"Ty se tedy nazýváš židem, spoléháš na zákon, chlubíš se Bohem a tím, že znáš jeho vůli a vyučován zákonem dovedeš rozpoznat, na čem záleží. Myslíš si, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmách, vychovatelem nevzdělaných, učitelem nedospělých, protože máš v zákoně ztělesnění všeho poznání a vší pravdy. Ty tedy poučuješ druhého, a sám sebe neučíš?"
Když se vyjadřuji ke své bývalé církvi, manželka z toho vždy znervózní. Prý proč to dělám? Nechtěli nás tam, už jsme se od toho osvobodili, proč se k tomu vracet? Ano, proč? Jednak jsem sám v době, kdy jsem byl nejen jejím členem, ale dokonce i farářem a aktivní na mnoha polích, nesl s nelibostí, když někdo jen prásknul dveřmi, a ani neřekl, proč? Současně, i když jsem dnes necírkvením křesťanem, neztrácím vztah k jiným křesťanům přes společně sdílenou víru, vyjadřuji se i k jiným církvím. ČCE ale hraje prim, hlavně proto, že ji dobře znám, lépe, než je jí milé. Církve obecně nemají rády kritické hlasy. Ale i těch je třeba. Beru velmi vážně slova Ezechielova ze
3, 18 (
he,ř,l) a
33, 8 (
he,ř,l), která chápu i tak, že nakonec každý, kdo ví, že něco není v pořádku, má povinnost to říct, jinak je spoluvinný. Počítám s tím, že se členové ČCE budou jen vztekat, jako i nad ostatními mými kritickými články, ale já si tím možná jen čistím svědomí, že jsem jen tak nepráskl dveřmi a neodešel bez rozloučení.
Jakub Dvořák se v této eseji kriticky zamýšlí nad postojem Českobratrské církve evangelické k homosexualitě. Na základě osobní zkušenosti i historického vývoje ukazuje, že církev často selhává v sebereflexi, dialogu a skutečném naslouchání. Text je výzvou k tomu, aby se církev přestala tvářit jako autorita a začala se sama učit.
In diesem Essay setzt sich Jakub Dvořák kritisch mit der Haltung der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder zur Homosexualität auseinander. Aus persönlicher Erfahrung und historischer Perspektive zeigt er, wie die Kirche oft an Selbstreflexion und echtem Dialog scheitert. Der Text fordert eine Kirche, die nicht belehrt, sondern selbst lernbereit ist.
Jakub Dvořák propose ici une réflexion critique sur l’attitude de l’Église évangélique des Frères tchèques face à l’homosexualité. S’appuyant sur son expérience personnelle et l’histoire récente, il dénonce le manque d’écoute, de dialogue et d’humilité de l’institution. Un appel à une Église qui apprend au lieu de simplement enseigner.
In this essay, Jakub Dvořák offers a critical reflection on the Czech Evangelical Church’s stance on homosexuality. Drawing from personal experience and historical context, he highlights the church’s failure to engage in honest dialogue and self-reflection. A call for a church that learns rather than lectures.
Týká se to i mého komentáře k poslednímu prohlášení 4. zasedání 35. synodu, které, jak ČCE znám, se sice tváří jako postoj celé církve, ale, jak i z jejího prohlášení vyplývá, především však mluvím ze zkušenosti, spíš vyhrotí spory, které na dané téma bublají v ní i v jiných církvích už dávno.
Jde o homosexualitu a vztah církve k ní. Toto téma kvasí na různých debatních serverech, na
Evangnetu svého času v jakémkoliv tematické vlákně, až správcové projekt diskuse raději úplně odpískali. I velmi laskaví a ideálů plní křesťánci propadají hněvu, hulvátství a jiné sprostotě. Hlavně proto, že jsou dnes jiní, kteří to vidí jinak, ale jinak jim to neumějí podat, než provokacemi a zesměšňováním.
