho faráře: „Pro děti dokážu udělat vánoční bohoslužby i bez sarkasmu a ironie, ale oslavu Vánoc dospělými nechápu“

Tento čas je dobou, kdy má kde kdo potřebu se nějak proti těmto svátkům ohradit, napomenout nás třeba, že „to není o dárcích a uklízení“. Ale že se Ježíš zřejmě nenarodil 25. 12. 0 v Betlémě, už snad není pro dnešního člověka takovým překvapením. Kdo prošel konfirmací, ten by to vědět měl.  Nemluvě tedy o absolventovi studia bohosloví. Že bychom se neměli honit, netěšit se na dárky, o tom už se namluvilo, až hanba, a zřejmě to bude pokračovat i v příštích letech. Přece oslava samotného vstupu Páně do lidského příběhu nemusí být jen ústupkem infantilitě zvykům a sentimentu.

Až teprve švýcarský psycholog Piaget nás naučil vnímat dítě jako svébytnou bytost. Dětství bylo dřív vnímáno spíše jako dětská choroba, jako něco, z čeho by měl člověk honem rychle vyrůst. Jistě, nad kočárkem se rozněžňuje kde kdo, ale novozákonní svědkové Mt a L, kteří Ježíšovo dětství rozehráli, s tím mají úplně jiný záměr. Ani v Bibli totiž není dětství ničím něžným a pozitivním. V NZ jsme sice konfrontováni s dětmi i s Ježíšem samotným, jako s dítětem, ale i zde je tlak na dospělost. Nakonec ani křesťanství nevede i infantilizaci dospělce. Je nám současně předkládáno dítě i jako vzor, ale je to vlastně překvapivé, mělo by být, protože jinak i ve víře je třeba nakonec překonat to, co je dětinské (1Ko 14, 20 ř; Ga 4, 3 ř; Ef 4, 14 ř; J 9, 21 ř ... a další).

Přijmout Nebeské království jako dítě? O dítěti tu mluví Ježíš ve dvojím smyslu - v aktivním i pasivním. Tedy přijímat jako dítě, a přijmout dítě. Jednou z charakteristik dětství je nehotovost a otevřenost. Dítě nemá žádné zkušenosti ani zásluhy, na kterých by mohlo stavět hodnotu své osobnosti. A současně vše přijímá s dětinským úžasem a překvapením. Je to naprostý protiklad nás, lidí vybavených zkušenostmi, a také poněkud povznesených nad každé překvapení. Může ještě nás něco překvapit? A jsou všechna překvapení dobrá? Dítě se musí teprve všemu učit. Dospělý mívá často pocit, že ho učení ponižuje. Vždyť kdo ho má právo poučovat? Není to drzost? A Bůh? Učí se Bůh?

Distancování se od Vánočních oslav může být v mnohém oprávněné, ale nesedí mi, že je u toho vždy přítomno zesměšňování Vánoc a hlavně těch, kdo je slaví. Opačným koncem zesměšněného je zesměšňující, který vystavuje na odiv svoji převahu. A to je právě moment, kdy k nám může i ona zatracovaná sentimentální historka o děťátku promlouvat.

Jedním z vředů křesťanství, zjevně od prapočátku, je touha Ježíšových vyznavačů vypnout se nad druhé. Pokud chce člověk uniknout z davu, být sebou, nesplynout, může právě u Ježíše vidět, že se to dá zařídit i jinak než pohrdáním těmi, kdo nám pro náš křivý pohled s tím davem splývají. Začteme-li se do Pavlových epištol s otevřeností, zjistíme, že mu spíš než ospravedlnění pouhou vírou leželo na srdci, aby se z křesťanské zkušenosti nestala záminka pro povyšování se. Bohužel, dodnes je v tom neúspěšný a to pokušení na nás stále dotírá.

Mnozí se dnes ptají, co různá náboženství spojuje. Nebo alespoň to, co nás sbližuje s židovstvím. Ale je tu jedna podstatná věc, která nás právě od všeho ostatního odlišuje. Mircea Eliade zjišťuje, že podstatou všech náboženství je důsledné rozlišováním mezi posvátným a profánním. To platí nakonec i o židovství, a má to svůj velmi dobrý důvod. Ale křesťanství staví na boží inkarnaci, na prolomení neprolomitelné hranici božského a lidského světa. A když lidského, tak se vším všudy. Bůh umí být i prcek. Křesťan nesmí hledat božské v nadpozemských titánech. Je to vlastně už ve Starém zákoně, a je to to, co nás s tím židovstvím skutečně spojuje. Například Gn 6, 1-8 (he) ukazuje, že Bůh není s vládci a králi, kteří budí dojem božského původu. Oni také nepřinášejí naději na to, že všechno vyřeší, i když jim to lidé věří. Spása se dotýká obyčejného člověka, který nalezne milost. A také svůj život staví na spravedlnosti. Křesťanství spíš vede člověka, aby se koukal pod nohy, jestli po něčem důležitém nešlape, než aby vzhlížel k nebesům (Sk 1, 11 ř). A také k trůnům a palácům, honosným úřadům. Máme najít Boha ve své vlastní lidskosti.