Napřed se zmíním o svém vztahu k tomuto tématu. Nebyl jsem s ním vždy vyrovnán, ale vždy jsem chápal křesťanství tak, že by se mělo zastávat všech vyvržených a ponižovaných. Kristovu oběť nechápu jen jako smíření našich hříchů, ale i tak, že se postavil jednoznačně na stranu vyvrženců (
Mt 25, 31-46 ř,l). K nim lze homosexuály bezpochyby počítat. Především se na ně dělaly dost hloupé vtipy, nebyl to jen hospodský humor, šlo i o seriózní zábavu. A to jsem se narodil až po tom, co byla zrušena kriminalizace homosexuality v naší zemi! I když socialistický stát homosexuály dekriminalizoval a vstřícnost vůči nim bývá označována za
neomarxismus, fakticky byla homosexualita považována za kriminální, což ukazuje i jeden z propagandistických filmů ve formátu detektivního seriálu, jak se to tenkrát dělalo. Zde
odkaz na jeden příklad z doby těsně před pádem režimu! Chtěl bych k nim být vstřícný, ale současně věřit Bibli. A to jsem věděl, že skloubit to, je těžké. Mrzelo mě to na Boha, že je k nim tak nevlídný, současně jsem se mu ale snažil dělat advokáta. Proto chápu i ty, kdo si s tím nevědí rady, a nebudu jim hned podsouvat nějaké fobie, jak je to dnes v módě (ke zneužívání tohoto pojmu viz
článek faráře ČCE Tomáše Pavelky, EČČB 7-8/2015, za který byl svými souvěrci, kteří by bez tohoto pojmu nebyli zjevně schopni "argumentovat", notně pokárán).
Prvně jsem se s ním sešel na církevní půdě paradoxně u katolíků, když jsem koncem osmdesátých let usiloval o zřízení jakési ekumenické diakonie a jednou se to tam otevřelo, když se k tomu přidala jedna katolická podzemní iniciativa. Potom jsem pracoval v Blinden und Taubstummen Mission v Magdeburgu. Já tam byl kvůli nevidomým, ale byla tam i misie pro homosexuály, kterou vedl homosexuální farář. Bydlel pode mnou i se svým druhem, na jejich klienty jsem narážel pokaždé, kdy jsem procházel chodbami misie, navíc jsme měli s tím farářem v jídelně místo u jednoho stolu. Přiznám se, že jsem se zpočátku při obědě dost ošíval, ale byl to vlastně fajn chlap. O homosexualitě jsme spolu nikdy nemluvili, jen o víře obecně a nadávali jsme spolu na komunisty. Protože mě však na bohoslovecké fakultě zaujala etika, řešil jsem i tento problém; tenkrát to ještě nebylo v módě. To se spojilo s druhou linií, kterou jsem se vydal, a to s biblickou exegesí. Začal jsem docházet na obou frontách k mnohým i pro mně nečekaným závěrům (to ale není předmětem tohoto článku). Napsal jsem na toto téma i jednu
práci, která je i na tomto blogu (byla uveřejněna v Teologické reflexi). Dnes mám i blízké osoby, které jsou orientovány homosexuálně.
ČCE je mnohými vnímána jako církev, která v této věci jde jaksi proti ostatnímu křesťanstvu. Bude dobré podívat se na to, jak to bylo doopravdy, abychom zase tuto iniciativu nepřeceňovali.