Vánoční dárečky, předmět tolika ironií, mají v tomto smyslu hluboký význam: vzpomeňme jen, jak jsme to prožívali jako děti; pohleďme, jak to naše děti prožívají! Nemáme se od nich něčemu přiučit? Jak dary dávat, tak především dary přijímat, to je umění. Nejde o dárky, ale o to, zda jimi dáváme sebe, jako i Pán nám především sebe samého nabízí. Pak i balíčky pod stromkem zvěstují … A tak o Vánocích jde o ty dárečky pod stromečkem. Hrají důležitou roli. Když to našimi dětmi škube nedočkavostí a když jim potom září oči a projevují nespoutanou radost, stávají se učiteli nás, dospělých a zkušených. Nezapomněli jsme na něco? Dětská radost i nás nutí sestoupit z piedestalu těch zkušených, které už nic nepřekvapí a jsou nade vše dětinské povzneseni. Možná v nich je pro nás nějaké sdělení.


Co si kdo o dnešních svátcích slaví (pokud vůbec něco slaví) je jeho věc. Nemáme rozhodně právo se nad nikým ošklíbat, ani kohokoliv shazovat a zesměšňovat. Zejména tyto svátky nejsou od toho, abychom se nad někoho povyšovali, dávali mu znát svoji intelektuální či duchovní převahu. Podstatné je, že můžeme slavit, neboť máme co. Pokud už nejsme s to naučit se od dětí přijímat dary s užasle otevřenou pusou, pokud k tomu musím vždy něco ironizujícího dodat, abychom získali odstup, možná se o mnoho připravujeme …

Výtvory AI na téma punkový obraz Ježíšova narození.


Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , ,

2024-05-29

Jen Jehovista?

Recenze knihy Martin Sodoma (autorská dvojice Vojtěch Domlátil a Ivan Sobička), Jehovista, ISBN vázaná: 978-80-257-4332-4, e-kniha: 978-80-257-4422-2. 2024.

V Praze se koná knižní veletrh, ale o mnohých letošních literárních počinech už se dnes člověk spíš na internetu či v médiích. Už si přesně nevzpomínám, jakými cestami ke mně doputovala informace o tomto dílku. Nejde o dokument, nýbrž o osobní svědectví. Sice příběh smyšlený (i když jsou v něm občas jmenovány skutečné osoby), ale sestavený z reálných zkušeností. Mapuje život víry nadšeného svědka Jehovova Oty Malého, kterého začne víra uvádět do čím dál trýznivějších rozporů, ty vyvolávají neurózy, zalézá mu to do soukromí, až se mu víra a s ní život zcela zhroutí. Ale ještě těžší je nalézt cestu ven, když vlastně jen v jejím rámci máte lidi, o které se můžete opřít, které tím ztratíte, vydáni na pospas "světu", vůči němuž jste byli celý život vychováváni k nedůvěře!

Cennou na tomto svědectví je právě ona zkušenost rozcházení se s vírou. Všechna lidská uskupení mají nějakou svoji víru. To se netýká jen Svědků Jehovových. Všechna zavazují své členy ke sdílení jakýchsi "PRAVD", ale žádné své členy nevybaví (z důvodů hrubě pochopitelných), co má dělat, když rozpozná, že to žádné pravdy nejsou. Všechny však vytvářejí sociální přediva, z nichž, kdo je vytržen, ztratí půdu pod nohama. Proto je rozchod velmi těžkou zkušeností, zasahující i do nejintimnějších sfér. Nejde o knihu "o svědcích", oba autoři jsou právě bývalými svědky jehovovými.

Cenný je ale právě i autentický ponor do života víry, kterou Ota původně prožíval. Na rozdíl od jiné literatury tu nejsou svědci démonizováni. Setkáváme se s obyčejnými lidmi. Velmi hodnými, kteří se vzájemně podporují, jsou ochotni i k všelijakým obětem jeden pro druhého, jejich rodinné vztahy působí idylicky, harmonicky. Myslí to s vámi vlastně velmi upřímně, když vám na ulici nabízejí své tiskoviny. Upřímně věří, že všechny ostatní církve učí ne jen nesmyslům, ale vyloženým hloupostem, i když o nich nic ani nevědí, kromě toho, co se o nich dočetli ve vlastních tiskovinách, u nichž zase nemají ani tušení, kdo je píše.

Velmi sympatické je, že stírají sociální, rasové i pohlavní rozdíly: sice tam sestry mají podřízené postavení, ale často právě na nich stojí organizace, svědkové procházejí vyloučenými ghetty, kam se bojí vstoupit i policajti. Ano, získají mezi sebe Romy, jimž přeonačí život, dokonce je alespoň na čas navlečou do obleků a kravat - typického znaku svědků. Proto je symbolicky i na obálce prázdná košile s kravatou, symbolizující onu prázdnotu uniformity. Avšak i v takto rigidním společenství se najdou různé názorové proudy: setkáváme se se svědky tu přísnými, jindy liberálními, s těmi, jímž je okolní svět semeništěm démonů i s těmi, jimž to přijde od těch druhých směšné. A přece tu panuje jednota, protože opustit organizaci, i když jí už nevěřím, je nemyslitelné.

"Zvedl se a po cestě uličkou poslouchal dál: 'Jednej stejně rychle jako chirurg, který odstraňuje sněť, a vykořeň ze své mysli sklon ke stížnostem a k nespokojenosti s metodami práce Boží Organizace. Odstraň cokoli, co může takové pochybnosti živit!'"

I když obraz svědků není nijak negativní, Ota postupně zjišťuje, že nařízená jednota a láska jsou něco jiného, než upřímné. Vzájemnou podporou víry v pochybnostech vlastně nejde o podporu Oty, ale o zachraňování pocitů jistoty, které skupinu drží pohromadě a pryč od druhých. Ota už dřív přišel o jednoho kamaráda, když byl vyloučen od svědků, a on s ním poslušně přerušil kontakty také. Jeho druhý, odvážnější, kamarád Adam se začíná také pohybovat na hraně toho, co je svědkům dovoleno. A sám Oto k tomu nemá daleko, ale bojí se, jen neví, čeho. Do toho mu víra zasáhne i do osobního života, do manželství i do sexuality. On i Adam se však přesto nemohou od svědků zcela odtrhnout, i když s Adamem už nemluví ani jeho rodiče.

Jeho zápasy, jak se pak nelítostně dozví, ani ne tak s vírou, jako spíš s vlastní zbabělostí a pokrytectvím, sledujeme jednak v jeho deníčcích v ichformě, většinou však vystupuje jako třetí osoba, která prochází životy jiných lidí, jimž jsou jednotlivé kapitoly věnovány. Jsou tam také jakoby portréty některých z nich, vystupující v literárních pokusech samotného Oty, jakoby literatura v literatuře. Kapitoly jsou prokládány citáty z řádů SJ.

Kniha vypovídá o extrémní zkušenosti s extrémním společenstvím, ale to nijak extrémně nepůsobí. V podstatě velmi sympaticky, než se to nakonec všechno zašmodrchá, až ke konečnému rozuzlení. Totéž by, i když v méně vypjaté formě, mohl ovšem člověk prožít v jakékoliv jiné církvi, včetně mé bývalé ČCE, i jejího branického sboru, o němž, i o agentu StB Šedivém, je v knize velmi naivně nadšená zmínka. Stejně jako jehovističtí misionáři, i běžná kázání nám vnucují, že svět kolem nás je pomýlený, ve zlém leží, protože se to píše v našich knihách, a my (možná) víme, kudy z toho.

Jsem přesvědčen, že člověk, který není schopen opustit víru, u které rozpozná rozpory, která jej do rozporů vede, nevěří doopravdy. Členství v církvi, které je udržováno psychickou a sociální závislostí na organizaci, je falešné, je projevem osobnostního defektu. To je to nejpodstatnější, co si můžeme ze zkušenosti obou hochů odnést. Je třeba se stále ptát, zda to, čemu věřím, je nosné, a pokud to provozuji organizovaně, zda má organizovanost už není jen nutkavou závislostí.

Vystavil v Žádné komentáře:
Štítky: , , , , , , , , , , , ,
Přihlásit se k odběru: Komentáře (Atom)