Předně je třeba říct, že v době, kdy jsem se v německých církvích, ať lutherských nebo u baptistů, setkával v této věci s naprostou otevřeností, v ČCE bylo silně pohoršující o tom jen vůbec mluvit. Dnes už trochu komicky působí kniha bývalého synodního kurátora
MUDr. Zdeňka Susy Milování, Středokluky 1995, ISBN 80-901910-0-2. O homosexualitě se v ní píše v kapitole "Sexuální úchylky" (stry. 36nn). Na začátku se zamotá do definice úchylky, aby potom řekl, že "z úchylek se dnes nejvíc mluví o homosexualitě. Důvodem je jistě probíhající epidemie
AIDS, ..." Už toto spojení homosexuality s AIDS působilo v této době alespoň o deset let opožděně (srv. i jeho článek v ČB 10/1989, kde o homosexualitě mluví jako o problému pro ČCE vnějším, jen že se o ní kvůli AIDS mluví veřejně, zajímají se o něj i věřící). Potom přebere námitky proti homosexualitě, zejména opřené o Bibli, proti tomu postaví jako druhý extrém vědecká zjištění a z nich plynoucí vstřícnost vůči homosexuálům (zmíní, že některé církve homosexuálním párům i žehnají), řeší spor o podílu vrozeného a výchovou získaného, aby nakonec spíš naznačil, že se vůbec neví, jak to je: "Homosexuál je tedy člověk postižený, měl by být jako takový chápán a sám sebe tak přijímat," (str. 39) zní jeho verdikt, podaný jako osobní domněnka. Homosexuální organizace ovšem "vyvíjejí tlak, aby se homosexualita za úchylku nepovažovala". Její vyřazení ze seznamu diagnóz považuje za chybu danou politickými ohledy. Vyzývá ovšem, "pokud proto není prostor jinde", aby se církev zapojila do odbourávání předsudků (nezmiňuje, že církev je jejich zdrojem). Výchova homosexuálů, kteří jsou "neschopní žít celý život v pohlavní zdrženlivosti, která připomíná calibát," by měla vést k odpovědnému partnerství. Nic proti tomu, leda proti zjevné preferenci toho celibátu. Motá se i na otázce, zda svěřit homosexuálům výchovu dětí. Na jednu stranu řekne, že je taková výchova nepoznamená, ale současně, že děti vychovávané stejnopohlavními páry nejsou dobře připravené pro vlastní partnerské soužití. Je prý málo dětí k adopci a hodně neplodných heterosexuálních párů, takže by to nedoporučoval. Je třeba dodat, že MUDr. Susa není odborníkem na tuto problematiku. Chyby v jeho spisu jsem mu v soukromém dopisu uctivě naznačil, ale odpověď jsem nedostal. Chudák ovšem dostal sodu od své církve, kterou hlavně pobouřilo, že s mládeží o sexualitě vůbec mluví. Podle mnohých tehdy se má mládež od sexu spíš odvádět, aby na něj vůbec nemyslela. Byla to doba, kdy mnozí křesťané považovali za hlavní poslání církve bojovat proti sexuální výchově ve školách! Susova kniha spíš zapadla, ve své době neměla žádný vliv. Ale artikuluje tehdejší většinové myšlení v církvi.
Ve stejné době (1993-1994) ovšem farář
Jiří P. Štorek rozjíždí v kobyliském sboru zcela jinou aktivitu, která vyústí do vzniku společenství homosexuálních křesťanů
Logos. Štorek byl inteligentní člověk, měl celou věc dobře i theologicky promyšlenou, jeho silou i slabinou ovšem bylo, že byl dost nesmlouvavý. Když si něco vzal do hlavy, tak to prostě udělal, i když se jiní postavili proti němu. Slabinu vidím v tom, že, jako mnoho jiných farářů, neuměl lidi získávat. On jim svoji akci prostě vlepil. Logos trpěl jedním závažným nedostatkem, na který jsem narazil náhodou, když jsem získával materiály pro svoji práci na fakultu. Nešel jsem přes Štorka, ale přes své známé homosexuální křesťany, většinou katolíky. Od nich jsem se dozvěděl, že ke Štorkovi chodí převážně katolíci, zatímco k nim, ke katolíkům, evangelíci. Důvod byl ten, že věřící homosexuálové si nemohli v té době ve svých komunitách dovolit žádné prozrazení. Druhou slabinou bylo, že tehdy tato aktivita zůstala na okraji ČCE. Většina jejích členů, zejména duchovní, ji buď ostentativně ignorovali, nebo, a to čím dál víc, požadovali její zastavení, objevily se i požadavky na Štorkovo exkomunikování (v Církevních řádech taková možnost není), a to zejména od Moravanů.
K okrajovosti této aktivity přispíval i pocit mnoha evangelíků, že je to problém vnější, že v ČCE homosexuálové nejsou. Fakt, že nikdo z Logosu členem ČCE nebyl, jim to potvrzoval. V samotném kobyliském sboru však jeden homosexuální bratr byl, ten chodil ke katolíkům. Přes veškerou vstřícnost ČCE je v ní stále tabu, že i jeden z jejích synodních seniorů byl homosexuál. Převažoval asi pocit, že ať si homosexuálové jsou, ale ať "neexhibují", drží se stranou, pak si jich nebude nikdo všímat. Tento pocit převažoval mezi křesťany. Ostatní společnost byla naopak velmi otevřená.
Klima se začalo měnit kolem roku 2000. Sice ještě v té době jsem se pokusil na toto téma otevřít debatu na Evangnetu, ale ten mi ji automaticky vyhodil a na obrazovce se mi objevila hláška "bleee!", jak chtěl být asi někdo z evangneťáků vtipný, ale brzy se toto téma probíralo i na synodech. Z vnějšku to způsobila veřejná debata o registrovaném partnerství, zároveň po jistém váhání křesťané začali využívat internet, diskuse se z uzavřených skupinek přelila do veřejného prostoru. Z nitra církve k tomu přispělo, že se do popředí dostaly nové generace, také víc protažené světem. Ale bylo to tak půl na půl, ovšem obojí krajní a nesmlouvavé pozice. Jedni horovali pro, druzí bili na poplach, vzájemně se posílali do pekel či jiných tělních otvorů. I v této době ovšem prohlásil naprosto smrtelně vážně jeden východočeský farář ČCE, že homosexualitu si vymysleli moderní theologové: "za mého mládí nic takového nebylo." Homosexualita, téma donedávna tabuizované, se přes noc stala hlavním článkem víry pro všechny strany sporu. Když jsem na jeden dopis, kterým vyzývali odpůrci registrovaného partnerství faráře, aby se modlili se svými sbory za jeho neschválení, odpověděl upozorněním, že mezi křesťany jsou i ti, kdo jej schvalují, a že by místo těchto přesilovek bylo lepší zasednout k jednomu stolu a popovídat si o tom, dostal jsem od nich výhružný dopis, že se postarají, abych už nemohl Bohu kazit jeho ovečky. Zjevně nějaké kroky podnikli, protože se o mně a mé rodině začaly šířit hnusné pomluvy, jichž se chytili i mí odpůrci v královéhradeckém seniorátu, ačkoliv tu převažovali příznivci registrovaného partnerství. Mezi oběma tábory šlo skutečně o přesilovky: předstírání, že jejich postoj je ten samozřejmě křesťanský, kdo si myslí něco jiného, je nemocný. Oba tábory usilovaly o to, dostat se do pozice, v níž by svůj postoj mohli prosadit těm druhým přes hlavy. Zvítězil tábor příznivců homosexuálů. To by mě mělo těšit, ale netěší mě, jak k tomu došlo, protože je to věci spíš na škodu. Nedošlo k tomu férovou diskusí, držící se zásad křesťanského dialogu, jak je popsán ve
Fp 2, 3 (
ř,l);
Ř 12, 3 (
ř,l) či
Jk 1, 19 (
ř,l). Je třeba podtrhnout, že to nezvládla ani jedna strana sporu!
 |
I toto je ČCE. Je nezodpovědné
vyvolávat dojem, že jsou v ní
homosexuálové všude vítáni! |
V roce 2001 bylo poprvé oficiálně požehnáno v kobyliském sboru stejnopohlavnímu páru. Také došlo k prvním coming outům, dokonce i v řadách duchovenstva. ČCE měla i lesbickou farářku, která ale své místo, když si našla partnerku, opustila. Protože byla Češka německého původu, našla si místo v německé lutherské církvi. Překvapilo mě jen, že tam musela podepsat, že se svojí partnerkou nebudou žít na faře, protože jsem se v této církvi setkal s jinými homosexuálními faráři, kteří žádný problém neměli. Někde se i homosexuálním párům žehnalo (
Ženy z fary, ISBN: 80-85241-32-3). Velký problém je, že Češi často nemyslí, jen přejímají, co se v cizině dělá. Problém s Němci je, že jim byla sexuální otevřenost vždycky vlastní, až nacismus to obrátil. Po jeho pádu se k ní opět vrátili, ale už poznamenáni špatným svědomím za zločiny, mimo jiné i na homosexuálech. Je to sice dobré, ale špatné svědomí není theologie. Na druhou stranu, když jsem se na jednom českém chatu zmínil o homosexuálech zavražděných v Osvětimi, dostal jsem zlobný dopis od jednoho Žida, že jsem tím pošpinil památku jeho příbuzných, zavražděných tamtéž. To ukazuje, jak české náboženské milieu bylo v té době ještě zablokované.
Příznivci homosexuálů tedy získali navrch v roce 2005. Už nějakou dobu pracovala komise pro otázku homosexuality při synodu. Sice ji
předešel SPEK, ale hned po něm vydalo 3. zasedání 31. synodu elaborát
Problematika homosexuálních vztahů. Text byl připravený velmi pečlivě, podílela se na něm vedle komise i ETF UK. Bohužel velmi rozplácaně, plný málo přesvědčivých daňkoveckých odkazů na religionistiku a podobně, které byly oprávněné u starozákonních míst, ale u novozákonních už vyznívaly nepřesvědčivě. Veškerá pečlivost se vyčerpala pokusem zapůsobit na synodály svojí učeností, místo aby je edukovali. Nějak jim uniklo, že většina synodálů byla odborníky v jiných oborech, a i přítomní faráři už byli většinou mimo obraz. Text byl synodály přijat bez námitek, a přece značná část členů ČCE jím byla zaskočena. Odkáži zde na jedno
vzácně kultivované vyjádření přesvědčení, že se tak událo přes hlavy synodálů, spíš vahou fakultních autorit, prý by se to dnes (2018) už stát nemohlo, protože je Morava sebevědomější. Zjevně se jeho autor mýlil, protože po 4 letech se tedy objevil dokument nový, dnešní omluva.
Shrnuji, že vstřícný vztah k homosexuálům nebyl ani tehdy vlastní celé ČCE, ani většiny. Možná to skutečně, jak si myslí farář a učitel Aleš Wrana, je nějaká velmi silná "pražská bublina". Už proto mi přišlo takové prohlášení nezodpovědné, ale konkrétní kritiku si nechám nakonec. Jen doplním, že i díky spíš kašpařinám, než seriózní osvětové práci, na kterou si netroufá, faráře pro menšiny Mikuláše Vymětala (člen komise, která materiál připravila), je dnes ČCE spojována s pozitivním vztahem k homosexuálům. Je to ale trochu falešné. Vlastně první církev, která ukázala homosexuálům vlídnější tvář v ČR, byla i k hrůze mnohých evangelíků
Církev starokatolická. Dokonce se v médiích objevovala tvrzení, že budou oddávat homosexuální páry, ale to bylo dementováno. Dnes se začínají i další církve stavět k homosexuálům vstřícněji.
Co zaskočilo mě, je fakt, že synod ČCE formuloval omluvu. Když padl před lety na synodu návrh, aby se ČCE omluvila těm, jimž bylo ublíženo krytím rozkrádaček ve středisku Diakonie v Travné, sešli se zástupci synodu se synodní radou a vydali
pozoruhodné prohlášení (usnesení č. 36). Došli totiž k závěru, že církev se nikomu omlouvat nemůže (hlavně nikoho rehabilitovat!), protože v Církevních řádech není pravomoc k omluvám (rehabilitacím) definována ani u synodu ani u synodní rady. Nevím. Zřejmě došlo ke změnám řádů, ale to teď studovat nechci.
První, co je třeba konstatovat, že se ČCE na tomto tématu jaksi zadrhla: stále dokumenty ke stejnému tématu, které nikam nevedou a nic neřeší. Není potřeba spíš něco jiného, než omluvu? Pracoval jsem v církevním i necírkevním prostředí a odnesl jsem si z toho pocit, že v necírkevním prostředí se problémy hlavně řešily, v církevním se pouze "vyznávaly viny".
Co ta omluva řeší? Inu vlastně nic. Tak nějak se naznačí, že se někde stala chyba, moc nás to mrzí, to jsme nechtěli. Ale kde se stala a kdy tu chybu někdo pojmenuje? Na to si nějak ČCE ani jiná církev netroufá. Jistě, musí udržet vnitřní smír a toto téma je pro členy církví brizantní. Proto se v něm musí našlapovat jako kolem proložky pukavců. Je však možné vyhýbat se stále sporům? V etických otázkách se totiž obojaká vyjádření dlouho udržet nedají.
Mezi obojaká vyjádření řadím i to, že text vlastně neříká, zda jsou homosexuálové hříšníky, či ne? Věta "Na kříži na sebe vzal hřích každého člověka a ve svém vzkříšení dává každému naději nového života" se dá chápat dvojím způsobem: buď říká, že homosexuálové jsou stejně hříšní, jako ostatní lidé, ne proto, že jsou homosexuálové, nebo tvrdí, že homosexualita je hřích, ale Ježíš přišel smířit i ten (tak to na Evangnetu hlásá třeba Aleš Wrana). Přitom klíčové je právě to, zda se bude církev dále dívat na homosexuály jako na hříšníky, i když okem smířlivým?
Celý problém všech pozitivních kroků vůči homosexuálům ze strany církví je ale ten, že církve chtějí řešit problémy homosexuálů, dokonce je bránit proti předsudkům. Jaké však problémy mají homosexuálové? Nebýt církví, tak prakticky žádné. Ty jsou zdrojem předsudků vůči homosexuálům. Ale takhle to žádný ze vstřícných církevních dokumentů nikdy neřekne.
Veškerá, i ta přejná, prohlášení církví stále přistupují svrchu. My vám chceme pomoct. Ale pomoct by měly církve samy sobě. Ony neřeší problém homosexuálů, ale svůj problém, že si s nimi nevědí rady, že si nevědí rady se svými autoritami, především,
jaký mají vztah k Bibli? Kvůli sobě, zdůrazňuji, vůbec ne kvůli homosexuálům. Velkým počinem, neřku-li frajeřinou, by od církve (jakékoliv) bylo, kdyby dokázala říct: "přátelé, ještě si s vámi nevíme rady. Musíme si prostudovat své svaté texty, zamyslet se nad tím, proč vás naši předkové ve víře tak odmítali, a musíme si to hlavně ujasnit mezi sebou. Mějte s námi trpělivost, případně (a to už by byla frajeřina největší!) buďte tak hodní a pomozte nám, prosím!" Ani tento dokument neřeší
hemeneutiku, tedy jak si to srovnat s Biblí? Prohlášení, že "
Bereme vážně biblické svědectví o Bohu. Věříme, že Písmo svaté se nám působením Ducha svatého aktuálně stává jeho slovem. To platí i pro ta místa, kde se Písmo vyjadřuje k homosexuálnímu chování. Čteme-li Bibli od jejího středu, totiž Ježíše Krista, říká nám zřetelně a jasně: Bůh ve své lásce přichází ke každému z nás. Tím také ovšem často překračuje hranice dané lidskými předsudky," je tak odzbrojivě a umrtvujícně pravdivé, až vlastně vůbec nic neříká (pouhá pobožná floskule). Ne jen homosexuálům, ale ani těm bratřím a sestrám, kteří si se spojením
brát vážně Bibli a
být vstřícný k homosexuálům nevědí rady. A i k nim by měla být přece církev vstřícná. Místo omluv nebo bojování s předsudky by měla začít s osvětou ve vlastních řadách.
Církev nakonec nemá problém s homosexuály, ale se sebou. Po dvou tisících letech přemetů, účelového kroucení vlastního vyznání, aby vyhověla nějakému režimu nebo společenské náladě (projděte si třeba všechna čísla Českého bratra!), už dnes sama neví, co je obsahem jejího poselství, a nechce si to přiznat. Tisíce generací bylo mláceno po hlavě Biblí s její nespornou autoritou; jak dnes církev vysvětlí, že nejde zase jen o jeden z mnoha pokusů být dnešní? Církev je dlužná, ale ne homosexuálům, nýbrž sobě a těm, kdo se v ní právem ptají, tuto otázku zodpovědět. Ale to by ji musela napřed analyzovat, a to by si napřed musela přiznat, že ve svém učení jasno nemá. Odpůrci vstřícnosti k homosexuálům nejsou ani tak homofobové, jak by je chtěla vidět druhá strana, nýbrž právem se ptají, zda se zase účelově neustupuje z principů, které jim církev sama namlátila do hlavy (
příklad). Tu by si musela církev přiznat, že není neomylná a má se sama co učit. Dělat to proaktivně, ne až donucena vnějšími tlaky.
Průserem všech církví je, že si myslí, že sedí na pytli pravd, že je mají ve svých knihách a tradici. Jen hrábnout a nabídnout světu. Být třeba ve světě obranou proti předsudkům. Ale ten už je dávno nemá. Církev by byla ráda průkopnicí, ale může za světem jen na obě nohy pajdat. Kdyby si někdy připustila, že se musí sama učit, třeba i od světa, či od samotných homosexuálů, jimž chce pomáhat od předsudků které sama plodí, to by skutečně bylo o něčem. Ze všeho toho ale vyplývá její fatální neduh: neumí komunikovat. Ne s moderním člověkem, o kterém hloubá, ale mezi sebou. Jedinou argumentací, kterou znají, je verbální (a možná i neverbální) agresivita, lhostejno, jaký názor hájí. Byli vyučeni hrdě věřit vzdor realitě. Nejsou schopni naslouchat a učit se. To prozrazuje mělký základ toho, čemu říkají víra. Ať vstřícný nebo nevstřícný pohled ne jen na homosexuály, ani jeden postoj není argumentačně dobře ukotvený. Obě strany jsou ve své víře už dlouhodobě nejisté, jako je nejisté postavení jejích autorit, o kterých odmítají myslet, nejsou-li k tomu něčím dotlačeny. Za půl tisíciletí od galileovského obratu ve vnímání světa se stále ničemu nenaučili, jen bojují o pozice, proto se mohou jenom hádat. Jen člověk s vírou na pevném základu je schopen se něčemu naučit.
Budu-li tu parafrázovat Nevila Armstronga, omluva ČCE homosexuálům je velkým skokem pro církev, ale zanedbatelným pro lidstvo.
p.s.: Že není ČCE ve skutečnosti s touto věcí srovnána, o tom svědčí fakt, že v přípravné komisi jsou jen příznivci vstřícného postoje k homosexuálům. Údajně je to vina odpůrců, kteří se na její práci odmítli podílet, ačkoliv jim byla místa nabídnuta. V průběhu synodu jen došlo k několika návrhům komisi zrušit, a to hlavně proto, že se její odpůrci domnívali, že jejím faktickým a nepřiznaným posláním je příprava prostoru pro uzavírání homosexuálních manželství. To předseda komise, bývalý synodní senior Daniel Ženatý, odmítl. Ovšem taková podezíravost už ke kultuře ČCE patří jako k psovi blechy.
Další informace:
Moje články na podobné téma:
p.s.: 16. 6. 2022
Kouzlo nechtěného:
Následující obrázek ukazuje jednu z reakcí, a to přímo od faráře ČCE, který nedlouho před tím v jiném vlákně prohlásil, že by to podepsal, "kdybyste se tam nenavážel do Mikuláše Vymětala". Jeho reakce prozrazuje, že ani neví, na co to reagoval tentokrát. Byl na to upozorněn, ale ani po týdnu se neopravil. To je typické pro úroveň debaty v ČCE: nikdo nic nevnímá, s ničím se neseznámí, ale domnívají se, že všechno už dopředu znají. Stačí zareagovat v minulosti mnohokrát použitými klišé, zde dosazování za homosexuály jiných skupiny církví marginalizovaných lidí.
Největší problém ale je, že stejně, včetně farářů a učitelů bohosloví, přistupují k Bibli: nečtou ji, protože si myslí, že co je v ní, to v podstatě vědí. Hlavně ji komentují a užívají pro svá kázání. Tato reakce je potvrzeními problému, o kterém zde píši.
odkazy:
- Volné pokračování: Nebýt homosexuálů ...
- Rozhodnutí 36. Synodu ČCE o žehnání stejnopohlavním párům. Po mém soudu kompromisní, ale přiměřené klimatu v této církvi.
Další doklad toho, že ČCE není s tématem homosexuality vyrovnána, jak předstírá:
Ukázka pochází z úvodu k facebookové skupině Přátelé ČCE. Je dokladem toho, že má-li vzniknout minimálně dojem širokého konsensu mezi členy církve, je nezbytné diskusi na dané téma zakázat.
